V neděli jsme vám přinesli článek o americkém křesťanském pastorovi, který vyslal divákům satanský pozrav. Jen málokdo však ví, že jde původně o velmi starou východní ochrannou “uzavírací” mudru, kterou si současní zastánci Satana (a aktuální Vyvolení i Vůdce) ze zištných důvodů přivlastnili, zcela analogicky, jako to učinil Hitler se svastikou. Pojďme se podívat na Hitlerův vztah k černé magii znovu blíže, nepochopení historie je totiž odsouzeno k jejímu neustálému opakování a připomínání… většinou velmi bolestnému. I Hitler, s Longinovým kopím po boku, vzdával díky Ďáblu. A znovu se vtírá otázka, kdo ve skutečnosti vyhrál 2. světovou válku, jsou-li globální fašisté znovu u moci, přesně tak, jak se svým projektem “Jednotné Evropy” plánoval již Hitler?
Podle zápisků dr. Steina ovlivnila černá magie Hitlera ještě v době, kdy se bezcílně toulal Vídní, a zájem jej neopustil ani po proži tém nervovém otřesu za 1. světové války. Když se nacistická strana rozrůstala, začal se zvýšenou měrou spoléhat na německé okultní bratrstvo, aby si udržel kontrolu nad svými nejvyššími spolupracovníky.
Stein uvádí, že ve skupině zaujal jedno z předních míst vídeňský okultista Guido von Liszt, vůdce Krvavé lóže, jenž praktikoval černou magii a sexuální perverzi. Narodil se v roce 1848 jako syn obchodníka s koženým zbožím a posedla jej myšlenka, že Němci představují hrdinskou rasu modrookých, plavovlasých bojovníků. Sám sebe považoval za posledního přeživšího člena tajné společnosti mágů, Armanen, jejímž cílem se stala obnova zašlé slávy nordické rasy. Patrně mu ještě nebylo dvacet let, když se Liszt plazil před oltářem v podzemní hrobce katedrály sv. Štefana ve Vídni, zřekl se katolického vyznání a přísahal, že postaví chrám božstvu Wótanovi.
Kopí osudu – Longinovo kopí
“…ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo : Ani kost mu nebude zlomena… Uvidí koho probodli .” NZ, Jan 19, 34 – 37
Citací tohoto úryvku z Janova evangelia začíná kniha Trevora Ravenscrofta “Kopí osudu” (Books 1998 – edice Jota ). Potemnělá expozice “říšských regálií” v klenotnici Schatzkammer. Pouze prosvětlené vitríny s říšskými klenoty, svatými relikviemi, vladařskými rouchy a dalšími atributy světské moci, promlouvajícími k nám přes propast času. V jedné z vitrín, vedle říšského kříže, leží na sametové podložce kopí římského centuriona Longina, kterým měl podle Janova evangelia propíchnout Ježíšův bok. Kopí, o kterém se říká, že “měnilo” světové dějiny. Legenda praví : Ten, kdo je vlastníkem kopí a je srozuměn s jeho mocí, má ve svých rukou osud tohoto světa k jeho dobru či zlu. Kopí, které měl údajně v držení i český král a německý císař Karel IV, který byl údajně posledním templářským rytířem Svatého grálu, k nám bylo převezeno a to s celým říšským pokladem, 21. března roku 1350 z Mnichova, jako předzvěst korunovace Karla IV. císařem římským. Korunovační klenoty a poklad byly nejprve uloženy v chrámě sv. Víta, a po dokončení Karlštejna, roku 1365 – 1367, byly přemístěny do této, ve své době naprosto nedobytné, pokladnice. O tom, že Karel IV. choval říšské klenoty a svaté relikvie ve velké úctě svědčí i to, že požádal papeže Innocenta VI. o ustavení svátku katolické církve, jenž se světí v pátekpo velikonoční neděli na památku Longinova kopí. Papež Karlovi vyhověl a roku 1354 ustanovil Lanceae et elavorum Domini, Den svatého kopí a hřebů Páně a to pro Čechy i Německo. (zdroj)
Během let vyhlížel Lisztův zevnějšek stále výstředněji, nosil dlouhý bílý plnovous, splývající až k pasu, a protloukal se jako chudý novinář a autor množství knih o pangermánském mysticismu. Za zmínku stojí tituly Německé mytologické krajiny (1891) a Tajemství run (1908), jimiž přivábil skromné procento čtenářů a jejichž pro střednictvím si vydobyl renomé “otce lidového okultismu”.
Roku 1909 tisk Liszta odhalil jako vedoucí osobnost podzemní okultní skupiny. Skupina si při magických rituálech zvolila svastiku místo kříže a při pokusu vyvolat démona během obřadu stvoření Měsíčního dítěte použila tělo nahé prostitutky. Zdá se, že po celou čtvrtinu století Liszt využíval svastiku i jako symbol čistoty rasy a novodobého pohanství, kterýžto zvyk pak přejala i rodící se nacistická strana. Když se zpráva o jeho praktikách objevila na titulní straně Arbeiter Zeitung, Liszt uprchl do Německa.
Jakmile se stárnoucí mystik dostal bezpečně za hranice, začal Lóži tajně přebudovávat – spojil se s některými svými bývalými spolupracovníky, kteří se již dříve zavázali krvavou přísahou a nemohli tedy skupinu opustit, jinak by za to zaplatili životem.
Poohlédl se rovněž po nových rekrutech. V tom mu pomáhaly jednak demoralizující účinky 1. světové války, jednak i touha určité části populace po magických zážitcích. Dr. Stero Maxe Caulfielda ubezpečil, že ve chvíli, kdy se Hitler chopil moci, již skupina nabyla starých sil.
Nacististická krvavá lóže se scházela při provádění tajných rituálů uctívání Hitlera. Při obřadech používala symbol vůdcovy krve. Mezi členy lóže patřil hlavní židobijec Julius Streicher, tvůrce rasových teorií Alfred Rosenberg, šéf gestapa Heinrich Himmler i chvástavý velitel Luftwaaffe Hermann Göring. Spolu s Hitlerem se tito muži snažili získat ďábelskou moc tím, že sváděli z pravé cesty všechno svaté. Jejich svastika se záměrně podobala pokroucenému obrazu starého křestanského symbolu a jejich zálusk na svaté kopí se řídil stejným principem. Měli v úmyslu moc kopí spoutat.
Ale kopí se zatím nacházelo mimo Hitlerův dosah – ve Vídni. Když se však führer rozhodl obsadit v roce 1938 Rakousko, věděl, že brzy učiní více, než že si jen relikvii prohlédne ve vitríně. Podle dr. Steina vůdce věřil, že jakmile si hrot kopí přivlastní, bude schopen využít magický talisman k tomu, aby se on sám stal pánem světa. Caulfield říká, že pověsti o Hitlerových magických schopnostech přivábily pozornost i jiných historiků, ale nezmiňuje se, z jakých pramenů čerpal. Je možné, že četl slova Alana Bullocka z roku 1952: Hitlerovy schopnosti, jimiž očaroval posluchače, lze přirovnat k okultnímu umění afrických kmenových kouzelníků či asijských šamanů. Později a mnohem konkrétněji se o Hitlerovi vyjádřil Francis King v knize Satan a svastika: okultismus v nacistické straně (Satan and Szmastika: The Occult in the Nazi Party, 1976):
Ještě jedna stránka führerovy činnosti oslňovala tehdejší okultisty. Říkalo se o něm, že byl mistrem umění rituální magie a znalostí navození změněných stavů vědomí silou vůle. Jen v jednom či dvou případech o něm tvrdili, že praktikoval magii spojenou s primitivním čarodějnictvím a čtením z kouzelných knih (grimoires) či že se odíval do bílého roucha, kreslil magické kruhy a prozpěvoval barbarská vzývající zaříkávadla, jež měla vyvolat hmotnění démona. Většinou zdůrazňovali, že se Hitler ani nemusel učit technikám změněných stavů vědomí, které používali rituální mágové moderních bratrstev typu zlatého úsvitu či kabalistického růžového kříže.
V tomto bodě zprávy nám Max Caulfield představuje dalšího z důležitých účastníků dramatu – plukovníka SS Konráda Bucha, šéfa nejvyššího stranického soudu (Oberstes Parteigericht), člověka, jenž pracoval v mírové době jako právník a posléze se stal Hitlerovým osobním poradcem. Tento hubený, neblaze proslulý Prušák si získal führerovu důvěru nemilosrdnou likvidací německého svobodného zednářství a tím, že po celé zemi shromažďoval materiály dokumentující sílu římskokatolické církve. Stal se rovněž mužem, jenž měl více než jen povrchní zájem o cíl svěřené mise. Caulfield píše:
Dr. Stein zjistil, že Buch patřil k těm elitním nacistům, kteří sdíleli Hitlerovu bájnou víru ve svět přesahující běžné chápání: v tajný a nebezpečný svět okultních věd. O kopí, po němž vůdce toužil, věděl všechno a podobně jako on věřil v jeho moc.
Dokonce ještě před uskutečněním plánu obsazení Rakouska vyslal Hitler Bucha do Vídně s tajným úkolem. Měl v úmyslu pojistit se, aby kopí a ostatní cenné insignie staroněmecké říše, již zmiňované Reichskleinodien, nezmizely dříve, než do Vídně dorazí sám, ne boť v minulosti se to stávalo, když se na obzoru vynořil nějaký dobyvatel. Hitler svému plukovníkovi SS sdělil, že kopí hodlá převzít osobně, a to u příležitosti své příští návštěvy Dvorní klenotnice. Buch přijel do Vídně 12. března, několik dní před Anschlussem, přestrojený za obchodníka. Zamířil do malého hotelu nedaleko muzea a ubytoval se tam. V nevinně vyhlížejícím příručním kufříku měl složenou uniformu SS, německou vojenskou pistoli Luger, s níž do vedl dobře zacházet, a tajné rozkazy. Stálo v nich i výslovné naříze ní zabít kohokoli, kdo by se pokusil překazit führerův záměr. Více než týden strávil Buch tím, že denně splýval s davem ná vštěvníků muzea, kteří neměli tušení, co jim budoucnost přinese. S typicky pruskou důkladností studoval rozmístění sálů a tu a tam zůstával nenápadně pozadu, aby si zkontroloval sál č. 11, v jehož expozici se vystavovalo kopí i ostatní říšské insignie. Nic neponechal náhodě. Když nadešla noc, kdy mělo dojít k anexi Rakouska a polní maršál Wilhelm Keitel překročil s 8. armádním sborem a částí proslulé Pancéřové divize hranice, Buch začal rychle jednat. Z první vlny německých vojsk, jež dorazily do Vídně, mu byla přidělena skupina složená z příslušníků nacistických úderných jednotek – věděl, že mají jasný rozkaz bezvýhradně splnit každé jeho slovo. Jakmile muže shromáždil, Buch se převlékl do vojenské uniformy. Skupina vyrazila přes Ringstrasse do Historického a uměleckého muzea a napochodovala do Dvorní klenotnice. Nikdo se černooděncům nepostavil na odpor. Během hodiny naskládal plukovník s příslušníky úderných jednotek všechny exponáty Reichskleinodien do kufříků – mimořádnou pozornost přitom věnoval křehkému hrotu kopí, který uložil zvlášť. Buch chtěl vše dokonale připravit pro okamžik führerova vjezdu do Vídně. Vůdce však očekávali až příští den. Hitler hodlal nejprve navštívit rodiště v Linci a položit věnec na hrob matky v Leondingu. Co se týkalo vlastního bezpečí a úcty, führer se stával opatrnějším, tak že potřeboval i čas k vykonání náležitých bezpečnostních opatření ve městě, aby zamezil případným protinacistickým demonstracím či atentátům. Caulfield pak popisuje další významný mezník v historii svatého kopí:
Vstup Hitlera do Vídně zdravily ohromné zástupy, přes 200 000 lidí. Vůdce zamířil k řečnické tribuně před průčelím Hofburgu, před níž pak vykonaly přehlídku rakouské oddíly SS, a přijal nekritický obdiv lidu. Toho večera se konala v Královském paláci honosná recepce, na které se plukovník Buch chystal odevzdat kopí führerovi. Když Buch se svou skupinou vstoupil, oslavili hosté nacistický úspěch šampaňským. Skupina s kopím se protlačila přeplněným recepčním sálem až před Adolfa Hitlera. Plukovník Buch srazil podpatky, napřáhl hubenou paži k nacistickému pozdravu a pravil: „Die Heilige Lanze, mein Führer!” Účinek byl elektrizující. Když Buch se vší vážností předával trofej, zavládlo ve shromáždění téměř posvátné ticho. Po vzoru habsburských císařů Hitler dovolil, aby mu Buch poklepal koprím na rameno.
Podle dr. Steina se v místnosti mnozí rakouští aristokraté zachvěli znepokojením. Pokukovali vzájemně po sobě plni obav, když no vý vládce přebíral kopí a oči se mu přitom potěšeně třpytily, jako by do rukou uchopil cosi, po čem toužil celá léta – což také byla pravda. Někteří z přítomných však chápali večerní akt spíše jako rouhání. Cožpak před nimi nestál člověk, jenž byl ve své cestě za mocí posedlý věcmi okultními a nadpřirozenými? Slova, jež pak vyslovil, mohla vzniklé obavy jen stěží uklidnit:
Cítím, že mne povolala sama Prozřetelnost. Přidělila mi úkol znovu sjednotit německý lid – připojit svou domovinu k Říši. Věděl jsem, že mám toto životní poslání. Žil jsem pro ně a myslím, že jsem ho nyní splnil. Zítra každý Němec uvidí, že ten okamžik již nadešel, pochopí jeho důležitost a pokorně se pokloní Všemohoucímu, jenž pro nás ten zázrak vykonal během několika týdnů!
Právě v tom okamžiku – jak si o mnoho let později poznamenal do svých zápisků – přepadl dr. Waltera Johannese Steina strach, že Hitler si nenaplánoval použít kopí po vzoru četných předchůdců ve jménu dobra, nýbrž ve jménu zla. Když se ozbrojil symbolem neporazitelnosti, dokáže všechno. Po prostudování poznámek dr. Steina došel Caulfield k přesvědčení, že zná skrytý význam onoho podivného Hitlerova proslovu:
Pochopili jen ti, kteří s Hitlerem sdíleli jeho temné tajemství. Vůdce tím neprovolal děkovnou modlitbu Bohu, ale silám temnot. Dopustil se nej vyššího rouhání, neboť svou víru a budoucnost spojil s těmito silami. S kopím po boku vzdal díky Ďáblu.
Z jedné tehdejší zprávy se dozvídáme, že Hitler strávil s kopím hodinu o samotě – podobně jako o čtvrtstoletí dříve. Všechny vykázal z místnosti – doprovod, všechny rakouské představitele i po zvané hosty – a s malým hrotem kopí v rukou pak v tichostí rozjímal.
Ať tak či onak, Max Caulfield cituje Steinova zjištění, která do kazují, že Hitler si čerstvě ukořistěné kopí žárlivě střežil sám pro sebe po mnoho měsíců. Když blesková válka (Blitzkrieg) vedená hitlerovskou armádou a vzdušnými silami zdolávala jeden evropský ná rod po druhém, führer získal jasný důvod věřit v neporazitelnou moc kopí. Vypadalo to tak, že dokonce ani během války s Anglií a několika jejími vytrvalými spojenci se neobjevilo nic, co by jej mohlo zastavit a překazit mu plány na ovládnutí světa. A vskutku, pro příštích pár let se zdálo, že Hitlerova moc a neporazitelnost kopí jsou absolutní. V další části svého výzkumného díla však Caulfield ukazuje, že svaté kopí ovlivnilo Hitlerův osud i v těch ohledech, s nimiž vůdce vůbec nepočítal.
Zdroj:osud
Více zde: http://orgonity-ocet.webnode.cz/news/vudce-cerna-magie-a-zahada-longinova-kopi/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz
V neděli jsme vám přinesli článek o americkém křesťanském pastorovi, který vyslal divákům satanský pozrav. Jen málokdo však ví, že jde původně o velmi starou východní ochrannou “uzavírací” mudru, kterou si současní zastánci Satana (a aktuální Vyvolení i Vůdce) ze zištných důvodů přivlastnili, zcela analogicky, jako to učinil Hitler se svastikou. Pojďme se podívat na Hitlerův vztah k černé magii znovu blíže, nepochopení historie je totiž odsouzeno k jejímu neustálému opakování a připomínání… většinou velmi bolestnému. I Hitler, s Longinovým kopím po boku, vzdával díky Ďáblu. A znovu se vtírá otázka, kdo ve skutečnosti vyhrál 2. světovou válku, jsou-li globální fašisté znovu u moci, přesně tak, jak se svým projektem “Jednotné Evropy” plánoval již Hitler?
Podle zápisků dr. Steina ovlivnila černá magie Hitlera ještě v době, kdy se bezcílně toulal Vídní, a zájem jej neopustil ani po proži tém nervovém otřesu za 1. světové války. Když se nacistická strana rozrůstala, začal se zvýšenou měrou spoléhat na německé okultní bratrstvo, aby si udržel kontrolu nad svými nejvyššími spolupracovníky.
Stein uvádí, že ve skupině zaujal jedno z předních míst vídeňský okultista Guido von Liszt, vůdce Krvavé lóže, jenž praktikoval černou magii a sexuální perverzi. Narodil se v roce 1848 jako syn obchodníka s koženým zbožím a posedla jej myšlenka, že Němci představují hrdinskou rasu modrookých, plavovlasých bojovníků. Sám sebe považoval za posledního přeživšího člena tajné společnosti mágů, Armanen, jejímž cílem se stala obnova zašlé slávy nordické rasy. Patrně mu ještě nebylo dvacet let, když se Liszt plazil před oltářem v podzemní hrobce katedrály sv. Štefana ve Vídni, zřekl se katolického vyznání a přísahal, že postaví chrám božstvu Wótanovi.
Více zde: http://orgonity-ocet.webnode.cz/news/vudce-cerna-magie-a-zahada-longinova-kopi/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz
Německý psycholog a expert na okultní společnosti Colin Goldner poněkud kontroverzně (a v dost tvrdém tónu) popsal tibetský buddhismus (vadžrajána), náboženství jehož představitelem je “jeho svatost” Dalajláma. Tantrický či esoterický buddhismus je na svá tajemství poměrně háklivý, proto bývá dokonce přirovnáván k eleusínským mystériím.
Některé jeho tajné rituály, v rozporu s obecnou představou, připomínají orgie či praktiky satanistických sekt (detaily jsou příliš šokující, než abych o nich psal; dočíst se můžete v knize The Shadow of the Dalai Lama, kterou napsal bývalý buddhista blízký Dalajlámovi Victor Trimondi), což si příznivci Dalajlámy, kterých je v Čechách nemálo, příliš neuvědomují. Samotný Dalajláma o sexuální magii, která je v doktríně jeho sekty nutnou podmínkou k dosažení buddhovství, říká, že přísluší pouze výjimečným jedincům, a že běžní mniši ji mají praktikovat mentálně. Realita ovšem není vůbec růžová a Dalajlámovými příkazy se neřídí ani někteří “nejsvětější” mniši – proč ano, když je sexuální magie vyžadována “zjevenými” posvátnými texty.
Tyto informace nezveřejňuji proto, abych házel špínu na tibetský národ – očerňování jakéhokoliv národa či skupiny se mi bytostně příčí. Ani tím nechci hájit stanoviska komunistické Číny, která využila útlaku lámů k morálnímu ospravedlnění okupace Tibetu (z politického hlediska se Tibet stal součástí Číny na základě dohody s Brity). Odsuzuji také náboženskou nesvobodu v Tibetu, která spočívá hlavně v zákazu uctívání boho-krále Dalajlámy (zde, jak vidíte, je však problém i politika) – na druhou stranu si myslím, že Dalajlámova tvrzení o “kulturní genocidě” a fyzické likvidaci Tibeťanů v minulosti (mluví o statisících mrtvých) jsou přehnaná (nebo zavádějící) – v Tibetu fungují kláštery, ve školách se vyučuje v tibetštině, byla zavedená pozitivní diskriminace, tvrzení o strašlivých činech Číňanů minulosti C. Golder, spolu s některými historiky, označuje jako propagandu; Rudé gardy, které ničily v Tibetu památky, tvořili mladí Tibeťané atd.. Chci pouze ukázat na rozpor mezi skutečnou tradicí tibetského buddhismu a Dalajlámovou „naukou“, kterou prezentuje západu.
Podrobněji Goldner:
Doktrína Gelugpů (“žluté čepce”, sekta tibetského buddhismu, které předsedá Dalajláma) je obskurní směs víry v duchy a démony, kombinovaná s degradujícími rituály podřizování. Jako všechna náboženství je založeno především na zneužití nahánění strachu ze stavu po smrti. Učení tibetského buddhismu je protknuto strašlivými vyobrazeními monster, upírů a ďáblů. Kdo nebude poslouchat božské zákony lámů se neodvratně ocitne v jednom ze šestnácti pekel. Jedno z nich spočívá v ponoření po krk do “smrduté bažiny výkalů, přičemž zároveň “hmyz se zobáky ostrými jako žiletky, který tam žije, ohlodává (hříšníka) na kost.” V dalších peklech dochází k pálení, vrhání, mačkání a drcení balvany a k rozkrájení na tisíc kusů velkými břitvami. A to je neustále opakováno navěky. A co toto patologické honění se za karmou způsobuje v hlavách jednoduše uspořádaných, nevzdělaných lidí – nemluvě o hlavách tří či čtyřletých dětí, které jsou tímto zaplavovány – můžeme jen s hrůzou hádat.
Tibetský buddhismus systematicky vychovává lidi s pokřiveným duchem a myslí. Důležitou součástí ritualismu, ke kterému patří různé sexuální praktiky (zpravidla hluboce ponižující ženy), je požívání “nečistých substancí”. Ty zahrnují pět druhů masa (býčí, psí, sloní, koňské, lidské) a také pět druhů tekutin (exkrement, mozek, sexuální sekrety, krev a moč). V principu jsou tyto druhy tantrických ritů odůvodněny potřebou získat vědomí, že “nic není samo o sobě čisté či nečisté a takovéto pojmy jsou založeny čistě na falešné abstrakci.” V důsledku je třeba jíst lidské maso.
Celá společnost je poznamenána takovými kolektivními akty sebeklamu pod jhem šílenství, které se traduje z jedné generace mnichů na druhou. Na konci jsou oběťmi také samotní lámové, kteří byli takto trénováni od mládí, a byli připraveni o veškerou možnost nezávislého myšlení a rozhodování, nemůžou sami rozpoznat psychopatické šílenství, do kterého byli chyceni. Považují naopak své skryté a pokřivené sebe-vědomí, své lízání plivanců a pojídání exkrementů, jako výraz vyššího vědomí na “cestě k osvícení.”
zdroj: http://www.eunacom.net/DalaiLama_E.htm
Že rituály, při kterých se praktikuje sexuální magie a jsou požívány “nečisté substance”, nejsou marginálními záležitostmi, lze ukázat na tom, že jsou součástí iniciačních rituálů vedoucích k buddhovství (božství) v systému tantry Kálačakra – “nejvyšší z cest vadžrajány”. Jedná se o patnáct stupňů iniciací, ze kterých je sedm veřejných, často i masových a osm tajných, ve kterých se praktikuje sexuální jóga. Čtyři nejvyšší iniciační rituály se nazývají Ganačakra, jedná se o “řízenou orgii”, kdy iniciovaný postupně souloží s devíti ženami (od půlnoci do úsvitu, pokud dojde k vyvrcholení hrozí peklo), je mu podán “elixír života” (sukra), což je směs sexuálních sekretů lámy a jeho tantrické “partnerky” (dakini), a požívá tantrické pokrmy – “nečisté substance” (opět připomínám, že zde nezacházím do detailů rituálu). Jedna z tanter nařizuje, že “(t)yto hostiny musí probíhat na hřbitovech, ve skalních jeskyních a na opuštěných místech, která navštěvují ne – lidské bytost. Musí zde být devět židlí zhotovených z částí mrtvých těl, tygří kůže, nebo hadrů, které pochází ze hřbitova. Veprostřed se nachází mistr, který reprezentuje boha (božstvo příslušné tantry), a kolem něj jsou rozmístěni jogíni” (toto je magický kruh – živoucí mandala). Tantry explicitně nařizují zakončení rituálu obětováním přítomných žen, což se do 20. století pravděpodobně také dělo (upálením žen podobně jako čarodějnice ve středověké Evropě).
Zajímavý je politický aspekt tantrismu: konečné osvícení a dosažení božství, ke kterému usilování tantrika směřuje, totiž nelze brát jako vznik dalšího božstva, které by konkurovalo božstvu v buddhistickém pantheonu. Jde naopak o kompletní vzdání se individuality a přenechání tělesné schránky božstvu, reprezentovaného guruem, který provádí iniciaci. Láma s nejvyšším stupněm (např. Dalajláma, boho-král) iniciace tedy v pojetí tantrického mysticismu s klerikální hierarchií tvoří mystické tělo. Jaké to má implikace asi ani nemusím říkat.
Je třeba specifikovat to, že sexuální rity praktikují v tibetském buddhismu pouze některé sekty, jako třeba řád Gelugpů, a že některé řády jsou blíže mahájánovskému pojetí buddhismu, tedy že dodržují přísný asketizmus a jsou (snad) i mírumilovné. Ostatně řád Gelugpů vyžaduje u mnichů celibát a za hříchy hrozí X pekly, ale je to doktrína paradoxního “zákona inverze”, podle které je zlo třeba vymýtit větším zlem, která ruší veškeré morální příkazy pro “zasvěcené”, naopak podporuje jejich co největší porušováni. Za co profánní člověk stráví 10 000 let v pekle přivádí jogína blíže k osvícení… Nakonec bych pro ty, kdo si představují “tantrický sex” jako sbírku erotických návodů na zlepšení romantických zážitku, dodal, že se velice mýlí: sex v tantře je pouze prostředkem k získání esoterického “elixíru života”, žena je tak připravena o svoji “tajnou esenci” ve prospěch muže a pro guru – lámu stává sexuální otrokyní, v extrémním případě skončí na hranici – z pohledu tantrizmu rozhodně nejde o uspokojení sexuálního partnera, ale o touhu po moci (dosažení božství).
Dalajláma předsedající veřejné iniciaci Kálačakry (zdroj: Wikipedia)
Německý psycholog a expert na okultní společnosti Colin Goldner poněkud kontroverzně (a v dost tvrdém tónu) popsal tibetský buddhismus (vadžrajána), náboženství jehož představitelem je “jeho svatost” Dalajláma. Tantrický či esoterický buddhismus je na svá tajemství poměrně háklivý, proto bývá dokonce přirovnáván k eleusínským mystériím.
Některé jeho tajné rituály, v rozporu s obecnou představou, připomínají orgie či praktiky satanistických sekt (detaily jsou příliš šokující, než abych o nich psal; dočíst se můžete v knize The Shadow of the Dalai Lama, kterou napsal bývalý buddhista blízký Dalajlámovi Victor Trimondi), což si příznivci Dalajlámy, kterých je v Čechách nemálo, příliš neuvědomují. Samotný Dalajláma o sexuální magii, která je v doktríně jeho sekty nutnou podmínkou k dosažení buddhovství, říká, že přísluší pouze výjimečným jedincům, a že běžní mniši ji mají praktikovat mentálně. Realita ovšem není vůbec růžová a Dalajlámovými příkazy se neřídí ani někteří “nejsvětější” mniši – proč ano, když je sexuální magie vyžadována “zjevenými” posvátnými texty.
Tyto informace nezveřejňuji proto, abych házel špínu na tibetský národ – očerňování jakéhokoliv národa či skupiny se mi bytostně příčí. Ani tím nechci hájit stanoviska komunistické Číny, která využila útlaku lámů k morálnímu ospravedlnění okupace Tibetu (z politického hlediska se Tibet stal součástí Číny na základě dohody s Brity). Odsuzuji také náboženskou nesvobodu v Tibetu, která spočívá hlavně v zákazu uctívání boho-krále Dalajlámy (zde, jak vidíte, je však problém i politika) – na druhou stranu si myslím, že Dalajlámova tvrzení o “kulturní genocidě” a fyzické likvidaci Tibeťanů v minulosti (mluví o statisících mrtvých) jsou přehnaná (nebo zavádějící) – v Tibetu fungují kláštery, ve školách se vyučuje v tibetštině, byla zavedená pozitivní diskriminace, tvrzení o strašlivých činech Číňanů minulosti C. Golder, spolu s některými historiky, označuje jako propagandu; Rudé gardy, které ničily v Tibetu památky, tvořili mladí Tibeťané atd.. Chci pouze ukázat na rozpor mezi skutečnou tradicí tibetského buddhismu a Dalajlámovou „naukou“, kterou prezentuje západu.
Podrobněji Goldner:
Doktrína Gelugpů (“žluté čepce”, sekta tibetského buddhismu, které předsedá Dalajláma) je obskurní směs víry v duchy a démony, kombinovaná s degradujícími rituály podřizování. Jako všechna náboženství je založeno především na zneužití nahánění strachu ze stavu po smrti. Učení tibetského buddhismu je protknuto strašlivými vyobrazeními monster, upírů a ďáblů. Kdo nebude poslouchat božské zákony lámů se neodvratně ocitne v jednom ze šestnácti pekel. Jedno z nich spočívá v ponoření po krk do “smrduté bažiny výkalů, přičemž zároveň “hmyz se zobáky ostrými jako žiletky, který tam žije, ohlodává (hříšníka) na kost.” V dalších peklech dochází k pálení, vrhání, mačkání a drcení balvany a k rozkrájení na tisíc kusů velkými břitvami. A to je neustále opakováno navěky. A co toto patologické honění se za karmou způsobuje v hlavách jednoduše uspořádaných, nevzdělaných lidí – nemluvě o hlavách tří či čtyřletých dětí, které jsou tímto zaplavovány – můžeme jen s hrůzou hádat.
Tibetský buddhismus systematicky vychovává lidi s pokřiveným duchem a myslí. Důležitou součástí ritualismu, ke kterému patří různé sexuální praktiky (zpravidla hluboce ponižující ženy), je požívání “nečistých substancí”. Ty zahrnují pět druhů masa (býčí, psí, sloní, koňské, lidské) a také pět druhů tekutin (exkrement, mozek, sexuální sekrety, krev a moč). V principu jsou tyto druhy tantrických ritů odůvodněny potřebou získat vědomí, že “nic není samo o sobě čisté či nečisté a takovéto pojmy jsou založeny čistě na falešné abstrakci.” V důsledku je třeba jíst lidské maso.
Celá společnost je poznamenána takovými kolektivními akty sebeklamu pod jhem šílenství, které se traduje z jedné generace mnichů na druhou. Na konci jsou oběťmi také samotní lámové, kteří byli takto trénováni od mládí, a byli připraveni o veškerou možnost nezávislého myšlení a rozhodování, nemůžou sami rozpoznat psychopatické šílenství, do kterého byli chyceni. Považují naopak své skryté a pokřivené sebe-vědomí, své lízání plivanců a pojídání exkrementů, jako výraz vyššího vědomí na “cestě k osvícení.”
zdroj: http://www.eunacom.net/DalaiLama_E.htm
Že rituály, při kterých se praktikuje sexuální magie a jsou požívány “nečisté substance”, nejsou marginálními záležitostmi, lze ukázat na tom, že jsou součástí iniciačních rituálů vedoucích k buddhovství (božství) v systému tantry Kálačakra – “nejvyšší z cest vadžrajány”. Jedná se o patnáct stupňů iniciací, ze kterých je sedm veřejných, často i masových a osm tajných, ve kterých se praktikuje sexuální jóga. Čtyři nejvyšší iniciační rituály se nazývají Ganačakra, jedná se o “řízenou orgii”, kdy iniciovaný postupně souloží s devíti ženami (od půlnoci do úsvitu, pokud dojde k vyvrcholení hrozí peklo), je mu podán “elixír života” (sukra), což je směs sexuálních sekretů lámy a jeho tantrické “partnerky” (dakini), a požívá tantrické pokrmy – “nečisté substance” (opět připomínám, že zde nezacházím do detailů rituálu). Jedna z tanter nařizuje, že “(t)yto hostiny musí probíhat na hřbitovech, ve skalních jeskyních a na opuštěných místech, která navštěvují ne – lidské bytost. Musí zde být devět židlí zhotovených z částí mrtvých těl, tygří kůže, nebo hadrů, které pochází ze hřbitova. Veprostřed se nachází mistr, který reprezentuje boha (božstvo příslušné tantry), a kolem něj jsou rozmístěni jogíni” (toto je magický kruh – živoucí mandala). Tantry explicitně nařizují zakončení rituálu obětováním přítomných žen, což se do 20. století pravděpodobně také dělo (upálením žen podobně jako čarodějnice ve středověké Evropě).
Zajímavý je politický aspekt tantrismu: konečné osvícení a dosažení božství, ke kterému usilování tantrika směřuje, totiž nelze brát jako vznik dalšího božstva, které by konkurovalo božstvu v buddhistickém pantheonu. Jde naopak o kompletní vzdání se individuality a přenechání tělesné schránky božstvu, reprezentovaného guruem, který provádí iniciaci. Láma s nejvyšším stupněm (např. Dalajláma, boho-král) iniciace tedy v pojetí tantrického mysticismu s klerikální hierarchií tvoří mystické tělo. Jaké to má implikace asi ani nemusím říkat.
Je třeba specifikovat to, že sexuální rity praktikují v tibetském buddhismu pouze některé sekty, jako třeba řád Gelugpů, a že některé řády jsou blíže mahájánovskému pojetí buddhismu, tedy že dodržují přísný asketizmus a jsou (snad) i mírumilovné. Ostatně řád Gelugpů vyžaduje u mnichů celibát a za hříchy hrozí X pekly, ale je to doktrína paradoxního “zákona inverze”, podle které je zlo třeba vymýtit větším zlem, která ruší veškeré morální příkazy pro “zasvěcené”, naopak podporuje jejich co největší porušováni. Za co profánní člověk stráví 10 000 let v pekle přivádí jogína blíže k osvícení…
Nakonec bych pro ty, kdo si představují “tantrický sex” jako sbírku erotických návodů na zlepšení romantických zážitku, dodal, že se velice mýlí: sex v tantře je pouze prostředkem k získání esoterického “elixíru života”, žena je tak připravena o svoji “tajnou esenci” ve prospěch muže a pro guru – lámu stává sexuální otrokyní, v extrémním případě skončí na hranici – z pohledu tantrizmu rozhodně nejde o uspokojení sexuálního partnera, ale o touhu po moci (dosažení božství).
Dalajláma předsedající veřejné iniciaci Kálačakry (zdroj: Wikipedia)
K tomu, zda tibetský buddhismus je náboženství hlásající mír a oplývající tolerancí: Victor Trimondi upozorňuje, že “posvátné texty Kálačakry explicitně jmenují “vůdce” judaismu, křesťanství a islámu jako oponenty buddhismu: “Adam, Enoch, Abraham, Mojžíš, Ježíš, Mani, Mohamed a Mahdi” popisují jako “rodinu démonických hadů” (Shri Kalachakra I. 154). Poslední bitva podobná Armagedonu (válka Šambhala) končí vítězstvím buddhismu. Oficiální interpret Kálačakry Alexander Berzin otevřeně přirovnává principy islámského “džíhádu” k válce Šambhala. Stejně jako v islámské mučednické ideologii, šambhalští válečníci, kteří přijdou v bitvě o život, si zaslouží přístup do buddhistického ráje.” Kálačakra tedy předvídá finální bitvu na život a na smrt s “nevěřícími” a nastolení buddhokracie v čele s jediným světovládcem (Čakravartinem). Některá buddhistická centra symbolicky zavedla cvičiště pro poslední bitvu Šambhala. V Tibetském revolučním muzeu ve Lhase je k nalezení spousta “mírumilovných” rituálních předmětů z lidských kostí, vypreparované lidské kůže atd…
Zajímavé je, že po bombových útocích na Světové obchodní centrum v roce 1993 se zde pravidelně konaly ceremonie vytváření pískových mandal (magické kruhy, které představují kosmos), nazvaných mandaly Kalačakra. “Kala” znamená čas, ale také smrt a destrukci,”čakra” znamená kolo – tedy Kolo destrukce. Jakoby věštily ceremonie věštily destrukci 11. září 2001. Oficiálně je však ceremonie vytváření mandal presentována jako akt propagace míru – přestože jejich konečná destrukce symbolizuje apokalypsu. Zvláštní jsou také Dalajlámovy styky některými nacisty. Známé je jeho úzké a dlouholeté přátelství s horolezcem a esesákem Heinrichem Harrerem, příběh zfilmovaný v hollywoodském filmu Sedm let v Tibetu (došlo zde k zjevné autocenzuře režiséra), menší pozornosti se dostalo jeho stykům s válečným zločincem Dr. Brunem Bergerem, který se podílel na zločinech v Osvětimi. Tyto styky možná vysvětlujeposedlost nacistických ideologů a před nimi evropských okultistů (H. Blawatska) vidět kořeny áríjské či jiné nadrasy v Tibetu. Problematický je i styk s Asaharem Šókó, vůdcem chiliastické sekty Óm šinkrijó, který čeká na popravu za útoky sarinem v tokijském metru.
Poznámka pro neorientalisty: tantrický buddhismus má kořen v Indii, proto se v něm vyskytují pojmy jako jógín, guru, čákra apod.
varování před sexuálním zneužíváním lámů
Zdroj: http://srsen.wordpress.com/2011/02/24/dalajlama-a-tantricky-budhismus/
Že rituály, při kterých se praktikuje sexuální magie a jsou požívány “nečisté substance”, nejsou marginálními záležitostmi, lze ukázat na tom, že jsou součástí iniciačních rituálů vedoucích k buddhovství (božství) v systému tantry Kálačakra – “nejvyšší z cest vadžrajány”. Jedná se o patnáct stupňů iniciací, ze kterých je sedm veřejných, často i masových a osm tajných, ve kterých se praktikuje sexuální jóga. Čtyři nejvyšší iniciační rituály se nazývají Ganačakra, jedná se o “řízenou orgii”, kdy iniciovaný postupně souloží s devíti ženami (od půlnoci do úsvitu, pokud dojde k vyvrcholení hrozí peklo), je mu podán “elixír života” (sukra), což je směs sexuálních sekretů lámy a jeho tantrické “partnerky” (dakini), a požívá tantrické pokrmy – “nečisté substance” (opět připomínám, že zde nezacházím do detailů rituálu). Jedna z tanter nařizuje, že “(t)yto hostiny musí probíhat na hřbitovech, ve skalních jeskyních a na opuštěných místech, která navštěvují ne – lidské bytost. Musí zde být devět židlí zhotovených z částí mrtvých těl, tygří kůže, nebo hadrů, které pochází ze hřbitova. Veprostřed se nachází mistr, který reprezentuje boha (božstvo příslušné tantry), a kolem něj jsou rozmístěni jogíni” (toto je magický kruh – živoucí mandala). Tantry explicitně nařizují zakončení rituálu obětováním přítomných žen, což se do 20. století pravděpodobně také dělo (upálením žen podobně jako čarodějnice ve středověké Evropě).
Zajímavý je politický aspekt tantrismu: konečné osvícení a dosažení božství, ke kterému usilování tantrika směřuje, totiž nelze brát jako vznik dalšího božstva, které by konkurovalo božstvu v buddhistickém pantheonu. Jde naopak o kompletní vzdání se individuality a přenechání tělesné schránky božstvu, reprezentovaného guruem, který provádí iniciaci. Láma s nejvyšším stupněm (např. Dalajláma, boho-král) iniciace tedy v pojetí tantrického mysticismu s klerikální hierarchií tvoří mystické tělo. Jaké to má implikace asi ani nemusím říkat.
Je třeba specifikovat to, že sexuální rity praktikují v tibetském buddhismu pouze některé sekty, jako třeba řád Gelugpů, a že některé řády jsou blíže mahájánovskému pojetí buddhismu, tedy že dodržují přísný asketizmus a jsou (snad) i mírumilovné. Ostatně řád Gelugpů vyžaduje u mnichů celibát a za hříchy hrozí X pekly, ale je to doktrína paradoxního “zákona inverze”, podle které je zlo třeba vymýtit větším zlem, která ruší veškeré morální příkazy pro “zasvěcené”, naopak podporuje jejich co největší porušováni. Za co profánní člověk stráví 10 000 let v pekle přivádí jogína blíže k osvícení…
Nakonec bych pro ty, kdo si představují “tantrický sex” jako sbírku erotických návodů na zlepšení romantických zážitku, dodal, že se velice mýlí: sex v tantře je pouze prostředkem k získání esoterického “elixíru života”, žena je tak připravena o svoji “tajnou esenci” ve prospěch muže a pro guru – lámu stává sexuální otrokyní, v extrémním případě skončí na hranici – z pohledu tantrizmu rozhodně nejde o uspokojení sexuálního partnera, ale o touhu po moci (dosažení božství).
K tomu, zda tibetský buddhismus je náboženství hlásající mír a oplývající tolerancí: Victor Trimondi upozorňuje, že “posvátné texty Kálačakry explicitně jmenují “vůdce” judaismu, křesťanství a islámu jako oponenty buddhismu: “Adam, Enoch, Abraham, Mojžíš, Ježíš, Mani, Mohamed a Mahdi” popisují jako “rodinu démonických hadů” (Shri Kalachakra I. 154). Poslední bitva podobná Armagedonu (válka Šambhala) končí vítězstvím buddhismu. Oficiální interpret Kálačakry Alexander Berzin otevřeně přirovnává principy islámského “džíhádu” k válce Šambhala. Stejně jako v islámské mučednické ideologii, šambhalští válečníci, kteří přijdou v bitvě o život, si zaslouží přístup do buddhistického ráje.” Kálačakra tedy předvídá finální bitvu na život a na smrt s “nevěřícími” a nastolení buddhokracie v čele s jediným světovládcem (Čakravartinem). Některá buddhistická centra symbolicky zavedla cvičiště pro poslední bitvu Šambhala. V Tibetském revolučním muzeu ve Lhase je k nalezení spousta “mírumilovných” rituálních předmětů z lidských kostí, vypreparované lidské kůže atd…
Poznámka pro neorientalisty: tantrický buddhismus má kořen v Indii, proto se v něm vyskytují pojmy jako jógín, guru, čákra apod.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.