Dopad krize na malý ostrov s 320 tisíci obyvateli byl katastrofou. Po finančních spekulacích zbankrotovaly tři přední banky, jejichž aktiva v součtu přesahovala více jak třikrát HDP státu. Ztráta dosáhla 85 miliard dolarů.
V letech 2008 až 2010 stoupla nezaměstnanost devětkrát, přičemž kdysi byla plná zaměstnanost. Island měl dluh 900 % HDP. Islandská měna oslabila oproti euru o 80 %. Během dvou let poklesl HDP o 11 %. Jak zvládnout krizi V roce 2009 zavedla vláda úsporná opatření vyžadovaná MMF, za to dostala finanční pomoc 2,1 miliardy eur. Silná mobilizace lidí donutila vládu k rezignaci. V předčasných volbách do parlamentu získala levice absolutní většinu. Mimochodem vláda přijala zákon Icesave. Podle něho měli Islanďané splatit dluh 3,5 miliardy eur (40 % HDP).
Mělo tak připadnout 9000 eur na obyvatele po dobu 15 let s úrokovou sazbou 5 %. Na základě protestů obyv 93 % Islanďanů se vyslovilo proti zákonu Icesave k úhradě ztrát. Rok nato proběhlo další referendum, 63 % občanů opět odmítlo. Nová ústava vypracovaná ústavodárným shromážděním byla přijata v roce 2011. Zakotvila právo na informace, přístup veřejnosti k úředním dokumentům, ustavení Komise pro kontrolu státní odpovědnosti, právo na přímou konzultaci a zásadu, že 10 % voličů může požádat o referendum k zákonům schváleným parlamentem, právě tak jako jmenování předsedy vlády parlamentem. Na rozdíl od dalších zemí nacházejících se v té samé situaci zvolil Island jinou cestu.
Nepodvolil se nařízení MMF k úsporným opatřením. Jestliže v zemi v roce 2008 padly tři přední banky, Glitmir, Kaupthing a Landsbankinn, odmítl jim stát dát injekci veřejných peněz a napodobit tak ostatní země Evropy. Namísto toho je znárodnil. Soukromé banky musely rovněž zrušit hypotéční půjčky s variabilními vazbami, které by převýšily 110% majetku. Nejvyšší soud postavil mimo zákon všechny půjčky poskytnuté domácnostem a zaznamenané v cizích měnách. Ve prospěch občanů tak přiměl banky, aby upustily od svých nároků. Bankéři a spekulanti jsou odpovědní za kolaps islandského finančního sektoru. V ostatní Evropě byly své viny systematicky zprošťováni. Zde byl naopak jmenován zvláštní prokurátor, který na ně podal žalobu. Došlo k zatýkání, včetně zatčení dřívějšího ministerského předsedy. Alternativa úsporných opatření Islandská ekonomika a sociální politika dosáhly spektakulárních výsledků. EU je v recesi, islandský HDP roste. V roce 2011 to bylo o 2,1 %, pro rok 2012 se předpokládá 2,7 % a míra nezaměstnanosti 6 %. Země si nedělá starosti s včasným splácením dluhu MMF. Prezident Olafur vysvětlil islandský ekonomický zázrak:
„Rozdíl je v tom, že jsme na Islandu banky nechali padnout. Nehodlali jsme do nich cpát peníze, taková odpovědnost na státu neleží.“
MMF politiku islandské vlády uvítal, ač sám hájí opačná opatření. Island má vysoký ukazatel lidského rozvoje. MMF uvádí, že „islandský plán záchrany dává lekci pro období krize.“ Uvádí dále, že „fakt, že se Islandu podařilo zachovat sociální zajištění rodin a dosáhnout dlouhodobou fiskální konsolidaci je jedním z největších úspěchů uplatněného programu islandské vlády.“ MMF však neřekl, že dosáhnout takové výsledky bylo možné jen tak, že Island odmítl neoliberální šokovou terapii a že vyvinul alternativní program na podporu ekonomiky. Island předvedl věrohodnou alternativu k politice úspor vnucované Evropě, jež jsou nejen hospodářsky neefektivní, ale i společensky a politicky neudržitelné. Postavením veřejného zájmu před tržní zájem ukázal ostrov cestu k úniku z bezvýchodného konce. Zdroj: english.pravda.ru, Překlad: outsidermedia.cz
