Šest kacířských otázek k prastaré civilizaci

V současnosti stojíme před bezpříkladným zlomem v lidské historii. V posledních letech se utvořily dvě verze dávné historie. Jedné budeme říkat „alternativní“, na tu druhou se budeme odvolávat jako na „oficiální“. První se zabývá úvahami nad různými anomáliemi a pokouší se dát nějaký smysl souboru důkazů, například časovým přehledům či pyramidám, proč byly postaveny, kým a kdy. Druhá provádí vykopávky, katalogizuje střepy hrnčířských výrobků, a pokouší se obhájit názor, že neexistují žádné sporné otázky a prakticky všechno už je vysvětleno.

Jednu chvíli, možná ještě tak před patnácti lety, to vypadalo, že mezi oběma tábory probíhá jakýsi neformální dialog. Všechno se změnilo poté, co egyptology vyhnala na stráž velká polemika ohledně nového datování sfingy a vyšla kniha Chrise Dunna „The Giza Power Plant“: Technologie starověkého Egypta na konci posledního desetiletí.

Žádný dialog se nekoná a v diskusích už se nenosí rukavičky. Zastánci „oficiální“ historie zaujímají ke všem otázkám stále sílící politický a ideologický přístup. Teď už nepředkládají jen prohlášení o historických „pravdách“, ale veřejně odsuzují a ostouzejí každého, kdo se odváží vzdorovat jejich oficialitě.

V této souvislosti chceme nabídnout několik příkladů dokazujících, že „učenci“ ovládající vysokoškolské a akademické instituce jednoduše odmítají myslet.

Precizní architektura Velké pyramidy

Tato kolosální struktura, poslední ze sedmi starověkých zázraků a dosud největší kamenná budova na světě nadále vyvolává respekt a diskuse nad propletencem teorií dodnes ústí v drsných sporech. Namísto abychom reprodukovali zavedená mystéria, rádi bychom se zde pokusili vnést nové světlo do důležité otázky, která v Egyptě „doby kamenné“ zjevně nemá místo.

Už samotná fyzická existence Velké pyramidy ještě i v polovině prvního desetiletí třetího milénia představuje ohromnou výzvu. Teoretici se topí v nekonečných spekulacích ohledně toho, jak byla postavena, a nad metafyzickým, kulturním, náboženským významem či symbolizmem v pozadí této konstrukce. Ačkoli různí autoři nabídli řadu svůdných možností, žádná z nich nebyla přesvědčivě prokázána.

Tajemství zůstává neodhaleno

Problematickým zůstává především její impozantní formát, ohromující objem a váha stavebních bloků. Při odhadovaných 2,3 miliónech bloků o celkové váze asi 4 milióny tun, představuje tato pyramida dvě třetiny masy Hooverovy hráze. Rozměry a počty bloků které musely být vylámány a dopraveny na staveniště, působí četným architektům, konstruktérů a inženýrům bolesti hlavy.

Tyto problémy jsou probírány opět a zas, a přesto zůstávají nevyřešeny. Je na čase popojít o kus dál a formulovat další, ještě obtížnější otázky. Za základní „tvrdé“ problémy považujeme hlavně ta fakta, v nichž se odráží precizně zvládnutá technologie zpracování a kompletace materiálu v tak masivním měřítku.

Egyptology zosnovaný scénář o hovořící o užívání primitivních pomůcek nevysvětluje způsob zvládnutí následujících úkolů a jiné nesrovnalosti:

1. Zhotovení precizně vylámaných do sebe zapadajících povrchových bloků vážících 16 tun, spojených nějakou supermaltou tak, aby vytvořily nepropustný krunýř téměř bez viditelných spár.

2. Vyrovnání 13. akrové plochy na vápencovém podloží s přesností, jíž teprve jsme dosáhli teprve nedávno za pomoci laserové technologie.

3. Zaměření základny s minimální odchylkou k zeměpisnému severu.

4. Způsob vyražení 350 stop dlouhé „sestupné pasáže“ do pevné podkladové horniny v úhlu 26° při zachování přesného vedení tunelu v celé jeho délce

5. Stavbu masivní 48. stupňové pyramidy, společně s vkládáním komplexních vnitřních struktur, přičemž bylo nezbytné udržet pravidelný tvar umožňující stavitelům zformovat špičku. (Zmíněné vnitřní struktury zahrnují i čtyři nevysvětlitelné větrací šachty a sarkofág v královské komoře, příliš velký na to, aby tam byl dopraven vchodem. Navíc mnohé svědčí o tom, že byl vyřezán diamantovou pilou.)

6. Široké použití různých druhů opracované žuly v komorách Velké pyramidy.

Preciznost a rozměry povrchových bloků zarazila už otce moderní egyptologie, sira Flinderse Petrie. Po pečlivých měřeních zjistil, že „… průměrná síla spár je 0,02 coulu, a tudíž průměrná odchylka při obrábění kamene od přímky a přesného čtverce je na povrchu o délce 75 coulů jen 0,01, což je míra přesnosti, jíž při takových rozměrech dosahují výrobci optiky.“

Pak provedla moderní forenzní analýzu Velké pyramidy mezinárodní inženýrská firma Daniel, Mann, Johnson & Menendhall. Svá zdrcující zjištění zhodnotila v článku otištěném v časopise Civil Engineering (Pozemní stavitelství). Strany pyramidy jsou orientovány ve směru sever-jih, event. východ-západ. Vzhledem k přesnosti, jíž bylo dosaženo to byl sám o sobě pozoruhodný podnik, jelikož staří Egypťané se tohoto úkolu museli zhostit za použití astronomických či slunečních pozorování – kompas tehdy ještě nebyl vynalezen.

Rozměry pyramidy jsou dodrženy neobyčejně přesně a podklad byl po celé ploše srovnaný s přesností na zlomek coulu. To je srovnatelné pouze s přesností umožňovanou moderními stavebními metodami a vyměřením pomocí laseru.1

To, co v tomto shrnutí stojí mezi řádky, samo o sobě vypovídá za celé svazky. Potíže se sestupnou pasáží jsou četné. Pro ty, kteří toto téma natolik důkladně neznají – jde o tunel užší než 4 x 4 stopy, neposkytující prostor pro více než jednoho raziče vyzbrojeného kamennou palicí. Jak by asi fiktivní osádka razičů sdílela tento prostor v dusivé temnotě poté, když se prokopali do hloubky 50 a více stop? Jak byl určen a bez jakéhokoli osvětlení udržován úhel 26° a jednotlivé úrovně? Neexistence uhlíkových usazenin na stěnách a stropě chodby prokazuje, že zde nikde nebyly použity pochodně ani olejové lampy.

Petrie tuto pasáž několikrát pečlivě proměřil a zjistil úžasnou přesnost 0,02 coulu na délce 150 stop a pouhých 0.25 coulu na 350 stopách její celkové délky. Trváme na tom, že tento průchod s hladkými povrchy, čtvercovým průřezem a přesným úhlem sklonu by nikdy nemohl byl vyražen primitivními nástroji a metodami.

Velká pyramida byla a zůstává největším stavebním zázrakem světa a prastarou hádankou. Doporučujeme výzkumníkům, aby těmto detailům věnovali nejvyšší pozornost a pátrali po významu materiálů použitých uvnitř Velké pyramidy, zejména okolo ventilačních šachtic. Dosud byla neočekávaně objevena dvojice dvířek uzavírajících velmi důležitou šachtu, která v roce 2450 př.n.l. směřovala k hvězdě Sírius.

Stojí za původem psů biogenetické inženýrství

Nyní se podíváme na málo známé mystérium, které se však téměř vyrovná pyramidám. I toto je hádanka jejíž počátek pokrývá závoj daleké minulosti.

Začněme jednoduchou otázkou, na niž zdánlivě existuje jasná odpověď: Co je pes?
Jak zjistili genetici v uplynulém desetiletí, dosavadní odpověď není tak samozřejmá. Pravdou je, že co se týče původu „nejlepšího přítele člověka“ byly generace antropologů, archeologů a biologů na těžkém omylu.

Než byly v šedesátých letech provedeny rozbory DNA platila všeobecně uznávaná teorie, že se psi před asi 15 000 lety vyčlenili z různých psovitých šelem, jako např. kojotů, hyen, šakalů, vlků atd.

Jenže už první výsledky komplexního studia DNA byly pro učenou populaci šokující. Bylo zjištěno, že veškerá psí plemena lze vystopovat k vlkům, a žádným jiným šelmám. Druhá část objevu byla ještě neočekávanější – došlo k tomu před 40 až 150 000 lety.

Proč jsou to tak problematické nálezy? Na tuto otázku musíme reagovat jinou: Jak mohla z vlků vzniknout psí plemena? Pokus o vysvětlení není jen obtížný, ale úplně nemožný. Nedejte se mást nepravdivými vysvětleními pisatelů populárně vědeckých pohádek o tom, že si naši předci za doby kamenné vlky ochočili a „nějak“ (o možném postupu se nikdo nikdy nezmínil ani slůvkem…) se jim „podařilo“ vychovat prvního z mutovaných vlků, matku všech psů. Čím je tedy pes ve skutečnosti? Potíže dosáhly kritického stupně při výběru samce a samičky vlka, jejichž přičiněním byl vytvořen poddruh (za předpokladu, že byli krotcí a pilně spolupracovali).

Vraťme se tedy zpět k původní otázce: Co je pes? Pes je mutovaný vlk, který má jen ty charakteristické rysy divokých rodičů, které lidé považují za prospěšné. To je ten udivující fakt.

Chvíli se nad tím zamyslete. Nelze zvažovat možnost, že se psi z vlků vyvinuli přirozenou cestou. V to nevěří ani žádný z vědců, protože nelítostný sociální řád a rituál plození u vlků by nikdy nepřipustil přežití mutanta, což je výrazný argument proti přirozenému vývoji.

Jestliže naši paleolitičtí předkové dokázali zvládnout dodnes aktuální výzvu již představuje tento proces, pak by pro současné chovatele vlčích psů jistě neměl být žádný problém zopakovat jejich výkon. Ale stejně jako v případě Velké pyramidy, se nezdá být ten případ. Žádní chovatelé nepřišli s prohlášením, že dokázali vzít dva čistokrevné vlky a vykřížit z nich psa bez využití technik biogenetického inženýrství.

Evoluce domácího psa z původní divoké šelmy se jeví jako zázrak! Nesmělo se to stát. Takže pes je další v pořadí nevysvětlených dávných hádanek.

Stavební inženýrství v Mohenjo Daro

Protože se kanalizace, vodovod a domovní sanitární zařízení v moderních společenstvích ve větším rozsahu až do 20. století neprosadily a důsledné plánování měst vlastně nebylo přijato dodnes, lze to, s čím se setkáváme ve starodávném Mohenjo Daro skutečně neobvyklé.

Toto město v údolí Indu bylo postaveno před asi 4500 lety pomocí souřadnicového systému, a předtím než byla položená první cihla očividně naplánováno, zakresleno a vyměřeno. Byly zde domy, mnohé vybavené vnitřní sanitární instalací, spižírnami, koupelnami, dílny a věže, vše postavené z cihel standardní velikosti. V průměru asi osm až deset stop široké ulice byly vybaveny perfektně navrženou dešťovou kanalizací.

Mohenjo Daro sestávalo z dvou částí; nahoře na vyvýšenině se rozkládala citadela vybavená důkladnou vodní nádrží, dnes nazývanou „velké lázně“, postavenou z velmi kvalitních cihel a tvarovek. Bazén byl dlouhý 40 a hluboký 8 stop, zkrátka impozantní veřejné zařízení podle všech norem. Na vyvýšenině stála i velká obytná budova, obrovská sýpka a několik dílen připomínajících moderní montážní haly.

Konstrukce vodotěsného bazénu či vodojemu sestávala z dvou vrstev cihel, vápenného cementu a ve finále byla utěsněna asfaltem (dehtem). Bazén zahrnoval i dětské brouzdaliště.

Neměli bychom se snad zajímat o to, jak mohla jakási prastará kultura, o níž nevíme takřka nic a neznáme ani jejich jazyk, před tisíci let vytvořit takto sofistikované město? Stavební inženýři většinou nevylezou z chatrčí s doškovými střechami a nezačnou rýsovat plány takto komplexního městského prostředí. Proto nezbývá, než položit archeologům i dějepiscům následující otázky:

1. Kde jsou města, v nichž je demonstrován postupný vývoj urbanizace a sociální a technické organizace, vedoucí k Mohenjo Daro?

2. Jak vysvětlíte náhlý vznik natolik komplexní společnosti „z ničeho“, když podle vás 99.99% zbytku lidstva žilo v primitivních podmínkách „doby kamenné“?


Ne. tuto problematiku nelze jednoduše smést se stolu pod arogantní záminkou, že všechny tyto otázky již byly vysloveny a zodpovězeny vykopávkami a následným etiketováním hrnčířských střepů a dalších artefaktů. Byli a dosud jsme vůči našim „měkkým vědám“ příliš shovívaví, co se týče jejich kavalírských tvrzení že na všechno znají odpověď. Ve skutečnosti mají v rukou velice málo, aby si ze svých skleněných věží mohli dovolit hanobit nezávislé výzkumníky.

O civilizaci v údolí Indu, jejíž další města podobná jako Mohenjo Daro se rozprostírala na území dlouhém téměř tisíc mil, víme opravdu výjimečně málo.

Registrujeme ji na seznamu významných nezodpovězených otázek o lidské historii a vyzýváme ortodoxní vědce, aby se zachovali zodpovědněji než v obou předchozích případech.

Je zjevné, že civilizace v údolí Indu existovala ve stejném období jako populace stavitelů Velké pyramidy. Často se říká, že patrně byla jednou z prvních tří civilizací, která měla vlastní písmo, které ovšem nebylo nikdy rozluštěno.

Sumer jako vůdčí civilizační zdroj

Něco jsme přehlédli, nebo snad naši dějepisci pohlížejí na naši nejrannější civilizaci zvláštně pokřivenou čočkou? Stejně jako Egypt a údolí Indu se biblická „země Šinear“ – rodiště Abrama – jeví jako sluncem rozžhavená, převážně neplodná pustina brázděná dvěma mohutnými řekami. Každopádně to nezní tak, jakoby právě ona měla být magnetem houfně přitahujícím roztroušené kmeny, aby se tady v pozdní době kamenné seběhly a začaly takříkajíc tahat zázraky z klobouku…

Skutečnost je taková, že dějepisci, kteří si až do poloviny 19. století svorně mysleli, že Šinear je pouhá biblická smyšlenka, o něm teď už o tom vědí všechno, a to s tak absolutní jistotou, že my, příslušníci nemyté masy, se pomalu ani neodvažujeme nic namítat.

Přesto a právě proto chceme vybídnout čtenáře, aby si zachovali zdravý skeptický odstup a odvážili se o „oficiální“ verzi historie pochybovat.

Stejně jako v případě kultury stavitelů měst v údolí Indu, nikdo neví, kdo byli Sumeři ani odkud přišli. Sami si říkali „černohlaví“ a hovořili podivným jazykem, který neměl nic společného s jazyky pozdějších semitských kmenů sídlících v této oblasti. Někteří lingvisté si navíc povšimli podobnosti mezi sumerštinou a jazykem Basků, což je další neobvyklá kultura.

Myšlenka, že by si nějaký primitivní národ vybral právě nehostinné a nepřátelské pouštní prostředí k budování nové civilizace je přinejmenším kuriózní. Zejména ve světle skutečnosti, že na území Sumeru bylo velmi málo zdrojů, žádné lesy, žádné nerosty, dokonce ani skály tak hojné v Egyptě. Proč to raději nezkusili někde u řeky, v zalesněném horském údolí?

Jak si tedy lze vysvětlit nezvratný fakt, že se přes takto omezující podmínky této tajuplné kultuře podařilo vynalézt a rozvinout všechny hlavní civilizační komponenty? Aby mohlo vzniknout třeba hutnictví připadá nám nutné, aby nerosty obsahující měď, zlato, stříbro a cín byly přímo k dispozici k experimentům probíhajícím po celé generace. Na procesu najít spojitost mezi surovými rudami a kovy, které jsou v nich obsaženy, a jak je přeměnit z původního stavu za použití vysokých teplot není nic jednoduchého či náhodného.

Sumeři ale brilantně vyřešili nejen problémy jak získávat rudy, kolik tepla je potřebné k jejich vytavení a jak stavět pece k dosažení potřebných teplot, ale dokázali smísit dva velice odlišné kovy a vytvořit z nich první revoluční slitinu: bronz. Zatímco se hutníci a kováři zabývali touto činností, jiní, jak je vidět, vymýšleli kolo, stavěli města, zikkuraty, vynalézali písmo, pohyblivou sazbu (razítka), voly tažený secí pluh, obilninové zemědělství a pokročilou matematiku… to abychom vyjmenovali jen nejdůležitější z jejich význačných inovací.

Něco na této představě je špatné. Většina lidí, pokud vůbec, počítala za použití prstů, lovila zvěř a a sbírala kořínky. Přesto se dovídáme, že Sumerové ve svých školách vyučovali principům systému sexagesimální matematiky. Ano, přesně tomu šedesátkovému systému, jehož dodnes užíváme k dělení času na hodiny, minuty a sekundy. Tento pokročilý systém jako první rozdělil kruh na 360 stupňů a je dále dělitelný použitím 60, 30, 15, 12, atd., tedy všemi zlomky kořenového čísla

Teotihuacan – další svědectví výjimečné technologie

Mexický Teotihuacan je obrovské ohromující archeologické naleziště, orientované podél dvou os. V šedesátých letech byl celý komplex velmi detailně zmapován týmy archeologů a zeměměřičů. Výsledná mapa odhalila rafinovanou městskou síť, soustředěnou kolem dvou hlavních, téměř na sebe kolmých linií.

Od Pyramidy Měsíce na severním okraji se komplex táhne podél Třídy mrtvých za komplex Citadely a Velkou ohradu v délce asi 3,2 kilometrů k jihu. K této severo-jižní ose musíme přidat zaměření východ-západ, protínající bod poblíž Pyramidy slunce, odkud směřuje přímo k bodu primárního astronomického významu na západním obzoru.

Astronom a antropolog Anthony Aveni zjistil, že v den, kdy na jaře na severní polokouli prochází Slunce přímo nadhlavníkem (18. května), se zde poprvé v roce před svítáním objeví hvězdokupa Plejád. A přesně k bodu východu Plejád na západním obzoru, zaměřili dávní stavitele osu východ-západ.

A je toho ještě víc. V tomtéž obzorovém bodě totiž spočine Slunce i 12. srpna – ve výročí počátku současného mezoamerického kalendářního cyklu (cyklus Pátého slunce), který podle určení, s nímž se vzácně shodují akademici i nezávislí badatelé, započal 12. srpna 3114 př.n.l.

Je naprosto očividné, že Teotihuacan byl založen v souladu se souborem zaměřování, v nichž se odráží nebeské, geografické i geodetické vztahy. Člověka kráčejícího po široké třídě od jedné pyramidy k jiné, a pak vzhůru po schodech k jejich vrcholkům, při prohlížení tohoto místa z mnoha různých úhlů náhle přepadne pocit, že se nachází uprostřed obrovské geometrické matrice.

Teotihuacan patrně byl prvním skutečným městským centrem v obou Amerikách. Na vrcholu své slávy okolo roku 500 n.l., se honosilo populací odhadovanou na 200 000 lidí.

George E. Stuart, archeolog a vydavatel National Geographic Magazine naši nevědomost shrnuje takto:

„Hovoříme o něm s úctou, stejně jako o egyptských pyramidách, ale o jeho počátcích a původu jeho stavitelů dosud nevíme takřka nic. Netušíme jakým jazykem mluvili, jak byla organizovaná jejich společnost, a co způsobilo jejich úpadek.“2

A nakonec je zde jeden z nejneobvyklejších artefaktů nalezených na naší planetě. Na počátku dvacátého století objevili archeologové ve svrchních patrech Pyramidy slunce slídové pláty. To sice nebyly žádné vždy radostně přijímané, katalogizovatelné keramické střepy, putující po zapsání do zaprášených krabic, jenže archeologové s tímto nálezem přesto zacházeli obdobně. Pro každého člověka, byť by měl jen povrchní technické znalosti, musí být objev ohromných slídových desek v prastaré pyramidě šokující. Ve skutečnosti jde o jeden z významných „usvědčujících důkazů“ při nichž archeologové podivuhodně oněmí.

Slída je nehořlavý a nevodivý nerost, který se vyskytuje ve strukturách, sestávající ze slabých křehkých plátků. Jako stavební materiál je absolutně nevhodná. Má však jiné jednoznačné využití. NASA ji například používá u kosmických plavidel – jako štít proti kosmickému záření. Slída je používána v elektronických součástkách i mikrovlnných troubách a poskytuje vynikající dobrou ochranu proti elektromagnetickému záření. Stejně jako egyptská Velká pyramida, má i Pyramida slunce podzemní prostory v útrobách pod svým centrem. Tak velká pyramida se silným vrstvami slídy by poskytovala vynikající štít i proti elektromagnetickým impulsům (EMI).

Přítomnost slídy v tomto komplexu přináší otázky, na jsme schopni odpovědět až dnes, poté, kdy jsme vyvinuli elektroniku a jaderné technologie kosmického věku.

Další silné slídové desky nalezli archeologové i o 400 metrů dále po třídě vedoucí od Pyramidy slunce. Byly to precizně opracované slídové desky značných rozměrů (27,5 čtverečních metrů!) nacházející se pod podlahou z kamenných desek v komplexu dnes nazývaném „Slídový chrám“.

Jaký mohl být důvod použití slídové vrstvy v prastaré stavbě? Nepochybně nešlo o dekorace. A aby celá věc nabyla ještě větší rozměr bylo zjištěno, že použitý druh slídy sem nemohl být dopraven odnikud jinud než z Brazílie. Teď už plujeme hodně hlubokými vodami: jak mohla údajně primitivní domorodá kultura v „kamenné době“ vědět o nalezišti slídy, které se nachází 3200 kilometrů odtud v neprostupném brazilském pralese? A dále: jak sem bez kolových vozidel dopravili tyto ohromné pláty z takové vzdálenosti a nepoškozené? Tohoto úkolu se jistě nemohly zhostit štafety, putující pěšky po souši! Ve starověkém Mexiku ale není ani stopy po existenci velkých námořních lodí či přístavů…

Špičková technologie v Peru doby kamenné

Bolívii a Peru rozhraničuje vysoko v Andách jezero Titicaca. Je zde mnoho příznaků, že toto dnes nejvýše položené velké jezero na světě kdysi bylo spojené s oceánem. O dávno ztracené velké minulosti svědčí i megalitické struktury, jako třeba Brána slunce v Tiahuanacu. Byla vytesána z jediného bloku kamene… poněkud nesnadný způsob jak udělat bránu.

Po přesunu dále na sever, blíže k peruánskému městu Cuzco, nalezneme mnohem víc rozsáhlých a impozantních tajemných staveb. Jsou zde zdi připomínající stavebnice z obřích megalitických bloků, podobných známému zdivu na Machu Picchu. Některé z těchto zdi sestávají z komplikovaně přitesaných skalních bloků, vážících přes 100 tun. Jiné byly pospojovány bronzovými svorkami. Část bronzu byla evidentně odlévána přímo na místě, což byla v předkolumbovském Peru údajně nedosažitelná dovednost.

Tak jako Sumer, ani nehostinné andské výšiny nejsou právě nejvhodnějším místem pro stavbu měst prostředky kamenné doby. To, že zde přesto jsou svědčí o použití dávno zapomenutých progresivních technologií a klíčových zemědělských znalostech. Dnes už je dobře známo, že krajinu kolem Tiahuanaca, ležící v nadmořské výšce 12 500 stop, kdysi „kdosi“ proměnil ve vysoce produktivní zemědělskou zónu. Dosáhl toho vybudováním teras, náspů, hrází, kanálů a vyvýšených teras, vytvářejících na záhonech mikroklima chránící rostliny před nočním mrazem.

Pokusili jsme se ukázat, že naše planeta přetéká prastarými zázraky a hádankami čekajícími na luštitele. Pustíme se do toho někdy doopravdy?

Podle Ancient Civilisations: Six Great Enigmas; Will Hart & Robert Berringer

http://www.newdawnmagazine.com/Articles/Ancient_Civilisations_Six_Great_Enigmas.html

Převzato:

http://www.matrix-2012.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=342:otazky-k-prastare-civilizaci&catid=62:historie&Itemid=86