Protivládní demonstrace 17. listopadu volala po návratu demokracie. Podle mnoha lidí se politický systém v ČR již demokracií nazvat nedá. Mají pravdu?

of-2012Při pohledu na současnou politickou scénu se stále častěji vkrádají nepříjemné otázky do duše voliče. Máme ještě demokracii? Funguje ještě politika? Nebylo snad náhodou opravdu lépe za „komárů“?

Politický systém se dostal do hluboké krize, o tom není dnes již pochyb. Můžeme se podívat na některá specifika současné české demokracie.

Jak známo, volby jsou jednou za čtyři roky. Volby jsou tedy na čtyři roky zásadním a v podstatě jediným legitimizačním faktorem existence vlády potažmo veškerých vládních opatření. Volby jsou tedy tím, na co musí být kladen co největší důraz. Je to jediný prvek, kde systém umožňuje, aby občan ovlivňoval politiku. Nic dalšího desíti milionům lidí politický systém nenabízí. Jednou za čtyři roky zkrátka musí rozhodnout. A teď se podívejme na fakta:

K volbám přitom chodí stabilně sotva čtvrtina obyvatel. Vítěznou stranu z této čtvrtiny volí kolem 20-30 procent oprávněných voličů. Legitimita vládnutí se tedy výsledně opírá o výraznou menšinu obyvatel.

Nikdy se v porevoluční historii nestalo, aby vládla v naší zemi jen jedna strana. Máme poměrný volební systém, který vede ke skládání koalic. Dochází tak často k situacím, kdy ani vítězná politická strana nesestavuje vládu a nevládne, naopak vládnou koaliční slepence několika různých stran s ještě menšími volebními preferencemi. Vítěz fakticky nevyhrává vůbec nic a voliči vítězné strany taktéž. K moci se dostávají naopak malé politické subjekty.

Volič nemá možnost dopředu znát, jaké bude případné složení koalice. A žádná strana před volbami neřekne, s kým hodlá koalice uzavírat. Padají fráze, jako že jednat se bude s každým a koalice se uzavírají až po volbách. Maximálně se strany vymezí proti komunistům. Všechny ostatní kombinace včetně velkých koalic, jsou potenciálně možné. Pak se třeba může stát, že Věci veřejné, které otevřeně před volbami hlásaly, že je potřeba zavřít korupčníky z ODS, pak s touto stranou po volbách vládne. Složení koalice je zásadní pro programové prohlášení vlády, avšak volič o zvažovaných koalicích dopředu nic neví. De facto své straně dává bianco šek, aby zkrátka po volbách dělala, co chce.

Program politických stran je další zásadní proměnnou, podle které by se voliči měli orientovat. Jenže se stále častěji ukazuje, že volební program je jen lákadlo pro voliče. Reálná politika a konkrétní zákony jsou často v přímém rozporu s tím, co měly jednotlivé strany koalice v programu. Právě odvolávání se na nutnost kompromisu s ostatními vede k tomu, že vládní strany neplní své volební programy nebo je nejrůznějším způsobem dezinterpretují.

Situaci dále komplikuje fakt, že v průběhu volebního období ze zavedených stran odcházejí z nejrůznějších důvodů poslanci. Ti pak přebíhají do jiných existujících politických stran, nebo se stávají solitéry (nezařazenými poslanci) a nebo, jak je nyní asi v módě, zakládají strany nové. Volič, který ku příkladu volí Věci veřejné, ve výsledku volil i stranu LIDEM a nově také Hnuté za sport. Jeho hlas posloužil všem zmíněným subjektům, přestože on jej jasně dal jen jedné ze zmíněných stran. Co to vnáší do politické reality za chaos, to vidíme každý den. Podstatnější však je, že volič je pouze v roli užitečného idiota, který byl podveden a jeho hlas byl zneužit.

Za politické strany kandidují konkrétní lidé. Velmi často jde o korumpované nebo korumpující (někdy dokonce oboje) osoby. Když si pro ně chce přijít zákon v podobě policie, dotyční si nadále drží své posty. Jen v naší zemi je možné, aby poslanec vykonával svůj mandát z vězení, či aby ve sněmovně sedělo hned několik stíhaných osob, včetně nepravomocně odsouzených. I tito politici se zaštiťují volbami a vůli voličů.

Zaklínání stojedničkou, tedy nejmenší možnou většinou je šílená mantra, kterou používají vládní politici, i když rozhodují o zákonech, které se budou týkat lidí i za deset nebo dvacet let. Za pomoci jednoho poslance, co má už dávno sedět v base, se rozdá čtvrtina republiky církvím. Konsensus nikde. Stojedničku máme, takže jedem. O ničem se nevyjednává, o ničem se nediskutuje. O zákonech se nehlasuje, zákony se tzv. prohlasovávají (doufám, že nejsem jediný, kdo v tom cítí rozdíl).

Legislativní přílepky, které Ústavní soud prohlásil za protiústavní, se nadále masově používají. Naposledy v případě S-karet, které měly být původně dobrovolné, ale poslanec TOP09 Cempírek nenápadným přílepkem zařídil, že dobrovolné už nikdy nebudou. Podobných příkladů jsou stovky. Poslanci sami neví, o čem hlasují a veřejnost to samozřejmě neví také.

Jak to tedy je s tou naší demokracií? Demokracii máme, protože máme svobodné volby. Takto jednoduše by se to sice dalo uzavřít, ale je to stejné, jako přivézt domů čtyřkolák a prohlásit, že máme auto, protože každé auto má čtyři kola. Ano, volby jsou základním stavebním kamenem demokracie. Bohužel, my jsme na něj už nic dalšího nepostavili. Voliči svobodně volí jako slepé ovce, protože politické strany nedodržují volební programy, jsou ochotny jít do koalice s kýmkoliv, poslanci jsou schopni ze strany odejít a založit novou, s úplně odlišnými prioritami. Volební mapa se za čtyři roky může překreslit snad stokrát a stále uslyšíme od politiků, že je vše v pořádku, že takto prostě rozhodli voliči ve volbách.

Je na čase tento omyl vyvrátit. Voliči dnes už vůbec o ničem nerozhodují. Voliči jsou distributoři matematického koeficientu a výchozí pozice každé politické strany, na základě čehož pak probíhá společenská hra zvaná politika. A ta má naprosto jiná pravidla, než jaká má demokracie. V této hře se sčítají jen zisky a ztráty a možné je prakticky cokoliv. Od vhození hlasu do urny je volič až na tom úplně posledním místě v seznamu priorit. Volič jen legitimizuje to, že hra probíhá, ale není ani jejím aktérem, nýbrž jen pozorovatelem.

Kontrola a odvolatelnost politiků neexistuje. Referendum neexistuje. Pokud se policii a soudům podaří dostat nějakého korupčníka za mříže, jsou z toho málem národní oslavy.

Občanská společnost a neziskové organizace se snaží měnit poměry, ovšem v rámci demokratických pravidel, které ovšem sama politika nedodržuje. Demonstrace jsou poklidné a politikům jsou pro smích. Lidé si před třiadvaceti lety vybojovali demokracii, respektive možnost si ji vybudovat. Po dvou desítkách let jim z celé demokracie zbyla volba jednou za čtyři roky hodit papír do urny nebo se na to vykašlat a jet na chatu. Systém dostal lidi do pasti a nechal jim jen ohlodanou kost. Jednou za čtyři roky si do ní můžeme všichni kousnout a pak se opět můžeme jen dívat. Domnívám se, že takto demokracie opravdu nevypadá…

Dále čtěte: http://pravdu.cz/revoluce/cim-dal-vic-lidi-vola-po-revoluci-jako-na-islandu

Převzato: http://pravdu.cz/demokracie/jakou-mame-u-nas-demokracii