zelenkaPoužívání slov socialismus, komunismus a kapitalismus včetně jejich srovnávání a dávání do protikladu je postiženo (eufemisticky řečeno) nepřesnostmi, a to jak v diskuzních příspěvcích, tak i v článcích.

   Problém tkví v tom, co si kdo pod pojmem socialismus, komunismus a kapitalismus představuje a v jakém kontextu jej používá.

Pro srozumitelnost uvádím vývoj společenského zřízení na území ČR od dob vlád českých knížat a králů tak, jak je obvykle uváděn. Feudalismus, kapitalismus, socialismus, kapitalismus, korporativismus. Následovat bude, když to dobře dopadne „kooperativismus“, a když ne tak opět něco na způsob feudalismu (v lepším případě s lidskou tváří).

 

   Mnohá nedorozumění v diskuzích a článcích vyházejí z nevhodných definic kapitalismu či socialismu a případně jejího nesprávného či účelového výkladu. Stačí se podívat do Wikipedie:

   Kapitalismus je ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a provozovány za účelem dosažení zisku. Jinde je definice ještě doplňována o podmínku volného trhu.

   Socialismus je v užším slova smyslu ideologie, která klade hlavní důraz na solidaritu a která věří, že by ekonomika i další odvětví společnosti měly být do značné míry centrálně řízeny.

   Komunismus je především  politická ideologie, hlásající a požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi.

   Nepovažuji za nutné to více komentovat. Je zajímavé, jak například i ve Wikipedii jsou obsaženy (hodně mírně řečeno) nepřesnosti (pokud se nejedná o záměrné manipulace a desinformace), které pak jsou přebírány širokou veřejností. Kapitalismus je označován za ekonomický systém na rozdíl od socialismu, který není již společenským zřízením, ale ideologií a komunismus dokonce politickou ideologií.

 

   Vzhledem k tomu, že mě definice ve Wikipedii příliš neuspokojily, pokusil jsem se ve zjednodušené formě napravit jejich zjevnou nekompatibilitu.

Kapitalismus je společenský systém, v němž jsou výrobní prostředky především v soukromém vlastnictví a jsou provozovány na základě volného trhu za účelem dosažení zisku.

Socialismus – je společenský systém, v němž jsou výrobní prostředky především ve společenském vlastnictví a provozovány na základě zásady “Každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh“.

Komunismus – je společenský systém, v němž jsou výrobní prostředky ve společenském vlastnictví a provozovány na základě zásady “Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. 

 

   Mnozí operují tím, že tu nemáme kapitalismus (což nezní logicky v souvislosti s výše uvedenými definicemi), případně ten správný kapitalismus (s volným trhem či lidskou tváří), na což je možno zcela korektně odpovědět, že tu rovněž byl jen reálný socialismus a ne ten správný socialismus (s lidskou tváří).

 

   To, co reálný socialismus a reálný kapitalismus spojuje a zároveň odlišuje od „ideálního“ socialismu a „ideálního“ kapitalismu je způsob výkonu státní a ekonomické moci – jinými slovy způsob vládnutí, jehož součástí je způsob rozdělování vytvořené užitné hodnoty. 

   Reálný kapitalismus i reálný socialismus mají společné hierarchické uspořádání společnosti, což má za následek, že moc a majetek jsou získávány a ovládány dle místa v hierarchii a ne dle přínosu pro společnost (dle vytvořené užitné hodnoty). 

   To, co odlišuje socialismus od kapitalismu je vztah k výrobním prostředkům. Pokud se však zamyslíme nad současnou nespokojeností velké většiny občanů se současným systémem, tak primárně nespočívá v nespokojenosti s formou vlastnictví výrobních prostředků, ale se způsobem vládnutí a způsobem rozdělování vytvořené užitné hodnoty. Troufám si však tvrdit, že obdobný názor platil (minimálně u nás) i v dobách reálného socialismu.

 

   Z toho vyplývá logická otázka. Je chyba v druhu společenského zřízení nebo ve způsobu vládnutí a způsobu rozdělování vytvořené užitné hodnoty? Odpověď není zcela jednoznačná, ale myslím, že v ČR máme ve srovnání s mnoha jinými zeměmi možná ty nejlepší podmínky pro hodnocení a pro zvolení druhé varianty jako odpovědi na uvedenou otázku.   

   Pokud jsme si takto zodpověděli otázku příčin problémů soudobé společnosti, a když jdeme více do hloubky, tak můžeme konstatovat, že za způsob vládnutí odpovídá vládnoucí vrstva. Když jdeme ještě více pod povrch, tak prvotní příčinou je způsob, jakým se vládnoucí vrstva utváří, tj. způsob, jakým se někteří lidé dostávají k politické a v neposlední řadě i ekonomické moci (případně, jak si ji udržují). Proces tvorby moci je rozhodující a určuje, kdo a do určité míry i jak bude politicky i ekonomicky vládnout. Dosavadní zkušenosti ze socialismu i kapitalismu nejen u nás nejsou příliš dobré. Z tohoto (dle mého názoru správného) předpokladu plyne, že pokud chceme něco změnit, je nutné se soustředit na tento neuralgický bod.

 

   Pouze koncentrace na to, jak a kteří lidé se dostávají k politické a ekonomické moci a modifikace a optimalizace tohoto procesu (tak, aby fungoval ve prospěch většiny) může přinést dlouhodobou změnu k lepšímu jak v materiální tak i duchovní oblasti. Tato modifikace by měla být alfou a omegou současného dění, protože bez ní sebesofistikovanější návrhy na ekonomické reformy a sociální modely nejsou z dlouhodobého hlediska to nejpodstatnější, a to z těchto důvodů:

<!–[if !supportLists]–>1.     <!–[endif]–>Současná vládnoucí vrstva nikdy nepřipustí návrhy na ekonomické reformy, které by nebyly v souladu s jejími zájmy a její zájmy zase nejsou v souladu se zájmy většiny lidí.

<!–[if !supportLists]–>2.     <!–[endif]–>I v případě, že by stará vládnoucí vrstva byla vyměněna a nová by ekonomické reformy v počátku zavedla či připustila, stejně by postupně došlo k jejich deformacím a zneužití, pokud by nově modifikovaný způsob vytváření vládnoucí vrstvy nebyl přijat a nebylo tak zajištěno, že vládnoucí vrstva bude vládnout v souladu se zájmy většiny.   

 

   V této souvislosti bych rád upozornil na jeden fenomén, který je sice občas zmiňován, ale většinou nedostatečně zdůrazňován. Tímto fenoménem je závislost na moci a majetku těch lidí, kteří skutečnou moc mají. Jedná se v mnoha případech o skutečně patologickou závislost, která je zcela srovnatelná se závislostí na tabáku, alkoholu či jiných těžkých drogách. Úvaha typu: „Necháme u moci ty dosavadní, protože ti už si nakradli dost.“ je v této souvislosti asi tak smysluplná, jako když řeknete o notorickém alkoholikovi: „Ten už vypil tolik rumu, že už nebude chtít další.“

   Ostatně existenci závislosti na moci už potvrdili i vědci, kteří zjistili, že pocit moci má na mozek člověka podobný efekt jako kokain. Zvyšuje hladinu testosteronu a jeho vedlejšího produktu 3α-Androstanediolu jak u mužů, tak i u žen. To vede ke zvýšené hladině chemické látky dopaminu, která hraje roli v mozkovém mechanismu předvídání odměny. Tento pocit může být (dle mého názoru je) pro člověka vysoce návykový. (http://www.novinky.cz/veda-skoly/266175-pocit-moci-na-telo-pusobi-stejne-jako-kokain.html).

   Důležité je i to, že u majetku se jedná o závislost nejen na jeho vlastnění, ale i na jeho dalším získávání, na jeho zvětšování. Okamžitý pocit uspokojení a osobního „štěstí“ takových lidí je částečně nezávislý na množství vlastněného majetku a je více ovlivňován množstvím zvětšujícího se majetku (moci). Stálý či dokonce zvětšující se přírůstek majetku je hnacím motivem jejich jednání bez ohledu na způsob jeho získávání. Jestli je dosavadní majetek 5 milionů či 5 miliard nehraje významnou roli. Tomuto fenoménu běžní lidé obtížně rozumí obdobně, jako většina z nich nerozumí mentalitě drogově závislých a jejich ochotě kvůli své závislosti páchat zločiny. Proto je pro ně nepochopitelná patologická nenasytnost některých velkých parazitů a jejich netečnosti vůči lidskému utrpení, které většinou jejich projevy závislosti působí.

 

   V poslední době se zdá, že politici u nás již ani svoji závislost neskrývají, ale dávají ji i celkem nepokrytě najevo. Cituji:

    „Z dnešních vyjádření ale vyplynulo, že se zatím v řadách občanských demokratů “vzpoura” proti ostře sledovanému vládnímu návrhu nechystá. V poslaneckém klubu ODS je podle informací ČTK sice řada poslanců, kterým se navržená podoba církevních restitucí nelíbí, nechtějí ale kvůli odporu k návrhu ohrozit pokračování kabinetu Petra Nečase (ODS).“   

   Nechtějí zejména ohrozit své postavení poslanců předpokládanými (a pravděpodobně prohranými) předčasnými volbami.

   Tito „mocensky či majetkové závislí“ pohlíží na velkou většinu lidí jako na objekty a ne jako na subjekty. V podstatě se dá říct, že nás nevnímají jako lidské bytosti, ale objekty sloužící k uspokojení jejich potřeb. Jejich pohled na zvířata a přírodu vůbec je obdobný. 

 

   V souvislosti se vztahem bohatých a chudých se často mluví a píše o sociální solidaritě. Sociální solidarita je většinou chápána jako solidarita těch, kteří platí větší daně, s těmi, kteří platí daně menší nebo je ještě či už neplatí. Záměrně nemluvím o solidaritě bohatých s chudými, protože bohatí, kteří neplatí žádné daně a odvody, nijak solidární s chudými nejsou. A není jich zase tak málo a většinou nepatří k těm „málo“ bohatým.

   Takže jinak řečeno, ti více vydělávající svými daněmi a odvody údajně přispívají svými daněmi a odvody ze solidarity těm méně vydělávajícím.

 

   Když se však pokusíme proniknout trochu hlouběji, nezbývá než začít uvažovat o tom, zda tomu není vlastně obráceně. Když pomineme lidi, kteří se živí pouze vlastní prací (a zabýváme-li se bohatými, tak se to týká zejména umělců a sportovců) nabízí se otázka, jak vlastně vzniká bohatství bohatých. Pravděpodobně s výjimkou bank vzniká jejich bohatství přerozdělením nadhodnoty vytvořené skutečnými tvůrci užitných hodnot. To však jsou v převážné části či téměř úplně ti méně majetní.  

   Produktivita práce je dnes na takovém stupni, že tzv. nadhodnota, kterou někteří pracovníci vyrobí, výrazně převyšuje jejich odměnu za práci a tato nadhodnota je pak přerozdělována v průběhu dalšího putování potravin, výrobků nebo energie na místo spotřeby i ve prospěch těch tak zvaně chytřejších, a učenlivějších. To znamená, že příjem většiny bohatých je vyšší díky tomu, že se podílí na přerozdělení hodnoty, kterou vyrobily ty „opovrhované, líné, nevzdělané, od státu zajištění očekávající“ socky, na které oni pracovití a vzdělaní musí vydělávat.

   Příklad jednoho takového „učenlivého“, který jsem četl na internetu a něco podobného zažil i v rodině.

   Jeden velmi učenlivý zavolal důchodkyni s tím, zda může přijít “vyčistit koberce”. Když řekla ano, pěkně se vyptal, zda má manžela, zda bude sama doma apod., a když zjistil, že bude sama doma, domluvil si schůzku. Přišel, udělal “prezentaci”, vysál 1×1 metr koberce a nechal ji tam vysavač za 60.000 plus podepsanou smlouvu o koupi vysavače a o úvěru na pět let, celková zaplacená částka po pěti letech přes 101 tisíc.

   Nepochybuji, že dotyčný rovněž patří k těm, kteří vykřikují, že doplácí na socky (například děti důchodkyně, které musejí pomáhat se splácením) a důchodce.

 

   Na závěr si dovoluji na téma demokracie v současné společnosti upozornit na hypotézu možného výkladu slova demokracie v dnešním provedení.

   Nyní máme demo-kracii = demo verzi vládnutí. Až se vychytají chyby a program odladí, dostaneme ostrou a plně funkční verzi vládnutí. Jen aby to bylo dostatečně brzo.

http://www.miroslav-zelenka.cz/cz/clanky/co-je-pricinou-problemu-soucasne-spolecnosti