Lidé kmene Asmat používali lidské lebky na podložení hlavy místo polštáře. Průvodce thajskou džunglí náhle prudce zastaví a zvednutou paží žádá totéž od ostatních členů malé výpravy. „Sssst,“ sykne. „Jsou tady.“ Nikdo není vidět, nic není slyšet. „Jsou všude kolem nás,“ šeptá průvodce. „Nikdy je neuvidíte.“ Džunglí se přesunují jako stíny, je nemožné je vystopovat nebo se nepozorovaně přiblížit!“ informuje skupinu průvodce.
Až na výjimky je nezajímá náš všední život, neřeší finanční problémy, neznají vymoženosti třetího tisíciletí. Žijí ze dne na den, z hodiny na hodinu. V jejich světě není hlavní starostí nový mobil, plazmová televize ani nablýskané auto, ale získání potravy. Čas u nich nehraje žádnou roli.
Duchové z džungle
Kdo: Phi Tong Luang
Kde: Thajsko
Počet: odhadem necelých 300
Zajímavost: Nemají zbraně, nikdy neválčí.
Phi Tong Luang (Duchové žlutého listí) se považují za Yumbri (obyvatele džungle) a opravdu jsou v džungli víc než doma. Vyhýbají se jakémukoli setkání, nikdy nejsou na jednom místě dlouho. Divoká a nespoutaná příroda uprostřed Thajska jim v jejich stylu života vyhovuje. Setkat se s nimi můžete ve chvíli, když přicházejí za horskými kmeny k výměnnému obchodu. Není to ale jednoduché – nejdříve musíte s náčelníkem svou návštěvu vyjednat. Zkušení thajští průvodci rovnou varují: „Šance, že to náčelník povolí, je jedna ku dvaceti. Zapomeňte na logiku, prosby nebo peníze. To u nich nemá žádnou hodnotu!“
Nikdy se nemyjí
Odborníci se domnívají, že jsou posledními zástupci paleo-mongoloidů ze zadní Indie. Mají svůj jazyk, ale nepíší, nekreslí, číslovky nepoužívají. Pohybují se zvláštním plíživým krokem a nikdy se nemyjí. Neumějí plavat a jak asi „voní“, si těžko dokáže našinec představit. Svůj život směřují výhradně k získání obživy. Sbírají pralesní plody, ale i červy, housenky, žáby, do pastí chytají krysy a jinou havěť. „Jejich jídelníček by se cizincům nezamlouval ani náhodou,“ směje se průvodce Che Chao. Oštěp je zbraň výhradně jednoho lovce, je spojen s duchy mužnosti a nikdo jiný jej nesmí použít. Cizinec dokonce ani pohledět.
Žijí tak trochu jako zvířata
Primitivní nástroje jsou většinou z bambusu. Od horských kmenů získají někdy parang (nástroj podobný mačetě), který se jim hodí do neprůchodné džungle. „Parang, oštěp, pletená nůše a nějaký ten kousek hadru bývá jejich veškerý majetek,“ říká Che Chao. Nic jiného vlastně ani nepotřebují. Děti nijak nevychovávají, ty se učí pozorováním starších. Až dospějí (mezi 8. a 10. rokem), odejdou a žijí v jiných skupinkách. Ženy muže bez výhrady poslouchají, nikdy neodmlouvají. To by se nám Evropanům určitě líbilo. Yumbri žijí tak trochu jako zvířata. Z doby kamenné se nějakým zázrakem dostali do dnešních časů.
Lovci lebek z Amazonie
Kdo: Ačuárové
Kde: kolem hranice Ekvádoru a Peru
Počet: odhadem necelých 4000
Zajímavost: Děti pochovají své rodiče přímo v domě, aby s nimi stále byli.
Původně to byli kanibalové a i dnes se jim ještě přezdívá lovci lebek. O kom je řeč? O Ačuárech. Obývají oblast Achu Shuar kolem řeky Apurímac, a proto je někteří pasují na lidi palmy aguaje. Bez problémů rozeznají každý z 518 druhů ptactva, které tu žijí, nemluvě o znalostech rostlin a jejich léčivých účinků. Loví většinou proslulou foukačkou s jedovatými šipkami. „Na nepřátele používáme luk a jedovaté šípy. Vylezeme na strom a postřílíme je jako krysy!“ vysvětluje jeden z lovců. Ačuárský náčelník Tsamarin se zpovídá: „Měl jsem devět žen, jedna zemřela na uštknutí a jednu jsem zabil sám. Moc se dívala na jiné muže!“ Dnes už Tsamarin nezabíjí. Vláda a misionáři razantně změnili a stále mění myšlení a život zdejších indiánů.
Dům bez jediného hřebíku
Ačuárové staví pro své rodiny zajímavé příbytky, které nazývají jea. Na vysokých kůlech dosahují výšky až osmi metrů, dlouhé jsou kolem dvaceti pěti. Celá stavba je bez jediného hřebíku. Teplý vzduch odchází střechou z palmových listů ven a dovnitř proudí čerstvý. Největší dům mívá místní šaman. Ten kromě jiných povinností bdí nad zdravím jednotlivých členů. Často ovšem jeho umění nestačí a do vesnice zavítá smrt. Na vině jsou především jedovatí hadi a také nemoci, které se do vesnice dostanou od přicházející civilizace. I na obyčejnou chřipku není šaman připraven. Nikdy ji jeho soukmenovci nemívali.
Opijí se do němoty
Život a povinnosti těchto indiánů je přísně rozdělen na mužský a ženský svět. Ženy bydlí ve východní straně domu, starají se o vaření, pěstují rostliny, zeleninu, ovoce a především maniok (Manihot esculenta). Ten je základní surovinou pro nejdůležitější nápoj nijiamanch. Jste-li zvědaví, dostane se vám z úst šamana zaručený recept: „Maniok musíme nejdříve pečlivě rozžvýkat a pak jej vyplivneme do misky. Necháme den zkvasit. Pokud je nějaká oslava, kvasí i tři dny. To je pak panečku síla!“ směje se šaman. Peruánský průvodce doplňuje: „To se pak všichni opijí do němoty, včetně dětí.“
Nejdivočejší kmen Afriky
Kdo: lidé z kmene Mursi
Kde: povodí řek Omo a Barro, Etiopie
Počet: odhadem 7000
Zajímavost: Turisty nezabíjejí, ale spolehlivě okradou o všechno.
Chodí většinou úplně nazí a své tělo pomalovávají bílou hlinkou. Kdo? Mursiové. Ženy si v době svého dospívání (kolem 15. roku) rozříznou spodní ret a začnou si jej vytahovat, aby se tam vešel co největší keramický talířek. Čím je talířek větší, tím je prý žena krásnější. Talířek musí dobře držet, a proto si žena vytrhne dva až tři přední zuby. Když ženě umře manžel, na znamení smutku si celý spodní ret odřízne, aby se nemohla zdobit. Inu jiný kraj, jiný mrav.
Co mrtvý, to náramek
Mursiové žijí na planinách národního parku Mago, asi 400 kilometrů jižně od hlavního města Addis Abeby, kde se snaží ukrýt před mouchou tse-tse, která přenáší spavou nemoc. Jejich nejdůležitější složkou potravy je sorgam (rozdrcená obilnina) a mléko, které se pije smíchané s kravskou krví. Často ale pijí domorodci krev samotnou. Neustále s někým válčí a podle počtu zabitých nepřátel nosí na rukou kovové náramky – co náramek to jeden mrtvý. Na toto území se ještě donedávna nedalo vstoupit bez zvláštního povolení. I dnes však přijíždíte na vlastní nebezpečí.
Okrádají turisty
Domorodci turisty sice nezabíjejí, ale spolehlivě je okradou takřka o všechno. Když nemáte, co dát nebo máte málo, je s vámi amen. Na rozdíl od ostatních zaostalých národů Mursiové brzy pochopili, že peníze jsou nejdůležitější a nejcennější věcí na světě. Pro ně jsou ochotni vraždit, zabíjet a krást. Peněz si cení více než svého zdraví, jídla, dětí a snad i svého života.
Možná se vám zdá, že peníze jsou jim v srdci národního parku k ničemu, ale nenechte se mýlit. Mursiové už jednu čistě civilizovanou věc poznali – samopal AK-47, řečený kalašnikov. Právě tyto zbraně si za peníze kupují od povstalců. Pro muže je kalašnikov doslova nepostradatelný, nosí je dokonce i děti!
Lovci lebek a jmen
Kdo: Asmaté
Kde: jihozápadní část ostrova Papua-Nová Guinea
Počet: celková populace asi 70 000
Zajímavost: Jedli mozek smíchaný s červy přímo z lebky.
Území kmene Asmat leží nedaleko od řeky Brazza, kde žijí kmeny stromových lidí Korowai a Kombai. Zatímco se stromovými lidmi nebývají potíže, při vyslovení slova Asmat přecházel některým domorodcům mráz po zádech. Nejproslulejší kanibalové na ostrově pojídali lidský mozek smíchaný se ságovými červy přímo z lebky čerstvě zabitého soupeře. Lidskou lebku používají místo polštáře pod hlavu. Misionáři se tu tak měli co otáčet, ale odvedli kus práce. Dnes je prý už pověst kanibalů z kmene Asmat minulostí. Ale věřte tomu…
Zjistí jméno a useknou hlavu
Domorodci z kmene Asmat totiž nebyli jen lovci lebek. Byli a možná ještě jsou i lovci jmen. Každý nový člen kmene musí dostat jméno po někom zemřelém nebo po zabitém nepříteli. Dítě získá většinou jméno až po čase, až se vydají muži z kmene někoho o život připravit a potom mu jméno předají. „Vezmou sousední vesnici útokem. Nešťastníky, co nestačí utéct, pochytají, zjistí jejich jména a pak jim spokojeně usekají hlavy,“ popisuje zkušený indonéský průvodce. „Mají jména pro děti a chutný, ještě teplý mozek pro sebe,“ dodává. Prázdné lebce potom ucpou oční a nosní otvory, aby do ní nevniknul zlý duch. Takto upravené lebky vystavují na čestných místech ve svých domovech.
Beze stopy zmizí americká expedice
Lidé z kmene Asmat jsou přesvědčeni, že pocházejí ze dřeva, a to je pro ně také posvátné. Jsou velice uznávaní řezbáři, ze dřeva umí vyřezat nádherné věci. Počátkem 70. let minulého století zavítá na jejich území i americká expedice vyslaná slavným newyorským muzeem. Skupinu vede Michael Rockefeller (1938–1961), syn guvernéra New Yorku. Nikdy se nevrátí. Dodnes se můžeme jen dohadovat, zda byla expedice přepadena, zabita a snědena. V roce 1968 jsou na kousky rozsekáni a snědeni dva misionáři, Američan Phil Masters a Australan Stan Dole.
Ladislav Horák
POSLEDNÍ MÍSTO VÝROBY KAMENNÝCH SEKER
• Oblast řeky Mamberamo patří mezi „zakázaná místa“ na ostrově Papua-Nová Guinea. Cestovatelé se smějí a říkají, že dostat povolení je těžší než navštívit Fort Knox (pevnost, kde jsou uloženy americké zásoby zlata).
• Žijí zde lidé z kmene Wano, nejlepší výrobci kamenných seker. Určité místo ve skále zahřívají celý den ohněm, až skála pukne a vydá požadovaný kámen.
• Pak začíná zdlouhavý výrobní proces, na jehož konci stojí ostré kamenné sekery.
• Toto místo je patrně poslední oblastí na světě, kde se takto kamenné sekery vyrábějí.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.