http://www.knihya.cz/17999/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-6

.

16. SKUPINKY U MOCI

 

et1-150x1501V roce 1993, před setkáním s ředitelem CIA, mi jeden člověk, který nám zprostředkovával kontakty s lidmi z vysokých kruhů, navrhl, abychom naší operaci dali jméno Projekt Starlight. Takže v prvních letech se náš projekt jmenoval takto. Naší základní filosofií bylo sehnat ty absolutně nejlepší dostupné důkazy, které byly přísně ověřovány a prokázány, a najít svědky těchto programů a událostí z řad armády, tajných služeb a korporací. Pak s těmito nezvratnými důkazy navštívit prezidenta, vysoké úředníky z řad tajných služeb a armády, kongresu, vůdčí osobnosti z Organizace spojených národů a další vůdce z celého světa. Teprve pak mělo dojít k odhalení. Věděli jsme, že je zcela zásadní, abychom celému tomu systému dali přinejmenším šanci. Je velmi důležité pochopit, že naším záměrem nebylo přijít jako slon do obchodu s porcelánem a položit na stůl velmi citlivé informace, aniž bychom předem neinformovali zákonné a legitimní vůdce světa a nepřizvali je ke spolupráci. V té době si mnoho lidí myslelo že jsem hloupý a naivní, že „tamti lidé” nikdy nezaštítí nic tak kontroverzního. Problém byl však v něčem jiném. Celé jádro problému, podle našeho úhlu pohledu, spočívalo v tom, že máme morální zodpovědnost dát jim alespoň šanci udělat dobrou věc – a pokud neudělají dobrou věc, bude to věc jejich svědomí, nikoliv našeho.

 

Jasně jsem cítil, že máme povinnost dát těm šéfům a vůdcům aktuální přehled o situaci a říci jim: „Musíte se ujmout vůdcovské role, abyste celou věc vyřešili vy, a nikoliv někdo zvenčí (čímž jsem myslel CSETI a projekt Disclosure). Teď, po skončení studené války se vám naskytla ideální příležitost, jak skoncovat s bludným kruhem klamu a dezinformací. Udělejte za minulostí tlustou čáru a začněte od bodu nula.” Poté, co jsem se setkal s ředitelem CIA, mi ten náš člověk zařídil setkání s šéfem vyšetřovací komise senátora Byrda, který byl i poradcem rady senátní předvolací komise. Senátor Byrd byl tehdy předsedou té komise a patřil k nejmocnějším mužům. Ten muž, se kterým jsem se setkal, se jmenoval Dick D’Amato – neplést se senátorem D’Amatem z New Jersey. Dick D’Amato prošel nejvyššími bezpečnostními prověrkami a měl z výkonu své funkce pravomoc předvolávat k soudu. Setkali jsme se v sále senátní předvolací komise. Byla to obrovská zdobená místnost s gigantickým stolem a mosaznými štítky se jmény všech členů této komise. Po vzájemném představení mi řekl: „Byl jsem požádán senátorem Byrdem a dalšími, abych se podíval na tu vaši věc. Pátrali jsme dost podrobně, abychom si ověřili, že ty projekty, o kterých se zmiňujete, skutečně existují. Ale říkám vám, že i se svými nejvyššími lustračními prověrkami a senátem udělenou pravomocí předvolávat před soud nejsem schopen do těch projektů proniknout.” Podíval se na mě – ten pohled nikdy nezapomenu – pravil: „Máte co do činění s tím nejvyšším ze všech černých projektů, tak si dejte pozor. A hodně štěstí.” A to byl konec našeho setkání. Dick D’Amato a lidé jako on vědí, že je to skutečnost, ale nedokáží to nijak uchopit ani kontrolovat výdaje na tyto projekty.

 

Přístup k těmto projektům nemá nic společného se šarží nebo postavením. Přístup k těmto projektům záleží jen na tom, zda jste či nejste ochotni udržovat vše v tajnosti. To je jediné kritérium, na kterém záleží – zda jste či nejste ochotni podřídit se programu. Ti, kdo by neměli být u moci, ale jsou, tvoří ilegální, ničemnou, vyčleněnou skupinu, která je mezinárodní a jejíž členové nejsou jen nelítostní a ochotni vraždit, ale pracují zcela bez jakéhokoliv legálního oprávnění a autority. Když máte co do činění s něčím tak esenciálně důležitým, jako je toto, včetně těch mocných technologií, které jsem popsal, začínáte si uvědomovat, v jakém ohrožení je svět, když umožní, aby tato maškaráda trvala dál, dekádu za dekádou. V roce 1994 přišel jeden tajný agent, přítel Billa Clintona, za mnou domů. To už bylo v době, kdy jsem měl za sebou rozhovor s ředitelem CIA. Byl to velmi pohodový a přátelský chlapík. Řekl mi: „Víš, všichni souhlasí s tím, co doporučuješ, ale existuje tu obecná shoda názorů – pokud prezident udělá to, co navrhuješ jemu a řediteli CIA – totiž aby se z pozice výkonné moci dostali k jádru těch projektů a ukončili je – pak prezident skončí jako Jack Kennedy.”

 

Myslel jsem si, že je to žert, abych byl upřímný, tak jsem se od srdce zasmál. Skutečně jsem si myslel: „Ale běž, co mi to tu povídáš.” Ale ne, on mluvil zcela vážně. Vůbec mě nenechal na pochybách ohledně toho, jak smrtelně vážně to myslí. Tak to šlo od jedné špatné zprávy k druhé, až mi začalo docházet, že vláda Spojených států – a každého jiného národa – je ve skutečnosti rukojmím nějaké ilegální ničemné skupiny, která má takové technologie, které mohou létat sem tam kolem neviditelných bombardérů B-2 Stealth a může, podle své vůle, oddělat prezidenta nebo jakoukoliv jinou osobu, která se jim postaví do cesty. To mi zcela jasně řekli lidé, kteří byli v nejužší skupině jednoho z těch největších koridorů moci na Zemi. Je jasné, že to na mě dopadlo celou svou tíhou. Říkám, že perioda mezi lety 1992-1998, těch šest let bylo pro mě nanejvýš traumatických. Držel jsem hlavu vzhůru a před veřejností jsem stále kráčel kupředu, ale na hluboké osobní rovině jsem byl zdrcen. Nikdy jsem neztratil víru v to, co bychom měli udělat, ale bylo mi zcela jasné, jak titánský je to úkol, že času už není nazbyt a že sázka již nemůže být větší. Na začátku roku 1994 jsem se vrátil do New Yorku a strávil nějaký čas s Laurancem Rockefellerem. V této metropoli jsem se setkal i s několika dalšími lidmi, kteří byli napojeni na Organizaci spojených národů a další organizace. Pohybovali jsme se mezi různými skupinkami u moci a předávali jim naše informace. Setkával jsem se se ženou generálního tajemníka OSN nebo ředitelem CIA nebo blízkým přítelem prezidenta nebo šéfy z Pentagonu a informoval je o tom, co se děje a jak vypadá situace – pozorovat je při tom, to bylo jako vidět různé stupně smrti a umírání, napřed prošli stadiem popření, pak vzteku a šoku, pak smutku a bolu a všeho možného. Přesně tytéž stavy jsem stále více nacházel i sám u sebe.

 

V těchto kruzích ohromné moci a bohatství docházelo ke všem druhům zrad. Někteří lidé, kteří s námi pracovali, se zaprodali té skupince stínové vlády, která má co do činění s civilní UFO komunitou – tou skupinkou, která je vedena plukovníkem M.K., generálem T.E., W.B. – velmi bohatým obchodníkem z Nevady a dalšími. Jedna taková osoba se tajně pokoušela očernit mě před Rockefellerovými lidmi, aby mohla shrábnout peníze, které chtěl Rockefeller věnovat na podporu našeho projektu, a investovat je do svého vlastního institutu. Takže jsem tu byl já, doktor z pohotovosti – velmi stresujícího zaměstnání – který vychovává čtyři děti a který najednou musí jednat s takovým klubkem zmijí. Všechno začalo být příliš traumatické. Byly chvíle, kdy jsem to všechno chtěl vzdát, nicméně jsem věděl, že to nemohu udělat, protože jsem byl stále spojen se záměrem a vizí toho, kam míříme. Snažil jsem se zaměřit na vzdálený horizont – který, co se týče času, není příliš daleko, ale zdá se být daleko díky událostem, kterými je tato doba vyplněna – kdy budeme moci vytvořit svět našich snů. A právě díky této jistotě a víře jsem ve svém úsilí vytrval.

 

Je třeba porozumět členěné podstatě všech těch vzájemně propletených zájmů, které udržují celé to tajemství: nejdůležitější sektory se týkají korporací, institucí, finančnictví a technologií. Vláda pro „nás lidi” je tím posledním komponentem toho všeho a zahrnuje armádu, CIA, Národní bezpečnostní službu, vojenskou rozvědku, leteckou tajnou službu … to všechno jsou okna vytvořená pro operace, které jsou zcela mimo to hlavní. Skutečným hybatelem je hybridní, jakoby vládní skupina, která je však převážně privátní a zcela mezinárodní a naprosto ilegální. Několik náčelníků této skupiny mé po mé schůzce s ředitelem CIA pozvalo, abych se s nimi sešel. Předtím, než jsem se setkal s ředitelem CIA, se člověk, který nám obstarával kontakty, děsil myšlenky, že se o tomto setkání všichni dozvědí. Vyřizoval vše skrze FedEx a chtěl, abych s ním mluvil pouze telefonicky z budky a abychom se domlouvali v kódech a šifrách! Řekl jsem mu na to: „Nebudeme se obtěžovat takovými věcmi, protože ta skupina, proti které jsme, má takové technologie, které dokáží rozšifrovat jakékoliv zařízení.” Ten muž byl na užším seznamu na post ministra námořnictva, takže svět špionů znal dost dobře, nicméně se pohyboval pouze ve světě konvenční armády a tajných služeb. Já jsem věděl, čím disponují ti, proti kterým stojíme, on nikoliv. Takže zareagoval: „Ach, ne! Musíme to dělat. Vy jste jen doktor. Já znám svět agentů velmi dobře, musíme být opatrní.” Tak jsem mu vyhověl.

 

Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že neexistuje způsob, jak obejít špionážní zařízení té tajné skupiny, protože jejich technologie jsou mimoprostorové, „skalární”, což jim dává náskok před celými generacemi elektronických přístrojů. Dokonce i špičková zařízení Národní bezpečnostní agentury a kontrarozvědky jsou v porovnání s tím směšná, protože to, co mají oni, je elektronika spolupracující s vědomím, takže mohou sledovat věci v reálném čase a v každém okamžiku. Neměl o tom ani tušení. Já to věděl a na dálku jsem viděl, jak na dálku sledují oni mě. Tak jsem nakonec přistoupil na jeho hru. Avšak ještě před tím mým setkáním 13. prosince 1993 za mnou přišel někdo, kdo byl spojen s těmi projekty na jedné vojenské základně v Arizoně, a řekl: „Je mi dobře známo, že se toho a toho dne setkáte s Jimem Woolseyem, ředitelem CIA.” Já na to: „Nemohu to potvrdit, ani vyvrátit. Není však zajímavé, že mi o tom říkáte?” Když jsem o tom podal zprávu tomu člověku, co nám zprostředkovával kontakty, tak málem spadl ze židle. Úplně začal šílet. „Jak na to mohli přijít?” Odpověděl jsem: „Vy jste mě neposlouchal.” Problém je, že většina lidí je příliš arogantní, než aby si přiznali, co všechno nevědí.

 

Také bych měl zmínit to, že během své návštěvy New Yorku v roce 1994, kdy jsem pobýval v hotelu Hilton na Šesté avenue, tak se mi telefonicky ozval jeden „reportér”. Řekl mi: „Jsem nezávislý novinář, právě pracuji na článku pro Wall Street Journal.” Po chvíli pokračoval: „Dozvěděl jsem se, že jste měl setkání s admirálem Woolseyem ohledně UFO a mimozemské inteligence.” Pak se zeptal: „Můžete mi o tom něco říci?” Nelhal jsem mu: jenom jsem mu odpověděl řečnickou otázkou: „Skutečně si myslíte, že se by úřadující ředitel CIA setkal s vesnickým doktorem ze Severní Karoliny kvůli takové věci, jako je UFO a mimozemšťané?” On na to: „No, myslím, že ne.” A já: „Takže už nemusím nic říkat.” A zavěsil jsem. Tak to skončilo. Buď jak buď, tato zkušenost mi prozradila, že i lidé z médií jsou prošpikováni agenty, kteří monitorují naši činnost. Zhruba někdy v té době, na počátku roku 1994 mi jeden člověk, kterého si najala ta tajná stínová skupina, která měla svoji buňku uvnitř CIA, zavolal a oznámil mi: „Podívejte, někteří z nás by skutečně rádi viděli, kdybyste tu věc dotáhl do konce, tak si pospěšte.” Já na to: „Co myslíte tím – tak si pospěšte?” Odpověděl: „Již delší dobu si přejeme, aby se objevil někdo, kdo to pro nás udělá: alespoň třetina z lidí v té tajné vládnoucí skupině chce, aby se celá záležitost odtajnila, sami to však udělat nemůžeme…”

 

Zvolal jsem: „No, a kdo si k čertu myslíte, že jsem? Jsem jen vesnický doktor, který trčí někde v Severní Karolíně. Mám tak leda nočník, do kterého můžu čůrat.” On odpověděl: „Ne, vy mi nerozumíte. My může dělat pouze věci za scénou.” Já na to: „Ach můj bože!” Nakonec za mnou ten muž přiletěl a setkali jsme se v Grove Park Inn v Asheville. Nikdy nezapomenu, co mi během toho rozhovoru řekl: „Víte, pokud chcete předat zprávu nám nebo prezidentovi, pak jediné, co musíte udělat, je zvednout telefon. Nevytáčejte žádné číslo, jen mluvte. Nebo pokud vám to bude lépe vyhovovat, jen se posaďte do své pracovny a mluvte do stěn okolo. Protože to všechno je monitorováno v reálném čase.” „Ano, já vím,” řekl jsem. Překvapeně z něho vypadlo: „Jak to můžete vědět?” Vyprávěl jsem mu o tom, jak udělali pár chyb a už několikrát nezavěsili svůj konec „telefonu”. Stalo se to Emily a stalo se to i mně. Když jsem jednou doma zvedl telefon, na drátě jsem uslyšel operační místnost. Místo zvuku, který se ozývá v telefonu před tím, než vytočíte nějaké číslo, jsem slyšel hovor lidí. Tak jsem se zeptal: „Kdo je to?” Pak jedna žena s velmi silným cizím přízvukem řekla bezchybnou angličtinou: „Ach můj bože, to je pan Greer!” „Pro tebe doktor Greer, ty čubko!” zareagoval jsem a zavěsil. Tehdy mě podobné věci přiváděly k zuřivosti. Nyní už je mi to celkem jedno.

 

Tak jsem tomu muži odpověděl: „Ano, jsem si jist, že je to pravda.” On řekl: „Takže, jak víte, je třeba, aby k tomu došlo.” Já na to: „Ale proč to neuděláte vy?” On si povzdechl: „Ach, je to příliš nebezpečné.” Řekl mi přesně totéž, co mi řekl i Laurance Rockefeller v září, když jsme stáli pod hvězdnou oblohou. Jak už vám dochází, je zde jedno téma, které se stále opakuje: máme tu lidi s extrémně dobrými kontakty, kteří jsou uvnitř dění a kteří si přejí odtajnění celé věci, ale jsou vyděšeni tou ničemnou násilnickou skupinou. Po tomto setkání jsem dostal pozvání přímo od členů té ničemné skupiny. Měli jsme se sejít ve Phoenixu v zimě 1994. To setkání se odehrálo na Wrigley Mansion – starém pohádkovém statku, který postavila rodina, jež proslula výrobou žvýkaček značky Wrigley. Stavení již nějakou dobu patřilo jedné buňce té tajné skupiny. Přítomno bylo mnoho šedých eminencí z různých korporací. Ke schůzce došlo ve velmi pozdních nočních hodinách. Jeden prominentní průmyslník, který byl zapojen do práce této buňky, byl držen pod drogami a ve stavu určité kontroly mysli, zatímco ho tato buňka obírala o peníze. Peníze byly použity k podpoře této konkrétní operace. Motivy a metody této skupiny předčí nejčernější sny. Lidem říkám: více než deset či patnáct procent toho, co jsem viděl a co jsem se dozvěděl, vůbec nebudete chtít slyšet. Je to tak pekelně znepokojující, že by většina lidí spáchala sebevraždu. … A mimochodem, hodně lidí to i udělalo.”

 

Všichni jsme se shromáždili kolem konferenčního stolu na tom statku. Diskuse se točila kolem odhalení informací o UFO a kontaktování mimozemšťanů. Jeden muž mě během přestávky vzal na balkon a řekl: „Podívejte, my víme, že jste měl setkání s ředitelem CIA a že jste dodal informace prezidentovi, musíte však pochopit, že tito lidé nic nevědí a nikdy nic vědět nebudou. Měl byste pochopit … že byste měl mluvit s lidmi, jako jsme my. Lidé, kteří v tom dělají, jsou lidé, kteří mají hodně vládních zakázek v rámci programu ,Work For Others’ (Práce pro druhé). Měl byste mluvit s lidmi z firem, které jsou najímány k různým výzkumům. A také byste měl mluvit s jistými náboženskými řády a jistými řády jezuitů, kteří mají kontrolu nad technologickým transferem. A také byste měl mluvit s …” A vyjmenoval mi celý seznam těch, se kterými bych měl mluvit. No, tehdy jsem si myslel, že se ten chlapík pomátl. Ale jak se ukázalo během dalších pár měsíců, každé jeho slovo bylo pravdivé. Stávalo se to čím dál bizarnější. Tato skupinka či buňka stínové vlády se pokoušela zabrzdit to, co jsme dělali. Připomínám, tehdy byl rok 1994. Dřívější náčelník armádní tajné služby – člen této skupiny mi v tom roce nabídl jedno z předsednických křesel. Takže celá ta věc šla stále kupředu a já jsem ze svého kurzu neuhnul, protože už jsem takový. Takže ten muž nakonec řekl: „Skutečně vám můžeme pomoci.” Zeptal jsem se: „Jak to myslíte?” On na to: „Podívejte, pokud chcete, aby vám v tom někdo pomohl, obraťte se na nás.” Já opáčil: „V jakém smyslu byste mi mohli pomoci?” „Jste doktor, ne? Takže máte dost dobrý bankovní kredit. Už jsme si to ověřili.” Já na to: „Ach ano, ten nejlepší.” Pokračoval: „Takže víme, že máte platinové a zlaté kreditní karty. Nastavte si maximální měsíční limity, vyberte každý měsíc padesát či sto tisíc dolarů, cokoliv. Vyberte si tolik peněz, kolik chcete. A dejte nám svá čísla. Dokud my řídíme ty super počítače, které podporují a monitorují světový bankovní systém, tak prostě můžeme každý měsíc všechny ty výběry a platby smazat na nulu.” To je pravdivý příběh. Říkám vám, každé je slovo pravdivé. Nacpěte do mě jakékoliv drogy, vyzkoušejte na mě jaký chcete přístroj či detektor lži a uvidíte, že všechno, co vám říkám, je pravda.

 

Odpověděl jsem: „Ano, ale kdybych to udělal, tak by vám patřil i můj zadek, je to tak?” A jemu jen zasvítily oči. Byl jsem příliš chytrý, než abych jim sedl na lep, ať už to bylo jakkoliv lákavé. To, co jsme dělali, bylo pro nás finančně velice namáhavé a vyčerpávající, neměli jsme v podstatě žádné finanční zajištění. Za žádnou cenu bych se však k ničemu podobnému neuchýlil. Pak začal znovu: „Vím, že zanedlouho odjedete do Evropy, abyste se setkal s jistými lidmi, kteří mají kontakty na anglickou královskou rodinu.” Byla to pravda. Věděl úplně všechno, co dělám. Odpověděl jsem mu, že jeho informace jsou přesné. „Shodou náhod tam jedu taky, abych se setkal s Rothschildy a lidmi, kteří kontrolují korporaci Volvo a nějaké další obří průmyslové koncerny, protože ti všichni s námi spolupracují.” Odvětil jsem, že nepochybuji o tom, že to, co říká, je pravda. Navrhl mi tedy: „Až budeme oba v Londýně, můžeme se opět setkat.” „Ano, souhlasím,” přitakal jsem. Pokračoval dál: „Jeden z mých přátel, který se skutečně hodně zajímá o vaši práci, je jeden z šéfů Rady pro zahraniční vztahy, ambasador Maxwell Rabb. Nechcete, abych vám s ním domluvil schůzku?” Řekl jsem: „Ano, zajisté, pokud je ochoten nám pomoci.” A pak dodal: „A také Petersonovi.” (Pan Peterson byl předseda Rady pro zahraniční vztahy a jeho žena byla předsedkyně Trilaterální komise). „Ti také pracují se mnou, možná bychom se mohli dát dohromady.” Tu věc jsem uzavřel slovy: „Až budeme mít nějakou další akci, pozvu je.” On mi ještě řekl: „Musíte vědět, že všichni tito lidé čtou, co vy píšete, a velmi je to zajímá.” „Já vím,” přikývl jsem.

 

Podívejme se na to takto: každý někdy dělá přehmaty a chyby. Já pohlížím na všechny lidi jako tvory schopné se dále učit a vzdělávat. A každý musí hrát svoji roli v tomto velkém kosmickém dramatu. Buď jak buď, tento zprostředkovatel kontaktů ze stínového světa mě v zásadě opět zval do úzkého kruhu šéfů té tajné kliky. Poněvadž jsem neměl žádný zájem na tom, abych byl jimi kontrolován, neměl jsem problém s tím, abych se s nimi podělil o svůj úhel pohledu a poznatky. Ten muž mi také řekl, že mnoho špičkových lidí, kteří s ním spolupracují, dělá v médiích a že jeho skupina pracuje s Bonem a U2, Moody Blues, Pink Floyd a několika dalšími skupinami. Ti všichni dostávají vše, co píšu. Řekl jsem na to jen: „No, toho si cením.” On dodal: „Skutečně se jim velmi líbí to, co říkáte a děláte…” Na konci zimy jsem odletěl do Evropy a setkal jsem se zde s velmi dobrými přáteli prince Charlese a prince Philipa. Jedna žena z okruhu nejlepších přátel prince Charlese velmi podporuje to, co děláme. Chtěla, abych jí dal některé materiály, které jsem poskytl řediteli CIA a prezidentovi, aby je mohla ukázat princi Charlesovi a dalším. V tomto bodě je třeba uvést, že to vše jsem musel stíhat mezi svými směnami na pohotovosti. Někdy jsem skutečně jel do Evropy na dva či tři dny a hned po návratu spěchal na celodenní směnu na oddělení pohotovosti. V jistém smyslu to byla naše malá kyvadlová diplomatická operace. V Londýně jsem se setkal s tím chlápkem, šedou eminencí z Phoenixu. Stále byl v takovém rozpoložení, že se mě snažil přemluvit ke spolupráci na svých programech. A já jsem mu naslouchal a poučoval se, ale nikdy jsem nekapituloval. Tato skupina jsou ti největší mafiáni a největší organizovaný zločinecký podnik na zeměkouli.

 

17 – ZTRACENÝ ODKAZ

 

Když někteří lidé naslouchají tomuto příběhu, jsou zděšeni tím, že jsem byl ochotný vlézt šelmě do tlamy. Já však říkám: „No, a proč ne?” Nemám žádný problém s tím, abych se setkal s kýmkoliv na Zemi a podělil se s ním o vizi dobré budoucnosti pro lidskou rasu. Jediné, co je potřeba, je, abychom k tomu dospěli. Nemám strach – vím, že mě nemohou zkorumpovat. Nemohou mě koupit. Nemohou mě oklamat. A je mi jedno, jestli mě zabijí. Takže co mohu ztratit? Pokud setrváme v pravdě, vše se velmi zjednoduší. Není tu nikdo, komu by bylo třeba se vyhnout, a ti, které je potřeba vyhledat, jsou všichni dostupní. Naučil jsem se, že musíme fungovat na více úrovních vědomí naráz. Tímto způsobem fungují delfíni … mohou „spát” a zároveň mít jednu část mozku, která je bdělá. To je vědecky dokázáno. Delfíni fungují na několika úrovních a v několika dimenzích současně. I lidé to mohou dokázat. Během toho období byla jedna moje část bdělá, i když jsem spal. Například hned poté, co byl koncem roku 1992 zvolen za prezidenta Bill Clinton, navštívil jsem ho na astrální rovině na Goverrnor Mansion v arkansaském Little Rock a diskutoval jsem s ním o těchto poznatcích. Takováto setkání probíhala během celého jeho funkčního období. Docházelo ke schůzkám na astrální rovině a ke sdílení poznatků. O pár let později mi jeden dobrý přítel Billa Clintona řekl, že prezident byl v dobrém kontaktu s touto vnitřní spirituální rovinou a byl schopen se tímto způsobem setkávat. Tímto způsobem jsem se rutinně a po mnoho let setkával s lidmi. Pokud překročíme své ego, strach a předsudky, pak jsme toho schopni a můžeme se spirituálně napojit na druhé lidi.

 

Neznamená to však, že ti, se kterými se setkáme – ať už tváří v tvář na fyzické úrovni či prostřednictvím těch jiných, mimoprostorových způsobů vědomí – vždy zareagují kladně. V případě Billa Clintona bylo jasné, že velmi stojí o to, aby k celé té věci došlo, ale neměl odvahu to udělat. Jeho odkaz je z větší části ztracen, protože to byla jeho zodpovědnost. On byl první prezident po skončení studené války s celým funkčním obdobím, ve kterém to mohl udělal. Tu výzvu však nepřijal. Zhruba v roce 1995 jsem pracoval na tom, aby se všichni dozvěděli, že jsem se setkal s ředitelem CIA. V té době již nebyl v úřadě. Při své návštěvě přátel v Santa Barbaře jsem měl interview pro jeden hlavní newyorský deník, ve kterém jsem informoval o svých brífincích pro Bílý dům a ředitele CIA ohledně UFO. Přesně v den, kdy se měl tento článek objevit v novinách, vyrukovala Linda Trippová se svým příběhem o Monice Lewinské. Nebyla to nehoda ani náhoda. Tento příběh vytlačil z hledáčku médií všechno ostatní. Dalších několik let, sedm dní v týdnu, hodinu po hodině nebylo možné na celém světě slyšet o ničem jiném než o orálním sexu! Jaká pitomost!

 

Nejdůležitější zpráva: nejlepší afrodiziakum je moc. A mocní muži mají aférky. A představte si! Ženatí muži občas o svých milostných románcích lžou. No jejda! A na tom založit obžalobu týkající se zbavení prezidentského úřadu?! Dejte s tím pokoj! Hillary Clintonová měla pravdu, že to bylo spiknutí, jak zavraždit Billa Clintona pošpiněním charakteru místo kulky do hlavy. Měla naprostou pravdu – tato aféra s tím vším skoncovala. V polovině devadesátých let jsem došel k závěru, že se prezident Spojených států nebude plést do problematiky UFO, a že pokud by se v tom chtěl nějak víc šťourat, byl by to konec jeho prezidentování. V té době jsem se setkal s dobrým přítelem prezidenta Cartera, který mi řekl, že se Carter již ve svých prvních dnech v tomto úřadu pokoušel dostat ke všem tajným materiálům týkajícím se UFO. Carter kdysi, když byl ještě guvernér, viděl UFO v Georgii, a my máme jeho oficiální zprávu. Takže se Carter snažil získat nějaké informace od tehdejšího ředitele CIA – George Bushe, otce nynějšího prezidenta. Bush mu však řekl, že mu tyto informace nemůže poskytnout, že musí hledat někde jinde! Později, když Carter celou věc tlačil dál, navštívil ho nějaký chlápek, který mu řekl: „Pane, pokud byste rád dokončil svoje první prezidentské období, tak držte ten svůj zatracený jazyk za zuby a nepouštějte si ohledně těch záležitostí s UFO hubu na špacír!” Tento blízký Carterův přítel a znalec poměrů mi řekl, že jak prezident, tak pravděpodobně i jeho rodina byli přímo zastrašováni.

 

Z různých zdrojů, včetně některých svědků z projektu Disclosure, víme, že Jimmy Carter chtěl, aby Bílý dům prostudoval problematiku UFO, a že to chtěl udělat pomocí SRI (Stannford Research Institute). Lidé z tajných projektů v Pentagonu pak SRÍ oznámily, že se postarají o to, aby SRI přišel o všechny kontakty, pokud bude dál pracovat na požadavku prezidenta Cartera a Bílého domu a šťourat v problematice UFO. Tímto způsobem byla celá záležitost pohřbena. Je to dlouhodobý vzorec – který se táhne zpět přinejmenším až k Eisenhowerovi – o tom, jak jsou zastrašováni prezidenti Spojených států – v případě Jacka Kennedyho došlo rovnou k vraždě. Jiným bylo suše řečeno, že pokud se budou zabývat problematikou UFO, bude v ohrožení jak jejich úřad, tak jejich život. Takový je tedy zdroj všech kosmických gilotin, mezi kterými se pohybuji od roku 1992 až do dneška. Bill Clinton neměl odvahu to udělat. Já se však zcela upřímně domnívám, že to udělat měl. Copak naše veřejnost neočekává, že naši vůdci budou ochotni učinit potřebné kroky bez ohledu na své osobní ambice a svou osobní bezpečnost? Většina politiků nemá odvahu. Máme slabou a bezpáteřní vládnoucí vrstvu, která je zkažena penězi, mocí a sobeckými ambicemi. A dokonce i když se o těchto věcech dozví pravdu, nemají srdce ani houževnatost potřebnou k dělání správných věcí ve jménu Země, pozemšťanů či ani občanů Spojených států. V letech 1994 až 1997, kdy jsme dál zpracovali celý ten systému, jsem došel k rozhodnutí, že je velmi potřebné, abychom se dostali k zákonodárným orgánům světa. Pokud je prezident jako jedinec příliš vyděšen a příliš zastrašen, než aby jednal, a okruhu jeho nejbližších spolupracovníků je odpírán přístup k informacím, pak je další na řadě kongres.

 

To, že je mnoha hlavním úředníkům odpírán přístup, bylo jasné, a jediná věc, která to mohla oficiálně změnit, bylo otevřené projednávání v kongresu. I další nejdůležitější vládní úředníci byli mimo hru: kosmonaut Gordon Cooper mi osobně řekl, že se ministr obrany Cohen dozvěděl, že v padesátých letech tým Gordona Coopera natáčel na kameru přistání UFO na vyschlém dně jezera poblíž Edwardovy vojenské letecké základny. Cohen se pokusil získat přístup k těmto informacím, ale bylo mu to odepřeno. Cohen znal data a podrobnosti ohledně toho přistání i filmování – ale přesto jako ministr obrany nedokázal získat přístup k tomu filmu nebo jiným záznamům! Ták jsme se setkávali s mnoha členy kongresu, včetně člena senátní komise pro tajné bezpečnostní služby, senátora Dick Bryana z Nevady – s bydlištěm v Oblasti 51 – a dalšími lidmi v klíčových pozicích. Když jsme tvořili naši síť, zjistili jsme, že jsme s to se osobně setkat s mnoha klíčovými kongresmany. Předkládali jsme jim své důkazy a žádali je: „Prosím, podpořte veřejné slyšení všech těchto top-secret svědků, kteří se s námi podělí o pravdu v přítomnosti komise kongresu a hlavních světových médií.”

 

Takřka pravidlem bylo, že všichni z nich si přáli dozvědět se pravdu, ale nikdo nebyl ochoten jednat. Nikdy nezapomenu na to, jak mě jednou vyzvedlo jedno z těch malých golfových vozítek na letišti McCarran v Las Vegas. Bylo to někdy v polovině devadesátých let. Právě jsem přiletěl, abych se setkal se senátorem Bryanem z Nevady. Dojeli jsme k něčemu, co vypadalo jako místnost uklizečů s neoznačenými dveřmi. Když jsem však vstoupil dovnitř, zjistil jsem, že se nacházím v nádherném konferenčním sále, který se používá pro tyto VIP setkání na letišti! Byl jsem uveden dovnitř a za chvíli přišel i senátor. Strávili jsme spolu zhruba hodinu. Senátor Bryan měl s sebou svého pobočníka, který seděl na gauči. Senátor a já a můj doprovod jsme seděli u konferenčního stolu. Myslím, že ten pobočník předem vůbec netušil, kvůli čemu jsme se setkali! Senátor se zeptal: „A s kým jste se již setkali? “Já na to: „S ředitelem CIA, s osobou z hlavního štábu a s…” Viděl jsem, jak pobočníkovi spadl dokument, který si ledabyle četl. Vypadal, jako by právě dostal ránu do nosu. V průběhu schůzky mi senátor řekl, že nepochybuje o tom, že tyto věci jsou pravdivé a že se stále dějí, ale že jemu nikdy nebyl povolen přístup k těmto informacím. To vyšlo z úst jednoho z předsedů senátní komise pro tajné služby! Nato jsem řekl: „Víte, my zoufale potřebujeme někoho, jako jste vy, kdo by podpořil otevřené projednávání celé té věci, něco jako provedl Herald Ford na konci šedesátých let…”

 

Jakmile jsem to vyslovil, se senátorem se stala změna. Zatímco do té doby byl nanejvýš angažovaný, nyní začal být pasivně opatrný. Řekl: „Vy už jste se setkali s tolika mocnými lidmi. Proč nezasáhne prezident?” Já na to: „Myslím, že vy musíte vědět, proč to prezident neudělá. Je to skutečné velké sousto!” On řekl: „No, ale já jsem pouze senátor!” Já na to: „No, a já jsem jen doktor!” „Vy jste přísahal, že budete ctít a bránit ústavu Spojených států, a já vám předkládám důkazy, že ústava Spojených států je pošlapávána, že si někdo nezákonně přisvojuje prezidentovy pravomoci, že senát byl odkopnut stranou a že ty nejdůležitější technologie a informace v dějinách lidské rasy spadly do rukou ničemné nelegální skupiny. Pokud toto nevyžaduje vyšetřování v kongresu, tak co už pak?!” Chvíli apaticky seděl a pak oznámil: „Nevím, jestli to mohu udělat. Ale mluvili jste již s Johnem Warnerem ze složky ozbrojených sil?” Musel jsem se vší silou nutit k trpělivosti: „Pane, nyní mluvím s vámi!” Pokoušel jsem se, aby neuhýbal od tématu. Bylo však jasné, že senátor Bryan je vyděšen myšlenkou, že by se měl v té věci angažovat. Podobně dopadlo mnoho našich dalších schůzek s mnoha členy kongresu, senátu, ze složky výkonné moci, z armády, z OSN a mnoha dalšími … nikdo nepodnikl žádnou akci. Nakonec mě pozvala jedna skupina, abych měl přednášku na půdě OSN. Název mé řeči zněl „Základy meziplanetárního míru”. Pokud se podíváte na dokumenty v mé první knize, najdete kapitolu s tímto názvem. Tyto přednášky byly psané na papíře, protože jsem byl požádán, abych OSN předal svou prezentaci. Většina lidí si neuvědomuje, že takřka všechno, co jsem napsal, byla reakce na žádost nějaké skupiny, která se chtěla dozvědět pravdu. Tento typ procesu byl jakýmsi katalyzátorem pro vznik mých dřívějších knih.

 

Na svůj mítink v OSN jsem vzal jednu ze svých dcer, které tehdy bylo dvanáct let. Dorazili jsme k hlavnímu vchodu, kterým vstupují všechny návštěvy. Když jsme čekali v řadě na bezpečnostní prohlídku, náhle jsem v hale zaslechl nějaký vzrušený ruch. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem ženu generálního tajemníka OSN a šéfa protokolu a bezpečnosti s celou svitou, kteří na mě mávali, abych šel k nim. Tak jsem zamířil rovnou k nim a oni otevřeli zábranu z provazu a nechali mě projít kolem ochranky. Vyměnili jsme si pozdravy a paní Butrus-Ghálíová mě vzala za levou paži, svou dceru jsem držel pravou rukou. Celý tento velký průvod kráčel hlavní halou budovy OSN. V jednom okamžiku se ke mně obrátila paní Butrus-Ghálíová a zeptala se mě: „Tak kdy to bude venku?” Zeptal jsem se: „Co máte na mysli?” Ona řekla: „Kdy se rozlétne do světa ta informace, že nejsme na světě sami…” Já na to: „Ach, Leah, vy a váš manžel jste v čele světa! Vy jste v čele OSN! Já jsem jen vesnický doktor ze Severní Karoliny.” A ona řekla: „Ach ne. Pro Butruse je to příliš nebezpečné. Zavraždí ho!” Pro sebe jsem si pomyslel: „A kdo jsem já? Já jsem kus sekané?” Samozřejmě, že odpověď zní ano. Přesné to jsem. Obyčejný pěšák, terč pro kulky – taková je pravda. V těchto kruzích jsem někým, kdo je snadno nahraditelný – to mi bylo jasně dáváno najevo už v roce 1992 a trvá to do dneška.

 

Tak jsem řekl: „Víte, Leah, já můžu dělat jen to, co dělám.” Patřila mezi nejmocnější ženy, které jsem kdy potkal. Účastnila se mnoha akcí a byla velmi duchovní s obrovským vhledem. Požadovali jsme, aby se dlouho očekávané události projektu Disclosure odehrály na půdě OSN. Souhlasili s tím. Ale v době, kdy došlo k této dohodě, byl Butrus-Ghálí odvolán. Normálně má jeden tajemník OSN k dispozici dvě volební období. Tento měl pouze jedno. Byla citována řada důvodů, proč bylo nutné se ho zbavit, Stejně tak byl odstraněn i Kurt Waldheim. Jak se ukázalo, Kurt Waldheim podporoval vytvoření Úřadu pro vesmírné záležitosti, který skutečně při OSN existuje, a jeho přesunutí z New Yorku do Evropy, kde by mohl účinně plnit svoji funkci. Kvůli tomu ho odstranili – vynesli na povrch jeho údajnou nacistickou minulost. 1 Butrus-Ghálí si chtěl na tyto UFO záležitosti posvítit, tak ho zničili. Pak přišel na scénu Kofi Annan. Jeden z hlavních pobočníků Kofi Annana – Korejec, který byl nejvýše postaveným korejským úředním v OSN – nás kontaktoval. Řekl: „OSN souhlasí s tím, že vám propůjčí největší sál v OSN, abyste mohli během konference shromáždit a vyslechnout ty hlavní vojenské a vládní svědky věcí týkajících se UFO.” Tak zněla dohoda. O pár týdnů později mi však ten velvyslanec zavolal a řekl.”Již nikdy mi nevolejte do budovy OSN. Tady máte číslo ke mně domů.” Začalo ho to zajímat, protože mu přišly informace o velmi zajímavých UFO událostech, které se tehdy děly v Koreji. Byl jsem šokován. „O čem to mluvíte?” Odpověděl: „No, pamatuji si, že jsme se dohodli, že pro vás uspořádáme tu konferenci. K tomu však již nedojde. Generálního tajemníka navštívili nějací lidé a ukázali mu jakési dokumenty, které ho tak vyděsily, že s tím už nechce mít nic společného.” Bylo mi řečeno, že OSN je takřka na mizině, takže může zcela zbankrotovat a být zrušena! Takže ti tajní agenti a mezinárodní skupina ničemů vyděsili špičky OSN a zaseli mezi ně strach. Spousta okamžiků mého života byla naprosto úžasná, ale vše, co mělo co do činění se stínovou vládou, bylo velmi deprimující. Někdy tak deprimující, že jsem měl chuť to všechno se vším všudy pověsit na hřebík. Například jednou jsem se v Kalifornii setkal s hrstkou špionů, kteří byli ve spojení s vojenskou leteckou základnou v Sacramentu. Byly to krušné okamžiky a já jsem si sám pro sebe řekl: „Tak teď si někam zajdu, dám si něco k pití a budu mlčet.”

 

Jeden muž, kterému budu říkat George, si přisedl k mému stolu a začal mluvit. Neměl jsem na řeči chuť, ale on byl v hovorné náladě, takže se zeptal: „Co děláte tady ve městě?” „Jsem si zcela jistý, že to nechcete vědět,” opáčil jsem. „No … ale … vlastně chci,” řekl George a rozlouskl burák. „Měl jsem tu schůzku s jistými lidmi,” odpověděl jsem. „A co vlastně děláte?” zeptal se. „Pracuji jako doktor na pohotovosti, ale to s tím nemá co dělat,” zněla odpověď. „Tak proč jste sem přijel?” vyzvídal dál. Já na to: „Budete toho litovat, ale já vám to řeknu.” A pak jsem začal vylévat vše, co jsem měl na mysli, na jeho ubohou duši. Řekl jsem mu všechno, co říkám vám, a ještě víc. Řekl jsem mu jméno každého agenta, každé korporace, všech, kdo byli zavražděni, jaká klika zabila Jacka Kennedyho, kdo je součástí té buňky, se kterou jsem se setkal – skutečně jsem mu řekl všechno to svinstvo. Cítil jsem se skutečně skvěle, že jsem mohl někomu říct to všechno, co mě tížilo na duši, ale on vypadal, jako by ho přejel nákladní vlak. Nakonec jsem řekl. „Varoval jsem vás, že to nebudete chtít slyšet.” George se zeptal: „Jak je, pro všechno na světě, možné, že mi to všechno můžete vyprávět?” Odpověděl jsem: „Protože nejsem nikdo. Nemám žádné bezpečnostní prověrky.” Zaujalo ho to, tak mi položil další otázku: „Jak je možné, že to všechno víte?” Odpověděl jsem: „To už vůbec nebudete chtít vědět.” V jistém smyslu bylo toto náhodné setkání velmi legrační. „Dovolte mi vám koupit pivo,” řekl jsem mu. „Bylo to pro mě velmi terapeutické.” Zeptal se: „A co když zavolám Danovi Ratherovi do televize a všechno mu to vyklopím?” Opáčil jsem: „Skutečně si myslíte, že by vám to ti bezpáteřní šejdíři ze CBS dali do zpravodajství?” „Hodně štěstí,” řekl jsem. „Z osobní zkušenosti vím, že Mike Wallace z pořadu, 60 minut dostal do ruky nezvratný důkaz o tom o všem … je to už pár let. Bob Schwartz, který byl ve výboru Time-Life a byl uznávaný novinář a přítel Mike Wallaceho, mu jednou dal originální dokumenty skupiny MJ-12. Wallace přísahal, že to všechno zveřejní – ale pak to někdo dal k ledu a on neměl odvahu s tím příběhem vyjít ven a přimět k rezignaci ty spiklenecké svině ze CBS.” „Takže na koho se obrátíte, až to všechno budete chtít zveřejnit?” „Chováme se, jako bychom měli svobodný tisk, ale už celá desetiletí to není pravda,” řekl jsem. Na jaře a v létě 1994 jsem začal kontaktovat nějaké lidi, kteří byli zapleteni do zámořských operací týkajících se UFO. A jedním z nich byl S.A., korunní princ.

 

Jeden z jeho přátel, kterého zajímalo to, co děláme, a byl nám velmi nápomocen, navrhl, abych si s ním promluvil, protože cítil, že bychom se mohli dát dohromady. Princ S.A. byl též přítelem Laurance Rockefellera, a jak se ukázalo, byl vtažen do stínové operační buňky plukovníka M. K., generála T. E. a W. B zde ve Spojených státech. Poté, co jsme si promluvili po telefonu, jsem od prince S. A. obdržel i osobní dopis, ve kterém stálo: „Domnívám se, že to, co děláte, je velmi vznešené. Nicméně nevěřím, že vám bude umožněno to dělat. Potřebuji si s vámi o tom promluvit.” Nechtěl o tom mluvit po telefonu. Chtěl osobní setkání. Tak jsme se setkali v červenci roku 1994. Byl právě v New Yorku a pobýval v hotelu Four Seasons Pierre Hotel, který je na Páté avenue poblíž Central Parku, nedaleko do domova Laurance Rockefellera. Tak jsem se vypravil do New Yorku s jednou ze svých dcer. Chápejte, své dcery jsem bral všude. Měli jsme něco, čemu jsme říkali „schůzky s tátou”. Můj život byl tím, čím byl, potřeboval jsem je do toho vtáhnout. Bylo nádherné trávit čas s jednou z nich, tak proto jsme podnikali tyto zvláštní výlety.

 

Tak jsme tedy zašli do hotelu, abychom se setkali s princem. Byl velmi elegantní, zdvořilý a přátelský. Zatímco si moje dcerka tiše hrála v koutě, měli jsme soukromý rozhovor ohledně celé té UFO záležitosti. Za nějakou dobu jsme se konečně dostali k tomu, co mi chtěl sdělit, ale nechtěl to ani napsat v dopise, ani říct po telefonu. Princ řekl: „Víte, nebude vám umožněno, abyste provedl to odhalení.” Já na to: „Ach, a proč?” Odpověděl: „Nebude vám to umožněno, ale z jiného důvodu, než se domníváte.” Po kratší pauze dodal: „Mimozemšťané vám to nedovolí.” „Opravdu?” vypadlo ze mě. Nakonec se ukázalo, že princův bratr byl unesen někým, o kom se domníval, že jsou to mimozemšťané. Ovšem princ nevěděl, že tento únos zinscenovala jedna tajná paravojenská skupina. Bylo to zkoumáno jedním výzkumníkem z NASA, se kterým jsem léta pracoval, ale který nevěděl, že já vím, že tento výzkumník z NASA je součástí stínové vlády a je eschatologickým fundamentalistickým křesťanem, který očekává konec světa. Ve světě UFO vystupuje jako objektivní vědec seriózně se zabývající fenoménem UFO, to však není jeho skutečná role. Tento konkrétní vědec z NASA mi řekl, že princův bratr byl unesen ze zámku ve vlastní zemi.

 

Co ten muž nevěděl, bylo, že já mám své zdroje uvnitř tajných paravojenských skupin, které provádějí únosy. Tento zdroj mi řekl: „Ano, samozřejmě, unesli jsme ho, aby konkrétně tato mocná rodina a bankovní impérium byly na jedné palubě s námi a naším programem boje proti mimozemšťanům.” Princ mi řekl, že tito mimozemšťané jsou původcem všech konfliktů od doby Adama a Evy a že jsou to oni, kdo chtějí, aby jejich přítomnost byla tajena. Zeptal jsem se: „Skutečně? Proč se tedy podle vás objevují před zástupy svědků, navazují s námi kontakt, signalizují nám? Proč, když chtějí tajit svoji přítomnost, se ukazují nad světovými velkoměsty?” Nedokázal mi odpovědět. Řekl jsem mu: „Musím s vámi nesouhlasit. Myslím si, že jsou to právě jisté skupiny pozemšťanů z masa a kostí, které to všechno chtějí tutlat, protože odhalení by znamenalo konec celého centralizovaného systému moci, který tu existuje, všech fosilních paliv a celého paradigmatu antropocentrického náboženství.” Měli jsme upřímnou, ale zdvořilou výměnu názorů a pak jsme se shodli, že se neshodneme. Bylo jasné, že princ S. A. pohlíží na přítomnost mimozemšťanů jako na něco, čeho je třeba se bát a co je třeba nenávidět – a proto podporuje vojenské akce proti nim. Nicméně v průběhu setkání mi řekl: „Prezident Bush (senior) to chtěl také udělat. Ke konci studené války jedna skupina, do které jsem patřil i já, Gorbačov, prezident Bush, generální tajemník OSN Perez de Cuellar, vymyslela plán, jak tuto informaci předložit veřejnosti.” Bylo to v roce 1989. Princ pokračoval: „Ale jednoho dne, během pozdní noci plánovacího období v New Yorku se generální tajemník OSN Perez de Cuellar vracel ze schůze domů. Na pořadu schůze byl plán oznámení té věci s mimozemšťany, když tu se náhle objevilo UFO, zastavilo jeho kolonu vozidel a uneslo ho z jeho limuzíny! Vzali ho na palubu lodi a řekli mu, že pokud nezastaví tento plán na odhalení přítomnosti mimozemšťanů, bude každý ze zainteresovaných světových vůdců, včetně prezidenta Spojených států, unesen a odvlečen pryč ze Země, čímž bude celý proces zastaven!”

 

To je ten proslulý případ, ve kterém výzkumníci únosů mluví o únosu mezinárodně vysoce postavené osobnosti společně s civilními svědky, kteří byli okolo. Oni však neví, že já znám lidi z buňky, která má k dispozici reprodukce mimozemských korábů a systémy psychotronických zbraní, které byly spuštěny a provedly tento únos. Vlastně celou akci koordinoval jeden příbuzný toho neblaze proslulého rudovlasého seržanta z Roswellu, který byl hrozbou pro každého. Byl dosazen do funkce, ve které vypracovával detaily týkající se bezpečnosti generálního tajemníka a nainstaloval potřebnou elektroniku do kolony vozidel generálního tajemníka, takže té noci mohlo dojít k únosu hlavy OSN. Cílem této operace bylo zastavení celého pokusu elity světových vůdců, včetně Gorbačova, o odhalení pravdy světu. A princ S. A. se skutečně domníval, že se jednalo o únos provedený mimozemšťany, totéž si myslel i o únosu svého bratra. Nevěděl, že tyto únosy jsou paravojenskými operacemi, které provádějí lidé, kteří používají stroje připomínající UFO, na jejichž palubě dokonce jsou i bytosti, které vypadají jako mimozemšťané, ale ve skutečnost jsou to buď převlečení lidé, nebo lidmi vyrobení roboti.

 

Říká se tomu „divadýlko” a já mám dokumenty, které tyto operace popisují. Pocházejí od jednoho z těch zainteresovaných soukromých institutů, které simulují únosy prováděné mimozemšťany. Došlo to tak daleko, že se angažují v únosech světových vůdců a pokoušejí se je přimět, aby nenáviděli mimozemšťany a podporovali hvězdné války. Tak přesvědčují vůdce, aby udusili veškeré úsilí o zveřejnění těchto informací.

 

http://www.knihya.cz/18398/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-8