Řecký geograf Hekaitos z Milétu nám ve svém díle Cesta kolem světa zanechává kolem roku 500 před naším letopočtem popis bájné země: „Posvátná Hyperborea leží severně nad územím Keltů na ostrově v oceánu.“ Podle legend sem často jezdí sám bůh Apollon na vozíku taženém po nebesích labutěmi.
Staří Řekové si mytickou Hyperboreu představují jako zemi věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti. Její obyvatelé se dožívají až tisíce let. Přijde vám to bláznivé? Ale téměř každá legenda v sobě ukrývá alespoň zrnko pravdy. Je možné, že taková země existovala někde u polárního kruhu, kde slunce zdánlivě nikdy nezapadá? A kam se poděli její obyvatelé? EPOCHA pátrá v minulosti i současnosti.
V ráji pějí dívčí sbory
„Múzy tam nikdy neumlkají, lyry zvučí, flétny pláčou a všude zpívají dívčí sbory. Jejich posvátná krev zaručuje, že nemají žádné nemoci a nikoho nesužuje hořký věk stáří. Žijí tu daleko od práce a bitev.“ Tak opěvuje Hyperboreu řecký básník Pindaros (522–446 př. n. l.). A dodává, že do takové nádherné země je velmi složité se dostat: „Ani lodí, ani pěšmo nenajdete pohodlnou cestu do lůna Hyperboreanů.“ Podle starých Řeků ležela severně od Thrákie, která se rozkládala na částech území dnešního Rumunska, Bulharska a Turecka. S největší pravděpodobností ji umístili až za dnešní polární kruh. Hyperborea znamená řecky doslova „Za severním větrem“ podle boha severního větru Borea, který sídlil právě v Thrákii.
Šokující bílé noci
Hyperborejci jsou symbolem štěstí, ctnosti a moudrosti. Je jim připisováno nesmírné vědění, podobně jako jejich současníkům – obyvatelům bájné Atlantidy. Jejich krajina je tak úrodná, že sklízejí dvakrát do roka. Udržují stálý mír a neznají války ani spory. Nejraději žijí v hájích a lesích. Dosahují nedozírného stáří až tisíc let. Ale i je život jednou omrzí. A tak se uchylují k sebevraždě a jednoduše skočí ze skály do moře. Jsou národem plným kněží a bohy, jimž jsou zasvěceny háje i chrámy, oslavují každý den. Jedny z nejstarších zpráv o krajích na dalekém severu nacházíme u řeckého básníka Homéra, který zhruba v 8. století před naším letopočtem v příběhu o Odysseově putování píše: „Člověk, který by nespal, by dvojí výdělek mohl získati. Za pastvu skotu a za pastvu bělostných ovcí, neboť tam noční dráhy jsou denním velmi blízké.“ Básník nejspíš popisuje takzvané bílé noci, které musely všechny cestující z jižnějších zemí šokovat.
Jak to, že tady slunce nezapadá? A tak se staří Řekové uchylovali k mýtům. Přes Hyperboreu vedla v řecké mytologii cesta do zahrady Hesperidek, které měly za úkol hlídat strom v zahradě bohů, jenž nesl zlatá jablka nesmrtelnosti. Hyperboreu navštívil i hrdina Herakles, který se za Hesperidkami vydal. Slavný pěvec Orfeus skončil svou životní pouť právě tady. Hyperborejce navštívil i mýtický hrdina Perseus na své cestě ke Gorgonám, šeredným dcerám mořského boha Forkýse. Řekové věří, že Hyperborea je země věčného světla a poloviční domov slunečního boha Apollóna, který se sem uchyloval na šest měsíců v roce. Apollón byl synem Diovým a bohyně Leto, která sama pocházela z rodu Hyperborejců.
Tajemný národ uctíval Apollona
Apollonovým hlavním sídlem byla nejslavnější věštírna v Delfách, kde zjevoval Diovu vůli. Ale v zimě uvolňoval místo v delfském chrámu Dionýsovi a odlétal ve svém voze taženém labutěmi na sever. Byl tedy jakýmsi prostředníkem mezi nejzazším severem a Středomořím. Existovala snad kdesi na severu významná kultura, jejímž představitelem byl právě Apollon? Je to velmi pravděpodobné. Každopádně Hyperborejci Apollona velmi uctívali a posílali mu v letním období, kdy u nich nepobýval, dary. Ty mu přinášely místní dívky až do jeho svatyně na řeckém ostrově Délos v souostroví Kyklady, kde se narodil. Jenže dívky ztrácely na cizím území svou nesmrtelnost, rychle stárly a už se nemohly vrátit domů.
Dary zabalené ve slámě
Proto Hyperborejci vytvořili jakousi štafetu a posílali Apollonovi dary a obětiny zabalené ve slámě, aby déle vydržely. Ty pak putovaly nejprve do Dodony na severozápadě Řecka, kde se tyčila svatyně boha Dia s věštírnou. Odtud lidé předávali dary z kmene ke kmeni, až dorazily do cíle na ostrově Délos. Tak nám o tom alespoň zanechá zprávu ve 2. století naším letopočtem řecký cestovatel a zeměpisec Pausanias. Zmiňuje se i o Abarisovi Hyperborejském, Apollonově knězi v Řecku, kam se údajně uchýlil kvůli moru: „Legendární Abaris udivoval Řeky jako zázračný léčitel a věštec. Těmto dovednostem se naučil v rodné zemi. Nosil oblek nomádských kmenů Skytů.“ Podle Pausaniase tedy pocházel odněkud z horského pásma Kavkazu. I sem někteří starověcí autoři umístili Hyperboreu.
Ostrov širší než delší
Kde všude se ještě Hyperborea mohla nacházet? Podle legendy tam slunce vycházelo a zapadalo jen jednou v roce! To by ji skutečně umisťovalo až za polární kruh nebo obecně do arktické oblasti. Na mapách se objevuje od dob Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.), a to buď jako poloostrov, nebo dlouhý ostrov v severních mořích (větší na šířku než na délku). Podle řeckého filozofa a geografa Strabona (63/64 př. n. l.–24 n. l.), který se chlubil, že procestoval celý tehdejší svět, ležel tajuplný ostrov na sever od dnešní Francie. Jiní ho umisťují do oblasti dnešního polárního pohoří Ural.
Sibiř, nebo Čína?
Šest klasických řeckých autorů, například Antimachus (žil ve 4. století př. n. l.), ztotožňují Hyperborejce s Kelty, kteří žili na severu od dnešních italských Alp. To mohly umocnit pověsti o častých náboženských slavnostech Keltů a jejich lásce ke zlatu, což symbolizuje zemi hojnosti. Ale ani dnešní rozsáhlou oblast Sibiře nemůžeme vyloučit. Otec dějepisu, řecký historik Hérodotos (asi 484–430/20 př. n. l.), ztotožňuje Hyperboreany s lidmi, kteří žili na sever od kmenů v dnešní střední Asii. Tyto kmeny žily podobným kočovným způsobem jako Skytové. Někteří moderní badatelé se domnívají, že kolébkou mýtického národa může být i dnešní severní Čína. Tak kde je vlastně ta pravá země hojnosti a pozemský ráj?
Na sever za cínem a jantarem
Napovědět nám může bájný ostrov, který Řekové nazývali Thule (v latince přepisovaný jako Tile nebo Tila a podobně). Mnozí starověcí zeměpisci i pozdější historici ho ztotožňují s Hyperboreou. Ale jiní tvrdí, že se Hyperborea podobně jako Atlantida po nějaké velké katastrofě rozlomila na malé ostrůvky, z nichž nejvýznamnější byl právě Thule. Tento záhadný severský ostrov popisuje poprvé řecký cestovatel Pýtheás z Massilie (dnešní jihofrancouzské město Marseille, žil asi 380–310 př. n. l.). Dobrodružný obchodník a zeměpisec navštívil nejsevernější části Evropy kvůli prozkoumání nalezišť cínu a jantaru. O své cestě napsal knihu O oceánu, která se ale dochovala pouze v citátech pozdějších starověkých autorů. Pýtheás tvrdí, že ostrov Thule je vzdálen šest dní plavby od Británie.
Jsou živi chlebem a medovinou
Pýtheás nám zanechává také popis způsobu života jeho obyvatel, kteří se živí obilím, zeleninou, lesními plody a kořínky. Pečou chleba a připravují nápoj z medu. Obilí kvůli špatnému počasí mlátí v domech. A hlavně – jsou tu bílé noci, slunce zapadá jen nakrátko, kdy se trochu zešeří. Podle jeho údajů se mnoho lidí pokoušelo a dodnes pokouší lokalizovat tajemný ostrov přesněji. Zmíněný řecký geograf Strabon umisťuje Thule na sever od dnešní řeky Dněpr, který protéká Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. Další ho ztotožňují s Islandem, Grónskem, s pobřežím Skandinávie, s některým z Faerských nebo Shetlandských ostrovů nebo z ostrovů v Baltu.
Až na kraj světa
Ale nikdo si dodnes nemůže být jistý. Objevily se spekulace, že Pýtheás skutečně ostrov objevil, ale později zanikl nebo se záhadným způsobem ponořil do oceánu, stejně jako Atlantida. Každopádně už od pozdní antiky symbolizuje nejodlehlejší kraj, obývaný lidmi. Pojem ultima Thule (nejzazší Thule) prostě znamená kraj světa. Hyperboreu a potažmo Thule si dokonce „přivlastnili“ němečtí nacisté. Podle nich právě odtud vzešla nadřazená árijská rasa a její kultura, kterou později ostatní rasy zničily. Ale ani oni nedokázali přesně určit, kde tato země vlastně ležela.
Vlastimila Dufková
Šangri-La – pozemský ráj
Šangri-La je synonymem pro ráj na zemi. Je to mytická utopická země v pohoří Himálaje, která žije v míru a štěstí, izolovaná od okolního světa. Tento název je i symbolem snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele západního světa místem záhad a tajemství. Původně je to smyšlená země v knize Lost Horizon (1933) – Ztracený obzor od britského autora Jamese Hiltona (1900–1954). Šangri-La je v této knize popsáno jako mystické údolí na západním konci hor Kunlun, které je vedeno klášterem lámů. V klášteře se skrývá veškeré vědění lidstva. Příběh o Šangri-La je založený na mýtu o městě Šambala, který má své místo v tibetské buddhistické tradici. Několik míst v buddhistickém Himálaji mezi severní Indií a Tibetem si nárokuje postavení pro inspiraci Hiltonovy legendy. Důvod je zřejmý – snaha o přilákání co největšího počtu turistů.
Zdroj: EPOCHA
