Ninurta operoval v Andách už před potopou, když sem odešel za Ka-inem. Jeho potomci ho tady uctívali jako svého božského ochránce. Místní lidé, kteří vysoko v horách přečkali Potopu světa, mohli být ihned využiti ke sbírání zlatých valounů a navíc zlato uměli zpracovávat a vytavovat. Ninurta Enlilovi a Enkimu vysvětloval:

“Jakošto ochránce předků vzpomínají mne, Velikým ochráncem mě zvou.”

Enlil, který původně doufal v naprosté vyhubení všech lidí, byl nyní, ale naopak spokojený, že objevili lidi, kteří přežili. Budoucnost “bohů” se totiž zase ocitla v pracovitých rukách lidí. Vedle sběru zlata v Andách se Anunnakové nechtěli ale také vzdát původně osídlených oblastí v Mezopotámii. Anunnakové se rozhodli postavit novou přistávací plochu – “nové místo pro kočáry nebes”. Ti, kteří tvrdí, že pyramidy v Gíze jsou zrcadlovým odrazem pásu Orionu, naleznou velkou podporu ve svém tvrzení v sumerských textech:

“Na poloostrově, Anunnaky vybraném, nebeské cesty Anuova a Enlilova zrcadlily se, nechť Místo kočárů přesně na této hranici umístěno je, nechť nebesa se odrážejí v srdci pláně té! Enlil z nebes vzdálenosti odměřil, na tabuli velkolepý návrh vyznačil. V jižní části pustého poloostrova, na hornatém místě, dva sousední vrcholy Enlil vybral, na nich jižní hranici ukotvil. Kde druhé dvojice štítů zapotřebí bylo, umělé hory tam můžeme vztyčit! Tak Ningišzida k vůdcům pravil.

Na tabuli obraz, k nebi se zdvíhající štíty s hladkými stěnami, pro ně nakreslil. Je-li možné toto provést, staň se tak! Enlil pravil souhlasně. Nechť jako majáky též slouží! Na planině, nad říčním údolím, Ningišzida menší model postavil, úhly stoupající vzhůru a čtyři hladké strany na něm zdokonalil. Vedle větší štít umístil, strany jeho ku čtyřem zemským koutům směroval. Anunnakové mocnými nástroji kameny na stavbu řezali a vztyčovali.”

Byl to nadaný Ningišzida, kdo znovu prokázal své mimořádné architektonické schopnosti a jehož pozdější egyptská civilizace začala nazývat jako Thovt či Tehuti – “božský měřič” a bůh vědění a vědy. Ningišzida navrhl, naplánoval a uskutečnil stavbu tří pyramid v Gíze. Neměly sloužit jako hrobky, jak se dodnes mylně domnívá řada lidí, nýbrž jako veledůležité orientační body a nezničitelné vesmírné majáky, které tvořily součást přistávací mřížky pro piloty: “aby vymezil přistávajícího koridoru hranici, aby výstup a sestup zabezpečil”. Celý text je dokonalým popisem Gízi před všemi těmi lety po Potopě.

Než se pustil do budování Velké pyramidy, tak nejprve postavil menší prototyp, aby ověřil některé ze svých výpočtů. Byla jí nejmenší, ze trojice pyramid, Menkaureova pyramida, jak ji dnes známe my. Teprve, když byl spokojen s vytvořeným modelem, přistoupil ke stavbě velkých pyramid. Jako další vznikla Chefrenova pyramida, jak o tom vyprávějí sumerské texty. Víme to, protože první dvě pyramidy nemají rozsáhlou síť chodeb a komor, a právě takto jsou v textech popisovány.

Teprve pak se pustil do budování Velké pyramidy, se všemi jejími tajnými chodbami, kde každá plnila konkrétní účel: “S galeriemi a komnatami pro pulzující krystaly, navrhl jej”. Dokonale zaznamenáno bylo v jílu. Pyramidy sloužily jako orientační body a majáky, které vysílaly signály a světlo, aby navigovaly přilétající piloty a astronauty. Mnoho badatelů prokázalo, že žádná z těchto pyramid nesouvisela ani s pohřby, sarkofágy a ani s hrobkami. Tento mýtus se zrodil později, když “moderní” archeologové začali krmit zhypnotizovaný svět svými vymyšlenými historkami.

Největší pyramida v sumerských textech je nazývána jako Ekur:

“Dům, který je jako hora”, nazvali jej, majákem, až do nebe byl. Poselství, že Anunnakové Potopu přežili a zvítězili, hlásal navěky. Nové Místo nebeských kočárů nyní zlato zpoza všech moří přijímat může, z něj v kočárech na Nibiru bude zlato dováženo, by Nibiru zajistilo přežití. Odsud na východ, kde Slunce v určený den vychází, kočáry vzlétat budou, sem od jihozápadu, kde Slunce v určený den zapadá, sestupovat ony budou! Pak vlastní rukou Enlil nibirské krystaly probudil. Uvnitř příznačná světla poblikávat začala, podmanivé bzučení do ticha znělo.

Venku závěrný kámen rozzářil se, jasnější než Slunce byl. Zástup shromážděných Anunnaků v jásot propukl nadšený. Ninmach dojatá tím počinem, báseň přednesla a zapěla: Dům, jehož nitro narudlým světlem nebe ozařuje, pulsující paprsek vysílá, jenž daleko, vysoko sahá, vznešená hora hor, ohromná a majestátně stvořená, vymyká se Pozemšťanů chápání. Dům náležitě vybavený, vznešený dům věčnosti. Jeho základových kamenů se vody dotýkají, obvod jeho veliký je v jílu zasazen.

Jeho části důmyslně propojeny jsou, ti kdo na nebesích krouží, k odpočinku sem sestupují, dům, jenž je pro raketové lodi bodem orientačním, dům s neproniknutelnými útrobami. U dvojice štítů pomník postavme, nechť hlásá věk Lva, k obrazu Ningišzidy, tvůrce štítu. Nechť jeho tvář zhotovena je, a přesně k Místu nebeských kočárů svůj pohled upírá, kdy, kým a proč, nechť budoucím generacím odhalí! Tak Enki navrhoval Enlilovi. Slovům těm Enlil přisvědčil. Nechť zahleděný lev, je přesně k východu pohlížející a obraz Ningišzidův nese!

Marduk otce svého Enkiho pak rozhořčeně oslovil: Že povládnu celé zemi, slíbil jsi mi věru, nyní vedení a sláva jiným připadnou a já bez úkolu a panství zůstal jsem. V někdejších mých panstvích stojí umělé hory, obraz můj musí proto na lvu být! Slova Mardukova, Ningišzidu popudila, další synové také rozezleni byli, země pro sebe a věrné Pozemšťany každý nyní žádal. Pozor, ať oslava se nezvrhne v boj! Ninmach vzkřikla mezi zvýšenými hlasy. Nechť Marduk Ningišzidu o onu čest nepřipraví, však slovy Marduka rovněž řiďme se! Tak Ninmach usmiřovatelka k nesvářeným vůdcům hovořila. Máme-li mír zachovat, musí být země způsobilé k obývání rozděleny mezi nás.

I dohodli se učinit poloostrov nezpochybnitelným mezníkem, načež usmiřovatelce Ninmach přidělili jej, by Pozemšťanům nepřístupný byl. Na východ odtud země způsobilé k obývání pro Enlila a jeho potomstvo vyčleněny byly. Tmavá masa pevninská, jež Abzu pojímala, Enkimu a jeho klanu pro budoucí panství dána byla. Učinit Marduka pánem jejich a vládcem zemí jejich Enki navrhl, by syna svého usmířil. V památný ten den Enlil a Enki sobě řekli a svorně shodli se: Poctěme Ninmach usmiřovatelku novým jménem Ninchursag – paní horského mysu zvěme jí. Chvála Ninchursag, usmiřovatelce na Zemi, sborově Anunnakové volali.

Celá řada badatelů naznačují, že Sfinga musela vzniknout v době, kdy většinu eroze na pomníku musela způsobit voda. Graham Hancock v knize – “Otisky božích prstů” toto podrobně rozebírá. To se zřejmě stalo před mnoha tisíci lety, kdy v Gíze ještě pršelo a záplavová vlna sahala až ke Sfinze, což byla doba zhruba před 10 000 lety. To by dávalo za pravdu všem těm informacím, které se dozvídáme ze sumerských tabulek…

Anunnakové byli zcela zaujati rodinnými tahanicemi a spory o území a podíl na moci. Lidé se pravidelně mísili s Anunnaky i s Igigy. Na základě toho se kříženci domnívali, že se jim dostane stejného zacházení, jako bohům v protikladu s podřadnými “lidskými otroky”. Následovalo dlouhé období nestability. Většina konfliktů se týkala území a rozdmýchával je Marduk spolu s Igigy. Vznášeli nejrůznější požadavky a neustále porušovali dohodnutá pravidla.

Tabulky popisují různé bitvy, ve kterých byly nasazeny světelné a atomové zbraně, které v té době neměly být (podle našich “vědců”) v té době k dispozici. Urputnost, s jakou od té doby lidé bojují o území, je dalším příkladem genetického dědictví anunnacké DNA, ale i důsledkem dlouhodobé manipulace s lidským druhem. Výsledkem je i naše současné skryté otroctví, na kterém se ovšem svorně podílely i jiné negativní mimozemské druhy. A tak neustále probíhalo válečné drama mezi jednotlivými anunnackými klany, jejich spojenci, ale i s dalšími mimozemci.

Lidé se dostali do role přihlouplých pozorovatelů všech těchto střetů, kterým nedocházely širší souvislosti, podstata a účel všech těchto bojů a válek, případně byli lidé zneužiti jednou, druhou či třetí stranou pro své agendy. Většinou netušili a nechápali, co se to kolem nich vlastně děje. Agresivní a sobečtí bohové používali naivitu či poslušnost lidí k dosahování svých vlastních cílů. Anunnakové na nás pohlíželi, jako na domácí zvířata, která šlechtíme pro nejrůznější účely, která sice zbožňujeme, ale nejsou nám rovni, protože to jsou “jen” zvířata.

Dumuzi, Enkiho nejmladší syn, se s Inannou, vnučkou Enlila, do sebe beznadějně zamilovali při odhalování Velké pyramidy. Byli jako prapůvodní Romeo a Julie. O Inanně se píše, že vešla ve známost jako Ištar, Venuše, a v jiných kulturách pod mnohými dalšími jmény. Všude byla bohyní lásky. Dumuzi spravoval území nad Abzu, které sousedilo s Mardukovou “Egyptskou říší”.

“Inanna láskou svých rodičů Nannara a Ningal zahrnuta byla, u kolébky její Enlil dlel, krásu její slovy nikdo nepopsal by, v bojových uměních s hrdiny Anunnaků soutěžila. O cestách na nebesích a o nebeských lodích u svého bratra Utua, učila se. Loď její vlastní Anunnakové darovali jí, by mohla se toulat po pozemském nebi, Dumuzimu, synu nejmladšímu, velké panství nad Abzu přiděleno Enkim bylo. Velice milován byl Dumuzi, Enkiho oblíbencem se stal. Při otevření umělých pahorků k vroucímu setkání mezi nimi došlo. Zdráhaví zprvu byli, on z Enkiho klanu, ona z Enlilovců pocházela.

Láska, jenž nezná hranic, pohltila je, divokou vášní jejich srdce vzplála. Když o lásce a zasnoubení Dumuzi svému otci a bratrům řekl, Enki na mír skrz sňatek pomýšlel, své požehnání Dumuzimu dal. Snad svatba, ta mír mezi klany nastolí, též Enlil, ku všem, děl! Na bratra svého nejmladšího, Marduk žárlil. Inanna svoje srdce obnažila, o své budoucnosti s Dumuzim zaníceně vyprávěla. Vizi velkého národa já chovám, jakožto Velký Anunnak, Dumuzi z ní povstane. Jeho jméno bude vyvýšeno nad jiné, já jeho královskou chotí stanu se. Vznešené postavení sdílet budeme, vzpurné země společně si podmaníme. Ambicemi těmi, Marduk velmi znepokojen byl.”

Marduk žárlil na Dumuziho, protože ho Inanna chtěla povýšit nad ostatní Anunnaky, ale tuto pozici si již před léty nárokoval Marduk. Proto proti němu zosnoval úskok. Podstrčil mu svou nevlastní sestru Geštinannu, aby ho svedla a zkompromitovala. Dumuzi uprostřed osudné noci zpanikařil, utekl, a jak prchal, tak spadl ze skály, zranil se a zemřel. Tato událost měla zničující dopad na vztahy mezi Enlilem a Enkim. Enlilovci chtěli Mardukovu smrt, zatímco Enkiho klan argumentovat tím, že i když měl Marduk v incidentu prsty, tak Dumuzi zemřel přičiněním osudu a nikoli rukou Mardukovou. Inanna na tuto verzi nepřistoupila. Z jejího pohledu byl za smrt jejího miláčka zodpovědný Marduk. Proto na něj tvrdě zaútočila s cílem ho zabít.

“K vysokému nebi její lkaní neslo se: Spravedlnost, pomstu, smrt Mardukovi! Křičela!”

“Inanna Marduka do boje vyzývala. Za smrt milého svého, pomstít se chtěla. I stalo se, že válka se zběsilostí dosud nevídanou, mezi oběma klany propukla. Inanna zahájila válku tu a ve své lodi nebeské nad panstvími Enkiho synů přelétala. Na pomoc Ninurta jí přišel, ze svého nebeského ptáka na nepřátelské bašty pálil zhoubné paprsky. Z nebe spalujícími blesky a ničivými hromy útočil. V Abzu vše z řek vyplavil, dobytek na poli rozptýlil. Na sever, na místo s umělými pahorky, se Marduk uchýlil, v závěsu za ním,

Ninurta na tamní obydlí jedovaté střely chrlil. Jeho zbraň co-trhá-lidi-na-kusy v těch zemích lidi o smysly připravila. Průplavy, jež říční vodu vedly, do ruda zbarvily se krví. Zatímco pustošivé boje na sever se šířily, Marduk v Ekuru se uzavřel. Gibil pro něj neviditelný štít vymyslel, Nergal jeho vševidoucí oko na nebe vynesl. Se zářivou zbraní Inanna na úkryt zaútočila, Horon na obranu otce svého přispěchal. Září Inanninou jeho pravé oko poškozeno bylo. Zatímco Utu Igigy a hordy pozemšťanů za Tilmunem odrážel, na úpatí pahorků umělých se Anunnakové toho a toho klanu i přívrženci jejich, v litém boji srazili. Nechť Marduk vzdá se, ať krveprolití to skončí! Tak Enlil sdělil svoje slova Enkimu.

Nechť bratr s bratrem promluví! Enkimu Ninchursag zprávu zaslala. Uvnitř Domu, který jako hora je, poslední baštu odporu si Marduk zřídil. Inanna nemohla ztéci masivní stavbu z kamene, hladké stěny odvracely její zbraně. Pak Ninurta o tajném vchodu dozvěděl se, otočný kámen na severní straně objevil! Temnou chodbou Ninurta kráčel, klenba její jako duha třpytila se září z krystalů v odstínech nesčetných. Uvnitř, průnikem zburcovaný, Marduk, Ninurtu očekával se zbraněmi připravenými. Ninurta vzhůru galerií kráčel, zbraně jeho odpovídaly a divukrásné křišťály ničily.

Do horní komory, na místo s Velkým pulsujícím kamenem, Marduk uchýlil se, ve vchodu jejím Marduk kamenné mříže spustil, ve vstupu bránily každému a všem. Dovnitř Ekuru Inanna a Iškur za Ninurtou vešli, co dál učinit rozmýšleli. Ku třem blokům kamenným, ku spuštění přichystaným, Iškur pozornost všech obrátil. Nechť smrt pomalá, být pohřben zaživa, je Mardukovým ortelem. Na konci galerie se tři kamenné bloky uvolnily, každý dolů sjel co kamenná zátka, by Marduka tam jako v hrobě uzavřel.”

Enlilovci chtěli nechat Marduka v pyramidě zemřít, ale jeho rodina protestovala. Opět přichází na pomoc moudrá Ninchursag, aby vyřešila patovou situaci. Marduk bude zachráněn, ale odejde do vyhnanství – “země odkud není návratu”, dále se vzdá následnictví prvorozeného a Igigové, kteří stáli za Mardukem, vydají a opustí přistávací plošinu. Poté se architekt a tvůrce pyramid Ningišzida ujal vyprošťovací akce:

“Na místě, které ukážu, vstupní otvor do kamene vytesejte, odtud vzhůru chodbu točitou vyvrtejte, tak záchranou šachtu vytvoříte. Ve spirále dutin skrytých, cestu přes kameny sobě cestu proklestíte. Pak vzhůru velkou galerií půjdete, tři kamenné uzávěry zvednete a do komory horní, Mardukova vězení smrti se dostanete.”

Taková slova mohl pronést skutečně jen ten, kdo byl dokonale seznámen s vnitřkem pyramidy, její tvůrce. Přesto mnozí “historici” budou stále ještě chtít, abyste tomuto “nesmyslu” nevěřili.

“Šachtou točitou ho opatrně spouštěli, na čerstvý vzduch ho vynesli.”

Poslední vývoj událostí si vyžádal nové rozdělení území a pravomocí mezi syny Enlila a Enkiho. Egypt připadl Ningišzidovi, Marduk odešel do vyhnanství, Inanna požadovala vlastní zemi a po delší debatě ji připadla země v údolí řeky Indu. Iškur získal oblast Baalbacku, přistávací plošiny a zemi na sever, zemi jižním směrem připadl Nannarovi. Ningišzida dostal do správy “zemi dvou úžin”.

“Pak pozemšťané rozmnožili se, z hornatých území do suchých nížin odešli, potomci Igigů, kteří brali sobě pozemšťanky, toulali se krajem, ve vzdálených zemích, kde Ka-inovo příbuzenstvo přežilo. Ninurtovi (Jahve), jenž Anzua a Marduka porazil, pravomoci byly uděleny enlilské.”