Všichni jsme slyšeli o 400 letech pronásledování čarodějnic v Evropě od 14. do 18. století, ale jen málokdo si uvědomuje obrovský rozsah této genocidy. Církev ráda předstírá, že bylo zavražděno “jen několik set tisíc” nevinných, ale informované zdroje odhadují rozsah tohoto běsnění až na devět milionů. Více než 85 % z nich byly ženy: babičky, matky, dívky, dokonce i děti, většinou to byli negramotné selky, které ani nerozuměly otázkám, jež jim jejich mučitelé kladli, a v agónii prosily, aby jim řekli, k čemu se to mají přiznat. Místní kronikáři hovořili o kůlech nastražených jako les a stovkách povražděných během jediného dne. V době tohoto vrcholícího běsnění se dočítáme o takových vesnicích v Německu a Francii, kde zůstala naživu dokonce jen jedna nebo dvě ženy. Někde byly zničeny celé vesnice.

Inkvizice byla papežem Janem XXII. zmocněna stíhat každého, kdo provozoval magii, na rozdíl od kacířů, kteří byli zase z velké části vyhlazeni během albigenských, valdenských a dalších křížových výprav. V roce 1375 si jeden francouzský inkvizitor posteskl, že všichni bohatí kacíři byli již zlikvidováni, jejich bohatství si přivlastnila církev, a je tudíž velká škoda, že tak “spásná” instituce, jako je inkvizice, nemá budoucnost. Další řešení tohoto problému se našlo v prohlášení čarodějnictví za démonickou herezi. Pronásledování se tak stalo významným průmyslovým odvětvím, které přinášelo velké zisky ze zabavování majetku obětí. Navíc se vybíral poplatek za každý mučitelský zákrok. Obětem bylo ještě naúčtováno jídlo a ubytování ve vězení, provazy, kterými je svazovali, a dřevo, pomocí kterého je upálili. Po popravě trochu zámožné “čarodějnice” uspořádali úředníci hostinu na účet majetku oběti.

Historie inkvizice, kterou napsal katolický učenec v roce 1909, říká, že církev “vymyslela zločin čarodějnictví” a zavedla mučení, jako prostředek na jeho dokazování. Oficiální příručkou inkvizice byl Malleus Maleficarum, “Kladivo na čarodějnice”, sepsaný dvěma mnichy, který podrobně popisoval techniky mučení. Tuto knihu jsem četla, a je skutečně odporná. Podle mého názoru se žádná organizace, která kdy vytvořila takovou knihu – a prováděla takové činy, nezaslouží nazývat náboženstvím.

Mezi pravidly inkvizičního procesu byla i tato: Všechna jednání byla tajná. Obviněnému nebyl povolen právní zástupce ani mu nebyla sdělena povaha obvinění. Jako důkaz viny byly přijímány důkazy z doslechu, tzv. společná zpráva, mezi něž patřily i důkazy získané od jiných obětí při mučení. Takové svědectví mohly podat i děti ve věku dvou let, protože, jak napsal jeden inkvizitor, “děti v útlém věku lze snadno přesvědčit nebo donutit k udání”. Mučení se používalo bez omezení délky trvání a přísnosti. Dokonce i po přiznání bylo použito další mučení, aby bylo přiznání “potvrzeno”. Pokud obviněná zemřela při mučení, v zápise se uvádělo, že jí ve vězení zlomil vaz ďábel. Každá oběť byla nucena dodat jména tzv. kompliců a nikdo nikdy nebyl prohlášen za nevinného.

Obviněné oběti inkvizicí se pomocí krutého mučení znovu a znovu přiznávaly ke všem možným a nemožným zločinům, jako bylo přivolávání bouří nebo sucha, pokažení úrody, kopulace s ďábly, létání na košťatech, rozbíjení lodí, pojídání dětí, způsobování impotence nebo nemocí u sousedů, proměňování svých démonických milenců v kočky a psy, a podobné absurdity. Španělští inkvizitoři takto působili i mezi domorodými národy v Novém světě a také mezi indiány pořádali smrtící hony na “čarodějnice”.

Dříve lidé obvykle praktikovali magii bez většího odsouzení po celá staletí. Církev rozlišovala mezi čarodějnictvím, kterého se dopouštěly ženy, a čarodějnictvím, kterým se legitimně zabývali muži. Von Nettesheimovy knihy o čarodějnictví byly vydávány pod záštitou církve s prohlášením o církevním souhlasu.

Ženy-čarodějnice se pak staly obětními beránky každé katastrofy. Papež Inocenc VIII. ve své bule Summis desiderantes “neomylně” prohlásil, že čarodějnice magicky škodí úrodě, domácím zvířatům, lidem a vůbec všemu. “Pobuřují Boží Veličenstvo”, a protože Boží Veličenstvo s tím zřejmě nemůže, nebo není ochotno nic dělat, tak si církevní hodnostáři vzali za úkol zdecimovat ženskou populaci v Evropě. “Čím více žen, tím více čarodějnictví”, poznamenala jedna církevní autorita.

Inkvizice nikdy nezapustila kořeny ve Skandinávii ani na Britských ostrovech, ačkoli Anglie a Skotsko měly svůj vlastní styl honu na čarodějnice. Oběti byly obvykle oběšeny, nikoli upáleny. Nastupující věk osvícenství nakonec způsobil, že pronásledování ustalo, ale katolická církev si svůj oficiální úřad inkvizice zachovala dodnes.

V Severní Americe došlo k poslednímu záchvěvu čarodějnické mánie v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Některé dospívající dívky začaly věštit a propadat záchvatům pod vlivem západoindického otroka, který se věnoval staré africké formě čarodějnictví. Dívky pak obvinily více než stovku svých sousedů z vyvolání posedlosti démony, až se do hysterie zapojila celá vesnice a svou důvěřivost přišel projevit i slavný reverend Cotton Mather. Nakonec bylo tehdy oběšeno “pouze” 19 obětí a o rok později guvernér státu zbývající obviněné omilostnil. Jedna z dívek nakonec přiznala, že to celé udělaly proto, aby byly zajímavé. Hon na čarodějnice se v Severní Americe nestal takovou posedlostí jako v Evropě, protože mnoho lidí, kteří kolonizovali Nový svět, utíkalo před náboženskou nesnášenlivostí a oprávněně se obávali jejího opakování v Nové zemi více, než pověrčivých čarodějnických příběhů.
Dr. Margaret Murrayová ve své klasické knize The Witch Cult in Western Europe (Čarodějnický kult v západní Evropě) ukázala, že to, co nazvala Dianiným náboženstvím, přežilo v podobě kouzel a rituálů. Murrayová se domnívala, že “víra ve víly” zachovala oslabenou formu uctívání Velké bohyně a Rohatého boha, “primitivních přírodních božstev lidstva”.
Anglická legislativa nakonec zákon o čarodějnictví oficiálně zrušila v roce 1951. Většina moderního čarodějnictví se však posunula dál a uplatnila nové poznatky, aby se stala vírou orientovanou na přírodu, život a ženy. Stejně jako středověcí církevníci i současní novináři často zaměňují pojem “čarodějnictví” se satanismem a tvrdí, že čarodějnice uctívají ďábla. To by však současné čarodějnice těžko mohly, protože podle nich ďábel neexistuje a uctívači ďábla mohou být pouze křesťané, protože pouze křesťané v něj věří.

https://celostnivzdelavani.cz/jak-byly-moudre-zeny-a-ty-ktere-pokracovaly-v-davnych-tradicich-vyhubeny-krestanstvim-2-cast
Barbara G. Walker