Nemocniční pokoj
Dva těžce nemocní muži sdíleli stejný pokoj v nemocnici. Jeden musel celé dny trávit upoutaný na lůžko, toho druhého na hodinu denně posadili, aby se mu dostala voda z plic. Protože oba trávili v nemocnici dlouhou dobu, spřátelili se a povídali si o svých životech, rodinách, zájmech apod.
Každý den odpoledne, když se jeden z nich na onu hodinu posadil, přerušili běžnou konverzaci a muž svému příteli popisoval, co všechno je z okna vidět a jak vypadá svět tam venku.
Okno skýtalo pohled na nádherné jezero s kachnami, labutěmi a dětmi, které si hrály na břehu s modely lodí. Milenci občas kráčeli mezi květinami a užívali si krásný pohled na vzdálené město.
Jednoho dne šel kolem nemocnice průvod. Muž zavřel oči a představoval si tu krásu, kterou mu spolubydlící tak barvitě líčil.
Mezi tím ubíhaly dny a týdny. Jednou přišla do pokoje zdravotní sestra, aby oba pacienty umyla. Muže u okna však našla mrtvého. Odešel pokojně a v tichosti během spánku.
Druhý muž zůstal v pokoji sám, a jakmile to bylo možné, poprosil sestru, zda by jeho postel nemohli posunout blíže k oknu. Sestra souhlasila a velmi rychle zařídila jeho přestěhování. Muž neváhal ani minutu, a přestože ho to stálo spoustu sil, posadil se, aby konečně viděl tu krásu venku.
Naproti okna však byla jen holá a špinavá zeď.
Muž se optal sestry, co vedlo jeho zesnulého spolubydlícího k popisu tak nádherného světa, když se přitom díval jen na holou zeď.
Sestra odpověděla, že muž byla zcela slepý a nemohl tak vidět ani tu zeď. „Možná vás chtěl jen povzbudit…“, dodala.
Nezapomeňte, že život je dar. V angličtině slovo „present“ znamená přítomnost, současnost ale také dárek.
Stokoruna
Je pozdě večer a žena se vrací domů z práce po náročném dni. U dveří čeká její šestiletý syn.
Syn: Mami, můžu se tě na něco zeptat?
Matka: Jistě, copak?
Syn: Kolik vyděláš za hodinu?
Matka: Proč to chceš vědět? Kvůli škole? Máte nějaký úkol?
Syn: ne, potřebuji to prostě vědět, tak mi prosím řekni, kolik vyděláš za hodinu?
Matka: Když už to musíš vědět, je to asi 100 korun.
Syn: Ach jo, a půjčíš mi 50 korun?
Matka byla bez sebe, “Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost.” Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.
Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.
Matka: Už spíš? Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela. Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl.
Chlapec se posadil a usmál se.
Syn: Moc děkuji, mami.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek. Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
Matka: Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?
Syn: Protože jsem neměl dost, ale teď už mám. Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet.
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění. Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci.
http://pravdu.cz/zajimava-myslenka/dva-pribehy-k-zamysleni-o-zivote-a-prioritach
