Svatovítská bazilika tone v záplavě korouhví a květů. Tísní se tu doslova hlava na hlavě. Vůbec poprvé totiž má být český kníže korunován na krále! Trevírský arcibiskup Egilbert ve skvostném, bohatě zdobeném ornátu přistupuje ke knížeti Vratislavovi II. a jeho manželce Svatavě. Oba před ním poklekají a arcibiskup jim nasazuje na hlavu zlaté obroučky. Celá bazilika propuká v jásot.

full1_34386Kronikář Kosmas (asi 1045–1125), který byl zřejmě přímým účastníkem této významné události, ji popisuje následovně: „Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky.“ Stejné pocty se dostává i panovníkově choti Svatavě (asi 1046–1126). „Přitom duchovní a všichni dvořané třikrát volali: »Vratislavu, králi českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství!«“ Zatímco v Uhrách získává královský titul Štěpán I. (†1038) už v roce 1000 a v Polsku Boleslav I. Chrabrý (asi 967–1025) v roce 1025, česká knížata si na tuto poctu musejí počkat až do roku 1085. O královskou korunu sice usiluje už Břetislav I. (asi 1002–1055), ale dosáhne na ni až jeho druhorozený syn Vratislav II. (†1092). Cesta k ní je ovšem trnitá…

Umučili mu těhotnou ženu
Vratislav II. nastupuje na knížecí stolec po smrti svého staršího bratra Spytihněva II. (†1061). S ním ho přitom rozhodně nespojovaly vroucí sourozenecké vztahy. Vratislav byl třikrát ženatý. Se svou první manželkou, jejíž jméno se v dějinách nedochovalo, se žení ještě za otcova života, jako olomoucký údělný kníže. Po smrti Břetislava I. se však Spytihněv II. rozhodne Vratislavovi a dalším bratrům vzít jejich moravské úděly – olomoucký, brněnský a znojemský. Sám Vratislav před tyranským sourozencem včas uprchne do Uher, ale jeho těhotná manželka takové štěstí už nemá. „Odvezte ji na hrad Lštění, ať ji správce Mstiš dobře hlídá,“ nařizuje Spytihněv svým pochopům. „Však se bratříčkovi zasteskne a přijde si pro ni.“ Se svou švagrovou pak nezachází vůbec v rukavičkách. „Správce Mstiš … ji nehlídal tak, jak by se slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze,“ uvádí Kosmas. Teprve na přímluvu biskupa Šebíře (†1067) kníže ubohou ženu propouští na svobodu. Ta však krátce nato na následky prodělaných útrap předčasně umírá.

Spravedlivý podle otcovy vůle
Vratislav se v Uhrách brzy porozhlédne po nové nevěstě a ožení se s princeznou Adlétou (†1062), dcerou uherského krále Ondřeje I. (†1060). Zplodí s ní tři syny – Břetislava, Vratislava a Boleslava, a dvě dcery – Juditu a Ludmilu. Adléta však už počátkem roku 1062 umírá a Vratislav se asi 11 měsíců po její smrti žení potřetí, a to se Svatavou, dcerou polského knížete Kazimíra I. (1016–1058). Z tohoto manželství se narodí synové Bořivoj, Vladislav, Soběslav a dcera, opět pokřtěná jako Judita. Okamžitě po svém nástupu na trůn v roce 1061 obnovuje Vratislav II. moravské úděly. Bratru Konrádovi (asi 1035–1092) vrací Brněnsko a Znojemsko a Otovi (1045–1087) přenechává své někdejší Olomoucko. Jaromíra (†1090), který se vrací ze studií v cizině, nechává vysvětit na jáhna. „Nebudu knězem, to raději uteču,“ rozzlobí se ale nejmladší sourozenec a prchá do Polska. 

foto2_34386 Svatý stolec pro psí ocas
Od té doby panují mezi oběma bratry, Vratislavem a Jaromírem, velmi napjaté vztahy, které vyvrcholí po smrti pražského biskupa Šebíře koncem roku 1067. Moravští údělníci Konrád a Ota tehdy posílají do Polska pro svého bratra Jaromíra, aby se ujal uvolněného biskupského úřadu. Kníže Vratislav však místo něj prosazuje svého kaplana Němce Lance. V polním ležení Vratislavova vojska v zemské bráně u Dobenína za Náchodem dokonce dochází k otevřenému konfliktu mezi knížetem na jedné straně a jeho bratry na straně druhé. Kandidaturu Lance ostře odmítají i čeští předáci. Podle Kosmy má správce knížecího dvora Kojata prohlásit: „To chceme raději, věru raději, aby psí ocas nebo oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc.“

Zfackovaný biskup
Vratislav je nakonec nucen ustoupit. 17. června 1068 je Jaromír prohlášen pražským biskupem. Ovšem kníže už předem omezí jeho moc tím, že rozděluje pražskou diecézi na dvě části a obnovuje moravské biskupství se sídlem v Olomouci. Prvním olomouckým biskupem se stává mnich břevnovského kláštera Jan. Doposud český kníže i pražský biskup sídlili společně na Pražském hradě, nyní se ale Vratislav raději z bratrovy blízkosti odstěhuje na Vyšehrad. Tady nechává zbudovat honosný knížecí palác a dvě baziliky zasvěcené sv. Petrovi a sv. Vavřincovi. Navíc, aby oslabil Jaromírův vliv, zřizuje na Vyšehradě kapitulu vyňatou z jeho biskupské pravomoci a podřízenou přímo papeži. Rozzuřený Jaromír se aspoň pokouší zrušit olomoucké biskupství. V roce 1072 při své návštěvě Olomouce „zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl oběma rukama… biskoupka Jana za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu,“ uvádí Kosmas. Poté dává Jaromír olomouckého biskupa zbičovat se slovy: „Uč se trpět, uchvatiteli cizích oveček!“ Celou záležitost nakonec řeší papežští vyslanci a Jaromír musí na čas opustit Prahu a odebrat se do německé Mohuče.

Čeští bojovníci si dobývají jméno
Kníže Vratislav je pevným a spolehlivým spojencem římskoněmeckého krále Jindřicha IV. (1050–1106). Už v roce 1075 mu pomáhá potlačit povstání Sasů a o rok později se české vojsko vyznamenává při nájezdu na Míšeňsko, které pak Vratislav za odměnu na čas obdrží do své správy. V následujícím roce české oddíly v Jindřichově vojsku zpustoší Švábsko. Jedná se o odplatu za to, že švábský vévoda Rudolf (asi 1025–1080) byl v době, kdy papež Řehoř VII. (†1085) uvalil na Jindřicha IV. klatbu, zvolen římskoněmeckým protikrálem. Rok co rok tedy Češi válčí v Jindřichově zájmu na území Svaté říše římské. Za tu dobu si získávají pověst zdatných a zároveň krutých a nelítostných bojovníků, lačných kořisti. Bitva mezi Jindřichem a Rudolfem Švábským u Flarchheimu v Durynsku začíná v lednu 1080 prudkým výpadem Čechů, při němž i za cenu těžkých ztrát ukořistí nepříteli cennou relikvii – kopí sv. Mořice. Celou bitvu sice Jindřich nakonec prohraje, ale ukořistěné kopí předává jako zvláštní uznání Vratislavovi II. Češi se pouštějí do dalších šarvátek za Jindřicha i na vlastní pěst.

Symbolický vládce Polska
V dubnu 1085 se v Mohuči schází říšský sněm, na němž Jindřich IV., nyní už jako císař, prohlašuje: „Za dlouholeté služby vyznamenávám českého knížete Vratislava II. královským titulem!“ Zároveň svého věrného druha zbavuje povinnosti pravidelných poplatků. Propříště mají mít čeští panovníci vůči císaři jedinou povinnost, a to poskytovat mu oddíl jezdců pro jeho korunovační cestu do Říma. Podle Kosmy Jindřich „učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska“, ale v případě druhé země je královský titul zřejmě jen formální. Kromě toho se králem stává pouze Vratislav. Jeho potomci po něm královský titul nezdědí. Ve svátek sv. Víta, 15. června 1085 (podle některých historiků o rok později), korunuje v bazilice sv. Víta na Pražském hradě Vratislava a jeho manželku Svatavu trevírský arcibiskup Egilbert (†1101).

Rodinné trable nekončí
Dílčího úspěchu dosáhne i Vratislavův nejmladší bratr Jaromír, když je na zmíněném říšském sněmu v Mohuči zrušeno olomoucké biskupství. Český král už v roce 1089 ale dosáhne jeho obnovení a jeho novým biskupem se stává dosavadní Vratislavův kaplan Vecel. „To mi dělá bratr naschvál!“ vzteká se Jaromír a jede si stěžovat na královo počínání do Říma. Během cesty v uherské Ostřihomi však umírá. Mohlo by se zdát, že v přemyslovské rodině konečně zavládne klid. Opak je však pravdou. Nyní se proti králi Vratislavovi postaví jeho bratr Konrád, brněnský údělník. Zastane se totiž synů mezitím zemřelého olomouckého údělníka Oty, jimž panovník upírá nárok na Olomoucko. Vratislav vytáhne v červenci 1091 s vojskem na Moravu a oblehne bratra Konráda v Brně. V táboře obléhatelů ovšem dojde k neočekávané události. Královský hofmistr Zderad ze Švábenic prý utrousí jedovatou poznámku na adresu králova nejstaršího syna Břetislava. „Za to mi zaplatíš,“ pomyslí si vztekle Břetislav (†1100) a na druhý den vzkáže Zderadovi, že by se s ním rád sešel. Ve skutečnosti na něj chystá past. Když se oba setkají nedaleko vojenského ležení, Břetislavovi přátelé Zderada zavraždí…

Neštěstí na lovu
Aby se Břetislav vyhnul otcově trestu, odtáhne s částí vojska do východních Čech. Nyní je obléhatelů podstatně méně, a proto Vratislav navrhuje svému bratru Konrádovi: „Pojďme se raději usmířit. Chci, abys byl mým nástupcem!“ Břetislav zatím přitáhne se svými bojovníky ku Praze, ovšem když vidí, že má nyní proti sobě nejen otce a strýce, ale většinu českých velmožů, mizí i se svou družinou do Uher. Počátkem roku 1092 si asi 60letý první český král vyjíždí na lov. Nešťastně při něm spadne z koně a těžce se zraní. Na následky úrazu 14. ledna 1092 umírá a je pochován v bazilice sv. Petra na svém oblíbeném Vyšehradě.

Na korunu už nedosáhne
Vlády v zemi se ujímá, tak jak bylo dohodnuto, Vratislavův mladší bratr Konrád Brněnský. Nikoliv však jako český král, ale pouze jako kníže. Panovnickým sídlem přitom zůstává i nadále Vyšehrad. Snad právě toto dočasné přestěhování českých vladařů zavdá důvod k později vzniklým pověstem, že na Vyšehradě kdysi sídlili první Přemyslovci v čele s bájným Přemyslem Oráčem… O Konrádově panování Kosmas uvádí: „Máme však jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho dne 6. září spolu s životem.“ Po Konrádově smrti usedá na knížecí stolec Vratislavův nejstarší syn Břetislav II., který se pokorně vrací z Uher.

Královna brání válce
První česká královna Svatava je dcerou polského knížete Kazimíra I. Obnovitele. V pořadí třetí manželkou tehdy asi 30letého knížete Vratislava II. se stává zřejmě v roce 1063. Spolu s ním je také 15. června 1085 jako první česká královna korunována. Svého manžela přežije o 34 let. Na sklonku života přesvědčuje svého nejstaršího syna Vladislava I. (†1125), aby jmenoval svým nástupcem jejího oblíbence a nejmladšího potomka Soběslava I. (†1140). Zabrání tak rodinné válce Přemyslovců o knížecí stolec.

Spory o podobu koruny
Přesná podoba první české královské koruny není známá. Přibližně ji lze ale odvodit z vyobrazení na Vratislavových denárech. Podle nich i podle vyobrazení Vratislava II. na stěně uvnitř znojemské rotundy sv. Kateřiny se zdá, že měla podobu čelenky či obroučky, z níž se střídavě zvedaly čtyři křížky nebo lilie. Typově zřejmě napodobovala císařskou korunu Oty I. (912–973). Jediný dochovaný popis se týká až druhé královské koruny Vladislava II. (asi 1110–1174), kterou Mnich sázavský ve svých letopisech popsal jako „korunu zlatem, perlami a drahým kamením okrášlenou“. Pozdější přemyslovské královské koruny byly zřejmě velmi podobné stříbrné pohřební koruně Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278), která byla nalezena v jeho hrobě.

Papež donutil krále k pokoře
Vratislav II. získává královskou korunu především za bezvýhradnou podporu římskoněmeckého krále Jindřicha IV. v jeho boji s papežem Řehořem VII. Jindřich totiž neváhal prohlásit Řehoře za sesazeného z papežského stolce. Ten mu odpověděl vyhlášením klatby. Až když německá šlechta chtěla Jindřichovi vypovědět poslušnost, nebude-li zbaven klatby, nezbylo mu než se před Svatým otcem pokořit. V rouše kajícníka se v lednu 1077 dostavil do Canossy, k hradu markraběnky Matyldy Toskánské (1046–1115), kde přijal z rukou papeže rozhřešení. Své pokání však nemyslel příliš vážně. V roce 1084 dobyl s pomocí českého oddílu Řím a Řehoř se před ním schoval za pevné hradby Andělského hradu. Jindřich se pak nechal o Velikonocích 1084 novým papežem Klementem III. (†1100) korunovat císařem.

Odměna za Milán
Druhým českým králem se stává Vladislav II. (asi 1110–1174), vnuk Vratislava II. Královskou korunu mu v roce 1156 slibuje císař Fridrich I. Barbarossa (1122–1190) za vojenskou pomoc při tažení proti severoitalským městům. Necelé dva roky nato 11. ledna 1158 je na říšském sněmu v bavorském Řezně Vladislav skutečně prohlášen králem a císař ho osobně korunuje. Nový český král poté se svým vojskem doprovází Fridricha Barbarossu na jeho tažení proti Milánu. Češi se na této válečné výpravě mimořádně vyznamenávají a císař Vladislava před Milánem 8. září 1158 korunuje podruhé. Stejně jako v případě jeho děda se i tentokrát královský titul ale výhradně vztahuje k Vladislavově osobě, nikoliv k jeho potomkům. Za zmínku stojí, že na počest této korunovace dává Vladislavova manželka Judita Durynská (asi 1135–po r. 1174) zbudovat v Praze první kamenný most. Je 514 metrů dlouhý a má 21 oblouků.

Zdroj: http://history-special.rf-hobby.cz/index.php?locales=2&id_page=178&id_previous_page=257&nocache=1352958209.1962&inq=f6cea5322e6e146304628d0392cd2426&ida=0&id_art=34386&sta=0&cislo=0&sea=0&PHPSESSID%3D23a513f4a44b56860685d6c73e77fb28=0&fid=0&nsrd=0&kty=0&checksum=a0017a24155f490420c98294effa815f