KnihyA

Přeji vám, abyste našli v životě vše, co hledáte. S láskou, úctou a pokorou JB

Transformace jako výmluva nebo konečně příležitost?

iscafp39a6Paprsek

Mám pocit, že podnikám obrovské bláznovství, začínám psát článek. Na žádosti v internetové diskuzi, na příjemných stránkách, to je pravda. Já, které manžel přeformulovával žádost o prodloužení rodičovské dovolené, která byla dlouhá jednu větu… Nenapadá mě teď momentálně větší bláznovství, které bych mohla páchat, ale když už je doba tak bláznivá, tak se v ní asi ztratím… Vítám Vás v mém vyciťovaném světě…

 

Prosby o napsání článku opravdu byly a já tak doufám, že se to má stát a že ke mně předformulované informace přijdou i tentokrát i když neodpovídám na diskusní příspěvek, ve kterém je něco, s čím moje bytost niterně nesouhlasí, či souhlasí a chce podpořit. Bylo tedy nadneseno téma transformace.

 

Většina z nás cítí, že stav tohoto světa je neudržitelný… během zřejmě velice krátké doby dojde k zhroucení stávajícího systému a proběhne závěrečná fáze transformace, tedy proměny… Čeká nás nepředstavitelná změna a tak si ji leckdo z nás vykládá po svém…, přebírá názor druhého a posílá dál… Zatím se tak shodneme na tom, že nebude konec světa, ale údobí.

 

Nedokážu definovat co se stane, nevím to, pokud jsem někdy nějakou tak velkou transformací prošla nepamatuji si to. Světlo k nám přichází v mnohem větší míře, než dřív a tak se dá očekávat, že i náš další život, po změně, bude mnohem víc naplněn Světlem – tedy čistotou, pravdou, láskou a vzájemností. Chtěla bych se trošku zastavit u těch zaručených zpráv transformace našich těl – tu se přidávají dimenze, tu vlákna DNA, energetická centra – čakry, dokonce fyzické orgány. Nevím, zda nám někde něco roste, a komu… ale berme to s nadhledem. Nakonec není nic jednoduššího, než do nákresu lidského těla přidat orgán… To by byla docela banální změna v celém tom ději, co nás čeká… Pro biology a doktory senzace a objekt k bádání, ale jinak – význam asi jako nový typ mobilu na trhu. Ten orgán by vznikl z nějaké nové potřeby, kterou bychom mohli začít takto řešit. Vznikl by ve shodě s naším tělem – to si to určitě zařídí tak, že zakrní něco nepotřebného nebo trochu vyrosteme, no a? Pokud to bude třeba, ať se nám zvětší trošku lebka, ne? O kousek větší čepici seženeme… V nejhorším vyměníme s někým, komu naroste taky a už před růstem ji měl tak velkou jako teď my… Jenom na tělesné změny, pokud se vůbec udějí, nesvádějme důvod pnutí tam a onde na těle, bolest bodavá, či tupá, brnění a kdo ví co ještě. To jen našemu tělu schází alespoň jedna z věcí: odpočinek, voda, vzduch, slunce, živiny – kdypak jste naposledy zobali nějaká semínka jako výživu mozku? A nebo máme tak velký problém, že už ani naše tělo není schopno ho snášet. Takže než fungovat s plným vědomím…. třeba zrady?, podvodu?, …tak raději kolapsíček, mrtvička… co dál? Pokud nepomůže pár dní se o sebe starat pěkně a problémy přetrvávají, je na řadě lékař a ne výmluvy na transformaci. Lékař třeba jen na diagnózu… Abychom věděli, jak je poškození našeho těla vážné a jak velká opatření asi budou potřeba.

 

A k čemu ty dimenze…? No ty jsou tu pro ty, které nebaví brblání u piva, lítostivý brekot u romantického dojáku v TV, rvačka na stadionu ani ostrá výměna názorů u TV po zápase kohokoliv s kýmkoliv, ani módní rubrika spojená s drbárnou o kom o čem. Je to sice rámcově zařaditelné do zájmu o něco smysluplnějšího, výsledek je týž. Jaký pro nás má teď, hned dnes, význam zjištění, že se naše místo k životu nebo jenom my přesuneme ze 3.dimenze do x.té? Už si začínáte na těle hledat místo, kde se začnete rozšiřovat do další dimenze? Když ještě přece zrušíme čas, tak to bude fuška těch pár dimenzí někde nahledat ne? Je to úplně jedno, jaké energetické i fyzické parametry bude transformace mít… Momentálně si pod tím stejně nedokážeme představit nic konkrétního – jak budeme fungovat s orgánem navíc? Pokud máme už teď o čakru navíc nebo budeme mít, její vznik nebyl, nebude bolestný, nějak dramaticky pozorovatelný. Bude se dít něco potřebného a pro naše tělo připraveného a tudíž tu bude přirozené a v klidu plynoucí, nejspíš toho moc nezaznamenáme, spíš až pak, když budeme schopnější. Ale možná budeme schopnější, i když nám nikde nic nového nevznikne. Berme tyto informace jako beletrii – možná se tak stane, ale neupínejme se k tomu a rozhodně tím neomlouvejme problémy, které máme. Máme-li problémy, máme je proto, že se k nim špatně stavíme nebo máme skluz v jejich řešení – a jsme na to upozorňováni.

 

Něčím svoji neutišitelnou mysl, alespoň občas, zabavit musíme, klidně to mohou být články o transformaci a představy o ní lidí i nelidí, jen se tím nenechme zmanipulovat, trápit.

 

A co nás čeká? Práce na sobě samých. Vezmu to z obrácené strany… Budeme chvilku snít… Transformací už máme za sebou, tedy tu nejprudší a nejrychlejší část… vše se kolem nás změnilo i lidé kolem nás, jen my jsme netknutí… Vše je milé a příjemné, oproti současnému stavu. Nikdo nás nenutí otročit, máme čas na tvorbu, jsme šťastni, babička se umoudřila, sice stále potřebuje péči, ale už to není jen na nás, ona má více pochopení, takže nás už neštve, prostě vše probíhá v klidu… Ale co se to děje v nás? Venku vše v pohodě, ale my jsme stejně naštvaní… jenom už nemůžeme přijít na co? To je mizérie, být namíchnutý/tá a netušit na čem/kom si vybít zlost. Jo proč jsem na namíchnutý/tá … to vím, tehdy jsem toho podrazil/a… štve mě to, trápí mě to, ale chybí záminka k tomu uvolnit to napětí… Proč ale řešit tolik let starou historii… „Kdo ví, kde je Pepovi konec… Už to je pryč…“. Jo Pepovi je to už možná úplně jedno, nakonec, pokud to ví, a vyrovnal se s tím, naši omluvu k tomu nepotřeboval a jestli ho to žere, tak ho to nežere z důvodu, že jsme se mu osobně neomluvili, ale protože se s tím chce pořád nechat „žrát“. Ale my se sami pro sebe potřebujeme omluvit, jinak klid nenajdeme, i kdybychom žili v naprostém „ráji“. K vnitřnímu klidu nepotřebujeme žádnou vnější transformaci, jen změnit svoje nitro a postoje, najít lásku k sobě a tím i druhým. Nelze žít šťastně bez zapojení svého srdce do komunikace s vlastní osobou a svými potřebami. Takže co nás čeká? Změna svých postojů – není jedno, že jsme někomu ublížili a není jedno, že někdo ublížil nám. Odpustit sami sobě, někomu jinému musíme vždy my, omluvit se také, pokud chceme najít vnitřní mír.

 

Stejně jako musíme, a stačí to udělat v duchu, vyrovnat současný život, musíme vyrovnat účty i všech „předchozích životů“. Ať už na ně věříme nebo ne, myslím, že nikdo zde teď na Zemi neměl při posledním narození úplně čistý štít bez jakéhokoliv ovlivnění z minulosti. Ať to budeme nazývat minulými životy nebo rodovou pamětí – tady přesah důsledků z minulosti od našich předků, máme v sobě informace, které musíme zpracovat úplně stejně jako současný život. Naše skutky nebo skutky našich předků, případně kombinace obou, „zatěžují“ naši emocionální paměť – ať už jsme se stali útočníky nebo oběťmi. Tyhle události si naše „duše“ pamatuje a i když nevydává bolestné zážitky snadno, dokáže je vydolovat… Ale to musíme chtít a důvěřovat si. Nakonec když se omluvíme jednou i dvakrát navíc… to by snad až tak nevadilo, nemyslíte? A pokud někdo ublížil nám, nejspíš kousek zpět je něco, za co nám pak bylo ublíženo… Omluv můžeme vyslovit tolik, kolik jsme zavraždili lidí, kolik jsme jich zradili, kolik jsme ukradli rohlíků – vždyť to je to nejmenší – upřímná omluva. Horší to bude odpustit si to… na chvilku připusťme, že jsme skutečně něco takového spáchali… jen na chvilku a dokud si dovolíme připouštět, že jsme se (naši předci – a my teď k tomu činu máme klíč) něco vyvedli – omluvme se oběti a odpusťme si – naše srdce nám dá lásku, je přece pro nás… a když nám dá srdce lásku, můžeme si odpustit, přece… jak jinak, no a teď se můžeme vrátit… tzn.že si přestaneme připouštět, že jsme kdysi něco vyvedli… a je to vlastně potřeba? Přece jsme zažili odpuštění… tak nač si dál říkat, že se to nikdy nestalo? Už k tomu není důvod – ať se to stalo nebo ne, naše duše došla právě pokoje a je úplně jedno, jak a komu se přesně co stalo, my jsme si odpustili obrovskou vinu, kterou s sebou vláčíme už možná po staletí a cítíme se kvůli tomu „prokletí“ – smůla se nám stále lepí na paty, byli jsme po tisíciletí z toho nešťastní. Nevadí, že přesně nevíme z čeho, ale to nejdůležitější už víme – teď jsme si odpustili např.vraždu – je jedno, jestli to byl přítel, sok v lásce, nepohodlný příbuzný… Zavraždili jsme, a minimálně celý současný život naprosto přesně víme, proč nemůžeme nikoho zavraždit – víme to, jen jsme to až do dneška nedokázali vysvětlit… Ode dneška už to plně chápeme, i když to nikomu nebudeme vykládat na potkání na ulici… UŽ VÍME… Co to znamená někoho zabít a co to s duší udělá… a je úplně jedno kolik životů ta duše mezitím prošla… pro tento čin jakoby existovaly jen ty dva životy – kdy se to stalo a kdy jsme si odpustili a naše duše našla pokoj… Možná jsme si ještě někde mezitím přitáhli podobnou situaci, kdy někdo zabil nás…ale ani to nám nejspíš nepomohlo v odpuštění si, jen jsme naplno zažili bezmoc oběti…

 

Můžeme se protáhnout transformací nakonec téměř netknuti, ale pak se nás transformace moc týkat nebude, protože nebudeme schopni šťastného a spokojeného života. Tak na co by pak byla transformace našeho okolí, kdybychom se nedokázali ze změn radovat a žít v souladu s nimi? Ani bychom si neměli na kom zchladit žáhu… to by byla mizérie, nemít na co nadávat, to je děs, co? Žádnej superprotivnej soused… nikdo problematickej, se všema si člověk hned napoprvé porozumí a domluví se s ním… jak je rok dlouhej, člověk nenarazí na blbce…

 

Tak co ještě budeme čekat, až se změní všichni okolo nás a celý systém? Nebo začneme hledat pokoj pro naši duši hned teď a tím i důvody, proč jsme ho doposud nenašli? Ať už zradil kdokoliv – my nebo pra….děd ze stého kolena. Pro naši duši je to fuk a jestli se k té informaci dostaneme… máme k ní přístup jenom z toho důvodu, že máme najít klid odpuštěním si, ať už v té kůži byl kdokoliv… A pak si odpustíme úplně všechny zrady, vraždy,intriky… a že se jich pár nahledá… Jsme na tom všichni, úplně všichni plus mínus stejně – ten chlup, o který se lišíme je tu navíc tomu, tu tomu, a ten mezi nimi má chlup navíc zase v něčem jiném… Jenom proto, že jsme páchali zločiny dnes přesně víme, kde jsou hranice, které nemáme překračovat… A navíc za každým zločinem najdeme obrovskou obavu, že neuspějeme, že budeme trpět, že zemřeme, že to bude bolet – ano ke zločinu nás dovedl systém a okamžitá tíseň. A pro tyto důvody se už dál nepotřebujeme trestat – tak si klidně odpusťme. Možná, že se nám zmírní i srdeční choroba,že už se nebudeme cítit jako „prokletí otloukánci“ života, jako bytosti, které si nezasluhují štěstí – jakpak bychom ho s takovým programem mohli najít…

 

Tak vzhůru ke štěstí a lásce, stačí se odhodlat a pak už nám nikdo nemůže přistřihnout křídla. Je čas vzlétnout… My si to zasloužíme…

Více zde: http://leva-net.webnode.cz/products/transformace-jako-vymluva-nebo-konecne-prilezitost-/

2 Comments

  1. Příjemný článek, určitě použitelný k hlubšímu zamyšlení nad vlastní poutí, příležitostí zvanou ŽIVOT. Lehkost bytí nastává po odložení křivd, které jsou v životě každého člověka. Odpuštění, co je to odpuštění? Promiňte už jsem zapomněla význam toto slova. Odešly pocity křivd a přišla křídla pochopení sebe sama i těch ostatních. Všichni jsme součástí Jednoho příběhu, který nás připravuje na poznání sebe sama. Ponořme se do ticha a nechme jej znít. Vaše uši nic neuslyší, ale lidé okolo vás se začnou měnit. Proč? Protože jsme všichni součástí Jednoho příběhu.

  2. Bravurně napsaný článek o ničem. Že si s tím dal někdo práci.

Napsat komentář

© 2018 KnihyA