Jan van Helsing – Tajné společnosti (a jejich moc ve 20. století aneb jak se nám vládnout světu, část první)
Mnoho loží kazí kaši.

Svobodné zednářství je jednou z nejstarších organizací. Dnes ještě existují papyrusy, které byly objeveny při vykopávkách v roce 1888 v libyjské poušti, popisující tajná setkání takovýchto cechů 2000 let před Kristem. Tyto cechy se podílely již na stavbě Šalamounova chrámu a měly asi funkci dnešních odborů, ale zabývaly se již tehdy mystickou tradicí.
Jako cíl zednářství je udávána vnitřní proměna skrze duchovní zdokonalení lidí v hluboké úctě před bohem. Tohoto boha nazývají, neboť zednáři patří různým náboženstvím, „ Velkým stavitelem celého světa“.
Další odkazy najdeme v egyptské knize mrtvých a u boha jménem Toth, který byl kdysi velkým mistrem. Velmistr je běžným titulem pro nejvyššího vůdce. Duchovní vědění zednářů nahrazeno symboly, alegoriemi a rituály, které rovněž slouží komunikaci. (tajná řeč pomocí symbolů např.: zednářské podání ruky, pyramida, pentagram, užívání čísel 3,7,13 a 33 v erbu, emblémech a v dnešní době ve firemních znacích a názvech.)

Nejdůležitějším symbolem v mnoha organizacích včetně zednářských je zástěra. Zástěra, která byla v počátku velmi jednoduchá a prostá, byla skrze kněží Melchisedeka 2200 let před Kr. zaměněna za bílou jehněčí kůží a tak se používá dodnes. Ve starém Egyptě byli bohové, kteří podle starých tradic létali „božskými bárkami“ (UFO), v egyptském chrámovém malířství představováni se zástěrou. Právě tak nosili později knězi zástěru jako symbol oddanosti „létajícím bohům“ a jako znamení autority v zastoupení bohů mezi lidem. Již 3400 roků př. Kr. nosili členové „ Bratrstva hada“ ( způsob vzniku viz. Dodatek (3)) zástěru, aby ukázali svou pokoru před bohy, kteří přišli s „létajícími koly“ z nebes. Že je původní používání zástěry známo dnešním nižším stupňům jednotlivých loží, je pochybné.

Před rokem 1307 byli templářští rytíři s johanitskými rytíři a částečně také rytíři německého řádu (oba posledně jmenování byly svým původem dobročinné řády) řídícími silami v pozadí křižáckých válek proti muslimům. Tyto řády byly navzájem znepřátelené, ale přesto společně bojovali za křesťanství.
Není žádná náhoda, že existují o templářích a s nimi souvisejícím dějinným a okultním pozadím nejasnosti, neboť tyto nejasnosti byly cíleně rozšiřovány – jmenovitě během posledních 150 let. Tajemství o templářích nepotřebuje být žádným tajemstvím, protože takovým bylo uděláno. A to sice zájmovými kruhy a mocnými, kteří jediní ze svého pohledu samozřejmě měli a mají zájem, aby udrželi pravdu v temnotě. Tak se stalo, že templáři se dostali do podivného osudového společenství se svým pánem, Ježíšem Kristem. Přesně jako jeho učení bylo obráceno do svého opaku, tak tzv. „Starý zákon“, proti jehož zákonům bojoval, porazil křesťanství – tak to byl také duch templářského řádu obrácen. V obou případech to byl ten samý příklad zfalšování. V novějších a nejnovějších časech se vytvářejí jen, jak je známo, různé „neo-pseudo-templářské řády. Pod nimi lze najít jistě lidi dobré vůle, ale také šarlatány a sluhy přesně toho boha, proti kterému staří templáři bojovali. Úplně směšné je sloučení jména a ducha templářů se svobodozednářskými komponenty. A přesto se to stalo (viz. templářský stupeň ve svobodozednářském yorském ritu).
U počátku templářského řádu stáli dva hluboce věřící muži: Hugo de Payns a Geoffroy de Saint-Omer, jeden Frank a jeden Norman. S toho se vytvořil malý kroužek přátel, zanícených společnou, středověku vlastní silou víry, kterou si je dnešní člověk sotva schopen představit. Během vánočních oslav roku 1117 se tedy v Jeruzalémě uzavřel malý kruh zájemců, který vytvořil malou skupinku k ochraně poutníků. Jejich jediným přáním přitom bylo, aby sloužili pánu Ježíši Kristu a jeho víře. Tato skupina samotná se sestávala od nynějška z devíti rytířů a měla kromě ochrany ještě významné finanční prostředky.
Na jaře intervenovala tato skupina u krále Balduina I Jeruzalémského a u patriarchy. Jejím úmyslem bylo velebit poznání (vědění). Brzy nato se směli rytíři, jejichž obydlím byl do té doby „Německý dům“ jeden z Němci používaných špitálů, zřídit vlastní sídlo na místě bývalého chrámu1. Ačkoliv jim to vyneslo jméno „templářští rytíři“, oni sami používali místo toho „Bratři z opravdového chrámu Krista“ čímž se mínil „vnitřní chrám duše“

Historie templářů by jistě proběhla docela jinak a s vysokou pravděpodobností úplně nezajímavě, kdyby se ruinách chrámu neobjevil nález hodný povšimnutí, s kterým si rytíři nejdříve nevěděli rady. Byl to pozůstatek hebrejského spisku, jen malý útržek, jehož obsah měl brzy pro rytíře a historii řádu rozhodující význam. Právě ony psané útržky byly předány vysoko vzdělanému Etiennu Hardingovi, který také obstaral jejich překlad. To se ukázalo jako prvotní náraz pro všechno co následovalo. Neboť z nálezů se vylíhly fragmenty zprávy hebrejského špiona (Eschaimina), který na objednávku kněží podal zprávu o jednání „proklatého Mamzera (zkurvysyna)) Ježíše“a jeho „rouhání proti bohu Izraele“. A to co tam stálo k přečtení, dokonale odporovalo všeobecně kázanému učení. Ježíš Kristus měl podle toho označit hebrejského boha „ Jahweho – Jehovu“ jako satana a židům předhodil, že sami učinili z ďábla svého jediného boha. Jasné stopy o tom se nacházejí ještě v dnes v Janově evangeliu v Novém zákoně, kde říká Ježíš Židům: „Máte ďábla za otce“ (Jan 8,44). Muselo se tedy uskutečnit násilné zfalšování pravdivého Kristova učení.
Zde si musíme opět pokusit představit silnou víru každého rytíře, aby bylo možno si představit šok, který je potkal. Bůh o kterém učila církev jako „ o otci Krista“, byl podle Kristových vlastních slov ďábel, kterého přišel na zem potírat. Studium Bible ozřejmilo velice rychle zdravému lidskému rozumu jednoduchých rytířů, že Ježíšovo učení a takzvaný Starý zákon byly opačnými protiklady a tedy nebylo možné, aby patřily jeden k druhému. Mimo to nazývali Židé svého boha nikoliv otec, ale Jahve a „EL SCHADDAI“. El Schaddai byl ale oním Šejtanem, který byl pojmenován jako „ padlý – zavržený anděl“! (Schaddeim = zvrhlost, EL – velký anděl. El je často mylně překládáno jako bůh. „Bůh“ ale znamená v staroorientálních jazycích „IL“).
Když se v roce 1128 podařilo oficiálně založit řád, měl již malý kruh templářských rytířů tajemství, za jehož ochránce se považovali rytíři od Bernharda z Clairvaux až do jistého stupně: byla to vůle obnovit Kristovu pravdu. Ještě vládli pouze pochybnosti – brzy ale měli získat jistotu. Na tuto vůli by se mělo pohlížet jako na naivní pobožnost skupiny rytířů, kteří slouží svému pánu Ježíší Kristu a jehož pravé učení chtěli znovuobjevit. Nebylo nic agresivního v této vůli, neboť oni se neupsali žádnému Zlu. Byl to Bernhard, který jim objasnil, že jejich ambice se nemají setkat se žádnou vzájemnou láskou a že pro ně bude chytřejší, když nebudou mluvit otevřeně o tom co si myslí.
V následujících letech se nenašli žádné další důkazy o prapůvodním učení Krista. Templářský řád se zabýval především válečnými úkoly. Tajemství přežívalo brzy jen ve vzpomínkách několika, především provensálských bratří. Praktické povinnosti v Orientu ponechávaly jen málo prostoru a času, starat se o tajemství.
Byl to nejspíše blízký kontakt k islámu, který dodal nový impuls. Několik dopisů, které byly napsány Ali Ibn Abu Thalibem (Iman Ali), padly do rukou jednomu templářskému oddílu při útoku na Damašek. Ali zde podává zprávu o dodatečném zfalšování koránu, které je srovnatelné se zfalšováním evangelií. Tyto papíry se dostaly do Provence[2], kde s tím opět ožila stará myšlenka, chtít vypátrat Kristovu pravdu.
A nyní to šlo rána za ranou: provensálská komturie[3] získala dokument, který s největší pravděpodobností povstal z kruhu katarů[4]. Tak se není třeba podivovat, když se templáři později odmítli, účastnit na „křížové výpravě“ proti katarům. Jednalo se o kus prapůvodního Janova evangelia, sepsaného heretikem[5] Marcionem roku 94 po Kristu. Přiložený byl dopis s přesným vylíčením životního příběhu Marciona. Na tomto místě budiž pouze zmíněno, že Marcion vyvolal v letech 90-130 nejvýznamnější, čistě křesťanské hnutí, které se zhroutilo teprve po jeho zavraždění. Marcion, který se ještě setkal s apoštolem Janem, učil, že Ježíš Kristus sám byl ztělesněním-realizací boha , že to nebylo dáno žádným božským otcem Jehovou, nýbrž že právě židovský bůh byl satan. Dále učil, že Ježíš hlásal lidem o vlastním uskutečnění boha, že to vyžaduje pouze dobrou vůli každého jednotlivce a tedy žádný chrám a také žádnou církevní organizaci.
Z toho se vyvinul „řád v řádu“ regulérní spiklenecká společnost marcionitů. Byli to především Provensálci a Němci, kteří tvořili tuto zvláštní formaci uvnitř templářského řádu. Většina templářských rytířů v onom čase jistě netušila, co znamenala reorganizace řádových kruhů a přetvoření od rovnoramenného kříže k „rytířskému kříži.“ V počátcích nebyly dnešní typické rytířské kříže, jaké používaly brzy v podobných formách také jiné řády, ještě k dispozici. Také templáři nosili na svých bílých pláštích původně docela jednoduchý červený kříž. Teprve vliv marcionitského pozadí vytvořil „ marcionitský kříž“ – trnový kříž – symbol templářů!
V ranných křesťanských dobách byl trnový kříž poznávacím znakem Marcionitů, byl to „ kříž heretiků“ Jak je známo, měl Jan Evangelista vytvořit s trnů kříž pro nejsvatější matku Marii. Červený trnový kříž zvolil poté Marcion jako označení čistého křesťanství. Rytířský kříž templářů je tak pro zasvěcené symbolem Marcionovým. V pozdějších časech byl vytvořen ještě „ dvojitý trnový kříž“ templářských tajných učenců. Ve stejný čas se objevil také bojový pokřik templářských rytířů, který zněl „ Ať žije bůh lásky!“ (Vive dieu Saint-Armour!), z čímž jediným se započal obrat ke Kristu a odmítnutí starozákonního boha pomsty. Velká většina lidí – jak mimo tak uvnitř řádu – nebyla do pozadí toho všeho zasvěcena. Čas se ještě nejevil pro to zralý, ještě se čekalo na další nezvratné plně potvrzující dokumenty z raně křesťanských dob. Takovéto dokumenty se měly najít. Ovšem na vedlejších cestách, které jedině přicházely v úvahu bylo příliš mnoho prostoru. Budiž dostatečným zjištěním, že dva templářští rytíři našli ve zbytcích ruin starého Kartága prastarou skrýš Marcionitů. Nehledali tam ovšem náhodou, nýbrž ve stopách Marciona, který se velmi dlouho zdržoval na tomto místě. Co objevili, byly ovšem nejen samotné zlomky originálů evangelických písem Jana a Matěje, ale i starý kartáginský spis o víře a stvoření světa včetně pravděpodobného Marcionem zhotoveného řeckého překladu. A v tomto spisu, „Ilu Ascheře“ se poznaly pravé podklady pro učení Ježíše Krista.
Z templářského proroctví, pocházejícího z roku 1236, je zde důležité uvést, že příchod říše světla je slibován do „země půlnoci“ (Německa), a jako nejvhodnější průkopníci jsou vybráni templáři. Proroctví se naplnilo, když dva po spisech marcionitů pátrající rytíři v oblasti starého Kartága kráčeli naproti ženskému zjevení a právě ono toto poselství přineslo. Na podkladě této vize byl založen klášterní komplex – Berlin, tedy severní hlavní město “ nového Babylonu.“
Kterou víru, jaký postoj ducha a jaký světový názor zastupovali tedy skutečně templáři.
Středověký západ spočíval na třech pilířích: na židovsko-křesťanském náboženství, na starozákonním povolení úroků a na něm stojícím peněžním a obchodním hospodářství a na principu absolutního panství. Tyto tři sloupy chtěli templáři strhnout, jakmile by k tomu dozrál čas a jejich rostoucí možnosti.
Tedy: eliminovat židovsko-křesťanskou církev a místo toho vystavět ranou křesťanskou věřící společnost s vyloučením všech starozákonních komponentů. Výsledkem toho tedy revoluci v peněžním a hospodářském systému a zákaz úroků. Likvidace absolutistických monarchií a výstavba aristokraticko-republikánského pořádku. Již z tohoto je jasné, že vládnoucí síly musely zakročit a zničit templáře.

Po pádu Jeruzaléma, který znamenal konečné vítězství muslimů, uprchnuli rytíři řádu johanitů ze Svaté země a usazovali na různých středomořských ostrovech, jejichž jména používali ve svém titulu.Tak se jmenovali nejprve „Rytíři z Rhodu“ a později „Rytíři z Malty“. Vyvinuli se v obdivuhodnou vojenskou a námořní moc Středomoří, až byli roku 1789 poraženi Napoleonem. Roku 1834 bylo přeneseno hlavní sídlo do Říma a dnes jsou známi jako „Suverénní a vojenský řád z Malty“ (SMOM[6]) (Maltézský kříž).

(Členem jsou mezi jinými, zemřelý, Wiliam Casey (exšef CIA v letech 1981-87), Alexander Haig (bývalý ministr zahraničí USA), Lee Iacocca (předseda koncernu Chrysler), James Buckley (Rádio Svobodná Evropa), John McCone ( v časech Kennedyho šéf CIA), Alexandre de Marenches (vedoucí francouzské tajné služby), Valerie Giscard d´Estaing ( exprezident Francie).

Templářští rytíři, ale neskončili tak dobře, neboť se jim nepodařilo, aby ochránili Svatou zemi. Proto byli od roku 1307 rozkazem Filipa IV. zvaného Sličný, podporovaného Vatikánem pronásledováni. Byli nařčeni ze satanských a dalších praktik a to, protože Filip neustále žárlil na moc a privilegia templářů. Proto uprchnuli templářští rytíři z Francie, aby hledali ochranu v jistějších oblastech Portugalska, Anglie a Skotska, kde byla moc Vatikánu menší. Tam se jich část zapojila do již existujících svobodozednářských loží a pracovala pod novou identitou pro protestantskou reformaci, aby se pomstili za pronásledování katolickou církví.
Další část templářů obnovila řád v Portugalsku a změnila jeho název na „ rytíři Krista“ a byla papežem Clementem V. rehabilitována. V Portugalsku dosáhli templářští rytíři nově velké moci.
Filip IV. nechal 18. března 1314 jejich velmistra Jacquese de Molay upálit na hranici před katedrálou Notre Dame.

Dvě další instituce z dob křížových výprav byly řády františkánů a dominikánů. Františkáni[7] převzali oděv opásaný provazem, který nosilo egyptské bratrstvo v El Amarna, a tonsuru a jevili se jako velmi humánní. Naproti tomu dominikáni byli nástrojem té nejšedivější instituce, kterou snad lidstvo vymyslelo – katolické inkvizice.

Ve čtrnáctém století se poprvé na svět vynořilo nejvýše zasvěcené „ Bratrstvo hada“ a jejich vědění, pod latinským názvem „Illuminati“[8] a to sice v Německu. ( starobiblické slovo pro hada je „nahash“, odvozuje se od slovního kmene NHSH, což znamená „ rozluštit, zjistit“, latinsky „illuminare“ znamená „ osvětlit, poznat, vědět“.) Jedním z nejdůležitějších větví Illuminátů v Německu byli mystičtí rosekruciáni, kteří byli založeni počátkem 9. století císařem Karlem Velikým. První oficiální lože byla založena roku 1100 ve Wormsu. Rosekruciáni se odlišovali tím, že tvrdili, že znají nauku o původu (mimozemském) lidstva a tajné egyptské učení. Dále byli známi pro svou práci s mystickými symboly a alchymií. Spojení mezi rosekruciány a Illumináty bylo velice úzké, což mělo za následek, že vzestup v tajných iniciačních řádech často vedl k přijetí mezi Illumináty.
Důvod pro to, že rosekruciáni mohli být tak těžko stíhaní, leží v tom, že každá velká větev bratrstva 108 let po založení pracovala veřejně a potom zůstal 108 let v klidovém stavu. Tyto měnící se fáze vytvářely dojem, že řád jako by časem zmizel a zjednodušoval tak působení bratří.
Mnozí autoři uvádějí jako rok vzniku řádu rosenkruciánů 1614, kdy bylo v Hessensku zveřejněno písmo, které vyhlásilo jejich existenci a zvalo k účasti. V tomto čase nastala opět jedna z fází „vnějšího působení“. Spis, který vyzýval lidi, k opuštění falešných učitelů jako papeže, Aristotela a Galena ( populárního lékaře antiky), vypráví příběh fiktivní osoby „ Christiána Rosenkreuze“, skrze kterého mělo symbolicky dojít k založení řádu. Ten je dnes většinou mylně považován za pravého zakladatele. 108-letý cyklus proměn měl tedy úplný úspěch.
Rosenkruciáni jsou dnes rozdělení do mnoha větví, které se vyvíjejí k jednomu positivnímu řádu a jako cíl stanovili duchovní a duševní spasení jedince ( např. AMORC = Alter Mystischer Orden der Rosenkreuzer)[9].
Illuminati a rosenkruciáni byli hlavní silou za vlnou náboženských pohybů v letech moru. Mezi ně patřili mezi jinými „ Gottesfreunde“[10] , kteří naproti tomu hlásali apokalyptické učení a absolutní poslušnost vůdcům. Celkové hnutí bylo později předáno „ řádu sv. Jana“ , který je v knize Alberta MacKeye „Encyclopedia of Freemasonary“[11] označen jako „svobodozednářská organizace s tajnou misí“.

Jednou s osobností, která měla úzký vztah k Illuminátům a rosenkruciánům, byl Martin Luther, což dával našincům najevo svojí osobní pečetí. ( růže a kříž se svými iniciálami, podobnými jako pečeť rosenkruciánů).
To bylo v časech, kdy katolická církev stála pod vedením papeže Lva X., syna Lorenza di Medici. Lorenzo di Medici byl šéfem bohatého mezinárodního florentského bankovního domu a jednu generaci před ním byla rodina Medicejských skrze papeže Jana XXIII. pověřena úlohou, vymáhat pro papeže daně a desátky. To dopomohlo Medicejským k tomu, že se stali nejbohatším a nejvlivnějším bankovním domem Evropy.

Lutherova vzpoura proti působení katolické církve byla oprávněná, neboť ta se stala více předmětem podnikání, než místem víry. Nejdůležitější vedoucí osobností reformace byl tehdy „ Philip der Grossmütige“, který v Marburgu založil „ Evangelickou univerzitu“ a organizoval politickou alianci proti katolickému císaři Karlu V..

Po Lutherově smrti byla společnost jeho vyznavačů podporována sirem Francisem Baconem, který byl nejvyšším vůdcem rosenkruciánů v Anglii. V časech krále Jakuba I. byl Bacon koordinátorem projektu autorizované protestantské anglické bible. Tato verze, která se stala známou v roce 1611 jako „Bible krále Jakuba“, je dnes nejužívanější biblí anglicky hovořícího světa.

Protireformace byla vedena jedním novým bratrstvem, Společenstvím Ježíšovým, lépe známým jako jezuité. To bylo založeno Ignácem z Loyoly a bylo militatní, katolickou tajnou společností s tajnými rituály, symbolikou a zasvěcovacími stupni ( přísaha pro 2 stupeň požadovala smrt pro všechny svobodné zednáře a protestanty). Jezuité byli vysláni do Anglie, aby tam bojovali proti kacířství protestantismu. Pátrali velmi pečlivě, aby trestali kacíře, což znamenalo, že svobodní zednáři museli velice opatrně chránit svá tajemství, aby nepřišli o život.

Svobodní zednáři pracovali v absolutním utajení v Anglii, Skotsku a Irsku a věnovali největší pozornost lidským právům a protestantismu. Jeden z velmistrů svobodných zednářů byl, vedle velmistra templářů, přítomen při podpisu MAGNA CHARTA [12] a různé lože byly rovněž odpovědné za protestantské hnutí v Anglii a Německu.

V roce 1717 začala londýnská lože svobodných zednářů pracovat veřejně, neboť Anglie již byla dostatečně bezpečná. To je doba, která je v mnoha učebnicích dějin označená jako prapůvod zednářského hnutí. Oficiálně ano, ale jejich tajná činnost začala o tisíce let dříve, a jak již bylo zmíněno, nemělo by utajení žádný smysl, kdyby dnes každý věděl, co kdy a kde svobodní zednáři dělali.
Z veřejné činnosti „ Londýnské lože“ zavládlo zděšení mezi ostatními zednářskými lóžemi a tyto obvinili Londýňany ze zrady. Poté co vzrušení opět opadlo, začali se svobodní zednáři šířit po celé Evropě a v Novém světě. Později na sebe ukázali v Novém světě prostřednictvím „ Prohlášením o nezávislosti“ a „ Bostonskou čajovou party“[13], která byla organizována bostonskou svobodozednářskou lóží.
Např. John Locke používal svobodozednářské podklady, když psal ústavu z nabídky koloniální Jižní Karolíny, která se později stala pevností zednářů. Právě tak ukazují spisy sira Francise Bacona filosofii zednářů.
Prohlášení nezávislosti a bylo sepsáno a podepsáno téměř výhradně svobodnými zednáři. George Washington a většina jeho generálů byly zednáři. Je skutečností, že bez působení svobodných zednářů by dnes žádné Spojené státy neexistovaly.

Mudrci ze Sionu[14].

Další tajná organizace s extrémním vlivem usilovala především o kontrolu Anglie. Bohatí židovští rabínové, kteří byli náboženskými a politickými vůdci rozvráceného židovského lidu, sjednotilo svojí sílu v jedné skupině, která byla známá jako „mudrci se Sionu“. (Sionisté se považovali za „spasitelskou“ elitu židovstva a očekávali, budou s jejich cíli solidární. Manfréd Adler:“ Synové temnoty“ 2.díl).
Od roku 1640 do 1689 plánovali „ Mudrci ze Sionu“ v Holandsku „anglickou revoluci“ (svržení Stuartovců z britského trůnu) a půjčování peněz různým odštěpeným stranám. Roky předtím již měli užívat svůj vliv, aby Viléma Mlčenlivého německého vévodu s rodů pánů z Nassau a Oranže pozvedli k vedení holandské armády a později měli vliv i na Viléma II. prince Oranžského.
Zaranžovali setkání mezi ním a Marií, nejstarší dcerou vévody z Yorku a sestrou krále Karla II Anglického s níž se oženil a měl syna Viléma III za kterého se později provdala Marie II dcera Jakuba II. (bratr Karla II)[15]. Nyní byly holandský a britský královský dvůr propojeny. Díky pomoci whigů[16] jedné z nejvlivnějších stran v Anglii a Skotsku vytlačili z trůnu Stuartovce r. 1688 a Vilém III. Oranžský byl jmenován králem Anglie.
Vilém III. Který měl být svobodným zednářem, založil v tom samém roce „Oranžský řád“, který byl antikatolický a jako cíl měl upevnění protestantismu v Anglii. Řád existuje ještě dnes a má v Irsku, kde je nejsilněji zastoupen a silně rozdmýchává náboženskou válku, asi 100.000 přívrženců.

Král Vilém III. zapletl rychle Anglii do nákladné války proti katolické Francii, co Anglii silně zadlužilo. Nyní přišla Vilémova pomsta „an den Weisen von Zion“[17] při které přemluvil s pomocí agenta Williama Pattersona britskou pokladnu, aby si půjčila 1,25 milionu britských liber od židovských bankéřů, kteří mu pomohli do jeho pozice.
Neboť státní zadlužení již prudce rostlo, nezbylo vládě nic jiného, než souhlasit s podmínkami.
Podmínky půjčky byly následující:
Jména věřitelů zůstanou tajná a je jim povoleno zřídit centrální banku „ Bank of England“
Ředitelům uvedené banky je povoleno nahradit měnu ve zlatě za papírové peníze
Je jím povoleno zapůjčit za každou uloženou libru ve zlatě 10 liber v papírových penězích
Je jím povoleno, aby ke konsolidaci národních dluhů, pojistili dlužnou částku přímým zdaněním obyvatelstva.

Tak byla zřízena první soukromá centrální banka, Bank of England

Tento způsob bankovních obchodů umožňoval 50% plus při investici banky ve výši 5%. A anglický lid zato musel zaplatit. Věřitelé neměli nikdy zájem, aby se půjčky zaplatily. Protože pomocí zadlužení mohli mít vliv na politické události. Anglický národní dluh vzrostl z 1.250 000 liber v roce 1694 na 16.000 000 liber v roce 1698.

Po Vilémovi III převzal rod hannoverských britský královský dvůr, což přetrvalo dodnes, neboť Windsorové vznikli v přímé linii z královského rodu hannoverského. ( k Hannoverským patřili všichni monarchové až do r. 1091, než si Edward VII vzal dánskou princeznu Alexandru a jméno Hannover se změnilo v „Sachsen – Coburg – Gotha“, jméno Edwardova německého otce. 17. června 1917 se změnilo toto jméno v titul Windsdor, které se udržuje dodnes). To že mnozí Angličané nebyli právě šťastni z německého panství v Anglii, je pochopitelné, a tak se tvořily mnohé organizace, aby opět dosadili na trůn Stuartovce[18]. Z důvodu této hrozby nenechali hannoverští v Anglii žádné stálé a trvalé polní vojsko a pronajímali si potřebné vojenské oddíly ze svého vlastního německého vévodství a od německých přátel. Ty byly přirozeně placeny z britské státní kasy, co zase bylo vhodné pro židovské centrální bankéře. Množství žoldnéřů dodal princ Vilém IX. Z Hessenska a Hanau, který byl právě přítelem Hannoverských.

[1]chrám = tempel
[2] kraj v jižní Francii, ve středověku samostatná státní jednotka
[3] komturie – organizační jednotka v rytířských řádech, její velitel nosil titul komtur.
[4] kataři – z řeckého „katharos“ – čistý, náboženské hnutí, které se objevilo v jižní Francii počátkem 13.st.. Jeho kořeny sahají do jižní Itálie a především Bulharska, kde existovala sekta bogomilů, která uznávala dualitu dobra a zla a zapracovala tuto orientální nauku do křesťanského učení. Kataři prohlašovali Nový zákon za jediný pramen víry. Přívrženci této sekty byli prostí lidé i šlechta (nejsilnějším rodem byli vévodové z Toulousse, kteří ovládali větší část jihozápadní Francie). Hnutí katarů se stalo impulsem ke zřízení inkvizice. Roku 1209 vyhlásil papež Innocenc proti katarům křížové tažení pod vedením francouzského krále Filipa Augusta II., kterému trvalo dvacet let než hnutí katarů zlikvidoval.
[5] heretik – odpadlík, kacíř, označení příznivce křesťanských směrů, které neuznávala oficiální církev. Toto označení se týkalo např. ariánů, nestoriánů, katarů, a dalších
[6] Souveräner und militärischer Orden von Malta
[7] řád založil roku 1209 František z Assisi
[8] pozn. překladatele: prosím čtenáře aby rozlišoval slovo Illuminát a Iluminát v textu, protože obě mají zásadně odlišný význam.
[9] starý mystický řád růže a kříže
[10] přátelé boží
[11] encyklopedie svobodného zednářství
[12] velká charta
[13] r. 1773 naházeli v Bostonu američtí usedlíci z odporu proti clům anglické koruny na dovoz zboží (především čaje) do Ameriky náklad několika lodí z čajem do moře. Tím se datuje počátek americké revoluce.
[14] Weisen von Zion
[15] Pozn. překladatele – posloupnost oranžského rodu – Vilem I. Oranžský zvaný Mlčenlivý (1533-1584) – holandský místodržitel, jeho vnuk Vilém II obdržel titul Prince Oranžského a jeho syn Vilém III. se stal anglickým králem.
[16] Whigové – přívrženci britské politické strany založené v roce 1679 sympatizovali s aristokracií. Byli nepřáteli Stuartovců a jejich dohoda s toryi vynesla na trůn Viléma Oranžského
[17] pravděpodobně slovní hříčka Weisen von Zion lze přeložit jako 1. Mudrci ze Sionu nebo 2. Způsoby ze Sionu
[18] od r. 1371 vládnoucí rod ve Skotsku, který převzal v roce 1603 i anglický trůn a to až do roku 1714
Více zde: http://orgofoto.webnode.cz/products/tajne-spolecnosti-1/