image34Jezuité v roce 1773 narychlo opouštějí pražské Klementinum. Papež Klement XIV. právě zrušil jejich řád. Kam ale s bohatstvím, které nashromáždili? Podle nařízení ho mají odevzdat, ale to se jim zrovna příliš nechce. Navíc pevně věří, že nepřízeň nejvyšších míst jednou skončí a oni se vrátí zpátky do Čech.

Část sbírky svých pokladů se snad proto rozhodnou ponechat doma v Klementinu. Domnívají se, že sklepení komplexu budov s celkem šesti nádvořími, dvěma kostely a dvěma kaplemi se stane pro cenné předměty ze zlata a stříbra dobrým úkrytem…

Zničila je touha po moci
Jezuité přicházejí do Prahy 21. dubna 1556 na přání rakouského císaře Ferdinanda I. Habsburského (1503–1564), který potřebuje jejich pomoc při rekatolizaci českých zemích. Mniši Tovaryšstva Ježíšova, jak se jim rovněž říká, se usazují na pravém břehu Vltavy poblíž dnešního Karlova mostu. Zde dříve sídlil dominikánský klášter u svatého Klimenta, který ovšem zničili husité. V době příchodu prvních 12 členů jezuitského řádu do Prahy je klášter prakticky rozbořený. Během následujících 200 let ho budou všemožně zvelebovat. Pak ale přichází studená sprcha z Říma. Důvodem, proč se papež Klement XIV.(1705–1774) rozhodl řád zrušit, je hlavně narůstající touha jezuitů po světské a politické moci. Proti tomu se bouří korunované hlavy z celé Evropy.

Zedník se zavázanýma očima
Poblíž Vltavy žije roku 1773 v malém domku zedník. Jednou navečer na dveře jeho bytu zaklepe dvojice mužů oděných v černém. „Nechcete si dobře vydělat?“ zahuhlá jeden z nich. I když muži zrovna nevzbuzují důvěru, zedník nakonec kývne. Jak jinak by uživil světnici plnou dětí? „Vezmi si své nástroje a pojeď s námi,“ pobídnou ho tajemní návštěvníci. Sotva zedník nasedne k nim do kočáru, jeden z nich mu šátkem zavazuje oči. Dělník nesmí v žádném případě vidět, kudy pojedou. Kočár drncá po pražské dlažbě, a když konečně dorazí na místo, muž nemá tušení, kde vlastně je. Ocitá se v podzemí, kde při svitu svíček vidí zeď s otvorem, jímž by se protáhl klidně i dospělý člověk…

Zaplatí mu za mlčení
„Musíš tu zeď zazdít,“ přikáže zmatenému dělníkovi jeden z mužů. „Práce musí být hotová do rána. Neboj se, dobře ti ji zaplatíme,“ ujistí ho. Připravená malta a hromada cihel jsou hned vedle, a tak se zedník pouští do práce. „Co je v těch bednách?“ vrtá mu ale hlavou, když otvorem vidí na sobě naskládané truhly, které zabírají místnost od podlahy až ke stropu. Zeptat se, co to znamená, se ale neodváží. Jakmile díru zazdí, muži mu znovu zavážou oči a rychle ho odvedou pryč. Pak už stojí před svým domem a v dlani se mu leskne pět těžkých zlatých mincí. „Neuvěřitelná odměna za tak lehkou práci,“ pomyslí si. Jeden z mužů se k němu ale obrátí. „Zaplaceno dostáváš nejenom za práci, ale také za mlčení. Jestli se někdo dozví, co jsi dělal dnes v noci, stihne tě krutý trest,“ vyhrožuje mu. Zedník přikývne, že rozumí.

Vracejí podezřele málo
Uplyne pár měsíců od zrušení řádu a po Praze se začíná šeptat, že jezuité odevzdali nějak podezřele málo ze svého majetku habsburské koruně. „Určitě si část svého pokladu někam ukryli, nejspíš za zdmi koleje,“ šeptají si pražští měšťané. Jakmile se povídačky dostanou i k zedníkovým uším, spojí si je se svým podivným nočním výdělkem. Teď už nepochybuje, že právě jezuité mu zadali zvláštní zakázku, kterou musel zhotovit během jedné noci. Vydává se proto do podzemí Klementina a snaží se najít místo, kde tenkrát zazdíval otvor. Pokouší se o to ale marně. Tolik vypráví dávná pověst. Mohl však opravdu nějaký poklad v Klementinu existovat?

Měšťané žasnou nad bohatstvím
Kláštery na tom ve středověku i novověku většinou bývají finančně docela dobře. Na pražské jezuitské škole se v 18. století nacházejí nižší i vyšší latinská škola nebo univerzita. Už roku 1571 přitom papež povoluje zdejší jezuitské koleji udělovat akademické hodnosti. Pro veřejnost se tu pořádá spousta nákladných divadelních představení. Pražané obdivují honosné budovy a bohatě zdobené interiéry, a proto se mezi nimi rychle šíří zvěsti o řádovém bohatství.

Spokojená Marie Terezie
„Snad hlavní starostí vídeňské vlády bylo zajistit nemalý jezuitský majetek,“ líčí spád událostí v rakouské monarchii po vydání papežské buly o zrušení řádu současná česká historička Ivana Čornejová. Klement XIV. vydává dokument Dominus ac redemptor noster (Pán a Vykupitel náš) přesně 21. července 1773. Podle nařízení rakouské panovnice Marie Terezie (1717–1780) ze 17. září 1773 se potom všechny statky a majetky Tovaryšstva Ježíšova přidělují zvláštnímu studijnímu fondu.„Ke konkrétnímu přebírání jezuitského jmění byly zřízeny komise, složené ze světských i církevních zástupců,“ popisuje Čornejová okolnosti, za jakých musel řád odevzdávat svůj majetek.

Starci mají smůlu
V českých zemích evidenci jezuitského majetku zajišťuje komise vedená hrabětem Františkem Antonínem Nosticem-Rieneckem (1725–1794). Komise se soupisem majetku zabývá v letech 1773–1778, jeho evidence se ovšem vede i později, protože se stále ještě vyplácejí penze a platy bývalým jezuitům. Každopádně komise je z výsledku zklamaná. Očekávala, že odvedené bohatství bude mnohem větší.
Jezuitští mniši zatím mohou jako světští kněží zpovídat a kázat nebo vstoupit do jiného z církevních řádů. Přestoupit je ovšem dovoleno jenom těm, kteří nejsou přestárlí a těší se dobrému zdraví…

Nejcennější nález? Kanalizace!
„Zatím jsme nezjistili, že by někdo v areálu Klementina poklad hledal,“ říká současná česká historička Eva Novotná o možnosti, že by se někdo pokusil rozluštit tajemství ztraceného jezuitského bohatství. V minulých letech vědci prováděli geologický, hydrologický a samozřejmě také archeologický výzkum, který měl být přípravou na generální rekonstrukci budovy Klementina, která v současnosti probíhá. Na žádný poklad ze stříbra nebo zlata odborníci ale nenarazili. Na podzim roku 2012 se archeologové prokopali do třímetrové hloubky. Nedávno během výkopů odkryli pouze dlažbu pocházející ze 17. století.
„Nejprve byly objeveny v suterénu pod Zrcadlovou kaplí zbytky středověkých domů, dále pak keramické střepy, staré železné předměty, ale i zlomky zvířecích kostí z 11. století. K nejzajímavějším objevům patří i nejstarší kamenná kanalizace dochovaná v Praze,“ vysvětluje Irena Maňáková, tisková mluvčí Národní knihovny, která dnes v Klementinu sídlí. Podle vědců by ale nejzajímavější objevy měly ležet hlouběji, asi v pěti metrech pod povrchem. Bude mezi nimi i jezuitský poklad?

Helena Stejskalová – History Revue

Stavové je vyhnali
Po zrušení řádu v roce 1773 neopouštějí jezuité Prahu poprvé. Už v době stavovského povstání si museli roku 1618 sbalit „svých pět švestek“. 1. června 1618 vchází v platnost dekret, který jezuity vyhání ze země. A již tehdy si zřejmě neodvážejí všechny své cennosti s sebou… „A když termín jejich docházel, vol neb nevol, vandrovali všichni z Prahy i odjinud, kdež obydlí svá měli v Království českém, k Vídni. Co bylo přednějších osob, ty také nejdříve vyjely z Prahy se čtyřma vozy naládovanými, a to 8. dne měsíce června po třetí hodině na noc,“ vypráví historik a známý odpůrce jezuitů Pavel Skála ze Zhoře (asi 1583–po r. 1640) o jejich rychlém odchodu z Českého království. I tehdy se množí zprávy o ukrytém jezuitském pokladu. Kde by měl být, v tom se ale informace rozcházejí. Mluví se například o pražské Letné.

Jmění vězí v knihách
Zakladatelem Klementina, jezuitské koleje v Praze, se stává Petr Canisius (1521–1597), který do Prahy přichází roku 1556 s dalšími 11 jezuity. Slavnostní položení základního kamene nové budovy Klementina probíhá 8. prosince 1653 a stavbu celého komplexu, jednoho z největších v Evropě, mniši dokončí v roce 1726.

Barokní knihovní sál Klementina buduje roku 1722 proslulý stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer (1689–1751). Nejstarší ze zdejší sbírky knih jsou řecké papyry z 1. století n. l., nejdelším dokumentem svitek ze 14. století měřící deset metrů. Nejtěžší publikací je tu Lobkovický graduál, vážící 70 kilogramů. Největší hodnotu má Vyšehradský kodex, jehož hodnotu odborníci odhadují na miliardu korun. Největším klementinským pokladem tedy zřejmě budou vzácné knihy…