Důležitou podstatou staré indické školy je pravé učení o tom, co je dobro a zlo. Zlo je definováno jako setrvávání v neprobuzenosti, pocházející z omámenosti světem těla a jména. “Ten světem jatý”, to jsou všichni ti, kteří jsou právě takto strženi světem, a proto zabíhají do omylu a ztotožňují své pravé “Já” se světskou rolí, se svým chtěním a v této omylnosti není prostor pro pravdivý, klidný a “objektivní” pohled na vše.
Takový člověk je viděn jako “zajatec”, “vězeň”, je to zajatec svých smyslů, tužeb, hladu a žízně, sexuálních choutek, a tím pádem není sám sebe mocný, je “stržený”, nemá sám sebe v moci, protože je v moci něčeho či někoho jiného.
Čili abychom se vůbec dozvěděli pravdu, abychom se dokázali podívat pravdě do očí, tak musíme především roztrhnout podle indické filosofie tuto vazbu, musíme rozevřít “Buddhovo oko” neboli ty světské antagonismy “nebe a zemi” od sebe, oddálit je a vytvořit tak prostor míru, prostor “zření” – a to je to “pravé místo”, o které v celé indické filosofii jde.
Kapila se zmiňuje o tom, že naším úkolem je nalézt takovou rovnováhu, aby spojení všech těch tří sil, které on nazývá tamas, radžas, sattva, vytvořilo “plamen podobný hoření svíčky”. Aby se sattvická část mohla projevit a dostala se do toho “středu”, mohla začít působit a mohla stoupat vzhůru, tak k tomu také potřebuje tamas a radžas! Kapila to vidí tak, že celý tento svět je vzněcovačem té síly poznání, která stoupá jako zapálený oheň vzhůru. A jde o to tento “oheň” udržovat, aby vzniklo Světlo poznání, a my jsme viděli a věděli.
Jakmile je špatný poměr mezi gunami, jakmile sattva není ve středu, jakmile tedy jsme ztratili rovnováhu gun, tak nedokážeme zapálit svíčku a ten oheň života nebude hořet správně. Buddhisté v tomto smyslu často mluví o “neproschlém dřevě”, v podobenství o mokrém dřevu, ze kterého oheň nevykřešeme, kdy je potřeba “dřevo” (tím je myšleno naše tělo) vysušit, aby to tělo bylo připravené a zbavilo se “ásav” – nánosů a vlivů “spodní vody”, myšleno duchovně.
Mandejské učení
Základní nazarejský názor na svět je, dá se říci, zarathuštrovsko-gnostický. Svět je viděn jako boj dvou říší a to “říše Světla”, která se nazývá “mhura”, která je umísťována na sever a která je v opozici vůči druhé říši, “říši Temnoty” – “bšuka” jak se řekne mandejsky, a která je situována na jih. Tak je vytvořena velmi důležitá severojižní osa, kolem které se všechno otáčí a celý život točí. Uctívání severu odpovídá indické tradici, kde jsou sever a Severka, coby reprezentanti stálosti a věčnosti, chováni v nejvyšší úctě.
Říše Světla má svého Pána, kterému se říká “Život” – “Haijé” – “Ten živoucí” nebo “Velký Život”, později také “Pán velikosti”, mocný Duch – “Maná” nebo “Král světla”. Tento Král Světla je obklopen velkým počtem světelných bytostí, jakýchsi emanací ze sebe sama, které se nazývají mandejsky “uthra”. Znamená to “bohatství” a tito “uthras”, jako pravé emanace velebí Život coby “Pána”, coby epicentrum všeho živoucího a podporují ho.
Mandejci mají svoji kosmologickou a theologickou vizi založenou na tom, že náš život nebo náš svět je již “Čtvrtým Životem”(!) a předcházely mu další dvě emanace – vysršení světů a to jako “Druhý Život” a “Třetí Život”.
My jsme tedy ve světě, kterému říkají “Čtvrtý Život”, který vznikl jako sestupná emanace z těch předchozích tedy z “Prvního Života”, což je to gnostické pleroma, ta věčná “říše Světla”. Nejdříve musel emanovat “Druhý Život”, jehož Pán má název – “Jošamín”, a potom “Třetí Život”, jehož Pán má název “Abathur”, teprve potom mohl vzniknout náš dnešní svět, coby “Čtvrtý Život”, jehož Pánovi říkají “Ptahil”. Tento Ptahil je teprve tím Demiurgem, který svévolně stvořil, proti příkazu Života, náš hrubohmotný svět, ve kterém dnes žijeme. Je to obraz, který má svou obdobu v západní gnozi v mýtu o Sofii, jejíž spodní oddělená část, nazývaná Porneia, plodí proti vůli Otce svého syna Jaldabaotha – židovského Jahveho.
Tento systém “čtyř světů” nebo spíše “čtyř sestupných věků” je velmi známý v indoevropské literatuře. Možná, že jste se s ním setkali při četbě antické nebo středověké literatury, tam se často vyskytuje, v různých bájích o věku zlatém, stříbrném, měděném a železném. Řekové říkali, že ten náš současný věk je věkem železným, věkem čtvrtým. Také v této řecké legendě je vize věků sestupná. Platí zde, že “zlatý věk” byl život “v ráji”, všichni žili v harmonii a lásce, a čtvrtý věk “železný”, to je věk zla, války a nenávisti. Postupným sestupováním a “zatěžováním” jemných vibrací, vznikl náš hrubohmotný svět jako takový, polotovar Života, smíchaný Duch se spodní Temnotou.
Podle mandejských představ, které jsou zcela totožné s představami indickými, védskými nebo sámkhyovskými, a tím pádem také s představami západních gnostiků, tady od počátku byla, kromě tedy té “říše brahma”, říše Světla, říše Ahury Mazdy a také Říše “temných vod”. Podle mandejských textů z této říše Temnoty vyvstal “Král Temnot”, který je také často ztotožňován v mandejské terminologii s “drakem”, který se nazývá mandejsky “Ur” – v překladu “obr”. Jinak védsky “ur”, “uras” znamená “ten do široka jdoucí” a naše slovo “uragán” je přímo védského původu a znamená – “ten, kdo se šíří na všechny strany”.
Mandejský odpor proti židovské tradici
Velmi důležitým a vzhledem k podobnosti s židovskou Biblí také dramatickým rysem mandejského učení, je skutečnost, že mandejci jsou ostře protižidovsky zaměřeni. Tito starodávní Semité jsou dnešním židokřesťanstvím označováni lstivým termínem “antisemité”. Mandejská tradice nám popisuje západní gnozi, kde je antižidovství také velmi časté.
U Mandejců ještě můžeme vidět čistý gnostický odpor proti té židovské tradici napodobitelství, kdy se Židé vždy zmocní nějakého učení, které pak převrátí a přepracují ve svůj sobecký prospěch. Tento nazarejský odpor k židovství se koncentruje především vůči židovskému “duchu Temnoty”, který se nazývá “Rúha”, což je nepochybně hebrejský “duch” ženského rodu “ruah” (srovnej náš český “ruch”). Tato Rúha je v mandejských spisech vždy přítomná v takové roli, že se dá religionisticky ztotožnit s chtonickou Paní zvířat a s chtonickým náboženstvím.
Mandejci uctívají takový typ theologie a vědomostí, v rámci kterých nebylo možné, aby došlo k židovské inkulturaci a převrácení celého učení tak, jak k tomu došlo u evropských národů, které této ideologii zcela podlehli. Rúha je zde ztělesněním světského neklidu a zároveň slepoty a to je pro znalce historie úžasné, protože opravdu dokonale vystihuje židovství.
Rúha je zde popisována jako Slepota, která musí permanentně činit neplechu, protože se jako slepec dozvídá všechno teprve skrze dění a nikoliv prostřednictvím zření. To je ten základní rozdíl mezi světem vidících a světem slepců. Ti slepci musí všechno “držet v ruce” a ohmatat si to, ale stejně se tak nic nedozví, protože to, co už je v té konkrétní hmotné a od sebe oddělené formě, tak to už není ono, to už není ta myšlenka, to spojení a nemá ta světelná křídla.
Tato Rúha je úhlavní nepřítel a odpůrce Světla, odpůrce gnoze, je to “velká Lhářka”, jak říkají mandejci, Matka toho spodního světa.
https://celostnivzdelavani.cz/mandejsky-odpor-proti-zidovske-tradici
