Z védského vnitřního ohně “Agniho” se vyvinul chtonickým zásahem latinský “agnis”, coby podřezávaný “beránek” v židovských “pašijích”. Tak místo původního proudění Světla poznání (pašijový obřad křesání sómy ve Védě) vznikla démonská nápodoba původního rituálu – prolévání nevinné krve, coby “spásy”! Ani Křesťanství dnes vůbec nerozumí učení o klíčových třech silách světa, se kterými se v Křesťanství setkáme už jenom ve známém obrázku “svaté trojice” – Otec, Syn a sv. duch, ale skutečná podstata duchovní “třetí síly” a stálé rození této “třetí síly” pomocí volby skrz vykřesání Světla poznání, je tady již zašlapána, zapomenuta a pro většinu “křesťanů” je již zcela neznámá!
V židokřesťanství je uctíván úplně jiný “bůh” a tak se člověk a celá lidská civilizace Západu klaní “Pánu světa”. Pánu hmoty a doufá ve spásu skrze zabité tělo a prolitou krev a říkají tomu paradoxně “duchovní učení”! Typologicky řečeno uctívá se tedy již Hádes nebo Šiva, neboli Had či Velká Matka Země, tedy podzemní síly.
Jako příklad fatální proměny z duchovního principu na materialistický můžeme uvést židokřesťanskou přeměnu významu gnostické “ge adamantine”, “Adamovy země” a “království Puruši” – na “zemi diamantů”. Zde název “Adamant” – původně ten duchovně “nespoutatelný”, “nezničitelný” byl převrácen. Výraz “vnitřní Člověk” byl pozměněn a pak použit jako symbol světského materialistického bohatství. Nezničitelný duchovní princip se změnil na diamant, na fyzický kámen s podobnými vlastnostmi.
Tento doložitelný vývoj jednoho termínu, který zdaleka není ojedinělým jevem, názorně ukazuje, jakým způsobem byla původní duchovní škola, založená na obraně Člověka, viditelně a zřetelně přeměňována “hadí silou”. Duchovní škola se postupně proměňovala na školu materialistickou a duchovní hodnoty se změnily v mamon, peníze a diamanty. Židokřesťanství tak stvořilo svým údajně “duchovním proudem” pravý opak duchovní školy, který je založený na Jákobově “pomazaném kameni” – totiž na síle země, na síle hmoty a jejím zkázonosném egoismu.
V gnostických textech z Nag hammadí, ovlivňovaných již židovstvím, můžeme tyto proměny velmi dobře pozorovat. Také původní gnostický Adam, náš pozemský Otec, který jako první dosáhl, zcela v souladu s tradicí Védy, Avesty, tradice nazarejské a i podle gnostiků Světla, poznání a nirvány, se v mladších textech začíná pod perem židovských přepisovačů postupně proměňovat v biblického Adama, coby “hříšníka”, který neposlechl podzemního židovského boha Temnoty, přijímal Světlo poznání a byl za to potrestán “vyhnáním z ráje”! Židovské stahování člověka dolů, do temnoty nevědění, je zde krásně patrné.

Další důležitý bod, u kterého je zapotřebí se zastavit, je ta skutečnost, že biblickým židokřesťanstvím bylo výslovně zrušeno karmické vidění světa. To je naprostá zkáza a tuto likvidaci původního karmického vidění světa můžeme na primitivní, laické úrovni nazvat “odmítáním zákona příčiny a následku”. Na etické úrovni to mělo ještě daleko hlubší a devastující účinek, protože se v duchovní škole žije pro toho duchovně chápaného “Člověka”, kterého jsme součástí. Zrušení karmického vidění světa je velmi silným nabouráním smyslu lidského života. A došlo k tomu prostřednictvím bible, což je jednoznačné a neoddiskutovatelné, takže tuto skutečnost můžete uvést v jakékoliv argumentační diskusi s ortodoxními křesťany jako velmi pádný argument něčeho špatného, co křesťanství zapříčinilo. Život pro blaho a rozvoj Člověka byl nahrazen údajně “spásným” zabitím tohoto Člověka!
Konstantinopolský koncil v roce 533 přímo zrušil indické “stěhování duší”, tedy učení, které právě karmické působení propagovalo. Do té doby ještě v raném gnostickém křesťanství platilo toto indické učení do té míry, že se s ním setkáváme nejenom v gnostických spisech, ale dokonce (ovšem pouze “mezi řádky”) i v Novém zákonu, kde biblický Ježíš i apoštol Pavel mluví tak, že z toho logicky vyplývá, že oba zastávají učení o stěhování duší.
Všichni, kteří jsou materialisticky vychováni a nevyrostli v žádné duchovní škole, a kteří se chovají alespoň z valné části morálně, eticky a slušně jsou vlastně velcí idealisté, protože k tomu podle naší materialistické a darwinistické výchovy vlastně nemají sebemenší důvod. Neexistuje totiž žádné učení o stěhování duší, o odplatě činů v následujících životech a my jsme tu tedy prostě jenom od zrození do smrti. Prakticky nás nabádá k tomu, abychom si co nejvíce užili a, nahamounili co nejvíce statků a moci. V rámci takovéto masívní ideologické nasměrovanosti je pak každý slušný člověk v dnešní době hrdina, který jde se svým vnitřním přesvědčením proti duchu celé mocné židokřesťanské kultury té velkopěstírně židokřesťanských “kajícných hříšníků”.

Celé židokřesťanství je třeba chápat jako spodinový útok na naši tradiční indoevropskou náboženskou a filosofickou koncepci věčného ducha života, nazývaného “Člověk” – “Puruša”, je to spodinový a nenávistný útok především na celou “východní duchovní školu”, díky které se člověk stal Člověkem, postavil se pevně na nohy a nasměroval se vzhůru. Tato dávná vše prostupující tradice byla zde na Západě zlikvidována obrovským útokem židokřesťanství.
Studiem Védy a původního charakteru indoevropského náboženství vyplývá na povrch, že celé tzv. “předkřesťanské pohanství” v Evropě nebylo ničím jiným, nežli vyšším, vědoucnějším a prapůvodním křesťanstvím védským, v podobě mnoha národních variant.
Židé formálně v Novém zákonu napodobují východní školu, buddhismus a védántu, ale přitom uctívají tělo a věří na “zázrak těla”, ale zároveň napodobujíc tuto školu, mluví proti tělesnosti. V porovnání s takto nečistým biblickým židokřesťanstvím je samo židovství v podstatě typologicky daleko jasnější a průhlednější, protože se jedná o čistý chtonický kult, kdežto v biblickém křesťanství se religionisticky jedná o “kočkopsa” – nesmyslnou sloučeninu buddhismu a židovství. Židokřesťané si na sebe “oblékli Krista”, ale uvnitř zůstali stále židy. Tak došlo k tomu, že celý židokřesťanský “svatý text” a celá jejich ideologie je dvojznačná, má dvě tváře, a je tím pádem zcela nesmyslná.
Pokud východní škola nebo jakékoliv školy mluví o duchu nadřazenému tělu, tak v tom vidí Západ “sektářství”, “idealismus” nebo “fundamentalismus”, protože podle nich se v takové vizi “odmítá hmotná polovina světa”. Tímto odmítnutím důležitých védských vizí, které provázely člověka od jeho kolébky, se zde vyklubalo falešné, nové “křesťanství” coby rafinovaný světský pozitivismus “bojující” naoko proti světskosti, ale lze říci, že je to jakýsi “okultní optimismus těla bez duše a ducha”. Je to něco, co by nás dnes mělo hodně zajímat, protože důsledky této ve své podstatě protilidské ideologie máme dnes všude kolem sebe. “Vnitřní Člověk” nebo sanskrtsky “átman” je doslova vymačkáván jako citron, vypuzován a “vymítán” z té dnešní lidské tělesné schránky, aby tam po něm nic nezbylo. Po náboženské masáži zde zůstávají pouze “optimistické a pozitivistické tělesné schránky” bez ducha a duše, které jsou vlastně realizací těla Ježíše Krista “vystoupivšího z hrobu” už bez ducha a duše!
Křesťanství na rozdíl od védánty, vede člověka dolů, vede jej vědomě od stromu poznání, avšak říká tomuto směru bezostyšně “směřování vzhůru”. Ukazuje to popis židovského “ráje” v Bibli, který je zde chápán jako zvířecí ráj, jako ráj primitivů a zvířecích instinktů, jako “božské splynutí s přírodou”, doprovázené odporem k poznání, což je základním těžištěm jejich ideologie a židokřesťanským nasměrováním svých příznivců.

Párská tradice, celá párská liturgie a celé toto náboženství je zcela evidentně západnější odnoží védské náboženské tradice. I ta jejich avestština je velmi podobná védštině, takže člověk, který zná védštinu, se může s jistými obtížemi pokusit o překlad, neboť smysl liturgie je u nich stejný jako ve Védě. Velebí se zde “haoma” (védský sóma), což je jiskra poznání a také úplný duchovní Člověk (ve smyslu netělesných kvalit). Takto je také výslovně nazýván v Yašně, a je jediným pravým prostředníkem mezi lidmi a Pánem vědění – Ahurou Mazdou, kterého jeho vyznavači (Pársové) spontánně uctívají. Celá lidská říše i celý živý svět je propojen s uctíváním lidskosti a humánnost je promítána do všech základních hodnot. Stejně, jako ve Védě, je ten který “neobětuje” tomuto životadárnému principu, považován za parazitického a škodlivého démona. Rozmnožování statků pro sebe sama nebylo v párské tradici tím pravým smyslem lidského života, ale bylo to rozmnožování a zvětšování síly haomy. Pravým smyslem lidského konání bylo posilování vlivu Ahury Mazdy.
Tato párská tradice se odvolává na “Zarathuštru” coby svého mytického zakladatele. Samotný božský princip se u Pársů nazývá “Ahura” a v klínopisných nejstarších textech se jmenuje “Aura” anebo “Aura Mazda”. Toto je ale již deformovaný výraz, vycházející z původního védského termínu “asurah”, který sémanticky znamená “ten”, kdo podporuje a uctívá “asu”, tedy “ducha života”.
Naše slovo “bůh” pochází z védského termínu “bhaga”, nazývaného staroslovansky “bog”. Tento termín můžeme “dešifrovat” jako – “dárce všech hodnot”, a pocházel od slovesa “bhadž”, které znamenalo – “dávat život Světlem”.
Pro Peršany má celý život charakter dualismu, protože to celé jejich učení je symbolizované věčným bojem Ahury Mazdy – “Dobrého pána vědění” s “Angri Mainyuem”, který je nejčastěji překládán jako “Zlý duch”, ale také někdy jako “Hladový duch”, “Hladové smýšlení” nebo “Duch lačnosti”. Tyto výrazy dobře vystihují celou jejich filosofii a smysl jejich náboženství. Tito “dva duchové” zde stojí věčně proti sobě a spis “Videvdat” potom výslovně ve své první kapitole popisuje vznik světa tak, že Ahura Mazda stvořil na počátku světa “dobré místo” a hned jako stín a zrcadlová nápodoba stvořil Angri Mainyu “zlé místo”, zrcadlově totožné s tím prvním. Na tomto principu se podle Pársů pak vyvíjí celý svět a souboj mezi Ahurou Mazdou a Angri Mainyuem tvoří smysl a obsah veškerých lidských dějin, který má spoustu peripetií a spousty příběhů. V teologické rovině se ale pohybujeme stále v té stejné tradici.

Peršané vytvořili systém obrany člověka, ve kterém se veškerá světská moc odvozuje z moci haomy – dokonalého duchovního Člověka. Párský Ahura Mazda je v perském učení obklopen družinou kvalit a hodnot, která se nazývá “Ameša spenta”, “Nesmrtelní svatí”, kteří jsou v Yašně uctíváni zároveň s Ahurou Mazdou.
První hodnotou je “Vohu Mano”, což se překládá buď jako Člověk s velkým Č, nebo “Dobré smýšlení”, je duchem dobrého smýšlení a každý dobrý člověk dobře ví, co si má pod tím představit.
Druhá věčná svatá hodnota – “Ášam vahištam” se překládá jako “Nejvyšší čistota”.
Třetí Ameša spenta se nazývala “Kšatram vairyam”, což bývá překládáno jako “Dobré lidské pole”, což znamená právě ten životodárný, vykřesaný světelný prostor.
Čtvrtá věčná hodnota, je jako jediná ženského rodu a nazývá se “Spenta armaiti” nebo také “Dokonalá moudrost”. Je známá z pozdější gnoze, jako “Hagia Sofia” nebo se v maháyánověm buddhismu nazývala – “pradžňa paramitá”.
Další parskou duchovní kvalitou či hodnotou je “Hauravat” a překládá se jako “Úplnost”, “Celistvost”, což je v podstatě védské “har-vat” – “to naplněné Harim”.
Poslední hodnotou je “Ameretat”, což znamená zcela jednoznačně – “Nesmrtelnost”.

Tyto hodnoty nebo kvality jsou ve své podstatě jako “bohové”. Obklopují Ahuru Mazdu a my bychom je tak měli chápat. Jim Pársové přinášeli oběti, sloužili jim, skrze ně žili a ještě dnes mnozí žijí.

Buddhismus, dnes jedna z nejuznávanějších duchovních škol, je zatím spolu s antickou gnozí posledním velkým plodem na věčném stromu védského dědictví. Žádná dřívější větev védské školy (alespoň v období nám známé historie) nezaznamenala tak epochální rozšíření jako učení Buddhy Sakhyamuniho.
Již ve třetím století př. n. l. se buddhismus ujal v Kašmíru, na Cejlonu, ve střední Asii a v prvních stoletích našeho letopočtu zahájil své vítězné tažení směrem na Východ i Západ. Pronikl postupně do celé Číny, Koreje i Japonska, ovládl Zadní Indii i ostrovy Indonésie. Cesta na Západ byla snad ještě rychlejší. Budhistům se říkalo v Alexandrii “therapeuté”, což je zcela neřecké slovo vzniklé z pálijského (cejlonského) názvu buddhisty – theraputto – syn staré školy a jako výraz pro léčení a léčitele se udrželo dodnes.
Vlna maháyánového buddhismu se rychle rozšířila po celém území římské říše. Idea pěstování duchovních hodnot a obrana vnitřní síly a hodnot Člověka proti vnějším extrémním silám světa našla velmi srozumitelný a účinný prostředek svého vyjádření v jasné lidské mysli. Toto Světlo poznání nám dlouho svítilo jako slunce bez svého plagiátu a stínu, který vždy všechno zatemní. Všichni obyvatelé Áryávarty a přilehlých království, včetně všech vládců a jejich úředníků se v té době klaněli Buddhovu učení. Stoupání po buddhistickém žebříku dharmy tvořilo hlavní náplň lidského života a země proto vzkvétala jako rozkvetlý lotos. Nikdo zde nejedl maso, nikdo nekradl, nevraždil, protože pěstovaný soucit a starost o vlastní dharmu to nedovolovaly. Všude vládl “Buddhův duch”, mír a probuzenost ze světa zvířecích instinktů. Člověk byl šťastný, protože dobrovolně pod vlivem učení opustil prostor nevědění a bolesti. Zamiloval si lásku a citlivost – sukham. Díky tomuto učení věděl, jak má tento prostor Člověka vytvářet a bránit.
Karmanový zákon, zákon karmy a prastará védská moudrost o blahodárné moci a působnosti dobrého činu a dobrého slova byl plně chápán a přijímán milióny bytostí, protože pochopily, že přináší spásu. Každý si podle tohoto zákona mohl vybrat, chce-li zůstat v krajině lidství, lásky a Světla poznání nebo klesat dolů, do cynismu, pragmatizmu a zvířecí tuposti. Lidský dav měl v té době to štěstí, že měl dobrého učitele a řadu uznávaných příkladů, neodvážil se, a ani si nepřál padat dolů, do omylné jistoty a raději napodoboval zvyklosti, které byly celospolečensky vážené a oceňované.
Všichni egoističtí kupčíci, kteří mají sklon se posmívat těmto idejím, nechápou, že neexistuje žádná armáda ani pevnost, která by je a jejich majetek dokázala ochránit v případě, kdyby myšlenka lidského dobra a míru, udržovaná vůlí a snažením ušlechtilých, zcela zanikla.

Podstata úspěchu buddhismu spočívala především v tom, že se pomocí něj podařilo ušlechtilým lidem, aby se našli, spojili se v jeden celek a vymezili se od svého polozvířecího okolí s jeho nevěděním, cynismem a citovou tupostí. Oddělili se od davu všech těch spících a neprobuzených, kteří v ziskuchtivosti a hromadění majetku vidí smysl života. Probuzení buddhisté pak začali vytrvale budovat a šířit ideál citlivého a vědoucího Člověka, který se dokázal ubránit Zlu.
Většina odmítla platit obrovskou daň za podstrčený materialistický ideál – “věčné hromadění zlata a světské moci”. Pochopili, čím se za tento materialistický ideál platí – celým Člověkem, pošpiněním jeho vnitřních hodnot a tvrdnutím jeho srdce. Pravá podstata Zla se jasně ukázala a tato věčně přítomná podzemní síla, ta temná síla védského hada Vrtry, Buddhou nazývaného Máro (lupič), byla dočasně “smrtelně oslabena”. Buddhisté tehdy svou myšlenkou osvobození vytvořili celosvětovou instituci, založenou na samé podstatě indoevropské filosofie a védského křesťanství. Svou vizí věčné trojice sil stvořili útočiště pro všechny, pro které zvířecí řád boje všech proti všem, krvavé lačnosti a egoistického nevědění nebyl přijatelný pro jejich životní úděl i lidské dědictví. Buddhismus však v žádném případě nevyrašil na zelené louce a nevyrostl jako něco zcela nového, ale právě naopak se zrodil z toho starého, již existujícího, z védské tradice. Všechny základní ideje buddhismu pramenily z prastarých zdrojů indoevropských duchovních hodnot. Sám Buddha na několika místech ve svých proslovech opakuje, že objevil starou zapomenutou stezku.
Základním rysem buddhismu je obrana Člověka, založená na ochraně jeho mysli a srdce. Inteligence – “buddhi” je v této tradici sloučenina rozumu a citu. Není to žádné studené pragmatické “ratio” v našem slova smyslu. Jde tu o vytvoření obrany před spodním světem forem, který se stále všeho lačně zmocňuje, prostřednictvím uvědomování a neustálého poznávání. Spodní svět se potřebuje zmocňovat i ducha, protože pomocí něho žije. Proto neustále vyvíjí mohutnou agendu na sloučení člověka a hmotného světa.
Služebníci Temnoty se nesmírně bojí, že se lidé probudí, a kdyby se probudili jen z jedné desetiny, jako se tehdy probudil Buddha a jeho učedníci, tak by to spodnímu světu způsobilo smrtící ránu.

Buddhismus byl dominantní filosofií v letech cca 500 př. n. l. až 1000 n. l. A trvalo 1500 let, než to ta spodní síla zase trochu zvládla a než lidé zase začali pořádně pít, krást a lhát, cpát se masem a navzájem se vraždit, protože těch 1500 let nadvlády buddhismu téměř nad celým starým kontinentem bylo pro tu chtonickou sílu dobou temného půstu a velmi omezeného rozvoje. Už před začátkem n. l. se buddhismus dostal až do Číny a do Středomoří.
Je dokázáno, že Buddha byl historická osobnost. Velmi dlouho, ještě do 19. stol. byly uměle živeny teorie, že Buddha je pouze legenda, že nikdy nežil, až teprve po rozluštění Ašókových nápisů na kamenných sloupech, kterých je rozeseto několik tisíc po celé Indii i po sousedních zemích a především nápisů v Kapilavastu a jeho okolí, bylo dokázáno s konečnou platností, že se jednalo o skutečnou historickou osobu, která se narodila někdy kolem r. 573 př. nl., tedy v 6. stol. př. nl. Buddhismus se proslavil díky svému učení do takové míry, že od 3. stol. př. nl., za krále nebo císaře Ašóky, který více méně sjednotil celou severní Áryavartu a okolní krajiny pod svoji vládu, se stal propagovaným státním nebo říšským náboženstvím. Pak to netrvalo ani sto let a buddhismus se úspěšně rozšířil do celého světa.
Život Buddhy posloužil židokřesťanům k vytvoření literárně stvořeného Krista. Podle jedné čínské legendy, dvanáctiletý Buddha, protože byl nesmírně inteligentní a velmi brzy vyspělý, tak velmi fundovaně diskutoval s bráhmany při svátečním dni o filosofických otázkách a přitom se ztratil rodičům a tento motiv a plno dalších pak bylo později použito židokřesťany pro Kristovu legendu.
Pro pochopení buddhismu je třeba pochopit zejména buddhistickou “střední cestu” což rozhodně není střed mezi “málo” a “hodně”! Musíme mít stále na zřeteli dva lidem nepřátelské světové řády – “nebe a zemi” a třetí rozevřené místo středu, harmonie a bezpečí mezi nimi. Proto v Indii vždy pracujeme se třemi světy. Takže tu střední, prolidskou a oduševnělou cestu získáme rozevřením prostoru mezi těmi dvěma řády. Buddhismus tímto navazuje na prastarou tradici indické duchovní školy, kterou symbolicky vyjadřuje “ašvattha” – svatý fíkovník, který byl uctíván v Indii od nepaměti. Také tradice vykřesávání sómy – Světla poznání, se stala symbolem buddhismu. Fíkovník hraje velmi důležitou roli v dějinách lidstva. Buddha totiž nemohl být zobrazován přímo jako tělo člověka, protože to bylo kanonicky přímo zakázané, tak byl symbolizován kdekoliv, kde se buddhismus rozmohl, jako princip probuzenosti, buď “fíkovníkem”, “stopou” v kameni nebo také kolem s osmi loukotěmi, což je stejné kolo, které má dnes Indie ve znaku. Toto kolo s osmi loukotěmi je něco, co nemůžeme vztahovat jen na buddhismus, ale obecně je symbolem pro celou indickou duchovní školu.

Podle Buddhovy legendy došlo pod fíkovníkem k jeho probuzení a on potom spěchal do Benáresu, kde dříve praktikoval askezi s pěti mnichy. A právě těmto pěti mnichům pak přednášel své první slavné sútry (pálijsky “sutty”) – O ne-já a čtyřech vznešených pravdách, tj. o tom, že svět je protknut strastmi a bolestí a jak je možné se od této bolesti oddělit a jak nalézt cestu tu strast přemoci a zastavit.
Po Buddhově probuzení došlo k obrovskému útoku Máry a to nejprve v podobě jeho tří dcer, které mají zajímavá jména: jedna se jmenuje “Ratí” – “Smyslnost”, druhá “Áratí” – “Touha”, a třetí “Tršná” – “Žízeň”. Zde celá symbolika legendy krásně vyplouvá na povrch. Poté, co tyto “tři dcery” neuspějí, postaví se proti Buddhovi celá tzv. “Márova armáda”, což je svět částečnosti, omylu, svět zločinu a necitlivé tuposti. Vykreslení Márovy armády je výmluvné a příznačné: jsou to všechno démoni, zrůdy a zvířecí lidé. Většina legend končí tak, že Buddha porazí Máru a začne rozšiřovat své učení.
Podstata šíření buddhismu a jeho enormní úspěch byl způsoben tím, že to byla filosofická a psychologická obrana člověka proti nepřátelským silám světa, které zotročují člověka. Člověk, který neprohlédne záludnost těchto sil a nemá žádného ideového filosofického vůdce, je člověk, který zůstane spoutaný a zotročený světem, a který nemá žádnou zbraň, (ani vnitřní, ani vnější) aby se mohl úspěšně těmto silám bránit, a aby ho ten materialistický svět a “vodní živel” nepozřel.
V té době, kdy docházelo k pozvolnému mravního úpadku a rozkladu starého římského náboženství a s ním spojených starých ctností, právě světskost ovládla celou společnost a potlačila všechny lidské ctnosti, neustálým šířením moci, úspěchu a velkého bohatství. Všechno, co si z té doby můžeme přečíst, (např. texty od Tacita nebo Suetonia) tak je tímto procesem poznamenáno. Obrovská moc, síla a mámení peněz způsobily, že se celá říše dostala do stádia, které je typické pro takovou historickou situaci, totiž do naprostého pádu člověka a jeho vnitřních hodnot, tedy do velmi podobné situace, ve které se nacházíme dnes i my. V situaci, kdy světskost, konzum a peníze zcela ovládly celou společnost, začal najednou nabírat na síle buddhismus a celá ta východní duchovní vlna, protože temné síly ovládly celý svět a již neměly nic, co by ještě mohly pozřít a proměnit.

Duchovní východní vlivy byly v době nástupu buddhismu nadšeně přijímány všemi lidmi, kteří byli znechuceni poměry ve společnosti a také plně pochopili poselství, prospěšnost a nevyhnutelnost duchovního hnutí a různými způsoby se k němu přidávali. Tak vznikaly různé sekty východního náboženství, které měly velký a někdy až neuvěřitelný vliv.
Temný svět cítil velké ohrožení a hodlal se tohoto nebezpečí nějakým způsobem zbavit. Proto se začal “duchovního hnutí” také zúčastňovat a snažil se ho ovládnout. Dělal to tak, jak to on jedině umí – svým duchem nápodoby a převráceným zrcadlovým převzetím. Na tomto principu tak vzniklo židovské křesťanství.
Popisovat, jak to vypadá, když světskost a materialismus plně ovládne celou společnost, zmizí lidskost a srdečnost, tak to je, jako kdybychom dělali diagnózu dnešní společnosti. Hlavními rysy jsou studený pragmatismus, formalismus, ziskuchtivost, egoismus a otrlý cynismus spojený s uniformitou a s masovou podřízeností “Mocipánovi” a všem vynášeným a podstrčeným “osobnostem”, takto upadlé společnosti. V takto paraziticky napadnuté společnosti spolu všechno souvisí a vytváří jeden ušmudlaný celek, jednu organickou šedou hmotu, protože vše, co v takové situaci prosperuje, je spojené s odmítáním vnitřního Člověka, s popřením smyslu prolidské filosofie a s obrácenou pozorností směrem ven. Toto všechno dohromady pak vytváří jeden komplex letargie, nevědění a neprobuzenosti.
Společensky podporovaná hrabivost vede železnou logikou veškeré dění směrem ke zvrácenosti a kriminalitě. V době, kdy se přestává bránit Člověk i lidskost, jsou peníze tou nejvyšší hodnotou a prožerou svou neodolatelnou mocí jako kyselina naprosto vše, včetně obránců zákona a práva. Nezbude už naprosto nikdo, kdo by byl schopen bránit životadárné hodnoty, se kterými člověk vstává a padá. Bohatí vydřiduši a Márovi lokajové, topící se v bohatství, organizují stále troufalejší zvrácené zábavy a povyražení. Veškerá slastná dynamika doby je zaměřena na zkažení toho, co ještě nebylo zkaženo. Největšími a bombasticky démonizovanými protivníky jsou naopak ti poslední zbylí, kteří se snaží tento vývoj, směřující zcela jasně do močálů a bažin, nějak zastavit.
Zejména zde na “Západě” je veškerý pozitivní poměr k “Já” neustále torpedován a probíhá setrvalé a zběsilé pěstování sobeckého “já” a všeho, co s tím souvisí. Základní a všemožně podporovaná typologie západní kultury je “kultura sobectví”. A omyl, že “moje” smyslové zážitky jsou “já”, právě Buddha dobře rozebral a pojmenoval. Z něho právě pramení celé to úžasně agresivní zlo, které napadá lidskou společnost.
Nepotřebujeme být historiky, abychom porozuměli tomu, co to byl “pád říše římské”, protože ho sami dnes prožíváme. Pokud vládne pravidlo, že svět formy je světem božím, tak má veškeré herectví, veškerá přetvářka, zcela otevřené pole působnosti, protože potom už není proti herecké a formální nápodobě žádná možnost obrany. Zdání se nerozezná od skutečnosti, vládne chaos a tím se ruší nezbytný, pokorný a podřízený vztah k pravdě a transparentnosti ve společnosti.

Ze zřídla ducha, z toho vnitřního “varného kotle”, nám tryská energie, která je zchlazována “vnějšími vodami” až se začne zpředmětňovat, tuhnout, konkrétnět, až ztuhne do té hrubohmotné povahy našeho fyzikálního světa, až se promění na kámen. Každé živé slovo nám takto tuhne, každá živá ideologie nám takto kamení, proto musíme ty nosné myšlenky stále znovu obnovovat. Je třeba jim vdechnout nový život, dát nový výraz a přivést nové bojovníky.
Podobně tak také došlo k odmítnutí výrazu “átman”. Tento termín byl v té době už tak zneužíván, že Buddha jako velmi chytrý člověk pochopil, že vnější svět se již zmocnil tohoto termínu i celé bráhmanské ideologie a začal ji používat pro stavbu sebe sama a nikoliv pro rozvoj duchovního učení. Takže pokud chtěl obnovit ten živý duchovní plamen, musel volit jiné termíny a jinou školu.
Buddha, který žil v 6. stol. př. n. l., si dal za cíl opět roztočit kolo dharmy nebo “znovuobnovit starou duchovní stezku”. Buddha se rozhodl obnovit pradávné indické učení, nechtěl vymyslet něco zbrusu nového! Rozhodl se znovu lidem zpřístupnit ten dávný člověčí omyl, tu lidskou spoutanost, aby si zase znovu uvědomili, že tradiční “kontaminované” duchovní školy vedou člověka do záhuby.
Velkým přínosem Buddhy pro Člověka do světové filosofie a vůbec je jeho dokonalý popis vázanosti člověka neviditelnými pouty ke světskosti a také jeho dokonalý návod, jak se této vázanosti zbavit. Podrobně analyzoval “Máru” – “zhoubného Pána Temnot” a v řešení jeho eliminace byl Buddha naprosto bez konkurence.
Jeho žáci pak rozváděli do ještě větších a větších dokonalostí jeho systém, až narostl za tisíce let do neuvěřitelné hory dogmatických příruček. Ještě před začátkem našeho letopočtu existovalo celkem 28 různých buddhistických škol, které se učeně přely mezi sebou, kdo má pravdu a kdo ne. Rozmělnění a postupný rozklad původní filosofie, vražení klínu mezi buddhisty a další následná podvratná činnost pak byla výsledkem postupné práce kultu Hada.
Jaký je rozdíl mezi neprobuzeným světským člověkem a člověkem probuzeným. Ten rozdíl je tu od věků, je prostě obrovský. Rozdíl mezi Člověkem, který chápe význam pravdy a člověkem, kterému je význam pravdy zcela lhostejným nebetyčný. Jakýkoliv člověk, který “pozitivisticky” vnímá svět a směřuje jen k momentálnímu prosazení sebe sama a k vytvoření co největšího zisku, vůbec nemůže registrovat nějakou provázanost člověka s pravdou. Chytře myslí, mluví a činí vždy jen to, co je pro něj zrovna pragmaticky zapotřebí. Pohybuje se mimo oblast lidskosti, vzájemnosti a je jako člověk “nenahmatatelný”. Právě z tohoto důvodu indičtí mudrci viděli světský princip “prakrti” jako průhledný a neviditelný, bez vůně a zápachu, “podobný vodě”, směřující neodvratně do smrtících hlubin této amorfní “vody”.

Člověk je ponořen do něčeho, o čem se domnívá, že mu to patří, že je toho pánem, ale ve skutečnosti mu to ani nepatří, a není schopen to ani ovládat. Samou podstatou buddhismu je Buddhovo vysvětlení: splývání a spojení nevědoucího člověka se světem těla a jména, jeho ztotožňování se s pomíjejícností, “ztotožňování se s bolestným” a s tím, co není mé “Já”. Toto omylné ztotožňování s něčím cizím, co se mě vlastně netýká, je tou příčinou nejen všeho bolestného a strastného, jak vykládá Buddha, ale je to také příčinou všeho zlého.
Tady je zlo chyceno, k veliké nelibosti všech světských lidí u svého pravého kořene!
“Existuje, mnichové, pět žádostí –
Skrze pohled do vědomí vstupujících forem – vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících.
Skrze sluch do vědomí vstupujících zvuků – vytoužených, milovaných, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících.
Skrze čich do vědomí vstupujících vůní – vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících.
Skrze chuť do vědomí vstupujících požitků – vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících.
Skrze hmat do vědomí vstupujících dotyků – vytoužených, milovaných, lákavých, příjemných, žádosti odpovídajících, vzrušujících.
To je, mnichové, pět žádostí, a o všech potom lidech, mnichové, kteří jsou těmito žádostmi nalákáni, strženi, zmateni, aniž by vnímali tu bídu, aniž by mysleli na únik, platí – jsou ztraceni, zkaženi, vydáni zlu k libosti.
Stejně jako mnichové, když se zvěř lesní chytne do nastraženého oka, tu i o ní platí – je ztracena, vydána choutkám lovce, když lovec přijde, nemůže uniknout. Toto je sama podstata poznání a zároveň i vytváření toho ‘bezpečného místa spásy’.”