image22“Záhady a mystéria Mayů, Aztéků, Inků a jejich předků, které konquistadory tolik mátly, jsou i dnes, po pěti stech letech, hádankou jak pro odborníky, tak pro laiky. Jak, kdy a proč ony mocné civilizace v Novém světě vznikly, a je to pouhá shoda náhod, že čím více se o nich dozvídáme, tím více nám připomínají civilizace starověkého Blízkého východu? My tvrdíme, že odpověď na tyto otázky nalezneme, pouze přijmeme-li jako fakt, nikoliv jako mýtus, že Zemi navštívili Anunnakové, „Ti, kteří přišli na Zem z nebe”. Tato kniha o tom přináší důkazy.”

SLOVO ÚVODEM

V evropských letopisech nese objevení Nového světa pečeť El Dorada – neutuchající honby za zlatem. Ale tehdejší konquistadoři si jen stěží uvědomovali, že vlastně pouze znovu pronikají do končin Země, které už celé věky před nimi navštívil někdo jiný!

Pod příběhy o hrabivosti, ničení a svévolné zkáze, kterou nově objevené poklady vyvolaly, se v dobových kronikách najdou i zmínky o tom, jak byli Evropané překvapení, že nacházejí civilizace, které se těm ze Starého světa tolik podobají: království a panovnické dvory, města a ceremoniální jádra, umění a poezii, do nebe se tyčící chrámy, kněze – a symbol kříže a víru ve stvořitele všehomíra. A v neposlední řadě také legendy o bílých vousatých bozích, kteří odešli, ale slíbili, že se vrátí.

Záhady a mystéria Mayů, Aztéků, Inků a jejich předků, které konquistadory tolik mátly, jsou i dnes, po pěti stech letech, hádankou jak pro odborníky, tak pro laiky.

Jak, kdy a proč ony mocné civilizace v Novém světě vznikly, a je to pouhá shoda náhod, že čím více se o nich dozvídáme, tím více nám připomínají civilizace starověkého Blízkého východu?

My tvrdíme, že odpověď na tyto otázky nalezneme, pouze přijmeme-li jako fakt, nikoliv jako mýtus, že Zemi navštívili Anunnakové, „Ti, kteří přišli na Zem z nebe”.

Tato kniha o tom přináší důkazy.

 

1. kapitola

 

EL DORADO

Dnes je Toledo klidným provinčním městem asi hodinu jízdy jižně od Madridu; málokterý návštěvník Španělska si ale jeho prohlídku nechá ujít, protože za jeho hradbami se nacházejí památky mnoha kultur – je to jako procházka historií.

Podle místních legend sahá vznik města až do druhého tisíciletí př. Kr. a jeho založení se připisuje potomkům Noema. Mnozí věří, že jméno města je odvozeno z Toledoth („Dějiny generací”); okázalé chrámy a nádherné svatostánky jsou dokladem pokřesťanštění Španělska – a také zaniklé slávy Maurů a jejich bývalé muslimské nadvlády a zničeného pokladu.

Pro Toledo, pro Španělsko i pro všechny ostatní země byl klíčovým rokem rok 1492; tehdy došlo ke třem zásadním událostem. Všechny se odehrály ve Španělsku, v zemi, které se říkalo „Iberie”, pro kterýžto název existuje jen jedno vysvětlení – jde o odvozeninu ze slova Ibri, jak se zřejmě říkalo původním obyvatelům. Později ovšem většinu území Iberie ovládli muslimové a rozdrobená království na poloostrově se prvního výraznějšího sjednocení dočkala až po sňatku Ferdinanda Aragonskélio a Isabely Kastilské v roce 1469. Hned v prvních deseti letech tohoto spojení byla zahájena vojenská akce, která měla za cíl vytlačit ze země Maury a dovést Španělsko pod korouhev katolicismu; v lednu 1492 byli po pádu Granady Maurové definitivně poraženi a ze Španělska se stala křesťanská země. A třetího srpna vyplul Kryštof Kolumbus – pro Španěly Cristobal Colon – pod španělskou vlajkou hledat západní cestu do Indie.

Zemi spatřil dvanáctého října 1492. Do Španělska se vrátil v lednu 1493. Na důkaz, že byla jeho plavba úspěšná, s sebou přivezl čtyři „indické” Indiány. Aby krále nadchl pro svůj záměr uspořádat pod svým vedením druhou, větší výpravu, přivezl s sebou do Španělska několik zlatých cetek, které dostal od domorodců, a příběhy o městě, o zlatém městě, kde nosí lidé na rukou i nohou zlaté náramky, a i na krku a v uších a v nose mají samé zlato, které všechno pochází z pohádkového dolu kousek za městem. Tyto první zlaté předměty, přivezené do Španělska z nové země, nechala Isabela – která byla tak ctnostná, že se jí přezdívalo „Katolička” – vložit do zvláštní schrány a věnovala je katedrále v Toledu, tradičnímu sídlu španělské katolické hierarchie. A proto ještě i dnes, když si jde návštěvník katedrály prohlédnout tamní poklad – chráněný silnou mříží a obsahující mnoho cenných předmětů, které dostala v průběhu století církev darem – uvidí tam i úplně první zlato, které přivezl Kolumbus z Ameriky.

Dnes už se připouští, že jeho plavba byla mnohem víc, než jen hledání nové cesty do Indie. Mnoho věcí nasvědčuje tomu, že Kolumbus a jeho mecenáši, kteří se také museli zříci své víry, v jeho cestě mohli vidět možnost úniku do svobodné země. Ferdinand s Isabelou měli vizi, že objeví rajskou řeku s vodou věčného mládí. A Kolumbus sám měl vlastní skryté zájmy, a jen o některých z nich ze občas zmínil ve svých denících. Viděl sám sebe, jak naplňuje stará proroctví o nové době, která nastane, až bude objevena nová země „na samém kraji Země”.

Ale byl také dost velký realista, aby si správně uvědomil, že ze všech zpráv, které ze své první výpravy přivezl, všechny nejvíce zaujalo vyprávění o zlatě. A tak začal prohlašovat, že „Bůh mu ukáže” to záhadné místo, „kde se rodí zlato”, a podařilo se mu přesvědčit Ferdinanda s Isabelou, aby mu na druhou výpravu poskytli mnohem větší loďstvo, a později i na třetí. Na tyto výpravy ovšem panovníci poslali s Kolumbem i několik svých správců a vůbec lidí, kteří si potrpěli více na fakta než na fantazírování, a ti na Kolumba dohlíželi a často odporovali jeho rozhodnutím. Nevyhnutelné konflikty nakonec vyvrcholily Kolumbovým návratem do Španělska v řetězech pod záminkou, že šikanoval některé členy posádky. Ačkoliv ho král s královnou okamžitě propustili a poskytli mu finanční odškodnění, sami souhlasili s názorem, že Kolumbus je dobrý lodní kapitán, ale špatný vládce – a že on rozhodně nebude s to přinutit Indiány, aby mu sdělili, kde skutečně se Zlaté město nachází.

Kolumbus v tomto směru zcela důvěřoval starým proroctvím a citátům z bible. Všechny související texty sebral do Knihy proroctví, kterou pak věnoval králi s královnou. Doufal, že je její obsah přesvědčí, že Španělsko je předurčeno k vládě nad Jeruzalémem a že on je prostředníkem, který to má zaručit – a sice tak, že jako první nalezne místo, kde se rodí zlato.

A jelikož Ferdinand s Isabelou Písmu také věřili, nakonec svolili, aby Kolumbus vyplul ještě jednou. Zvláště je přesvědčilo jeho tvrzení, že ústí jedné z řek, kterou objevil (dnes se nazývá Orinoko), je ústí jedné ze čtyř rajských řek; a jak se v písmu praví, jedna z těchto řek směřuje do země Chavíla, „odkud pochází zlato”. Tuto poslední výpravu potkalo mnohem více strastí a utrpení než kteroukoliv z předchozích tří.

Sedmého listopadu 1504 se Kolumbus, zchromený artritidou, pouhý stín sebe sama, vrátil do Španělska. Do měsíce pak umírá královna Isabela. I když měl král pro Kolumba stále slabost, nechal o poslední Kolumbově zprávě z cest raději rozhodnout jiné. Kolumbus v ní shrnoval všechny důkazy o tom, že se v nové zemi skrývá obrovský zdroj zlata.

„Hispaniola poskytne vašim urozeným milostem veškeré potřebné zlato,” ujišťoval Kolumbus své královské chlebodárce o ostrově, o který se dnes dělí Haiti a Dominikánská republika. A španělským osadníkům, kteří použili místní obyvatelstvo jako otroky, se skutečně podařilo vytěžit na ostrově nebývalé množství zlata. Za necelá dvě desetiletí přibylo z Hispanioly do španělské královské pokladny zlato v hodnotě pěti set tisíc dukátů.

Jak se později ukázalo, úspěch Španělů na Hispaniole se měl i později při pouti přes obrovský kontinent mnohokrát opakovat. V průběhu oněch prvních dvou desítek let, kdy postupně domorodci umírali nebo prchali z otroctví a zásoby zlata se vyčerpávaly, se euforie Španělů pomalu měnila v rozčarování a zklamání, a tak v honbě za zlatem se stále větší smělostí přistávali i na zcela neznámých místech. Jedno z prvních míst, kde se vylodili, byl poloostrov Yucatán. Úplně první Španělé se tam dostali v roce 1511 po ztroskotání; ale už o šest let později se přímo na Yucatán vydala z Kuby výprava tří lodí pod velením Francisca Hernandeze de Córdoba, která měla za úkol přivézt z poloostrova nové otroky. Ke svému údivu ale námořníci na pevnině našli kamenné budovy, chrámy, sochy bohyň; a ke škodě místních obyvatel (kteří si podle Španělů říkali Mayové) objevili i „jisté zlaté předměty, které si vzali”.

Zpráva o příjezdu Španělů a dobytí Yucatánu je obsažena ve spisu pátera Diega de Landa z roku 1566 Relacion de las cosas de Yucatan. Diego de Landa popisuje, že Hernandez a jeho lidé viděli na pevnině velkou stupňovitou pyramidu, modly a sochy zvířat a ve vnitrozemí veliké město. Ovšem Indiáni, které se pokoušeli zajmout, se divoce bránili a nezastrašila je ani střelba z děl na lodích. A tak byli Španělé po citelných ztrátách – sám Hernandez byl těžce raněn – přinuceni k ústupu. Ale přesto Hernandez po návratu na Kubu doporučil další výpravy na pevninu, neboť „ta země je díky svému zlatu dobrá a bohatá”.

A tak se následujícího roku vydala z Kuby na Yucatán další výprava. Španělé přistáli na ostrově Cozumel a také objevili Nové Španělsko, Pánuco a provincii Tabasco (jak ona nová místa pojmenovali). Tentokrát už s sebou vzali nejen zbraně, ale i zboží na výměnný obchod, a tak se setkali nejen s nepřátelskými, ale i se vstřícnými Indiány. Viděli další kamenné stavby a paláce, poznali, jak bodají šípy a kopí s ostrými obsidiánovými hroty, a prohlédli si mnoho výrobků vytvořených s obdivuhodnou zručností. Některé byly z kamenů, obyčejných či z polodrahokamů, jiné se třpytily jako zlato, ale při bližším ohledání se ukázalo, že jsou měděné. Oproti předpokladům našli zlatých předmětů velmi málo a v celé zemí neviděli jediný důl na zlato nebo jiný kov.

Odkud tedy to zlato, i když ho bylo jen málo, pocházelo? Mayové jim řekli, že ho získali výměnou. Je prý ze severozápadu, ze země Aztéků, kde je ho všude velké množství.

Objevení a dobytí aztécké říše v hornaté centrální částí Mexika je historicky spjato se jménem Hernanda Cortéze. V roce 1519 vyplul z Kuby v čele skutečné armády – velel jedenácti lodím a šesti stům mužů, kteří s sebou měli i tehdy velmi vzácné a vysoce ceněné koně. Opakovaně přistávali, vyloďovali se a zase vyplouvali, a tak pomalu postupovali podél yucatánského pobřeží. V místech, kde končila říše Mayů a začínala říše aztécká, založil Cortéz výchozí tábor a nazval ho Veracruz (tak se to město nazývá dodnes.)

A právě na tomto místě se k velkému překvapení Španělů objevili vyslanci aztéckého panovníka a přinášeli jim jeho pozdravy a dary na uvítanou. Podle očitého svědka Bernala Díaze del Castillo (Historia verdadera de la conquista de la Nueva Espana) bylo mezi dary i „kolo připomínající Slunce, veliké jako kolo od kočáru, na kterém byla mnohá vyobrazení, a které bylo celé ze zlata a bylo nádherné na ně popatřit a ti, kteří ho později vážili, prohlašovali, že má cenu větší než deset tisíc dukátů”. A potom jedno ještě větší kolo, které „bylo ze stříbra vysokého lesku a podobalo se Měsíci”. A dále pak helmici naplněnou až po okraj zrnky zlata a čelenku z peří vzácného ptáka quetzala (která je dodnes k vidění ve vídeňském národopisném muzeu).

Ony dary aztéckeho vládce Moctezumy, jak jim poslové vysvětlili, byly určeny božskému Quetzal Coatlovi, „Opeřenému hadovi”, bohu Aztéků. To byl jejich dobrodinec, který byl ale již před mnoha a mnoha lety vypuzen bohem války z aztécké říše. A tak se skupinou následovníků odešel na Yucatán a pak vyplul východním směrem, ale přísahal, že se jednou v den svého zrození v počátečním roce kalendářního cyklu vrátí. Aztécký kalendář byl rozdělen na cykly po padesáti dvou letech, a proto se slíbený návrat Opeřeného hada mohl odehrát pouze v této periodě. Podle křesťanského kalendáře to byly roky 1363,1415, 1467 a 1519, tedy přesně rok, ve kterém se u východních břehů aztécké říše objevil Cortéz. A jelikož měl vousy a nosil helmu, stejně jako Quetzalcoatl (a měl světlou pleť, což měl podle některých také bůh mít), zdálo se, že přesně naplňuje proroctví.

Dary, které panovník Španělům posílal, nebyly vybrány jen tak namátkou. Měly hlubší symbolický podtext. Kopa zlatých zrnek byla zvolena proto, že zlato bylo kov bohů a patřilo jim. Stříbrné kolo představující Měsíc bylo mezi dary proto, že podle některých legend Quetzalcoatl odplul, aby se vrátil na nebesa, kde obýval údajně právě Měsíc. Čelenku z per a bohatě zdobené oděvy měl navrátivší se bůh nosit. A zlaté kolo byl posvátný kalendář, který zachycoval cyklus padesáti dvou let a rok návratu. Víme, že to byl kalendář, protože se od té doby našlo mnoho podobných kol, jen byla většinou zhotovena z kamene a ne z ryzího zlata (Obr. 1).

 

Obr. 1

 

Zda Španělé symboliku darů pochopili či nikoliv, nevíme. Ale pokud ano, rozhodně se podle toho nezachovali. Pro ně panovnické dary znamenaly jediné: důkaz, že na ně v říši Aztéků čeká nesmírné bohatství. Tyto nádherné předměty dorazily spolu s jinými uměleckými výtvory z Mexika do Sevilly 9. prosince 1519 na palubě první lodi s poklady, kterou do Španělska nechal Cortéz vypravit. Španělský král Karel I., vnuk Ferdinanda, který coby císař Karel V. Svaté říše římské panoval zároveň nad mnoha evropskými zeměmi, byl tehdy ve Flandrech, a tak loď poslali do Bruselu. Kromě oněch symbolických předmětů obsahoval zlatý poklad také sošky kachen, psů, tygrů, lvů, opic a zlatý luk se šípy. Všechny je ale zastiňoval onen „sluneční kruh” s dvoumetrovým průměrem a o tloušťce čtyř reálů. Slavný malíř a umělec Albrecht Dürer, který si poklad z „Nové zlaté země” prohlédl, napsal, že „ony předměty byly tak cenné, že měly hodnotu sta tisíc guldenů. Ale nikdy ve svém životě neviděl jsem nic, co by tolik potěšilo mé srdce, jako tyto věci. Neboť spatřil jsem mezi nimi nevídané umělecké výtvory a musel jsem se velmi obdivovati zručnosti jejich tvůrců v oněch vzdálených zemích. Vskutku nemohu ani vylíčiti ty předměty, které tam přede mnou ležely.”

Ale ať už „ony předměty” měly jakoukoliv uměleckou, náboženskou, kulturní, nebo historickou hodnotu, pro krále znamenaly hlavně a především zlato – zlato, které mu mohlo pomoci potlačit místní nepokoje a uskutečnit zahraniční výboje. A tak Karel neztrácel čas a rozkázal, aby všechno toto zlato i veškeré předměty z drahých kovů, které ještě z nových zemí připlují, byly hned po příjezdu roztaveny a odlity do zlatých a stříbrných prutů.

Cortéz a jeho lidé v Mexiku na věc pohlíželi stejně. Pomalu postupovali a veškerý odpor přemáhali buď díky lepším zbraním, nebo pomocí diplomacie a lsti – až nakonec v listopadu roku 1519 dorazili do hlavního města Tenoch-titlánu, dnešního Mexika. Jediný přístup do města, rozkládajícího se uprostřed jezera, byl po umělých přístupových cestách, které se prakticky nedaly hájit. Jelikož byl ale Moctezuma a všichni šlechtici stále pod vlivem starých proroctví, vyšli Cortézovi a jeho průvodu v ústrety a vítali je. Jediný Moctezuma měl na nohou sandály, jinak byli všichni bosí na znamení pokory před blížícím se bílým bohem. Vládce uvedl Španěly do svého nádherného paláce, kde bylo zlato na každém kroku – dokonce i stolní náčiní bylo ze zlata; také jim ukázal jednu místnost, ve které shromažďoval všemožné zlaté předměty. Španělé použili lsti, Moctezumu zajali a drželi ho ve svém táboře; jako výkupné požadovali zlato. Aztéčtí šlechtici poté vyslali po celé říši posly, kteří měli výkupné shromažďovat; zlaté předměty, které potom vyděrači dostali, naplnily celou loď, která vyplula zpět do Španělska. (Po cestě ji ale uloupili Francouzi a vypukla válka.)

Španělé tedy získali lstí zlato a tím, že vnesli do řad Aztéků sémě nesváru, je oslabili. Cortéz měl v úmyslu Moctezumu později propustit a dosadit ho zpět na trůn jako loutkového panovníka. Ale první z Cortézových pobočníků ztratil trpělivost a nařídil aztéckou šlechtu a velitele zmasakrovat. V nastalém zmatku byl pak zabit i Moctezuma a Španělé stáli tváří v tvář skutečné bitvě. A tak se po těžkých ztrátách musel Cortéz se svými muži z města stáhnout; podařilo se mu ho znovu dobýt po zdlouhavých bojích až v srpnu 1521, poté, co z Kuby dorazily početné posily. V té době už byla s konečnou platností nastolena nad rozdrcenými Aztéky španělská nadvláda a ze země byly odvezeny zlaté předměty v hodnotě 600 000 peset a byly zničeny a roztaveny do prutů.

Když Španělé Mexiko dobývali, opravdu se zdálo, že to je Nová zlatá země; ale jakmile odvezli ze země všechno zlato, které se tam za staletí a možná za tisíciletí nashromáždilo, začínalo být zřejmé, že Mexiko přece jen není biblickou zemí Chavíla a Tenochtitlán bájným Zlatým městem. A tak se honba za zlatem, které se ani dobrodruzi, ani král, nehodlali vzdát, přesunula do dalších krajů Nového světa.

1. kapitola

EL DORADO

V té době si Španělé vybudovali základnu na Panamě na tichomořské straně Ameriky a odtamtud vysílali výpravy do Střední a Jižní Ameriky. A tam se také seznámili s čarovnou legendou o El Doradu – což byla zkratka pro el hombre dorado, Zlatý muž. Měl to být král, jehož království bylo tak bohaté, že se každého rána nechal natřít olejem či kaučukem a poté posypat od hlavy k patě zlatem. Večer se pak ponořil do jezera, smyl olej i zlato, a ráno se pak celý rituál zase opakoval. Vládl ve městě, které se nalézalo uprostřed jezera na zlatém ostrově.

Podle kroniky s názvem Elejias de Varones Ilustres de Indias se první konkrétní zpráva o El Doradu donesla Franciscovi Pizzarovi v Panamě od jednoho jeho kapitána v následující verzi: říkalo se, že jeden Indián z Kolumbie slyšel o „zemi bohaté na smaragdy a zlato. Mezi jiným patřilo k obyčejům oné země toto: jejich král se svlékl a plul na voru doprostřed jezera, aby tam obětoval bohům. Jeho vznešené tělo bylo potřeno vonným olejem a posypáno zlatým práškem, od špiček nohou až po urozené čelo, takže se pak třpytil nádherně jako samotné Slunce.” Proto k jezeru přicházelo mnoho poutníků, aby tento rituál spatřili, a „štědře a hojně obětovali bohům zlaté šperky a smaragdy a rozličné další cennosti”, a sice tak, že je do posvátného jezera házeli.

V jiné verzi, která napovídala, že se ono jezero nalézá někde v severní Kolumbii, se tvrdilo, že zlatý král vozí doprostřed jezera „veliké množství zlata a smaragdů”. Tam pak, coby zástupce početných davů, které stojí na březích a volají a hrají na hudební nástroje, vrhne poklad do vody jako obětinu bohu jezera. A ještě další verze vyprávěla, že to zlaté město se jmenuje Manoa a nalézá se v zemi Biru – což bylo pro Španěly Peru.

Pověst o El Doradu se mezi Evropany v Novém světě šířila jako požár a zanedlouho dorazila i do Evropy. A vyprávění se brzy dočkalo i písemné podoby; po Evropě začaly kolovat pamflety a knihy, ve kterých se popisovala ona země, jezero, město i král, kterého ještě nikdy nikdo neviděl, a jeho každodenní ranní rituální pozlacování (Obr. 2).

Zatímco někteří se při výběru země, ve které budou pátrat, řídili vlastním rozumem – jako například Cortéz, který zamířil do Kalifornie, nebo jiní, kteří prozkoumávali Venezuelu – Francisco Pizzaro a jeho pobočníci se plně spoléhali na výpovědi Indiánů. Několik se jich opravdu vydalo do Kolumbie a prohledávali tam vody jezera Guatavita – a toto hledání pokračovalo s různou intenzitou i v následujících čtyřech stoletích, kdy bylo několik zlatých předmětů skutečně nalezeno a celé generace hledačů pokladů byly tudíž přesvědčeny, že pokud by se celé jezero vysušilo, z jeho dna by byl vyzvednut zlatý poklad.

Ale Pizzaro sám považoval za hledanou zemi Peru. Dvě expedice vypravené z Panamy podél tichomořského pobřeží Jižní Ameriky přivezly tolik zlata, že to svědčilo o tom, že hledačská snaha v Peru nevyjde naprázdno. A taksi Pizzaro nechal vystavit za tímto účelem královské povolení a už dopředu se prohlásil za vrchního velitele a vládce území, která ještě nedobyl, a vyplul v čele dvou set mužů do Peru. Psal se rok 1530.

Jak chtěl s tak malou armádou převzít vládu nad obrovským územím, které navíc bránily tisíce bojovníků zcela loajálních svému vládci, Inkovi, který pro ně byl ztělesněním boha? Pizzaro měl v plánu znovu použít léčku, se kterou tak uspěl Cortéz: zajmout panovníka, uvěznit ho, požadovat zlato coby výkupné, a potom Inku propustit a udělat z něj loutku ve vlastních rukou.

Španělé ovšem nepočítali s tím, že se po vylodění ocitnou uprostřed občanské války Inků, jak začali říkat celému tomu národu. Zjistili, že po smrti inckého panovníka jeho prvorozený syn, který se ovšem narodil druhé panovníkově manželce, zpochybnil nástupnické právo svého mladšího bratra, jehož matkou byla hlavní panovníkova žena. Když se k prvorozenému synovi – jmenoval se Atahualpa – donesla zpráva o blížících se Španělech, rozhodl, že je nechá klidně postupovat hlouběji do vnitrozemí, čímž se dostanou daleko od svých lodí a posil, a mezitím se mu podařilo dobýt hlavní město Cuzco. Když Španělé dorazili do jednoho většího města v Andách, poslali za Atahualpou vyslance s dary a radili mu, aby s bratrem vyjednával o míru. Navrhovali, ať se oba protivníci sejdou na náměstí ve městě, beze zbraní a ozbrojeného doprovodu na důkaz dobré vůle. Atahualpa souhlasil. Ale když na náměstí dorazil, Španělé zaútočili na jeho doprovod a Inku zajali.

Za jeho propuštění požadovali takovéto výkupné: nechť je jedna velká místnost naplněna zlatem tak vysoko, kam až dosáhne natažená ruka dospělého muže. Atahualpa tomu rozuměl tak, že se má ona místnost naplnit zlatými předměty, a souhlasil. A tak na jeho příkaz byly z chrámů a paláců vynášeny všemožné zlaté nádoby – poháry, konvice, podnosy a vázy všech tvarů a velikostí – a ozdoby ve tvaru různých zvířat a rostlin, a zlaté desky, které pokrývaly stěny veřejných budov. Zlaté předměty proudily do vybrané místnosti celé týdny. Ale poté Španělé prohlásili, že dohoda zněla tak, že se má prostor vyplnit kompaktním zlatem, nikoliv dutými zlatými předměty. A tak inčtí kováři déle než měsíc tavili všechna ta umělecká díla do prutů.

Jakoby si dějiny samy řekly, že se budou opakovat, osud Atahualpy byl zcela totožný s osudem Moctezumy. Pizzaro ho měl v úmyslu propustit, ale nadále mu rozkazovat, co má dělat; jenže horliví Pizzarovi zástupci a představitelé církve uspořádali zinscenovaný proces, při němž Inku odsoudili k smrti za modloslužebnictví a vraždu jeho bratra, soupeře v boji o trůn.

Výkupné, které dostali za inckého panovníka, se podle jedné z kronik rovnalo 1.326.539 pesos de oro – asi 60.000 kilogramů – a Pizzaro a jeho muži si ho okamžitě rozdělili, poté co dali stranou jednu pětinu náležící králi. Ale ačkoliv díl, který každý z mužů obdržel, zdaleka přesahoval jejich nejbujnější sny, stále to nebylo nic proti tomu, co mělo teprve přijít.

Když konqistadoři dorazili do hlavního města Cuzka, viděli tam chrámy a paláce doslova naplněné a pokryté zlatem. V královském paláci byly tři pokoje vybaveny zlatým nábytkem a pět stříbrným, a Španělé tam také našli zásobu sta tisíc zlatých cihel, z nichž každá vážila asi dva a půl kilogramu a které tam čekaly, až z nich budou postupně vytvořeny umělecké předměty. Zlatý trůn vybavený zlatou stoličkou a zkonstruovaný tak, aby se dal přeměnit na lůžko, na němž král odpočíval, vážil 25.000 pesos (asi 1200 kilogramů); dokonce i sloupy, na kterých trůn spočíval, byly pokryty zlatými pláty. Všechny chrámy a pohřební kaple, vybudované na paměť předků, byly naplněné soškami a obrazy ptáků, ryb a drobných zvířat; byly tam i různé šperky a části brnění. V jednom obrovském chrámu (kterému Španělé začali říkat Sluneční chrám) byly stěny pokryty masivními zlatými deskami. I v zahradě, která k chrámu patřila, bylo všechno ze zlata – stromy, keře, květiny, ptáci, fontána. U chrámu bylo navíc kukuřičné pole, jehož každé stéblo bylo vytvořeno ze stříbra a klasy ze zlata. Pole měřilo sto krát dvě stě metrů – dvacet tisíc metrů čtverečních zlaté kukuřice!

V Peru ale Španělé brzy pochopili, že jejich počátečním snadným vítězstvím je u bojovných Inků konec a že na jejich nabytém bohatství se tvrdě podepíše inflace. Pro Inky, stejně jako pro Aztéky, bylo zlato dar bohů, nikoliv prostředek pro výměnný obchod. Nikdy zlato nepoužívali jako platidlo. Naproti tomu pro Španěly bylo zlato prostředkem, aby získali, po čemkoliv jen jejich srdce zatouží. Sice tedy měli ohromné množství zlata, ale nedostávalo se jím jídla a věcí denní potřeby, a tak zanedlouho platili za láhev vína šedesát zlatých pesos, za kabát sto a za koně deset tisíc.

Ale doma v Evropě zapříčinil příliv zlata, stříbra a drahých kamenů skutečnou zlatou horečku a nové a nové spekulace o El Doradu. I když do Evropy proudily přívaly zlata, panovalo přesvědčení, že El Dorado nebylo stále ještě nalezeno a že pokud se hledači nebudou vzdávat a budou mít štěstí a správně rozluští indiánské pověsti a mapy, někdo ono město určitě objeví. Němečtí hledači byli přesvědčeni, že Zlaté město leží ve Venezuele někde u pramenů Orinoka, nebo možná v Kolumbii. Jiní zase soudili, že jde o jinou řeku – někdo mluvil i o Amazonce v Brazílii. Asi nejromantičtější ze všech byl básník Sir Walter Raleigh (jehož mecenáškou byla samotná královna Alžběta), který v roce 1595 vyplul z Plymouthu, aby objevil bájnou Manou a složil její zlatou slávu k nohám své panovnice.Ve svých vizích viděl Manou jako

Skvostné El Dorado se střechami ze zlata!
Stíny, ke kterým se upíná –
přes všechna nebezpečenství,
přes vrtkavou náklonnost Štěstěny –
nezdolná naděje mnoha mužů
která nikdy neochabne.

On, stejně jako mnoho ostatních, stále ještě věřil, že El Dorado – král, město i jeho země – je sen, který stále čeká na vyplnění, „nezdolná naděje, která nikdy neochabne”. A v tom byl, spolu se všemi hledači El Dorada, pouhým článkem řetězce, který začal ještě před dobou faraónů a i dnes stále žije v tom, že si vyměňujeme svatební prstýnky a shromažďujeme národní poklady.

A právě tito snílci a dobrodruhové, kteří v touze po zlatě vypluli ze západu a objevili pro Evropu neznámé kultury a civilizace, nevědomky obnovili spojení, které už v dávných dobách existovalo.

***

-pokračování-

Zdroj: http://www.cez-okno.net/clanok/zecharia-sitchin-ztracene-rise-ii