Jste pachatelem největšího dluhu v dějinách ČR řekla docentka Ilona Švihlíkova, mluvčí občanské iniciativy Alternativa zdola, na adresu ministra financí Miroslava Kalouska. Jeho tvář byla přišpendlena na hrochovi z hnědého kartonu a nahrazovala tak přítomnost ministra, který se omluvil. Nastupovali další řečníci a útočili na další ministry, kteří také dali přednost ústupu. Jen místopředsedkyně vlády Karolina Peake, která to má takříkajíc v referátu, to schytala na živo.
Ve sněmovně probíhalo pokračování přerušeného veřejného slyšení k petici za nové volby a ti, kdo s ní přišli, byli velmi rozhořčení. Dokonce i taková slušná mladá dáma, jako je docentka Ilona Švihlíková, při výkladu o stavu české ekonomiky snadno zvedne hlas.
„Skutečný záměr Vaší politiky skrytý za frázemi o zodpovědnosti je zřejmý: nechat vyhladovět určitou část veřejného sektoru, a hned je tu „argument“ pro to, aby se zavádělo školné, zvyšovaly poplatky u lékaře, privatizoval důchodový systém atd.,“ adresuje směrem k hrochovi, který tu za vládu nastavoval svou hroší kůži.
Petici za nové volby (protože demise vlády nic neřeší) podepsalo 12 tisíc lidí – ale kolik si jich myslí něco podobného? Přišli ti, kdo bývají na špici občanských protestů, ti, kdo petici iniciovali a organizovali. „Jsme výsekem občanské společnosti,“ upozornila docentka a soustředila palbu aspoň na přítomnou místopředsedkyni vlády za Věci veřejné. „Myslíte, že stát je váš majetek, ničíte v lidech víru v demokracii, nevíte, s čím si zahráváte. Jako Věci veřejné – odejděte z vlády, nechte ji padnout pro dobro této země!“
Veřejné slyšení petentů je procedura, která je jakousi obdobou parlamentních interpelací – jednací řád vyžaduje přítomnost členů vlády, aby se dozvěděli, co lidi trápí. Jenže ministři se omluvili, a tak se jednotliví mluvčí jeden po druhém znovu a znovu obraceli k hroší kůži. Karolina Peake aspoň napravila chybu z minula, v říjnu bylo toto veřejné slyšení přerušeno, protože se nedostavila ani ona. Má tuto agendu ve svém referátu, jiní tomu mohou utéct, ale ona přijít musí. Zdvořile naslouchala a dávala si záležet i na tom, aby její odpovědi obsahovaly dost pokory: „Respektuji nespokojenost, která zde zazněla, předám to kolegům ve vládě.“
Jenže to nestačí. Chceme nové volby. Před několika dny byly zveřejněny výsledky průzkumu STEM, podle kterého je spokojeno se stavem naší demokracie jen 26 procent občanů, nejméně v historii ČR. Podle jiného průzkumu STEM, jehož výsledky byly rovněž zveřejněny v posledních dnech, si jen desetina občanů myslí, že situace u nás se vyvíjí správným směrem.
Zpráva z prosincového výzkumu CVVM zní, jako by byla sepisována po válce:
„Zhruba 80 % dotázaných se vyjádřilo negativně k nezaměstnanosti a sociálním jistotám, dále pak také ke korupci, náladě ve společnosti a stavu veřejných financí (součet odpovědí situace se „spíše zhoršila“ a „rozhodně zhoršila“). Kolem dvou třetin dotázaných konstatovalo zhoršení situace v oblasti fungování hospodářství, bezpečnosti občanů, hospodářské kriminality, politické situace, životní úrovně a mezilidských vztahů. Negativní hodnocení výrazně převládá nad pozitivním také v případě zdravotnictví (56 % ku 10 %) a školství (44 % ku 11 %).“
Záměr, nikoliv pouhá chyba
Text paní docentky dám v úplnosti, aby bylo zřejmé, že se tu nemluvilo do větru:
„Vážený pane ministře, sestavování rozpočtu a vůbec úvahy o „odpovědném hospodaření“ českého státu pod Vaším vedením dlouhodobě trpí řadou zásadních chyb – tak zásadních, až se nutně musí vkrádat myšlenka, že jde o záměr, nikoliv o odbornou neznalost.
Vaším hlavním cílem v bývalé vládě bylo ukázat, jak báječně fungují reformy. Stačí vzpomenout na vskutku rekordní rok 2008, kdy se Vaše Ministerstvo financí „spletlo“ v odhadu ekonomického růstu o devět (!) procentních bodů, což nemá obdoby nikde na světě. Již tehdy bylo jasné, že k vyrovnanému rozpočtu se v českých podmínkách NELZE proškrtat. A tak se uměle nadhodnocoval růst, „aby to tak nějak vyšlo.“
Stejně účelově postupovalo Vaše ministerstvo u rozpočtu na rok 2012, kdy vláda počítala nominálně s růstem 5,2% (!), reálně 2,5%. Vzhledem k drastické škrtací politice vlády a odpovídajícímu vývoji na trhu práce a mezd je naprosto udivující, že v návrhu vláda počítá s růstem domácí poptávky o 2%. Neméně fascinující je sledovat, jak se má stát deflátor HDP po měsících poklesu „nějak sám od sebe“ kladným, a to dokonce ve výši 2,6%. Zkrátka se nelze zbavit dojmu, že zadání znělo: schodek musí být tolik a tolik, a zbylé údaje HDP a ostatního doplňte tak, aby nám to vyšlo. Na papíře.
Navzdory tomu, že Vaše přímo působení v letech 2008-2010 se „přičinilo“ o třetinu veřejného dluhu – tedy o půl bilionu korun, – stále hovoříte o nutnosti „nezadlužovat budoucí generace.“ Vy sám jste pachatelem největšího dluhu v dějinách samostatné ČR.
Nyní situaci pro změnu dramatizujete a chcete používat „ostré škrty“ namísto škrtů tupých. Skutečný záměr Vaší politiky skrytý za frázemi o zodpovědnosti je zřejmý: nechat vyhladovět určitou část veřejného sektoru a hned je tu „argument“ pro to, aby se zavádělo školné, zvyšovaly poplatky u lékaře, privatizoval důchodový systém atd.
Vaše politika, kdy na straně jedné zvyšujete degresivní daně, které dopadají nejvíc na ty nejchudší, a na straně druhé rušíte daň z dividend, jasně vypovídá o tom, v čí prospěch jsou tyto reformy prováděny a komu se za ně chodíte zodpovídat. Opakovaně jste prokázal svou neschopnost řídit finanční hospodaření českého státu.
Vyzýváme Vás proto: Odstupte!“
Špatně, špatně, špatně
A následovali další s podobným vysvědčením.
Jan Kavan, mluvčí Spojenectví práce a solidarity (SPaS) poslal vzkaz nepřítomnému ministru zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi: „Až tato vláda odejde, bude nutné co nejrychleji vrátit republiku do hlavního proudu evropských zemí.“
Eva Novotná z hnutí Ne základnám adresovala hroší kůži, do míst, kde byl připíchnut obrázek s ministrem obrany Alexandrem Vondrou: „Stojíte v čele rezortu, kde je korupce systémovou záležitostí.“
František Vlásek z Hnutí za přímou demokracii sdělil přítomné předsedkyni legislativní rady vlády Karolině Peake, že návrh zákona o celostátním referendu je paskvil.
Ivan David, SPaS, o ministru zdravotnictví o Leoši Hegerovi: „Je to dobrý ministr, ale pro soukromé firmy a proti občanům.“
Pavel Vachtl z Iniciativy za demisi vlády ohlásil hrošímu ministru školství Josefu Dobešovi, že hrozí stávka na vysokých školách.
Renata Hanušová, Akční spolek nezaměstnaných, k fotce ministra práce Jaromíru Drábkovi napřed citovala z předvolebních prohlášení, a pak to shrnula: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí současné vlády.“
Karel Procházka, ACORN, poznamenal na adresu nepřítomného ministra zemědělství Petra Bendla: „Premiér udělal dobře, že si na zemědělství vybral zkušeného požárníka – v Česku už „shořelo“ 48 procent živočišné produkce.“
A tak to jelo dál a dál, dvě drsné hodiny. Záznamy vystoupení jsou na YouTobe na stránkách SPaS na Facebooku. Elektronika je tu dalším spojencem občanské nespokojenosti. Řečníci pak odkládali své příspěvky do narůstajícího štosu papíru, který bude prostřednictvím petičního výboru předán premiérovi s žádosti o distribuci mezi ministry a odpověď. Texty budou dány k dispozici také poslancům, aby je bylo možné využít pro interpelace. Co víc?
Víc rozhořčení.
To slovo se chytilo v průběhu loňského roku, neseno globální vlnou občanských vzpour. Podle jedné ze statistik jich bylo třicet, po celém světě. U nás to bylo zatím klidnější. Zatím.
(Předchozí část naleznete ZDE)
Šňůra bouří prý začala v Alžírsku, to jsme skoro nezaznamenali, došlo tam k nějaké dohodě. Pak to vybuchlo v Tunisku, po sebeupálení zoufalého trhovce, a výsledkem byl převrat. Následovaly Egypt, Jemen, Sýrie, Jordánsko. Odboráři v americkém Wisconsinu. Bahrajn, Libye. Znovu americký kontinent – Toronto. Teprve pak se objevili ve Španělsku Indignados a výbor 15. května obsazující náměstí a požadující demokracii teď hned. Generální stávky v Řecku. Irák, Tibet, Saúdská Arábie, Indie. Mexiko, Chile. Izrael – v ulicích byly protestní stany nebydlících. Británie. Kalifornie. Japonsko. Okupovaný neworský parčík „Svobody“ – a přes den i Wall Street – těmi, kdo chtějí obnovit práva 99 procent společnosti vydírané nenasytným finančním kapitálem.
Seznam je převzat z amerického týdeníku Time, který označil anonymního protestujícího za osobnost roku. Ano, to skutečně byl nejdůležitější jev uplynulých měsíců. Je to u konce? Není. Rozhořčete se!
Určitým ideovým zdrojem obrovské protestní vlny převážně mladých lidí je obživlá vzpomínka na francouzský odboj proti nacistům, pochodeň, která stále ještě plane v rukou posledních staříků. Jeden z nich, který tenkrát běhal přes frontovou linii, je neuvěřitelně vitální a z jeho improvizovaného projevu u příležitosti 60. výročí vzniku společné francouzské Národní rady odporu vznikl podnět k novým vzpourám. Jde zjevně znovu o všechno. Brožurka, která z toho vznikla, obletěla svět a před vánoci ji přibalily také Literární noviny jako přílohu.
Převezměte štafetu!
Opravdu, nestává se, že by dobovou náladu nejlépe vystihl stařík ve věku 93 let a oslovil tak nejmladší generací výzvou, která se šíří rychlostí stepního požáru. Touto neuvěřitelnou postavou je bývalý francouzský odbojář a diplomat Stéphane Hessel, který vyšel z toho, co kdysi hnalo dopředu jeho vrstevníky nasazující život proti okupantům. Říká, že základním popudem hnutí odporu bylo rozhořčení. A obrací se na mladé: Převezměte tuto štafetu, rozhořčete se!
Své názory shrnuje v útlém pamfletu, který vznikl z improvizovaného projevu na shromáždění bývalých spolubojovníků. Český překlad vyšel jako příloha vánočního vydání Literárních novin.
Sám Hessel si užil války bohatě – jako koordinátor odboje byl vidět, udán, zatčen, mučen, odsouzen, opakovaně zachráněn a znovu lapen, aby nakonec prošel celým tím martýriem a ocitl se v další fázi, ve které šlo o to, jak dál. Formuloval to společný program odbojových organizací, který byl hotov ještě před osvobozením Francie a stal se i programem prozatímní francouzské vlády.
Obsahoval plán sociálního zabezpečení, znárodnění energetických zdrojů, průmyslových monopolů a velkých bank. Žádal zavedení skutečné ekonomické a sociální demokracie, odstranění ekonomických a finančních magnátů z řízení hospodářství. Národní rada odporu navrhla také „racionální řízení hospodářství zajišťující podřízení soukromých zájmů zájmu obecnému a bez pracovní diktatury zavedené po vzoru fašistických států“. Tisk měl být svobodný, čestný a „nezávislý na státu nebo finančním či zahraničním vlivu“. Všem francouzským dětem mělo být dostupné nejlepší vzdělání.
Étos let osvobození však postupem let vyprchával, a když země zbohatla, začalo se mluvit o tom, že společnost už na sociální stát nemá.
Rozhořčete se!
„Jak je možné, že peníze na udržení a pokračování těchto vymožeností chybí, když od osvobození, od doby, kdy byla Evropa zdevastovaná, zaznamenala produkce bohatství takový pokrok?“ Hesselova otázka předchází hotové odpovědi: „Jistě je to tím, že moc peněz, proti níž hnutí odporu tak silně brojilo a která má přisluhovače i v těch nejvyšších patrech státu, ještě nikdy nebyla tak dalekosáhlá, nestoudná a sobecká.“
Ano, to je důvod k rozhořčení.
Aby bylo jasné, že situace je nebezpečná a vyžaduje odhodlání jako tenkrát, dodává: „Politické, ekonomické a intelektuální špičky i celá společnost to nesmějí vzdát a podlehnout současné mezinárodní diktatuře finančních trhů, která ohrožuje mír a demokracii.“
Hessel věří v šance větší spravedlnosti, větší svobody, nikoliv však „nespoutané svobody lišky v kurníku“. Chápe, že situace globálního světa je složitější, ale největší překážkou je lhostejnost, postoj „s tím já nic nezmůžu“. Nejnaléhavější výzvy představuje nevídané narůstání příjmové a sociální nerovnosti, pošlapávání lidských práv a znepokojivý stav planety.
Jen žádné násilí, varuje však překvapivě bývalý odbojář, „násilí je protikladem naděje.“ „Je zapotřebí umět vyjednávat, aby útlak zmizel.“ Konflikty máme překonávat „vzájemným porozuměním a ostražitou trpělivostí. Po dosažení tohoto cíle musíme mít oporu v právech … Tato práva musíme neoblomně hájit.“
Kde začít? Vyzývá „ke skutečné mírové vzpouře proti masovým sdělovacím prostředkům, které naší mládeži předkládají pouze vidinu hromadné spotřeby, nezájem o ty slabší, o kulturu, a podporují všeobecné zapomnění a nevybíravou soutěž všech proti všem.“
A zkušenost na závěr: „Tvořit znamená vzdorovat, vzdorovat znamená tvořit.“
Chceme působit k tomu, aby se rozhořčení lidí vtělilo do racionálních požadavků systémové změny a nevyplýtvalo se v rozbíjení výloh bank a McDonaldů či oken Strakovky nebo parlamentních paláců. Hořící auta stejných ubožáků, jako jsme my sami, nejsou žádným rozumným argumentem – pouze vítanou záminkou ke spuštění protilidových represálií.
(Předchozí část naleznete ZDE)
České rozhořčení leckde dostoupilo úrovně, která je nebezpečná a vyžaduje varování před násilím. Podobně jako stařičký francouzský odbojář Stéphane Hessel, o kterém jsme psali v části Rozhořčení II, odmítá násilí i provolání skupiny osob, ze kterého jsou i úvodní řádky. Název provolání však zní docela bojovně:
Co dělat? Připravovat občanskou a demokratickou revoluci! Nadechněme se, postavme se, braňme se!
(http://www.facebook.com/groups/159201957482428/doc/248946025174687/)
Výzva má silný emotivní náboj, který má vytlačit pocit beznaděje:
„Je málo lepších osudů, nežli jít do bitev za pravdu, spravedlnost a slušnost, proti zdrcující přesile lži, darebáctví, zneužité moci, nahé zištnosti a nemravností všeho druhu! I prohra v takových dílčích bitvách, jsou-li dostatečně urputné, je jen přípravou a předzvěstí příštích vítězství!“
Tam, kde v tomto provolání zazní tento skvělý styl, cítím ruku publicisty z českého „zlatého fondu“ Štěpána Steigera (ročník 1922), který teď publikuje v Listech, Literárkách (reportáž z Occupy Wall Street), A2, Britských listech, Deníku Referendum a nejspíš i mnohde jinde.
Strohá logika, která se snaží protesty vyvléci z partajnických hrátek, by spíš mohla patřit systémovému analytikovi Josefu Mrázkovi:
„Poučením z událostí i protestů v jiných zemích je důležité pravidlo, nenechat se zmáknout oficiální partajní opozicí pro její vlastní cíle. Takové občanské opoziční hnutí musí být svébytnou silou s kritickým vztahem a odstupem k celému politickému establishmentu a s cílem prosazení systémových změn proti jeho odporu a jemu navzdory. Chvilkový soulad cílů s některou stranou či s parlamentní opozicí je nutno zúročit a využít – ne však tak, aby se nezávislá společenská akce stala jen účelově využitým beranidlem opozice proti politickým protivníkům!“
Snahu o využití historické zkušenosti pak mohu neomylně připsat „advokátu chudých“ Petru Kužvartovi, veteránovi ekologické právní obrany a občanských iniciativ, zakladateli – spolu se Steigerem – Iniciativy za společenskou změnu (IZSZ):
„Tento celkový společenský pořádek, včetně oficiálního politického establishmentu (jakkoli odpudivého), je vlastně docela dobře – nicméně scestně – fungující, relativně dovršenou soustavou. Pokud by se na něm mělo něco podstatného měnit (a praktických podnětů i výzev k zásadní změně přináší realita hodně), pak bude nutno do něj udeřit zvnějšku, asi tak, jak to provedla NSZZ Solidarnosć, blahé paměti, když narazila do reálně socialistického politického establishmentu v Polsku v srpnu 1980!“
Čtyři možnosti
Provolání vidí čtyři možné základní varianty dalšího vývoje (jsou vlastně tři plus tři bé):
„S přijatelnou dávkou nejistoty lze formulovat tyto základní varianty vývoje v nejbližších měsících a letech:
I. Vše pojede dál poklidně, tak jako dosud. Navzdory hospodářské krizi a jejím dopadům, vláda dokončí své funkční období a poslanecká sněmovna též. “Blbá nálada” bude přetrvávat, nebo i zhoustne, společenská deziluze se bude spíše zvětšovat. Zaznamená to menšinová kritická publicistika, proběhnou málo úspěšné dílčí pokusy o odpor (místní stávky, „týdny neklidu“ či jiné dílčí akce) a nepovedené pokusy o společenskou mobilizaci (petiční akce, snahy o zakládání nových pidistran, sem tam nějaká ta nečetně navštívená demonstrace atd.) – ale jinak bude celkem vzato klid.
II. Dojde k otřesům, ale oficiální politický establishment je bude zvládat standardními prostředky, tedy dílčími ústupky, hlasováním o důvěře vlády a její případnou demisí, případně předčasnými volbami do poslanecké sněmovny, vše kombinováno s obvyklými planými sliby opozice (v prvé řadě ČSSD), že po změně vlády nastane téměř ráj na zemi…
III. Dojde k živelné nespokojenosti, kterou se establishmentu nepovede utlumit standardními prostředky ani zkanalizovat do oficiálních procedur a institucí: stávky, rozšiřující se stávkové hnutí, vznik sítě stávkových výborů, masové demonstrace proti propouštění, proti vládě a “reformám”, následované represemi proti spontánním aktivitám – neohlášeným srocením lidu a nadivoko zahájeným stávkám. Na Slovensku zbídačení Romové vzali v obdobné situaci před pár lety útokem obchody se základními životními potřebami. Praha je zatím místem, kde je něco takového možno čekat nejméně. Je pravděpodobné, že by takové aktivity mohly začít v periferních oblastech s nejnapjatějšími poměry v zaměstnanosti a výši reálných výdělků.
III b. Rozvinutí varianty III s tím, že byly využity její potence pro vyvinutí tlaku na provedení systémových změn.
Na všechny základní varianty bychom se měli připravovat. Měli bychom vědět, co dělat, když některá nastane. Zajímavé je to, že pokud se připravíme na třetí variantu, budeme do jisté míry připraveni i na ty zbylé. Pro čtvrtou variantu vývoje vycházející z třetí je nutno pracovat – a právě k tomu vás zveme!“
Seznam požadavků
Autoři vycházejí z věcné představy, že pokud chci o něčem vyjednávat, musím mít jasný seznam požadavků – a za nimi odborné skupiny – umožňující vést bitvu tam, kde je zrovna příležitost:
„Představa podstatných, systémových změn – jaká vůbec je? Před vypuknutím akutní sociální krize je nutno v tomto mít jasno! Je nutno zvažovat i rizika změny k horšímu. Případný úplný sociální rozklad by v nynějším globalizovaném světě mohl mít v případě zhroucení poměrně křehkých struktur a vztahů ještě daleko horší dopady, než ty známé z historie 20. století!
Prvý sled požadavků by měl mít silný sociální akcent a měl by být veden snahou o důslednou demokratizaci poměrů. Postupné změny (případně postupně se radikalizující požadavky) vypadají jako pravděpodobnější než představa náhlé celkové radikální změny.
Klíčovým požadavkem bude ukončit neoliberální reformy a důsledně revidovat to, co bylo již provedeno, zejména reformu daní a veřejných financí (opět zavést daňovou progresi), reformu zdravotnictví a důchodového systému. Rozhodně neprovádět další kroky reformy zdravotnictví a důchodů a nezahajovat připravovanou neoliberální reformu vysokých škol.
Prosadit, aby sociální a zdravotní pojištění mělo veřejný statut, zdravotní pojišťovny fungovaly na neziskovém základě a byla nad nimi ustavena spolehlivá veřejná kontrola.
Dále: mělo by jít o požadavky důsledné státní, krajské a obecní podpory veřejnému zdravotnictví, veřejné sociální péči a také veřejnému systému vzdělání, tedy tomu, co lze chápat jako podstatu sociálního státu. Soukromé aktivity v těchto oblastech nerušit, ale vést je k přijetí neziskového statutu veřejné služby.
Výrazná podpora vědě a výzkumu, zejména základnímu a společenskovědnímu.
Revidovat pracovní zákonodárství, zajištění v nezaměstnanosti, otázku minimálních mezd, posílení kolektivního vyjednávání, zavedení zaměstnaneckých rad s podstatnými kompetencemi zejména při prodeji podniku, propouštění, změně výrobního programu, předmětu podnikání, technologie, uzavření provozu nebo restrukturalizaci podniku až po odkoupení zbytkové hodnoty závodu zaměstnanci.
Důsledná zemědělská politika k zajištění ekonomického přežití českých zemědělských podniků, což musí být strategickým cílem. Pro případ potravinové krize musí být české zemědělství v takovém stavu, aby bylo schopno zajistit základní přežití národa.
S tím je spojena i nezbytnost zpřísnění ochrany zemědělské i lesní půdy, zejména pokud má být odnímána natrvalo. V posledních dvou desetiletích se množí škodlivá komerční a rezidenční zástavba, zejména zemědělské půdy.
V oblasti výkonu veřejné správy je nutno důsledně institucionálně oddělit výkon státní správy od územní samosprávy, tedy přerušit zhoubnou a nemravnou podřízenost úřednictva, vykonávajícího přenesenou působnost, od podřízenosti politickým reprezentacím obcí, měst a krajů.
Výrazně rozšířit kontrolní pravomoci NKÚ i dalších orgánů, zavedení kontrolních pokladen a opatření proti praní peněz.
Důsledně zjednodušit a zefektivnit přístup k soudní ochraně práv, zrušit neobhajitelná procesní omezení rychlé a účinné soudní ochrany a potlačit neplodný, obstrukční procesní formalismus.
Jednoznačně posílit ochranu veřejných zájmů při výkonu rozhodovací činnosti ve státní správě, tak hanebně przněných a zbaběle opouštěných úřednictvem. Veřejným zájmem je mj. ochrana zdravých životních podmínek, právo na příznivé životní prostředí, ochrana kulturně historického dědictví, ochrana přírody, ochrana všech obecných, společných statků, ochrana a výrazná podpora hromadných forem dopravy a nutné, důsledné zpoplatnění externalit individuální dopravy.
Zavedení obecného principu, že občan má právo na účast v každém úředním rozhodování, jehož výsledky – nebo i nepřímé důsledky – se jej mohou přímo dotýkat.
Každý volený zástupce musí být odpovědný za výkon své funkce a musí být povinen zveřejňovat informace o své činnosti. Může být odvolán kvalifikovanou většinou svých voličů.
Konečně na všech úrovních územní správy (celostátní, krajské, regionální, obecní, v části obce) zavést procedury přímé demokracie tak, aby jejich užití mohlo být prakticky účinnou pojistkou proti selhávání demokracie zastupitelské.
Problémem je určitě nynější oficiální tendence rozdělovat dotace na kulturu i mezi ryze komerční subjekty ziskového podnikání v kultuře, zatímco jsou kráceny či přímo potlačovány neziskově založené, veskrze tvůrčí, experimentální a avantgardní umělecké snahy, včetně nekonvenčních (např. Galerie Artwall, grafitti i další formy „pouličního umění“ apod.), společensky angažovaných a problémových uměleckých projektů.
Důsledná demokratizace prostředků veřejného sdělování, důsledné oddělení veřejnoprávních sdělovacích prostředků od závislosti na politických orgánech a partajních vlivech a zvýraznění jejich charakteru veřejné služby.
Určitě se najdou na stejné úrovni obecnosti další podstatné potenciální systémové požadavky. O tomto bychom měli přemýšlet, diskutovat, posléze pracovat na konkretizaci požadavků a na rozpracování jejich uskutečnění. Nezbytné je kontaktovat odborníky. Pamatujme: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným!“
Systémová změna
Seznam požadavků je jenom dílčím prvkem projektu, byť je velice reprezentativní. Jistě by se dal doplňovat. Další návrhy uslyšíme na nedělním IV. fóru alternativ (22. ledna v Praze), kde se sejdou zástupci podobných skupin. Ostatně provolání, kterým tu listujeme (trochu jsem to i editoval), nabádá ke spolupráci s kýmkoliv, kde chce nějak přispět k probuzení občanské společnosti:
„Existuje řada občanských iniciativ a aktivit, ke kterým se lze přidat, připojit a pomáhat v jejich úsilí: např. Akční spolek nezaměstnaných ASN), Alternativa zdola (AZ), Holešovská výzva, Iniciativa za společenskou změnu (IZSZ), Ne základnám (NEZA), ProAlt a další. Kontakty na ně lze snadno vyhledat na webu.“
Tím podstatným je jejich naplňování udržení, protože provolání považuje stávající establishment za naprosto nedůvěryhodný. Cílem není jen naplnění nějakých dílčích požadavků, ale systémová změna, obroda systému zdola, z prostředí občanské nespokojenosti.
Má však snaha o systémovou změnu smysl? Proti takové přesile?
„Ano, budeme pracovat s velice omezenými zdroji. Vedle své obživy, jako amatéři v nerovném zápase s politickými profesionály, kteří disponují administrativním, mocenským a finančním zázemím, mají řadu profesionálních pobočníků, pomocníků a zřízenců. Mají peníze, reálnou moc, špicly, policajty a kriminály, najaté vrahy i ozbrojenou moc profesionálních landsknechtů.
Vtip je v tom, že ve zlomových, krizových situacích jim to nebývá moc platné. Pokud jste dobře připraveni, máte odvahu a cítíte opravdovou podporu ostatních spolubojovníků, můžete v rozhodné době ustát i velmi asymetrická střetnutí. Věřte, že víme, o čem mluvíme.“
Tak dobře, kapka neohrozí, vlna smete. Ale co s těmi partajemi? Spolubojovníkem je opět jenom někdo?
Provolání k přípravám „občanské a demokratické revoluce“, které připravila skupina osob z prostředí Iniciativy za společenskou změnu (IZSZ), působí dojmem, že důležitější je „jak“ než „co“. Přestože seznam požadavků je dlouhý a velice kvalitní, zdá se, že podstatnější je, jak přípravné občanské iniciativy vzniknou, než co je jejich cílem.
(Předchozí část naleznete ZDE)
Ještě přesněji, podle tohoto konceptu je klíčové, že vzniknou bez vztahu k partajím:
„Přípravné občanské iniciativy by měly splnit některé důležité podmínky: vznikají a budou tvořeny zdola, bez účasti nynějších partají a jejich sekretariátů, bez účasti oficiálních politiků, byť momentálně jakkoli opozičních.
Problémem totiž je, že takových iniciativ by nemělo být následně po jejich vystoupení užito či zneužito k pouhé podpoře oficiálního establishmentu, tedy kterékoli jeho části. Výměna vládní sestavy – jakkoli nyní potřebná – není a nemůže být konečným cílem, ale jen prvotní podmínkou pro další, podstatné změny.
Ústředním a podstatným cílem je prosazení a provedení systémových společenských změn, nikoli tedy jen rutinní obměna politických partají a k nim náležejících postav u kormidla moci. Taková obměna není nežli opakem systémové změny: je potvrzením neměnnosti daného systému.
Je svrchovaně na čase, abychom se zbavili iluzí, že ti, co vykonávají moc, to dělají špatně, ale až „my“ je vystřídáme, tak že se to zásadně změní.“
(http://www.facebook.com/groups/159201957482428/doc/248946025174687/)
Je to pochopitelná občanská reakce, která odpovídá emotivnímu modelu „rozhořčení“, ale trochu couvá před suchou racionalitou charakteru nevyhnutelných společenských změn. Ty mohou proběhnout buď cílevědomě a konstruktivně, nebo chaoticky jako katastrofa, ze které se znovu budou vyhrabávat generace.
Referendum není všechno
Jistěže je důležité, jak se bude o čem hlasovat. Jak zabránit tomu, aby si někdo urval právo zneužít zmanipulované volby, a pak se choval po celé funkční období jako banánový diktátor. Jistěže je důležité, aby volený představitel podléhal odvolatelnosti a musel předkládat rozhodnutí referendu. Samo o sobě to však moc nepomůže, pokud budeme nadále v područí přerostlé energetiky, nenasytné betonové lobby a mafiánských oborů, z nich hazard je ten nejušlechtilejší. Pokud budeme přihlížet drancování půdy, kterou ze čtyř pětin obdělávají nájemci, takže jsou vyloučeny starosti o budoucnost a jakékoliv inovační projekty. Pokud budou smlouvy jen vějičkou, jak v nestřeženém okamžiku kohokoliv připravit o majetek výsadkem exekutorů.
Těch zásadních, systémových změn musí být víc, a ke všemu náš úkol usnadňují, protože se vzájemně podporují s obnovou demokracie. Petru Kužvartovi to nemusím vysvětlovat, je to jeho život uprostřed environmentálních sporů, ale příliš se upnul k modelu polské Solidarity, která byla vzpourou za humanizaci průmyslového prostředí. To je jen jedna část konfliktu. Nynější vzpoura musí být také vzpourou za humanizaci venkova, který pak poslouží jako „východ z nouze“.
Společenské kyvadlo se příliš vychýlilo nejen doprava. Nejen k obnově feudálních nerovností a tmářství. Nejen k zlatému teleti a iluzím finančního kasína, které kouzelnicky množí peníze na určitých hromádkách. Kyvadlo se extrémně vychýlilo také k představě, že všechno se udělá samo někde v Číně, ani nemusíme vědět jak. Že pozemské zdroje jsou nevyčerpatelné a naše planetární smetiště, které zamořujeme svými odpady, je nekonečně jímavé. Že samozřejmostí je parazitický systém, ve kterém se jen bere a spotřebovává bez ohledu na příští generace, méně rozvinuté země, chudší sousedy a vlastně každého, kdo je za plotem nějaké zlaté klece. Tohle také je třeba demontovat, nebo nám to spadne na hlavu samo.
Populární levicová autorka, Kanaďanka Naomi Klein, která zaujala knihami Bez loga a Šoková doktrína, tuto linii sleduje velice pozorně. Píše o tom ve svých příspěvcích do amerického liberálního týdeníku The Nation, naposledy 9. listopadu loňského roku ve studii Capitalism vs. Climate. Ukazuje, že i druhá strana si uvědomuje rizika systémové změny a ventiluje je do své formy „rozhořčení“, třeba nad mezinárodním úsilím o snižování emisí uhlíku.
Souboj kapitalismu s klimatem
Autorka nás přivádí na jednu z konferencí zarytých „popíračů oteplování“ pořádanou Heartland Institute, která se odehrává v luxusním washingtonském hotelu Marriott. Globální oteplování ve skutečnosti „není žádné skutečné téma“, prohlašuje tam Chris Horner, vedoucí pracovník Competitive Enterprise Institute („specialista na nekonečné žaloby, odvádějící klimatology od práce“). Na adresu zákonných limitů kjótského protokolu říká, že „žádná svobodná společnost se nepodřídí tomu, co tato agenda požaduje“. Takhle tu vystupují jeden za druhým. Vzájemně si notují. Cílem není nějaké překvapivé sdělení, ale procvičení aktuálních hesel, která pak budou uplatňována na nižší úrovni a v úplatném tisku.
Závěry, které z toho vyvozuje Naomi Klein, však překvapivé jsou. Je přesvědčena, že bychom těmto popíračům měli věnovat větší pozornost, nikoliv kvůli tomu, co soudí o klimatu, ale kvůli tomu, co od tohoto procesu očekávají.
„Chris Horner má pravdu, když svým kolegům v Heartlandu vysvětluje, že globální oteplování není „téma“ samo o sobě. Skutečně nejde o pouhé izolované „téma“, ale o mnohem zásadnější sdělení, které nám říká, že řada nejoblíbenějších idejí naší kultury přestávají fungovat. Zásadně ohroženy jsou třeba osvícenské ideály pokroku, stejně jako zvyk uzavírat naše ambice do národních hranic. A s tím se musí smířit jak znehybnělá levice, tak neoliberální pravice.
Příznivci Heartlandu s oblibou varují před hrůzami komunismu, aby zastrašili Američany před akcí ve prospěch klimatu (český prezident Václav Klaus, který patří k favoritům těchto konferencí, říká, že úvahy o zabránění globálnímu oteplování se podobají „snaze komunistických centrálních plánovačů kontrolovat celou společnost“), přestože i státní socialismus sovětské éry přispíval ke klimatické katastrofě. Spotřebovával zdroje se stejným nadšením jako kapitalismus a s nemenší bezohledností zamořoval prostředí. Před pádem Berlínské zdi měli Češi a Rusové větší uhlíkovou stopu na hlavu než Britové, Kanaďané nebo Australané. A pokud jde o Čínu, jejíž rychlé budování zdrojů obnovitelné energie může působit jako doklad toho, že zelené cíle jsou vhodné jen pro centralizovanou ekonomiku, nelze přehlížet ani to, že čínská direktivní ekonomika s přírodou zároveň válčí prostřednictvím obrovských přehrad, superdálnic a zejména uhelných elektráren.
Je pravda, že odpověď na klimatickou hrozbu se neobejde bez rozhodné vládní aktivity na všech úrovních. Ale reálná klimatická řešení vyžadují takové intervence, které moc a odpovědnost systematicky rozptylují a přenášejí na komunitní úroveň, ať už se jedná o obnovitelné zdroje v obecní správě, lokální organické zemědělství nebo dopravní systémy bezprostředně odvozené od potřeb jejich uživatelů.
Heartlandští mají k obavám dobré důvody: přechod na tyto nové systémy se neobejde bez toho, že odhodíme ideologii volného trhu, která dominovala globální ekonomice posledních tří desetiletí. Nezbývá, než abychom pohlédli pravdě do očí a řekli si, co taková reálná klimatická agenda přinese – v šesti navazujících oblastech, kterými jsou veřejná infrastruktura, hospodářské plánování, podniková regulace, mezinárodní obchod, spotřeba a daně. Zjištění, ke kterým dojdeme, představují pro pravičácké ideology, jako jsou ti, kteří se schází na konferencích Heartlandu, opravdový intelektuální konec světa,“ píše Naomi Klein.
Opravdu zásadní, systémová změna
Poukazuje na nutnost velkých projektů, na které si soukromníci netroufnou a musíme je svěřit státu. Na potřebu dlouhodobého plánování. Třeba zemědělství, které je postiženo trojí krizí půdní eroze, extrémních klimatických jevů a závislosti na fosilních palivech, potřebuje systematický program na mnoho desetiletí, jehož cílem je náhrada monokulturních obilnin trvalkami ve smíšených kulturách. Korporátní sektor se musí podřídit tvrdé regulaci v používání uhlíku nebo přímo zákazům nebezpečného a destruktivního chování. Nepřítelem je i dnešní pojetí volného obchodu a delokalizace, kdy se emise prostě přesunou někam do zahraničí, a tím se ničí jak atmosféra, tak místní výroba a zemědělství. Energeticky náročná dálková přeprava by měla být na příděl.
„Klimatické změny neznamenají konec obchodu. Znamenají však konec bezohledné formy „volného obchodu“, která ovládá všechny mezistátní obchodní dohody a Světovou obchodní organizaci. To bude dobrá zpráva pro nezaměstnané, pro rolníky, kteří nemohou konkurovat levným dovozům, pro obce, kterým utekly výrobní kapacity do zahraničí a místo lokálních podniků mají jen krabice z dovozu. To je zásadní výzva kapitalistickému projektu, protože přináší zvrat do trendu posledních třiceti let, který spočíval v neomezeném posilování korporátní moci.“
Musíme se také rozloučit s bezhlavým konzumerismem a nekonečným růstem, na kterém je postavena prosperita korporací vládnoucích tomuto světu, protože tato ekologická krize je způsobena nadměrnou spotřebou přírodních zdrojů. Extraktivní obory musíme důrazně zdanit. Máme si vybrat, jestli odhodíme systém, nebo zničíme planetu.
„Růst bude vyhrazen jen těm částem světa, kterým se dosud nepodařilo vymanit z chudoby. Zato ve vyspělém světě bude narůstat hospodářský podíl sektorů, které nejsou hnány potřebou každoročního zvyšování zisku (veřejný sektor, družstva, místní podniky, neziskovky), stejně jako sektorů s minimálními ekologickými dopady (ošetřovatelské služby a podobně). Vznikne tak obrovské množství nových pracovních míst. Avšak role korporátního sektoru, založeného na principu přírůstků prodeje a zisků, nutně poklesne.
Pokud tedy Heartlandští reagují na doklady o lidském vlivu na klimatické změny, jako kdyby ohrožovaly samotnou podstatu kapitalismu, nedělají to proto, že jsou paranoidní. Dělají to proto, že si toho všimli.“
Kde je tady východ z nouze?
Možná jsem to s tím rozsáhlým překladem přehnal, ale chtěl jsem ukázat, že na systémové změny tlačí i zákony mimo naši moc, zákony přírody. Zákony v naší moci, náš systém práva, může nějaký čas vzdorovat, a taky to arogantně činí. Skoro nic z toho, co by bylo potřeba udělat, nejde, nesmí se, je to v atmosféře opovržení, nemá to politickou podporu. Perspektivou je však buď spořádaný ústup, nebo nezvladatelný krach.
Vedle snílků, kteří chtějí změnit svět sami, teď hned, a kterým se věcně posmívá Štěpán Kotrba na Britských listech, musí být i realisté, kteří dokážou změnit nějaký ten odporný předpis. Lidé, kteří najdou síly, najdou cestu. Vedle mladých nadšenců a důchodců, kteří mají čas na občanskou práci, musí nastoupit i špičkoví odborníci s celým svým zázemím, aby touha dostala ruce a nohy a začala slézat z hesel na zem. I tito odborníci na tuto příležitost čekají, jsou zoufalí a rozhořčení, protože jejich argumentace zaniká v naléhavější agendě velekrádeží a megapodvodů, kterou jsou zahlceny politické elity. Ale dokud se nepodaří uzurpovat politické programy touto racionální agendou, dokud se to neprotlačí do parlamentu a nezačne měnit ve vynutitelná pravidla, bude každý převrat zbytečný, protože tohle není hlavní motiv dnešních zoufalých lidí.
Nedávno jsme tu měli velký rozhovor s legendárním Františkem Čubou, který prosazuje myšlenku venkovských koncernů, volných spojení družstev, skupin, jednotlivců se společnými servisními útvary pro potřeby financování, obchodu, informatiky, shromažďování poznatků, vývojovými dílnami a laboratořemi a mnohým dalším. Podobné kompetence jsou i na některých vysokých školách.
Představuji si „východ z nouze“, experiment některé z těchto vysokých škol, která má katedry environmentálního či sociálního podnikání, že rychle vystřihne lokální projekt pro nějaké marginalizované místo s bídou a nezaměstnaností, sežene grant a spustí pilotní provoz energeticky nezávislé, organické, místními výrobami a službami kvetoucí obce. Domyslí představu koncernu, spojí se s občanskými iniciativami a vrhne se na rychlý rozvoj příkladu, který bude mít i svoji alternativní měnu a lokální finance. Tento příklad by mohl být důležitější než generální stávka, protože by ukázal, za jakých okolností to jde. A komu všemu by to mohlo pomoci, kdyby to bylo i u nich doma. A bylo by to udržitelné.
Možná, že to nějaká partaj chce, sláva. Možná, že ne, založme ji, ale to obrovská práce, jak popisuje Kotrba, a všechny pokusy politických amatérů byly zatím k ničemu. Hřiště je obsazeno. Hra však nemusí být pořád stejná.
Rozhořčení je málo, i když do začátku stačí. Ale když se doplní program a vize a mocné síly, pro jejich uskutečnění… Jak prosté!
Zdroj: http://www.vasevec.cz/vip-blogy/zbynek-fiala-rozhorceni-iv
