David Martínek: Prolog. Řím. | Part I.

Římská říše se začíná rozpadat. Je to nepostřehnutelný okamžik.

Čas, kdy se konstrukt, mýtus i víra, na jehož základě byla říše vystavěna a udržována, změní v amfiteátru světa v pouhé obskurní divadlo.

Hodnoty, na kterých stála římská civilizace po staletí, se rozpustily v prachu Kolosea.

V amfiteátru, v němž davům pomáhá zapomenout na bídu civilizace, dluhy, obtíže, obavy a hlad krvavý zápas gladiátorů. Mužů, uloupených, od rodin, vesnic, příbuzných. Podobně, jako dnes, násilím odváděných na ulicích, v supermarketu, v čekárně u lékaře. Ve jménu války.

Žijeme v podobném monstrózním Koloseu světa jako naši předkové. V atrakci s nepřetržitým provozem. V matrixu digitální arény, v níž se plebejci i particiové mohou dosytosti realizovat v křiku.

Nenávist, zlost i vztek. Smích, výsměch, plané naděje a občasné, instantní chvilky dojetí.

Dav vzrušeně debatuje nad výkony zápasníků v cirku. Roztleskávačů davu. Prostitutů a zrůd. Poklesky mocných. Každý může fandit v ochozech. Tehdy, před staletími, i teď.

Je potřeba písek Kolosea neustále zaplňovat vzrušením. Masa musí zůstat u vytržení. Jedna atrakce proto rychle střídá druhou. Je nutné udržovat davy v napětí a strachu. Za cenu armády otroků, kteří se pro potěšení davu a za obrovských nákladů navzájem zabíjejí.

Řím za Dominitiána trpěl. Senát ovládli zdegenerovaní a poslušní. Už nikoliv budovatelé, vojevůdci, stavitelé. Někdejších 300 senátorů řídících rozsáhlý svět od Judee po Hispánii. Od britských ostrovů po města v písku, v horkém slunci pouště Sahelu, za nimiž následují jen karavany. Aristokracii nahradila bohatá, ale přízemní nobilita. V Senátu se hašteří bezcenní hlupáci, které si Řím, ukojený bohatstvím a nadbytkem zvolil dobrovolně. Císař Dominitián je na konci své éry pouze k smíchu. Vládce se stal lhářem, manipulátorem a nakonec tyranem, dštícím nenávist. Řím je prolezlý udavači.

Každý může lhát dle libosti. Vítězí nejprotřelejší intrikáni, kterým jejich úřady v tichosti sponzorují zločinci a ultrabohatí. A Senát? Je přehlídkou demiurgů, pro které je sebeprezentace smyslem života. Nezajímá je Řím. Jen vlastní moc, prebendy a pocty. Kteří se více než o budování státu starají o pikantní pomluvy, kterými častují v Senátu jeden druhého.

Římané vědí, že Koloseum, tato monstrózní stavba, div světa, je ve skutečnosti ztělesněním říše. Krev, meč, aréna, hédonismus. Provází je neustálý strach o život. Když se znelíbíš, dlužíš, máš nepřátele, špatnou víru, můžeš skončit v písku mezi otroky. Dav ječí a dupe v ochozech. Ale tuší, že ta nákladná a monstrózní show bude mít strašný konec.

𝗕𝗹𝗶́𝘇̌𝗶́ 𝘀𝗲 𝘃𝗮́𝗹𝗸𝗮.

Války mají po staletí týž průběh. Jako za Skythů, říše na východě, oplývající zlatem, mědí, obilím a levnými otroky, která se nepoddala ani Médům, ani Řekům, ani Sarmatům. Která Řím strašila ve snech po staletí. Obrazem nezkrotných jezdců na koních, kteří o světě věděli více, než Římané.

Válka má pro říši hluboký smysl. Nepřítel, 𝑜𝑏𝑟𝑎𝑧 𝑛𝑒𝑝𝑟̌𝑖́𝑡𝑒𝑙𝑒, je základem všeho. Válka spojuje nepokojný římský lid. Ochotný kdykoliv ke vzpouře. Řím je tak postaven na dobývání, válce a neustálé expanzi.

Z každého dobytého území plynou do Říma obrovské zdroje. Obilí z Egypta, Numibie, Pergamonu, Syrakus. Vzácné dřeviny, fíky, datle, zlato z Judeje. Otroci ze severu Afriky. Hospodářská zvířata, obilí a potraviny z Hispánie a Germánie. Frumentum a cibari.

Celý tehdejší svět krmí Řím. A Řím ochotně polyká.

Obraz barbarského nepřítele je nezbytný. Jsou to vzbouření Batavové v Germánii. Divocí a nezkrotní Briganti, Silurové a Ordovici na ostrovech, se svými temnými božstvy. Silní, nepoddajní, jak napsal Tacitus: 𝑁𝑜𝑛 𝑎𝑡𝑟𝑜𝑐𝑖𝑡𝑎𝑡𝑒, 𝑛𝑜𝑛 𝑐𝑙𝑒𝑚𝑒𝑛𝑡𝑖𝑎 𝑚𝑢𝑡𝑎𝑏𝑎𝑡𝑢𝑟. Ani krutost, ani shovívavost nepomůže.

A teď, pro změnu, Dákové.

Ta špinavá sběř, vedená Decebalusem, barbarem a šílencem, žijícím kdesi na východě říše, zdecimovala posádku u Dunaje. Podle přeživšího zvěda římští legionáři odolávali do posledního muže. Vysmáli se i veliteli Dáků, nabízející jim život v zajetí. Jejich výkřik, jdi do pekla, je nyní na praporech legií.

Císař může konečně vytáhnout do boje. Řím je na nohou a vojáci odcházejí za potlesku.

Kohorty a setniny se valí po římských silnicích. Římská armáda, vycvičená, s vynikajícími veliteli i vojáky, zásobovaná zbraněmi ze všech koutů říše, ve formacích, střídavých útvarech, s rychlými přesuny vojsk, katapulty i ohněm, schopná přemostit i Dunaj či Rýn, míří do Panonie.

Armáda. Jedna za druhou je ale poražena na hlavu.

𝗥̌𝗶́𝗺 𝗼𝗰̌𝗲𝗸𝗮́𝘃𝗮𝗹 𝘀𝗻𝗮𝗱𝗻𝗲́ 𝘃𝗶́𝘁𝗲̌𝘇𝘀𝘁𝘃𝗶́.

Však se také všemožní trubači, herci, řečníci, stratégové předháněli v oslavných řečech.

Řím je přeci na vrcholu. Vrcholu všech vrcholů. Jak by jej mohli ohrozit hloupí, nízcí, nevzdělaní Dákové, žijící s ovcemi.

Přivedeme vzbouřence jako pokaždé. Procesí zajatců, přivlečených do Kolosea, kde budou obřadně roztrháni lvy. Jejich hlavy napíchnuty na kůly. Popraveni. Rozčtvrceni. Decebalus bude postaven před soud. Aby Řím viděl, že platí právo. Naše právo.

𝗥̌𝗶́𝗺 𝗽𝗿𝗼𝗵𝗿𝗮́𝘃𝗮́ 𝗮 𝘃𝗹𝗮́𝗱𝗰𝗲 𝗺𝘂𝘀𝗶́ 𝗹𝗵𝗮́𝘁 𝘃𝗹𝗮𝘀𝘁𝗻𝗶́𝗺 𝗹𝗶𝗱𝗲𝗺

Někde v dálce vojska ale prohrávají jednu bitvu za druhou. Aby nakonec Řím byl nucen přijmout potupný mír. Vládce navíc musí platit i tribut. 𝐽𝑎𝑘 𝑝𝑜𝑛𝑖𝑧̌𝑢𝑗𝑖́𝑐𝑖́. A poslat řemeslníky, stavitele a velitele, které si odbojný Decebalus vyžádal. Aby mohl budovat vlastní stát.

Jak se to mohlo přihodit?

Armáda je prolezlá korupcí. Císař honí vojska pro vlastní slávu, a ne z potřeby. Vojáci bojují bez zájmu a z donucení. Velitelé kšeftují se zbraněmi a proviantem. Vědí, že vítězství je lépe uplatit, ale Dákové odmítají římské úplatky. V Římě je válka předmětem obchodů s vojskem a salónních debat, kde se demiurgové předhánějí v ódách na statečnost armád a císaře.

Nikdo těm žvástům nevěří. Nikoho nezajímá utrpení lidí z vesnic, prchajících před římskou armádou. Jsou to přeci jen špinaví a zaostalí podlidé. Stačí jim vypálit vesnice, uplatit nebo popravit předáky.

Celý tehdejší svět tu hru zná. Velmi dobře.

Všechny národy, žijící „pod ochranou Říma“ byli Římem dříve poraženy. Říše je konglomerát podrobených národů. I Galové a Germáni byli nuceni nakonec podřídit se římskému právu. Moci římských legií. Organizaci a správě římské administrativy. Platí daně a odvádí velké tributy, poplatky a zásobují Řím. Vydržují římské armády. O jejich životech rozhodují vzdálení císařové. Děti podrobených vůdců kmene drží v Římě. A učí je římským pořádkům.

Otřesy v Římě, války, daně, násilí, převraty, boje o moc se promítají do celého tehdejšího civilizovaného světa.

𝗖𝗵𝗹𝗲́𝗯, 𝗵𝗿𝘆 𝗮 𝗽𝗿𝗼𝗽𝗮𝗴𝗮𝗻𝗱𝗮

Císař prohrál a přesto uspořádá oslavy. Do Říma se musí vrátit jako vítěz. Co na tom, že po válce v celé říši panuje hlad a odpor. Řečníci a glorifikátoři musí nyní ukázat své kvality. Najatí herci objímají despotu, zachránce, a s hysterickým pláčem mu děkují za záchranu Říma. Despota předvádí cvičení s mečem a štítem. Do Říma se stahují armády. Půjdou znovu na Dáky. Bude jich stokrát více.

Ulice ale lemují lidé, svírající pěsti. Despota se nechá prohlásit doživotním censorem, neomezeným pánem Senátu. Rozdá peníze armádě, jak jinak, aby si pojistil vlastní krk.

Bouřlivé nálady Římanů je třeba ukonejšit. Davy dostanou další nevšední podívanou. Chléb a hry.

Krev v aréně, fascinující dravé šelmy, nádherné otrokyně, gladiátoři ze všech provincií. Extatický řev davu, kterému jsou každodenně předkládány masakry.

Protože pohled na krev dá zapomenout na vlastní mizernou existenci. Uvolní vášeň, vztek a vzdor. Který by se jinak promítnul do bouří v ulicích Říma. Krev otroků si zároveň podrobuje dav.

Nikdo se nechce stát další obětí. Dav reptá, ale jen potichu. A doufá, že toho parchanta, který všechno způsobil, zabijí spiklenci.

Císař nechá rozdat jídlo, ze zásob a skladišť, čert vem, co bude za čtyři roky. Dav mu provolá slávu a na chvíli se může zdát, že Řím je stále slavný, nezničitelný a mocný.

𝗩𝗮́𝗹𝗸𝗮 𝗮𝗹𝗲 𝗽𝗿̌𝗶𝗻𝗲𝘀𝗲 𝗷𝗲𝗻 𝘂𝘁𝗿𝗽𝗲𝗻𝗶́ 𝗮 𝘇𝗹𝗼.

Šíří se hlad. Nemoci. Rostou daně, vybírané nemilosrdně ze všech koutů říše. Roste drahota. Ceny obilí, potravin, vína. Zatímco odměna za práci klesá. Po ulicích se potloukají vojáci, zmrzačení, slabí, někdejší hrdinové bitev a žebrají.

Náklady na dvůr a výdaje císaře strmě rostou. Výdaje na armádu, poplatky špiclům, hetérám a pochlebovačům, kteří okázale velebí tyrana. Koloseum, monstrum smrti, postavené z peněz, zlata a vzácných předmětů z vypleněného židovského Chrámu je nyní v provozu každodenně.

Je počátkem zkázy.

Řím se stal pouhým spektáklem. Koloseem. Divadlem pro masy. Kulisou k bytí.

Přestal být státem, vzniklým z potřeby chránit občany. Domovem. Řádem.

Odkaz Dáků, kteří úspěšně, alespoň na čas, dokázali vzdorovat mocnému impériu zažehne ohně napříč celým tehdejším světem. V každém koutu světa si lidé šeptají. Proč živit Řím. K čemu je dobrý. Dokážeme žít bez něj. A bude nám lépe.

Když Domitianus zahyne dýkou spiklenců, jeho obrazy jsou zničeny, sochy rozbity na padrť a památka prokleta.

Řím je ale už na cestě, vedoucí k postupnému zániku.

Zvěsti o jiné civilizaci, Judea

Kdy přesně ve vývoji lidského druhu existoval okamžik, kdy se naše násilná civilizace, potácející se od jedné války k druhé mohla vydat jiným směrem?

𝑁𝑖𝑐̌𝑒𝑛𝑖́, 𝑏𝑜𝑟̌𝑒𝑛𝑖́, 𝑜𝑏𝑛𝑜𝑣𝑎. Kreativní destrukce.

Marx a od něj Schumpeter pojmenovali proces, kdy je záměrně zničeno staré, aby se uvolnilo místo novému. Během této záměrné destrukce, provázené nějakou formou revoluce, války, změny, přichází na svět nová idea, produkt, či změna uspořádání společenského řádu, která promění optiku a chod civilizace.

Známe tu věc, běžně, z prostředí byznysu, technologií a inovací. Disruptivní technologie a inovace dokáží smést dosavadní pořádky, nahradit předchůdce a změnit podstatu matérie světa. Parní stroj nastartoval první průmyslovou revoluci. Tranzistor otevřel dveře k dnešní digitální éře. Umělá inteligence posune civilizaci k všesměrovému vývoji, který skokově změní vědu a technologie.

Německý sociolog Werner Sombart byl prvním, který pojem kreativní destrukce použil v souvislosti s válkou. V knize Krieg und Kapitalismus z roku 1913 pojmenoval fakt, že kapitalismus záměrně snižuje hodnotu celospolečenského bohatství a majetku válkami nebo opakujícími se hospodářskými krizemi.

Proč? Ničení umožňuje přetrhat pouta a systém vztahů, jimiž je společnost definována a zároveň svázána. Ničení zároveň vytváří prostor pro novou výstavbu. Na konci kreativní destrukce je jakýsi nový počátek.

Po válce, když se v roce 1945 svět začal zotavovat ze stavu naprostého zničení, Německo i Rusko leželo v rozvalinách. Válka, která sužovala po šest let kontinent, zničila desítky měst. Leningrad, Varšava, Drážďany, Berlín. Hirošima a Nagasaki, atomovými bombami. Svět se vzmáhal z poválečného chaosu velmi obtížně. Přesto už v roce 1969 stanul na měsíčním povrchu Neil Armstrong, první člověk, který tam přistál v rámci vesmírné mise Apollo 11.

Poválečný růst si dodnes malujeme jako “zlatou éru kapitalismu”.

Proč? Protože lidstvo po válce potřebovalo obnovit zničená města. A právě poválečná obnova umožnila obrovský ekonomický růst.

Navíc, z vynálezů, které byly vyvinuty během války těžil technologický pokrok. Radar a sonar. Proudové motory a rakety. První počítače, Collosus a Eniac. Atomové bomby i reaktory. Plasty. Antibiotika.

Jako bychom potřebovali válku a ničení pro civilizační genezi. Je to obludné.

Válka není nic jiného než rvačkou o cizí území, surovinové zdroje a mindset. To, čemu lidé věří. Čí vláda, toho náboženství, středověké pravidlo, které je v obdobě platné dodnes.

Pokud akceptujeme, že válka je řešením problémů a svět je možné v pravidelném cyklu rozbít, bez ohledu na oběti a životy lidí, jsme jednoduše hloupí tvorové.

Pro elity může být nákladné přebudovávat svět za pochodu. Je to složité a pomalé. Provázené obrovskými potíži a odporem. Lépe a levněji se staví na zelených loukách. Na dobytých územích. Snadnější je porazit slabší stát, nebo alianci a vzápětí vydrancovat její zdroje, podřídit si obyvatelstvo a vnutit poraženým své pořádky.

Ale naše civilizace dospěla do bodu, kdy je svět již plně obsazen. Všesměrová expanze jednotlivých gigantů, Spojených států, Ruska, Číny a jejich civilizací a systémů dospěla k vzájemným hranicím. A cestou je buď globální konflikt, který nemá řešení. Nebo jiná cesta.

Dokážeme tohle změnit?

Existuje jiný princip, který by posouval civilizaci bez potřeby ničení, zabíjení a obrovských a zbytečných obětí? Možná ano. Ale to bychom se museli vrátit někde k počátku křesťanské civilizace. Do bodu nula. Do Říma, na přelomu věků.

Těžiště totiž leží ve způsobu, jakým myslíme. V naší etice.

Přitom. Ten nejdůležitější příběh všech dob máme k dispozici.

𝗕𝗼𝗱 𝗻𝘂𝗹𝗮

Na přelomu římské civilizace se objevil nový prorok. Ohlásily jej nebeské úkazy.

Řím ovládá většinu tehdejšího světa. Impérium, šířící svou moc, kulturu, etiku, právo i božstva, expandovalo do všech koutů kontinentu. Vládne mečem, silou, technickou a vojenskou dominancí, přesahujícím schopnosti a možnosti porobených národů a kmenů. Pouze římská vojska jsou schopna překračovat veletoky řek, budovat rozsáhlá fortifikační opevnění pro strategicky významné a opěrné body říše, zde budovat města, silnice, mosty, viadukty, vést vodu po stovky kilometrů.

Římané prosadí své vidění světa a zákony kdekoliv. Provincie spravují přísnou správou dobytých území. Válka je denním chlebem Římanů.

V provinciích stojí v čele římští prefekti, konzulové, praetoři, politici senátorského stavu.

Situace v provinciích je napjatá. I Judsko, mocný stát, je podroben Římu. Židé pozorují, jak římská civilizace prostupuje jejich životy. Na jedné straně pokrok, cesty, kanalizace, přehledná správa daní, čilý stavební ruch, pořádek a bezpečnost v ulicích. Na straně druhé pohrdání ze strany Římanů. Židé jsou ve vlastní zemi lidmi druhé kategorie.

𝗜𝗻 𝘀𝗶𝗹𝗲𝗻𝘁𝗶𝗼

Věří v Proroka. V nového Davida, mocného bojovníka a krále. Který Římany, pohlížející na židovský národ s despektem a převahou, vyžene ohněm a mečem. Šeptají si o příchodu nového Mesiáše a šepot v provincii je trvalý. Už od dob Makabejců či Antigona a jeho povstání, které bylo potlačeno a je v živé paměti.

Z něj, z tohoto šepotu, se rodí pouliční kazatelé, ponoukající k odporu. Ale Řím si s nimi ví pokaždé snadno rady. Vězení jsou jich plná a karabáč a důtky sviští při exekucích svižně a důrazně.

Judsko má navíc vlastního krále. Heroda Velikého. Vazala Říma, který Judsko dobyl, porazil Antigona a s římskou mocí v zádech se stal satrapou a mocným vládcem. Herodes přestavěl jeruzalémský Chrám, který se nyní pyšně vypíná nad městem. Vybudoval přístav Caesarea Maritima, nedobytnou Masadu, pevnost, která ukazuje sílu jeho moci a přestavěl královský palác. V němž jej velebí jeho rozsáhlé dvořanstvo. Herodův trůn si s římskými patricijskými a aristokratickými domy nezadá. Jeho nádhera a okázalost předstihuje i obvyklé orientální manýry vládců a satrapů.

Herodes je mocný. Je to muž meče.

Když k němu dorazí zvěsti, že se narodí nový židovský král, povolá své kněží. Ti mu neochotně potvrdí zvěsti, kolující mezi lidem. Herodes neváhá. Nechá povraždit všechny novorozence.

Z Judee pak prchá žena a její ochránce, Josef, ve spěchu, do Egypta. Ví, že dítě, které se jí narodí, bude jiné. Musí jej ochránit, před vším a přede všemi.

Ve snech se jí stále zjevuje tvor s křídly, který jí navštívil před rokem. Slyší a rozumí tomu, co říká. Sen se jí vrací. Otěhotněla, přestože před tím nikdy nepoznala muže. A když porodila, přišli magové. Tehdy pochopila, že dítě, které se jí narodilo a nyní jej veze ukryté pod látkami, je neobvyklé. Je možná příštím Prorokem.

𝗩𝗼𝗹𝗯𝗮

Prorok žije v ilegalitě.

Když z ní vystoupí, už jako mladý muž, pojmenuje východisko z nastavení násilné římské civilizace i Judee. Vnímá a vidí, že civilizace, stojící na síle zbraní, moci, peněz, násilí, není cestou, která někam vede. Není cestou, kterou lidem darovali Stvořitelé. Ví, že ani podpora satrapů Říši není cesta. Je to jen politika, vedoucí lid k útlaku. Která navíc nutí porušovat svatá přikázání víry.

Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Pomni, abys den sváteční světil. Řím je přesným opakem.

Prorok odmítá násilí. Říká, nastavte druhou tvář.

Pro Řím, impérium, prosazované za cenu válek, krve a mrtvých jsou podobné teze k smíchu. Říman si má být jist svou převahou, kdekoliv na světě. Nemá nabízet soucit, pochopení, odevzdání, mír.

Říman má u pasu meč, který rozetne problém, kdykoliv se nějaký objeví.

Jak by fungovaly římské legie, základ římské moci, kdyby vojáci nabízeli nepřátelům říše tvář k políčku.

Co je to za hlupáka? Nepomohlo by mu pár ran bičem?

Tenhle chlapík navíc odmítá i dogmata židovské víry. Což mezi samotnými Židy působí obrovskou nevoli. Protože právě dogmata, udržovaná od dob Mojžíše, pomáhala kmenům a národu přežít celé věky. Takže proti němu bouří i Farizejové, kněží. A dožadují se u Říma zatčení tohoto muže. Což je pro Římany poněkud překvapení. Židé chtějí trestat jiné Židy? Zábavné.

Židé čekají proroka, který vyžene Římany mečem a ohněm. Římané velmi dobře vědí, po čem prahnou židovská srdce. Po vzpouře a násilí. Tenhle heretik naopak nechce válčit. Jen znesvěcuje židovské náboženství inovacemi.

Když nechce válčit, pro Římany zprvu nepředstavuje ohrožení. Jen dalšího potulného kazatele, který dělá rozruch.

𝗩𝘆́𝘀𝗺𝗲̌𝗰𝗵 𝗮 𝗼𝗱𝗺𝗶́𝘁𝗮́𝗻𝗶́

Kdo je ale ten člověk? Ptají se farizejové, ochránci víry.

Jaký je jeho původ? Kde se vzal?

Je to Žid. Jen tesař. Samozvaný kazatel z lidu. Pocházející, probůh, odněkud z Nazaretu, malé a špinavé venkovské díry. Nikdo. Rouhač.

𝗭𝗮́𝗽𝗮𝘀

Situace se změní, když muž začne prokazovat svůj úděl neobvyklými úkazy.

Muž dokáže měnit nemocnou tkáň ve zdravou. Uzdraví desítky lidí. Oživí i mrtvého Lazara.

Mění vodu ve víno. Podobnou moc měl Mojžíš.

Lidé to vidí a křičí: zázrak. Zvěsti se šíří rychlostí požáru. A budí nepokoje. Jeho kázání přitahují obrovské davy. Lidé vnímají, že léčitel ovládá podstatu mystéria hmoty. Živých tkání. Lidem je tento dar a druh schopností prozatím z dobrých důvodů odepřen. Než přijde čas.

Události se začnou rychle vyvíjet. Muž, obdařený takto výjimečnými schopnostmi, hlásající novou víru, je rázem ohrožením. Jak pořádků v Judeji, tak i pro samotný Řím.

Na počátku konce jedné civilizace, ukazuje muž cestu, kudy se má civilizace vydat. Je to dar Stvořitelů.

Klid, mír, láska. Tvoření. Spása. Poznání. A z něho plynoucí rychlý civilizační pokrok. Směrem ke hvězdám. Svět, ve kterém jsou si lidé rovni. Spravedlivý svět bez násilí. Kde je člověk odpovědný pouze Stvořiteli.

Sabat má sloužit lidem. Ne lidé sabatu.

Chrám má sloužit lidem. Nikoliv lidé Chrámu.

Řím má sloužit lidem. Nikoliv lidé Římu.

Farizejové, vládce Herodes, Kaifáš, velekněz Chrámu i prefekt Pilát Pontský vědí okamžitě, že brzy vypukne vzpoura.

𝗦𝘁𝗿̌𝗲𝘁 𝘀 𝗺𝗼𝗰𝗶́

Herodes do jádra komunity vyšle krvavý vzkaz. Nechá popravit Jana Křtitele, jednoho z kazatelů. A jeho hlavu věnuje tanečnici Salome. Odměnou za tanec. Je to výsměch ulici. Násilný akt, demonstrace moci, odmítnutí křiku z ulice, stejně jako potulných kazatelů, která má zastrašit narůstající odpor.

Po tržištích Judeje v té době pobíhá spousta kazatelů. Mezi nimi i spousty pomatenců. Za některými táhnou celá procesí. Řím je na to zvyklý. Během výbojů vojáci viděli ledacos. Temné kulty krve. Levitanty. Šamany, kteří léčí pouhým dotekem. Kněžky v egyptských chrámech. Orákula. A mraky místních vůdců. I Herodes zná velmi dobře své poddané.

Vykládej si, co chceš, ale nesmíš se dotknout podstaty moci.

Tento muž je jiný. Říká. Země uživí bez problému všechny, bez rozdílu. Chléb náš vezdejší.

Zná podstatu stvoření. A ukazuje způsob, jak dosáhnout skutečné změny.

Římané jej přibijí na kříž.

A po něm tisíce jeho následovatelů.

𝗘𝘁𝗮𝘂

Jak by vypadala civilizace, kdyby v roce nula namísto ukřižování nazaretského kazatele svět přijal myšlenky nenásilí? Jak by se vyvíjela civilizace, postavená nikoliv na hmotě, meči a moci, ale na duchovní podstatě, rozvíjející myšlení, učení, tvoření? Lásce, jako zdroji vztahů mezi tvory. Pravdě, jako určujícímu principu poznání a cestě, která vede člověka ke Stvořitelům?

Úkol, který má civilizace od Boha, tedy entitu, kterou nazýváme Stvořitelem, je velmi prostý.

Vesmír je velmi nehostinné místo. Zázrak života, zázrak stvoření, uprostřed rajské zahrady, v níž Bůh vytvořil po několika pokusech Člověka a dal mu darem Zemi, s jediným úkolem. Žít na této planetě. Vytvořit civilizaci. A až přijde čas, rozšířit život dále do Vesmíru.

𝗛𝗲𝗿𝗲𝗱𝗶𝘁𝗮𝘀 𝘀𝗽𝗶𝗿𝗶𝘁𝘂𝗮𝗹𝗶𝘀 𝗥𝗼𝗺𝗮𝗲

Křesťané jsou pronásledováni. Herodes Agrippa, vnuk Heroda Velikého s nenávistí pozoruje, jak se z malé sekty příznivců stává kult a poté odnož víry s početnými přívrženci. Uvězní Petra, apoštola a prvního biskupa církve. Ten se zázračně osvobodí, uprchne do Říma, kde jej beztak čeká mučednická smrt.

Řím císaře Nera je v krizi. Války na okraji impéria vedou k potížím se zásobováním. Cena obilí a potravin roste. Války, daně, pokuty a výstřední rozhodnutí vládce ničí ekonomiku státu, měst i vypleněných provincií. Vede římský lid k nenávisti a odporu.

Když ještě navíc vypukne obrovský požár, který zničí větší část Říma, odpor vůči násilnému a šílenému císaři je na hranici vzpoury. Zvlášť, když Suetonius a Cassius Dio přímo obviní císaře ze žhářství. Požár by mohl získat prostor pro nový Neronův palácový komplex. Nero situaci vyřeší po svém. Obviní z požárů a obtíží Říše křesťany. Přesměrování agrese na nevinné je velmi účinným způsobem, jak se vyhnout odpovědnosti za vlastní špatná rozhodnutí.

Křesťané jsou pochytáni, později udáváni za úplatu Římany. Když jsou upalováni, přibíjeni po stovkách a tisících na kříž, dav si z umírajících tropí posměšky a týrá je. Dovoleno je vše.

I Petr, vyděšený hrůzami Říma, popravami, upalováním, křižováním a násilím v ulicích, chce na prosby souvěrců odejít a utéct. Cestu mu zastoupí oživlý Kristus.

𝑄𝑢𝑜 𝑣𝑎𝑑𝑖𝑠, 𝐷𝑜𝑚𝑖𝑛𝑒?

𝑃𝑟̌𝑖𝑐ℎ𝑎́𝑧𝑖́𝑚 𝑠𝑒 𝑑𝑎́𝑡 𝑝𝑜𝑑𝑟𝑢ℎ𝑒́ 𝑢𝑘𝑟̌𝑖𝑧̌𝑜𝑣𝑎𝑡.. odpoví Kristus.

První biskup umírá na kříži, hlavou dolů. A po něm tisíce, desetitisíce, statisíce dalších. Řím, libující si v násilí, agresi a krvi terorizuje křesťany po další tři staletí.

Přesto se prorokovo učení stane základem nové civilizace. Ale stane se tak z vůle Říma.

𝗞𝗼𝗻𝘀𝘁𝗮𝗻𝘁𝗶𝗻

V roce 312 římskému císaři Konstantinovi prorocký sen pomůže k rozhodnutí postavit do čela bitvy pronásledované křesťany. Ti se bijí jako lvi. Vítězství v rozhodující bitvě u Milvijského mostu, podle Lactantia a Eusebia, podle legendy pomohl křesťanský Bůh. O rok později císař ukončí pronásledování a zabíjení křesťanů Milánským ediktem a učení se stane oficiální vírou Říma.

Namísto lásky, pravdy, svobody se ale víra stane novým nástrojem pro ovládání civilizace.

Násilné dědictví Říma se vpraví do praxe a politiky církví.

Cestu lásky, evangelií, šíření Písma a odkazu Krista provází dvě tisíciletí utrpení. Křížové války, v boji proti muslimům. Interdikty, v politickém boji papežů proti světské moci. Upalování žen pod záminkou čarodějnictví. Upalování, vraždění a pronásledování reformátorů, odmítajících dobová dogmata. Viklef, Jan Hus, Zwingli, Luther, Kalvín a další. Upalování nositelů nových myšlenek, bořících svými objevy kulisy tehdejšího světa a moci. Kněží, žehnající generálům, zbraním a armádám křížem a modlitbou ve všemožných válkách.

S Kristem samotným to nemá nic společného.

Jsme stále potomky Říma.

A nikoliv Krista.

Po ztrátě území u Avdijivky, v pekle, v němž se ocitly ukrajinské jednotky, dané převahou ruských vojsk, masívní dělostřeleckou palbou a obrovským přečíslením začalo být evropským politikům jasné, že Ukrajina, přes obrovské transfery zbraní a peněz, pocházejících ze všech koutů světa, ve válce s Ruskem s velkou pravděpodobností utrpí porážku.

Podstatným důvodem je i změněná situace, kdy se Spojené státy načas odmítly podílet na dalším financování ukrajinské války, nad rámec již schválených výdajů. Černý Petr tak zůstal v rukou evropských politiků a iniciativy se ujal francouzský prezident Macron.

Macron nejprve před lídry evropských zemí zopakoval, že Rusko nemůže a nesmí ve válce proti Ukrajině vyhrát. A později nevyloučil ani vyslání pozemních sil zemí Severoatlantické aliance (NATO) na Ukrajinu.

Na slova Macrona zareagovaly Spojené státy odmítnutím. Podle Reuters a prohlášení z Bílého domu: „Spojené státy neplánují vyslat vojáky do bojů na Ukrajinu. A neplánují tam vyslat ani jednotky NATO.“

USA prohlásily, že posilují přítomnost jednotek NATO ve východní Evropě.

“To, co jsme jasně řekli, je, že jsme již zvýšili a zvyšujeme přítomnost jednotek NATO ve východní části aliance na území NATO.” *

Již o měsíc později, 22.3.2024, ale předseda Vojenského výboru NATO, admirál Rob Bauer prohlásil, že země NATO jsou v současnosti plně připraveny na případný ostrý konflikt s Ruskem.

Macron tvrdí, že se vytváří koalice států, které Kyjevu mohou dodat rakety středního a dlouhého doletu. Dále sdělil, že posílí kybernetickou obranu, rozšíří další dodávky zbraní a munice a zabezpečení hranic s Běloruskem. Podle spojenců může vojensky zasáhnout v zemích, ohrožených ruskou invazí, jako je Moldavsko. Polsko, Litva a další země, ústy svých představitelů vyjadřují ochotu připojit se k Macronovi.

Eskalace konfliktu na Ukrajině tak nabrala nebezpečné tempo i směr.

Velmi vážné výhružky Rusku komentoval mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov. Ruské úřady invazi na Ukrajinu dlouhodobě označovaly za „speciální vojenskou operaci“. Peskov nyní připustil, že země se nachází ve válce.

„V podstatě poté, co do toho vstoupil kolektivní Západ, změnilo se to ve válku. De iure je to speciální vojenská operace. De facto se to pro nás přeměnilo ve válku. Poté, co kolektivní Západ stále více a více přímo zvyšuje míru svého zapojení do konfliktu. Tedy změny se odehrály v podstatě, ale nikoliv v právním smyslu,“ řekl Peskov rozhlasové stanici Kommersant FM.

29.02.2024, v reakci na vyřčené, projevu, určeném západním politikům Putin varoval, že riskují vyprovokování jaderné války, pokud pošlou vojáky bojovat na Ukrajinu. Řekl, že Moskva má zbraně k úderům na cíle na Západě. Válka na Ukrajině vyvolala nejhorší krizi ve vztazích Moskvy se Západem od kubánské raketové krize v roce 1962. Putin již dříve mluvil o nebezpečí přímé konfrontace mezi NATO a Ruskem, ale jeho čtvrteční jaderné varování bylo jedním z jeho nejvýraznějších.

“(Západní politici) si musí uvědomit, že máme také zbraně, které mohou zasáhnout cíle na jejich území. To vše skutečně hrozí konfliktem s použitím jaderných zbraní a zničením civilizace. Copak to nechápou?!”

Putin, viditelně rozzlobený, připomněl západním politikům osud invaderů, jako byl Adolf Hitler z nacistického Německa a francouzský Napoleon Bonaparte, kteří v minulosti neúspěšně napadli Rusko. “Nyní ale budou následky mnohem tragičtější,” řekl Putin. “Myslí si, že (válka) je karikatura,” řekl a obvinil západní politiky, že zapomněli, co skutečná válka znamená, protože v posledních třech desetiletích nečelili stejným bezpečnostním výzvám jako Rusové.

Ruské síly pokračují v postupu pozemními operacemi a vyřazováním ukrajinské infrastruktury. Vzdušný, raketový útok a zničení Dněperské vodní elektrárny, jedné z největších ukrajinských elektráren, prakticky bez odezvy protiraketových baterií, dodaných Západem, dokladuje, že Rusko fakticky kontroluje situaci na bojišti.

𝗡𝗮𝗽𝗲̌𝘁𝗶́ 𝘃 𝗥𝘂𝘀𝗸𝘂

V Rusku, zasaženém 22. března 2024 silným teroristickým útokem a střelbou do nevinných lidí v obchodním centru Crocus City Hall v Krasnogorsku na předměstí Moskvy, bylo zabito 143 lidí a více než 360 bylo zraněno. Akt brutálního teroru bude spouštěčem veřejných nálad v Rusku.

Jestliže Putin do této doby manévroval společnost směrem od konfliktu a snažil se, aby provoz rozsáhlé ruské federace nebyl omezen dopady konfliktu, akt teroru jej staví do role, kdy bude nucen přijmout další rozsáhlá opatření.

Ruská strana prezentuje ukrajinský konflikt jako omezený, zástupný střet Ruska se západními geopolitickými protivníky Moskvy, v němž Ukrajina je vnuceným bojištěm. Podstatou rusko-ukrajinského střetu je pak etnický konflikt, jehož jádrem je ochrana etnických Rusů na Ukrajině. Vystavených kyjevským režimem a neonacistickými jednotkami mimo kontrolu kyjevského režimu rozsáhlé ostrakizaci a teroru v letech 2014-2022.

𝗣𝗿𝗼𝗯𝗹𝗲́𝗺 𝗺𝗲́𝗱𝗶𝗶́ 𝗮 𝘇𝗮́𝗽𝗮𝗱𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗼𝗽𝗮𝗴𝗮𝗻𝗱𝘆

Putin se stal předmětem až patologické fascinace a obsese západních médií. Srovnání s Hitlerem, denní zprávy, stavící Putina i Rusko do role ikonického zloducha a nepřítele Západu, jsou součástí vyhraněné západní propagandy. Formují psychologická nastavení společnosti.

Dlouhodobé příčiny konfliktu západní média systematicky ignorují. Na západě existuje vyhraněný výklad událostí, které vedly k válce. Ale tento výklad systematicky pomíjí skutečnou podstatu konfliktu. A tím je kromě aktivit Ruska stejně výrazný podíl hybridních, zpravodajských a ekonomických operací západních zemí vůči Rusku.

Na Západě jsme zvyklí vnímat hrozby z Ruska, různé formy hybridní, psychologické a propagandistické války. Ale v praxi je tatáž mediální válka, propaganda, stejné formy ovlivňování uplatněna i z opačné strany. Západ se snaží udržet „názorovou jednotu“. Přičemž informace o metodách agrese vůči Rusku, hybridní, mediální, zpravodajské války, které Západ uplatňoval po celá léta vůči Rusku a Putinově administrativě jsou vystrkány do koridoru „proruské propagandy“.

Pro západní média válka na Ukrajině začala v roce 2022 ruskou invazí. Fakticky je střet na Ukrajině výsledkem dlouhodobého procesu politických aktivit a geopolitického soupeření Ruska se Západem.

Až teprve poté, co veřejnost a alternativní média svedla s mainstreamem otevřený a nerovný zápas o objektivní podstatu informování o podstatě konfliktu, média neochotně připustila jak existenci neonacistů na Ukrajině, o jejichž existenci před válkou bez problému, byť omezeně informovala. Vliv západních aktivit a pokusy o rozbíjení a oslabování Ruska. Problémy s rozsáhlou korupcí, které se promítly i do chodu ukrajinské armády. A jen velmi zřídka se objevují v médiích objektivní analýzy, snažící se pojmenovat situaci ruských menšin od roku 2013 po událostech EuroMajdanu.

Důvodem je, že objektivně zprostředkovaná data by nezapadaly do narrativu o podpoře demokratické Ukrajiny vzdorující „fašistickému“ Rusku. Pokud by byla veřejnost objektivně informována o problémech postavení ruských menšin, korupci, neblahých symbolech Ukrajiny v podobě odkazu Bandery, násilných odvodech mužů do ukrajinské armády a dalších jevech, ochota podporovat dodávky zbraní do jádra konfliktu by patrně už od počátku konfliktu poklesla na minimum. A válka by měla patrně jiný průběh.

Média mají přímý vliv na vytváření podpory konfliktu v nesmyslné válce. Budování obrazu nepřítele, což je po tisíciletí využívaný nástroj, umožňující formovat myšlení mas. Jsou přímo zodpovědná za prodlužování konfliktu. Stejně tak je evidentní, že dnes jsou napadáni lidé i politici, kteří usilují o příměří a zastavení bojů. „Chmírové“. „Ruští kolaboranti.“ Atd.

U podstatné části veřejnosti má právě tento vyhraněný, nekritický postoj médií vůči Rusku a Putinovi spíše opačný efekt. Putin se stal v podstatě symbolem kontrakultury. Veřejnosti, odmítající ohraničený diskurz veřejné debaty a monotónní agendy angažovaného a směřovaného zpravodajství.

𝗥𝘂𝘀𝗼𝘃𝗲́ 𝘀𝘁𝗼𝗷𝗶́ 𝘇𝗮 𝗣𝘂𝘁𝗶𝗻𝗲𝗺

Ruská společnost dala v nedávných volbách více než jasně najevo, že stojí jak za Putinem, tak jeho politikou hájení výsostných geopolitických ruských zájmů. Komentovat průběh ruských voleb, slabé kandidáty, jednoznačnou mediální veřejnou podporu Putinovi, praktickou neexistenci ruské politické konkurence či dohled nad volbami optikou Západu je objektivní.

Ale zároveň je o naprostém nepochopení situace. Rusko je prakticky ve válečném stavu. Nepřítel před branami znamená, že vláda přešla do režimu koncentrované moci. Změna ve vedení státu, o níž usiluje Západ od nástupu Putina k moci, je nemyslitelná. Rusové za Putinem stojí.

Teroristický útok a západní výhrůžky jen výrazně posílí veřejné nálady a podporu nekompromisního vojenského řešení konfliktu.

𝐴 𝑜𝑡𝑎́𝑧𝑘𝑢, 𝑗𝑎𝑘 𝑏𝑦 𝑣𝑒 𝑣𝑜𝑙𝑏𝑎́𝑐ℎ, 𝑧𝑎 𝑠𝑜𝑢𝑐̌𝑎𝑠𝑛𝑒́ 𝑠𝑖𝑡𝑢𝑎𝑐𝑒 𝑑𝑜𝑝𝑎𝑑𝑙 𝑉𝑜𝑙𝑜𝑚𝑦𝑑𝑦𝑟 𝑍𝑒𝑙𝑒𝑛𝑠𝑘𝑖𝑗, 𝑘𝑡𝑒𝑟𝑦́ 𝑣𝑜𝑙𝑏𝑦 𝑛𝑒𝑟𝑖𝑠𝑘𝑢𝑗𝑒 𝑎 𝑡𝑒́𝑚𝑎 𝑝𝑜𝑙𝑖𝑡𝑖𝑐𝑘𝑒́ 𝑝𝑙𝑢𝑟𝑎𝑙𝑖𝑡𝑦 𝑝𝑜 𝑣𝑦𝑝𝑢𝑘𝑛𝑢𝑡𝑖́ 𝑣𝑎́𝑙𝑘𝑦 𝑝𝑟𝑒𝑧𝑖𝑑𝑒𝑛𝑡𝑠𝑘𝑦́𝑚 𝑣𝑦́𝑛𝑜𝑠𝑒𝑚 𝑧𝑟𝑢𝑠̌𝑖𝑙, 𝑝𝑜𝑛𝑒𝑐ℎ𝑎́𝑣𝑎́𝑚 𝑧𝑐𝑒𝑙𝑎 𝑠𝑡𝑟𝑎𝑛𝑜𝑢.

Rusko eskalaci konfliktu vnímá jinak, než západní politici. Existuje velmi podstatný rozdíl v ruském chápání okolního světa a naopak, v politické kultuře západního světa. Která se pohybuje, podobně jako na někdejším francouzském dvoře Bourbonů ve světě dramatických prohlášení, mediálních poryvů, soupeření o pozornost a složitých politických piruet, jejímž cílem je udržet si kontrolu především nad myslí vlastních obyvatel.

Macron usiluje o znovuzvolení. Nedávné události v bývalých francouzských koloniích Nigeru, kde došlo k odklonu od Francie, a předtím v Mali, Burkina Faso či Gabonu znamenají, že Afrikou se šíří požár sympatií k Rusku a odmítání Západu. Macron po ztrátě Nigeru potřebuje politický úspěch v mezinárodní politice.

Macronova vyhlášení ale Rusko vnímá jiným způsobem, než Evropa.

Rusko představuje spíše svět, poměřující pečlivě pohyby a vyjádření protivníků. V šachové hře geopolitiky, kde sebemenší chyba má nedozírné následky, ani jiný přístup není možný.

Jestliže Macron vyhrožuje Rusku zbraněmi, vojenskými jednotkami, dodávkami palebných raketových systémů, Rusové řečnické Macronovy piruety pečlivě vyhodnocují. A vzápětí, suše, podle potřeby zvýší počet armád, kontingentů, raket, zabezpečení území a v očekávání útoků západních armád rozmístí adekvátní vojenskou sílu.

𝗭𝗯𝗹𝗮́𝘇𝗻𝗶𝗹𝗶 𝘀𝗲?

Evropští politici, v čele s Macronem tedy bubnují do další eskalace konfliktu.

Jediná otázka, která v této souvislosti může zaznít, zní: Zbláznili se?

Ukrajina je obrovský geopolitický průšvih. Smyslem agend v zemích na hranicích s Ruskem od Putinova nástupu do funkce bylo neustále vytvářet ohniska napětí a konfliktů, které zaměstnávaly ruskou administrativu. Které nutily Putina i Rusko reagovat, vytvářet protiopatření, posílat armády do ohniska konfliktů a čelit neustále rozsáhlé kritice západního světa. Zvyšování napětí je podstatou všech barevných revolucí ve státech, sousedících s Ruskem. Stejně tak sankcí, ostrakizací a vytěsňování Ruska z mezinárodního prostoru. Omezování obchodu, systematický mediální nátlak, eventy, poškozující kredit státu a především, přibližování NATO k hranicím Ruska. Je to pasivně agresivní politika, jejímž smyslem je neustále podvazovat kapacity, rozvoj a potenciál Ruska.

Vpád na Ukrajinu je oboustranným selháním této politiky. Jak západní, tak i ruské. Západ patrně neočekával, že Rusko vtrhne invazními vojsky na Ukrajinu a zahájí vojenský konflikt. Smyslem západní politiky bylo manévry a sledem akcí postupně vyčerpávat Rusko. Cílem nebyl samotný vojenský konflikt, ale postupné oslabování a vyčerpávání protivníka.

Invaze je selháním. Putin se v myslích podstatné části obyvatel Západu stal agresorem, proti němuž je třeba vést nesmiřitelný boj. Což je pro Rusko velký problém. Nyní i do budoucna.

Přestože dnes už menší část aktivní veřejnosti chápe podstatu jak ukrajinského konfliktu, tak i otázku dlouhodobého geopolitického soupeření Ruska a Spojených států a v závěsu Evropy, stále platí karta, kterou vládne mainstream.

Jednoduše proto, že mainstream, televize, hlavní deníky a média stále představují nejsilnější názorotvorný proud. Běžný člověk, který se o podstatné detaily konfliktu nezajímá, je dosahem i směřováním jednoznačně zformován v postojích.

𝑁𝑎 𝑝𝑟̌𝑖́𝑘𝑙𝑎𝑑𝑢: 𝑇𝑒𝑛𝑡𝑜 𝑐̌𝑙𝑎́𝑛𝑒𝑘 𝑠𝑖 𝑝𝑟̌𝑒𝑐̌𝑡𝑒 𝑚𝑎𝑥𝑖𝑚𝑎́𝑙𝑛𝑒̌ 100 𝑡𝑖𝑠𝑖́𝑐 𝑙𝑖𝑑𝑖́ 𝑣 𝑐̌𝑒𝑠̌𝑡𝑖𝑛𝑒̌. 𝐴𝑏𝑦 𝑑𝑜𝑘𝑎́𝑧𝑎𝑙 𝑛𝑒̌𝑐𝑜 𝑧𝑚𝑒̌𝑛𝑖𝑡, 𝑚𝑢𝑠𝑒𝑙𝑜 𝑏𝑦 𝑗𝑒𝑗 𝑜𝑝𝑎𝑘𝑜𝑣𝑎𝑛𝑒̌ 𝑝𝑟̌𝑒𝑐̌𝑖́𝑠𝑡 100 𝑚𝑖𝑙𝑖𝑜𝑛𝑢̊ 𝑙𝑖𝑑𝑖́ 𝑣 𝑐𝑒𝑙𝑒́ 𝐸𝑣𝑟𝑜𝑝𝑒̌. 𝑇𝑎𝑘𝑜𝑣𝑎́ 𝑗𝑒 𝑟𝑒𝑎𝑙𝑖𝑡𝑎.

𝗗𝘃𝗮 𝗿𝗼𝗸𝘆 𝘇𝗯𝘆𝘁𝗲𝗰̌𝗻𝘆́𝗰𝗵 𝗯𝗼𝗷𝘂̊

Po dvou letech bojů je evidentní, že ruská odpověď na ohrožené postavení etnických Rusů v oblastech Donbasu, Luhansku a Krymu a stejně tak na projevy neonacismu je strašlivá a zničující. Vyhlášení Zelenského v roce 2021, který prohlásil, že Ukrajina si opatří vlastní jaderné zbraně, pokud jí nebude umožněn vstup do NATO se stalo vážnou hrozbou.

Vstup ruských vojsk je zároveň nesymetrickou vojenskou odpovědí na západní politiku zastrašování, ostrakizace, vytváření konfliktů v zemích na hranicích Ruska, přibližování NATO k ruským hranicím a rozmisťování základen, ohrožujících bezpečnost Ruska. Je aktem agrese, proti němuž se přirozeně zdvihl odpor v celém světě.

I přes rozhodný a statečný boj Ukrajinců je dnes zjevné, že Ukrajinci, vehnaní do konfliktu, po dvou letech zbytečného konfliktu ochabují. Není divu. Někdejší Zelenského bojovná rétorika ve střetu s děsivou realitou bojů, odvlékáním mladých rekturů z ulic, obrovské emigrace a útěkem před válkou, doprovázená enormním růstem veřejných dluhů, kdy Ukrajině během dvou let válčení vzrostl veřejný dluh z 64% HDP na 100% HDP, stejně jako situace, kdy je evidentní, že na Ukrajině probíhá výprodej aktiv do rukou zahraničních investorů, to vše znamená, že Ukrajina je v situaci, kdy příměří a přechod k míru by umožnil zachránit jak stát, tak především obrovské počty lidí z pekla zbytečné války.

Namísto, aby se evropští politici snažili zabránit všemi silami další eskalaci konfliktu a ničení Ukrajiny, vedou vážné porady, jak obrovský průšvih na Ukrajině rozšířit o účast vlastních armád. A zakrýt tristní situaci předchozích vlastních mizerných politických rozhodnutí, snah o oslabení Ruska, dalším rozšířením konfliktu o vlastní armády.

Je to nepochopitelné. V tuto chvíli je snad poslední šance zastavit konflikt a zachránit životy vojáků ustupující ukrajinské armády. Pokusit se zprostředkovat mezi znesvářenými stranami příměří a ukončit nesmyslné zabíjení Rusů i Ukrajinců v nesmyslné válce. Ukončit krvácení veřejných rozpočtů vlastních zemí. Omezit strukturální otřesy, jak na evropské půdě, tak i ve Spojených státech.

A především, předejít konfliktu, který se má potenciál rozrůst se obrovskou silou. Nejprve na evropském kontinentu. A v řetězové reakci vtáhnout do války celý svět.

𝗖𝗲𝘀𝘁𝗮 𝗸 𝗺𝗶́𝗿𝘂

Je možné konflikt zastavit? Ano, je.

Západní politici musí překročit limity vlastního uvažování, obav i ambicí, které jsou symptomem psychologické pasti, z níž není úniku. Všestranně mediálně i politicky hecovaný ukrajinský konflikt je výrazným signálem globální proměny světa. Konfliktem na hranici civilizací.

Omezené konflikty po pádu Berlínské zdi, Jugoslávie, Libye, Irák, Afgánistán, Sýrie měly smysl v prosazování západní dominance. Amerika a její prodloužená ruka v Evropě, NATO, nejmocnější vojenský blok, plnící odstrašující roli světového četníka a importéra „demokracie“ prostřednictvím převratů, letadel a tanků měly po 34 let výsadní postavení.

Dnes je situace diametrálně odlišná. Během 34 let se na nohy postavil technologický obr Číny a obnovila se vojenská síla Ruska. Z unipolarity se stal multipolární svět. Jehož projevem jsou další rychle rostoucí a výrazné enklávy, odmítající nadvládu Západu. Arabský svět. Indie. Blízký východ. Afrika, kde jádrem se stane Niger. Latinská a střední Amerika, která se postupně vymkne americké kontrole.

Jestliže ještě během válek v Iráku, Lybii, Afgánistánu bylo možné světovou veřejnost manévrovat obvyklou směsí válečné propagandy, osvědčených psychologických postupů, za frenetické frekvence mediálního působení, dnes je diametrálně jiná situace. Žijeme v naprosto jiné dimenzi. Planeta je propojena vědomím a internetem.

Ale staré vojenské plány, strategie, mediální, zpravodajské a psychologické postupy se nezměnily. Jsou stále tytéž. Stejně jako politici, kteří se snaží pokračovat v postupech schémat unipolárního či bipolárního světa. Abychom se pochopili. Majority ve většině států světa, to znamená většiny společnosti, tento typ zastaralé politiky dávno chápe a odmítá.

Konflikt na hranicích civilizačních okruhů je ale jiného druhu.

Nejde v něm jen o lokální střet mezi Ukrajinou a Ruskem. Jde v něm o konflikt mezi civilizačními okruhy. A ten, při obrovském množství jaderných arzenálů na všech stranách nemá řešení. Myslím, že to není potřeba nikomu složitě vysvětlovat. Cesta končí.

𝗜𝗻𝗶𝗰𝗶𝗮𝘁𝗶𝘃𝘂 𝗺𝘂𝘀𝗶́ 𝗽𝗿̌𝗲𝘃𝘇𝗶́𝘁 𝘇𝗲𝗺𝗲̌ 𝘀𝘁𝗿̌𝗲𝗱𝗻𝗶́ 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝘆

Existuje z tohoto nastavení cesta?

Řešením by byla, paradoxně, iniciativa malých zemí střední Evropy. Které přímo a bezprostředně sousedí s Ukrajinou a hrozivým válečným konfliktem. Důvod je evidentní. Při zavlečení těchto zemí do konfliktu, byť i formou omezené vojenské účasti, vojenských jednotek, maskovaných a se statusem „instruktorů“, „dobrovolnických jednotek“ či čehokoliv podobného se může konflikt rozšířit, v podobě odvetných akcí bojujících stran na území jednotlivých států. A později přerůst v aktivaci článku 5 NATO. Věřím, že nikdo soudný si podobný scénář jednoduše nepřeje.

Politici Česka, Maďarska, Slovenska, Srbska, Rakouska a případně dalších zemí, Polska, nebo pobaltských zemí by měli iniciovat sled mezinárodních summitů, kde by na rozdíl od prosazované válečné linie vytvořily smysluplný scénář, vedoucí od příměří, přes návrh uspořádání poválečného uspořádání Ukrajiny, definici rusko-ukrajinských vztahů, po projekt poválečné obnovy.

I když v jednotlivých státech střední Evropy panují různé představy o průběhu konfliktu, lze pozorovat, že v jednotlivých státech existují výrazné osobnosti a politické strany, usilující o mír. Ať jde v současnosti o vládní, či opoziční proudy. Propojením těchto racionálních, k ukončení konfliktu směřujících politických uskupení, by mohla vzniknout silná mezinárodní platforma, prosazující mír.

Tato mezinárodní platforma by měla poté předložit společný plán postupu k jednání velmocem. A iniciovat jednání, pod kuratelou Spojených států a Číny, za účasti Ruska, Ukrajiny, Francie, Německa, Turecka a Izraele s cílem dosáhnout mezinárodně garantované dohody o uspořádání poměrů mezi Ukrajinou a Ruskem. S výjimkou Británie, která prostřednictvím premiéra Johnsona podstatným a podvratným způsobem přispěla k rozhoření konfliktu.

Iniciátorem by měly být právě malé sousedské státy střední Evropy, jejichž tisíciletá zkušenost života mezi hegemony, Ruskem a Německem je určující. Právě Česko a Slovensko, jejich mírová a bratrská spolupráce i po rozdělení Československa je příkladem, jak se vyhnout etnickému konfliktu.

Cílem by mělo být poskytnout oběma stranám, Ukrajině i Rusku, nevyvratitelné záruky, kdy se oba státy stanou bezpečným, partnerským státem pro svého souseda. Jak ukázalo dění kolem Minských protokolů, záruky neměly hodnotu ani papíru, na němž byly napsány.

Pokud svět nechce dospět do dalšího evropského a vzápětí světového měření sil, bude muset Ukrajina i Rusko udělat výrazné ústupky. I za cenu neutrality Ukrajiny, zákazu vstupu Ukrajiny do NATO a nebo případně, společného vstupu do západního obranného bloku obou zemí současně.

Stejně tak bude nutné najít konsensus Ruska ve vztahu k Ukrajině. Předpokládám, že Rusko nebude stát o pozici světového vyvržence, do konce věků stiženého sankcemi a odmítáním. A stejně tak je Ukrajině potřeba nabídnout cestu a smysluplné východisko z krize.

Řešením by mohl být sled kroků, vedoucích k procesu plebiscitů, referend a arbitráží, na jejichž základě by se ruský a ukrajinský stát dohodly na podmínkách míru, vymezených hranicích, postavení etnik a formách příští spolupráce. Cesta k míru existuje. A je potřeba se jí vydat. Jak?

Pojďme se na to mrknout.

𝗠𝗜́𝗥𝗢𝗩𝗬́ 𝗣𝗟𝗔́𝗡

𝗠𝗼𝘀𝗸𝘃𝗮, 𝗞𝘆𝗷𝗲𝘃, 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗹𝗶𝘇𝗮𝗰𝗲 𝗻𝗲𝗯𝗼 𝗻𝗼𝘃𝗲́ 𝗮𝘂𝘁𝗼𝗻𝗼𝗺𝗶𝗲

Jako klíčové, pro uspořádání vztahů je 𝘀𝘃𝗼𝗯𝗼𝗱𝗻𝗮́ 𝘃𝘂̊𝗹𝗲 𝗼𝗯𝘆𝘃𝗮𝘁𝗲𝗹.

Ukrajina je hluboce rozdělená země. EuroMajdan rozdělil stát na etnickém, kulturním a společenském principu. Podobně jako u nás, nebo v západní Evropě se společnost rozpadla na velkou skupinu politicky, ekonomicky i společensky soupeřících stran. EuroMajdan vyostřil především etnický konflikt mezi ruskou a ukrajinskou populací. Je to jeho neblahý odkaz. Namísto prohloubení demokracie přišla občanská válka. A trvale konfliktní nastavení především mezi Kyjevem a Moskvou, a také Kyjevem a jižními a východními oblastmi Ukrajiny.

Válka jednou skončí. Pro její konec je ale potřeba někde začít pracovat. Vyhlášením příměří.

V opačném případě bude válka pokračovat, ale její následky, vzhledem k uvažovanému zapojení evropských armád a odvety ruské vojenské síly budou následky stokrát strašlivější, než dosud.

𝗔𝘁̌ 𝗼𝗯𝗰̌𝗮𝗻𝗲́ 𝗿𝗼𝘇𝗵𝗼𝗱𝗻𝗼𝘂 𝗼 𝘃𝗹𝗮𝘀𝘁𝗻𝗶́𝗺 𝗼𝘀𝘂𝗱𝘂

Jděme cestou míru a smíru. Jakým způsobem?

Pro příští fungování Ukrajiny je nejdůležitější princip sebeurčení a svobodné vůle samotných občanů. Myslím, že by občanům Ukrajiny měla být dána možnost prostřednictvím referend a plebiscitů svobodně se rozhodnout, k jakému státu a systému si přejí přináležet.

V zásadě se nabízí několik možných forem uspořádání Ukrajiny po vyhlášení příměří a zahájení mírových jednání.

𝗣𝗿𝗶𝗻𝗰𝗶𝗽 𝘂́𝘇𝗲𝗺𝗻𝗶́ 𝗰𝗲𝗹𝗶𝘀𝘁𝘃𝗼𝘀𝘁𝗶 𝘃𝗲𝗿𝘀𝘂𝘀 𝗶𝗺𝗽𝗲𝗿𝗶𝗮́𝗹𝗻𝗶́ 𝗮𝗺𝗯𝗶𝗰𝗲

Západ, ve snaze zjednodušit podstatu konfliktu vytrvale pléduje princip územní celistvosti státu. Je to pochopitelné, protože úspěšně završená speciální vojenská operace Ruska, s jednoznačnými územními zisky by potenciálně mohla znamenat zvýšenou apetenci Ruska k získání dalších území.

S touto hrozbou také západní politici neustále šermují. Hrozbou ruského postupu do zemí Evropy si zjednávají mandát pro zvýšené výdaje do zbrojení, stejně tak k potlačování opozičních a mírových postojů a samozřejmě k vytrvalému zastrašování veřejnosti.

Rusko, ústy některých svých představitelů, naopak pravidelně blouzní o obnově Ruska v hranicích Sovětského svazu. Je to idea, která naprosto nerespektuje realitu. O život v Ruské federaci nestojí ani Ukrajinci, ani pobaltské státy, Moldávie, jednotlivé středoasijské země, natož země střední Evropy, pevně usazené v podmínkách demokratických států.

Státy se naopak postupně formují směrem k bloku demokratických zemí a motivem je samozřejmě svoboda. Rusko trvale zápasí s hrozivým odkazem Sovětského svazu, vojenského hegemona, prosazujícího někdejší komunistický režim vojenskou silou. Jednotlivé státy střední a východní Evropy, žijící v prostředí demokracie dnes rozhodně nemají potřebu měnit kurz. I přes místy naprosto tristní průběh přechodu k demokracii, nebo i místy otřesný provoz demokracií v zemích střední a východní Evropy, naprostá většina obyvatel přirozeně spěje k demokracii jako etalonu pro vlastní existenci.

O život v asijských systémech je zde pramalý zájem.

Přesto, ani pro Rusko, Ukrajinu, Evropu, ani pro Spojené státy není politika neustálé konfrontace cestou, která někam vede. Rusko, dříve či později, zhruba po dvou generacích, přirozeně dospěje do stadia demokratických reforem. Za podmínky, kdy nebude ohroženo západní politikou vměšování, systematického zatlačování a vytváření vojenských kapacit v blízkosti svých hranic. Tento typ politiky je důvodem, proč Rusko válčí. Vojenské základny na hranicích Ruska znamenají jednoznačný nástupní prostor pro vojenskou invazi a zasahování do vnitřních poměrů státu. Rusko má dostatečnou vojenskou kapacitu na to, aby podobným věcem zabránilo.

𝗟𝗶𝗱𝘀𝗸𝘆́𝗺𝗶 𝘀𝗿𝗱𝗰𝗶 𝗿𝗼𝘇𝗱𝗲̌𝗹𝗲𝗻𝗮́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Ukrajinský stát je rozdělená země.

Pokusím se v několika črtách pojmenovat základní princip konstituce této těžce zkoušené země.

𝗭𝗮́𝗽𝗮𝗱𝗻𝗶́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Kyjevská oblast, Kyjev, srdce Ukrajiny, stejně jako Žitomyrská, Černihovská, Rivnenská, Chmelnická, Termopilská, Ivano-Frankivská, Volyňská, Lvovská, Černovická, Vinická oblast jsou Ukrajinou, která je etnicky, kulturně, jazykově kodifikována jako ukrajinská. Proevropská, prozápadní. Historicky, „zapadniky“. Jsou rozhodujícími oblastmi Ukrajiny a jádrem proevropsky orientovaného ukrajinského státu.

𝗩𝘆́𝗰𝗵𝗼𝗱𝗻𝗶́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Republiky Donbasu a Luhansku, Doněcká a Luhanská oblast se staví k Ukrajině a především kyjevskému režimu naopak příkře odmítavě. Svobodně by se přidaly k Rusku, pokud by jim byla nabídnuta tato možnost i před válkou. Vzájemné vztahy s Ruskou federací, provázanost na ekonomiku, silný ruský vliv a přirozené lidské vazby na Rusko, v němž obyvatelé viděli ochránce svých zájmů a postavení je dáno vzájemnou dlouhodobou historií vztahů.

𝗞𝗿𝘆𝗺𝘀𝗸𝗮́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗸𝗮

Krym je v jiné situaci. Krym je na průsečíku zájmu velmocí. Spojené státy, Británie dlouhodobě usilovaly o vytěsnění námořních sil Ruské federace. Krym je klíčem k Černému moři. Černé moře klíčem k ruské vojenské nezávislosti na mořích. Otázka strategického ovládnutí Krymu je pro Rusko zásadní. Případná ztráta Krymu, ztráta přístupu do Černého moře a jeho ovládnutí geopolitickými protivníky by znamenala nástupní prostor pro invazi z moře. Zásadní ohrožení Ruské federace. Krymané po anexi a připojení k Rusku poskytují Ruské federaci jednoznačnou podporu. Důvodem je, že se Krym připojením vyhnul zničujícímu konfliktu, který se odehrával po 8 let na Donbase a Luhansku a dnes se odehrává na celé jižní Ukrajině. Krym se připojením vyhnul válce. Ruská federace zde investuje a zabezpečuje lidem stabilní životní podmínky a podporu. Krym, jako geopoliticky strategický prostor, osídlený ruským obyvatelstvem, je výsostně ruským prostorem.

𝗞𝗿𝘆𝗺𝘀𝗸𝗮́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗸𝗮

Jižní a jihovýchodní oblasti, Záporožská, Dnětropetrovská, Nikolajevská, Oděská, Kirovohradská, její obyvatelé, odmítají, po zkušenosti s válkou a ruskou invazí včlenění do Ruské federace. Stejně tak Poltavská, Sumská a s otázkou, Chersonská a Charkovská oblast. Již před válkou, po Majdanu, na územích probíhala referenda o vystoupení z Ukrajiny, podobné těm na Krymu, Donbasu a Luhansku. Názor populace ale zde nebyl jednotný. Vedl k velkým konfliktům uvnitř jednotlivých oblastí.

Myslím, že otázka pokojných, korektně provedených referend, tehdejší revoluční vládou, po roce 2014, pod Jaceňukem, v otázce směřování a správy oblastí by situaci jednoznačně uklidnila situaci.

Dnes, ve válkou zasažených regionech i roky po případném ukončení konfliktu bude situace velmi napjatá. Lidé se budou zpět jen obtížně vracet. Jen do Ruska uteklo před válkou přes 3 miliony lidí. Ti budou v oblasti citelně chybět. Pro jejich návrat do pokojných poměrů bude potřeba udělat obrovské množství práce. A získat obrovské prostředky.

Navzdory válečné situaci, rozsáhlé emigraci, lidé, žijící nyní v jednotlivých evropských zemích se, odhaduji, nakonec budou chtít vrátit do původní domoviny. Válka i zde rozdělila rodiny. Bude trvat řadu let, možná i desítky let, než oblasti na jihu a východě Ukrajiny naleznou klid. Mír v duších.

𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘀𝗸𝗲́ 𝗿𝗲𝗮́𝗹𝗶𝗲

Podstatou pro budoucnost jižní a jihovýchodní Ukrajiny je spravedlivé a rovné poválečné uspořádání. Zde je klíčové v těchto rozsáhlých oblastech zavést naprosto poctivou a spravedlivou správu, respektující životní podmínky, jazyk, náboženství, občanská a politická práva jednotlivých etnik, rovným a spravedlivým způsobem.

Západní veřejnost jednoduše často netuší, za jakých podmínek lidé zde žili a žijí. Slabý výkon práva, podvázaný výkon soudů, či praktická neexistence kritických médií destruovaly základní pojetí právního státu. Oligarchizace společnosti vedla k ovlivňování politiky, ekonomiky i médií na všech úrovních státu. K oslabení demokratických principů a rozsáhlé korupci. Příjmová nerovnost, reprezentovaná ukrajinskými miliardáři a hrozivě nízkými platy pracujících na druhé straně je jejím typickým projevem. Vnitřní problémy Ukrajiny, reprezentované politiky, kteří namísto řešení vnitřních problémů směřovali napětí proti Rusku bylo standardem. Ruská karta se nakonec projevila i v dění kolem Majdanu. Incidenty jako byl masakr v Domě odborů v Oděse.

Výsledkem byla nestabilita, která se projevila nakonec v podobě občanské války na jihu a východě Ukrajiny. Kde přítomnost na vlastní pěst operujících protiruských a neonacistických jednotek typu AZOV ve střetech s oponenty, nedokázal ukončit ani prezident Zelenský. Nemluvě o činnosti separatistických milicí na straně druhé. Bojové akce měly za následek, podle OBSE, 15 tisíc zabitých lidí již před válkou. Přičemž pozorovací mise OBSE, bez mandátu zasáhnout a cokoliv změnit neumožňovala často zoufalým lidem změnit svou situaci.

Ostrakizace Rusů na Ukrajině vedla k velmi silným náladám v samotném Rusku. A volání po zásahu a ochraně Rusů na východě a jihu Ukrajiny už dlouho před ruskou invazí.

Pro obyvatele ukrajinských oblastí je klíčové žít ve státě, který jim zabezpečí rovná politická a občanská práva, příležitosti, bezpečí, práci a rozvoj. Což Kyjev nedokázal zajistit.

Naopak. Ve vztahu Kyjeva k jižním a východním oblastem je silně cítit přezíravost k osudům a postavení zde žijících lidí. A ta neskončila ani s počátkem války. Je to podobné, jako cítíme i u nás. Kdy zpovykané pseudoelity v pražské metropoli mají obdobně přezíravý pocit k regionům.

𝗡𝗮 𝗷𝗶𝗵𝘂 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘆: 𝗔𝗻𝗶 𝗞𝘆𝗷𝗲𝘃. 𝗔𝗻𝗶 𝗠𝗼𝘀𝗸𝘃𝗮.

Válka zde zničila důvěru obyvatel v Kyjev, Západ i Rusko. Odpor k invaderu, Ruské federaci je velmi silný. Oběti války, jako v každé válkou zasažené zemi jsou mementem, které budou rozdělovat ukrajinský a ruský lid po další desetiletí. A ostatně, to byl i záměr této vyprovokované války. Postavit Rusko a Ukrajinu, na základě vyprovokovaného střetu, do vzájemně antagonistického postavení.

Na jihu země jsou ale samotní Ukrajinci zároveň ve velmi skeptickém postavení vůči Kyjevu a kyjevskému režimu. Dění pro Majdanu, pošlapávání práv etnických Rusů, osmiletá válka proti vlastnímu obyvatelstvu, teror, který lidé zažili od polovojenských jednotek a státní bezpečnosti Ukrajiny staví lidi proti Kyjevu. Stejně tak ekonomická závislost, raketově rostoucí státní dluhy či výprodej půdy, která končí v rukou zahraničních korporací. Nechtějí ani Rusko, ani Kyjev.

𝗭̌𝗶𝗱𝗲́ 𝗻𝗮 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗲̌

Složitým hlediskem je postavení minoritní a vlivné populace Židů.

Židovský element patři k Ukrajině od nepaměti. Ale vzájemné soužití Židů s ostatními etniky není, podle Ukrajinců samotných, prosto napětí. V minulosti bylo svědkem děsivých událostí. Jejich příkladem je dění během druhé světové války. Kdy byli Židé masově vražděni banderovskými jednotkami OUN a UPA. Je nepochopitelné, že na Ukrajině jsou dnes ulice, pojmenované po Banderovi a dalších představitelích xenofobního a antisemitského nacionalistické politického hnutí. Stojí zde Banderovy sochy a na domech jsou pamětní plakety.

Stejně jako jsou zde naopak v provozu uznávaná centra holocaustu a odkazu historické paměti.

Vzájemně partnerský vztah Ukrajiny se státem Izrael by mohl uspořádat otázku židovské minority.

Za podmínky naprosté svrchovanosti rozhodnutí ukrajinských vlád a představitelů, jejímž úkolem je zastupovat primárně zájmy majorit ukrajinské společnosti.

Jako v případě ruského, či ukrajinského etnika, i zde je určujícím principem zajištění veškerých základních občanských, politických, náboženských práv a svobod na demokratickém principu a principu rovnosti a spravedlnosti.

𝗭𝗮𝗸𝗮𝗿𝗽𝗮𝘁𝘀𝗸𝗮́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗮

Posledním, složitým bodem je Zakarpatská Ukrajina. Po staletí těžce zkoušená země, etnický kotel velkého počtu národností, Rusínů, Maďarů, Ukrajinců, Poláků, Lemků, Bojků, Židů a Romů. Krajina, která po století usilovala o vlastní autonomii. Už v době, kdy byla součástí Československa. Českoslovenští politici první republiky nebyli autonomii příliš nakloněni. Náš stát investoval do rozvoje vzdálené oblasti, kde dodnes najdeme správní budovy, které vznikly za první republiky. Naši spisovatelé, Karel Čapek, (Hordubal), Ivan Olbracht (Nikola Šuhaj Loupežník) a řada dalších psali o Ukrajině krásné knihy. Jsou součástí našeho společného kulturního dědictví a spojení kulturním poutem.

Po anexi maďarského Horthyho režimem v roce 1939, stejně jako po druhé světové válce pod sovětskou správou (od 1945; potvrzeno v rámci Pařížské mírové smlouvy s Maďarskem v roce 1947) se stala rusínská autonomie pouhým a vzdáleným snem. Sovětská tajná služba NKVD si dala důslednou práci vymýtit myšlenky na autonomii této krásné krajiny. Po roce 1991, při vzniku samostatné Ukrajiny Rusíni vznesli požadavek na autonomii, prostřednictvím referenda o “zvláštní samosprávě”. V němž se většina obyvatel Zakarpatska vyslovila pro autonomii. Kyjev autonomii Zakarpatsku nikdy nepřiznal a Rusíny dál považuje za Ukrajince. A naopak, prohlásil tento požadavek za maskovanou akci Ruska. Rusíni touží po autonomii po staletí. Jsou samostatným etnikem. Beze zbraní a bez opory v mezinárodních institucích. Autonomie, nebo i samostatný nový stát by těžil z výhodné polohy mezi Slovenskem, Maďarskem, Ukrajinou a Polskem. Mohl by být prvním státem, nově přijatým do Evropské unie.

𝗠𝗼𝘇̌𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶 𝗽𝗿𝗼 𝘀𝗽𝗿𝗮𝘃𝗲𝗱𝗹𝗶𝘃𝗲́ 𝘂𝘀𝗽𝗼𝗿̌𝗮́𝗱𝗮́𝗻𝗶́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘆

Čínský plán rozdělit Ukrajinu na dva celky, oddělené Dněprem je čarou na mapě, která nerespektuje životní postoje obyvatel.

Řešením, navrhovaným už během Majdanu 2014 byla federalizace Ukrajiny. Formu federativního uspořádání pro Ukrajinu navrhoval tehdejší viceprezident Spojených států Joe Biden a dnešní americký prezident. Návrh měl za cíl řešit hluboké politické a etnické rozdíly v zemi, zejména situaci v postavení autonomie regionů a ochrany práv menšin.

Podle tehdejšího 𝗕𝗶𝗱𝗲𝗻𝗼𝘃𝗮 𝗻𝗮́𝘃𝗿𝗵𝘂 by se Ukrajina stala 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗶́, ve které by regiony měly větší míru autonomie a pravomocí. Tato forma uspořádání by umožnila regionům, jako je Doněcká oblast nebo Luhanská oblast na východě země, mít větší kontrolu nad svými záležitostmi a přispěla by k uklidnění napětí mezi různými etnickými a jazykovými skupinami v zemi.

Bidenův návrh však narážel na různé názory a odpor jak uvnitř Ukrajiny, tak i ze strany Ruska, které bylo znepokojeno možností posílení vlivu Spojených států v regionu. Navzdory snahám o uspořádání federace nebyl plán realizován a Ukrajina se vydala cestou rozporů, které přerostly v ozbrojený konflikt. Byla to kardinální chyba.

Dnes jsou všechny rozumné návrhy dávno zapomenuty ve vřavě války. Ale je potřeba se vrátit až ke kořenu problémů a umožnit Ukrajině i Rusku nabídnout smysluplné řešení.

Jakési rezolutní požadavky ve stylu, ať Putin stáhne vojska a vypadne z Ukrajiny, obvykle prezentují lidé, kteří nemají v nejmenším ponětí o skutečných podmínkách života lidí na Ukrajině.

Federalizace Ukrajiny by umožnila vypořádat se s obrovskými vnitřními problémy státu. Problémy zde žijících etnik, uměle vyvolaných a živených ze všech stran. Přenesla by rozhodování na místní úroveň. Kde místní politické reprezentace, gubernátoři a jejich volené týmy mají lepší přehled o potřebách občanů. Lepší orientaci a vazbu na region. Navíc, příslušnost místních lidí, politiků, představitelů veřejného života k problému, viděná z více stran konfliktu by postupně mohla, při dobrém směřování k mírnění konfliktů, vést postupně k obnově chodu oblastí i země.

𝗙𝗘𝗗𝗘𝗥𝗔𝗖𝗘 𝗷𝗮𝗸𝗼 𝗺𝗼𝘇̌𝗻𝗲́ 𝗿̌𝗲𝘀̌𝗲𝗻𝗶́ 𝗽𝗿𝗼𝗯𝗹𝗲́𝗺𝘂.

𝗠𝗼𝘇̌𝗻𝗼𝘀𝘁𝗶 𝘂𝘀𝗽𝗼𝗿̌𝗮́𝗱𝗮́𝗻𝗶́.

Pojďme si probrat jednotlivé možnosti.

S tím, že o konkrétní možné podobě uspořádání státu rozhodnou aktéři jednání v budoucnu.

𝗗𝗲𝗰𝗲𝗻𝘁𝗿𝗮𝗹𝗶𝘇𝗼𝘃𝗮𝗻𝗮́ 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲:

V modelu decentralizované federace by Ukrajina byla uspořádána jako federace s větším důrazem na decentralizaci moci a pravomocí. Regionální vlády na jihu, východě, ale i severu státu by měly větší samosprávné pravomoci v oblastech jako je daně, sociální politika, školství, zdravotnictví, zemědělství či kultura. Kyjev, Dněpr, Užhorod, Doněck. Tento model by mohl uspokojit potřeby různých regionů a etnických skupin a pomoci zabránit centrálnímu konfliktu.

Rolí kyjevské vlády by pochopitelně zůstávala rozhodnutí o mezinárodní politice, obraně státu, řízení ministerstev financí, hospodářství, v rozhodování o budování páteřní infrastruktury, vnitra, obchodu a pochopitelně zastupování v otázkách jednání s EU a obdobnými hospodářskými, celními a ekonomickými správními organizacemi v Asii či na Blízkém východě. Například BRICS.

Pro centrální kyjevskou vládu bude největším úkolem a výzvou vyřešení obrovských válečných dluhů a obnovy Ukrajiny. Ochrana domácího prostředí před západními finančními invadery po ukončení procesu „kreativní destrukce Ukrajiny“. Vytvoření politického rámce, umožňujícího začlenit Ukrajinu do EU a zároveň navázat a budovat naprosto korektní vztahy jak s Ruskem, tak i ostatními zeměmi bývalého SNS – Běloruska, Kazachstánu, Arménie, Ázerbájdžánu, Kyrgyzstánu, Moldavska, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Gruzie. Ukrajina má možnost stát se rozvíjející, tranzitní zemí pro mezinárodní obchod a spolupráci na ose Paříž-Berlín-Moskva, a také se stát cílovou destinací projektů Číny prostřednictvím Hedvábné stezky. Ale to bude potřeba mít v čele Ukrajiny vládu, která uvažuje v měřítcích budoucnosti, rozvoje, spolupráce a nikoliv válečného avanturismu.

Jinými formami uspořádání** jsou 𝗮𝘀𝘆𝗺𝗲𝘁𝗿𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲, 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲, 𝗸𝗼𝗻𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲 𝘀 𝘃𝘆́𝗷𝗶𝗺𝗸𝗮𝗺𝗶, 𝗰̌𝗶 𝗻𝗮𝗽𝗿̌𝗶́𝗸𝗹𝗮𝗱 𝘀𝘆𝗺𝗲𝘁𝗿𝗶𝗰𝗸𝗮́ 𝗳𝗲𝗱𝗲𝗿𝗮𝗰𝗲 𝘀 𝗽𝗼𝘀𝗶́𝗹𝗲𝗻𝗼𝘂 𝘂́𝗹𝗼𝗵𝗼𝘂 𝗿𝗲𝗴𝗶𝗼𝗻𝘂̊. Každý z těchto modelů má své výhody a nevýhody a vhodnost konkrétního uspořádání závisí na historických, kulturních a politických faktorech dané země. Je otázkou detailního zkoumání a následných jednání určit, který model by byl pro Ukrajinu nejvíce vhodný. S ohledem především na přání samotných Ukrajinců a budoucnost země.

Je to práce pro zkušené politology, diplomaty, ekonomy s detailní znalostí podmínek státu, regionu, mezinárodních vztahů.

𝗢𝗱𝘁𝗿𝘇̌𝗲𝗻𝗶́ 𝗷𝗶𝘇̌𝗻𝗶́ 𝗰̌𝗮́𝘀𝘁𝗶 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝘆 𝗮 𝘃𝘆𝗵𝗹𝗮́𝘀̌𝗲𝗻𝗶́ 𝘀𝗮𝗺𝗼𝘀𝘁𝗮𝘁𝗻𝗲́𝗵𝗼 𝘀𝘁𝗮́𝘁𝘂

Je nutné také zvážit objektivně i možnost vytvoření samostatného a nového státu. Jakým by v případě jižních a východních částí Ukrajiny mohl být vznik samostatné jižní Ukrajiny.

Existují zde politici, jejichž myšlenkou a politickým programem je fungující stát, který uchovává přátelské vztahy jak k Západu, tak k Ukrajině, tak k Rusku. Jak k zemím na jihu, Turecku, k zemím střední Asie, tak k evropským zemím. Kteří neodmítají Spojené státy, za podmínky, že USA se přestanou vměšovat do jejich vnitřních záležitostí. Přejí si mír, obchodní spolupráci s evropskými zeměmi, Ruskem i jižními sousedy. Kulturní výměnu, technologický rozvoj vlastní země a dobrou správu, zaručující obyvatelům perspektivu a kvalitní život.

Ekonomiku ve vlastních rukou a nikoliv v držení zahraničních korporací. Během ukrajinských voleb posledních let byli tito politici pokaždé vytlačeni na okraj veřejného zájmu. Ale Ukrajinci samotní v soukromí preferují přesně tento typ politiků.

Možnost vzniku samostatné jižní Ukrajiny, při nemožnosti prosazení jiných vhodných způsobů řešení politické situace, jako jsou různé formy federace, či konfederace pro jih a východ Ukrajiny je řešením, které by regionům a oblastem umožnilo vytvořit stát, který zahrnuje rozhodující pravomoci.

Tzn. vládu, plně řídící mezinárodní vztahy. Vnitřní bezpečnost, armádu, policii a ministerstvo vnitra Ekonomiku země, finanční a monetární politiku. Vlastní nezávislou centrální banku. Nezávislé a spravedlivé soudnictví. Řízení strategických investic. Spolupráci a začlenění do EU. Obranný status a dohody o mírovém uspořádání vztahů s Ruskem.

Lze očekávat, že napětí mezi Kyjevem a Moskvou přetrvá i několik generací. A stejně tak mezi Kyjevem a jihem Ukrajiny. Napjatý vztah by v praxi znemožňoval obnovu a rozvoj oblastí v ukrajinské režii.

Jižní a především jihovýchodní části Ukrajiny těží z úzké provázanosti na Rusko. V etnickém složení populace má výrazný podíl ruská menšina. Pro Rusko samotné je rozhodující mít ve svém okolí stabilní a prosperující státy. Než nestabilní státy s obrovskými vnitřními problémy a rozpory, kde politici, ve snaze vyhnout se odpovědnosti za vlastní chyby vládnutí označují Rusko za zdroj problémů.

Správa formou fungující federace je možná nejlepším řešením. Se schopnými gubernátory, odpovědnými týmy, budující systematicky prosperující oblasti a takto úspěšnou Ukrajinu.

Ukrajinu po válce čekají velmi krušné časy. V souboji s těmi, kdo jí nyní ochotně poskytují půjčky a ženou do prodlužování konfliktu. S obrovským vlivem oligarchů. S podvázanými aktivy v držení korporací. Požadavek na vznik samostatné jižní Ukrajiny by novému státu umožnil nastavit nově pravidla pro politiku i ekonomiku země.

Je neveřejným tajemstvím, že podíly na poválečnou obnovu Ukrajiny jsou už nyní doménou amerických kapitálových společností typu Black Rock. Jsou jich desítky, a těžce poškozená a zadlužená Ukrajina se tak může stát v podstatě ovládaným dominiem těchto společností. Podobně, jako se tomu stalo v otázce držení ukrajinské půdy prostřednictvím ovládání ukrajinských agrárních společností.

Samostatně operující jižní Ukrajina by mohla získat podstatně silnější manévrovací prostor pro vyjednávání o podmínkách rozvoje vlastního území. Při dobré správě by se zde mohl setkávat a také utkávat kapitál a vliv západní, ruský, čínský. Z konkurence přístupů a zdrojů by mohla těžit samotná země. Zelenskyj, který za Ukrajinu se svými americkými partnery dohodl rámec spolupráce v hodnotě stovek miliard dolarů v podstatě nominoval jasně definovanou strukturu příštích správců země.

Myslím, že Ukrajina samotná a její příští vlády by měly silně zvažovat, nakolik je tento vliv pro samotnou Ukrajinu přínosný.

𝗠𝗶́𝗿 𝘇𝗻𝗮𝗺𝗲𝗻𝗮́ 𝗻𝗮𝗯𝗶́𝗱𝗻𝗼𝘂𝘁 𝗽𝗿𝗼𝘃𝗲𝗱𝗶𝘁𝗲𝗹𝗻𝗮́ 𝗿̌𝗲𝘀̌𝗲𝗻𝗶́

Různé formy politického uspořádání, poskytnuté obyvatelům Ukrajiny, by pomohly najít cestu z hrozivého střetu.

O životě národů by neměly rozhodovat zbraně. Neměly by o nich rozhodovat válčící strany. A neměly by o životě lidí na Ukrajině rozhodovat mocnosti v pozadí konfliktu. Natož dravé finanční struktury, parcelující si s předstihem svá příští dominia.

Pouze obyvatelé samotní.

Vznik federace, konfederace nebo samostatných nových států by umožnil otupit ostří mezi kyjevským režimem a Ruskem, mezi Kyjevem a jižními a východními oblastmi Ukrajiny a umožnil by Ukrajincům udržet si vlastní stát. Základním axiomem je pravidlo, že při uspořádání Ukrajiny bude potřeba přistupovat k hranicím státu především z pohledu zde žijících lidí.

Je to jejich země, jejich krajina a jejich osud.

𝗣𝗹𝗲𝗯𝗶𝘀𝗰𝗶𝘁, 𝗿𝗲𝗳𝗲𝗿𝗲𝗻𝗱𝘂𝗺, 𝗮𝗿𝗯𝗶𝘁𝗿𝗮́𝘇̌𝗲

Historie ukazuje, že poté, co je rozhodnuto o rámci příštího uspořádání, přijdou na řadu referenda, volby a plebiscity. Období plebiscitů, referend a jednání o státoprávním uspořádání je velmi citlivě vnímané obyvateli, napjaté a provázené velkými spory. V žádném případě nesmí být zájmy a názory lidí z procesu jakýmkoliv způsobem vytlačeny, potlačovány, nebo směřovány. Klíčem k rozhodnutím na generace dopředu jsou vždy svobodné volby. Jejichž výsledek musí být mezinárodně respektován.

Kvůli bezpečnosti by na územích Ukrajiny měly bezpečnost po několik let střežit vojáci z neutrálních států, za přímého dohledu médií. Nikoliv vojska mocností.

Výsledek plebiscitů, vzniklý ze svobodné vůle občanů, by byly povinny státy respektovat.

Výsledek plebiscitů by měl být závazný především pro bojující strany. Tam, kde lidé svobodně zvolí možnost federace, konfederace je nucen Kyjev vyhovět volbě občanů. Tam, kde lidé svobodně zvolí přistoupení k Rusku, je Kyjev povinen vyhovět jejich volbě. Tam, kde lidé odmítnou volbou žít pod ruskou správou, je Rusko povinno zabezpečit stažení okupačních vojsk a předání i obsazených území do správy Ukrajiny.

Férové, objektivní a poctivé řešení je jedinou cestou, jak do budoucna zabezpečit stabilitu jak Ukrajiny, tak i Ruska.

Budoucnost spočívá také v tom, že dnes bojující státy se stanou součástí společného evropského prostoru. Pro budoucnost Evropy je začlenění jak Ukrajiny, tak Ruska zásadní věcí. Spolupráce Evropy a těchto dvou silných a významných zemí může otevřít Evropě cestu k obrovskému rozvoji.

Musí se ale odehrávat pouze na principu vyrovnaných parit a win-win strategií přínosných pro strany.

𝗡𝗼𝘃𝗮́ 𝘀𝗽𝗿𝗮́𝘃𝗮 𝗻𝗮 𝗻𝗼𝘃𝗲̌ 𝗿𝗲𝗸𝗼𝗻𝘀𝘁𝗿𝘂𝗼𝘃𝗮𝗻𝗲́ 𝗨𝗸𝗿𝗮𝗷𝗶𝗻𝗲̌

Oblasti by poté postupně přešly pod správu centrálních vlád v Kyjevě, či v případě jednoznačně prorusky orientovaných oblastí, Moskvě.

Nebo, v případě federativního, či konfederativního uspořádání, či v případě vzniku nových ukrajinských států, do nových správních sídel. Například v Dněpru (dříve Dnětropetrovsk) pro jižní Ukrajinu a Užhorodu pro Zakarpatskou Ukrajinu

Moskva, Kyjev či případné nové správní metropole by občanům zajistily potřebná práva a ochranu, zmírnily by napětí a umožnily místním vládám na svěřených územích obnovit důvěru v politický i ekonomický systém. Vlády by obnovily chod infrastruktury. Na troskách poničených měst by zahájily obnovu a novou výstavbu. V režii nikoliv zahraničních investorů a dravců finančního světa, ale soustředěně, v režii ruského, ukrajinského nebo autonomního státu. Tak aby benefity z růstu a nového rozvoje oblastí plynuly do státních pokladen Ruska, Ukrajiny či nových autonomních států. A nikoliv do zisků západních korporací. Je obrovským rizikem, když o budoucím ekonomickém modelu Ukrajiny nyní rozhoduje současná vláda bez parlamentních nebo participativně-demokratických konzultací a voleb.

𝗭𝗮𝗯𝗿𝗮́𝗻𝗶𝘁 𝘃𝗮́𝗹𝗰𝗲 𝘃 𝗘𝘃𝗿𝗼𝗽𝗲̌ 𝗶 𝘃𝗲 𝘀𝘃𝗲̌𝘁𝗲̌

Zde, tedy, v kostce a značném předstihu před příštími událostmi, v dobré víře, ve víře v dobrý život lidí na Ukrajině, s úctou k jednotlivým zemím a lidem, kteří zde žijí, pro inspiraci politiků, předkládám myšlenky, souvislosti a řešení.

Smyslem není v žádném případě zasahovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny nebo Ruska.

V textu opakovaně hájím postavení ukrajinského lidu. A stejně tak hájím rovné postavení ruského lidu. Nemám jiný, než neutrální a věcný pohled, směřující k jádru věci.

Tato úvaha má jiný smysl. Jejím jádrem je snaha oslovit západní politiky, politiky a veřejnost ve vlastní zemi, v zemích střední a východní Evropy, s cílem otevřít vážnou debatu o cestě, vedoucí k míru.

Je to čistě inspirativní text člověka, který vnímá, že k eskalaci konfliktu v evropském měřítku, podobně jako v roce 1914 stačí špatné rozhodnutí několika málo vrcholných představitelů moci. Následovaly dvě zničující světové války. Ukrajinský konflikt na pomezí civilizačních okruhů se může stát přesně tímto typem otevřené Pandořiny skříňky.

Obávám se ale, že jakkoliv budou spravedliví lidé hledat cestu k míru, válečné běsnění nebude možné zadržet. O budoucnosti Ukrajiny, Ruska, Evropy i světa rozhodne zuřivý střet zbraní.

Politikům, kteří mají v tuto chvíli hlavách jedinou neodbytnou myšlenku, prodlužovat a prohlubovat konflikt a riskovat jeho další eskalaci, s nepředvídatelnými následky řeknu pak jen jediné.

Jdete cestou, která vede k rozsáhlé válce.

Válka nakonec přijde i vašim dveřím. Vaše vlastní děti vás za to proklejí.

dm | 29.03.2024

https://www.pokec24.cz/blog/zanik-iii/