Do té doby se všeobecně věřilo (ne jinak je tomu v současné době), že v době, ze které pocházely zbytky skeletu, lidská evoluce již dávno skončila a na povrchu Země již se vší razancí žil a vyvíjel se moderní Homo sapiens. Zástupci paleontologie a nejen oni byli samozřejmě v šoku. Ne náhodou zařadil paleontolog Robert Broom nositele těchto velkých lebek do speciální kategorie „Homo capensis“. Zároveň se ujal i triviálnější název, a to podle místa nálezu „boskopský člověk“, „boskopoid“. Samozřejmě, že nezůstalo pouze u počátečního nálezu. Ve chvíli, kdy byla na inkriminovanou lokalitu soustředěná pozornost archeologů a antropologů, začaly se další nálezy obřích lebek jenom hrnout.
I v současné době narážíme velmi často na velmi zvláštní mementa lidské historie. Mnohé z nich se týkají oboru, který se nazývá antropologie. V této reportáži bych se chtěl zastavit u jedné skutečně velmi zvláštní anomálie, se kterou si věda dodnes neví dost dobře rady. Jde o lidské bytosti obdařené obří lebkou. Tito lidé se jinak ničím zvlášť od klasické lidské populace nelišili. Jejich tělo bylo jinak naprosto stejné jako u ostatních lidí. A nejde o žádné mimozemšťany. Hovoříme o lidech, kteří ve starověku obývali oblast dnešní jižní Afriky.
Skelet jejich lebek dosahoval takových rozměrů, že velikost jejich mozku trojnásobně převyšovala velikost mozku soudobého člověka. Navíc se zjistilo, že tento zvláštní národ existoval pouze několik tisíc let.
Z ničeho nic se objevil, aby po několika tisících letech opět zanikl. Nikdo doposud nezná příčinu jejich vyhynutí a nikdo nezná důvody, které z hlediska antropologického vedly k existenci tak velké lebky. Po letech sporů, dohadů a pří se v roce 1958 bezradní antropologové rozhodli k tomu nejjednoduššímu. Celou věc prostě uložili k ledu.
Prostě záhada zůstala záhadou.
Jenomže před několika týdny se věci daly po desetiletích zdánlivého klidu opět do pohybu. Stojí za tím dva poměrně známí američtí vědci Gary Lynch (viz obr. vpravo) a Richard Granger. Tito odborníci v oblasti neurofyziologie vydali knihu „Velký mozek: Původ a budoucnost lidské inteligence“.
V této knize její autoři mimo jiné naráží právě na letitou záhadu civilizace lidských bytostí s obří lebkou, přičemž rozebírají své přesvědčení o tom, že tito jedinci museli mít oproti současné lidské bytosti rozvinuté pro nás jen stěží uvěřitelné schopnosti.
Taková tvrzení pochopitelně nemohla nechat v klidu onu širokou masu ortodoxních antropologů, kteří přijali výše uvedený materiál s tou nejvyšší nevraživostí a s tím, že autoři této publikace jsou ve věci naprostí laici nemající ani ponětí o antropologii.
Pouze pro dokreslení. Profesor antropologie John Hawkes vyučující na Univerzitě Wisconsin – Madison na svém blogu píše:
„Všechno to, o čem píší Lynch a Granger, jsou pouhé mýty. Stejné mýty jako mýtus o Atlantidě.“
Vše nasvědčuje tomu, že se spor o vyřešení hádanky obřích lebek rozhořel znovu a s plnou silou. Pokud se na toto haštěření podíváme poněkud s nadhledem, zjistíme, že toto všechno je další z pokusů vědců pochopit vývoj lidského mozku a snad tím vyřešit i starou otázku, zda velikost lebky má přímý vliv na funkčnost jejího obsahu. Jinými slovy řečeno, zda existuje přímý vztah mezi objemem mozku a inteligencí.
Jak se vlastně vůbec na komunitu lidí s velkou lebkou přišlo? Začalo to na podzim roku 1913, kdy ředitel muzea v Port Elizabeth (dnešní Jihoafrická republika) Frederic Fittssimons přinesl nějaké kousky starých kostí, které pocházely z naleziště nedaleko města Boskop. Fittssmons správně pochopil, že šlo o kousky naprosto nepřiměřeně velké lebky.
Dalším výzkumem bylo zjištěno, že lebka patřila muži, který žil v oblasti jižní Afriky v době před 30 000 až 10 000 lety. Jeho tělo bylo vysoké 170 cm, ale mozek měl objem 1800 až 1900 cm3. Svůj objev pak Fittssimons zveřejnil v roce 1915 v časopise „Nature“.
Do té doby se všeobecně věřilo (ne jinak je tomu v současné době), že v době, ze které pocházely zbytky skeletu, lidská evoluce již dávno skončila a na povrchu Země již se vší razancí žil a vyvíjel se moderní Homo sapiens. Zástupci paleontologie a nejen oni byli samozřejmě v šoku. Ne náhodou zařadil paleontolog Robert Broom nositele těchto velkých lebek do speciální kategorie „Homo capensis“. Zároveň se ujal i triviálnější název, a to podle místa nálezu „boskopský člověk“, „boskopoid“. Samozřejmě, že nezůstalo pouze u počátečního nálezu. Ve chvíli, kdy byla na inkriminovanou lokalitu soustředěná pozornost archeologů a antropologů, začaly se další nálezy obřích lebek jenom hrnout.
Slavný antropolog Raymond Dart (muž, který objevil Australopitheca) si v roce 1923 vyloženě stěžoval, že vědecká komunita doposud hádance velkých lebek z oblasti Jižní Afriky věnovala jenom velmi málo pozornosti. Dart velmi podrobným způsobem popsal další nálezy z výše uvedené lokality a zcela jednoznačně prokázal, že velký mozek „boskopsého člověka“ není důsledkem hydrocefalie. Sám na jedné z konferencí v roce 1924 sdělil:
„V souvislosti s „boskopským člověkem“ je potřeba si ujasnit jednu věc. Velká lebka u těchto lidí nikdy nebyla důsledek nějakého onemocnění, ale naopak byl výskyt velkých lebek u této komunity lidí důsledkem nějakého přirozeného pravidla (zákonitosti), kterou bohužel zatím nejsme schopni pochopit.“
Ovšem i přes veškerou snahu Raymonda Darta po několika letech antropologie i další vědy na „bokopoida“ zcela zapomněly. Byl to záměr? Těžko říci. Každopádně tento stav trval až do roku 1958, kdy došlo hned ke dvěma událostem. Známý esejista Lauren Isely oživil „boskopského člověka“ v poměrně nadšené eseji pod názvem „Člověk budoucnosti“. Aby se záhy na to v tom samém roce pokusil „boskopského člověka“ jednou pro vždy pohřbít antropolog Ronald Singer.
Ve svém odborném článku se Singer snaží přesvědčit své kolegy o tom, že „boskopský člověk“ vůbec nepotřebuje nějakou speciální kategorii zařazení (evidentně tím naráží na aktivitu jeho předchůdce Roberta Brooma). Podle Singera byl výběr lebek prováděn bez potřebných důležitých kritérií, takže není žádný důvod si myslet, že v dané věci jde o nějakou zásadní anomálii. Svůj článek uzavírá Singer suchým prohlášením:
„Nakonec zjistíme, že o nic nejde. Máme před sebou jen staré lebky větších rozměrů dospělých lidí z jedné konkrétní lokality. Není tu nic, co by nás mělo znepokojovat?“
Skutečně?
Osobně bych nebyl zase až tak bohorovně klidný. Nálezy lebek pochází z oblastí, o kterých se zmiňují mnohé velmi staré a velmi důležité texty. Mnohé z nich nám v překladu předkládá např. známý Zechária Sitchin. Vždyť to byla právě jižní Afrika, kde starověké frakce Anunnakiů, a bůh ví, kdo ještě další, prováděly významné genetické experimenty na původním prototypu lidské bytosti.
Velmi zajímavým způsobem na tato témata hovoří i starobylé legendy současného národa Zuluú, který obývá nehostinné oblasti kolem pouště Kalahari. Tyto legendy a bájesloví zcela očividně ve svém obsahu naráží na lidské bytosti, které byly obdarovány obřími lebkami a mozky jako důkaz síly a moci bohů, kteří se čas od času snášeli na zem z nebe.
„Rozdíly mezi mozkem „boskopského člověka“ a moderního člověka nemohou být omezeny pouze na celkový objem mozku. U „boskopského člověka“ jsou jednoznačně velmi dobře vyvinuty čelní laloky, jejich objem překračuje objem u moderního člověka až o polovinu. Jde přitom o část mozku, která je přímo zodpovědná za duševní činnost.“ Uvedení vědci zjistili, že je u „boskopského člověka“ zvýšení objemu jeho mozku nejvíce patrné v těch oblastech, které souvisí s tzv. „asociativní kortikální oblastí“, kde neuronová síť vytváří ještě jednu dílčí síť s jakýmsi zvláštním náhodným přístupem. Pomocí poměrně složitých počítačových modelů chování těchto dvou sítí dr. Lynch a dr. Granger dokázali definovat rozdíl v myšlení „boskopského člověka“. Poté, co Singer zveřejnil svůj odmítavý postoj k problematice „boskopského člověka“, nastalo téměř padesátileté období, kdy se na tuto velmi zajímavou kauzu prakticky zcela zapomnělo. Aktuální rozruch vyvolala až zmíněná nedávno vydaná kniha autorů Lynche a Grangera. Lynch sám se svěřuje s tím, že se poprvé s případem záhady „boskopského člověka“ setkal před více než čtyřiceti lety a sám byl překvapen, že tomuto velmi zajímavému vědeckému problému není věnována prakticky žádná pozornost.
Popravdě řečeno, nic nedokáže podráždit antropology tak jako rozdělení člověka (z pohledu historického a antropologického) do nových druhů, čímž se samozřejmě více či méně deformuje taxativně ustanovený obraz prehistorického a pravěkého vývoje lidské bytosti. Jinými slovy jsou vědeckým establishmentem vytvořeny jakési normy a pevná kostra, do které je jakoby zakázáno jakýmkoliv způsobem zasahovat. Bohužel je nutné dodat, že tento přístup není charakteristický pouze pro antropologii, ale bohužel i pro mnohé jiné vědecké disciplíny.
Zhruba před deseti lety byly nalezeny ostatky předvěkého člověka nedaleko gruzínského města Dmanisi. Jistí nadšení a svým způsobem i nadčasoví gruzínští antropologové se rozhodli na základě těchto nálezů ustanovit nový druh člověka, který žil přibližně před 1,8 miliony lety a tak ho nazvali „člověk gruzínský“ čili (Homo georgice). Tato aktivita je samozřejmě extrémem z druhé strany a také okamžitě vyvolala v celé vědecké komunitě jen a jen smích.
Nicméně kritika knihy Lynche a Grangera je ze zcela jiného soudku a soudný člověk skutečně nad těmito někdy až agresivními ohlasy musí kroutit hlavou. Případ „boskopského člověka“ je právě z hlediska zcela nevysvětlené velikosti lebky na zcela jiné úrovni. Nezaujatému pozorovateli se tím pádem skutečně zdá, jako kdybychom čelili cílené snaze neotvírat cosi, co by mohlo v samém důsledku rozhodit podstatně komplexnější antropologický obrazec vyvíjející se lidské bytosti nebo lépe řečeno několika druhů člověka.
Jak si jinak vysvětlit zcela neopodstatněný postoj renomovaného vědce Tima White z Univerzity of California v Berkeley, který se domnívá, že o jakékoliv osobité a specifické „boskopské formě“ předvěkého člověka nemůže být ani řeč.
Na základě jakých fakt dochází White k takovému závěru, však již nezmiňuje.
Jak jsem zmínil již v první části. Publikaci obou neurofyziologů kritizoval i antropolog John Hawkes, zároveň se však na svém blogu přiznal k tomu, že knihu vůbec nečetl. Že by kritika z povinnosti? Hawkes se odvolává na hypotézu Ronalda Singera, který samozřejmě již před padesáti lety existenci specifické „boskopské rasy“ rozprášil. Hawkes dále říká:
„Nálezy v okolí města Boskopa jsou nálezy moderního člověka, který v této oblasti žije dodnes, například v podobě Křováků nebo Hottentotů. Ti lidé nezmizeli, jsou stále mezi námi. Případný rozměr lebky není podstatný. Těch nálezů zase není tolik, aby tato věc mohla být považována za nějaký fenomén.“
Samozřejmě, že na kritiku ze strany Johna Hawkese autoři zmíněné publikace reagovali. „V naší knize není ani zmínka o specializované „boskopské rase“, potvrzuje Granger.
„A už vůbec v ní nenaleznete postulát, že tzv. „boksopský člověk“ patří mezi nové druhy lidské bytosti. Těžiště knihy se zaměřuje na anatomické lebeční anomálie, a to nejen u tzv. „boskopské lebky“, ale i u mnoha jiných velkých lebek, které se evidentně ve zvýšeném množství nachází po celém světě, přičemž všechny z hlediska časové osy řadíme do období kolem 10 000 př.n.l. Pravda, „boskopské lebky“ patří mezi největší a proto jim samozřejmě věnujeme zvýšenou pozornost. Naše myšlenky a vývody mohou být pro mnohé vědce odvážné, ale jsou součástí teoretické analýzy.“
Závěry obou fyzioneurologů jsou opravdu velmi zásadní. Pokud budeme vycházet ze stávajícího pravidla, že objem mozkové tkáně je přímo úměrný inteligenci nositele takového mozku, pak musíme konstatovat, že současný Homo sapiens je chytřejší než Homo erectus, u kterého byl prokázán objem mozkové tkáně průměrně o 350 cm3 menší. V tomto případě by ale musel být „boskopský člověk“ výrazně chytřejší, než jsou lidé současnosti, a to z toho důvodu, že jejich mozek je o neuvěřitelných 400 cm3 větší než u Homos sapiens.
Gary Lynch k tomu dále dodává:
„Všechny významné výzkumy za posledních několik desetiletí ukazují, že existuje přímá vazba mezi objemem mozkové kůry a inteligencí. Pakliže průměrné IQ u člověka je „100“, pak bychom se u „boskopského člověka“ pohybovali na hodnotě „149“.
Nicméně oběma vědcům v jejich závěrech do určité míry oponuje ředitel „Ústavu antropologie“ Moskevské státní Univerzity Alexander Bužilov, který tvrdí, že závěry tohoto druhu výzkumu nejsou ještě zdaleka přesně definovány, přičemž rozhodně nelze dávat do poměru inteligenci oproti objemu a hmotnosti či velikosti mozku. Uvádí přitom učebnicový příklad na Anatolu Francovi, který disponoval až obscénně malým mozkem a Ivanu Turgeněvovi, který byl posmrtně znám naopak jako nositel až giganticky velkého mozku.
Dr. Lynch a dr. Granger na podporu svého postoje říkají:
„Rozdíly mezi mozkem „boskopského člověka“ a moderního člověka nemohou být omezeny pouze na celkový objem mozku. U „boskopského člověka“ jsou jednoznačně velmi dobře vyvinuty čelní laloky, jejich objem překračuje objem u moderního člověka až o polovinu. Jde přitom o část mozku, která je přímo zodpovědná za duševní činnost.“
Uvedení vědci zjistili, že je u „boskopského člověka“ zvýšení objemu jeho mozku nejvíce patrné v těch oblastech, které souvisí s tzv. „asociativní kortikální oblastí“, kde neuronová síť vytváří ještě jednu dílčí síť s jakýmsi zvláštním náhodným přístupem. Pomocí poměrně složitých počítačových modelů chování těchto dvou sítí dr. Lynch a dr. Granger dokázali definovat rozdíl v myšlení „boskopského člověka“.
Tak především zjistili, že myšlení „boskopského člověka“ vždy obsahovalo více informací. To znamená, že jejich „mentální obraz“ byl výrazně bohatší, než je tomu u současného člověka. Kvalitu „mentálního obrazu“ nejlépe posoudíme prostřednictvím kvality “paměťových stop“. U člověka je paměťová stopa složená z pocitů a pak z obrazu a tak trochu ještě ze zvuku, ale paměťové stopy u „boskopského člověka“ byly stejně bohaté i na pachy a chutě například.
Za druhé. Díky pokročilejší neuronové síti dokázal „boskopský člověk“ podstatně lépe vyhledávat souvislosti i mezi zdánlivě nesouvisejícími aspekty čehokoliv. Tuto schopnost měl výše uvedený typ člověka oproti současně žijící lidské bytosti až o 280% lépe vyvinutou. Schopnost vyhledání nezjevných spojení je po přežití a vývoj člověka zcela zásadní.
„Vzpomeňte na jablko a gravitaci v případě Newtona“, říká dr. Lynch.
A za třetí. „Boskopský člověk“ dokázal podstatně lépe paralelně zpracovávat několik proudů informací najednou. Například dokázal vést náročnou konverzaci a zároveň poslouchat hudbu a ještě v duchu přemýšlet nad zcela jinými záležitostmi. (Když jsem se probíral tím, co dr. Lynch říkal, uvědomil jsem si, že všechny tyto kvality významně zlepšuje „Technika Lorean“, kterou již přes osm let předávám svým studentům. Tento postřeh mne skutečně překvapil. Pozn.-J. CH.).
Velkou záhadou je, odkud se tento druh člověka na této planetě objevil. Druh, který potenciálně dokázal psát poezii a skládat hudbu. Nemenší záhadou je, proč v pozemských podmínkách žil asi 20 000 let a pak doslova během několika generací vymizel. Možná tak obrovský mozek vyžadoval velké množství energie, kterou strava „boskopského člověka“ nemohla zaručit. Možná fyzický vývoj dítěte s tak obří lebkou byl velmi náročný. Anebo možná získal člověk z hlediska evolučního tak velký mozek velmi brzy a nedokázal plně prakticky použít jeho evoluční výhody.
„Je možné, že si příroda během 20 000 let na „boskopském člověku“ zkoušela jednu z možností vývoje mozku lidské bytosti v budoucnosti.“, říká doktor biologických věd a vedoucí katedry embryologie při „Ústavu pro lidskou morfologii“ Sergej Saveljev.
A kdo ví, možná je to všechno ještě jinak……
Zdroj: matrix 2001
