Záhada kamenných zdí Sacsayhuamánu

V hodinách dějepisu na téma starověku zanechává v žácích silný dojem vyprávění o tom, jak se stavěly egyptské pyramidy. Po zbytek života je v paměti uložený obrázek, kde pod žhnoucím africkým sluncem, v nekonečné poušti, pod biči dozorců, vláčí otroci mnohatunové kamenné bloky, které jsou určené na stavbu obrovských hrobek živých bohů, faraónů.

Dětská srdce se naplňují bolestí a soucitem k trpícím a zlobou vůči utiskovatelům. Ve zvídavých hlavách vyvstává ale otázka: opravdu byli dávní lidé schopni tyto obrovské kameny vylámat, opracovat, dopravit a umístit na určené místo? Měli k tomu odpovídající technologie a nástroje?

Počáteční pochyby časem přerůstají v přesvědčení, že pyramidy a jiné megalitické stavby se nestavěly tak, jak to popisuje oficiální historie. Pokusíme se to vysvětlit na příkladě peruánského chrámového komplexu Sacsayhuamán.

Skládanka starověkých mistrů

Chrámový a pevnostní komplex Sacsayhuamán se nachází v jihoamerických Andách poblíž peruánského města Cuzco, bývalého hlavního města Inků. Existuje několik variant překladu tohoto obtížně vyslovitelného názvu z jazyka kečua: sytý sokol, královský orel, spokojený jestřáb, mramorová hlava…

Tři klikaté zdi, rozložené jedna nad druhou po svahu, jsou poskládané z ohromných bloků kamene. Největší z nich dosahuje váhy 350 tun a výšky 8,5 metru. Když se na zeď díváte, vybavuje se vám vzpomínka na počítačovou hru tetris, kde se jednotlivé prvky skládají tak aby do sebe zapadly.

Kameny jsou opracovány takovým způsobem, že jeden blok má výstupek a sousední prohlubeninu, která odpovídá výčnělku tak aby do sebe zapadly. Tím byla zajištěna soudržnost a stabilita zdí v oblasti, kde často dochází k zemětřesením. Je to provedeno tak pečlivě, že mezi ně nezasunete ani list papíru.

Jací obři ale hráli tuto „počítačovou hru“? Podle oficiální verze byl Sacsayhuamán vybudován v 15. – 16. století n.l. Stavba byla zahájena buď v době, kdy vládl 10. inka,  Túpac Yupanqui (1471 – 1493), anebo za jeho otce Pachacúteca Yupanquiho (1438 – 1471).

Budování trvalo více než 50 let a bylo přerušeno smrtí Huayna Cápaca (1493 – 1525), kdy vypukla občanská válka a pak došlo k dobytí incké říše španělskými konkvistadory.

V 16. století španělský básník a historik Garcilaso de la Vega ve své knize Dějiny incké říše popsal Sacsayhuamán následovně: „Jeho rozměry si nemůžete představit, pokud jste ho nespatřili na vlastní oči. Když stavbu prozkoumáte zblízka, jste natolik ohromeni, že se vkrádá myšlenka, jestli to vše nebylo vybudováno pomocí magie a nejedná se o práci lidí, ale démonů.

Je postaven z tak ohromných kamenů a v takovém množství, že se objevuje spousta otázek: jak mohli Indiáni tyto bloky vylámat ze skály, jak je přepravovali, jak je opracovávali a sestavovali s takovou přesností? Vždyť přece neznali kov a neměli nářadí k tesání kamene, neměli vozy ani tažná zvířata na dopravu. Ve skutečnosti ani vozy ani tažná zvířata, schopná přepravit takový náklad, nikde na světě neexistují. Natolik jsou kameny obrovské a horské cesty nerovné…“

Válka bohů

Dnes se mnozí vědci domnívají, že Sacsayhuamán a další památky Cuzca, jsou starší a pochází z období ještě před Inky. „Civilizaci, o které hovoříme“, vysvětluje přívrženec paleokontaktů, spisovatel Andrej Skljarov, „je nejméně 10 000 let“.

V současnosti je tato verze rozšířená mezi peruánskými archeology a historiky, Inkové přišli do těchto míst, uviděli kamenné stavby a usadili se zde.

Jaká ale byla ta záhadná a mocná civilizace, která měla technologie, ke kterým jsme se ještě „nedopracovali“? A kam zmizela?

V mytologiích téměř všech národů světa jsou legendy o válkách bohů. Můžeme tedy předpokládat, že před mnoha tisíci let na Zemi skutečně existovala vysoce rozvinutá civilizace, která byla schopná opracovávat, přepravovat a osazovat mnohatunové kamenné bloky.

Byla zahubena ve světové válce, ve které byly použity jaderné nebo ještě výkonnější vesmírné zbraně. O působení vysokých teplot vypovídají otavené kameny v komplexu.

Poblíž Sacsayhuamánu se nachází jezero pravidelného tvaru, které Inkové ho považovali za posvátné. Jeho dno má podobu dokonalého trychtýře a mohlo vzniknout na místě jaderného výbuchu. Některé skály jsou jakoby rozházeny po okolí explozí. Je možné, že pevnost vystavena jadernému útoku.

Plastelínové kameny

Existuje ještě jedna, dosti výstřední, teorie, že místní dávní obyvatelé uměli změkčovat kámen až do konzistence plastelíny a pak ho mohli velmi jednoduše formovat. Bylo by to možné?

V peruánských a bolivijských lesích, které pokrývají svahy And, prý žije malý ptáček, podobný našemu ledňáčkovi. Hnízdí pouze na strmých skálách u horských bystřin a v malých dokonale okrouhlých skulinách.

Plukovník britské armády, Percy Fawcett (1867 – pravděpodobně 1925), který vedl topografické práce v Andách, zjistil, že tyto štěrbiny ve vápencích vytváří sami ptáci.

Když si vyhlédne vhodnou skálu, ptáček se k ní přichytí a začíná listem rostliny, který drží v zobáčku, třít kruhovým pohybem povrch skály dokud se list nerozmělní. Pak si zaletí pro nový list a pokračuje ve své trpělivé práci.

Po určité době takového opracovávání kamene, po 4 – 5 výměnách listů, začíná ptáček do skály klovat a pod údery jeho zobáčku dochází k vydrolování kamene. Netrvá to nijak dlouho, ve skále se objeví okrouhlý otvor, ve kterém pak může pták snést vejce a vyvést mláďata.

Plukovník Fawcett ve svých denících  vydaných později v Anglii, zmiňuje případ, o kterém mu vyprávěl inženýr, který dlouhodobě pracoval ve vedení dolů v Cerro de Pasco v Peru. V neděli se inženýr společně s několika Evropany a Američany vydal prozkoumat několik hrobek.

Najali si průvodce, který měl provést i výkopové práce a vzali si sebou i několik lahví pálenky na „pozvednutí ducha a odvahy“. Odvahu podpořili, ale v hrobkách nic zajímavého neobjevili, s výjimkou jedné velké hliněné a zapečetěné nádoby.

Když nádobu otevřeli, našli v ní hustou tmavou a velmi nepříjemně páchnoucí tekutinu. Rozhořčený Američan se pokusil „pohostit“ jí průvodce, ten se tomu ale velmi vehementně bránil.

V průběhu šarvátky se nádoba rozbila a obsah se vylil na kameny. Tekutina a kámen vytvořily vzájemným působením jakousi pastu, která se dala formovat jako plastelína.

Předpokládejme, že dávní Peruánci opravdu uměli měkčit kámen, to ovšem neřeší problémy, jakým způsobem přepravovali obrovské bloky.

A nemůže se jednat o beton?

A co když se nejednalo o obrovské mnohatunové balvany, které musely vláčet zástupy otroků?  Zdi nejsou ze žulových kamenů, jak mnozí badatelé předpokládali, ale z místního druhu vápence. To potvrzuje i Aleksej Kruzer ve svém článku „K otázce původu materiálu bloků, ze kterých se skládají zdi pevnosti Sacsayhuamán v Cuzcu“.

Vápenec je základní surovinou při výrobě cementu, mimochodem, tajemství výroby tohoto stavebního materiálu znali i obyvatelé Mezopotámie kolem roku 2500 př.n.l., zrovna tak i staří Egypťané a Římané. Tak proč by starověcí Peruánci nemohli vyrobit cement metodou pálením vápence a jeho mísením s určitými přídavnými látkami?

Následující stadium je výroba betonu, který po svém zatuhnutí získává pevnost kamene a neliší se od něj ani vzhledem. Není pak potřeba přesunovat obrovské bloky kamene. Stačí vyrobit jenom potřebné formy a naplnit je betonovou směsí. Na tento blok pak postavit nové obednění a naplnit. A tak vrstva po vrstvě a je výsledkem je zeď.

Známí tvůrci výstřední „nové chronologie“, akademik Anatolij Fomenko a Gleb Nosovskij, tvrdí, že právě tímto způsobem byly postaveny i pyramidy v Gíze, z betonových kvádrů. A je možné, že na rozdíl od jejich dalších teorií, může být tato docela  pravděpodobná.

Takový způsob výstavby nepotřebuje ani armády otroků ani laserové řezací nože nebo létající zařízení k přenosu obrovských kamenů. Dejme tomu, že tato hypotéza je příliš obyčejná a jednoduchá, než abychom ji přijali. Vždycky chceme uvěřit, že se jedná o něco grandiózního, ale ve skutečnosti bývají řešení geniálně jednoduchá a prostá.

http://paranormal-news.ru/news/zagadki_kamennykh_sten_saksajuamana/2015-12-06-11620