Vzkříšení – mýtus o vytracené vědomosti

Vracíme se tam, odkud jsme přišli, i takto lze nazírat na smrt, která je součástí přirozeného života. Pouhé pomyšlení na odchod z tohoto světa, způsobuje komukoliv oprávněný strach a obavy, zejména těm lidem, co nevěří v reinkarnaci či posmrtný život! Z racionálního hlediska je smrt definitivním koncem všeho, jde prý o stav z kterého nevede cesty zpět do původní existence. Ale je tomu tak doopravdy?

Není všechno takové, jak se na první pohled zdá…

Tomuto poněkud obskurnímu tématu se věnoval bezmála před třemi sty lety francouzský ranhojič Pierre-Jean de Monchaux, který ve své knize vydané roku 1740 „Anecdotes de Médecine” popsal jako první osobité zkušenosti se smrtí a jejími neobvyklými projevy. Sem můžeme zařadit nevysvětlitelné případy, jež se týkají záhady vzkříšení. S fenoménem vzkříšení (slovo vzkříšení pochází z řeckého výrazu – anastasis, což znamená „vzbuzení“ nebo doslovně „opětovné vstání“) se setkáváme v mnohých náboženských písemnostech, na prvním místě zde musím vyzdvihnout Bibli, respektive Nový zákon.

Svědectví o tom, že je možné obelstít konec života, to mimo jiné dokazuje Matoušovo evangelium, kde se dočítáme o Synu Božím, který v nepředstavitelných mukách zemřel na golgotském kříži, aby posléze třetího dne překonal všechny přírodní zákony a vstal z mrtvých. V tomto ohledu budou ateisté namítat, že vzkříšení člověka je z dnešního pohledu čirý mýtus pocházející z dob dávnověku, který by pod lupou vědy nemohl obstát. Nicméně, dovolím si oponovat tím, že není všechno takové, jak se na první pohled zdá!

To, že je život sám o sobě jedna velká záhada, je snad každému jasné, ale zavírat oči před tím, co nemohou popřít ani vysvětlit samotní vědci, to je stejné jako bychom nesouhlasili s tím, že je Země kulatá! Co si máme o smrti a vzkříšení myslet? Pokusím se níže v tomto článku vysvětlit, abychom o něco lépe porozuměli tajemství, které by nám mělo objasnit následující vývoj „při zemi“ se pořád držícího moderního člověka.

Osudem života nemusí být jen smrt

Nejsme výtvorem ledajaké náhody, jak ustavičně vědecká komunita prohlašuje, protože jsme povstali z aktu sblížení, spojením muže a ženy za účelem reprodukce, přirozeného rozmnožování, které chrání náš biologický druh před vyhynutím. Takto jsme byli stvořeni, stejně tak jako ostatní tvorové na této životem hýřící planetě. V tomto směru se nemůžeme opřít o náhodu, jak jistě chápete. Proto jsem přesvědčen, že o budoucnosti toho či onoho jedince, je už předem rozhodnuto, neboť jsme všichni předurčeni k takzvaným „vyšším cílům“.

Každý máme na tomto světě své přesně vytyčené poslání, proto bychom měli dostát svému osudu. Nadarmo se neříká: „svému osudu neunikneš“. Údělem lidstva je tím pádem jeho spirituální povznesení, protože žijeme v jakési amnézii, která nám zakrývá výjimečnost našeho rodu. Jakou jedinečnost mám v tomto případě na zřeteli? Jde především o naše nadpřirozené schopnosti, tj. telepatie, jasnozřivost, telekineze apod., to jest nadání s kterým pronikáme nad úroveň tohoto pozemského bytí.

Nemůžeme si donekonečna nalhávat, že vývoj na této planetě nepodléhá této skryté nadpřirozenosti, kterou lze s trochou nadsázky připodobnit k jakési vesmírné evoluci, což je opak Darwinovy teorie o původu druhů, o níž se opírá soudobá věda. Jenomže jak se zdá, osudem našeho života nemusí být jen zánik a odchod z tohoto světa, jelikož do konceptu života patří kromě jiného také vzkříšení, o kterém se zbytečně nepíše ani nemluví, především kvůli strachu z neznámého.

Věci mezi nebem a zemí jsou z mnoha příčin popírány, v tomto kontextu nezapadají do atmosféry těchto dnů, protože tyto záležitosti osvobozují duši od civilizačního ruchu a psychického strádání. Kdyby se někdy potvrdilo, že lze vzkřísit mrtvá těla, tak bychom se o něco blíže posunuli k uvědomění si našeho stvoření. Z jiného úhlu pohledu můžeme s úspěchem poodkrýt zadání, odkud kam směřujeme, nebo jaký smysl má existence.

Neskutečné příběhy s neskutečným koncem

Jak jsme se již dozvěděli výše, smrt nemusí být posledním „mezníkem“ v lidském životě, což není jak vyplývá z četných historických pramenů nic neobvyklého. Ježíš Kristus je snad ztělesňujícím důkazem tohoto divu; jednak vzkřísil čtyři dny starou a v rozkladu zapáchající mrtvolu, čili svého přítele Lazara, ale v prvé řadě svou silou osobnosti dokázal pokořit neúprosné zákony přírody, když po trýznivém mučení a následném ukřižování povstal zázračně z mrtvých. Přestože se tenhle příběh odehrál před dvěma tisíci lety, tak jsou v lékařské literatuře zdokumentovány podivuhodné události o lidech, co se ze smrti probudili k životu.

V Brazílii se odehrál mysteriózní případ, který otřásl celou touto zemí. Malý Kelvin Santos přestal zčistajasna v nemocnici během léčby pneumonie dýchat. Chlapec skonal a lékaři ho prohlásili za mrtvého! Ostatky zesnulého byly proto vydány jeho rodičům, kteří uspořádali v jejich domě smuteční rozloučení. Hoch byl mezitím vystaven v otevřené rakvi. Ovšem hodinu před jeho pohřbením se událo něco bizarního, co vyděsilo truchlící rodiče. Domnělá mrtvola chlapce se nečekaně probudila k životu, chlapeček se posadil a požádal svého nechápajícího otce o trochu vody. Rodiče v tu chvíli propadli nevýslovnému pocitu štěstí nad zázrakem, který se přihodil jejich synovi. I když tento příběh happyendem neskončil, protože se oživlé dítko vrátilo znovu do rakve jako předtím, a v ten okamžik bylo z neznámého důvodu opět mrtvé, tak jsme se stali svědky tajuplného úkazu, který se týká podstaty stále neobjasněné existence.

Zajímavý případ se také odehrál ve Virginii. Paní Thomasová utrpěla dva infarkty, v důsledku čehož této ženě selhalo srdce. Jakmile lékaři zjistili, že její mozek nevykazuje žádnou aktivitu, nebylo již více pochyb o tom, že nastala smrt. U pacientky byla diagnostikovaná posmrtná ztuhlost, neboli – Rigor Mortis. To je označení pro změny, ke kterým dochází v mrtvém těle krátce po smrti. Ovšem k úžasu všech lékařů se tato žena nečekaně probudila k životu, a začala se svým okolím komunikovat.

Následující událost, jež se odehrála na čínském venkově byla obzvlášť tajemná. S poraněním hlavy byla doma nalezena mrtvá žena. Její tělo bylo ještě téhož dne umístěno do otevřené rakve. Den před pohřbem však vesničané zjistili, že uvnitř rakve nikdo není. Kdo by tak asi mrtvolu staré ženy chtěl ukrást, každého v tu chvíli jistě napadlo? Napjatá situace by se proto dala v této dědině krájet nožem. Pátrání po zmizelé mrtvole započalo ihned. Ale jaké překvapení nastalo, když tuhle údajně zemřelou stařenku nakonec objevili v jejím domě, nutno dodat, že zcela zdravou a živou. Nic netušící paní seděla v kuchyni, protože jí ze spánku údajně probudil nesnesitelný hlad. Zajímavý případ s ještě zajímavějším koncem, že!

Zvítězit nad smrtí nemusí vždy jen člověk, dočítáme se i o zvířatech, co dokázala přemoct vlastní úmrtí, aby se takříkajíc vrátila z druhého břehu do života. Takový byl příběh kocoura, kterého nešťastně srazilo auto. Jeho majitel už se smířil s tím, že jeho čtyřnohý kamarád navždy opustil tento svět, a proto jej s velkým zármutkem pohřbil. Avšak pět dní poté co byl kocour zakopán, se domácí mazlíček musel probrat k životu, neboť přišel rovnou ze záhrobí zpět ke svému majiteli, který nevěřil svým vlastním očím. Udál se snad v tomto případě zázrak, nebo nám uniklo něco důležitého, čemu doposud nedokážeme porozumět?

Co na to věda?

Anesteziologové se shodli na tom, že modernější medicínské přístroje posouvají hranici mezi životem a smrtí stále kupředu, což může zanedlouho vyústit až v revoluční náhled na smrt a její zákonitosti. Dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO) se snaží nově definovat dosavadní názor na smrt.

Co je to vlastně smrt? V nemocnicích jsou zpravidla lidé prohlášení za mrtvé, jakmile se u nich neprokáže činnost srdce a dýchání, zorničky nereagují na světlo, případně když není lékařskými přístroji prokázaná mozková aktivita. Jenomže podle některých odborníků, jsou mnohá úmrtí lékaři prohlášena předčasně, poněvadž se nesleduje tělo pacienta dostatečně dlouho, aby bylo možné správně posoudit, zdali ke smrti došlo nebo ne. Každý pacient s diagnózou smrti, by tak měl být pozorován nejméně po dobu pěti minut, což se neděje! V některých státech byl kvůli tomu navržen až 20 minutový dohled nad zemřelým pacientem, zvlášť pokud má dojít k transplantaci orgánů.

Nejnovější výzkumy v poskytování první pomoci jednoznačně dokazují, že v oblasti oživování budeme muset ledacos přehodnotit, zejména dobu resuscitace. Také se zjistilo, když není mozek po určitou dobu kyslíkem vyživován, tak nedochází k okamžité smrti, jak se do této doby předpokládalo. Mozek prý přechází do nespecifikovaného stavu hibernace, tudíž ho lze i po delším čase restartovat, znovu jej dovést k vědomí.

Není divu, že se s těmito nově nabitými poznatky, začíná v oblasti záchrany lidských životů značně experimentovat. Využívají se propracovanější postupy, které mohou zdánlivě mrtvého pacienta přivést opět k životu. V této souvislosti se často hovoří o metodě postupného ochlazování, kdy je organismu (tělu) snižována teplota na 32 stupňů, aby se poté mohlo přistoupit k úspěšnému oživení člověka, jehož se bezprostředně dotkla smrt. (Obdobné téma o životě, který smrtí nekončí, naleznete také v tomto souvisejícím článku: http://www.odrazy-tajemna.wz.cz/Vzestup.html)

Dosavadní způsob myšlení je nám v cestě za poznáním překážkou!

Co říci na závěr? O vzkříšení a smrti si můžeme myslet cokoli, protože těmto dvěma faktorům jsme denně vystaveni, tedy na milost a nemilost. Domnívám se však, že tahle záhada nějakým způsobem rezonuje s vytracenými dějinami lidstva, dost možná i jeho nepochopenou historií, která sahá až ke starému Sumeru, popřípadě ještě dále, tam kam oko dnešního člověka nedohlédne. Nelze totiž vyloučit, že v oněch pradávných časech, smrt jako taková podle současných vědeckých kritérií, takřka neexistovala!

Jestliže se staré národy v dávnověku dožívaly průměrného stáří pět seti let, to se dočítáme např. v knize Genesis (Adam, Šét, Henoch, Noe a Metuzalém – všichni se dožili až devět seti let), tak je zřejmé, že mezi dnešní a biblickou dobou není asi něco v pořádku. Co z toho lze vyvodit? Uvědomme si prosím, že ve středověku se člověk dožíval pouhých 30 let, dnes je to podstatně déle, okolo 75 let. Ale s tím jak využíváme vyspělejších medicínských přístrojů, tj. počítačová tomografie, lasery, robotická chirurgie, mikroskopická diagnostika, a též rozsáhlejších vědomostí o anatomii lidského těla, dožíváme se oproti středověku výrazně vyššího věku. Ovšem s uvedeným stářím v knize Genesis, jde o velice krátký, ba přímo jepičí život, což vyvolává opovážlivou hypotézu o vytracených kulturách, ale i bájných národech, jenž mohly převyšovat současnou společnost na mnoha úrovních civilizačního působení.

O tom se však nikde nedočteme! Pokud by však vyšly najevo tyhle zmíněné skutečnosti, museli bychom potom přepsat celé dějiny lidstva! Nemůžeme naši minulost stavět na těchto vratkých základech, jelikož se tahle nepoznaná historie kdesi v čase rozptýlila, a sebou si odnesla nejcennější svědectví o vyspělých civilizacích, které mohly využívat nemilosrdnou smrt k regeneraci či prodloužení života. To není zas takový nesmysl, pokud zvážíme tu možnost, že nás v dávnověku mohly tehdejší národy svou pokrokovostí ve všech směrech vývoje převyšovat.

Jestliže se v pradávné epoše lidstvu podařilo ovládat smrt, navíc takovým způsobem, že život našeho druhu mohl trvat až devět století, potom se naskýtá otázka – proč se lidem tyhle stěžejní vědomosti během věků kamsi vytratily? Anebo se vůbec nevytratily, pakliže si připomeneme Ježíšova slova: „Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“