Stínové bankovnictví, produkty wealth managementu[1], spekulace s nemovitostmi, dluhy lokálních samospráv – to všechno jsou kanály, kterými se honbou za ekonomickým růstem v Číně hromadí dluhy.
Problém se zhoršil po roce 2009, kdy nový úvěrový program vlády, zamýšlený jako odpověď na globální finanční krizi, podnítil další utrácení. Program však s nějakými obměnami pokračuje dodnes.
Zatímco Průmyslová a komerční banka v Číně, podle tržní hodnoty největší banka na světě, se vzpamatovává po červencovém pádu svého produktu finančního poradenství (wealth managementu), Epoch Times se ptá na dluhový problém Číny a na to, jak se bude situace nadále vyvíjet, generálního ředitele CLSA (přední nezávislá makléřská a investiční skupina) Singapur pana Frasera Howie, spoluautora knihy Rudý kapitalismus: Křehké finanční základy neobyčejného vzestupu Číny, kterou napsal spolu s Carlem Walterem.
Kvůli přehlednosti a délce byl přepis rozhovoru upraven.
Co soudíte o nedávném nedodržení závazku Průmyslové a komerční banky Číny u jednoho z jejích malých produktů wealth managementu?
Fraser Howie: Samo o sobě to není ani dostatečně velké nebo veřejné, aby to banku potopilo. Není to katalyzátor ani krach Lehmana Brothera, který zapříčinil krizi – ale je to další příklad produktu wealth managementu, kterýhruškovatí[2].
Co se týče regulérních bankovních úvěrů, ty jsou obvykle dlouhodobějšího rázu a méně průhledné. Pokud firma nemůže zaplatit, jdou do banky a řeknou: „Podívejte, zamázněme to novým úvěrem, nebo prodlužme splátkový kalendář,“ a ti jediní lidé, kteří to ví, jsou ta banka a ta společnost. A banky mají kreativní schopnosti, jak špatné úvěry definovat.
Pokud jde o produkty wealth managementu, do těchto věcí investují jednotlivci, nabízí se veřejnosti, prodávají se na pobočkách bank a jsou povahou mnohem krátkodobější. Takže když jdou ke dnu, je to daleko víc veřejné.
Co teď vidíme, je stále více těchto subjektů neschopných platit, nebo platí jen úroky, nebo musely přizvat věřitele. V podstatě v reálném čase vidíte, jak špatné půjčky skutečně propadají. Uvidíme jich více.
Konečně největším problémem za tím vším je, že se půjčují peníze podnikům, které je nemohou splatit. Ten podnik může být spojen s infrastrukturou a lokální samosprávou nebo s nějakou majetkovou investicí. Ten produkt stojí na majetku, (jehož majitel) nedokáže splácet (svůj dluh) v daném časovém rámci.
I kdybyste svoji infrastrukturu nepromrhali – postavíte domy uprostřed pouště a nakonec je lidé využijí – problémem je, že investice se nevrátí v časovém rámci toho wealth management produktu. Takže (ten produkt) nedodrží závazky.
V současnosti je počet nedodržení závazků dost malý na to, aby se dal zvládnout lokálně – někdo do toho vstoupí. Může to být banka, může to být ručitel.
Kdo jsou tito ručitelé?
Ručitelské společnosti, což jsou společnosti s relativně malou kapitálovou základnou, které za malý poplatek poskytnou ručení – investiční skupina, kdokoli, kdo je připraven poskytnout ručení.
Často lidé poskytují ručení, protože se domnívají, že to nejhorší se nikdy nestane. I když se do toho vloží ručitel, aby zaplatil špatné úvěry nebo zaplatil ten wealth management produkt, jsou to dobré zprávy pro investora, který získá zpět své peníze nebo alespoň dostane zpět ten vklad. Ale stejně, jediné, co jste udělal, je, že jste přesunul riziko někam jinam v systému.
Pokud to stálo na tom, že budete mít kvalitní produkt vytvářející cash flow[3] vytvářející produktivní výnos, a ono se tak neděje, potom to je problém.
Brání produktivním investicím problémy systému?
Myslím, že v tomto okamžiku jsme v tom cyklu ještě příliš na začátku. Co víme, je, že se teď po řadu let štědře půjčovalo a vytvářelo se stále více úvěrů a stále více kreativních cest, jak do ekonomiky půjčené peníze dostat. Takže až doteď opravdu nebyl problém úvěr dostat. Vždycky tam byl nějaký ještě větší hlupák. Mohli jste si půjčit víc, abyste své dluhy zaplatili. Ten příliv neopadl.
Myslím si, že uvidíme tohle, a tady přichází to opravdové riziko: pokud to úřady opravdu myslí vážně s přitáhnutím otěží úvěrování a pokud byl nedávný prudký nárůst mezibankovních sazeb první ranou, potom myslím, že těch bankrotů uvidíte víc a víc. Protože úvěrů už nebude plno, a když společnosti nebo produkty mají problémy, jejich schopnost platit bude těsnější a těsnější.
Máte tenhle problém, že bylo tolik růstu poháněno rostoucími úvěry, že když zavřete kohoutky, růst se zpomalí. Máte dvojitou pohromu rostoucích nesplácených půjček a padajícího růstu, které se živí samy na sobě. Jsem tedy poměrně skeptický ohledně toho, nakolik agresivně se budou úřady na úvěrování zaměřovat, protože následky mohou být velmi vážné.
Myslím, že se to pokusí určitě zpomalit, ale jak efektivně to mohou zpomalit, bude mnohem obtížnější, protože tam není žádný další jasný pohon růstu. I když mluvíte o reformách v Číně, není mi jasné, jak to nastartuje ekonomiku. Myslím, že růst se bude nejspíš ze současných úrovní nadále propadat.
Co mohou banky udělat, když aktiva, do kterých se investovalo, nejsou výkonná?
Buď prodloužíte úvěr, nebo to překousnete a vezmete ztrátu ze zbylého zisku. Pamatujte, banky dosahovaly po mnoho let podstatné zisky, alespoň na papíře.
Otázkou je, jak velký zásah banky dostanou. Pokud bude zásah dostatečně velký, potom se obrátí na vládu pro finanční pomoc. Ale to jenom znárodňuje ztráty. Vláda nemá žádné peníze, to lidé mají peníze. A tak vláda nakonec, pokud banky bude muset vyplatit, v zásadě přesune vládní výdaje ze sociální oblasti a mnoha dalších věcí na finanční pomoc bankám. Není tu žádná bezplatná možnost. Pokud půjčíte peníze, někde v systému to něco bude stát a ty náklady přijdou, protože buď tu ztrátu utrží ta firma samotná, nebo ztrátu utrží banka, nebo tu ztrátu utrží investor produktu wealth managementu, anebo to bude nakonec znárodněno vládou, která jim bude muset finančně pomoci.
Kde je zde tedy limit kapacity úvěrů?
Je tu jen určité množství úspor, proti kterým lze půjčovat, a celkové množství peněz je omezené. Pokud by nebylo, pak bychom měli hyperinflaci. Objem peněz může růst, ale musí růst přibližně dle úrovně širší ekonomiky. Pokud se půjčky dávají společnostem, které je nesplatí, jak poté získají půjčky nové podniky? Odpověď je, že nezískají.
Nové podniky nebo projekty nemohou začít, protože půjčky stále chodí těm stejným živým-mrtvým společnostem. Tohle může trvat dlouhou dobu (jako v Japonsku), a protože jsou nízké úrokové sazby, můžete ten dluh proplácet dlouhou dobu a myslíte si, že je to OK.
Ale co se stane, pokud se sazby zvednou? Nebo, co pokud by takové byly všechny půjčky? Jak by banka vydělala peníze? Nemohli by zaplatit úroky z vkladů, a účastníci spoření by si své peníze vybrali.
Ale bance žádné peníze nezbývají, protože šly všechny společnostem, které mohou zaplatit půjčky. Neexistuje žádný jednoduchý poměr nebo počet, který vám může říct, kdy bod zlomu přijde, ale je tam.
Ekonomická výkonnost Japonska po všechny ty roky je toho důkazem. Japonsko je také důkazem toho, že tyhle problémy lze tlačit před sebou po dlouhou dobu.
Jiná věc: Čína je zázračná ekonomika, není tomu tak? Odpověď je, že není. Tak mnoho z nedávného růstu bylo vybudováno na dluzích. Neexistuje žádný tajný recept: půjčili si příliš moc, aby získali krátkodobá čísla HDP.
Proč musí být těmi, kdo půjčují peníze, banky? Jak je možné, že tito správci fondů nebo poskytovatelé wealth managementu nejednají s investory přímo?
Jak řekl Willie Sutton: „Protože tady jsou peníze.“ Především, banky mají rozsáhlé sítě. Běžte do jakéhokoli čínského města a uvidíte spoustu bank. Oni mají největší přístup k fondům; přichází k nim zákazníci a oni jsou někým, s kým se chcete spojit, stát se jeho partnerem.
Banky se také poohlížely po způsobech, jak své podnikání rozšířit a získat lidi.
Blokovaly si peníze v podílových fondech a produktech wealth managementu. Banka poskytne místo, kde se podnikání provozuje, a dostane za to poplatek.
Požadují banky vyšší úrokové sazby, než u typických úvěrů, kvůli regulacím úvěrů a úroků z vkladů?
Ano a ne. Problém je, že to, co se tu děje, má tak mnoho obměn. Máte věci nazývané svěřené půjčky (entrusted loans) a máte svěřenecké úvěry (trust loans). Svěřené půjčky jsou, když zákazník banky přijde za bankou. V některých případech si státní podnik udrží příjmy nebo si půjčí od banky s šestiprocentním úrokem a poté se na banku obrátí a řekne, zda by přes ni mohl koordinovat úvěr jiné společnosti, například stavební firmě, která ty peníze potřebuje. A tak banka sedí uprostřed této svěřené půjčky.
Banka také může být schopna zapojit se do toho samotného produktu a prodávat s vyšší úrokovou sazbou. Skutečně se zdá, že v tomto procesu může být téměř neomezené množství variací.
Proč je tohle problematické?
Není mi úplně jasné, proč je tohle půjčování nebezpečnější, než regulérní půjčování, ale je nebezpečné ve smyslu, že je neregulované. Pokud jdou věci špatně, právo věřitele aktiva zabavit může být mnohem slabší, než u tradiční půjčky; je to méně průhledné a není vám jasné, kdo jsou všichni ti hráči nebo kde přesně jsou spojitosti.
Myslím, že jednou z věcí, která překvapila mnoho lidí během finanční krize ve Spojených státech, byla propojení mezi Lehman Brothers a všemi ostatními bankami. Je to takový ten problém nejslabšího článku v řetězu. To je ta skutečná obava ze stínového bankovnictví v Číně. Je to v té samé rovině, jako když chcete ztratit na váze – můžete jít do posilovny, přestat jíst, nebo useknout nohu: všechny mohou snížit vaši váhu, ale všechny zjevně nemají stejný výsledek.
Kdo bude mít problém, pokud věci opravdu půjdou z kopce?
Do určité míry bych se díval na banky jako na toho, kdo bude mít problém v tom, že banky byly velké krávy na peníze, a jsou konečně tím největším zdrojem rezerv a vkladů v zemi. V určitém bodě to tady někdo musí na sebe vzít.
Pokud bankrot postihne menší banky, nepřekvapilo by mě, pokud by větší banky byly požádány, aby je zachránily. V tom bodě ještě nejsme, ale není možné přemýšlet o bankách jako nezávislých korporátních tělesech: banky jsou absolutně zavázány straně, co se týče toho, co udělají.
Jejich management je vybírán Organizační sekcí Čínské komunistické strany. Je to takhle jednoduché.
Nevidím, jak by mohlo být možné mít v Číně finanční krizi, aniž by banky dostaly zásah přímo či nepřímo, protože ony jsou těmi, kdo má peníze. Mají rozsáhlou síť poboček a jsou prostředkem, který lze použít ke vstřebání ztrát. Nemyslím, že po nich vláda chce, aby zaplatily přímo. Oni nechtějí vystavit nové dluhopisy nebo udělat cokoli přímo. Mnohem radši by viděli, že se banky snaží s těmihle problémy poprat (samy).
Co ohledně rekapitalizace v devadesátých letech, kdy byly špatné dluhy přesunuty do Společností správy majetku (AMC)? Jak to dopadlo a zda se dočkáme zopakování?
Opravdu to moc dobře nefungovalo. AMC na sebe před 13 lety vzaly něco kolem 370 miliard dolarů bankovních dluhů, nikdy nebyly schopny splatit půjčky, kterými financovaly tu koupi, a nakonec ty závazky převzalo Ministerstvo financí.
AMC si ponechaly spoustu opravdových podniků, což byly v podstatě kapitalizované pohledávky.
To jest, lokální makléřství dlužila peníze bankám, půjčky zhruškovatěly,
zhruškovatělé půjčky odkoupily AMC, lokální makléřství nemohlo nikdy splatit ten dluh, a tak AMC souhlasila, že vezme vlastnictví kapitálu namísto práv věřitele.
Výsledek je, že AMC se stane podílovým vlastníkem v širokém odvětví podnikání.
AMC účty ignorují původní obligace a závazky, všechny byly postrčeny k Ministerstvu financí, a tak je AMC výsledným kapitálovým aktivem těchto portfolií nefungujících půjček.
Samozřejmě, v některých případech to vyšlo dobře v tom, že jakýkoli majetek velmi navýšil na hodnotě, ale velké AMC jsou hodnocené na možná 10-20 miliard dolarů, a zdaleka ne těch 370 miliard dolarů půjček, které na sebe vzaly.
Položte si základní otázku: pokud ignoruji svou hypotéku, jsem bohatší? Samozřejmě ne.
Nemůžete ignorovat dluhovou stránku rovnice a prostě jen počítat kapitál o nic více,
než můžete prostě říct, že máte v bance pár milionů navíc. Ale ne, že by to Čína prostě ignorovala, oni to přesunovali z jedné instituce do druhé.
Takže už neexistují pro banku nebo AMC, ale jen je to přesunulo na Ministerstva financí, to jest do státního rozpočtu. Stát splácí půjčku vydáváním dluhopisů krytých daňovými výnosy, a daně pocházejí od lidí z ulice. Špatná rozhodnutí banky v oblasti úvěrování tak byla v podstatě znárodněna.
Jak se to bude podle vás všechno vyvíjet?
Tato úvěrová bublina v Číně je spíš chronický problém než akutní. Potrvá po období několika let.
Existují nějaké náklady a ty se budou projevovat skrz, v nejlepším případě, podstatně nižší růst. V nejhorším případě to povede k více krizovým scénářům. V takovém případě Čína má tolik slabostí a tak mnoho bodů zlomu, že kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby opravdu došlo na systémovou finanční krizi. Je to prostě příliš obtížné to celé zmapovat. Viděli bychom stahování kapitálu (z Číny), viděli bychom všechny možné obavy o to, jak věci dopadnou. Znovu, nikdo to neví jistě.
Vláda proklamuje společenskou stabilitu. Obávají se právem, protože zpackali tolik sociálních otázek. Mohly by přijít skutečné obavy o to, jak věci dopadnou.
Přeložil Pavel Porubiak
Upravil Petr Šváb
[1] Wealth management (z angl., česky přibližně správa majetku) je disciplína investičního poradenství, která zahrnuje finanční plánování, správu investičního portfolia a několik dalších agregovaných finančních služeb. Více…
[2] Výraz je většinou používán ve Velké Británii, Irsku a Austrálii. Popisuje situaci, která se pokazila a nebo již zašla do bodu, kdy jsou věci velmi špatně.
[3] Peněžní tok, nebo také cash flow, je jednoduše řečeno příjem nebo výdej peněžních prostředků. Peněžní tok za určité období představuje tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji peněžních prostředků za toto období. Více…
Velkaepocha.sk
