VÝROČÍ VZNIKU ČESKOSLOVENSKA – doufali jsme v lepší budoucnost a dnes je všechno jinak

Petr Hájek u příležitosti významného dne připomínajícího, že před více než stoletím se český stát stal republikou a doufal v lepším příští (které se dosud nikdy od té doby nenaplnilo) ptá, zda není na čase podívat se na vše z gruntu a jinak

Skoro se zdá, jako bychom už většinově ani nevěděli, jak se nám to neštěstí přihodilo. Tak nějak samospádem nebo co. Ale nebylo to tak. Státu jsme navlékli předem připravenou oprátku více či méně dobrovolně. V důsledku toho si letos po dvacáté připomínáme vznik Československa (po rozdělení od ledna 1993 jako samostatné České republiky) již opět jako nesuverénní protektorát cizí mocnosti.

Ta se tehdy skryla za „mezinárodní organizaci“ s názvem Evropská unie. Ve skutečnosti šlo o obnovení německého protektorátu, z jehož obručí nás v roce 1945 osvobodila armáda Sovětského svazu. EU v roce našeho vstupu (2004) už jasně řídilo hospodářsky nejsilnější Německo – formálně v tandemu s Francií. A v podstatě nezakrytě směřovaly k vytvoření „federálního“ uspořádání, faktické obdoby Spojených států amerických na východní straně Atlantiku s německou dominancí.

Jenže ani Německo nebylo svým vlastním pánem. V jeho západní části ustanovili po válce Američané protektorát (formálně za účasti Britů a Francouzů). Nic se na něm nezměnilo, ani když jim Gorbačov věnoval „za hubičku“ a plané sliby o nerozšiřování NATO na východ svou okupační zónu (NDR). Proto když Margareth Thatcherová o tom aktu prorocky prohlásila, že tím založil „4. říši“ (nástupnici Hitlerovy 3. říše), měla pravdu jen zčásti. Zámořský hegemon po likvidaci (zradou, bez jediného výstřelu) tehdy jediného skutečného soupeře (SSSR a jeho evropského bloku) vykročil naplno za vysněnou světovládou. A my s ním.

Srovnání je šokující

Připomeňme si ten „samospád“, protože je mimořádně příznačný až dodnes: Referenda o našem přistoupení k EU (červen 2003) se totiž zúčastnila jen malá nadpoloviční většina oprávněných voličů. Druhá polovina zůstala doma a svůj názor na vůbec nejdůležitější poválečné rozhodování o osudu své vlasti si nechala pro sebe.

Není bez zajímavosti porovnat to s volební účastí pouhých čtrnáct let předtím – a jen něco více než půl roku po převratu ve společné režii amerických a zrádné (Gorbačovovy) části sovětských tajných služeb nazvané marketingově přitažlivě (Sametová revoluce) a dosud oficiálně vydávaného za spontánní vystoupení „československého lidu“.

Vezměme za základ voleb v červnu devadesátého roku – aby srovnání mělo výpovědní hodnotu – účast ve volbách do českého parlamentu (ČNR). Přestože se volilo současně i federální Národní shromáždění, kde účast byla v podstatě totožná. Tak tedy těchto voleb se zúčastnilo téměř 97% oprávněných voličů, z nichž 99% (!) volilo platně. Není také bez zajímavosti zmínit, že ze 13 kandidujících stran a hnutí se do parlamentu dostalo vedle Havlova Občanského fóra (49,5 %) ještě KSČ (13,24 %), Moravané (10,03 %) a Lidovci (8,42 %).

Něco se stalo

V jisté interpretaci by tak vlastně šlo říci, že OF volila ta polovina národa, která jinak k volbám nechodí. Protože jak komunisté, tak lidovci (a potenciálně zastánci zemského uspořádání – tehdy pod hlavičkou Moravanů) měli své pevné voličské jádro, které jim dalo hlas převrat-nepřevrat (a od té doby se pouze přeskupuje, ale zůstává).

Ta polovina pro OF šla tehdy k volbám zčásti určitě i z obav neprojevit loajalitu „nové moci“ – protože tak byla zvyklá z předchozích desítiletí, a ještě nevěděla, jestli by se neúčastí u nové vrchnosti „špatně nezapsala“. Ale ať tak, či tak: Promluvila. Samozřejmě zmanipulovaně – podle toho, co dnem i nocí slyšela z televize (tehdy jediné, „Československé“) – ale platně.

Zato v referendu o vstupu do EU (jediném povoleném lidovém hlasování, ač je od počátku v ústavě, ale žádná z vlád se za třicet let neodvážila vytvořit pro něj prováděcí zákon, takže není možné jej uspořádat) to o pouhých čtrnáct let později bylo úplně jinak: Zúčastnila se ho jen slabá nadpoloviční většina. Z ní 77% hlasovalo pro vstup a pouze necelá třetina byla proti.

V celkovém vyjádření tedy „pro oprátku“ hlasovalo asi 42% lidí s volebním právem. Vyjádřili souhlas – bez ohledu na to, zda z přesvědčení či zmanipulovaně. Absolutně jednostranná mediální kampaň, v níž se názorům proti dostalo slyšení jen zcela okrajově, byla zjevně neregulérní.

Je to jeden z obvyklých „Západních“ argumentů proti výsledkům voleb v zemích, které ještě vzdorují a moderní volební podvody „liberálních demokratů“ amerického protektorátu ještě nebylo možné zavést. V našem případě ale samozřejmě bylo vše v pořádku. Dvojí metr je základní mírou „euro-amerických hodnot“, o nichž tak často slýcháme, a jež se proměňují v zákonné normy vládnoucích mafií. Protože nesouhlas je stále více definován jako nepřátelský – a tedy trestný.

Nejsme v tom sami

V každém případě však – počátkem nového tisíciletí již pevně zformovaná – mlčící většina dala najevo svůj demonstrativní nezájem o věci veřejné. A ve skutečnosti to byla ona, která nás přivedla Bruselu „pod nůž“. Nehlasovat totiž není možné. A hlasování „nohama“ (tedy jejich nepoužití k výšlapu do volební místnosti) je obvykle klíčem k udržení moci těch, kteří ovládají všechny instituce a média.

Děje se tak všude, kam chapadla „liberální demokracie“ (mystifikační ideologie zámořského hegemona se světovládnými ambicemi) dosáhnou, nebo se o to pokoušejí. V dosahu máme hned dva pěkné příklady z posledních dnů: volby v Moldavsku a v Gruzii. Na obě ty nevelké země má Západ eminentní zálusk, protože jsou další enklávou v „měkkém ruském podbřišku“ – a tedy další možnost k obklíčení vzpurné největší země světa, proti níž (zatím katastrofálně neúspěšně) vede válku na Ukrajině.