Všechny starověké civilizace bez rozdílu a známá domorodá náboženství přikládala zvláštní význam snům. Sny byly místem setkání mezi bohy a lidmi, zvláštním kanálem, kterým lidé komunikovali se světem duchů. Ze snů přicházelo léčení, rada i varování před nebezpečím. Existovaly speciální techniky, jak vyvolat věštecký sen, a lidé, kteří je ovládali.
V dnešním článku se vydáme na fascinující pouť výkladu snů v historii lidstva, od nejstarších dob a léčivých chrámů až do moderní psychologie.
Odkud máme snáře – o výkladu snů
Kultury na Blízkém východě znaly celé seznamy snových symbolů, které se tradovaly. Každý předmět měl svůj význam. Dodnes se s těmito výklady můžeme setkat ve formě lidových „perských snářů“. Bohužel, tyto výklady jsou natolik vzdálené naší současné kultuře, že slouží spíše pro pobavení.
Vykládání snů je jedním z věšteckých umění, podobně jako vykládání z karet.
Odborně se tomuto druhu věštění říká oneiromancie, od řeckého výrazu pro sen a věštbu nebo také božskou inspiraci.
Vykládání snů ve starověku
Všeobecně se věřilo, že někteří lidé mají prorocký talent a mohou předvídat svými sny budoucnost nebo božská znamení. Sen mohl postihnout blízkou osobu někoho, komu hrozilo nebezpečí. Obecně se ženy pokládaly za otevřenější vizím a častěji zastávaly roli věštkyň. Tak například i drsný vikinský válečník pečlivě naslouchal snům svojí ženy, které ho mohly varovat před blížící se hrozbou.
Menší štěstí měl Caesar, jehož manželka Calpurnie ho spatřila umírat rukou vraha nedlouho předtím, než se tak stalo. Protože se nechtěl politicky znemožnit, podlehl výtkám svých protivníků, kteří se mu vysmívali, zda nechce odložit zasedání senátu, než bude mít jeho žena lepší sny.
Seminář výklad snů a snová magie
Naše sny představují nejpřímější cestu k bohatství vnitřní inspirace, skýtají odpovědi na konkrétní otázky a záležitosti bdělého života, předjímají budoucnost. Mnoho velkých vynálezů a uměleckých děl vzešlo právě ze snů. Léčivý potenciál snů je dnes již opět uznávaný a využívá jej běžně psychoterapie. Na semináři do něj pronikneme i my, vyzkoušíme si výklad snů v praxi a otevřeme si cestu k plnějšímu využívání našich psychických schopností – astrálního cestování, proměňování vlastní reality, komunikace s odloučenými osobami nebo s nehmotnými bytostmi.
Nejproslulejší příklady věšteckých snůmůžeme nalézt v Bibli ve Starém zákoně. Egyptský faraon měl sen o sedmi vykrmených, pěkných kravách, která byly pozřeny sedmi vyhublými a o sedmi tučných klasech, které pohltilo sedm hubených klasů. Josef mu vyložil tento sen jako proroctví o úrodě egyptského lidu, který bude sedm let prosperovat a poté přijde sedm let bídy. Faraon dal vytvořit zásoby obilí, které zem zachránily od hladomoru.
Starověcí myslitelé dospěli již před stovkami let k poměrně modernímu náhledu na sny. Jedním z takových filosofů byl Artemidorus, který napsal „Pojednání o snech“. V něm rozlišoval to, co později Jung charakterizoval jako velký sen – silnou vidinu, kterou člověk do smrti nezapomene.
Chápal, že sny se musí chápat i vykládat v kontextu povahy a profese snícího a okolností, za kterých se zdály. Pozornost snům věnovali všichni známí filosofové, jako byl Platon, Arisoteles nebo Hippokrates, slavný lékař.
Ten věděl, že sny často předjímají nebo varují před příchodem nemoci. Soudil, že je tomu proto, že ve spánku je člověk vnímavější vůči vlastním tělesným procesům.
V celém středomoří existovaly chrámy, zasvěcené bohu lékařství Asklépiovi nebo podobnému egyptskému bohu Serapidovi, kde se lidé podrobovali zvláštní proceduře, zvané inkubace. Člověk, který hledal léčení, se podrobil rituálním očistám a půstu, požil uspávací lektvar a ve snu byl navštíven bohem, který ho vyléčil nebo zjevil proroctví, které potom kněží vykládali. Úcta k Asklépiovi byla velice rozšířená, bylo mu zasvěceno více než 300 známých chrámů.
Sny v Islámu
Prorok Mohamed věřil, že sny představují rozhovory mezi Bohem a lidmi. Jiný arabský spisovatel al Masádí soudil spíše, že sny jsou především známkou duševní aktivity. V každém případě se v chápání snů odráželo uspořádání středověké společnosti, kde významnému hodnostáři náležely zprávy ze snů jeho manželky, dětí a služebnictva. Muslimové se s křesťanskými mysliteli shodovali v tom, že jen učenci (Alláhové) mají dostatečný vhled a moudrost k tomu, aby mohli sny správně vykládat.
Sny v židovství
Židé rozvinuli zvláštní rituál hatívat halom, doslova „udobření snu“. Člověk, postižený noční můrou či děsem vyhledal rabína nebo dokonce radu starších, kteří vyložili sen v pozitivním světle a vysvětlili v něm obsažené rady.
Sny jako ďábelské šálení
První křesťanští filosofové soudili, že Bůh sesílá sny lidem jako znamení nebo výzvu k jednání. Například knihy Sv. Augustina se těmito odkazy jen hemží. K jistému obratu došlo za života Sv. Jeremiáše ve čtvrtém století, který byl trýzněn znepokojivými vidinami a usoudil, že jde o výplody ďáblovy. Tento odsudek křesťanská společnost z velké části přijala a prohlásila sny za lstivost Satana, kterou je potřeba ignorovat.
Přesto se objevovali vizionáři a proroci, kteří trvali na tom, že jejich sny a vize jsou pravé, tedy božské. Nejslavnější z nich byla beze sporu Jana z Arku, osvoboditelka Francie. Panna Orleánská byla upálena u kůlu oficiálně z důvodu rouhačství, protože nechtěla odvolat svou víru v božské vize, fakticky byl však důvod politický a rouhačství posloužilo jen jako záminka k likvidaci nepohodlné vůdkyně.
Také mnozí slavní umělci se odvolávali ke snům. Básník Dante Alighieri byl ve snu veden andělem ke své mrtvé milence Beatrici, které věnoval velkou část svého díla. Také shakespearovská Anglie byla tomuto tématu otevřenější, o čemž svědčí slavná hra Sen noci svatojánské.
Největší podezíravosti došly sny v období protestantské reformace. Ve většině luteránských teologických děl nenalezneme ani zmínku o snech, vizích nebo představivosti. Vyplývalo to z obavy před falešnými obrazy a doslovného chápání zákazu „zobrazovat si Boha“.
Moderní výklad snů
Okolo přelomu 19. a 20. století se vídeňský lékař Sigmund Freud stal posedlým otázkou co se děje v hlubinách lidského nevědomí. Freud se proto odebral do Paříže, aby pod vedením slavného neurologa studoval hypnózu. Freud se rozešel s většinou svých současníků. V lékařských kruzích působil skandál se svým přesvědčením, že hlavními činiteli lidského života jsou emoce a podvědomí, spíše než rozum.
To byla ve viktoriánském prostředí šokující myšlenka. Freud byl prvním moderním badatelem, který přičítal snům a práci s nimi mimořádnou důležitost.
Ústředním pojmem Freudovy psychologie bylo „vytěsnění“. Společensky nepřijatelné pohnutky a pudy, které člověk nemůže přijmout do vědomí, vytvářejí uvnitř osobnosti napětí a jsou vytlačovány na okraj procesem vytěsnění. Tento probíhající tlak a souboj v nitru osobnosti jsou člověku z velké části nedostupné; projevují se prostřednictvím mimovolných přeřeknutí, ve výpadcích paměti – a ve snech.
Sny pokládal Freud za klíč k obsahům podvědomí. Brzy ve svém výzkumu si uvědomil, že by mu sny mohly poskytnout nenahraditelné poznatky ohledně vytěsněných pocitů, které u pacienta působily napětí. Rozvinul teorii, že sny představují nejúplnější záznam lidského vědomí. Důvodem, proč sny hovoří vždy v symbolické řeči je podle Freuda skutečnost, že představují podvědomá přání, která jsou příliš šokující nebo děsivá na to, aby je vědomí přijalo. Sny tedy fungují jako noční ventilátor, který vypouští tísnivé duševní obsahy.
V jubilejním roce 1900 vydal svou klasickou práci na toto téma Výklad snů, která se stala úhelným kamenem veškeré další psychologie snu.
Nejznámějším z Freudových žáků se stal Švýcar Carl Gustav Jung. Ten byl fascinován nevědomím, ale posléze ho odradil Freudův důraz na sexualitu. Učení C. G. Junga, jež později vstoupilo do historie pod jménem analytická psychologie, se opíralo o znalost mýtů, mysticismu a duchovní zkušenosti.
Jungova orientace vycházela z chápání lidských dějin a duchovnosti, spíše než biologie.
V češtině lze doporučit vynikající knihu jednoho z Jungových následovníků o výkladu snů, nazvanouPsychologie snu (Aernst Aeppli, vydal Sagittarius).
