Úpěnlivý nářek žen a dětí se mísí s praskáním plamenů. Ze zohavených mrtvol proudem teče krev.Při svých dobyvačných výpravách Mongolové rozpoutají doslova peklo na zemi! Jejich řádění krutě poznamená velkou část Asie, východní a nakonec i střední Evropu! Kam až plánuje postoupit mocný Bátú, kráčející ve šlépějích svého děda Čingischána?

Světovládné choutky Mongolů stále narůstají. Po smrti velkého vůdce Čingischána (asi 1162–1227) si vládu nad jednotlivými částmi (tzv. ulusy) obrovité říše rozdělí jeho potomci. Vnuk Bátú (asi 1207–1255) obdrží západní Sibiř a rozsáhlou oblast mezi Donem a Dněprem. „Další území… bylo však třeba teprve dobýt při expanzi směrem na západ,“ podotýká český historik Milan Švankmajer (1928–2003). Roku 1236 se tedy Bátú v čele mohutného vojska vydává na válečné tažení. Nejprve nabídne všem velkým ruským městům, že je ušetří, pokud se mu dobrovolně podrobí. Když však většina oslovených knížat mongolské vyslance zabije, Bátúovo vojsko rozpoutá strašlivé plenění! Následně Mongolové pokračují dál, do střední Evropy!

Vrhají ruční granáty
„Ani jediné oko nezůstalo otevřené, aby oplakalo mrtvé,“ líčí kronikář zkázu Rjazaně na západě Ruska. Mongolové, v Evropě zvaní Tataři, si počínají naprosto nemilosrdně. Znásilňují ženy, boří kláštery, krutě vraždí duchovní. Dobudou Rostov, Jaroslavl i Moskvu, stejně jako města na dnešní Ukrajině včetně Kyjeva. Při obléhání přitom pomocí katapultů vrhají na hradby nejen balvany, ale také například hořící hrnce ropy. Používají rovněž zápalnou směs pro vytváření odporně páchnoucího kouře či primitivní „ruční granáty“, malé hliněné koule naplněné střelným prachem! Kolem roku 1242 Bátú na podmaněném území o rozloze zhruba 6 milionů km2 (dvakrát větší území, než dnes zabírá Indie – pozn. red.) založí státní útvar známý jako Zlatá horda. Jedná se v podstatě o západní část mongolské veleříše, z níž tvoří přibližně jednu čtvrtinu.

Uprchne až k Jadranu
Krvelační nájezdníci začínají ohrožovat samotný střed Evropy. Roku 1241 Bátú vpadne do Uher, aby ztrestal Polovce neboli Kumány, středoasijský národ, který před ním uprchl. Ze svého vojska však ještě vyčlení oddíl asi deseti tisíc mužů pod vedením svého bratrance Khadana, jehož vyšle do Polska. Uherský král Béla IV. (1206–1270) utrpí 11. dubna 1241 zničující porážku u obce Mohi na řece Slané (Sajó), načež musí uprchnout až k Jaderskému moři! Dva dny předtím u Lehnice v jihozápadním Polsku podobně dopadne armáda polského knížete Jindřicha II. Pobožného (kolem 1200–1241), který v boji dokonce nalezne smrt! „Tataři se na knížete vrhli, obnažili dvě rány od šípů, mečem mu uťali hlavu, strhali z něj odznaky moci a jeho tělo nechali nahé,“ uvádí polský letopisec Jan Długosz (1415–1480).

Obléhají i Olomouc?
Sever Čech zajišťuje silná armáda Jindřichova švagra, krále Václava I. (1205–1253). Původně se měla spojit s polskými jednotkami, kníže však na ni odmítl čekat! Mongolové se Václavovým šikům vyhnou a místo toho vpadnou na Moravu, aby se přes ni dostali do Uher k Bátúovým oddílům. „Morava netvořila cíl, jen prostředek a cestu, neboť šlo o strategický obrat, provedený po vojenské stránce s obdivuhodným přehledem,“ zdůrazňuje český spisovatel Jiří Kovařík (*1950). Rozsah mongolského vpádu zůstává dodnes do značné míry nejasný. Později je tato událost opředena řadou legend a kupříkladu zprávy o hrdinné obraně Olomouce někteří současní historici zpochybňují. Po smrti nejvyššího mongolského vládce Ögedeje (1186–1241) v prosinci 1241 naštěstí Bátú ze střední Evropy odtáhne.

Zdroj:http://akta-history.rf-hobby.cz/index.php?locales=2&id_page=178&id_previous_page=257&nocache=1357247514.4036&inq=1c26f8d2b1654e2ed76ae2f12f3918c8&ida=0&id_art=35050&sta=0&cislo=0&sea=0&=0&fid=0&nsrd=1&kty=0&checksum=40df84fd2b3bf36a75436f3405f2de31