Někteří lidé umí zadržet dech až na neuvěřitelných 15 minut a jiní dokážou plavat rychlostí i 7 kilometrů za hodinu. Naše tělo má hydrodynamický tvar a skládá se ze 60 % z vody. Je toto vše jen náhoda, či se člověk k takovýmto charakteristikám propracoval evolucí? Víme o své minulosti vše, nebo nám zbývá ještě mnoho co objevovat? ENIGMA vám dnes připomene, že o svém vlastním původu toho víme ještě málo!
To, že je člověk až podivuhodně dobře adaptován na vodní prostředí, láme hlavu leckterému antropologovi. Oproti ostatním primátům můžeme totiž zadržet dech na poměrně dlouhou dobu, naše děti umí plavat ve vodě už od narození a náš mozek potřebuje k životu mořské živiny a vitaminy. Je možné, že předci dnešních lidí obývali spíše pobřeží moří než savany Afriky? Teorie „savany“ hovoří o tom, že lidé se vyvíjeli z lidoopů, kteří byli přinuceni chodit po dvou nohách, aby viděli přes vysokou trávu. Rovněž měli ztrácet srst z důvodu velkého pocení za účelem ochlazování. Svou řeč i velký mozek získávali díky potřebě komunikace během lovu. Teorie „vodního původu člověka“ však nabízí alternativní evoluční hypotézu. Podoba lidí, které dnes známe, byla totiž podle některých vědců ovlivněna mnoha faktory, s nimiž se setkáme pouze ve vodním prostředí. Které faktory to jsou a proč se o teorii vodního původu ve vědeckých kruzích příliš nemluví?
Utajená teorie
Již od roku 1930 britský mořský biolog Sir Alister Clavering Hardy (1896–1985) zastává názor, že lidé mohli mít pravděpodobně předky pobývající ve vodě častěji, než se kdykoliv předpokládalo. Roku 1942 vyjádřil německý patolog Max Westenhöfer (1871–1957) podobné myšlenky: „Teorie vodního způsobu života během rané fáze lidské evoluce je obhajitelná hypotéza, pro niž by mohlo další zkoumání poskytnout dodatečné nosné důkazy.“ O 18 let později se Sir Hardy odvážil vystoupit s tímto tvrzením v akademických kruzích. Své myšlenky sumarizuje následovně: „Mé tvrzení je, že část primitivního kmene lidoopů byla životem na stromech přinucena ke krmení se na pobřeží moří a k lovu měkkýšů, korýšů, mořských ježků a podobně v mělkých vodách u pobřeží.“ Vědecká obec tuto teorii však dlouho ignoruje a veřejnosti ji odkrývá až britská spisovatelka Elaine Morgan (*1920), která ve svých knihách popisuje mnoho důkazů, které hledal již Max Westenhöfer. Kde má ale tato teorie své počátky? Můžeme v lidské kultuře, náboženství a historii nelézt nějakou nápovědu?
Vodní mytologie
Pevné spojení člověka s vodou mají dokazovat už starověká náboženství a jejich mýty. V mnoha z nich se doslechneme a dočteme, že svět a později i člověk má svůj původ ve vodě. Mnoho kosmogonií (mýtů o vzniku světa) starověkého Egypta má totiž společný základ. Tím je představa, že před stvořením světa existuje pouze temné, nehybné a všudypřítomné pravodstvo. Tento praoceán nazývají staří Egypťané Nun a věří, že se z něj kdysi dávno vynořil prvotní pahorek Benben či lotosový květ, z něhož vystoupil sluneční bůh Re. Později prý z vody vznikají i lidé, a to právě z Reových slz. K našemu překvapení zjišťujeme, že i v křesťanské části Bible, v Novém zákoně můžeme nalézt představu známou už z Egypta: „Tohoť zajisté z úmysla věděti nechtí, že nebesa již dávno slovem Božím byla učiněna, i země z vody a na vodě upevněna,“ (2. List Petrův, 3:5). Hledali tedy lidé již v dávných dobách svůj původ i původ světa ve vodě? Existují ještě další mýty, které by vodní původ lidstva podpořily?
Paměť předků
Vznikem světa z vody se nezabývají pouze mýty egyptské, ale i mýty severoamerických indiánů či mýty asijské. Kmeny ze severní Kalifornie vypráví mýtus, kdy stvořitel světa kojot posílá do bezbřehého oceánu ptáka, který má za úkol posbírat zrnka písku či najít hlínu, aby mohl svět vystavět. Stejný mýtus traduje i malý národ Ainu z Japonska. A z Japonska je známé také další vyprávění o stvoření světa z vody. V něm božský pár Izanagi a Izanami míchají svým kopím moře, dokud se ze slaných krůpějí nespojí pevnina. Podobně nebeský Láma tvoří svět železnou tyčí v Mongolských představách. Když si uvědomíme, že se podle teorie velkého třesku nacházejí ve vesmíru nejprve molekuly vodíku, které se později spojují v molekuly složitější, nejsou představy dávných civilizací zcela jistě pouhým omylem. Je také možné, že si kolektivní paměť lidstva odpradávna uchovává vzpomínku na život u moří či nějakou vodní katastrofu. Snad se to odráží i v mýtech a literatuře naší planety. Voda ale není spojována jen s počátkem života, ale také s jeho koncem!
Prastará katastrofa
Asi každý zná biblické vyprávění o arše, v níž praotec Noe, jeho rodina a od každého zvířecího druhu jeden pár unikají jisté smrti ve vodách, které na zem seslal rozzlobený Bůh. Překvapivým zjištěním je však fakt, že podobné téma znají i další civilizace světa. Sumerský Epos o Gilgamešovi (2. tisíciletí př. n. l.) hovoří v 11. tabulce o muži jménem Utanapištim, který, podobně jako Noe, dle božské rady vystaví obrovskou loď, v níž zachrání svou rodinu i zvěř. Velice podobná verze je dochována i v textech indických. Zde bůh Višnu varuje (v podobě rybího avatára Matsja) před potopou krále Satjavrata, jehož loď během potopy sám táhne. Starověký čínský mýtus dokládá potopu světa z jiného pohledu. Když první mytický čínský císař Jao (cca. 2333–2234 př. n. l.) čelí obrovské záplavě v údolí Modré a Žluté řeky, musí zasáhnout mocný hrdina princ Gun. Pro zastavení vod užívá zvláštní samorozpínací hmoty jménem xirang. Protože ji však ukradl nejvyššímu bohu, devět let se snaží vytvářet přehrady z kouzelné hmoty marně. To, že se kdysi skutečně mohly takové gigantické povodně odehrávat, potvrzují i vědci. Jak to, že je ale člověk vodou fascinován natolik, že v něm takovéto vzpomínky zůstávají celá tisíciletí? Má vůbec s tímto nebezpečným živlem nějaké spojení?
Vodní lidé
Zmínek o humanoidních bytostech, které žijí ve vodě a jsou lidem prospěšné či škodlivé, je celá řada. Z českého prostředí známe především pověsti o vodnících, kteří k vodě lákají své oběti a posléze je topí. Stejně tak jako tato stvoření proslavil v literatuře Karel Jaromír Erben (1811–1870), proslavil i Hans Christian Andersen (1805–1875) bytosti jiné – mořské lidi. Ty zná už semitská kultura, která uctívala rybího boha Dagona, nebo řecká mytologie, jež zná mořského muže Tritona, syna boha Poseidóna. Na Šalomounových ostrovech věří místní domorodci na nebezpečnou bytost Adaro s tělem člověka a mečouna, která loví lidi. Z jakého důvodu spojují legendy lidské tělo s potápěním, či přímo s rybami? Je možné, že by se lidský druh mohl pohybovat skutečně delší dobu u vody a získat tak skrze evoluci příslušné speciální schopnosti?
Je člověk rozený plavec?
Každému z nás je jistě ve vodě příjemně. Rádi se koupeme v mořích či v bazénech. A pro tuto naši „potřebu“ si budujeme i rozsáhlé „vodní světy“ – aquaparky. Rovněž i v náboženství bychom mohli najít časté užívání vody. Především v rituálním omývání, jako je např. židovská rituální lázeň mikve, křesťanský křest vodou či muslimské omývání před modlitbou. Poslední dobou se stává populárním tzv. plavání miminek, během nějž děti kojeneckého i batolecího věku plavou se svými rodiči v bazénu. Je zvláštní, že lidská „mláďata” jsou schopna beze strachu a v klidu plavat, a dokonce se i potápět! Toho naši příbuzní, primáti, nejsou zřejmě vůbec schopni. Pokud do vody hodíte opici, okamžitě začne panikařit a bude se snažit dostat z vody ven. To se ovšem v případě člověka nestane. Proč člověk rád vyhledává kontakt s vodou a pobyt v ní? Co člověka činí tak výjimečným?
Klíč je v zadržení dechu
Prvním specifickým lidským aspektem, který může hovořit ve prospěch teorie vodního původu člověka, je jeho schopnost zadržet dech. Mezi savci se totiž vyskytují tři různé režimy dýchání – dobrovolný režim, nedobrovolný režim a smíšený. Všichni primáti a suchozemští savci nemají nad svým dechem kontrolu. Ten u těchto zvířat probíhá automaticky v rytmu chůze. Ovládat a zadržet svůj dech umí pouze lidé a vodní savci jako delfíni a velryby. Díky této funkci si mohl člověk osvojit řeč a dostat se tak díky své komunikaci na vrchol svého vývoje. Kde vzal člověk schopnost vědomé kontroly dýchání? Normálně by přece měl dýchat podobně jako jeho nejbližší genetičtí příbuzní. Ti se ale od nás liší ještě daleko více, než sami na první pohled vidíme. A právě tyto odlišnosti mohou údajně opět souviset s vodou.
Záležitost mozku
Centrem našeho myšlení a jeho výživou se zabývá britský vědec prof. Michael Angus Crawford (*1930) z Institutu chemie mozku a lidské stravy v Londýně. Ten ve své studii popisuje, že zvířata vyvíjející se na savaně mají spíše vyvinutější tělo než mozek. To ale přece vůbec neplatí pro člověka, který má v poměru ke svému úzkému tělu nezvykle veliký mozek (podobně jako delfíni). Pokud má tedy člověk skutečně svou kolébku v buši, jak je možné, že je pro vývoj jeho mozku důležitý jód, mastné kyseliny a ostatní esence obsažené v jídle získávaném z moří? Kdyby se lidé ve svých počátcích nepohybovali blízko moří, mohl by se jejich mozek bez těchto důležitých živin vůbec rozrůst do patřičných rozměrů? Profesor Crawford tvrdí, že nikoli. Další důkazy pro tuto teorii předkládá i Elaine Morgan.
Anatomické důkazy
Jedním z prvních faktů, které britská zastánkyně vodního původu člověka zmiňuje, je holá kůže člověka. Svou srst totiž ztratili především živočichové, kteří žijí ve vodě: hroch, mrož, delfín, kapustňák či slon, který má vodní předky. K tomu britský přírodovědec a moderátor Sir David Frederick Attenborough (*1926) dodává, že chůze po dvou nohách se u člověka mohla vyvinout v důsledku častého brodění vodou! V současnosti jsme sice jediní dvounožci, ale naši blízcí primáti chodí po dvou nohách, právě když se brodí vodou. Podle Elaine Morgan je rovněž neobvyklé rozprostření tělesného tuku pod kůží člověka. Zatímco suchozemská zvířata mají tuk uložen uvnitř těla (kolem jater, ledvin a střev), vodní savci a člověk jej mají rozprostřený ve vrstvě pod kůží. V kůži je rovněž mnoho mazových žláz, které produkují kožní maz a impregnují tak pokožku. V některých případech se dokonce lidské děti rodí potažené voděodolnou voskovou vrstvou (vernix caseosa). Je pravděpodobné, že všechny tyto znaky se u člověka vyvinuly z důvodu evoluce u vody, nebo snad přímo v ní?
Co napoví archeologie?
Období, během něhož se člověk měl adaptovat na vodu, se datuje v rozmezí před šesti miliony až dvěma miliony let. Předpokládá se, že se tato fáze lidské evoluce odehrála během migrace pralidí podél jižního pobřeží Asie. Odpůrci vodního původu člověka však namítají, že se na tomto pobřeží nenašly žádné konkrétní fosílie lidí, které by vykazovaly anatomii blízkou vodním živočichům. Migrace ovšem tehdy probíhala v období doby ledové, kdy byla hladina moří značně nižší. Jakékoliv ostatky těchto lidí pak mohly být zatopeny oceánem po roztátí polárního ledu. Jejich osud nám může připomínat i úděl domnělého podmořského města Jonaguni (Enigma 4/2011) u jihovýchodního pobřeží Asie, které je již tisíce let pod vodou. Stejně tak jako prozkoumávání města Jonaguni, i ověřování teorie vodního původu člověka závisí nyní spíše na dobrodružných archeologických výzkumech pod vodou než na konzervativních vědcích přemítajících v pohodlí svých pracoven. Bude tak jednou potvrzena domněnka, že původní domov člověka mohl být v mořích?
Marek Vinklát
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.