Vnitřní dialog, sebereflexe, afantazie, OP, AI a jak to všechno souvisí

Nedávno tu byla zmíněná skutečnost, že mezi náma žijou lidi, který nemaji vnitřní dialog, neboli nemaji ve svojí hlavě ten “hlas”, kterej reprezentuje naše myšlenky. Tenhle objev je pravděpodobně pro většinu z nás dost překvapující. Nikdo v tuhle chvíli neví, kolik lidí ten vnitřní hlas nemá, ale pro ty, co ho maji, je často úplně nepředstavitelný, že můžou existovat lidi bez něj.

Člověk by si snadno moh myslet, že vnitřní dialog je něco, co nás odlišuje od zvířat nebo robotů – že je to definující charakteristika “lidství”, ale neni člověk jako člověk a realita je taková, že zřejmě docela velký množství lidí tu vnitřní řeč nemá a přitom navenek fungujou normálně a nikdo si ničeho nevšim, což je taky důvod, proč většina lidí vůbec netuší, že někdo jinej může myslet úplně jinak, než oni.

Mezi trochu širší veřejnost se tenhle fakt dostal v lednu 2020, když se “virálně” rozšířil tweet uživatele KylePlantEmoji:

Zajímavej fakt: některý lidi maji vnitřní vyprávění a jiný ne

Neboli myšlenky některejch lidí jsou jako věty, který “slyší”, a některý lidi maji jen abstraktní neverbální myšlenky a musí je vědomě verbalizovat

A většina lidí netuší, že existuje ten druhej typ člověka

O den později o tom napsal Ryan Langdon tenhle článek a okolo tohodle tématu následovala internetová exploze. Takže na začátku roku 2020 přece jenom existovala jedna skutečná pandemie, která se virálně šířila Internetem. Pak bohužel přišla ta otravná falešná a všechno zkazila.

Varování: Hned na začátku je třeba upozornit, že pro témata v tomhle článku neexistuje dostatečnej výzkum a data. Všechno je do značný míry teoretický a spekulativní. Článek má poskytovat spíš náměty pro zamyšlení a všechny případný tvrzení by se měly brát s rezervou a každej by si je měl přezkoumat sám. Nicméně, ačkoliv jasný odpovědi nejsou k dispozici, k zamyšlení je tu toho zatraceně hodně.

Vyvstává nám tu spousta otázek, který vedou k mnoha dalším tématům, a obecně se o tomhle nikde moc nedočtete, proto bude tenhle článek zase dost dlouhej a nabitej stovkama informací a kuriozit.

Účelem tohodle pojednání neni vyvozovat nějaký specifický závěry, ale pochopit líp různý formy lidský zkušenosti a vnitřního prožívání a že někdo operuje úplně jinak, než vy (ať už to má jakejkoliv přesnej důvod), a nemůžete od něj čekat určitý věci, který můžete čekat od sebe. V posledních letech se mnozí pozastavujou nad tim, proč se velká část populace chová z jejich pohledu nepochopitelně. Tohle téma nám to možná pomůže trochu objasnit.

Co je vnitřní dialog

Nejdřív si pořádně vysvětlíme, co ten vnitřní dialog (VD) vlastně je a co neni, aby nedošlo k nějakejm nejasnostem. Občas si totiž někdo, kdo se k tématu dostane, myslí, že je to jen nedorozumění a lidi si to navzájem špatně vysvětlili a vlastně to máme všichni v hlavě stejně. Nemáme!

VD by se běžně dal popsat jako “hlas”, kterej “slyšíme” ve vlastní hlavě, když myslíme. V první řadě je tady třeba říct, že ve skutečnosti nic “neslyšíme” v pravym slova smyslu a naše vnímání toho “hlasu” nemá nic společnýho s ušima. Kdybych ohluch, svůj vnitřní hlas budu vnímat pořád stejně.

Je ale těžký to popsat nějak jinak než vnitřní “hlas”, protože přesně tak to vnímáme. U normálních zvuků jdou sluchový vjemy zvenku do mozku, ten je nějak interpretuje a my vnímáme výsledek tý interpretace. Ten výsledek z “vnitřního hlasu” je pro nás hodně podobnej jako výsledek něčeho, co opravdu slyšíme – zároveň ale jasně rozeznáme, co jde zvenku a co zevnitř.

U svýho vnitřního hlasu vnímáme detailně každý slovo a dokonce i intonaci, a ačkoliv nemusíme nutně vnímat žádnej specifickej “hlas”, většina to vnímá jako vlastní hlas, a většina z nás si ten vnitřní dialog dokáže “přehrát” s hlasem kohokoliv, koho známe, jako například nějakýho herce.

Můžu teda slyšet svoji myšlenku ve formě věty “dneska do práce nejdu” různejma způsobama a třeba dát důraz na kterýkoliv slovo a jasně ten důraz v tý větě vnímat (naprosto zřetelně a specificky, jako kdybych to řek nahlas) a můžu si to v tý hlavě říct klidně “hlasem” kačera Donalda nebo kohokoliv, jehož hlas dobře znám. Můžu to v tý hlavě říct rychle, pomalu, nasraně, s koktáním, nebo s nějakym směšnym přízvukem – prostě všema způsobama, jakejma to dokážu nahlas, a ještě mnohem víc, protože nahlas nedokážu dobře napodobit hlas jinejch lidí, zatímco ve svojí hlavě zvládnu hlas Arnolda Schwarzeneggera úplně v pohodě.

No a lidi bez VD nic z tohodle nedokážou. Ten vnitřní hlas tam prostě neni v žádný podobě, ani když se o to snaží, a obvykle řikaji, že když nějakou myšlenku chtěji verbalizovat, musí to říct nahlas.

Když se lidi bez VD dozví, že my ostatní slyšíme ve svejch hlavách nějakej “hlas”, někdy si myslí, že to znamená, že “slyšíme hlasy” ve smyslu schizofrenních poruch. Tak to samozřejmě neni. Kdyby se chtěl někdo poučit, jakej je rozdíl mezi vnitřním dialogem a “slyšením hlasů” v důsledku schizofrenie, může se podívat na tohle video od SchizoKitzo, která má bohatý zkušenosti s obojím.

V zásadě se to ale dá zjednodušit tak, že VD máme plně pod kontrolou, protože jsou to naše vlastní myšlenky, a ten “hlas” nemůže říct nic, co nevíme. Při schizofrenii se ale nedá předvídat, co ten “cizí” hlas řekne, a dotyčnej ho nemůže libovolně ovládat a zastavit.

Od lidí s VD můžete často slyšet, že maji v hlavě běžně “čtyři konverzace zároveň a občas na všechny ‘účastníky’ musí řvát, aby už drželi hubu,” protože chtěji mít chvíli klid. To je možná malinko přehnaný, i když ne moc, ale podstatný je, že to nejsou konverzace, který by ten člověk opravdu neovládal. Jde spíš o to, že ten dialog je pro nás tak běžnej, že často běží víceméně automaticky (podobně jako si u některejch lidí všimnete, že žvaní na autopilota a nepřemejšlej o tom, co vlastně řikaji) a je těžký ho “zastavit” – ne proto, že bysme neměli jak to udělat, ale spíš proto, že má někdy tendenci se vytrvale vracet.

Tohle většina z nás zná velmi dobře, ale vysvětluju to pro ty, co VD nemaji, aby si to nepřebrali nějak špatně. Nemá to nic společnýho s nějakou psychózou. Těžkost “zastavit” VD souvisí spíš s nedostatkem sebeovládání a vůle, než s tim, že by to bylo opravdu “mimo naši kontrolu”. (Neni ale nijak neobvyklý, že vám lidi s obecně mizernou sebekontrolou budou tvrdit, že to “nejde”.)

Pro zklidnění VD se lidi často uchylujou k meditacím a podobnejm praktikám. Podle všeho lidi bez VD nic takovýho nepotřebujou, protože jejich výchozí nastavení je opravdu mít v hlavě ticho a klid. Což má evidentní výhody, ale jak uvidíme, taky nedostatky.

Kdo má VD, často si myslí, že ten dialog se rovná myšlence – proto nechápe, jak ho někdo může nemít. Tak to ale neni a čistá myšlenka je nezávislá na slovech. Což pochopíte, když se zamyslíte nad tim, jak by myslel někdo, kdo je hluchoněmej a žádnou řeč nikdy neslyšel. Evidentně takoví lidi myslí a jde jim to líp než politikům nebo zaměstnancům český televize.

Myslet se dá beze slov, ale ti z nás, co VD maji, jsou prostě zvyklí ty myšlenky automaticky balit do slov. Dám několik příkladů, který spousta z nás zažívá dnes a denně, zatímco jinejm se to nikdy nestalo.

Když něco zvorám, běžně se mi v hlavě “ozve” něco jako, “Ty vole, já jsem debil!” Nebo klidně “ty jsi debil” – můžu buď komentovat nebo “mluvit na sebe”. Ta věta se tam ozve úplně jasně, slovo od slova. Většina čtenářů si takovej příklad okamžitě vybaví.

Další klasická věta, kterou ve svojí hlavě slyšíme běžně, když se stane něco, čemu se nám nechce věřit: “No to si děláš prdel, ne?” Je to myšlenka, kterou ve svojí hlavě směřujeme buď někomu, kdo danou věc způsobil nebo oznámil, nebo prostě jen tak všeobecně světu. Člověk bez VD by tu myšlenku buď měl naprosto beze slov, neboli jen nějakej pocit úžasu, nebo by ji musel vyslovit nahlas, kdyby tomu chtěl dát tu přesnou verbální podobu. My tam ale máme jasně ty slova, tón atd.

Třetí příklad: Když se někam s někym chystáme a ten někdo zdržuje a my tam netrpělivě postáváme a čekáme, až už se vyhrabe, říkáme si ve svojí hlavě: “Tak už dělej, sakra!” Opět je to naprosto konkrétní věta, slovo za slovem, s příslušnou intonací a “netrpělivostí v hlase”, ačkoliv neni použitej skutečnej hlas. Kdo nemá VD a nevěří tomu, ať se zeptá pár lidí kolem sebe.

Všechny tyhle myšlenky je možný mít beze slov, ale většina z nás je asi zvyklá mít v hlavě celkem jasně i tu větu s těma slovama – ne protože chceme, ale protože se to prostě nějak děje samo od sebe – u někoho víc, u někoho míň, ale podstatný je, že tuhle zkušenost známe a kdykoliv dokážeme ve svojí mysli formulovat myšlenku ve slovech.

U lidí bez VD ta myšlenka existuje jako pocit, vjem, nějaká zestručnělá informace, ale nemá to slova, dokud to nejde ven nahlas.

Vnitřnímu dialogu se taky říká vnitřní monolog, vnitřní řeč, vnitřní hlas atd. Je jedno, jak to nazveme, a jestli je to “monolog” nebo “dialog” záleží na tom, jak se to rozhodneme pojmout (jako u příkladu “já jsem debil” versus “ty jsi debil”), ale je to pořád stejnej fenomén. Já používám termín vnitřní dialog ze zvyku, protože tak ho používal Castaneda, respektive Don Juan, ale ať uvidíte někde jinde kteroukoliv verzi, je to pořád to samý.

Kde je kámen úrazu?

Výzkumu v týhle oblasti je málo, ale jedním člověkem, kterej se na to zaměřuje, je Dr. Russell T Hurlburt, kterej rozlišuje v oblasti vnitřních prožitků pět běžnejch fenoménů, který popisuje takhle:

– inner speech
– inner seeing
– feelings / emotions
– sensory awareness / noticing sensory inputs
– unsymbolized thinking

První je VD; druhá je schopnost vizualizace a myšlení “v obrazech”. To by mělo bejt celkem jasný, i když to druhý taky nemá každej, k čemuž se ještě dostaneme. Třetí jsou pocity nebo emoce, což do nějaký míry vnímá snad každej, a to včetně zvířat, rostlin atd.

Čtvrtá kategorie jsou smyslový vjemy, neboli schopnost vnímat “ve svojí hlavě” nebo myšlenkách chutě, vůně a dotekový vjemy. Když zavřete oči, dokážete si jasně vybavit/představit vůni heřmánku? Chuť čokolády? Pocit, když vaše prsty přejedou po povrchu pilníku? Tohle je zase něco, co nedokáže každej. A stejně jako u vizualizace, u různejch lidí najdeme různý stupně toho, jak “dobře” si to dokážou představit.

Kde to začne bejt opravdu zajímavý, je kategorie pátá. Budu to překládat jako “myšlenka bez symbolů” a protože se k tomu budeme vracet, zkrátim to na MBS. Je to myšlenka, která neobsahuje ani slova, ani obrazy, ani žádný jiný případný symboly.

Dr. Hurlburt zdůrazňuje, že taková myšlenka je jasná, specifická a konkrétní. Neni to žádnej vágní pocit nebo hrubá představa. Je to naprosto zřetelná myšlenka se stejným pochopením, jako myšlenka složená ze slov nebo obrazů.

Kuriózní je, že zatímco tenhle typ myšlenky je zřejmě nejvšudypřítomnější, mnozí, včetně psychologů, nevěří, že je takový myšlení vůbec možný. V Hurlburtově výzkumu se ale ukázalo, že většina lidí, když popisujou svoje zkušenosti v jeho experimentech, tenhle typ myšlenky zažívá, často aniž by si to vůbec uvědomovali. Taková myšlenka se dá taky popsat jako “vědění”.

Na rozdíl od těch, co o existenci tohodle typu myšlenky pochybujou, já si osobně myslim, že je to naopak ta nejzákladnější forma. Myslim si, že se to dá snadno demonstrovat na jednoduchym příkladu:

Když máte nějakou myšlenku, kterou ze zvyku verbalizujete a ta věta vám běží hlavou, zastavte se v půlce věty a nepokračujte v ní. A pak se zeptejte sami sebe, jestli víte jasně, jak ta věta skončí, i když jste ji ve svojí hlavě “nedopovídali”.

Například kouknete do ledničky a vidíte, že je tam poslední kousíček másla. V hlavě se vám může ozvat něco jako, “Hmm, musim zejtra koupit máslo.” Když se ale zastavíte u slova “musim”, chcete mi vážně tvrdit, že v tu chvíli ještě nevíte, že něco musíte koupit a že je to zrovna máslo? To je kravina. Celá ta jasná myšlenka tam existovala ještě než jste tu větu začli, už v moment, co jste viděli ten zbytek másla.

Stejně tak když se vás zeptám, kdo je nejhloupější žena v Český Republice, budete vědět, kdo to je, mnohem dřív, než stihnete ve svojí hlavě říct “Markéta Pekarová-Adamová” (nebo kdo je vaše favoritka).

Můžete si to vyzkoušet se spoustou různejch myšlenek, co vás v průběhu dne napadnou. Z vlastní zkušenosti vim, že kdekoliv se v tý “větě” zastavim, stejně už celou tu myšlenku vim a neni třeba tu větu dokončovat. U jednoduchejch myšlenek je ta verbalizace naprosto zbytečná. A takhle myslí lidi bez VD. Používaji převážně MBS.

Je to podle mě úplně základní forma myšlenky, která je nejrychlejší a nejspíš všudypřítomná. Když myslim verbálně, MBS tý větě předchází. Když myslim v obrazech, obrazy a MBS se objevujou zároveň. Stejně tak u ostatních dvou typů. V podstatě VD je ta jedna “divná” věc, která “trvá dlouho”. Všechno ostatní je prakticky okamžitý.

Takže MBS se nejspíš objevuje vždycky – ve většině případů zároveň s jinym druhem myšlenky a v případě VD předtim, protože VD je pomalej jak želva, což je jeho velká nevýhoda. A samozřejmě se dámyslet jen s použitím MBS.

Většina lidí používá kombinaci těch pěti způsobů “myšlení”. Každej ale v jinym poměru a někomu některý formy chybí, a proto jsou vnitřní zážitky různejch lidí dost variabilní. Někdo je vysazenej na slova, někdo na obrazy, někdo na pocity a někdo tam má převážně jen ty čistý, stručný myšlenky bez symbolů. (No a někdo jako MPA tam má úplně prázdno.)

Těch pět způsobů sice nevyčerpává všechny možnosti, ale kompletní, “zdravá” lidská bytost by měla bejt schopná používat všech pět. Absence jednoho z nich už je nějakej deficit. Absencí nemyslim, že tu jednu formu někdo “moc nepoužívá”, ale že ji neni schopnej používat vůbec.

Kde je teda ten “kámen úrazu”, neboli podstata toho, kolem čeho se tenhle článek točí? Neřešíme tu jen to, že “každej je jinej” nebo že lidi vnímaji věci různě. Je tu něco specifičtějšího.

Neni podstatný, že kdo má VD, nemá ho vždycky. Člověk s VD dokáže myslet i bez něj – dokáže myslet v obrazech, pocitech apod. Podstatný je, že existujou lidi, který nikdy VD nemaji a nedokážou myslet “v duchu” ve větách, a když se o to pokusí, musí mluvit nahlas.

Zvláštností teda neni, že je možný myslet beze slov – to v nějaký formě dokáže každej, ať už si to uvědomuje nebo ne – ale že v naší verbálně založený společnosti mezi náma vyroste někdo, u koho tahle schopnost vůbec nevznikne. Pro nás, co VD máme, je to totiž ta nejpřirozenější věc na světě. A jak už jsem zmiňoval, je pro nás často až extrémně těžký ten vnitřní dialog “zastavit” na víc než pár vteřin, když to chceme.

Je pro nás běžný, že nás nahlodává nějaká myšlenka a “otravuje” nás v hlavě tak dlouho, že už jí řikáme něco jako “drž už sakra hubu”. Je běžný, že si ve svojí hlavě přehráváme nedávný konverzace, který neproběhly tak, jak jsme chtěli, a donekonečna si představujeme, jak proběhnout mohly, co jsme měli říct a podobně. Je běžný, že nemůžeme usnout, protože se nám v hlavě honí (definitivně verbální) myšlenky, kterejch se nemůžeme zbavit (obvykle související s něčim důležitym, co se ten den stalo, nebo co se má stát zejtra). Je naprosto běžný, že si v hlavě donekonečna rozebíráme, jak asi bude probíhat dnešní událost, která nám dělá starosti – zkouška ve škole, pohovor pro zaměstnání, vyřizování nepříjemnejch věcí na úřadě, předvolání na policii za to, že jsme na fujsbuku napsali pravdu atd.

To všechno je pro nás běžná každodenní záležitost, a představa, že to někdo prostě vůbec nemá, je pro nás zatraceně divná. Ale takoví lidi tu jsou, a zřejmě je jich v populaci mnohem víc než jen pár procent.

Co z toho vyplývá?

Vyplývá z toho, že vnitřní zkušenost a vnímání některejch lidí je hodně odlišný od našeho, což má dalekosáhlý důsledky, který v tuhle chvíli ani nedokážeme všechny domyslet. Ten rozdíl ve vnímání, myšlení, a zpracovávání podnětů ze světa kolem nás je tu tak velkej, že je to jako by určitý lidi patřili k jinýmu živočišnýmu druhu, kterej náhodou vypadá úplně stejně jako my.

Pro širší kontext si zopakujeme výňatek z komunikace s Cassiopaeou z 6. července 2024:

Q: (A Jay) Různý lidi na Internetu tvrdí, že nemaji žádnej vnitřní monolog. Podobně jeden badatel, kterej se specializuje na vnitřní zkušenosti, tvrdí, že některý lidi nikdy nezažijou vnitřní řeč. Obojí nicméně spolýhá jen na tvrzení lidí o sobě. Je to pravda, že některý lidi nikdy nezažijou vnitřní dialog?
A: Jo
Q: (A Jay) Proč?
A: OP.
Q: (L) Znamená to, že prostě myslí v obrazech?
A: Jo
Q: (L) Tak to je divný. O tom jsem nikdy neslyšela.
(Joe) Ale myslí vůbec, pokud zrovna aktivně… (But do they think at all when they’re not actually actively…)
A: Ne
Q: (L) Takže ve skutečnosti nemyslí. Jsou to reakční stroje. (reaction machines)
A: Jo
…
(L) Je [vnitřní monolog] vodítkem k primárnímu rozdílu mezi vnitřním světem OP a člověka s duší?
A: Jo
Q: (Joe) Je to víceméně schopnost vidět sebe sama, mít pozorovatele v určitym smyslu?
A: Jo
Q: (L) Protože vnitřní mluva tak trochu naznačuje pozorovatele. Mluvíte se sebou, nebo jedna část vás mluví s druhou.
(Andromeda) Ale dokážou to OP do nějaký míry dělat taky?
A: Ne
Q: (Chu) Ale nemít vnitřní monolog je pořád vzácný, ne?
(L) No, já nevim. Nevíme, jak vzácný to je. Nemáme dost informací. A Jay nás pošpinil! Neměl dost informací! [smích]
(A Jay) Zkoušel jsem najít číslo, kolik lidí nemá vnitřní monolog podle toho badatele, a to nejlepší, co jsem u něj našel, je kolem 30-50%.

Mimochodem, zmíněnej badatel je právě Dr. Hurlburt.

Tady se nám teda nabízí myšlenka, že absence VD je typická pro organický portály, neboli lidi “bez individuální duše”. Jak přesně tihle lidi fungujou, neni tak úplně jasný a ve zmínkách o nich se objevujou termíny jako “soul pool”, což je něco jako “sdílená duše”.

Co je ze známejch informací patrný, je to, že nemaji stejně vyvinutou individualitu jako ostatní lidi. Můžou mít vysokou inteligenci a bejt klidně úspěšní vědci, doktoři a podobně, ale vyznačujou se tim, že operujou v relativně úzkejch mezích vyšlapanejch cest, nevybočujou z řady, nezpochybňujou zavedený standardy a neoplývaji originalitou a kreativitou.

Za prvý je důležitý mít na paměti, že OP nejsou něco “podřadnýho” nebo nežádoucího. Prostě jsou jiní. Za druhý nechci dávat rovnítko mezi OP a absenci VD, protože to ani z danýho rozhovoru nemůžeme říct jistě, natož bez něj. Co z něj vyplynulo, je, že OP nemaji schopnost mít VD, ale to nijak neznamená, že ta schopnost nemůže chybět i někomu jinýmu. Takže když zjistíte, že někdo konkrétní nemá VD, může to mít různý důvody. Prostě nemáme dost informací.

Bylo tu nicméně řečeno, že VD je “vodítkem k primárnímu rozdílu mezi vnitřním světem OP a člověka s duší”, což naznačuje minimálně dost vysokou korelaci. Každopádně účelem tohodle článku neni dělat žádný takový závěry, ale vzít tuhle možnost v úvahu a prozkoumat, kam vede.

Na konci toho výňatku (celá session tady) pak máme zmínku, že podle výzkumu Dr. Hurlburta může bejt lidí bez VD kolem 30-50%, přičemž podle Cassiopejců je OP v populaci zhruba polovina, což je zajímavá shoda.

Osobně jsem asi v životě nenarazil na moc lidí bez VD, ale jak C někde poznamenali, lidi se stýkaji převážně se sobě podobnejma, takže se dá čekat, že většina lidí má kolem sebe lidi stejnýho typu. Kolik je ve skutečnosti mezi náma lidí bez VD, nikdo jasně neví.

Nutno poznamenat, že když jsem hledal nějakou statistiku, zjistil jsem, že Dr. Hurlburt ve skutečnosti říká něco trochu jinýho. Podle něj 30-50% lidí běžně má VD. Což znamená, že 50-70% ho nemá běžně, ale nevíme nic o tom, kdo ho má jen někdy a kdo nikdy. Bohužel tak polovina lidí na Internetu, co ho citujou, buď vypustí “běžně”, nebo to nějak zdemolujou ještě víc, a pak se všude šíří všelijaký nesmysly. Nejpřesnější údaj, co jsem našel od Dr. Hurlburta, je že “hodně lidí nikdy nemá VD“. Což moc přesný neni.

Podle různejch údajů z různejch zdrojů se dá usuzovat, že VD má asi 50-80% lidí a nemá ho 20-50% lidí. Možná je lidí s VD mnohem víc než bez něj a možná je to půl na půl. Bohužel asi neexistujou data, který by nám řekly něco jasnějšího. Z diskusí a komentářů na netu to vypadá, že většina lidí VD má, i když se najde celkem patrná část, co ho nemá, ale ani z toho se nedá vycházet. Třeba lidi bez VD míň diskutujou na Internetu? Prostě nevíme.

Co je ale očividný, je to, že lidi bez schopnosti VD maji poměrně zásadním způsobem omezenej vnitřní svět. Spousta těch, co VD maji, by asi řekla, že kdyby o něj přišli, přišli by tak o 90% sebe. Oni by pak asi zjistili, že to ve skutečnosti tak drastický neni, ale pořád je to velkej rozdíl.

Absence VD s sebou nese mnohem víc, než je na první pohled zřejmý. V rozhovoru s C bylo řečeno, že OP nemyslí v pravym slova smyslu, jen reagujou. Co se myslí “myšlením”? To je samo o sobě otázka definic, který asi nejsou úplně univerzální, ale v tomhle případě to nesouvisí ani tak s IQ, jako spíš s myšlením samostatně.

OP může mít vysokou inteligenci a fungovat ve společnosti efektivně a bez očividnejch problémů, ale má jistý omezení, který se projevujou jen v určitejch oblastech života. Na mnoha příkladech ve výpovědích lidí bez VD si ukážeme, že absence VD má do velký míry tendenci vykazovat přesně ty omezení, který známe z obecnejch popisů OP. Pokud se ale člověk vyhybá určitejm oblastem a tématům, jeho omezení se nemusí nijak projevit a nikoho ani nenapadne, že tomu člověku něco chybí.

Velkou roli v tom, že o těchhle značnejch rozdílech většina lidí nic neví, hraje to, že člověk přirozeně předpokládá, že to, co se děje v jeho hlavě, je podobný, jako to, co se děje v hlavách ostatních lidí. Jak ale uvidíme, tenhle předpoklad má k realitě zatraceně daleko.

Rozhovor, kterej spustil lavinu

Potom, co Ryan Langdon napsal ten zmíněnej článek v lednu 2020, se začal ptát lidí kolem sebe, jestli maji VD, a hned narazil na někoho, kdo ho nemá. Posbíral teda otázky od různejch lidí a o pár dní pozdějc natočil s kamarádkou Kirsten rozhovor, kde se pokoušel přijít na kloub tomu, jaký to je žít bez VD.

Tenhle rozhovor lidi dost šokoval a celou aféru nakopnul ještě víc. Během krátký doby byl Internet plnej debat o VD a rozhovorů a výpovědí lidí, který ho nemaj. Na rozhovor už jsem nedávno odkazoval, ale pro účely článku, protože je to docela klíčovej materiál, jsem ho přeložil do standardní hovorový češtiny:

[BC]
Pod původním videem je momentálně na YT přes 36 000 komentářů, který jsou samy o sobě cenným studijním materiálem. Spousta z nich je od lidí s VD, ale najdou se mezi nima i ty od lidí bez něj a ledacos vysvětlujou.

V první řadě se objevuje spousta komentářů tohodle typu:

“Jsem tak zmatenej. Momentálně mám ve svojí hlavě tak 4 různý konverzace, který se pokouší tohle celý pochopit.”

“Teď budu celej den uvažovat nad ‘tvarem vět’ ve svym vnitřním monologu.”

“Moje hlava: Monology, dialogy, debaty, diskuze, a když to ti dva nedokážou rozlousknout, mluvim na ně nahlas a řikám jim, aby už drželi hubu.”

To jsou typický reakce lidí zvyklejch mít v hlavě neustálý “konverzace”. Spousta lidí taky poznamenala, že se teď pokouší číst ty komentáře, aniž by slyšeli v hlavě ten hlas, kterej je “čte”, a že to nejde! Pro velký množství lidí tohle bylo zkrátka zjištění, že něco, co si mysleli, že je naprosto nemožný, je pro jiný lidi realita.

Stručně si shrneme, co jsme tady zjistili. Kirsten nejen že nemá vnitřní monolog, ale když se o něj pokusí, tak to prostě nejde. Když se za každou cenu snaží, musí mluvit nahlas. Tohle potvrdila spousta dalších lidí, jak v komentářích, tak v jinejch rozhovorech.

Bomba ve formě “tvaru věty” lidi s VD totálně zmátla, včetně mě. Co je sakra “tvar věty”?! Důležitý jsou tu taky fráze “klíčový slova” a “konceptuální mapa”, protože to je velká část toho, jak lidi bez VD popisujou svoje myšlení. Ke všemu se detailně vrátíme.

Zjistili jsme, že Kirsten čte a zpracovává informace ultra rychle. To souvisí s komentářema mnoha lidí, že jí trochu závidí, že ten vnitřní hlas nemá, protože ten hlas je neustále zaměstnává spoustou planejch keců, což jim často znemožňuje se soustředit a snižuje jejich produktivitu. V tomhle je jedna ohromná výhoda absence VD – tihle lidi se dokážou dobře soustředit a v mnoha směrech fungovat velmi efektivně.

(Tady můžeme poznamenat, že ti, co jsou nesoustředění v důsledku přílišnýho VD, se můžou naučit víc myslet v MBS. Když si uvědomí, že VD neni jedinej způsob myšlení, tak je jen otázka tréninku a praxe se aspoň částečně přeorientovat na nějakej jinej. Pro začátek se můžou vědomě zaměřit na svůj VD a nedokončovat v něm věty, když už ví, kam vedou. Nesoustředěnost neni důsledkem VD jako takovýho, ale nedostatku sebekontroly a neschopnosti svůj VD používat efektivně.)

Pokud jde o to, odkud se berou myšlenky a informace, pro Kirsten a další lidi bez VD tam podle jejich popisu “někde prostě jsou” a když je třeba, tak z nich prostě vypadnou. Nevědí, jak se to děje, a obvykle o tom ani moc nepřemejšlej. Je to popisováno jako “soubory”, “složky s informacema”, a další přirovnání zavánějící informační technologií.

Zazněla tu myšlenka, že když ji něco napadne, obvykle to řekne nahlas. Lidi s VD si to většinou nejdřív řeknou v duchu a pak rozvažujou, jestli to maji řikat nahlas. Lidi bez VD tenhle “filtr” nemaji, přičemž si často stěžujou, že by se jim hodil. Je tu teda určitá “neschopnost” promyslet si věci, než jdou ven ústním otvorem.

Ozve se tu taky, že ve snu “neslyší dialog”. Jak uvidíme i u dalších lidí bez VD, jejich sny jsou převážně jen vybledlá ozvěna toho, na co jsme zvyklí my ostatní, a většinou si z nich nic nepamatujou.

Kirsten říká, že je ráda sama, ale vždycky musí něco dělat. Že nemůže jen tak nečinně sedět. Jak vyplývá z výpovědí dalších lidí, výchozí nastavení v hlavě bez VD je doslova “ticho” a “prázdnota”, což neni nijak zábavný, a tak se musí zabavit nějakou činností – na rozdíl od lidí s bohatým vnitřním dialogem, který se dokážou hodiny oddávat dennímu snění nebo rozebírání všech možnejch teorií.

Zajímavostí bylo vysvětlení, že lidi bez VD zažívaji úzkosti a deprese, ale omezuje se to v podstatě na fyzický symptomy, zatímco my ostatní většinu toho efektu vnímáme skrz ten dialog v naší hlavě.

Ozval se tu názor, že lidi bez VD bejvaji bilingvní. To mi moc nedávalo smysl, dokud jsem neviděl vysvětlení od nějaký holky v jinym rozhovoru, která řekla, že v 6-7 letech uměla dva jazyky, ale ani jeden pořádně (což se stane, když se v dětství přestěhujete z jedný země do druhý), takže myslet “v jazyce” pro ni nebylo efektivní a zvykla si myslet v obrazech a MBS. Zároveň ale podotýká, že jí nechybí schopnost mít VD úplně – jen ho moc nepoužívá, a její situace v dětství vysvětluje, proč to tak asi je. Takže dvojjazyčnost je možná spíš spojená s omezeným používáním VD než jeho kompletní absencí.

Když Kirsten popisuje “zaškrtávací políčka” pro ano/ne, dá se to zařadit pod obrazy, a pokud to bylo jen přirovnání, který zrovna vymyslela, tak možná spíš MBS a jen se to snažila nějak přiblížit. Každopádně tady popisovala věci, ke kterejm VD neni nijak třeba a obrazy/MBS ho dokážou bez problémů nahradit.

Otázka “jak píšeš?” je zajímavá, ale taky to neni až taková záhada. Když máte konverzaci s kamarádem, taky si všechny slova nejdřív nepromejšlíte v duchu a mluvíte bezprostředně. Přesně takhle se dá i psát. Je blbost se ptát “odkud se berou ty slova”, protože stejně tak se můžeme ptát kohokoliv uprostřed běžný konverzace, odkud se berou jeho slova vyslovený nahlas – nebo slova pro VD. Princip je stejnej.

Na druhou stranu si nedokážu představit, jak bych napsal tenhle článek bez VD. Určitě by vypadal o dost jinak, a celkem určitě by byl mnohem stručnější, s menším množstvím detailu a o hodně míň promyšlenej. VD mi pomáhá si z mnoha variant, jak něco napsat, vybrat tu nejlepší, a všechno si promyslet hodně do detailu. A zároveň mě takhle napadnou věci, který jsem ještě před 5 minutama nevěděl.

Tohle je téma, který se u lidí bez VD opakuje – projevujou se rychle, bezprostředně a efektivně, ale chybí tomu promyšlenost a hloubka. To je, zdá se, jeden z klíčovejch rozdílů mezi lidma s VD a bez.

Kirsten mluví o tom, jak vidí “strukturu a tvar věty” a jak ví, co psát dál, “protože to navazuje”. Tohle ukazuje určitej specifickej způsob myšlení a zpracovávání reality, ke kterýmu se ještě vrátíme detailně.

No a nakonec se nám tu objevuje téma, že lidi s VD dokážou donekonečna rozebírat ve svojí hlavě, co se stalo, co se nestalo, co se mohlo nebo mělo stát, kdo měl co říct a proč to neřek, a kdo ví, co ještě, zatímco lidi bez VD tohle neřeší. Žijou v přítomnym okamžiku a minulost a budoucnost pro ně nemá valnej význam. To je na jednu stranu dobrý, ale oni tudíž zároveň neřeší i spoustu věcí, který by asi řešit měli. Tohle je velký téma, ke kterýmu se taky vrátíme.

Zajímavostí byla i myšlenka, že lidi s VD jsou v mnohem větším šoku než lidi bez něj z toho, že existuje ten druhej typ člověka. Připadá jim to jako bomba, zatímco lidi bez VD to moc nevzrušuje. Narazil jsem i na pár lidí bez VD, kterejm to taky připadalo zajímavý, ale pokud tu obecně převládá tenhle rozdíl, i to je nějaká indicie vypovídající o rozdílu povah těch dvou typů lidí.

Kromě těch informací v 11 minutách videa se dozvíme spousty dalších v těch tisících komentářů pod nim. Hodně lidí zmiňuje, že je jim třeba 40 nebo víc a nikdy o tomhle neslyšeli a nikdy je nenapadlo, že by to bylo možný. Což je opravdu docela zvláštní, že něco tak základního, jako co se děje každou minutu našeho života v našich hlavách, je natolik pod radarem, že většina lidí nemá tušení, že část lidí kolem nich je od nich odlišná jak vetřelci z jiný planety.

Zatímco většina komentářů ohledně “tvaru věty” byla ve stylu “WTF?!”, objevil jsem jeden komentář z tý druhý strany:

“To o tý struktuře věty jako tvaru a vědění, kam ta věta směřuje bez přemejšlení, to jsem já. Nikdy jsem to neslyšel nikoho popsat takhle srozumitelně.”

Je tu teda nějaký potvrzení, že Kirsten neni jediná, kdo to vidí takhle.

Jedno téma, který se tady objevuje častějc, je o tom, že postavy ve filmech maji často VD, z čehož plyne otázka, co si o tom myslí lidi bez VD. Spousta z nich potvrdila, že si mysleli, že je to jen něco, co se dělá ve filmech, aby se myšlenky tý postavy nějak přiblížily divákům. Někdo dokonce řek, že si u těch VD ve filmech vždycky přál, “aby to bylo skutečný”. Netušil, že pro většinu lidí je to úplně normální.

“Co mě dostalo, bylo zjištění, že ty ‘vnitřní monology’ ve filmech byly… skutečný a ne jen nástroje pro objasnění děje?! Netušil jsem, že to někdo takhle opravdu má.”

“Pamatuju si, jak jsem byl jako dítě trochu zmatenej, když lidi ve filmech mluvili k sobě ve svojí hlavě. To pro mě vůbec nebylo normální. Ve svojí hlavě jsem myslel skrz zkušenosti a obrazy. Myslel jsem, že to takhle dělaji, aby diváci líp chápali myšlenky tý postavy.”

Takže lidem bez VD to bylo divný, mysleli si, že to neni skutečný, ale jen takovej filmovej trik, a nikoho nenapadlo zeptat se ostatních lidí, jak to vnímaji oni. Mezilidská komunikace na planetě Zemi asi někde trochu vázne. Podobně jedna pani poznamenala, že si myslela, že si lidi jen vymejšlí, když řikaji, že “nemůžou vypnout svůj mozek”. Naše vnitřní zkušenost je pro nás tak samozřejmá, že nás fakt ani nenapadne, že to samozřejmost neni a u jinejch to může bejt plně jinak.

Některý komentáře ukázaly, že lidi bez VD často myslí právě v obrazech. Jak ale ukázal Dr. Hurlburt, to je pravděpodobně jen velmi zjednodušenej pohled na věc, protože většina lidí používá kombinaci několika způsobů, jak myslet, aniž by si je všechny uvědomovali. Někdo zmínil, že se kdysi ptal hluchoněmý učitelky znakový řeči, jak myslí, když neví, jak zní slova. Odpověděla, že myslí v obrazech a ve znakový řeči. I tak se evidentně dá “myslet”.

“Nemám vnitřní hlas a ta otázka o snech mi vyrazila dech. Až teď jsem si uvědomil, že lidi v mejch snech nikdy nemluví. Předávaji mi informace nebo svoje záměry bez mluvení. Rozumim jim, ale oni nemluví.”

Jak už jsem zmínil, sny lidí bez VD bejvaji nějak omezený. A i tady vidíme, že si to ten člověk sám nikdy neuvědomil. I tohle všechno je součástí Apokalypsy, neboli “odhalení”. Vyplouvaji na povrch věci, který se tisíce let skrejvaly pod nim.

V komentářích padala spousta dalších otázek a lidi bez VD na ně odpovídali. Například na otázku, jestli si dokážou přehrát slova někoho jinýho ve svojí hlavě, přišla odpověď: “Nedokážu si přehrát slova jinejch ve svojí hlavě. Obvykle si je musim brumlat potichu pro sebe, když mám potíže zpracovat nějakou větu.” Lidí, co potvrzovali, že “musí mluvit nahlas”, když chtěji nějak reprodukovat větu, jsem našel spoustu.

Jedna z nejčastějších otázek byla, jestli se tomu člověku může “zaseknout písnička v hlavě”, jako se to stává nám a někdy se jí hodiny nebo celý dny nemůžeme zbavit a pořád slyšíme tu samou melodii a případně text dokola, až je nám z toho na blití. (Ne doslova, kdyby to tak někdo pochopil…)

Odpovědi na tuhle otázku se ale všelijak lišily. V tomhle lidi bez VD jednotní nebyli, i když se tu často opakovaly určitý témata.

“Můžu si přehrát hudbu ve svojí hlavě, ale nedá se říct, že ji slyšim. Znám rytmus, ale nikdy ty slova.”

Tohle je častá varianta – hudba v hlavě jo, ale vždycky tam chybí slova. Ta verbální část tam prostě nefunguje. Dost lidí řeklo, že se jim to nestává vůbec a hudbu ve svojí hlavě nikdy neslyší. Několik lidí bez VD řeklo, že se jim písničky v hlavě nezasekávaji, ale že se někdy překvapeně přistihnou při zpívání částí nějaký písničky nahlas – takže zase: vnitřní hlas ne – musí to ven. Ale našly se tam různý zvláštnosti.

“Slyšim v hlavě zpěv nebo nástroje nějaký písničky, ale nikdy zároveň. Nemám VD, ale věty a jejich význam pro mě představujou různý pocity.”

Občas se objevilo tvrzení, že slyšet ve svojí hlavě hlas jinejch lidí je pro někoho možný, ale ne “hlas” vlastních myšlenek. Takže například i ty písničky se tam můžou zaseknout, údajně proto, že to je “hlas někoho jinýho”. Toho bylo ale málo a je nejasný, jestli ten člověk opravdu neni schopnej VD nebo ho jen moc nepoužívá. Jsou tu ale i složitější a kurióznější vysvětlení:

“Nemám ve svojí hlavě žádnej ‘hlas’, ale písničky se mi tam často zaseknou. Vim, že to jsou písničky, kvůli ‘tlaku’ v mojí paměti z tvoření těch zvuků nebo zpívání tý písničky, takže je slyšim beze zvuku. Slova mi často vylítnou z pusy impulzivně, aby se uvolnil ten ‘tlak’ tim, že ho napodobuju. Takže víceméně ty zvuky nějak cítim, ale neslyšim je. Písničky mi v hlavě uvíznou tim, jakej je to pocit, ne tim, jak zněji.”

To si přeberte, jak chcete, ale to “impulzivní vylítnutí z pusy” je další opakující se téma, a to téma omezený kontroly nad tim, co z toho člověka leze. Věci se dějou tak nějak “automaticky” a samy o sobě. Spolu s tim “napodobováním” jsou to znaky jasně spojený s OP.

“Nemůžu si přehrát v hlavě svůj hlas nebo jinejch lidí, ale z nějakýho důvodu s písničkama a melodiema to jde.”

Neni tu přesně řečený, jestli to funguje specificky s textem těch písniček, ale je tu rozdělení na hlasy a hudbu. Pro spoustu lidí bez VD je evidentně problémová specificky ta verbalizace a ne “zvuk” obecně. Někdo taky řek, že se mu v hlavě zasekne “myšlenka na tu písničku”, ale ne ten opravdovej zvuk.

Takže zkušenosti jsou různý, ale u většiny lidí bez VD jsou v tomhle ohledu vidět určitý omezení, co jim v tý hlavě může uvíznout. Některý věci se tam prostě “nedrží” a pokoušet se o to je jak s tim hrachem na zeď.

Tenhle rozhovor nám teda dává nějakej základ pro představu, jaký to je, nemít VD. Když tomu ale věnujete pár hodin vnitřního dialogu, vyplyne z toho mnohem víc.

Svět bez VD

Lidi bez VD používaji k popisu svýho myšlení pojmy jako hlavní nebo klíčový body, koncept, náčrt a podobně. Neboli myšlenky u nich existujou ve zjednodušený formě, bez detailů a spojitostí. Když se chtěji dostat k těm detailům, musí mluvit nahlas nebo psát. Mnozí z nich používaji psaní jako způsob, jak ventilovat nebo urovnat si myšlenky.

Jejich myšlení je stručný, bezprostřední, bez nějakýho většího promyšlení, zpochybňování nebo zvažování všech hledisek.

Takovej člověk myslí na jednu stranu rychle a “efektivně”, ale na druhou stranu vždycky v rámci norem. Člověk s VD myslí někdy zdlouhavě a chaoticky, ale má originální, nový myšlenky. Ty se v hlavě bez VD zrodí jen těžko, což vyplývá ze samotnejch popisů lidí, co VD nemaji.

V myšlení bez VD chybí detaily, hloubka, komplexita, spojitosti a víc pohledů na věc. Myšlení je přímočarý a otázky vedou nejkratší cestou k nejpravděpodobnější odpovědi a dál se obvykle nedostanou.

Takový myšlení se drží toho, co je známý. Je předvídatelný. To odpovídá zmíněnýmu konceptu “reakčních strojů”. Lidi bez VD hledaji v zadanym problému nějakej známej vzorec a z informací získanejch z předchozích zkušeností daji dohromady první řešení, který se jim nabízí a dává smysl. Pro kreativitu a originalitu je tu omezenej prostor a můžeme spekulovat o tom, jestli se tomuhle procesu opravdu dá říkat “myšlení”.

Lidi s VD běžně někde sedí a hodinu-dvě si ve svojí hlavě rozebíraji nějakej problém a pitvaji ho ze všech stran. Tohle lidi bez VD podle vlastních výpovědí nedělaji a ani nemůžou. Jejich vnitřní prožitky jsou oproti jejich protějškům omezený. Jejich výchozí nastavení je – podle jejich vlastních výpovědí – doslova ticho a prázdno v hlavě.

Tohle má svoje výhody, protože to s sebou nese určitej vnitřní klid. U takovejch lidí téměř neexistuje nějakej vnitřní konflikt. Netráví hodiny rozebíráním ve svojí hlavě, jestli maji něco udělat tak nebo tak a co bude lepší. Prostě si jednu variantu vyberou, tak to udělaji, a zapomenou na to. Stejně tak moc nepřezkoumávaji, jestli něco udělali dobře či špatně. K minulosti se málokdy vrací a budoucnost neřeší.

Mnozí z nich poukazujou na to, že jim chybí “filtr” v tom, co řikaji. Jejich projev je obvykle podle hesla “co na srdci, to na jazyku”, což má svoje pozitiva, jako upřímnost, ale oni si často stěžujou, že takhle někdy řeknou něco, co se někoho dotkne, a uvědomí si to, až když je to venku. V tomhle ohledu by si přáli mít ten VD, aby si to nejdřív mohli “poslechnout” ve vlastní hlavě a rozhodnout se, jestli to maji řikat nahlas.

Ve vnitřním dialogu je ale mnohem víc, než se na první pohled zdá. Mimo jiné je zásadní pro dostatečnou introspekci, sebereflexi, vžití se do role jinejch a jakoukoliv hlubší analýzu.

Tohle jsou věci, který lidem bez VD převážně nebo úplně chybí. Absence VD s sebou nese jednoduchost, v pozitivním i negativním smyslu. Na jednu stranu je takový myšlení rychlý a praktický ve většině situací, ale na druhou stranu jsou situace a oblasti života, kde je VD zapotřebí a bez něj neni možný prolomit určitý hranice, kam se dá dostat. Nějaká hlubší analýza je bez VD těžko možná.

Vnitřní dialog je důležitej pro zkoumání a odstraňování vlastních chyb, osobní vývoj a růst, chápání vlastních pocitů, vybočení z vyjetejch kolejí, nebo zásadní změnu názorů.

Tohle by mělo s ohledem na absenci VD čtenářům Antiviru připadat jako docela velkej problém. Faktem ale je, že v naší společnosti se člověk bez těchhle věcí celkem v pohodě obejde a vláda ho za to ještě pochválí. I s takhle zásadníma omezeníma je proto člověk celkem nenápadnej a nikdo si nevšimne, že funguje nějak úplně jinak.

Tyhle nedostatky ale můžou mít významnej vliv nejen na život danýho jedince, ale i na fungování celý společnosti. Úzce se k tomu váže ustrnutí na určitym vývojovym stupni, protože tu chybí dostatečnej podnět se z něj někam pohnout.

Lidi bez VD maji malou kontrolu nad svejma myšlenkovejma procesama. Je pro ně těžký udržetmyšlenku v hlavě delší dobu, natož udržet jich tam několik zároveň a nějak je rozvíjet. Popisujou, že myšlenky “tam někde jsou” v pozadí a vyplujou na povrch, když je třeba, a děje se to tak nějak “automaticky”. Odkud se ty myšlenky berou a čím jsou podložený, ten člověk pořádně neví a obvykle to nijak nezkoumá.

VD je mimo jiné nástroj pro ukotvení myšlenek pro práci s nima. Tohle je těžký dělat s MBS, který se převážně vypaří tak rychle, jak se objeví – proto lidi bez VD někdy tenhle problém obchází psaním.

Jeden uživatel Redditu popsal, k čemu používá VD, takhle:

“Osobně to používám jako způsob, jak organizovat svoje myšlenky tim, že si pokládám kritický otázky, upřímně na ně odpovídám a ten proces opakuju, dokud nezískám lepší pochopení toho, jak se cítim.”

Tohle je něco, co lidi bez VD nedělaji a prakticky ani nemůžou. Měli by teoreticky bejt schopni nějaký zjednodušený formy toho procesu, ale tohle je případ, kde ta zjednodušenost samotná brání žádoucímu výsledku. A nejspíš je k tomu s jejich nastavením ani nic netáhne – jak řekla Kirsten v rozhovoru, je ráda sama, ale vždycky se musí zaměstnat nějakou činností – nikdy netráví čas tim, že by jen tak seděla a o něčem přemejšlela.

Nutí vůbec něco tyhle lidi, aby si kladli nějaký zásadní otázky? Aby nějak zpochybňovali věci, kterejm věří? Tihle lidi, opět podle vlastních výpovědí, žijou v přítomnym okamžiku, neplánujou budoucnost a nevrací se k minulosti… skoro jako by ji zapomněli. Existujou tudíž obvykle na vlně mediální přítomnosti, bez souvislostí a bez historický návaznosti.

S tím souvisí i sklon k autoritářství – autority se lidem vnucujou automaticky skrz média a bez VD neni dostatečnej podnět o jejich informacích přemejšlet. Snad to pořádně ani nejde. Tohle všechno dobře zapadá do představy OP a absence VD je možná klíčem k pochopení, proč to tak je.

Mnozí z nás si v posledních 4 letech opakovaně kladou otázku: “Proč to lidi nedokážou pochopit?” Je jedno, jestli jde o covid, vaxindly, slámu u kravína, IsraHell nebo další kontroverzní témata. Lidi bez VD možná opravdu nemaji ty potřebný myšlenkový procesy a dostatečnou vnitřní představivost, který jsou nutný k pochopení něčeho tak komplexního. Z hlavy nějak “automaticky” vypadnou odpovědi, který tam byly zasazený školou a médii, a dál se nic neřeší.

Neni proto divu, že někdo pro tyhle lidi používá termín NPC, neboli non-player character, což jsou postavy ve hrách, za který nehraje člověk, ale jsou tam naprogramovaný vývojářema tý hry, jako třeba prodavači brnění nebo elixírů. V novějších hrách tyhle postavy můžou bejt docela sofistikovaný a nějak konverzovat, ale jsou pořád jen naprogramovaný, jejich repertoár je omezenej, a nemyslí.

Koncept NPC a koncept OP jsou si podobný. Chybí tam dostatečná individualita. Takovej člověk je jen součástí davu, ze kterýho nemá tendence nijak vybočovat. Nedělá vlny, nic nezpochybňuje, o ničem moc nepřemejšlí a v ničem nehraje důležitou roli. Absence VD by s tim mohla do značný míry souviset.

Svět bez VD je teda znatelně jinej než s nim. Jsou tu nějaký omezení a určitá zjednodušenost myšlenkovejch procesů. Má to svoje výhody a nevýhody. Pro běžnej, každodenní život to vypadá možná spíš jako výhoda. Pokud ale jde o ty hlubší, podstatnější záležitosti, tak tam je to očividná nevýhoda. Výsledkem může bejt, že u toho člověka hlubší, podstatnější záležitosti prostě odpadaji a on se jima vůbec nezabejvá.

Výhody myšlení bez VD: rychlost, vysoká soustředěnost, praktičnost, efektivita, zaměření na přítomnej okamžik, snadný rozhodování bez zbytečný komplikovanosti.

Nevýhody myšlení bez VD: určitá povrchnost a zjednodušenost, omezená nebo až chybějící schopnost introspekce, sebereflexe, vnitřního vývoje a hlubší analýzy, obtížnost s prohlídnutím komplexních klamů.

U lidí bez VD je všechno tak přímočarý a “jasný”, že neni těžký pochopit, proč se nechaji snadno oklamat, když si s tim někdo dá trochu práce. Pokud tam chybí strategický myšlení napojený na minulost a budoucnost, vidění věcí v širších souvislostech a s patřičným kontextem a schopnost hlubší analýzy komplexních a kontroverzních témat, nemůžeme čekat, že takovej člověk prokoukne sofistikovaný podvody, což je bohužel v dnešní době problém dost velkej.

Člověk se musí zamyslet i nad tim, nakolik tihle lidi vůbec chápou metafory a alegorie. Možná tu máme vodítko k tomu, proč je některejm lidem prakticky nemožný vysvětlit určitý věci, ať na to jdete jakkoliv. A vlastně na takový lidi by měly i ty úplně jednoduchý manipulační triky, o kterejch jsem psal minule, fungovat celkem snadno.

Umělá inteligence, ChatGPT, roboti, počítače, algoritmy

Několik lidí poukázalo na podobnost mezi tim, co v rozhovoru popisovala Kirsten ohledně formování vět při psaní, a tim, jak funguje ChatGPT. ChatGPT samozřejmě nemá VD a “nemyslí” a místo toho formuje věty na základě pravděpodobností a toho, co nejlíp navazuje na předchozí část věty. Některý popisy fungování ChatGPT dokonce zmiňujou něco jako ty “konceptuální mapy” a křivky a sekvence bodů, který se spojujou podle pravděpodobný návaznosti, což se blíží vysvětlení o “tvaru věty”.

Tahle podobnost stojí za hlubší zamyšlení, protože nám umožňuje nahlídnout do skrytejch souvislostí mezi vnitřním dialogem a fungováním programů, algoritmů a “umělý inteligence”. ChatGPT sice nesplňuje definici umělý inteligence (AI), ale všechny tyhle termíny, co jsem dal do nadpisu, maji společný to, že neobsahujou VD a skutečný “myšlení”, ale přitom se jim dá přisoudit nějaká inteligence.

Co přesně je “myšlení”, je asi trochu věc názoru, ale většina z nás se shodne, že počítač ani ChatGPT opravdu nemyslí. Záludností je, že i přesto vykazuje nějakou “inteligenci” a dokáže poskytnout správný odpovědi na poměrně složitý otázky.

V rozhovoru s Cassiopaeou bylo poznamenáno, že lidi bez VD, nebo OP, ve skutečnosti “nemyslí” v pravym slova smyslu. Tohle může mnohejm připadat jako nemožný, ale to se odvíjí spíš od nějakejch pocitů než striktní logiky. Když se trochu víc zamyslíme nad některejma spojitostma, rýsuje se nám tu zajímavej obrázek.

Byly uskutečněný testy (turingův test), kde lidi na počítači konverzovali s ChatGPT nebo s nějakou podobnou algoritmickou inteligencí a nepoznali, že nemluví s člověkem. Mysleli si teda přirozeně, že druhej účastník konverzace myslí. Jinými slovy, v podstatě nedokázali poznat rozdíl mezi myslícím člověkem a nemyslícím robotem.

Tohle je zásadní poznatek. Když člověk nepozná, jestli mluví po Internetu s člověkem nebo chat-botem, a když někdy nepozná, jestli ve hře mluví s dalším hráčem nebo s NPC, tak proč by někdo čekal, že pozná rozdíl mezi člověkem, kterej myslí, a člověkem, kterej nemyslí?

Logicky by dva takoví lidi měli často bejt nerozeznatelní. Ne nutně vždycky – když na to půjdete chytře, identifikujete i toho chatbota jako sadu algoritmů. Ale musíte na to jít chytře (schopnost, kterou spousta lidí nemá) a nepoznáte to na 100% vždycky. Což v teorii znamená, že kdyby se ChatGPT oblík do lidskýho těla a chodil mezi náma, většina lidí by většinu času nepoznala, že to neni člověk jako oni.

Takže pokud někomu připadá přitažená za vlasy teorie, že mezi náma jsou OP – lidi bez individuální duše – který nedokážou plnohodnotně myslet a jsou to spíš “reakční stroje”, tak proč mu to tak připadá? Je to převážně o pocitech a empatii.

Když mluvíme v parku s lidskou bytostí (tj. někym, kdo vypadá jako my), je nám proti srsti uvažovat o něm potenciálně jako o někom, kdo nemyslí. Jelikož vypadá jako my, naše empatie nám diktuje, že je pravděpodobně i ve všech ostatních ohledech jako my. Odebrat mu atribut “myšlení” působí jako nějaká krutá urážka.

Jak už jsme si ale řekli, kdyby to byl ChatGPT “převlečenej za člověka”, tak to většina lidí na bázi jeho konverzačních schopností nepozná. Přitom nemáme problém uznat, že ChatGPT “nemyslí”, ačkoliv konverzace s nim může bejt často na vyšší intelektuální úrovni než konverzace s kolegou v práci. Proč ten rozdíl?

Máme tady pádný důkazy, že dostatečně komplexní programování v nás dokáže vyvolat dojem “myšlení”, i když ve skutečnosti víme, že opravdový myšlení to neni. Když nás někdy dokážou ošálit programy, roboti a algoritmy, nemluvě o případný skutečný umělý inteligenci, tak nějaká naprogramovaná bytost v lidský podobě by nás měla ošálit mnohem snadněji, právě kvůli tý podobě.

Nemáme teda žádnej a priori důvod odmítnout teorii OP a spousta toho, co jsme se zatím dověděli o lidech bez VD, nám ukazuje, že jejich způsob operování se značně podobá způsobu operování AI.

(Kuriózní taky je, že spousta lidí věří, že malí šediví jsou naprogramovaní bioroboti, ale přitom nejsou ochotni uvěřit, že by mohli existovat lidi bez duše. Proč ten dvojí metr?)

Když si všimneme těch popisů, že lidi bez VD maji informace ve svý hlavě “jako nějaký složky se souborama”, že ty informace “jsou k dispozici, když je třeba”, ale jinak o nich nijak zvlášť nepřemejšlí, že formujou věty na základě jejich “tvaru” a toho, jak na sebe “navazujou”, jsou to popisy, který jsou podezřele víc podobný fungování AI než tomu, jak fungujeme my s VD.

Opět se vracim k tomu, že inteligence takovejch lidí může bejt hodně vysoká a v mnoha směrech nás můžou překonávat, stejně jako nás jakejkoliv počítač překoná v rychlosti a přesnosti kalkulací. To ale neznamená, že myslí.

Můžeme se vrátit k tý absenci “filtru”, o který mluví lidi bez VD. Neni ten filtr náhodou to myšlení?Pokud někdo automaticky vyplivne odpověď, kterou mu předhodí mozek, nechybí tady něco? Zpracovat data a vyplivnout odpověď neni myšlení. Tohle dělaji počítače.

Součástí omezení AI je, že nikdy “nevymyslí” nic opravdu novýho. Jen rekombinuje známý informace a hledá v nich funkční vzorce. Neni tam žádná originalita, vlastní “styl”, kreativita, nebo inspirace. Všechno se pohybuje takříkajíc v předepsanejch mezích a tak evidentně funguje i spousta lidí. Dělaji, co se jim řekne, problémy řeší ne skutečným myšlením, ale s použitím dostupnejch vědomostí, a když tam ty vědomosti nejsou, tak problém nevyřeší, a nikdy nic “nevymyslí sami”.

Vůbec u autoritářství jako takovýho se těžko hledá jakákoliv známka myšlení. Autoritáři jsou prakticky lidi, který v principu odmítaji myslet. Jen reagujou v rámci povolenejch parametrů. Když jim nadřízenej něco nařídí, nikdy neřeknou, “Hele, ale nebylo by lepší to dělat takhle?”

Je to jen náhoda, že algoritmy, který nedokážou opravdu “myslet”, zároveň nemaji vnitřní dialog? Nechci řikat, že “lidi bez VD jsou roboti”, ale určitá podobnost tu evidentně je a ještě jsme zdaleka neskončili.

Level 2 – Afantazie

Stejně jako existujou lidi bez schopnosti VD, tak existujou lidi bez schopnosti vnitřní vizualizace, což byl druhej z těch pěti fenoménů popisovanejch Dr. Hurlburtem. A stejně jako “slyšení hlasu ve vlastní hlavě” nemá nic společnýho s ušima, tak “vidění vnitřních obrazů” nemá nic společnýho s očima.

Většina lidí má schopnost si věci vizualizovat ve svojí hlavě. Když jim řeknete “Bart Simpson”, okamžitě se jim v hlavě objeví žlutá postavička s bodlinama na hlavě a možná skateboardem pod nohama. Některejm lidem se ale žádnej obraz neukáže, byť by se o to snažili sebevíc.

Neschopnosti vnitřní vizualizace se říká afantazie a podle průzkumů (který nejsou o moc rozsáhlejší než průzkumy VD a rozjíždí se pořádně teprv v posledních letech) je jejich výskyt v populaci zhruba 1-4%. Nakolik je tenhle odhad správnej, se v tuhle chvíli můžeme jenom dohadovat.

Zajímavý to začne bejt, když někdo nemá ani vnitřní dialog, ani vnitřní vizualizaci (VV). Několik takovejch lidí jsem na Internetu objevil a jejich popisy vlastních zkušeností a prožitků nám poskytujou nevídanej vhled do skrytejch zákoutí lidskýho vnímání a myšlení.

V první řadě, když si tyhle lidi poslechnete, tak je těžký pochybovat o existenci MBS, protože to je skoro všechno, co v tý hlavě maji. Absence VV spolu s absencí VD nám ukazuje ještě omezenější vnitřní svět, a to způsobem, kterej si většina z nás asi ani nedokáže představit jako funkční – leč přesto mezi náma tihle lidi jsou a na první pohled je nepoznáte, což nám řiká hodně o tom, jak hodně můžou bejt lidi jiní než my, aniž bysme si toho dostatečně jasně všimli. To mimo jiné poukazuje na naše předsudky.

Podíváme se na další rozhovor z února 2020, kdy jedna pani jménem Aly zjistila, že její manžel nemá VD, přičemž má i afantazii, a tak podobně jako Ryan sesbírala otázky od lidí a položila mu je před kamerou, aby nám přiblížil, co je to kurva za život?! 🙂

[BC]
Tenhle týpek už možná trochu evokuje, jak si asi člověk představuje OP. Monotónní, znuděnej, dělá, co musí, jde s davem. Máme tu převážně potvrzení předchozích zjištění, rozvinutí celýho konceptu absence VD, a k tomu bonus absence VV.

Opět tu máme popis, že “myšlení” probíhá tak, že informace se “prostě objeví”. Je to opravdu myšlení? Těžko říct, jak to opravdu vypadá uvnitř jeho hlavy, ale možná podceňujeme závažnost tohodle tvrzení. Snažíme se představit si to a napasovat na vlastní zkušenost, protože to je pro nás přirozený. Je možný, že bysme to měli brát doslovnějc? Že se ty informace fakt “objeví” bez jakýhokoliv procesu myšlení? Můžeme jen spekulovat, ale tuhle možnost bysme neměli ignorovat jen proto, že se nám nezdá možná.

Chlápek řiká, že vnitřní hlas nemá, že když chce myšlenku verbalizovat, tak musí mluvit nahlas, ale že se to naučil dělat tak potichu, že ho nikdo neslyší, což zní jako logickej trik pro takovýho člověka. Kolik lidí kolem nás si takhle povídá nenápadně pro sebe, protože uvnitř svý hlavy to nedokážou? S tim souvisí jeho potvrzení, že nemá filtr a nedokáže si promyslet, co řekne. Vypadá to, že prostě jen řiká, čim ho mozek “krmí”, a kde to ten mozek bere, to nikdo neví jistě.

Popis emocí nám taky sedí na OP – žádný složitý zpracovávání emocí a žádný komplexní emoce. Buď je spokojenej nebo naštvanej, a to je zhruba celý. To nevypadá jako emocionální komplexita lidský bytosti, jak ji asi zná většina z nás z vlastní zkušenosti.

Stejně jako spousta dalších bez VD a případně VV, i tenhle týpek si sny většinou nepamatuje, a když jo, tak jsou hrozně vágní, rozmazaný, mdlý a nejasný. Lidi jsou v nich bez rysů a bez dialogu.

Písničky se mu v hlavě můžou zaseknout, ale jen instrumentální část – nikdy slova. Na ty slova si může vzpomenout, protože písničku zná a ví, o čem je, ale je to oddělený od tý zaseknutý melodie. Ty slova u něj existujou jen jako aspekt paměti, ale nedokáže si je “přehrát” s tim zpěvem. Je to jen informace bez náboje.

Zajímavá je část o psaní. Něco si o tom tématu přečte a pak to napodobí vlastními slovy. Neboli koukne se na nějakou šablonu, nějakej vzor, a ten nějak zkopíruje. Jinými slovy – sám to nevymyslí. Schopnost napodobovat a imitovat je u takovejch lidí dobře vyvinutá, protože to je v podstatě celej jejich život. To potvrzuje i jeho tvrzení, že se dokáže naučit věci rychle. Když neni třeba žádnýho složitýho myšlení, žádný originality a kreativity, a je třeba jen něco napodobit, zvládne to takovej člověk bez problémů a nikdo si u něj nevšimne ničeho zvláštního.

Aspektem jeho afantazie je, že si nedokáže v mysli vybavit fyzický rysy lidí, a tudíž v podstatě “neví, jak vypadá jeho žena, když na ni nekouká”, což pro ni bylo určitě zajímavý zjištění. Takovej člověk má “obraz člověka” v hlavě jen jako soubor informací o velikostech (dlouhý nohy), barvách (blond vlasy), tvarech (kulatá tvář) a podobně. Neni nutno podotýkat, že to je obraz dost omezenej.

Ke konci rozhovoru potvrzuje, že “většinu dne nemyslí doslova na nic”. Potřebujete nějaký jasnější přiznání, že spousta lidí většinu času opravdu nemyslí?

Na druhou stranu, i bez VD a schopnosti vizualizace ten člověk dokáže normálně fungovat, nijak zvlášť hloupě taky nevypadá a nikoho normálně nenapadne, že by byl jinej než ostatní. (Nutno ale poznamenat, že jestli je organickejch portálů polovina populace, tak “neni jinej než ostatní” nic moc neznamená.)

Afantazie bez VD – v2

Jsou všichni lidi bez VD a VV jako tenhle týpek? Monotónní, tichá nuda? Rozhodně ne! Seznamte se s Courtney. Tahle holka má stejný omezení, ale úplně opačnej temperament. Je taková živá, emocionálně a výrazově bohatá, dobře se vyjadřuje a je evidentně inteligentní. Navenek působí úplně jinak.

Její videa už sem dávat nebudu, ale kdo umí anglicky a téma ho zajímá, ať se na ně určitě koukne. Na YT kanálu má 9 videí, všechny z roku 2020, kdy se to téma šířilo po Internetu (spousta lidí si evidentně založila YT účet jen kvůli tomu), a vysvětluje svůj vnitřní svět opravdu dobře, detailně a srozumitelně. Je tam toho dohromady kolem dvou hodin a je to možná nejlepší materiál ohledně absence VD i VV, kterej kde najdete.

Tim, že nenatočila jen jedno video, ale nechala lidi dávat otázky a odpovídala na ně v těch dalších, pokryla hodně toho, co nás zajímá, a jelikož o tom opravdu upřímně přemejšlí a umí se dobře vyjadřovat, dovídáme se tady hodně.

Když ji budete poslouchat, máte dojem, že se díváte na úplně normálního, sympatickýho člověka, u kterýho je obtížný si představit, že má nějaký mentální omezení. Kdyby to netvrdila ona sama, bylo by těžký tomu uvěřit. Evidentně se dokáže začlenit do společnosti bez problémů a ještě pravděpodobně působit mnohem přínosnějc a pozitivnějc než spousta jinejch.

Většina lidí se za první dojem nikdy nedostane, ale když budeme pozorně poslouchat, co říká, a strávíme pár desítek minut ve vlastním vnitřním dialogu, kde se nad tím pořádně zamyslíme, zjistíme, že přes ten vnější obraz příjemnýho a efektivně fungujícího člověka tam jistý závažný omezení přece jen jsou a v určitejch ohledech jsou docela zásadní.

Courtney nás mimo jiné informuje, že si ve svojí mysli nedokáže vybavit nebo představit ani chuti nebo vůně, takže z pěti druhů zkušeností podle rozdělení Dr. Hurlburta jí zbejvaji jenom dvě – pocity a MBS. Jelikož v pocitech se moc “myslet” nedá, celý její myšlení se prakticky omezuje na MBS. Což jí ale stačí na celkem normální život.

Stejně jako manžel Aly, i Courtney říká, že si obvykle věci nepromejšlí a vypadne z ní to první, co se jí objeví v hlavě. Neboli opět tam chybí ten filtr. Na otázku “jak se máš?” odpovídá “dobře”, a to obvykle i v případech, kdy to neni pravda. Popisuje to jako víceméně reflex – automatickou reakci svýho mozku, kterou ona nijak nefiltruje.

Říká, že její “mozek zpracuje informace a vyplivne odpověď”. Doslova tvrdí, že “nikdy neřeší nebo nevymejšlí, co řekne”. Což znamená, že existuje v podstatě jen jedna možná odpověď a ona to nijak vědomě nepřezkoumává. Je v tom opět ta předvídatelnost a podobnost s AI, kterou už jsme viděli v obou předchozích rozhovorech. Myšlenky jsou pro ni něco, co “prostě ví” a nijak nad tim složitě nedumá.

Ohledně toho, jestli někdy řiká věci, který jsou “nevhodný”, vysvětluje, že aktivně ty myšlenky nefiltruje, ale že její mozek to dělá automaticky, protože “ví”, co je vhodný a co ne. To by naznačovalo, že to vychází z nějaký předchozí zkušenosti (která ale musí bejt dostatečně bohatá, aby to fungovalo), nicméně neni v tom obsažený opravdový “myšlení”. Mozek to prej dělá automaticky přesně tak, jako si nepromejšlíte, kam dát kterou nohu, když chodíte.

Z toho, jak Courtney tyhle věci vysvětluje, je cítit zřetelná inteligence. (Co si budeme povídat, většina lidí se takhle dobře vyjadřovat neumí, obzvlášť pokud jde o to popisovat svůj vnitřní svět.) Samotný její popisy ale naznačujou určitej nedostatek autonomie a právě tu počítačovou automatičnost.

Zase tu máme téma snů, který si prakticky nikdy nepamatuje. Když se nad tim zamyslela, došla k tomu, že si za celej život pamatuje jen jeden sen. Živost a bohatost snů může bejt teda asi taky indikátor… různejch věcí, možná podstatnějších, než by si člověk na první pohled myslel.

Hodně toho řekla na téma paměti. Paměť má obecně dobrou, ale jelikož tam nejsou obrazy ani dialog, všechny vzpomínky jsou “uložený” jen jako soubor informací. Je to jako když váš počítač může mít na hard disku jen soubory typu .txt a žádný .mp3 a .jpg, natož .mkv, tam neuložíte. A opět říká, že když si na něco vzpomíná, tak mozek “vyplivne odpověď” bez přemejšlení.

Zajímavou informací bylo, že všechny její vzpomínky, starý nebo nový, maji pro ni stejnou “intenzitu”. Pro většinu z nás jsou 30 let starý vzpomínky podstatně vágnější, nejasnější a “vybledlejší” než ty z minulýho tejdne. Detaily se časem ztrácí. Ona to prej tak nemá a všechno je to na stejný úrovni. Tohle by bylo zajímavý prozkoumat víc do hloubky, jak to přesně funguje, ale evidentně je tu něco jinak, než je většina z nás zvyklá.

Courtney k tomu dodává, že se nemůže na žádný konkrétní vzpomínky upínat, i kdyby chtěla. Nedokáže mít jednu vzpomínku jasnější než jinou, což je něco, s čímž moc spokojená neni. Ráda by například vzpomínky na první kroky svojí dcery měla živější a barvitější. Zpracování vzpomínek pro ni ale funguje jako na počítači – zadáte otázku a automaticky vypadne odpověď. A první kroky její dcery jsou uložený jen v čistejch “informacích” a “údajích”, přičemž to ani neni ve slovech a větách. Nedokáže si to znova “prožít”, což je jedna věc, kterou závidí lidem, který to dokážou.

Z minulosti si pamatuje spíš děje a události než jakýkoliv detaily. Ztrácí se jména lidí, barvy, pocity, chutě… je tam jen jakejsi dojem toho, “co se stalo”. Chod událostí v klíčovejch bodech. Vzpomínky beze slov a bez obrazů jsou teda dost ochuzený a často těžko zařaditelný do nějakýho širšího kontextu. Obrazy, zvuky atd. nám pomáhaji identifikovat, co kam patří a jak to s čim souvisí.

Pokud jde o mluvení, jsou na tom lidi bez VD prakticky stejně jako ostatní. Jinak je to ale s posloucháním. V jednom videu je Courtney s manželem a srovnávaji svoje odlišný zkušenosti. On říká, že ona má neskutečnou schopnost poslouchat a soustředit se. On se často cítí blbě z toho, že když na něj mluví, tak mu ulítnou myšlenky a chvíli ji neposlouchá – protože jí se to nikdy nestává. Vždycky dokáže poslouchat naprosto soustředěně. Nic neodvádí její pozornost.

Z toho, co poslouchá, nemá v hlavě žádný slova ani obrazy, ale mozek to všechno nějak tiše vstřebává. A když padne otázka na něco, co slyšela, tak mozek zase “automaticky najde odpovídající odpověď”. Je tu zase ten faktor, že to je “automatický” a “odpovídající” nebo “nejvhodnější”, neboli “správná” odpověď se vyhodnocuje neznámo kde, bez aktivní účasti myšlenek.

Schopnost soustředit se bez jakýhokoliv rozptylování je možná klíčová pro to, aby tihle lidi zapadli mezi ostatní i přes svoje deficity. Courtney říká, že ve škole jí to šlo dobře právě proto, že dokázala souvisle dávat pozor a poslouchat. Většina z nás si asi pamatuje, jak jsme se často ztráceli v myšlenkách a z celý hodiny jsme někdy nezachytili skoro nic.

Z tohodle důvodu dokážou takoví lidi vystudovat kdeco a dostat se na nějaký prestižní místo, ačkoliv jim chybí tak zásadní věci jako VD nebo VV. Je to opět ta počítačová efektivita – žádná představivost a kreativita, ale rychlý a efektivní zpracování informací bez zbytečnýho otálení. Když si takovej člověk vybere obor, kde se cení právě tohle, může bejt velmi úspěšnej.

Další efektivnost se projevuje ve čtení. Většina lidí si asi při čtení ve svojí mysli vyslovuje každý slovo, možná spíš ze zvyku než záměrně. Tim je ale rychlost čtení limitovaná v podstatě na rychlost mluvení. Kdo chce číst rychlejc, musí se tohodle postupu vzdát.

Courtney čte podstatně rychlejc než mluví. Text si pro sebe nevyslovuje, protože to ani neumí. Slova vstřebává jakoby v dávkách a ne po jednom. Filtruje z toho fakta a data a nezabejvá se popisama věcí, který si stejně nedokáže vizualizovat nebo nějak přehrát v hlavě. Výsledkem je zjednodušenej, ale efektivní výtažek informací za krátkou dobu. (To koreluje s dřívějším popisem Kirsten.)

Čte kupodivu hodně a hlavně beletrii, ale nezvládá audio knížky. V tomhle formátu má potíže informace vstřebávat a například jí vadí, že se nemůže vracet a podívat se, co bylo o stránku zpátky. To při čtení dělá často právě proto, že vstřebává jen hlavní fakta a unikaji jí detaily a ty si pak někdy musí zpětně ověřovat, když se k nim knížka vrací.

Zajímavá je část, kde Courtney říká, že toho nedokáže udržet v hlavě moc najednou. To je přesně to, o čem už jsem mluvil – bez VD je těžký ty myšlenky nějak ukotvit a pracovat s nima. Courtney podle vlastních slov nedokáže ve svojí hlavě tvořit komplexní věci. Když něco takovýho potřebuje, musí psát. Samozřejmě ale v běžnym životě prostor k psaní je mnohem menší než prostor k přemejšlení ve vlastní hlavě, takže jako náhražka je to dost omezený.

Mluví i o denním snění, tvoření fantazií a ztrácení se v myšlenkách a představách. To poslední se jí nikdy nestává a denní snění je u ní hodně vzácný. Její představivost má svoje limity a všechno je jednoduchý. Když už si vytvoří v hlavě nějakou fantazii (která samozřejmě nemá formu obrazů), tak “prožívá tu samou krátkou věc znova a znova”. Žádnej komplexní příběh tam nikdy nevznikne.

Když náhodou někdy “vypne” a třeba jen tak zírá do prázdna, nehoní se jí hlavou desítky myšlenek jako většině lidí s VD. Nic takovýho tam neni. Je tam jen ticho. Což teda musim říct nezní tak špatně a někdy by se to hodilo. Samozřejmě druhá strana mince ale je, že když je nějakejch komplexních myšlenek zapotřebí, tak nejsou k dispozici bez toho psaní, a i s nim je to zase automatický a předvídatelný.

Stejně jako manžel Aly, Courtney nedokáže nic plánovat. Stanovení si nějakejch cílů je pro ni těžký, protože nedokáže myslet dopředu. Vždycky žije v současnym okamžiku a nedokáže si představit sebe v budoucnosti. Minulost a budoucnost jsou převážně mimo její zorný pole a obvykle s nima nijak neoperuje. Proto například ve škole neměla tušení, čim chce bejt. (I když to asi neví spousta lidí.)

Když jdete někam, kde jste nikdy nebyli, a ptáte se někoho na cestu, jeho instrukce si pravděpodobně překládáte do obrazů a tu cestu si vizualizujete. Pak jdete v podstatě podle “mapy”, kterou jste si vytvořili ve vlastní hlavě. Courtney má v hlavě jsem “seznam instrukcí”, jak daleko jít, kam odbočit a podobně, a to ještě nejsou verbální. Všichni jsme si asi všimli, že někdo má perfektní orientační smysl a někdo se “ztratí” hned za prvním rohem. Ačkoliv je tu určitě víc faktorů, VD a VV v tom rozhodně hrajou roli.

Máme tu i vysvětlení empatie, který dává smysl a možná nám dá lepší představu o tom, jak to funguje u OP. Empatie je komplexní záležitost, která se skládá z víc složek, a u některejch lidí fungujou jen některý z nich a jiný ne. Courtney cítí starost o jiný lidi, je jí líto, když se jim stane něco špatnýho, chce jim pomoct (takže rozhodně žádný, ani sebemenší náznaky narcismu nebo psychopatie), ale co nedokáže, je vžít se do jejich role. Představit si, jaký to pro ně je, jí prostě nejde. Je to celý opět postavený jen na chápání klíčovejch informací.

Takže postoj a úmysly takovýho člověka jsou možná ty nejlepší, jakejch je schopnej, ale protože se do role toho druhýho nedokáže opravdu vžít a nemá do jeho situace dostatečnej vhled, může jeho snaha o pomoc mít jasný limitace, už třeba i v tom, že nedokáže správně vyhodnotit, co ten člověk potřebuje. Ví, že trpí, ale už nemusí mít tušení, jak to utrpení zmírnit.

Když si to všechno shrneme a položíme si otázku, “Je Courtney OP?”, co nám z toho vyjde? Nedá se to nijak jistě říct, a ani se o to nebudeme pokoušet. Můžeme jen spekulovat, ale zajímavejch náznaků je tu spousta.

Pokud OP neni, pak vyvstává otázka, “Proč nemá vnitřní dialog a nedokáže si nic vizualizovat nebo si představit vůně a chuti?” To jsou dost značný omezení, pro mnohý z nás až nepředstavitelný. Jaký je pro ně důvod? Neni tu žádný patrný poškození mozku, který by to vysvětlovalo, a do 40 let ani nevěděla, že většina lidí VD má, takže si mezi ostatníma zjevně nepřišla natolik jiná, aby si toho všimla. Přitom ale celej život musí všechno zpracovávat úplně jinak, než my, co VD a VV máme. Čim je to způsobený?

Pokud OP je, tak je to velmi inteligentní a milej OP a pravděpodobně lepší člověk než spousta lidí s duší. Je těžký ji vnímat jako někoho s nějakejma omezeníma, pokud nedojde na specifický situace.

Zároveň je tu ale spousta indikací, že funguje fundamentálně jinak než “my”. Podle jejích vlastních slov, její “výchozí nastavení” je “nic” v hlavě. Nepřemejšlí o ničem, když k tomu nemá konkrétní důvod. Říká, že věci v její hlavě jsou “pořád stejný”. Její život se odehrává v jedný rovině – žádný vrcholy a propady. A její “myšlenkový pochody” často víc připomínaji počítače než lidi. To jsou popisy, který OP odpovídaji.

Jedna komentátorka pod jejím videem k tomu přidala svoji zkušenost:

Až včera jsem zjistila, že mám afantazii a jsem z toho hotová. Vy lidi si můžete představit obrazy, scény, zvuky, vůně, pocity. Můžete vnitřně vidět svoje milovaný, představit si budoucnost, nebo se nechat unášet do imaginárních snovejch světů. Pro mě to jsou všechno jen fakta a koncepty. Jako počítač bez obrazovky. Operuju v temný a tichý propasti, kterou je moje mysl.

To zní skoro až dystopicky a děsivě. Je tu opět srovnání s počítačem (navíc dokonce bez obrazovky) a v tomhle případě jasnej pocit omezení – že jí něco hodnotnýho chybí. Všechno jsou jen neosobní informace v zásuvkách uprostřed nekonečný, monotónní šedi.

Courtney žije v přítomnym okamžiku, ale ne proto, že by dosáhla nějakýho buddhistickýho vhledu, ale proto, že – jak říká – nemá jinou možnost. Od minulosti a budoucnosti si připadá odpojená. Nemá žádný ambice, nic, čeho by chtěla dosáhnout. Prostě se nechává nést proudem a jde cestou nejmenšího odporu. To taky značně zavání tim, jak zjevně operujou OP.

Samozřejmě by bylo zajímavý vědět, jak se staví k věcem, který na Antiviru rozebíráme běžně. Prokoukla covid? Nechala se zapíchat? Mávala v roce 2022 ukravinskou vlajkou? Co si myslí o LGBTWTF, o Bidetovi a politicích obecně, o manipulaci vlád a médií, o mimozemšťanech, o megalitickejch stavbách starověku atd.? Na to se jí ale nikdo neptal, takže nevíme.

Můžu ještě dodat, že několik málo studií se zabejvalo jak afantazií, tak absencí VD, a objevily mezi nima nezanedbatelnou korelaci. Většina lidí s afantazií zároveň hlásila minimální nebo neexistující “vnitřní zvuky” včetně vnitřního hlasu. Účastníci studie bez VD měli obecnou tendenci k afantazii. Tohle pole je ale hodně málo zkoumaný, takže data jsou hodně omezený.

Jak přesně zapadá afantazie do situace s VD a konceptu OP, je neznámý. Cassiopejci řekli, že lidi bez VD “myslí v obrazech” (nebo spíš na otázku, jestli to tak je, řekli “jo”), ale tyhle odpovědi jsou značně zjednodušený a často se drží obecnýho trendu, protože jinak by vyžadovaly stránku textu. Evidentně máme lidi bez VD, který nedokážou myslet ani v obrazech, a pravděpodobnost, že by to byla ještě hlubší známka OP, se logicky nabízí jako vysoká.

Jistý je, že absence VD i VV nedává lidem moc jinou možnost než žít jen v přítomnosti, jít s davem, nechat se nýst proudem. A když proti takovejm lidem postavíte komplikovanou a podloudnou politickou agendu vládnoucích parazitů, dá se jen očekávat, že je to převálcuje, aniž by měli tušení, co se děje.

Vnitřní dialog a poruchy osobnosti

Nedávno jsme tu rozebírali poruchy osobnosti skupiny B. Mimo jiné jsme popisovali, že jak narcisti, tak hraničáři maji nestabilní pojetí vlastní identity. Nejsou schopni vnímat sebe samotný (a ostatní) jako dlouhodobě konzistentní a konstantní bytosti. Lidi, včetně nich samotnejch, jsou pro ně proměnliví a vnímaji je vždycky na bázi přítomnosti, bez schopnosti vzít v úvahu i jejich minulost.

To nám evidentně koreluje s vnímáním lidí bez VD a VV – uvězněnost v přítomnosti a odtrženost od minulosti a budoucnosti. Zároveň narcisti a hraničáři imitujou ostatní, aby mezi ně zapadli, protože pořádně neví, kdo jsou. Imitovat a “jít s davem” je další téma, který jsme právě probírali.

Narazil jsem na video nazvaný Nemám žádnou představu o sobě. V něm Emma popisuje, jaký to je, žít bez jasný představy o tom, kdo je. Tohle video je opět hodnotný proto, že jeho autorka popisuje nějakej svůj významnej a zvláštní deficit hodně upřímně a snaží se to lidem přiblížit.

Popisuje se jako “chameleóna” a “imitátora”, kterej se mění podle toho, s kym se zrovna stýká. Nedělá to, aby se nějak zalíbila, ale proto, že nemá žádnou vlastní stabilní osobnost a nemůže si pomoct. Zkrátka se “adaptuje” na svoje prostředí a děje se to automaticky.

Podle toho, s kym zrovna kamarádí, se mění její zájmy, její oblečení, její vizáž, jak se chová, jak mluví – celá její osobnost. Vysvětluje, že to neni jako když někdo mladej prochází fázema, kdy objevuje, kdo je. U ní je to permanentní. Neni to vývojová fáze. Prostě neví, kdo je, a nikdy to nevěděla.

Takže nějakou dobu dělá karate, protože to dělá její kamarádka. Pak to změní na zájem o hudbu, protože kamarádí s někym jinym. Takhle se to vyvíjí ne podle jakýhokoliv plánu, ale podle prostředí a kontaktů. Sebe popisuje jako “prázdný plátno”, na který se otiskujou zájmy a cíle lidí kolem ní.

Takhle pendluje mezi nekonečným množstvím různejch “zájmů”, jestli se to tak vůbec dá nazvat, a zkouší, jestli se u ní něco uchytí a “najde se v tom”. Zatim se to nestalo. Říká, že neni pyšná na to, že kopíruje ostatní, ale že se za to ani nestydí. Jednoduše je to pro ni jediná možnost, jak existovat, protože její vlastní “já” tam nikde neni.

Když poznamená, že ji lidi kritizujou, že přeskakuje mezi nápadama a nedokáže bejt ani konzistentní s obsahem svýho YT kanálu, uzná, že to je pravda, a začne počítat, kolik těch kanálů měla. Napočítá, že měla 9 různejch kanálů na YT (a vypadá, že jí možná neni ani 30 let) a ptá se, “Kdo jich potřebuje tolik?!” Na tomhle je asi 400 videí, jsou o všem možnym a Emma v nich má asi 50 barev vlasů.

Jak říká, když u sebe lidi objeví zájem o něco novýho, zájem o ty starý věci jim zůstane. Ten okruh se rozrůstá, protože jejich osobnost nikam nezmizí. U ní je to jinak. S novym zájmem prostě “přeskočí” a ten starej nechá za sebou a stane se z ní někdo úplně jinej. Nic nemá žádnou stabilitu.

Ke konci videa zmíní, že pokud se v tom někdo vidí, tak tenhle symptom je i součástí určitý poruchy osobnosti, tak že by to možná měli prozkoumat. Tu poruchu nezmíní a vyzní to tak, že u ní to ten případ neni, ale je to očividná narážka zřejmě na BPD, i když u narcismu se to vyskytuje taky.

Nevíme, jak je to u ní s VD a VV, ale popisuje tu podrobně fenomén absence stabilní osobnosti, a jelikož lidi bez VD/VV jsou odtrženi od minulosti, jdou s davem, přizpůsobujou se okolí a podobně, zapadá nám to do celkovýho obrazu OP, kterej tady vzniká.

VD nám pomáhá udržet si stabilní představu o sobě. Díky němu jsme v kontaktu sami se sebou a naše “já” má jasnou kontinuitu. Nepřítomnost VD by teda mohla nahrávat vzniku těch poruch osobnosti, v nichž je stabilní představa o sobě omezená.

Další z vlastností zmíněnejch poruch osobnosti je omezená schopnost introspekce a sebereflexe – opět něco, co se váže k VD. Je tu teda nějaká evidentní korelace, ale co znamená? Jak se váže absence VD k poruchám osobnosti obecně?

Vytáhneme Cassiopejce ještě jednou, tentokrát z roku 2008:

(L) […] Diskutovali jsme o MPD/DID [Disociativní porucha identity] s ohledem na jednoho člověka. Moje otázka je, co dělá člověka náchylnýho k MPD? Nebo se zeptám jinak: Jsou někteří jedinci náchylnější ke štěpení [osobnosti] než jiní?
A: Jo
Q: (L) Co dělá člověka náchylnějším?
A: To, že je organickej portál.
Q: (L) OK. Je pro OP míň pravděpodobný, že se z toho dostane, nebo je to pro ně obtížnější?
A: Jo. Téměř nemožný. Taky si uvědomte, že někteří jedinci se rodí s mnoha divizema ve svym charakteru.
…
Q: (L) Může bejt MPD/DID navozený v někom, kdo má duši?
A: Jo, ale je to extrémně náročný.
Q: (S) Znamená to, že všichni tihle naprogramovaní vrazi jsou OP nebo něco?
A: S největší pravděpodobností.

Vnitřní dialog vede k introspekci, sebereflexi a obecně lepšímu chápání sebe sama a vůbec světa kolem nás. To nás mimo jiné dělá odolnějšíma proti manipulaci. Je snadnější manipulovat někoho, kdo pořádně neví, kdo je, a o ničem nepřemejšlí moc dlouho a složitě.

Když lidi bez VD popisujou, že “odpovědi jsou někde v mozku a objeví se automaticky”, je snadný si představit, jak je možný takový lidi manipulovat, když je programujete tim, že jim něco opakujete. Bude asi snadnější je zhypnotizovat, ať už individuálně (MKULTRA atd.) nebo masově (média).

Proč jsou OP tak snadno ovladatelný? Nabízí se myšlenka, že se daji naprogramovat snadno právě proto, že už od začátku fungujou jako programovatelná jednotka, která automaticky reaguje na podněty a nic si nepromejšlí. A to zřejmě souvisí s absencí VD.

Prostřednictvím VD máme možnost se nad věcma opravdu pořádně zamyslet, zpochybňovat je a přezkoumávat je. Dává smysl, že navodit rozštěpenou osobnost u někoho, kdo VD nemá, bude snadnější než u těch, co ho maji.

Víme už i to, že existuje nějaká korelace mezi psychopatama a OP – že psychopati jsou “defektní OP”. DID se podle Cassiopaey omezuje téměř výhradně na OP. Mimoto narcismus a BPD maji znaky, který korespondujou s chováním OP. Takže OP vypadaji náchylnější k poruchám osobnosti všeho druhu, což neni nijak překvapivý. A absence VD vypadá jako něco, co by s tim všim mohlo mít dost společnýho.

Samozřejmě je třeba to brát s rezervou. Ne každej OP je problémovej. Některý fungujou naprosto v pohodě, zatímco lidi s duší můžou bejt monstra. Všechno závisí na spoustě faktorů – u člověka s duší třeba na množství předchozích inkarnací a naučenejch lekcí, u OP asi hodně na jeho výchově.

OP má v některejch směrech omezený možnosti a je “náchylnej” k určitejm defektům, ale jestli a jak se to projeví, závisí na prostředí. Je tu ta stará otázka: “Jsme jen výsledkem vlivu prostředí?” A tady se domnívám, že je pravděpodobný, že u OP je ten vliv prostředí podstatně důležitější než u člověka s duší.

Ten totiž může těžit ze zkušeností z předešlejch inkarnací, který má uložený v podvědomí, i když si je vědomě nepamatuje. To mu může pomoct překonat i dost velký překážky a těžkosti v dětství. Má nějakou vlastní vnitřní sílu, nějakej svůj zdroj energie a něco, co ho “vede”. Když to dobře využije, negativní vlivy ho “neudolaji”.

OP tyhle věci nemá a je proto v mnohem větším nebezpečí, když je v dětství (nebo i pozdějc) vystavenej negativním vlivům. Nemá tak silný pojetí “vlastní osobnosti”. Je to imitátor a přizpůsobuje se okolí. Když okolí stojí za hovno, tak se to na něm nejspíš výrazně podepíše. Osobnost se pak může štěpit a podlýhat všelijakejm negativním programům, ať už záměrnejm nebo mimovolnejm.

Pokud ale OP vyroste ve zdravym prostředí, může z něj bejt úplně pohodovej, milej, tolerantní, pracovitej člověk, kterýmu prakticky neni co vytknout. Možná neprokoukne manipulaci politiků a možná nemá zájem o nic duchovního, ale to z něj nijak nedělá špatnýho člověka.

To, co za člověka vznikne z OP, teda hodně závisí na prostředí, ve kterym vyrůstá. Člověk s duší je schopnej tomu prostředí mnohem víc odolávat, a VD v tom může bejt nápomocnej.

Ačkoliv organický portály můžou bejt díky manipulaci parazitů dost nebezpečný a škodlivý, vinit je by bylo jako vinit počítač z útoku hackera. Loutkáři o povaze OP dobře vědí a patřičně toho využívaji. Zneužívaji snadnou ovlivnitelnost OP a jejich neschopnost nezávisle myslet k tomu, aby útočili na tu část populace, která (aspoň zčásti) prokoukla hru Loutkářů a snaží se probudit ostatní.

Ztráty a nálezy: vnitřní dialog?

Během hodin procházení komentářů ohledně VD jsem narazil na jeden dost zvláštní. Ten člověk tvrdil, že VD kdysi měl, ale ztratil ho. Popisuje tu, jakej je rozdíl mezi životem s a bez VD:

Taky nemám vnitřní monolog, ale to mi neubírá na intelektu a kreativitě. Kdysi jsem ho měl, ale v konverzaci se svojí přítelkyní, když o tom mluvila, jsem si uvědomil, že jsem ho ztratil a nepamatuju si přesně kdy. Když mám zhodnotit rozdíl ve svojí osobnosti a životě s vnitřním hlasem a bez něj, jsem míň ve svojí hlavě a nemyslim tolik na věci, který nedopadly dobře a podobně. Míň se kritizuju, ale taky věci míň prožívám. Možná je to proto, že vnitřní hlas nám diktuje, jak bysme se měli cítit. Jsem vzdálenější od tradičních emocí a necítim tolik strachu. Když o něčem přemejšlim nebo potřebuju na něco odpověď, ta se materializuje v mejch myšlenkách bez jakýhokoliv kritickýho vnitřního hlasu. Nevadí mi bejt hodiny v tichu a neužívám si hudbu tak, jako dřív.
[Zvýraznění moje.]

Zpočátku jsem nevěděl, co si myslet o představě, že VD se dá “ztratit”, ale ten komentář je v mnoha ohledech zajímavej. Když připustíme ztrátu VD, tak se zdá, že s sebou nese i jistou ztrátu nebo omezení kritickýho myšlení a emocionálního prožívání. Taky je tu to, že se odpověď “materializuje” jakoby odnikud. Celkově z toho vyplývá, že život bez VD je takovej zjednodušenej a “vybledlej”.

Je ale možný přijít o VD? Moc se mi to nezdálo a kdyby to byl jen tenhle komentář, tak bych to ignoroval jako výplod někoho, kdo kecá. Jenže jsem narazil na několik dalších, který takovou zkušenost potvrzovaly a přidaly k tomu důvody tý ztráty – a v jednom případě znovuzískání – VD.

Jeden člověk psal, že někoho takovýho potkal. Že ten dotyčnej míval VD, ale přišel o něj po tripu na LSD. Jinej komentář popisoval někoho, kdo míval VD a ztratil ho před víc než 10 lety v důsledku antipsychotik, který bral. Před několika lety musel ale ze zdravotních důvodů začít brát nějaký nový prášky a musel vysadit ty starý, protože by se mezi sebou nesnášely dobře, a vnitřní dialog se mu vrátil.

Další člověk tvrdil, že měl aneurysma mozkovejch cév a od tý doby nemá VD. Musel se naučit bejt opatrnej s tim, co řiká, protože spolu s VD ztratil i ten “filtr”.

Jsou to jen výpovědi náhodnejch lidí bez vědeckýho důkazu a každou z nich bych samostatně nepovažoval za moc důvěryhodnou, ale takhle už je jich trochu hodně na to, aby se to dalo úplně ignorovat, a navíc do sebe dobře zapadaji a nijak si neprotiřečí, ani ničemu jinýmu, co jsme si tu řekli.

Z toho ale plyne víc otázek než odpovědí. Můžou jistý drogy opravdu zapříčinit ztrátu schopnosti mít VD? Stává se to většímu množství lidí a nevíme o tom, protože to nikdo nezkoumá? Zase tak bizarní myšlenka to neni. V podstatě pro mnohý je úplně stejně bizarní samotná představa, že někdo nemá VD, ať už to má jakejkoliv důvod. Tady se obecně pohybujeme v říši bizarního a nevysvětlenýho.

Pokud VD souvisí s duší, můžeme se taky ptát, jestli tahle “ztráta VD” může znamenat, že se nějak poškodilo spojení duše s tělem. A pokud jde o halucinogenní nebo antipsychotický drogy, tak tohle taky neni zas tak zvláštní myšlenka. Ani to, že by se to spojení mohlo po přerušení drog zase obnovit.

Organický portály v novym světle

Ať je korelace všech fenoménů zmíněnejch v tomhle článku ve skutečnosti jakákoliv, fenomén absence VD nám dává novej vhled do fungování organickejch portálů a do toho, co by zčásti mohlo vězet za některejma jejich očividnejma omezeníma.

I kdyby se nám nechtělo přijmout myšlenku OP, tak pořád vidíme, že část populace funguje dost jinak, než my sami, a absence VD a VV nám umožňuje aspoň zčásti líp pochopit, jaký to může mít důvody.

Z rozdílů mezi lidma s ohledem na VD a vnitřní vizualizaci taky vyplývá, že různý lidi maji různý možnosti a mělo by se to brát v úvahu například ve školství, v psychoterapii, nebo i v některejch zaměstnáních. Zacházet se všema stejně, když uvnitř fungujou úplně jinak, nedává smysl. Naše společnost tyhle rozdíly ale nebere v potaz, protože o nich převážně neví.

Jak už bylo nastíněno, člověk s duší a předchozíma inkarnacema může růst a měnit se čerpáním ze zásoby vlastní vnitřní síly, informací uloženejch v podvědomí a prostřednictvím introspekce, sebereflexe atd. Je ale třeba zvážit, že někdo tuhle schopnost opravdu nemusí mít a neni to jeho vina. S takovejma lidma by pak bylo namístě zacházet trochu jinak, stejně jako zacházíme s dětma jinak než s dospělejma, podle jejich schopností a možností.

Bohužel ve společnosti pod vedením patologickejch, narcistickejch jedinců je tohle dost těžký a OP jsou převážně vystavený negativním vlivům odmalička a pak odráží a automaticky propagujou negativitu okolního světa. S pozitivním vedením by ale dokázali fungovat naprosto bezproblémově a možná se i vyvíjet za hranice současnejch možností.

Když se na to podíváme z hlediska energetickejch center v těle – čaker – tak člověk s duší může potenciálně aktivovat všech sedm center. Málokdo to dokáže, ale spousta lidí má aktivovanou aspoň čtvrtou čakru, která jeho fungování pozvedá nad materiální zájmy těla.

OP má aktivní jen spodní tři čakry. Ve stejný situaci je i spousta lidí s duší, protože si prostě ve svejch inkarnacích ještě neprošli dostatečným množstvím zkušeností, aby dokázali aktivovat vyšší centra, ale rozdíl je, že tu schopnost maji, zatímco OP, aspoň za současnýho stavu, tu možnost nemaji. (Podle intergalaktickejch zdrojů by museli bejt začleněni do fungující, harmonický společnosti s orientací STO, aby se u nich mohlo vyvinout něco “vyššího”. Museli by mít odpovídající “vedení” nebo asistenci.)

Neschopnost aktivovat vyšší energetický centra s sebou opět nese určitý omezení, který se odráží v možnostech a komplexitě osobnosti. Zpracovávání reality obecně je tu limitovaný a jistý nástroje a postupy jsou tu nedostupný.

Naše společnost disponuje velkým množstvím postupů, který nám připadaji stupidní, protože ignorujou značnou část reality. Můžou nám připadat zjednodušený, moc materiální, nebo drastický. Otázka je, jestli tyhle postupy nejsou šitý na míru OP (nebo lidem bez VD – možná jinejma takovejma lidma) a nefungujou pro ně ve skutečnosti dobře.

Například je tu otázka takový tý farmaceutický psychoterapie, čimž myslim to, že když máte psychický problémy, tak do vás narvou prášky a doufaji, že se to zlepší. Jak asi všichni víme, tenhle přístup často způsobí víc škody než užitku a těžko se dá považovat za konstruktivní. Spíš to vypadá, jako že se tim problémem někdo nechce pořádně zabejvat, tak vás zfetuje a doufá, že mu dáte pokoj.

Je ale možný, že tenhle přístup je pro OP ve skutečnosti adekvátní? Tohle drogování lidem s dušema mimo jiné blokuje vyšší energetický centra, což způsobuje všelijaký problémy. Co když ale někdo ty vyšší centra stejně nemá použitelný, takže je mu to jedno, a ten “primární” efekt těch drog mu pomůže? Je to tak, že tyhle metody jsou obecně stupidní, nebo jsou jen vhodný pro tu “druhou polovinu lidstva”?

Podobně když prozkoumáme některý “imbecilní” názory jistý části populace, který pro nás rozhodně nejsou pravdivý, je možný, že ve skutečnosti platí pro OP? Jako třeba materialismus obecně – představa, že všechno je o hmotě, vědomí je jen “vedlejší efekt” a duše neexistuje, je pro nás mimózní. Ale jestli s touhle představou přišly organický portály, tak možná v jejich případě to dává smysl. Duše tam neni a jejich vědomí je možná opravdu jen efekt bůhví čeho.

Do toho spadá i Darwinismus s jeho implikacema. Podle něj se všechno v přírodě vyvíjí náhodnejma mutacema, bez jakýkoliv řídící inteligence, záměru a účelu. Mnozí z nás dávno prokoukli, že řídící inteligence je tu spousta, i když se nám obvykle otevřeně neukazuje, a účel to všechno taky má. Jenže OP nějak fungujou i bez tý řídící inteligence a žádnej velkej účel taky nemaji – jen dělaji “pozadí” a jdou s davem. Nelze se teda divit, že jim to všechno smysl dává. Možná to vysvětluje, proč Richard Dawkins neustále plká takový hovadiny s takovým vnitřním přesvědčením. A jestli OP tvoří polovinu lidstva, tak debata na tyhle témata je docela legrační, protože se dvě strany hádaji, jestli je to tak nebo onak, a ani jednu stranu nenapadlo, že to je pro každou z nich trochu jinak.

Podobně je to se svobodnou vůlí. Mnozí z nás vnímaji, že svobodnou vůli máme, ale maji ji i OP? Když si poslechneme lidi bez VD, tak podle jejich vlastních slov jim snad téměř kompletně chybí opravdová autonomie, protože v jejich hlavách se všechno děje automaticky a výsledky jsou jasně předvídatelný. Při debatě o svobodný vůli je teda taktéž možný, že obě strany maji pravdu, protože na jedný straně debatujou OP, který tu svobodnou vůli nemaji.

Možná je tu rozdíl i v pohledu na samotnou otázku umělý inteligence. Nám antivirům připadá potenciálně dost nebezpečný přehnaně se zaměřovat na vývoj AI a nechávat ji starat se o věci, který dřív zajišťovali lidi. Hrozí tu určitý “odlidštění” celý naší společnosti a propad do dystopický, mechanizovaný šedi. Organickejm portálům, nebo někomu, kdo nemá VD a “myslí” podobně jako počítač, to ale může dávat dokonalej smysl a žádný nebezpečí v tom nevidí. AI je totiž jen efektivnější forma jich samotnejch a v podstatě žádný velký nevýhody nemá.

V naší společnosti je teda spousta věcí nastavená buď na bázi lidí s duší, nebo na bázi OP, ale aplikuje se to všechno na všechny stejně, což v praxi nikdy nemůže fungovat. Ať už je spojitost mezi VD, VV, OP, AI, poruchama osobnosti a dalšíma zde zmiňovanejma záležitostma jakákoliv, je zapotřebí připustit, že lidi pokrejvaji hodně širokou škálu, pokud jde o vnitřní fungování, a přizpůsobit tomu celej náš vnější svět. Nemá cenu dětem ve škole řikat “představ si ve svojí mysli ABC”, když to dítě má afantazii. Nemá smysl je instruovat “řekni si to pro sebe v duchu”, když to dítě nemá VD.

Pro efektivní fungování společnosti by bylo vhodný vzít v potaz, že jsou mezi náma obrovský rozdíly, který nevnímáme proto, že navenek vypadáme stejně, ale který jsou jinak podobně drastický jako rozdíl mezi medvědem a iPhonem.

Ti z nás, co prozřeli do reality, kde vlády a Loutkáři stojící za nima konspirujou a manipulujou celou společností pro svoje sobecký cíle, na úkor 99% populace, si musí uvědomit, že možná až polovina populace funguje fundamentálně jinak, než my, “probudit” se nemůže, určitý věci nikdy nepochopí, protože způsob fungování jejich myslí jim to neumožňuje, a musíme to brát v úvahu, když s nima komunikujeme.

Nebejt si vědomej, že polovina lidí má vnitřní nastavení OP (ať už to pramení z čehokoliv) a že k tomu část lidí má záměrně nastavení STS, znamená v dnešní době čim dál tim víc nejen vidět svět velmi zkresleně, ale i koledovat si o problémy. Naše realita se v posledních letech rapidně vyvíjí a kdo s tim vývojem neudrží krok, ten se někde úplně ztratí a bude se pachtit za úplně nesmyslnejma cílema.

Kdo chce s transformací našeho světa udržet krok, musí se oprostit od všech tradičních předsudků a otevřít svoji mysl možnostem, který by mu ještě před pár lety připadaly absurdní. Koneckonců, za posledních 5 let se spousta absurdit stala realitou.

https://antivirus.22web.org/av/240903-vnitrni-dialog-sebereflexe-afantazie-op-ai-a-jak-to-vsechno-souvisi.htm