Snad spíše o tom, co nejčastěji vypadá nenápadně… Jak zjistit, zda deficit rodičovské lásky existuje, nebo ne? Má-li dítě málo hraček, je všechno zřejmé. Je to vidět, na hračky si člověk může sáhnou, odhadnout jejich zábavnou a výchovnou hodnotu, kolik asi stály, jaké jich je množství. Rodičovská láska však, jako všechny city, je nemateriální, projevuje se v určitém jednání, nabývá nějakých forem. Rodiče a jejich podpora jsou velmi důležité pro dítě každého věku. Nedostatek lásky ve věku nejútlejším utváří u dítěte nedůvěru ke světu jako celku. U dětí o něco starších nedostatek rodičovské lásky způsobuje závislost, nesamostatnost, infantilitu.
V ještě starším věku pak způsobuje nízkou sebedůvěru, pocity viny za všechno a za všechny. V mladším školním věku tu máme komplexy méněcennosti, apatii k učení, k práci. V pubertálním věku nedostatek odpovídající rodičovské lásky a podpory působí komplikace v hledání vlastní identity, problémy s porozuměním sobě samému. A konec konců celková izolovanost dítěte a jeho vnitřní osamělost mají rovněž kořeny v deficitu rodičovské lásky.
Hovořím o nedostatku – mám však na mysli zejména formu rodičovské lásky. Nepochybuji o tom, že rodič své dítě miluje. Avšak právě forma, kterou tuto lásku dává najevo, může být v tom či onom období nevhodná nebo neodpovídat konkrétní situaci. Dítě pak nemá možnost lásku dostat a „vstřebat“ ji. Například lásku projevovanou formou výchovných výčitek nebo záplavou hyperpéče děti jen velmi obtížně chápou a přijímají. Vytváří tak spíše deficit, než aby naplňovala dětské srdce.
Aby ukojily svůj emocionální hlad a zbavily se nervozity s ním spojené, nacházejí děti (nebo jim je – a bohužel stále častěji – nabídnou rodiče) náhradníky rodičovské lásky. Počítačové hry, sociální sítě, přejídání, kouření, fantazírování a podobně. Tak se zakládá závislostní chování. Když místo živého, teplého, ale nedostupného rodiče (ať už z jakýchkoli příčin) si dítě zvolí neživý, ale vždycky snadno dostupný objekt.
Podle toho, jak rodiče dítě milují, jakou formou to dávají najevo, se utváří vztah dítěte k sobě samému. Učí se mít nebo nemít se rádo, nadávat si, cítit se provinile, popírat svá přání a potřeby a tak podobně.
Dítě zbavené lásky, které absolutně ztratilo naději na teplo rodičovské lásky, je tak osamělé a cítí takovou bolest, že k sobě nepustí už vůbec nikoho. Ze strachu, že bude znovu zavrženo. Má v sobě spoustu nedůvěry a obav a zároveň silnou vnitřní touhu být milováno. V dospělém věku pak tyto děti nebývají vůbec vybíravé ve vztazích.
«Zavržené», dítě, kterému se nedostává lásky v náležité formě, se může vztekat, protestovat z příčin rodičům nejčastěji zcela nesrozumitelných, může pociťovat silnou chronickou depresi, která se v některých případech protáhne i na léta.
Deficit lásky, který už proběhl, nelze ničím nahradit. To, co kdysi nebylo dáno, už dnes nedodáme. Můžeme si hrát s představami ve vlastní mysli, nicméně pomoc může být poskytnuta vždycky už jenom z přítomnosti.
Například pochopením skutečnosti deficitu, kterému jste byli vystaveni a uvědoměním si, čím ho v současnosti nahrazujete (jídlo, alkohol, workoholismus, závislosti atd.) Zamyšlením nad těmi body, které jsme uváděli v úvodu – jak o sobě smýšlíte, jaký k sobě máte vztah, co si odpíráte. Co se vám nelíbí. Co můžete změnit sami a co ne. V čem potřebujete pomoc.
O psychologické pomoci bylo napsáno opravdu hodně knih, žádná však nemůže nahradit odpovídající živou terapii, v níž se naučíte rozumět sami sobě a sami sebe přijmout.
Mihail Litvák
zdroj:
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.