Byzantský císař Michael III. se líně protáhne na svém zlatém trůnu a s pohrdáním se podívá na cizí vyslance, kteří před ním pokorně klečí na nejspodnějším stupni mramorového schodiště. Jak jsou nevkusně a chudě oblečeni, pomyslí si v duchu. Není divu, vždyť přicházejí z těch barbarských končin kdesi za Dunajem. Prý se té zemi říká Morava. Co vlastně chtějí?
„Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí všecku spravedlnost,“ žádají poslové knížete Rostislava († po r. 870) podle Života sv. Metoděje císaře Michaela III. (840–867).
Bratři, jak se patří
Mladý Michael vytuší příležitost, jak rozšířit zahraniční vliv Byzantské říše. Náročným úkolem proto pověřuje učeného teologa Konstantina (826/827–869), kterému přísluší čestný titul „filozof“, a jeho bratra Metoděje (813–885), pro změnu obratného diplomata. Oba sourozenci pocházejí ze Soluně, kde žije hodně Slovanů, a je tudíž předpoklad, že rozumějí jejich jazyku. Svatometodějská legenda líčí: „A tehdy zjevil Bůh filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na Moravu…“ Konstantin na základě jazyka, jímž hovoří Slované v okolí řecké Soluně, vytváří s použitím písmen z řečtiny a hebrejštiny tzv. hlaholici a do staroslověnštiny překládá části evangelií, liturgické texty i soudní zákoníky. Právě ty představují na Moravě první psané právní normy. Staroslověnština se stává po řečtině a latině třetím liturgickým jazykem křesťanů…
Zavraždí jim chlebodárce
Byzantská mise opouští Konstantinopol na jaře 863 a vydává se na Moravu. Konstantina a jeho staršího bratra Metoděje doprovázejí ještě kněží a učenci Kliment, Naum, Vavřinec, Angelar a další, snad rodem Slované z Makedonie. O bezpečnost celé výpravy pak dbá ozbrojený doprovod.
Po čtyřech letech, když Konstantin a Metoděj vysvětí na Moravě své žáky na kněze, odeberou se zpátky do Byzance. Cestou je v Benátkách, kde se chtějí nalodit, zastihne zpráva: „Císař Michael byl zavražděn!“ Solunští bratři se rázem stávají politickými emigranty, kterým se do Byzance zbavené jejich císařského příznivce příliš nechce. Raději dávají přednost pozvání papeže Mikuláše I. (†867) do Říma.
Biskup si vyšlápne na arcibiskupa
Oba bratři mají ale opět smůlu. Než projdou branami Říma, je Mikuláš po smrti. Naštěstí si nově zvoleného papeže Hadriána II. (792–872) nakloní tím, že mu přinesou ostatky sv. Klementa, které získali při své předchozí misii k jihoruským Chazarům. Papež dokonce schvaluje novou slovanskou liturgii, jež je trnem v oku zejména německým biskupům. Ti trvají na tom, že jedinými liturgickými jazyky jsou latina a řečtina.
Konstantin pak zůstává v římském klášteře. Přijímá jméno Cyril a v roce 869 zde umírá. Metoděje papež ustanoví arcibiskupem pro Panonii a Moravu. Věrozvěst se následně vydává ke Kocelovi (833–876), knížeti slovanského státu v Panonii (historické území rozkládající se na části Balkánu, Rakouska i západního Maďarska). Cestou je však na příkaz pasovského biskupa Hermanricha zajat a vězněn v klášteře Ellwangen ve Švábsku. „Hermanrich se osobně postaral, aby zatčení proběhlo co nejbrutálněji,“ připomíná současná historička a spisovatelka Jindra Jarošová. „Spolu s Metodějem byli zajati i jeho nejbližší spolupracovníci.“ Teprve po třech a půl letech je Metoděj na nátlak papeže propuštěn na svobodu a rychle si to namíří na Moravu.
Kníže se chytí do pasti
I zde se ale zatím změnily poměry. Svatopluk (†894), synovec knížete Rostislava, se za strýcovými zády smlouvá s Karlomanem (†880), markrabím Východní marky. Rostislav intriku včas odhalí a pokusí se nehodného příbuzného zabít. Do pasti místo něj ale padne sám. Svatopluk ho svázaného předává Karlomanovi a mocný velkomoravský kníže se ocitá před soudem. „Vypíchněte mu oči a nadosmrti ho zavřete do kláštera sv. Jimrama v Řezně,“ rozhoduje francký král Ludvík II. Němec (†876), Karlomanův otec. Moravským knížetem se má nyní stát Svatopluk, jenže jeho dosavadní spojenec Karloman mu příliš nevěří. Raději svěřuje správu Moravy rakouským hrabatům Vilémovi a Engelšalkovi. „To si nenecháme líbit,“ křičí rozzuření Moravané a v domnění, že Svatopluk je mrtev, si zvolí novým knížetem jakéhosi Slavomíra.
Moravané se vypořádají s Franky
Karloman pochopí, že se bez Svatopluka neobjede, a postaví ho do čela franckého vojska, které má potlačit moravskou vzpouru. Svatopluk sice naoko souhlasí, ale když s Franky přitáhne k „nevýslovné pevnosti Rostislavově“ (zřejmě se jedná o hradiště Valy u Mikulčic), okamžitě přeběhne k Moravanům. Spolu s nimi pak uštědří východofranckému nepříteli krutou porážku. Moravané nešetří nikoho. V boji zabijí i bývalé představitele okupační moci – Viléma a Engelšalka. „Moravané seznavše, že franští duchovní, kteří na Moravě působili, jim nepřejí a strojí jim úklady, všechny je vyhnali,“ líčí legenda o životě sv. Metoděje. A právě do této výbušné situace se věrozvěst vrací na Moravu a Svatopluk „svěřil jeho péči všechny kostely a kleriky na všech hradech“.
Svatopluk srovná krok
Moravský vládce Svatopluk chápe, že nemá smysl válčit s Franky donekonečna, a proto v roce 874 uzavírá s Ludvíkem Němcem mírovou dohodu. V jejím rámci se zaváže platit mu roční poplatek výměnou za to, že ho Ludvík nechá na pokoji, a navíc mu beztrestně dovolí obsazovat okolní slovanská území. „Od toho dne počalo učení boží velmi vzrůstat a kleriků přibývat ve všech hradech, a pohané se zříkali svých bludů a přijímali víru pravého Boha. I moravská oblast se začala šířit na všechny strany a úspěšně porážet své nepřátele, jak sami vždy vyprávějí,“ uvádí Život sv. Metoděje. Velká Morava, tehdy už zcela oprávněně s přívlastkem „velká“, má ve Svatoplukovi opravdu mimořádně mazaného vládce.
Křest jako zbraň
Sotvaže uzavře mírovou dohodu s Ludvíkem Němcem, vpadne Svatopluk na území slovanského kmene Vislanů v Malopolsku. V Životě sv. Metoděje je o tom výmluvná zmínka: „Jeden velmi mocný kníže pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: »Dobré ti bude, synu, dáš-li se pokřtít dobrovolně ve své zemi, abys nemusel pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak vzpomeň si na mne.«“ Po Malopolsku si Svatopluk se svou početnou armádou podmaňuje Kocelův panonský stát a zřejmě i nynější Srbsko. Nakonec dochází i na Čechy. Zde si Svatopluk zaváže mladého knížete Bořivoje (asi 852–asi 889), kterého pokřtí arcibiskup Metoděj. Okolnosti, za nichž k tomu dochází, jsou však zahaleny mlhou dohadů a nejasností…
Byl Bořivoj zajatec?
Bořivoj, když pobýval na Moravě jako Svatoplukův host, „nebylo mu dovoleno usednout mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu,“ tvrdí legendista Kristián († po r. 996). „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti,“ obrací se tehdy na něj Metoděj. Na jeho naléhání se kníže Bořivoj se svými družiníky nechává hned následující den pokřtít. Není ale vyloučeno, že Bořivoj byl na Svatoplukův dvůr dovlečen jako zajatec, což by i vysvětlovalo, proč musel jíst na podlaze…
Historik Lubomír Emil Havlík (1925–2000) ovšem tvrdí: „Přemyslovec Bořivoj nepocházel z Čech, ale z Moravy a byl do Čech Svatoplukem dosazen jako jeho místodržící.“ Dokladem pro jeho tvrzení má být vzpoura Čechů proti moravské okupační moci, při níž je Bořivoj vyhnán zpátky na Moravu a místo něj dosazen jakýsi kníže Strojmír, povolaný z emigrace v Bavorsku.
Čekatel císařského titulu
Svatopluk se každopádně ujímá vlády nad Čechami po Bořivojově smrti. Jeho říše nyní zahrnuje ak celé bývalé Československo, tak i část Polska, patrně celé Maďarsko a kus Srbska. Knížeti obrazně leží u nohou téměř celý svět. I nový papež Jan VIII. (†882) si ho patřičně považuje a v roce 880 mu uděluje zvláštním privilegiem přímou a bezprostřední patronaci svatého Petra a Apoštolského stolce, a to s výslovným „pominutím všech jiných světských vládců“. Svatopluk je v papežském privilegiu dokonce označen za „jediného syna“ svatého Petra a jeho vikáře. Takový titul papež uděluje jen císařům a čekatelům této hodnosti…
Přidržuješ se bludů!
Velká Morava však vnitřně není tak pevnou říší, jak by se podle vojenských a diplomatických úspěchů Svatopluka mohlo zdát. Náboženské konflikty mezi Římem a Byzancí se promítají i do Metodějovy moravsko-panonské arcidiecéze, a to zejména když se nově zřízeného biskupského stolce v Nitře, a tím pádem i úřadu Metodějova sufragána (biskupa podřízeného arcibiskupovi), ujímá francký kněz Wiching († po r. 900). To je zásadní odpůrce slovanské liturgie. „Přes rozhodnutí papeže odepřel Metodějovi poslušnost,“ píše o něm významný archeolog a historik Josef Poulík (1910–1998). Metoděj na oplátku Wichinga vyobcuje z církve a na jeho místo dosazuje svého žáka Gorazda († po r. 907). Další papež Štěpán V. (†891) ale dává ve sporu za pravdu Wichingovi. Sám odsuzuje slovanskou liturgii a Metodějovi vytkne: „Přidržuješ se byzantských bludů!“
Žáci se musejí pakovat
Uprostřed církevních hádek arcibiskup Metoděj 6. dubna 885 umírá. „Učedníci jej zavinuli do rubáše a učinili mu důstojné pocty, smuteční obřady vykonali latinsky, řecky a slovansky a pochovali jej v katedrálním chrámu,“ uvádí svatometodějská legenda. Svatopluk pak v souladu s papežským nařízením vyhání ze země všechny kněze, pokud se nezřeknou slovanské liturgie. Opět je to od něho především politický tah. Náboženské spory Velkou Moravu vnitřně oslabují a panovníkovi záleží na jejím upevnění, a nikoliv na nějakém liturgickém jazyce. Gorazd, původně určený Metodějovým nástupcem, je uvězněn. Když však Svatoplukův nejstarší syn a nástupce Mojmír II. († po r. 907) dosáhne se souhlasem papeže Jana IX. (†900) obnovení moravské arcidiecéze, je Gorazd vysvěcen na arcibiskupa Moravy.
Pokřtění všech Moravanů
Císař Ludvík I. Pobožný (778–840) v roce 822 svolává do Frankfurtu nad Mohanem říšský sněm. Ze slovanských kmenů se ho mimo jiné účastní i zástupci Moravanů. Jde přitom o první historickou zmínku o Moravanech. O devět let později pasovský biskup Reginhard podle letopisů pokřtí „všechny Moravany“. Patrně se nejedná o skutečně všechny obyvatele Moravy, ale jen o moravskou aristokracii. V roce 833 vyhání moravský kníže Mojmír I. († asi 846) z Nitry knížete Pribinu (†861) a připojuje ke své zemi Nitransko. Právě Mojmír I. je pokládán za zakladatele Velkomoravské říše.
Záhada Metodějova hrobu
Zatímco ostatky sv. Konstantina odpočívají v římské bazilice San Clemente, hrob sv. Metoděje se různí amatérští hledači i profesionální archeologové dodnes pokoušejí najít marně. Podle archeologa Viléma Hrubého (1912–1985) byl Metoděj pochován v kostele, jehož pozůstatky objevil na výšině Na Sadech u Uherského Hradiště. Žádné kosterní pozůstatky tu však nenalezl. Současný archeolog Zdeněk Klanica se zase přiklání k hypotéze, že Metodějův hrob je totožný s vyloupeným hrobem č. 580 v trojlodní bazilice, jejíž základy odkryl už v roce 1957 profesor Josef Poulík na akropoli hradiště u Mikulčic. Ani tady však archeologové nenašli žádné kosterní pozůstatky. Pokud byl na některém z těchto dvou míst Metoděj skutečně pochován, je pravděpodobné, že jeho tělo dali Wiching nebo Svatopluk dodatečně odstranit.
Zničila Velkou Moravu povodeň?
Podle pověsti měl moravský král Svatopluk tři syny, jejichž nesvornost způsobila zánik Velkomoravské říše. Ve skutečnosti jsou doloženi jen dva jeho synové – Mojmír II., který se po otcově smrti chopil vlády, a Svatopluk II., jenž se stal údělným knížetem v Nitře. Mezi oběma bratry nakonec došlo k válce a poražený Svatopluk II. uprchl k císaři Arnulfovi Korutanskému (asi 850–899). V dalších letech však musel Mojmír II. čelit náporu Maďarů, kteří z východu pronikli do Panonské nížiny. Na sklonku roku 900 proto uzavřel spojeneckou smlouvu s Východofranckou říší. O sedm let později porazili Maďaři u Bratislavy vojsko Bavorů. Od té doby neexistují žádné věrohodné zprávy o Velkomoravské říši. Kronikář Regino z Prümu (†915) uvádí, že po Svatoplukově smrti „drželi jeho království synové nešťastně po krátkou dobu, neboť Maďaři všechno až do základů zpustošili“. Tomu však neodpovídá archeology prokázaná skutečnost, že největší moravská hradiště – Mikulčice a Staré Město – nebyla dobyta, ale patrně byla zničena velkou povodní…
Zaostřeno na dobu
Rozdělení říše
Císař Lothar I., vnuk Karla Velikého, uzavírá roku 843 ve Verdunu na severovýchodě dnešní Francie smlouvu se svými bratry Karlem II. Holým a Ludvíkem II. Němcem, podle níž si rozdělují celou Franckou říši. Toto dělení pak dává základ ke vzniku dvou samostatných království – Francie a Německa. Ludvík se usazuje v Německu, Karel v západní Francii, na Lothara zbývá Itálie a čestný císařský titul.
Skotské kořeny
Králi Kennethu I. MacAlpinovi, vládnoucímu na severozápadě dnešního Skotska, se v roce 844 podaří podmanit si říši keltských Piktů a zakládá království Alba. Teprve od 11. století se místo názvu Alba začíná používat označení Skotsko a podle oblíbené legendy je Kenneth jeho zakladatelem. V běhu dějin si za to vysluhuje přídomek „Dobyvatel“ a svůj původ od něj bude odvozovat řada skotských vládců po celý středověk.
Řím vládne církvi
Na křesťanském koncilu v Konstantinopoli v únoru 870 dosáhne papež Hadrián II. uznání nadřazenosti Říma nad východní církví. Zároveň je konstantinopolský patriarcha Foitos zbaven svého úřadu a nahrazen bývalým patriarchou Ignatiem. Vítězství Říma nad Byzancí je však pouze zdánlivé. Účastníci koncilu totiž neumožní římským papežům zasahovat do záležitostí byzantské církve.
Pašerák v čele vzpoury
Lidové povstání propuká v roce 880 v Číně. Vede ho pašerák soli Huang Čchao. Vzbouřenci dobývají hlavní město Čchang-an a výrazně oslabují moc císařské dynastie Čchang. Některé provincie se téměř osamostatňují a moc přechází do rukou jejich guvernérů. K definitivnímu konci jedné z nejmocnějších dynastií tehdejšího světa dojde ale až o pár desetiletí později.
Zaostřeno na osobnosti
Žena papežem
Po smrti Svatého otce Lva IV. v roce 855 se údajně stává papežem mladá žena – Jana Anglická (†857). Vydává se za muže, ale po dvouletém pontifikátu její podvod vychází najevo. Během procesí prý přímo na římské ulici porodila dítě a tak se prozradila. Buď pak zemřela při porodu, nebo ji ubil rozlícený dav. Katolická církev tuto legendu vehementně popírá.
Viking založil Rusko
V roce 862 se severský bojovník Rurik (†asi 879) zmocňuje Novgorodu a vysílá své družiníky Askolda a Dira, aby ovládli další slovanské město Kyjev. Rurik pak zakládá dynastii Rurikovců, která bude vládnout v Rusku – zemi, pojmenované podle kmene Rusů – až do roku 1598. Původem byl přitom Rurik švédský Varjag, jeden z Vikingů, kteří mířili do východní Evropy za obchodem.
Pokřtěný Boris
Bulharský chán Boris I. (†907), nazývaný v byzantských pramenech také Michael, se v roce 864 nechává pokřtít a s novým náboženstvím přijímá i titul knížete. Kolem roku 870 podřizuje bulharskou církev konstantinopolskému patriarchovi a později přijímá do své země Metodějovy žáky vyhnané z Velké Moravy, kteří zde zakládají bulharské písemnictví.
Irský mudrc
Zřejmě v roce 877 umírá irský filozof a jeden z hlavních představitelů tzv. karolinské renesance Johannes Scottus Eriugena (* asi 810). Působil ve dvorské škole v Paříži, kam ho kolem roku 845 povolal král Karel II. Holý. Napsal pětisvazkové dílo O rozdělení přírody, v němž představuje svět jako vtělení Boha. „Píše latinsky, ale myslí řecky,“ tvrdí o něm historikové a narážejí na jeho vřelý vztah k antice.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.