Tzv. Protokoly byly poprvé zveřejněny v carském Rusku v roce 1903 v petrohradském časopise Russkoje Znamja. Historicky se považuje za prokázané, že byly vytvořeny někdy v letech 1897-1903 na zakázku tajné ruské policie, která se snažila zastavit revoluční vývoj v zemi. Autor čerpal z jiných, literárních zdrojů, zejména z díla francouzského satirika Mauriceho Jolyho (1829-1878) Dialog v pekle mezi Machiavelem a Montesquieu, které vyšlo v roce 1864. Ten císaři Napoleonovi III. připisoval ambice na ovládnutí světa, ale idea židovské konspirace se u něj neobjevila. Údajná tajná konference židovských starších mohla mít svou další inspiraci v I. sionistickém kongresu v Basileji v roce 1897, který se skutečně konal.
Kdo je kdo
Matvěj Vasiljevič Golovinskij (1865-1920) – údajný autor Protokolů sionských mudrců. Novinář, spisovatel, policejní konfident, poradce cara Mikuláše II.
Petr Ivanovič Račkovskij (angl. přepis Rachkovsky) (1953-1910) – velitel ruské tajné policie Ochrany. Od roku 1885 žil ve Francii. Račkovskij byl považován za mistra intrik a provokací. V roce 1902 například zfalšoval dopis vůdce ruských sociálních demokratů Jurije Plechanova, který obvinil vůdce tajné revoluční skupiny Narodnaja Volja ze spolupráce s britskou tajnou službou. Bývá označován za ideového tvůrce Protokolů.
Pražský hřbitov
Jako další zdroj falza měl sloužit román Biarritz antisemitského německého spisovatele Hermanna Goedsche, v němž je v kapitole Pražský hřbitov popsáno tajné setkání na židovském hřbitově. Vysocí rabíni v knize plánují ovládnutí světa. Kapitola z románu byla později v Rusku publikována jako dokument.
Text Protokolů je jakýmsi instruktážním manuálem pro nového člena „starších,“ popisuje, jak Židé plánují ovládnout svět prostřednictvím kontroly médií a financí, nahrazení tradičního společenského pořádku sociálním pořádkem založeným na masové manipulaci.
Jolyho výtvor Dialog v pekle mezi Machiavelem a Montesquieu inspiroval tak slavného autora, jakým byl Alexander Dumas, k sepsání románu Josef Balsamo. Námět falšování historie ostatně fascinuje spisovatele dodnes, což potvrzuje poslední román Itala Umberta Eca Pražský hřbitov, který se zabývá falšováním dokumentů a vznikem spikleneckých teorií. Hlavním hrdinou této knihy je obskurní podvodník, brilantní falzifikátor úředních listin všeho druhu a policejní konfident.
Autor dodnes nejasný
Na zakázku carské tajné policie Ochrany měl Protokoly sepsat poradce cara Mikuláše II. Matvěj Golovinskij. Jiné zdroje uvádějí za autora šéfa pařížské pobočky ruské tajné policie Petra Ivanoviče Račkovského.
Golovinskij byl charakteristickou figurkou carského režimu na sklonku jeho éry: šlechtic, nedostudovaný právník, politický aktivista, policejní konfident, poradce cara. Během studia práv se připojil k antisemitské skupině Svaté bratrstvo. Později pracoval pro carskou tajnou policii a po emigraci do Francie pro ruskou tajnou službu. Po říjnové revoluci vyměnil strany a až do své smrti v roce 1920 pracoval pro bolševiky.
Car v pravost Protokolů uvěřil. Dal pokyn zastavit reformy v Rusku, vojensky potlačit demonstrace za modernizaci země a důsledkem byly také brutální pogromy na Židy. Ruská policie text Protokolů vypustila mezi lidi, protože ho považovala za vhodný propagandistický materiál. V Rusku byly Protokoly publikovány knižně v roce 1905 jako dodatek ke knize Velký v malém o příchodu Antikrista a říše ďáblovy na zemi. Knihu napsal náboženský spisovatel Sergej A. Nilus. Ten byl po sovětské revoluci zatčen, mučen a vězněn.
Důkazy proti pravosti Protokolů
Protokoly byly po svém prvním vydání v roce 1903 v rámci četných nezávislých vyšetřování opakovaně označeny za podvod. Zejména série článků publikovaná v roce 1921 v časopise The Times od Filipa Gravese odhalila, že většina materiálu byla plagiátem Jolyho díla.
V roce 1993 vydal oblastní soud v Moskvě rozsudek, podle něhož se ultrapravicová nacionalistická organizace Pamjať dopustila publikováním Protokolů antisemitismu. V 90.letech ruský historik Michail Lepechin získal možnost prostudovat dosud nepřístupné francouzské archivy uložené v Moskvě a v roce 1999 potvrdil podezření, že Protokoly sepsal Golovinskij na příkaz Račkovského.
V roce 2001 vydal ukrajinský badatel Vadim Skuratovsky knihu Otázky autorství „Protokolů sionských mudrců“. Skuratovsky analyzoval původní ruský text z literárního, historického a lingvistického hlediska. Dokazuje, že Charles Joly, syn Maurice Jolyho, z jehož spisů Protokoly vycházejí, navštívil v roce 1902 Petěrburg a že se s Golovinskym osobně znal. Joly a Golovinsky pracovali v deníku Le Figaro v Paříži. Skuratovsky také vystopoval vliv Dostojevského próz na Golovinského styl, který je patrný v Protokolech.
Konspirace žije dál
Dílo bylo zpopularizováno odpůrci ruského komunistického revolučního hnutí a bylo šířeno po ruské revoluci v roce 1905. Světově proslulým se však Protokoly staly až po bolševické revoluci v roce 1917. Tehdy totiž názor, že bolševismus je vlastně židovské spiknutí na ovládnutí světa, vyvolal široký zájem. V západním světě bylo dílo široce rozšiřováno především ve 20. a 30. letech. Henry Ford financoval půl milionů výtisků jenom v USA. Protokoly také tvořily významnou roli v nacistické propagandě směřující ke genocidě Židů.
Nehledě na převažující názor historiků považují antisemitsky zaměření lidé na celém světě tento text často za autentický. Protokoly jsou dodnes, zejména na Blízkém východě, používány jako důkaz židovského spiknutí.
Zajímavé video: Pravda o Protokolech sionských mudrců:
Zdroje: http://en.wikipedia.org/
http://www.holocaust.cz
YouTube.com
http://pravdu.cz/konspiracni-teorie/velke-konspiracni-teorie-protokoly-sionskych-mudrcu
