http://www.knihya.cz/16359/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-3

.

9. NEOBVYKLÉ INFORMAČNÍ KANÁLY

.

Láska k vyšším stavům vědomí a studium a využití těchto poznatků pokračovaly i během mé lékařské kariéry. Mluvil jsem se spoustou dalších lékařů a lidí, kteří mají velmi stresující zaměstnání. Věřte mi, být doktorem na oddělení první pomoci je velmi stresující. Všechno v našem životě lze využít, když jsme otevřeni k tomu, abychom své zkušenosti integrovali, to platí o prožitcích týkajících se vědomí a vyšších stavů vědomí.

 

etJednoho dne jsem.se vrátil do své místnosti v nemocnici až kolem třetí hodiny ranní. Na chvíli jsem si lehl a relaxoval. Na operačním sále právě v té době nikdo nebyl. Předtím jsem však měl jednoho pacienta za druhým. Když jsem tam ležel, jasně jsem svým vnitřním zrakem uviděl ženu, která měla srdeční kolaps a umírala. Viděl jsem to tak jasně, že jsem vstal, obul si boty, vzal si plášť a odešel na sál. Sestry se mě ptaly: „Co tady děláte?” Odpověděl jsem: „Čekám pacientku se zástavou srdce – jedná se o starší paní. Za chvíli tu bude.” Sestra na to: „Zatím nikdo nevolal.” Asi o dvě vteřiny na to ozvalo volání se záchranky. Lékař oznamoval: „Vezeme k vám ženu, která má vážné srdeční problémy a zástavu dechu…” Tento typ zkušeností s intuicí se mi stával na oddělení první pomoci často, ale nebylo o tom vhodné mluvit, protože naše společnost si přeje, aby se spiritualita a tento typ zážitků držely stranou od naší pracovní kariéry, našich rodin našich politiků a vlastně všeho.

 

Jindy do nemocnice přišel šestadvacetiletý mladík, který si myslel, že má chřipku, protože právě vrcholilo chřipkové období. Sestra ho vyšetřila a poslala do ošetřovny. Měli jsme velmi napilno – na několik oddělení tu byl pouze jeden doktor! Přišel jsem a prohlédl jsem si ho. Měl horečku, třásl se, bylo mu špatně, bolela ho hlava a cítil se slabý. Prostě všechny symptomy, které se pojí i s chřipkou. Normálně by ho doktoři prohlédli, provedli několik testů, předepsali mu něco na chřipku a poslali domů. Podíval jsem na toho muže a záhadným způsobem jsem vytušil, že má mozkový nádor. S mozkovým nádorem se však tyto symptomy nepojí. Neměl žádný neurologický nález jako třeba paralýzu, znecitlivění, záchvaty či podobně. Nicméně já jsem uvěřil síle své intuice. Obrátil jsem se na sestru a řekl: „Chci, aby mu udělali CT hlavy.” Podívala se na mě jako na blázna a řekla: „Doktore, vždyť ten muž má pouze chřipku.” Já na to: „Prostě to udělejte.” Jaké štěstí, že jsem mohl posílat své pacienty na taková vyšetření, aniž bych musel žádat o svolení zdravotní pojišťovny nebo někoho, komu jde v první řadě o peníze. Kdyby tomu tak nebylo, byl ten muž už mrtvý! (Poznámka pro naše politiky a ostatní všivé zlatokopy, kteří spravují náš zdravotnický systém: Medicína je umění, stejně jako věda.)

 

Takže díky tomuto intuitivnímu poznání jsem nařídil všechna potřebná vyšetření. Ten muž fakticky nesplňoval žádné kritérium, pro takovýto postup. Já jsem však přikázal: „Ať už je na stole kdokoliv, dejte ho dolů! Já chci, abyste ihned vyšetřili tohoto muže.” Za chvíli se mi ozval radiolog a hlásil: „Doktore, ten muž má masivní astrocytom.” Velký mozkový nádor, který proniká mozkovým kmenem! Došlo tedy k tomuto: Všechny ty příznaky byly způsobeny tím, že mozkový kmen byl tlačen otvorem ve spodině lebeční – foramem magnum – a tak tlačil na oblast, která kontroluje regulaci tělesné teploty, zvedání žaludku atd. Z toho důvodu měl všechny symptomy chřipky, nevolnost a zimnici a podobně. Původcem toho však byla zvláštní forma nádoru. Tvar nádoru byl takový, že neovlivňoval specifické senzorické či motorické funkce. Byl to velmi atypický případ. Velmi závažné bylo už to, že tento typ tlaku na mozek nakonec mohl prolomit mozkový kmen a odříznout respirační a srdeční centrum. V důsledku toho by nastala okamžitá smrt. Ihned jsem toho muže poslal na neurochirurgii kvůli dekompresi. Vlastně jsme ho převezli vrtulníkem do jiné nemocnice.

 

Neurochirurg se mě zeptal: „Kolego, proč jste si myslel, že ten muž má nádor na mozku? Z vaší zprávy jsem to nedokázal vyčíst. Já bych ho neposlal ani na rentgen hlavy…” „No, měl jsem prostě takové tušení,” odpověděl jsem mu. Pravdou je, že to byl typ vcítění – pop kultura by to nazvala „vidění na dálku”. Bylo to intuitivní poznání, neboť soubor příznaků by mě přivedl k diagnóze chřipky a já bych ho pouze „prohlídl, proklepal, napsal recept a vyhodil”, jak se říká. Kdybych se neřídil svým vnitřním poznáním, byl by ten muž do dvanácti hodin mrtev. Jak se později ukázalo, neurochirurgický zákrok dopadl úspěšně. Skutečně můžeme zapojit tento druh schopností a poznání do naší profesní kariéry, přestože to nikdo „nepředpokládá” – a zvláště ti z nás, kteří se považují za přísně vědecky založené. Když to někdo dělá ve vědě a medicíně, odpovědí mu často je zamračený výraz kolegů. Nicméně jsem zjistil, že podobné zkušenosti má mnoho lékařů, ale nemluví o tom veřejně, protože mají strach z výsměchu. Někdy se také stalo, že dorazily dvě záchranky současně. No, a já jsem jen jeden doktor … a najednou tu mám dva lidi, kterým doslova přestalo tlouct srdce. Ten jeden, na kterém jsme začali pracovat dřív, měl již delší dobu zástavu srdce. Ten druhý měl jistý typ srdečního rytmu, který vede ke smrti, pokud se tento rytmus nezmění. Udělali jsme všechno, co se dalo, vyzkoušeli jsme veškeré léky, prostě všechno. Nechci zabíhat do odborných podrobností. Faktem prostě bylo, že nic nepomohlo. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než oživovací práce ukončit. Vycítil jsem však, že se tep srdce toho člověka může vrátit do normálního rytmu. Zaměřil jsem tedy veškerou svoji pozornost na srdce, vizualizoval jsem si vnitřní strukturu a cévní systém srdce a přivolal vyšší moc – sílu Boha – a v duchu si představil a vůlí si přál, aby se vrátilo k normálnímu tlukotu. V tom okamžiku se to skutečně stalo! Jasně, že to může být shoda náhod. Někteří skeptici by řekli: „Takové věci se stávají.” Já si to však nemyslím. Bylo to příliš konkrétní. Udělal jsem to z nezbytnosti – buď to zabere, nebo ten člověk zemře. Doslova a dopísmene. Když něco takového prostě musíme udělat a přivoláme vyšší posvátnou sílu vesmíru … pokud je to naléhavé, cítíme to celou bytostí a děláme to s čistým srdcem – pak je všechno možné! Když to musíme udělat, pak v sobě náhle objevíme tuto schopnost, v nitru se spolehneme na sílu a Boha a dokážeme to.

 

Během mé lékařské kariéry se mi stalo mnoho podobných příhod a dějí se mi i nadále. Před pár lety jsem jel autem kdesi v Montaně. Bylo to předtím, než jsme přesídlili sem do Virginie. Chtěl jsem svou rodinu přestěhovat pryč ze Severní Karoliny, ale ještě jsem nevěděl kam. Tak jsem jezdil po Montaně a zkoumal terén. Byl jasný bílý den a náhle jsem uviděl něco, co nazývám překrývající se obraz. Je to, jako bychom měli dvě obrazovky, jednu televizní obrazovku v druhé. Jel jsem cestou dolů a ve své mysli jsem uviděl něco jako průřez v denním světle. V tomto průřezu byla scéna se strašlivou dopravní nehodou. Nebylo to nic nejasného. Věděl jsem, že dojde ke smrtelné nehodě. Řekl jsem si: „Tak toto se tedy stane už brzy přijedu k tomu místu.” Začal jsem se rozhlížet po autě a hledat všechno, co by mi posloužilo při zásahu první pomoci díval jsem i po slámce, která by se dala zavést do krku jako kanyla, prostě po čemkoliv. Asi za hodinu jsem přijel k velké křižovatce, která byla uprostřed pustiny. Je to jedna z těch nebezpečných dálničních křižovatek, kde musíte zastavit, když přijíždíte na hlavní silnici … a někdo nezastavil. Na křižovatku se vřítil příměstský autobus a čelně narazil přímo do boku fordu z půjčovny, ve kterém jeli dva němečtí turisté. Když jsem dojel na místo, byl už oba starší turisté mrtví. I v autobuse bylo několik těžce zraněných, byli zaklíněni pod přístrojovou deskou. Zaměřil jsem se na pomoc těmto lidem. Nakonec se přiřítila i místní sanitka a společně jsme dokázali zraněné stabilizovat.

 

Zatímco jsem byl zabrán do práce, pohlédl jsem vzhůru a uviděl jsem horu, kterou jsem spatřil ve snu, jenž se mi zdál před týdnem, v době, kdy jsem putoval po Montaně. Jednou v noci jsem měl sen o hoře, která mi svým tvarem připomínala horu Pokušení v Izraeli kousek od Jericha. Jasně jsem viděl světélka třpytící se jako led nad celou touto horou. Celý prožitek snu byl velmi spirituální, ale nebylo v tom žádné další poselství či obraz. Připadalo mi to zvláštní. Jakmile jsem pomohl zraněným, spojil jsem se s Bohem a pomodlil jsem se za to, aby poslal toho zemřelého muže a ženu do duchovně vyšších úrovní, aby se mohli připojit k božskému Bytí. Když jsem to udělal, pohlédl jsem vzhůru a uviděl nádherné světlo nad horou přesné v tom okamžiku, kdy jsem jejich duše spojil s Bohem. Pak mi došlo, že právě to byl důvod mé cesty do Montany – měl jsem být zde v tomto okamžiku … ale mimo čas, protože se tady jednalo o věčnost… Byl jsem tu kvůli tomuto úkolu i kvůli záchraně dvou zraněných, kteří nakonec přežili. Za chvíli přistál i vrtulník, který však mohl odvézt pouze jednoho pacienta. Musel jsem se rozhodnout, který z nich to bude. Ten druhý, který pojede sanitkou, mohl zemřít. Pomodlil jsem se, abych dokázal rozhodnout správně.

 

Musíme být ochotni následovat vedení a intuici, kterých se nám dostane – a musíme být ochotni jednat. Tím jsem se řídil během celé mé lékařské kariéry bez ohledu na typ situace. Nyní doporučuji, aby lidé takovouto zodpovědnost přijali. Je to i akceptování vlastní síly a s tím spojené přijetí odpovědnosti, která jde s touto silou ruku v ruce. Od té doby jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří byli vojenskými piloty či piloty dopravních letadel. Když se ocitli v kritické situaci, měli podobné prekognitivní zkušenosti, které jim pomohly vyhnout se katastrofě. Mnoho lidí zažije ve svém životě něco podobného. Čím nebezpečnější či více stresující jejich práce je, tím je pravděpodobnější, že lze tento typ schopností přivolat. Nicméně se domnívám, že tuto intuici lze uplatnit téměř u všeho, co děláme. Může to být způsob života, nejenom nahodilá zkušenost. Porozumění spiritualitě a posvátnu nemusí být záležitostí jedné či dvou hodin během nedělního odpoledne ani náhodným fenoménem, se kterým se občas setkáme. Může se z toho stát vnitřní probuzení, které je stále s námi – a které lze vždy přivolat a použít. Můžeme mít nějaký rituál či akt, který nám nějak pomůže, ale skutečností je, že vědomé spojení s neohraničeným božským stavem může být kultivováno a prožíváno a trvale vneseno do všeho, co děláme. Existuje disciplína a způsob života, při kterém jsme stále spojeni s Duchem. V tomto stavu se dá trvale žít. Jednou k nám na pohotovost přivezli synovce jedné zdravotní sestry, protože při jízdě na motorce narazil čelně do náklaďáku. Byl to strašný den plný bouřek. Mladík byl v kritickém stavu, v podstatě měl totéž zranění, na jaké zemřela princezna Diana, praskla mu hrudní aorta, což je ve většině případů smrtelné.

 

Začal jsem na něm pracovat společně se skvělými sestrami, které máme na oddělení. Nějak jsem vycítil, že má prasklou aortu. Poslali jsme ho na rentgen hrudníku. Ze snímku se však rozsah zranění nedal jednoznačně vyčíst, já však cítil, že to, co na snímku vidím, je potvrzení mé diagnózy. Doktor z chirurgie mi zavolal a řekl: „Kdyby ten muž měl prasklou aortu, už by dávno nežil!” Já na to: „Člověče, ten mladík prostě má prasklou aortu!” Chirurg trval na svém: „Jak to víš?” Má odpověď zněla: „Prostě jsem si tím jist.” Tak jsme se chvíli s tímto chirurgem dohadovali, nakonec jsem ho přesvědčil, aby tento fakt neignoroval a nejednal se zraněným způsobem, který může být fatální. Nakonec jsem zraněného dostal na kardiochirurgii a CT prohlídku hrudníku. Zde byla má diagnóza potvrzena. Kdybychom s ním však nezacházeli velmi obezřetně, co se týče hydratace, krevního tlaku a všeho dalšího, mohla hrudní aorta úplně vyhřeznout ven a ten muž by zemřel. Na oddělení pohotovosti docházelo k podobným situacím stále dokola. Rád bych vedl kurzy integrující lékařskou vědu s intuitivním poznáním. Ano, naše přístroje a naše technologie a věda jsou úžasné, totéž však platí o roli, kterou v tomto umění hraje naše poznání a intuice. Je to o rovnováze a tu my potřebujeme získat v každém aspektu našeho života. Jednoho dne budeme mít civilizaci, kde lidé pracující v kritických oblastech přijmou fakt, že důležitou roli hraje i vyšší stav vědomí. Nehledě na to, jak materiální se věda může zdát.

 

Když jsem uprostřed nějaké vážné akce, zjišťuji, že funguji způsobem, při kterém jsem napojen na mnoho rovin zároveň. Je to velmi duchovní a existuje mnoho specifických vědeckých poznatků, které je třeba si vybavit. Je třeba udělat mnoho fyzických, materiálních věcí a je třeba udělat mnoho organizačních rozhodnutí. Je v tom soucit, ale i divoké neústupné odhodlání pomoci druhému. Zdravotní sestry mi často říkají, že pokud by se stalo něco jejich blízkým, byl bych ten první doktor, na kterého by se obrátily. Nevypadá to vždy jako soucit, ale z této podstaty funguji. Dobrý bože, kritické situace v nemocnici jsou divoké – nesedíme kolem kývajících se krystalů a neodříkáváme růžence!

 

Pokud se setkám s doktorem, který neví, co dělá, ve své snaze zachránit život ho fyzicky odstrčím a řeknu mu: „Vždyť toho člověka zabíjíš. Ujmu se toho.” Jedna moje část je přímě mužská. I na těch svých úrovních jsem bdělý. Nikdy nevypnu. Pokud vidím nějaký intuitivní obraz nebo mám nějaký druh jasnozřivosti, pak je nevylučuji, přestože přicházejí z „nevědecké” intuice. Jsem vždy otevřen možnosti, že se tím budu řídit. Dává mi to výhodu v situacích, kdy bych neměl „vědět”, že potřebuji CT vyšetření kvůli mozkovému nádoru, kdy bych neměl vědět, že mám s někým zacházet, jako by měl prasklou aortu, protože to je netypické či málo zřejmé. Dostávám se rychleji k pravému stavu věcí či nacházím skryté problémy proto, že jsem napojen na mimoprostorového, expandujícího a intuitivního Ducha, který je v nás všech a ve všech věcech kolem. Je to velmi zajímavá dynamika s mnoha nuancemi. Jedno odpoledne, předtím než jsem začal s CSETI, jsem si v ložnici sedl na okraj postele. Náhle jsem dostal něco, co nazývám „překrytí”; uviděl jsem vnitřním zrakem jistý obraz. Je to jako obrazovka uvnitř obrazovky. Neztratím při tom vědomí, ani neztratím pohled na „skutečný svět”, ale velmi jasně a barevně vidím i další scénu nebo jiné místo.

 

V okamžitém souhrnu informací jsem uviděl Air Force One (letadlo prezidenta Spojených států) přistávat či vzlétat z letiště v Kolumbii ve Jižní Americe. Letadlo bylo zasaženo do trupu raketou typu země-vzduch (tou, která se dá vystřelit z ramene), kterou vypálili skrytí rebelové z řad vládních kolumbijských jednotek, kteří byli podplaceni drogovou mafií. Chystali se zabít prezidenta Bushe staršího při jeho návštěvě Jižní Ameriky. Viděl jsem to zařízení i přistávací dráhu. Kolem jsem viděl pole a zelený trávník. Na okraji pole byl les a střela vyšla právě z něho. Bylo to katastrofické – prezident byl zabit. „Bože,” ptal jsem se sám sebe, „co, pro všechno na světě, mám dělat s takovouto informací?” Pomodlil jsem se o radu. Ten sen mě tížil v mysli. O týden později jsme s Emily jeli do Washingtonu na jakýsi medicínský kongres. Tu noc jsem měl další sen. Byl jsem s Barbarou Bushovou, která byla oblečena celá v černém a vystupovala ze smuteční limuzíny. Odehrávalo se to na pohřbu prezidenta George Bushe. Pomyslel jsem si: „Ach bože. On je skutečně mrtev.” Byl jsem velmi sklíčen. „Tomu se nedá nijak zabránit,” řekl jsem si.

 

Celý zpocený jsem se vzbudil, obrátil se k Emily a převyprávěl jí svou noční můru. Emily je můj nejbližší přítel, společník spřízněná duše. Řekl jsem jí úplně všechno. Zeptal jsem se: „Co mám dělat? Mám zavolat Bílý dům a tajnou službu a všechno jim říct?” „A proč ne?” odpověděla mi. Rozebírali jsme to celý den i následující večer. Nakonec jsem vzal telefonní seznam a našel si číslo do Bílého domu. Dole bylo i číslo tajné služby. Velmi nás překvapilo, že jsme tam to číslo našli. Vytočil jsem to číslo a řekl: „Mé jméno je dr. Steven Greer, jsem doktor na pohotovosti.” Pak jsem se začal omlouvat: „Vím, že to bude znít úplně bláznivě, ale viděl jsem jasný obraz toho, jak se někdo pokusil zabít prezidenta. Je to vážné.” Ten první člověk, se kterým jsem mluvil, mi přikázal: „Nezavěšujte, pane. Přepojím vás.” Pak následovalo dlouhé ticho. Věděl jsem, že mé jméno dali do databáze nějakého superpočítače. Pak vedl telefon muž, který má na starosti ochranu prezidenta v Bílém domě. Opět jsem se začal omlouvat. On mě však přerušil: „Pane, tento typ informací bereme velmi vážně.” Ujistil jsem ho: „Však víte, že jsem ještě nikdy nic takového neudělal. Nechci způsobit planý poplach. I svou ženu jsem potkal v lucidním snu. Mám schopnost vidět věci, ke kterým dojde v budoucnosti. Dojde k tomu spontánně v okamžiku, kdy je to potřeba.” Ten muž byl velmi vážný a pozorný. Řekl mi: „Povězte mi všechno.” Tak jsem mu začal vysvětlovat: „V mém snu odjel prezident na návštěvu Kolumbie. A buď při startu, nebo při přistání došlo k útoku na letadlo. Air Force One bylo zasaženo.” Popsal jsem mu všechno – že je to vnitřní věc lidí z kolumbijské ochranky, kteří nedodrželi detaily týkající se bezpečnosti a jednali v zájmu bossů drogového kartelu.

 

Agent tajné služby se zeptal: „Co je potřeba udělat, abychom se tomu vyhnuli?” Řekl jsem: „Pokud prezident nemůže svoji cestu zrušit, pak je nutné, aby se na poslední chvíli změnilo místo, kde jeho letadlo přistane. Musíte se také ujistit, že vše v dosahu střely musí být pod kontrolou našich lidí, a nikoliv Kolumbijců. Je třeba celou oblast dokonale pročesat.” Ten muž řekl: „Postaráme se o to.” Asi o týden později jsem v časopise „Newsweek” četl článek o tom, že byla uzavřena pětimilionová smlouva týkající se smrti prezidenta Bushe a že prodejci zbraní z Blízkého východu (včetně Izraele) prodali drogovým kartelům přenosné rakety země-vzduch! V tomto článku, který vyšel až po mé vizi, bylo též uvedeno, že poradci požádali prezidenta, aby svou cestu zrušil.

 

Samozřejmě to dopadlo tak, že cestu do Kolumbie podnikl a nebyl při tom zabit. O několik let později mi řekl jeden vysoký důstojník z rozvědky – a také agent tajné služby – že to, co jsem tehdy nahlásil, si vzali k srdci a provedli změny v bezpečnostních opatřeních. Pochybuji, že by se o tom prezident Bush něco dozvěděl. Tehdy jsem se vlastně poučil, že mezi agenty tajných služeb jsou i velmi chytří a dobří lidé, kteří chápou sílu vědomí a lidské mysli a mají zřejmý respekt vůči tomuto typu schopností. Říkám lidem: neobávejte se toho, když se o něčem přesvědčíte podobným způsobem – věřte tomu. Někdy musíme jít s kůží na trh. Je jasné, že jsem se pustil do riskantní akce, když jsem zavolal tuto neověřenou zprávu tajné službě Bílého domu a pověděl jim svůj příběh. Ale také si myslím, že mi tato epizoda vynesla důvěryhodnost v těchto tajných kruzích, protože poznaly, že to, co jim říkám, je náležitá informace.

 

Tu noc, co jsem zavolal tajné službě, jsem měl další velmi lucidní sen. Opět jsem byl s Barbarou Bushovou, ale tentokrát jsme byli oblečeni celí v bílém a jeli jsme na bílých koních. Všechno zářilo světlem a pohodou. Z toho snu mi bylo jasné, že prezident je v bezpečí. Domnívám se, že mnoho lidí obdrží důležité informace nekonvenčními kanály, ale prostě o tom nemluví. Je potřeba, abychom přijali za správné, že je dobré o těchto věcech mluvit. Je třeba, aby všichni věděli, že je dobré mluvit o takových věcech beze strachu ze zesměšnění či opovržení ze strany našich bližních. Můžeme to dokázat pomocí dynamické síly našeho příkladu – šířením takových informací.

 

10. ZVUK STVOŘENÍ

 

V roce 1990, když už jsem měl za sebou pár let lékařského výcviku a praxe, došlo k sérii událostí, které mé náhle přivedly zpět k tomu, co jsem zažil koncem sedmdesátých let. Tento příběh je o tom, jak došlo k založení CSETI. O úplňcích měsíce ledna, února a března v roce 1990 jsem měl jisté skutečně mimořádné zážitky, které oprášily mé kontakty z doby minulé… K tomu prvnímu došlo, když jsem byl doma v naší ložnici v Baltimore Forest. Chodil jsem po místnosti a vysvlékal se. Náhle se mi v hlavě zcela jasně rozezvučela tato myšlenka: „Vrať se k tomu, čeho jsi zanechal.” Nebyla v tom žádná výčitka či obvinění. Byla to jen připomínka, abych se prostě vrátil k tomu, co jsem nějakou dobu nedělal. Nadešel čas.

 

Bylo to velmi konkrétní. Skoro jako kódové heslo, které otevřelo celý vesmír poznatků. Je obtížné to vysvětlit slovy. Já však věděl, co to znamená. Okamžitě jsem se tedy napojil na kosmické vědomí, na celý koncept univerzálního míru a na přítomnost mimozemšťanů. Pomyslel jsem si: „Tak dobře, nadešel čas…” A začal jsem přemýšlet nad tím, co se ode mě očekává, že s tímto pokynem udělám. Zpočátku jsem nad tím pouze uvažoval. Opět jsem se začal zajímat o problematiku spojenou s mimozemšťany. Jednoho dne mi někdo řekl o skupině, která se setkává v Asheville, hodně medituje a chce, abych přišel na jejich sraz. Tak jsem tam zašel a potkal jsem tam ženu, která mě nikdy neviděla a nevěděla nic o mých zkušenostech. Když jsme se všichni posadili, bylo nás asi třicet, ta žena se mi podívala přímo do očí a řekla: „Ty jsi napojený na mimozemské bytosti z jiných světů!” Hledal jsem, kam bych se vypařil! Sedím tam, doktor z pohotovosti, který tu žije, a ta žena vyřkne takovou větu! „Je potřeba, aby ses k tomu opět vrátil,” oznámila mi. Použila takřka stejnou větu, jako byla ta, co jsem slyšel v mysli. Byl únorový úplněk roku 1990.

 

O březnovém úplňku 1990 jsem meditoval v ložnici. Dalšího dne jsem vstával časně ráno a musel jít do práce. Rozhodl jsem se však udělat něco, o co jsem se od roku 1977 nepokusil: protokol CE-5. Vykonal jsem protokol a pozval mimozemské bytosti, aby mě navštívily. Když jsem jim připomněl, kdo jsem, jsem se jim též přesně lokalizoval – Asheville v Severní Karolíně. Ukázal jsem svůj dům, velký přední dvorek a mé přesné místo. Bylo to tříposchodové stavení v tudorovském stylu, asi sto metrů čtverečních a kolem dokola nádherné vzrostlé stromy. Ukázal jsem mimozemšťanům všechny tyto detaily a šel jsem spát. Probudil mě nádherný částečně zhmotněný koráb na našem předním dvorku. Byly tři hodiny ráno a já jsem zjistil, že se při plném vědomí vznáším na jeho palubě. Všichni jsme byli v částečně zhmotněném astrálním stavu. Když jsme se vznesli do vesmíru, ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se Země vzdaluje .i mizí v nekonečnu.

 

Pak jsme se ocitli na něčem, o čem předpokládám, že byl Měsíc. Nebyla tam žádná cedule, která by hlásala: „Toto je Měsíc. Vítejte na Měsíci, počet obyvatel: 39.” Nicméně mně to připomínalo Měsíc. Byly tam též obrovské lodě, které se vznášely nad jeho povrchem. Byly tam ovály s podpěrami, které vycházely r velké lodě se dvěma dalšími podobně oválnými disky nahoře, které se táhly dál k zadní části hlavní lodi. Tyto disky se tiše vznášely nad místem, kde je rozhraní mezi osvětlenou a tmavou Částí Měsíce. Mezi povrchem Měsíce a spodky lodí docházelo k ohromným výbojům energie, něco jako rudofialové výboje plazmy. Lodě byly opravdu gigantické, a když jsme letěli kolem nich, mimozemšťané mi řekli, že tyto lodě jsou tu kvůli přípravám na další desetiletí nebo tak něco. To se stalo v roce 1990, takže bylo jasné, že dělali přípravy pro větší události zhruba na dobu, ve které nyní žijeme.

Pak jsme se dostali mimo náš sluneční systém a prošli jsme transformací, během které hmotný aspekt lodi zmizel – bylo to přesně jako v roce 1973, když mi bylo osmnáct. I tentokrát bylo všechno průhledné a já jsem se ocitl ve vesmíru, aniž bych byl uzavřen v korábu – přesto tu koráb v nějaké podobě stále byl. Bylo to mnohorozměrné, ale bod transcendence za linearitu času a prostoru bylo to hlavní, co jsem vnímal. Bylo to jako ta nejdokonalejší optická vlákna. Představte si, jako by stěny vašeho domu zcela zmizely, ale vy přesto zůstali chráněni před vlivem okolí a v kontrolovaném prostředí. V tomto okamžiku jsem se přenesl do stavu meditativní pozornosti a vzápětí do stavu jednoty vědomí: byl jsem nekonečně probuzený a celý vesmír byl vědomý a dokonale synchronizovaný v jeden celek.

 

Když jsem vstoupil do tohoto stavu, rozhlížel jsem se po slunečním systému a spatřil jsem, že každá planeta je obklopena prostorem, který je naplněn nekonečnou energií a světlem. Prázdný prostor vlastně přetékal světlem a energií. Mohl jsem přímo vidět základní energii vesmíru – pole energie a světla, ze kterých se celý hmotný kosmos vynořuje z nekonečné Mysli – z Boha. Místo temnoty mezi hvězdami a planetami jsem viděl jako ohromné světlo a energii s hmotnými planetami, které se pohybují jako ostrovy energie v tomto poli světla a síly. Pak jsem svůj zrak zaměřil na každou planetu zvlášť. Přímo jsem vnímal, jak je každá z nich vědomá a bdělá a má specifický tón a osobnost. Každá stvořená planeta v podobě koule měla velmi konkrétní tón – a pokud bych měl lepší hudební nadání, mohl bych jej přehrát. Všechny planety byly i čistými tóny a byly velmi osobité a specifické. Když jsem se podíval na Merkur – uviděl jsem, že je poněkud androgynní, ale více mužský. Venuše byla naprosto ženská. Jupiter byl prostě fantastický. Mars byl naprosto mužský. Země zcela ženská.

 

Když jsem pozoroval Zemi, slyšel jsem, jak se z ní line nádherný tón. Každá planeta má svůj vlastní zvuk stvoření – žádné dva zvuky se neopakují. Některé jsou dost vysoké, jiné velmi hluboké a basové. Všechny jsou však nádherné. Když jsem hleděl na Zemi, spojil jsem se s ní jako s probuzenou vědomou bytostí a ona mi odpověděla nekonečnou a zdrcující – používám slovo zdrcující, protože o tom všechny ty roky nedovedu mluvit, aniž bych se nerozplakal – láskou. Také v tom byl pocit melancholie, kvůli tomu, co se jí děje. Kvůli tomu pustošení a ničení, které musí od lidstva vytrpět. Byl to hluboké a přesahovalo to všechna slova. Byl to jeden z nejemotivnějších a nejpohnutějších zážitků mého života.

 

Země velmi zřetelně vypovídala o tom, jak silně miluje své děti a že jejím účelem je být lůnem, které stvoří život, jenž se může stát osvíceným a vyroste až k samotnému Božství. Také však strašlivě trpí kvůli bezohlednosti a sobectví svých dětí. Takže v tom byla i obrovská melancholie – smutek, který přesahuje mé vypravěčské schopnosti. Nicméně na konci naší komunikace mi bylo sděleno, že toto utrpení již moc dlouho nepotrvá. Země jasně ozřejmila, že se tohoto břemena náhle zbaví. V tom okamžiku jsem se ocitl v tak hlubokém stavu lásky a emocí, až se má srdeční čakra plně otevřela a zaplavila mě ohromná láska a nebeské vnímání. Nebeské vnímání kosmu /působilo, že jsem dokázal vidět světlo stvoření a všechny věci koupající se v lásce – čisté lásce Boží. Když jsem vstoupil do tohoto stavu, slyšel jsem všechny vzdálené světy, každou hvězdu a planetu a celé stvoření zpívat jako jediný chór – jako trilion tónů spojených do toho jednoho nejčistšího tónu stvoření.

 

V tom okamžiku jsem se transcendoval do stavu, který nedokážu popsat. Byl to stav, ve kterém jsem slyšel jeden osobitý tón, který byl dokonale sladěným tónem celého stvoření. Bylo to jako bzučení či zpěv. Byl to prvotní tón vyzařující z prvních projevů relativity vycházející z Boží mysli. Tento tón udržuje stvoření. Byl to ten nejkrásnější zážitek mého života. Když jsem prošel touto proměnou, splynul jsem s tímto stavem a zůstal v tomto stavu Bytí. Nevím, jak dlouho to trvalo. Ale vím, že je to všude kolem nás. Sférická hudba je realitou – a unášen tímto tónem může člověk expandovat do nekonečna kosmického Bytí. Tím prvotním tónem nebylo „ÓM” jako takové. Myslím, že v tomto případě se jedná o lidský pokus o reprodukci dávného zážitku, kterým je vnímání zvuku prvotní myšlenky vyzařující z nekonečného Bytí, které stojí u zrodu všeho stvořeného. Bylo na úrovni zážitku blízkého smrti, co se týče transformativního účinku, který to na mě mělo. Poté, co jsem zůstal ve stavu dokonalé jednoty vědomí a božské mysli, se moje individualita rozpustila. Vše, co existovalo, bylo nekonečné Bytí – a dokonce i Stvořitel a jeho výtvor se stali jedním jediným nekonečným probuzeným vědomím. Tento stav vibroval celou mojí bytostí, pronikal mnou skrz naskrz po dobu, která se zdála věčností. Poněvadž jsem se nacházel mimo prostor a čas, je zbytečné mluvit o tom, „jak dlouho” to všechno trvalo. Za chvíli jsem se opět vrátil k víceméně obvyklému stavu vědomí. A to už jsem byl zpět ve své ložnici a vnímal zář přicházející oknem z prostoru nad dvorkem, kde se vznášel koráb. Plný klidu a míru jsem se opět uložil a usnul.

 

Dalšího dne jsem se od jedné z našich dcer dověděl, že měla lucidní sen o tom, že byla s malými dětmi mimozemšťanů, které ji učily hry, jež hrají na své planetě. Dcerka těm hrám nerozuměla, tak nechala ET děti jezdit na svém kole se sedátkem ve tvaru banánu po příjezdové cestě k našemu domu! Toto naše dítě mě nikdy neslyšelo mluvit ani o mimozemšťanech, ani o žádném z těchto zážitků. Z toho všeho mi bylo zcela jasné, že se ode mě očekává, abych se k celé této záležitosti vrátil, jak mi již bylo sděleno v lednu tohoto roku. Začal jsem si tedy klást otázky: „Co mám dělat? A jak to mám udělat?” Rozhodl jsem se, že se prostě opět zaměřím na celou tuto problematiku a zjistím, co je nového. Zjistil jsem, že existuje organizace, která se sejde na Floridě v místě, kde dochází k častým pozorováním UFO. Jmenuje se GulťBreeze Sighting a sejde se poblíž Pensacoly. K setkání mělo dojít v červenci roku 1990. Měl jsem koncept toho, co chci udělat, a chtěl jsem vytvořit světové meziplanetární velvyslanectví, které by provádělo to, co nyní nazývám CE-5 iniciativa, iniciativa blízkých setkání pátého druhu. Odjel jsem na to shromáždění a začal se dělit o své myšlenky a koncepty. Zničehonic se však objevil ten správný člověk, který za mnou přišel a řekl: „Ne, nedělej to s pomocí žádné existující organizace. Vytvoř si svou vlastní skutečnost.”

 

Pak za mnou přišel i jeden muž, který byl už léta zapojen do národních tajných služeb a práce na tomto poli. Tento muž byl i právník a řekl mi to, co jsem potřeboval slyšet: „Vytvoř organizaci, hermeticky ji uzavři tak, aby do ní nikdo nepronikl – jinými slovy, žádný otevřený výbor, žádné otevřené členství. Pokud můžeš, vyhni se tajnostem. A vyjdi se vším na veřejnost tak rychle, jak jen ti dovolí tvá role a to, na čem děláš. O tvé práci se musejí dozvědět miliony lidí, pokud ne, nepřežiješ. Pokud budeš neznámou osobou, jsi mrtvý muž.” Tak zněla ta nejlepší rada, jakou jsem kdy dostal. Věděl jsem, že většina informací, které na té konferenci zazněly, byla nepravdivá. Byly to dezinformace. Poznal jsem to okamžitě.

 

Pak, v srpnu 1990 jsem spal v podkrovní místnosti nad naší ložnicí, protože jsem ráno šel na celodenní službu na pohotovost a spodní patro okupovala Emily s naší nejmladší dcerkou. Kolem druhé ranní jsem se vzbudil – byl jsem ve velmi bdělém a klidně pozorném stavu. V rohu místnosti bylo klubko třpytivých světélek, které se vznášelo kousek od stropu. Zpozoroval jsem ho a okamžitě se posadil a natáhl se pro psací potřeby, které jsem měl za postelí. Tehdy jsem napsal celý plán a koncept pro vše, co jsme udělali během dalších patnácti let. Byly v tom obsaženy protokoly CE-5 iniciativy, plány, prostě všechno. Bylo to, jako by ve mně to světélkující světlo probudilo veškerou organizaci a budoucí plán, prostě to protékalo skrze mě. Trvalo to asi hodinu nebo tak nějak, pak jsem šel zase spát až do šesti, kdy jsem odešel na dalších 24 hodin do své ordinace na pohotovosti. Tehdy jsem vytvořil CSETI, Centrum pro studium mimozemské inteligence, vyrukoval s tímto názvem, koncepty, CE-5 iniciativou, potřebou odhalení a celým meziplanetárním velvyslaneckým programem. To vše se přede mnou té noci rozkrylo. Takže věci mohou záhadným způsobem přijít naráz v uceleném bloku poznatků.

 

Samozřejmě jsem nikoho neznal a nikdo neznal mě. Chci tím říct, že jsem byl jen vesnický doktor ve Severní Karolíně se čtyřmi dětmi, zlatým retrívrem a dvěma auty. Žil jsem normálním životem v Baltimore Forest. Nicméně tyto prožitky mluvily jasně: musím začít pracovat na tomto díle. Jak se však k té vizi postavit a jak ji realizovat? Museli jsme celou věc udělat sami. Během příštích pár let, když jsem si řekl, že musím něco udělat nebo se s někým setkat, docházelo k tomu, že jsem se s dotyčnou osobou dostal nějakým záhadným způsobem do kontaktu. Obvykle to byla záležitost několika hodin. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem si řekl: „Tuto informaci potřebuji předat generálnímu tajemníkovi OSN…” Za hodinu či dvě mi zavolal někdo, o kom jsem nikdy neslyšel, a řekl mi: „Vy mě neznáte, ale já jsem velmi dobrý přítel Butruse-Ghílího, a jeho manželka Leah Ghálí si přeje, abyste přišel na konferenci.” Takovým způsobem se to všechno stávalo, bylo to tajemné, jako by všechno bylo řízeno a podporováno silou z druhé strany opony.

 

Naše schopnost předat pravdu správným lidem rostla, poněvadž se nám záhadně otevíraly dveře. Tímto způsobem jsem též nabyl jistotu, že to, co dělám, je správné. V roce 1991 jsem se rozhodl, že je nutné začít lidi trénovat na blízká setkání pátého druhu, CE-5 iniciativu. CE-5 je, když lidé plánovaně pozvou a vytvoří kontakt s mimozemskými lidmi tak, že použijí soubor protokolů, aby je navedli do dané oblasti a vstoupili s nimi do interakce. To byl první projekt CSETI. Během velmi krátké doby jsem též napsal posouzení celé situace. Toto hlášení bylo vytvořeno ve velmi krátkém čase. Okamžitě se ho zmocnili lidé z CIA a šířili ho skrze letecký a kosmický průmysl. Jedna z nejvýše postavených osob z této oblasti mi zavolala a řekla: „To je nejpřesnější hlášení o UFO a problematice mimozemšťanů, které jsme kdy četli.” Je to originální dokument a lze jej najít v naší první knize Extratericstrial Contact: The Evidence and Implication (Mimozemské kontakty: Důkazy a důsledky).

 

Tento vědec z kosmického výzkumu se mě zeptal: „Jak to všechno víte?” Odpověděl jsem mu: „To je na velmi dlouhý rozhovor.” Tak jsme tedy dlouze hovořili. V zimě roku 1991 jsem se rozhodl odjet do Belgie, kde jsem slyšel o velkém množství setkání se obrovskými koráby trojúhelníkového tvaru. Jak víte, v okolí Bruselu docházelo v letech 1989 až 1991 k tomu, že mnoho lidí tato obrovská UFO nafilmovalo, vyfotografovalo a zaznamenalo na radaru. V té době jsem ještě k ničemu takovému lidi neškolil. Ve své bezelstnosti jsem si myslel, že se každý prostě už poprvé posadí i vstoupí do kosmického stavu vědomí, provede bilokaci do vesmíru, ukáže jim souřadnice a bude připraven, když se objeví vesmírná loď! Záhy jsem se přesvědčil o tom, že příprava je nutná!

 

Takže už v těch prvních dnech jsme se pustili právě do tohoto Posbírali jsme skupinku lidí a šli na to. V té první skupině jsem byl já, moje žena Emily a dva další. Vyrazili jsme ven .i měli ty nejneobvyklejší zážitky. Můžete si o tom přečíst v knize Mimozemské kontakty. Skončilo to tak, že jsme se setkali s několika nejvýše postavenými osobami, které na tom pracovaly pro belgické vojenské letectvo. Pak jsme se vypravili do oblastí, kde došlo k pozorování těch obřích korábů. Jedna tato oblast byla poblíž Eupanu, který leží ve východní Belgii u německých hranic. Pobývali jsme na jedné farmě, když tu se rozzářila řada světel. Bylo to v místě, kde jeden strážnik viděl ohromnou loď. My jsme však viděli pouze řadu světel v poli. Každý samozřejmě tvrdil, že se jedná o světla z farmy. Já však věděl, že to nevypadá jako běžná světla. Seděli jsme tam a pozorovali, jak nějaký předmět stojí na poli. V tom okamžiku světla zmizela. Dalšího dne jsme se vrátili na místo, kde jsme viděli světla, a zjistili jsme, že tam není žádné pouliční osvětlení, žádné dráty, nic, co by mohlo svítit. To, co tam stálo, byl koráb.

 

Jednu další noc jsme byli už v Henri-Chapelle, na úbočí blízkého návrší byl vojenský hřbitov. Byla to strašná noc, celou dobu lilo, hustý déšť smíchaný se sněhem. Zůstali jsme v autě a já provedl CE-5 meditaci a navigaci. Vzápětí jsme uslyšeli hluboké nízkofrekvenční vibrace. Představte si, jak něco o velikosti největšího mrakodrapu bzučí a vrní jako transformátor. Mělo to velké vibrace. V jednom okamžiku jsme se podívali do mraku – spodní část mraku byla pouhých pár set metrů nad kopcem – a spatřili jsme něco jako úplněk klesající dolů na zem a pohybující se pod mraky. První to vlastně zpozorovala Emily. Byl to roh jedné z těch masivních lodí. Pak se loď opět mírně zvedla. Vznášela se nad námi, rezonovala a hučela velkými vibracemi. Když k tomu došlo, uviděl jsem svým vnitřním zrakem posádku lodě. Ty vibrace energie, které jsme cítili, byly proto, že nás podrobně zkoumali a napojovali nás na loď a na sebe, a to jako jednotlivce i jako skupinu. Bylo to velmi blízko, dost blízko na to, abychom to cítili.

 

Během našeho výletu do Belgie jsem se naučil, že mnoho lidí, kteří podávali zprávu o svém pozorování těchto objektů, již svůj příběh pozměnilo a přizpůsobilo hlavnímu proudu skupin zabývajících se výzkumem UFO. Například jsem zajel zpět a setkal se s několika muži od policie, kteří byli v malé vesnici v okamžicích, kdy se nad místním kostelíkem vznášel obrovský koráb o velikosti tří fotbalových hřišť. Část jejich příběhu byla ve zprávě „upravena” tak, aby „nepřišli o důvěryhodnost”. Podle této zprávy koráb odletěl tím způsobem, že chvíli klouzal po obloze a vylétl kolmo vzhůru do nebe a zmizel ve vesmíru po vzoru hollywoodských filmů. Ve skutečnosti však viděli, že tento mohutný koráb, jehož strany byly delší než dvě stě padesát metrů, chvíli dlel nad místním náměstím a pak náhle zkolaboval do pulzující světelné koule červené barvy o velikosti basketbalového míče. Pak se trochu posunul a v mžiku oka odlétl přímo do vesmíru!

 

Důvod, proč to vyprávím, je, že mnoho lidí vidí kouli a myslí si, že je to prostě jenom koule. Ale vlastně to může být ohromný kilometr dlouhý koráb, který změnil energetickou formu – někdo by řekl, že došlo k dimenzionální proměně – a jeví se jako světelná koule. Takže z těchto zkušeností jsem si odnesl dvě poučení. Za prvé, možnosti mimozemšťanů jsou netušené a extrémně pokročilé. Za druhé, to, co se lze dočíst v UFO literatuře, je z velké části upravené, takže ty nejúžasnější technologické aspekty jsou vynechány. Někdy proto, že jsou tak neobvyklé, že je lidé nedokáží popsat. Pokud však koráby tyto velmi neobvyklé aspekty nemají, pak to znamená, že se jedná o „reprodukce mimozemských korábů” – které jsou vyrobeny firmou Lockheed a Northrup!

 

Lidé se často ptají: „Jak poznáte rozdíl mezi lidmi vyrobeným UFO a skutečným mimozemským korábem?” Pokud jste v jejich blízkosti, je to zcela zřejmé, protože celá jejich kvalita je naprosto rozdílná. Ty mimozemské jsou nanejvýš pokročilé v tom smyslu, že jsou jakoby „probuzené”. Tyto skutečné lodě mají vlastní umělou inteligenci a vědomí. Lidé na palubě jsou s tím spojeni a jsou též skrze vědomí spojeni s vámi. Ten druh světla, který vydávají, je něco, co na Zemi nelze spatřit. Je to neobyčejné. Vypadá to jako z jiného světa – a energie a inteligence, které se s nimi pojí, jsou velmi pokročilá. V roce 1991 se má veřejná činnost rozšířila a já se objevil na několika konferencích, kde jsem tyto koncepty prezentoval. Mé stanovisko znělo: tyto mimozemské lodě jsou zde a podléhají inteligentní kontrole, tyto životní formy jsou schopny s námi komunikovat. A pokud vědí, že je zde skupina, která je ochotna s nimi jednat z důvodů spíše mírových než vojenských, pak – pokud je to možné – odpovídají.

 

Jeden z mých největších zájmů se týkal toho, že vztah mezi lidmi a mimozemšťany si přivlastnilo několik vojensky orientovaných skupin, které celý vztah poněkud rozvrátily. Nemají ani potuchy, s čím vlastně zacházejí. Nikde není psáno, že bychom tento vztah měli předat skupinám lidí, které si na něj samy od sebe činí nárok – a které ničí tento zárodečný vztah mezi lidmi a mimozemskými světy. Vztah mezi lidmi a mimozemšťany je zcela zanedbáván, protože neexistuje žádný formální program, který by s tím otevřeně a poctivě zacházel, a to jak ze strany Spojených národů či jiných mírových skupin, tak ze strany vlády Spojených států. Takže se mi zdá zřejmé, že bychom měli učinit vstřícné kroky k mimozemšťanům; pokud to neučiníme, bude pokračovat již vzniklé vakuum, do kterého vstoupí jiné zájmy, jež celé věci uškodí.

 

Ti, kteří k celé problematice přistupují pouze z vojenské či technologické perspektivy, mohou jenom uškodit. Kvůli nápravě této nebezpečné situace vzniklo jak CSETI, tak CE-5 iniciativa. Musíme přispět k mírovému sblížení lidstva a mimozemských bytostí a vytvořit vztah, který bude ku prospěchu všech zainteresovaných – a nikoliv provádět pouze tajné operace, z nichž má prospěch hrstka lidí, kteří se snaží ovládnout mimozemské technologie kvůli svým vlastním sobeckým zájmům. V roce 1992 jsem našel dost zainteresovaných lidí, se kterými jsme se pustili do větších akcí. V březnu roku 1992 jsem odjel do Pensacoly a naučil zhruba padesát lidí, jak tento protokol dělat. Už první večer jsem se rozhodl, že bychom měli odejít na pláž národního parku. Byli jsme tam sotva pár minut a už se objevil první mimozemský koráb. Bylo asi půl deváté. Zpočátku tu byly dvě lodě a pak se objevily další dvě. Tyto lodě měly tvar koulí a ve střední části spodku svítilo jantarově rudé světlo.

 

Objevily se kousek od nás, abychom je mohli na obloze pozorovat. Pomocí velmi silných svítilen jsme začali na obloze tvořit velký trojúhelníkový tvar. Tři lodě okamžitě zareagovaly tak, že se poskládaly do dokonale rovnostranného trojúhelníku. Pak jsem jim předal dva světelné signály a ony dvakrát odpověděly. Vyslal jsem jeden signál a ony též vyslaly jedno znamení. Ve skutečnosti však šlo o to, že v místě děje byly přítomny vědomé mimozemské bytosti. Jednalo se o neviditelné a elektronicky promítané vědomí posádky těch lodí. Vycítilo to i několik dalších lidí, kteří hned naskákali do svých aut a ujížděli pryč. Pomysleli si: „Ach bože, ona je to skutečně pravda!” Měli jsme čtyři oddělené kamery, které to všechno filmovaly, viděli to i dva bývalí vojenští piloti, kteří tam byli. Jeden z nich měl spojení na UFO organizaci jakožto ředitel výzkumu. Tato organizace mu nedovolila, aby se o celé akci rozepsal a zveřejnil to v časopise. Bylo to cenzurováno. Toto masové pozorování blízkých setkání pátého druhu bylo nafilmováno a zaznamenáno mnoha lidmi. Další den se v místních novinách objevila reportáž s fotografiemi UFO. Pak však samotná UFO subkultura (která je tradičně kontrolována špiony z kontrarozvědky) odstranila všechny ty reportáže z UFO literatury. To mi skutečně otevřelo oči ohledně to, co se děje v takzvané UFO komunitě… Také jsem se však naučil, že se lidé mohou shromáždit, rozhodnout se kontaktovat mimozemšťany a skutečně to provést – vše v rámci míru a kosmického vědomí.  

11. NABÍDKA

 

Jakmile proniklo pár slov o CE-5 na Floridě, celá věc se šíleně rozkřikla. O pár týdnů později jsem byl pozván na konferenci do Atlanty, kde byla celá skupina špionů (tajných agentů bezpečnostních služeb). Dozvěděli se o tom, co se stalo, a chtěli znát podrobnosti. Byla to rádoby veřejná konference, která byla pořádána jednou skupinou jako zástěrka pro to, aby zde naverbovali agenty pro své tajné programy zabývající se UFO. (Není to nic neobvyklého.) Na místo jsem dorazil přesně v sobotu večer, v době, kdy začínal hlavní banket této konference. Vyhradili pro mě místo mezi bývalým šéfem vojenské tajné služby, generálem T. E. a doktorem Smrt, plukovníkem M. K., který byl šéfem programů týkajících se psychotronických a takzvaných nesmrtících zbraní. Byli tam i lidé z NSA (Národní bezpečnostní agentura) a z dalších tajných služeb. Poznal jsem, že tu něco smrdí – přítomen byl i slizký psychiatr, šedá eminence a generálův přisluhovač. Pomyslel jsem si: „Teda brácho, lezeš do jámy lvové.” Neměl jsem však co skrývat, nemám nic společného s tajnými operacemi. Byl jsem dost důvtipný, abych poznal, co je to za lidi, proč zde jsou a proč si mě pozvali. V tom jsem měl zcela jasno. Bylo tu i několik lidí, kteří se přátelí s britskou královskou rodinou.

 

Hlavní řečníkem banketu byl generál T. E. Když domluvil, tak se mě zeptal: „Mohli bychom si potom, až to skončí, trochu promluvit?” Odpověděl jsem, že zajisté. Vzali mě tedy do hotelového pokoje, který, jak se ukázalo, byl plný lidí, kteří jsou napojeni na tajné programy a nelegální operace – společenské, vojenské a špionážní – hybridní nástupce spolku MJ12. Celé toto shromáždění vyrukovalo s palbou otázek, které byly všechny určeny mně. I tentokrát jsem neměl co skrývat, tak jsem se s nimi podělil o to, co vím. Ke hře na špiony jsou nutné dvě strany a já jsem cítil, že to nemám zapotřebí. Hned však kladli všechny druhy otázek. Vzpomínám si, že mi v jednom okamžiku někdo řekl: „Kdo si, k čertu, myslíte, že jste, abyste dělal to, co děláte, a v zásadě kašlete na celostátní armádní příkaz, abyste to mohl dělat?” Věděli, že jsme objevili Rosettskou desku pro mimozemský kontakt. Tak jsem odpověděl: „Jsem obyvatel Země a patří mi veškeré právo dělat takové věci. A navíc, rodina mé matky patřila k jedněm z původních zakladatelů Spojených států – bojovali v americké válce za nezávislost a dostali se do britského vězení. Kromě toho byl můj otec poloviční Indián. Jeho předci žili tady a čekali, až se sem dostanete vy Evropané. Takže mám plné právo to dělat!”

Nakonec jsem řekl: „Podívejte, lidi, já vím, kdo jste, ale já jsem měl blízké a osobní kontakty s mimozemšťany a jejich loděmi a technologií. Nemůžete mě oklamat ohledně toho, co se děje. Takže v prvním řadě ze mě nedělejte blázna. Za druhé, nejsem bohatý, ale jako doktor si vydělám dost, takže nepotřebuji vaše všivé peníze, takže mě nemůžete podplatit. A za třetí, když mi bylo sedmnáct, tak jsem byl podle lékařské diagnózy mrtvý, takže mě nemůžete ani zastrašit! Tím či oním způsobem budu dál dělat to, co dělám. Nemůžete v tom ohledu dělat vůbec nic.” Dobře si vzpomínám na generálův pohled. Chtěl lim říct: „Dobře víme, co je tenhle zkurvysyn zač.” Tak začal proces, během kterého se nás tato utajovaná skupina pokoušela infiltrovat. To, před čím jsem byl varován v roce 1990, už tedy nastalo!

Další měsíc, v květnu 1992 jsem souhlasil s tím, že pomohu “Volat konferenci na statku v St. Malos kousek od hranic národního parku v Rocky Mountain. Dalšími pořadateli byli kosmonaut Brian O’Leary a Maury Albertson (jeden ze zakladatelů Peace Corps, americké organizace vysílající dobrovolníky do rozvojových zemí) a Institut pro nové vědy. Byla to soukromá akce a my jsme pozvali všechny lidi spojené s civilním UFO světem. Byla tam samozřejmě i spousta dalších lidí, kteří – jak se později ukázalo – byli agenti tajných služeb, včetně generála T. E. a jeho přítele psychiatra.

 

Chtěl jsem vytvořit kolegiální prostředí, kde bychom se mohli podělit o informace a perspektivy. Vlastně jsem zjistil, že celý civilní UFO svět je plný placených pisálků, kteří píší dezinformace, a válčících klik, takže hned v té vteřině, když dorazili na místo, vytáhli nože a sekery a vráželi je do zad každému, včetně mě. Při této příležitosti jsem se dozvěděl, jaké klubko zmijí tento civilní UFO svět je. Během konference se mi generál a psychiatr snažili zalichotit a přimět ke spolupráci s jejich skupinou. Generál řekl: „Víte, máme velmi privátní organizaci, která na tom všem pracuje…” Slovo privátní řekl takovým tónem, aby mi došlo, že se jedná o „super utajovanou”. Věděl jsem, na co naráží. Pak dodal: „Pokud budete chtít spojit své operace s našimi, dáme vám tolik peněz a tolik moci a takový přístup k technologiím, že se vám o tom ani nezdá.” Já na to: „Děkuji, ale děkuji, nechci. Nepotřebuji to. Myslel jsem, že jsem vám to řekl zcela jasně tehdy, když jsme se před měsícem setkali v Atlantě.” On se mě však dál pokoušel přesvědčit, protože můžeme ohrozit jejich skrytý monopol na tyto záležitosti. I to naznačil.

 

Jeden dobrý přítel od toho chlapíka z NSA, který byl zde společně s dalším mužem z CIA, přišel za mnou a řekl: „Víš, oni hodně žárlí na to, co děláš, protože jsou v černé skříňce a mohou dělat jen jisté věci z určitých důvodů. Ty jsi svobodný agent a můžeš dělat víc, než mohou oni.” Věděl jsem to. Vysvětlil jsem: „I když nám třeba nepatří světská moc, jsme svobodní – disponujeme jinou mocí, která pochází od Boha.” Nakonec generál zašel za Emily v době, kdy jsem nebyl přítomen. Řekl jí o té skupině, ale nenazval ji MJ12. Řekl, že tato skupina má své vedení a že tento výbor má určitý počet křesel. Řekl, což je zajímavé, že počet předsednických křesel je devět. Samozřejmě provedl tajné pátrání a zjistil, že jsme spojeni s bahaismem a že naše posvátné číslo je devítka. Tak jí tedy řekl, že to číslo je devět. Pokračoval tím, že každý z těchto devíti předsedů má vlastní erb, a že tento erb připadne i mně v případě, že se s nimi spojím. Emily, která je tak líbezná, mi hned oznámila: „Ach, zdál se tak přívětivý a říkal o tobě tolik nádherných lichotivých věcí!” Zareagoval jsem: „Ano, miláčku, ale nedošlo ti, o co se vlastně pokoušejí?” Nakonec jsem šel za nimi a oznámil jim: „Podívejte, vyložme karty na stůl. Jsem za každou cenu nezávislý a s týmž záměrem budu dál pokračovat v těchto soukromých čistých operacích. Neexistují takové lichotky, suma peněz či nabídky moci, které by mohly mé rozhodnutí změnit!”

 

Mimochodem, generál T. E. byl do těchto tajných projektů zapojen již od mládí. Potvrdily mi to nezávislé zdroje. Než odešel do „penze”, byl šéfem vojenské tajné služby. Ovšem to, že je v penzi, je jen pohádka, kterou vykládá lidem. Ten muž nikdy nebude v penzi, teprve až se nad ním zavře víko rakve. Setkal jsem se vojenským pilotem, který se v šedesátých letech účastnil speciální operace a pronásledoval a filmoval UFO. Řekl mi, že když měla posádka letadla takové setkání, tak byla vzápětí rozdělena a každý muž byl poslán na nějaké jiné místo – ale že VŠECHNY informace šly k jednomu muži, o kterém byl ten pilot přesvědčen, že jsem nikdy neslyšel – ke generálovi T. E.! Když mi ten příběh vyprávěl, zasmál jsem se a řekl: „Toho znám velmi dobře!”

 

Poté, co jsem odmítl generálovy návrhy, byl celý internet zaplaven stránkami, které útočily na moji osobu. Totéž proběhlo v tisku. Byla to práce těch psů z civilních UFO komunit, / novin a časopisů, odevšud. Nazývali mě vším možným, od okultisty po démonického pomocníka ďábelských mimozemských sil a podvodníka. Dokonce se začaly šířit zprávy o tom, že nejsem žádný doktor. Každý den jsem byl v nemocnici, ale oni tvrdili, že nemám dokonce ani licenci na to, abych mohl provozovat lékařskou praxi! Byl jsem tedy nucen zveřejnit svou doktorskou licenci a diplom a dokázat, že jsem skutečný lékař! Psychologická válka a obtěžování byly intenzivní a úmorné – a trvá to dodnes. Během těch čtrnácti let se jedná o stálý řetěz útoků, špinění mého charakteru, očerňování všeho, co dělám – všechny druhy odporných triků.

 

Generál T. E. mi řekl spoustu věcí. Například, že pod povrchem Marsu jsou mimozemské lodě a zařízení a že jejich tajný projekt je dokáže zobrazit. Soukromě mi též řekl o všech druzích výhod, které tajný projekt má a kterých je dosaženo pomocí pokročilých technologií, jež jsou tak vyspělé jako to, s čím disponují mimozemšťané. Během té doby, co se mě snažil přetáhnout na svou stranu, jsem dokázal nashromáždit poměrně dost informací. Dozvěděl jsem se, že tato konkrétní „buňka” proniká do civilního UFO světa ze svého tajného světa a má své lidi, kteří ovlivňují mnoho civilních UFO projektů. V ten okamžik jsem pochopil, proč mi ten právník v roce 1990 poradil, abych byl velmi nezávislý, opatrný a veřejně známý. Musel jsem hrát roli lva, který stráží bránu, aby nedošlo k infiltraci a pokusům o zničení naší organizace. Docházelo k nabídkám ohromného množství peněz a moci, k zastrašování a útokům. Musel jsem být ochotný být tím typem bojovníka, na kterého jsem byl – v jistém smyslu – vycvičen během svého dětství a zkušeností z prvních let dospělosti.

 

12. ÚPLNĚ PAF!

 

Během našich výzkumů jsme si všimli, že existuje vzorec, podle kterého dochází k pozorování mimozemských lodí v geofyzikálně nestabilních oblastech a oblastech s velkou sopečnou aktivitou, jako je Kostarika, Mexiko a pacifický prstenec ohně; a kolem zařízení, ve kterých je mnoho nukleárních zbraní; a kolem jaderných elektráren. Mimozemšťané si při zkoumání Země uvědomili, že jsme mnohem zranitelnější, než si většina z nás uvědomuje. Jsme jako ta příslovečná žába ve vodě, která se stále pomalu zahřívá … a žábě to nedojde do té doby, než bude úplně uvařená. Mimozemšťané pečlivě monitorují jisté události a existuje vzorec jejich činnosti, který mě vede k závěru, že se zajímají o to, co děláme s naším okolím, a o všechny prvky nestability, které mohou z naší činnosti vyplynout. Zajímají se též o jaderný materiál, který může poškodit naši planetu na celé tisíce let.

 

V roce 1992, když jsem prošel první periodou skupinových zážitků a výcviku, tak jsem se dozvěděl, že v Anglii dochází k těm zvláštním jevům, kterým se říká „kruhy v obilí”. Přišli zprávy od lidí jako Colin Andrews – kterého jsem znal velmi dobře a se kterým jsem se spřátelil – o velmi neobvyklých vzdušných jevech a pozorování neobvyklých létajících předmětů v polích. Vše bylo zachyceno videokamerami. Existovaly záznamy událostí odehrávajících se za denního světla, kdy se disk o průměru asi třicet centimetrů pohyboval v polích, kde později vznikl (a nebo kde už byl) „kruh v obilí”. V létě 1992 jsme do Anglie vzali tým lidí a rozhodli se zde provést CE-5 iniciativu. V té době již mnohá média začala psát o tom, k čemu došlo, když jsme byli v Belgii a Gulf Breeze. Když jsme dorazili do Anglie, média už z toho šílela. Pamatuji si, že jsem jednoho dne uháněl v autě po vesnických cestách a snažil se setřást lidi z médií s kamerami. Byli jsme jako princezna Diana, kterou naháněli v tunelu – řítili jsme se vpřed a snažili jsme se ujet autu německé televize, které nás všude následovalo. Chtěli zjistit, kde budeme trávit noc.

 

V červenci 1992 jsme se přesunuli na farmu v Alton Barns, kde bylo epicentrum těch nejzajímavějších kruhů v obilí. Byla to velká farma. Něco přes 1000 akrů – a my dostali svolení využít tento prostor pro své účely. Během toho týdne či deseti dnů, co jsme se tu zdrželi, jsme vykonali řadu experimentů. Jeden z nich se odehrál na kopci Woodborough. Jako skupina jsme si vizualizovali určitý tvar kruhu v obilí. Začali jsme meditativní proces: napřed jsme rozšířili vědomí, pak jsme se spojili s mimozemskými bytostmi a nakonec jsme je požádali, aby vytvořily tento konkrétní tvar, který si vizualizujeme. To, jaký tvar si budeme vizualizovat, jsme se rozhodli až ten večer, kdy jsme společně seděli ve Woodborough.

 

Dohodli jsme se, že to bude to, co je nyní známo jako CSETI trojúhelník – rovnostranný trojúhelník, který má v každém vrcholu kruh. Jako skupina jsme přesně tento tvar přenesli do neohraničené univerzální Mysli a k mimozemšťanům. Další den ráno byl přesně tento tvar, který jsme vysílali, nalezen na poli nedaleko místa, kde jsme pracovali! Nikdo, kromě této relativné malé skupiny lidí, o tomto tvaru nevěděl. Vlastně jsme ani nevěděli, že došlo k vytvoření tohoto kruhu v obilí. Až o pár dnů později jsme narazili na Ralpha Noyese, který oznámil: „Právě jsem se od jednoho místního farmáře doslechl, že byl nalezen nejdokonalejší kruh v obilí, jaký letos vůbec kdo viděl. Obilí je ohnuto velmi neobvyklým způsobem a je na něm neobvyklý výjev. Kruh se nachází přímo na pozemku toho farmáře!” Ten farmář pracoval na poli až do pozdních večerních hodin a znovu vyrazil na pole velmi brzo ráno, protože bylo období sucha, které je v této části Anglie vzácné. Na poli nikdo nebyl a bylo obtížné se tam dostat, poněvadž se nacházelo přímo u paty Oliver’s Castle (oblasti s příkrými skalisky, která obklopují pole). Zeptal jsem se: „Jaký to mělo tvar?” Ralph Noyes odpověděl: „Zakreslil jsem si to do své knihy.” Shlukli jsme se kolem něho a podívali se na obrázek: byl to přesně ten tvar, který jsme promítali tu noc, kdy jsme prováděli experiment.

 

Když jsme se to dozvěděli, Shari Adamiaková, má hlavní asistentka, a pár lidí z CSETI týmu okamžitě vyrazili na tu farmu. Vylezli jsme na Olivers Castle a podívali jsme se dolů na pole, zdali byl přesně ten tvar, který jsme vysílali ze svých myslí, obtisknut na poli. Byli jsme ohromeni. Později jsme se dozvěděli, že obilí z tohoto místa prošlo několika testy, které odhalily elektromagnetické anomálie a změnu v buněčných stěnách rostlin. Testy naznačovaly, že se jedná – z vědeckého hlediska – o jeden z nejdůležitějších kruhů v obilí té sezony. Je zajímavé, že skupina lidí, která tam byla a studovala kruhy v obilí, byla financována bohatým byznysmanem W. B. (a dalšími lidmi spojenými s tajnými programy). Jejich závěrečná zpráva byla upravena. To se týká hlavně tohoto konkrétního kruhu v obilí a způsobu, jak vznikl. Jedná se tedy o týž vzorec: takzvaná civilní UFO skupina řízená špiony upravila jak událost, ke které došlo tehdy v březnu v Gulf Breeze, tak záležitost s kruhy v obilí.

 

To byl další důkaz o tom, jak pevně je kontrolována takzvaná „civilní UFO komunita” a jak je skrz naskrz infiltrovaná špiony. Jednou večer, když jsme byli na úpatí kopce Woodborough, lak jsme provedli protokol CE-5 a pozvali do té oblasti mimozemskou loď. Náhle se v mracích nad námi objevila světla otáčející se ve směru proti hodinovým ručičkám. Světlo nepřicházelo zespoda jako v případě reflektorů, ale z místa nad mraky a mířilo dolů. Byla tu celá série kruhovitých světel, která se pohybovala ve směru proti hodinovým ručičkám a zářila seshora dolů. Za chvíli nato začalo pršet. Byl to pořádný liják – pršelo však pouze na tom místě, kde jsme provedli náš kontaktní protokol.

 

Vypadalo to, jako by mimozemšťané vytvořili umělé počasí, aby mohlo dojít k většímu kontaktu – soukromý déšť a oblačnou noc. Nakonec pršelo tak silně, že téměř všichni odešli. Colin Andrews, který byl na jiném konci farmy, a celá další skupina lidí odjeli domů. My čtyři zbylí jsme se přesunuli po úzké betonové silnici poblíž farmy. Byla široká tak akorát, aby po ní projelo pouze jedno auto za druhým. Trochu jsme se stáhli z místa, kde jsme se rozhodli zůstat. Intuice mi však říkala, že se objeví mimozemský koráb. Bylo mi jasně řečeno: „Později, přijdeme sem později.” Rozhodl jsem tedy: „Zůstaňme ve svých autech a čekejme.” Bylo už po půlnoci. Rozhodli jsme se zůstat ve dvou vozech a dělat protokol uvnitř vozu.

 

Náhle jsem uslyšel, že někdo tluče na okno našeho auta. Byl to Chris Mansell (Angličan, který tu byl s námi) z auta, které stálo za námi. Když jsem otevřel okénko, řekl mi: „Támhle na poli je rotující vesmírná loď, která svítí jako nějaký pitomý vánoční stromeček!” A já na to: „Jo, jo, a já jsem Santa Klaus!” Myslel jsem si, že žertuje. On však trval na svém: „Ne, podívej se!” Tak jsem vykoukl z okénka a uviděl loď, která měla přes třicet metrů v průměru. Měla diskový tvar a kuželovitý vrchol s několika světly. Kolem okraje disku zářila nádherná barevná světla – červené, zelené, modré, žluté – všechna se točila ve směru proti hodinovým ručičkám. Celý koráb se točil tímto směrem, ale světla se točila jak tímto směrem, tak opačně, takže se vzájemně mísila a splývala v krásném, velmi neobvyklém vzoru.

 

Ta světla nevypadala jako nic z tohoto světa. Intenzita a kvalita těch světel bylo něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Bylo to tak blízko. Zpočátku to bylo trochu výš nad polem, ale nakonec to bylo jen tři metry nad zemí – nad tím stejným polem, kde jsme byli i my. Jen o nějakých sto metrů dál. Vylezli jsme z auta a začali s kontaktním a signalizačním programem. Ovšem žena, se kterou jsem byl, byla zcela vyděšena. Úplně zešílela. Tak jsem se bohužel poučil, že lidé skutečně potřebují pro tento typ událostí náležitou přípravu. Její úzkost byla částečně způsobena tím, že jsme byli tak blízko té obrovské lodi, že kompas, který jsme měli, rotoval společně s lodí proti směru hodinových ručiček. Její magnetické pole vlastně zcela zastínilo magnetický sever a rotovalo kolem dokola!

 

Elektromagnetický efekt té lodi způsobil i to, že jsme měli vlasy lehce nabité elektřinou, takže nám stály jako ježkům bodliny! Vycítili jsme z pole neobvyklé ticho a přítomnost vědomých bytostí, které byly na palubě lodi. Bylo to ohromující! V ten okamžik jsem řekl: „Pomocí našich reflektorů předejme té lodi signál.” Když jsem začal vysílat signály k lodi, začala se k nám přibližovat a signalizovat nám zpět. Když se koráb dal do pohybu, ta žena podlehla hysterii a zaječela: „Ach bože! Nedělejte to!” „Ale právě proto jsme přišli,” odvětil jsem. „Mě ale ani nenapadlo, že by mohli skutečně přijít…” řekla. „A proč si tedy myslíš, že jsme tady? Myslíš, že je to všechno jenom vtip?” zeptal jsem se.

 

Asi myslela, že se budeme nanejvýš z dálky dívat na nějaká světla. Ale my jsme zatím měli skutečně blízké setkání s vesmírnou lodí. A ta žena věděla, že oni jsou tu proto, že jsme je kontaktovali, a věděla, že si vzájemně předáváme signály. Chris Mansell a jedna Holanďanka, která tu byla s námi, byli velmi klidní a uvolnění. Vzrušení, ale ne vyděšení. Ta žena však byla hrůzou bez sebe. V okamžiku, kdy ji strach skutečně prostoupil skrz naskrz, se ten koráb přestal pohybovat směrem k nám a pak začal pomalu couvat. Byl to akt smilování. I když od toho korábu nehrozilo vůbec žádné nebezpečí, mimozemšťané poznali, že někdo má strach, a pomalu a mírně začali couvat. Pak se loď pozvolna vznesla do výše a vzlétla do mraků. Po tomto manévru jsme mohli vidět, že se vlastně vznáší nad mraky, které jsou nad námi. Pořád jsme ještě viděli její světla. Vypadala jako mírně svítící jantarový předmět, který se tiše vznáší. K našemu překvapení kompas dál rotoval proti směru hodinových ručiček, stejně jako ta loď. Nakonec jehla kompasu udělala úplný obrat o 360 stupňů a vrátila se k severu.

 

Bylo to nádherně zinscenované setkání. Za necelou hodinu se opět odhalila obloha a my tu loď uviděli znovu, tentokrát však byla výš. Když jsem k ní vyslal signály, odpověděla mi a pak zmizela. Tak skončilo toto CE-5. Když se ta událost rozběhla, déšť se změnil v pouhé drobné mžení a celá oblast se zahalila do husté mlhy. Colin Andrews nám řekl, že jakmile se dostal na cestu a odjel, bylo všude sucho. Jsem přesvědčen, že ta světla kroužící nad mraky a farmou, která jsme viděli předtím, měla za úkol přinést takovou změnu počasí, která by umožnila, aby celá událost mohla proběhnout v soukromí. Ukázalo se, že lidé, kteří se nás pokoušeli špehovat a rušit naše úsilí o vytvoření kontaktu, odjeli, protože je odradilo to „nevlídné anglické počasí”.

 

Díky této zkušenosti jsem si uvědomil, že je skutečně třeba, aby lidé byli na tento typ kontaktů lépe připraveni. Účastníci se musejí naučit, jak být lépe usazení ve svém vědomí, takže nepodlehnou strachu. Skutečně se jedná o neobvyklý zážitek, a pokud jsme skutečně blízko těmto objektům, jsme vystaveni neobvyklým psychologickým a elektromagnetickým efektům. Nejdůležitější je, abychom byli usazeni v klidném a hlubokém vědomí. Dalšího dne jsme se dozvěděli, že se v okolních kopcích nacházelo pár lidí, kteří velkou část celého setkání viděli. Tím isme získali jak potvrzení našeho zážitku, tak nechtěnou publicitu. Už další ráno začal celý ten šílený kolotoč médií a veřejného zájmu.

 

Kvůli tomu jsme udělali brífink o přistání vesmírné lodi v Alton Barns. Když došla řada na Crise Mansella, tak vstal a prohlásil: „Nad polem byla ta zatracená vesmírná loď a já z toho byl úplně paří” Bylo to vlastně poprvé, co jsem to slovní spojení slyšel, a bylo nanejvýš přesné! Od roku 1993 jsme se rozhodli rozšířit tyto naše aktivity a mít ostřílenější skupinu lidí nazývanou Rychlý mobilizační výzkumný tým neboli RMIT.

http://www.knihya.cz/17706/utajovana-pravda-%e2%80%93-zapovezene-poznani-5