Konečným cílem globalistů je vytvořit jeden světový stát s jednou světovou vládou.
Těžko se najde gramotný člověk, který by neslyšel o knize Johna Colemana „Výbor tří set“. Jsem si jist, že mnoho lidí o této knize nejen slyšelo, ale také ji četlo. Kniha byla poprvé vydána v angličtině v roce 1991. Byla mnohokrát přetisknuta (i s doplňky autora), přeložena do mnoha jazyků včetně ruštiny.
John Coleman (nar. 1935) je Američan, který dlouhá léta sloužil v britské zpravodajské službě MI-6. V roce 1990 se stal členem britské tajné služby. Posledních zhruba čtyřicet let píše knihy a články (v roce 2006 jich bylo, jak sám Coleman poznamenal, již více než 500), z nichž „Výbor tří set“ je pravděpodobně nejvýznamnější a světově nejznámější knihou. Je napsána na základě autorových zkušeností ze služby v MI6 a na základě informací, které nejsou běžným smrtelníkům dostupné. „Výbor tří set“ je název tajné skupiny lidí, kteří tvoří světovou elitu a kteří se snaží ovládnout svět. „Výbor tří set“ vznikl zhruba před půldruhým stoletím; byl nástupcem „Rady tří set“, hlavních akcionářů Britské východoindické společnosti (BOIC).
Společnost byla založena anglickou královnou Alžbětou I. v roce 1600 a zrušena v roce 1874. V době, kdy byla BOIC zrušena, její hlavní akcionáři („Rada 300“) již ovládali ekonomiky mnoha zemí a světové trhy s mnoha komoditami a založili banky a společnosti v nejrůznějších odvětvích. „Výbor tří set“, který vystřídal „Radu 300“, již ovládal velkou část světa. Bylo to britské koloniální impérium, v němž žila čtvrtina světové populace a nad nímž „slunce nikdy nezapadalo“. Páni z BOIC se již snažili nastolit moc nad celým světem, tento problém částečně vyřešili; „Výbor tří set“ v řešení tohoto problému pokračoval a řeší jej dodnes. Konečným cílem je vytvoření jednoho světového státu s jednou světovou vládou. V čele tohoto státu a vlády bude stát „Výbor tří set“.
K dosažení kýženého cíle používá „Výbor tří set“ široký arzenál prostředků: peníze, vojenskou sílu, masmédia, drogy, kulturu (přesněji řečeno – antikulturu či kontrakulturu), náboženství (přesněji řečeno – pseudonáboženství a dokonce otevřený satanismus), speciální služby (stejná rozvědka MI-6) atd. K uchopení moci prosazuje „Výbor tří set“ své lidi do klíčových pozic ve státě. A aby účinně ovládl miliony obyčejných lidí, „restartuje“ jejich vědomí pomocí masmédií, pohanských kultů, sexuální zvrácenosti, drog a dalších prostředků kontrakultury.
To vše je však známo těm, kteří Colemanovu knihu četli. Nyní bych rád upozornil, že autor knihy není nezaujatým pozorovatelem toho, co se stalo a co se děje ve světě. Soudě podle mnoha jeho poznámek je to křesťan, který chápe, že „Výbor tří set“ je sbírkou satanistů. A členové této satanistické sekty vědí, že hlavní překážkou k dosažení jejich vytouženého cíle je křesťanství. Proto je třeba ho zničit, a to i tím, že ho nahradí různými druhy okultních padělků. Coleman má starosti jak s křesťanstvím, tak s celým lidstvem (jehož většinu neomalthusiáni z „Výboru tří set“ plánují jednoduše fyzicky zničit).
Kromě toho se však Coleman jako americký občan obává o osud své vlasti, Spojených států. Je z něj cítit, že je skutečným americkým patriotem. Mnozí odborníci, kteří jsou zvyklí hodnotit slova, rozhodnutí a činy amerických prezidentů, připouštějí, že pánové Bílého domu musí často brát v úvahu některé „vnější okolnosti“. To znamená, že z hlediska zájmů Spojených států a amerického lidu měli udělat to a to. Ve skutečném životě se však některá rozhodnutí a kroky ukazují jako „zdaleka ne nejlepší“ pro USA a americký lid. Někdy kvůli chybám prezidentů. Častěji však kvůli nějakým „vnějším okolnostem“.
John Coleman je ve svých soudech v této otázce mnohem kategoričtější. Na mnoha příkladech ukazuje, že američtí prezidenti rozhodují a jednají nikoli v zájmu Spojených států a amerického lidu, ale výhradně na příkaz a v zájmu Výboru tří set. Přinejmenším to platí o amerických prezidentech minulého století.
Předtím existovali prezidenti, kteří se skutečně mohli nazývat „americkými“, „národními“, „vlasteneckými“. Takový byl například Andrew Jackson, sedmý americký prezident (1829-1837), který zabránil vytvoření centrální banky ve Spojených státech, jejímž prostřednictvím bankéři z „Rady tří set“ doufali, že budou Ameriku ovládat. Bylo na něj zorganizováno několik pokusů o atentát, ale všechny selhaly; Andrew Jackson zemřel vlastní smrtí. Proti bankéřům z Rady 300 vystupoval i 16. prezident Abraham Lincoln, který byl však v roce 1865 zavražděn (samozřejmě na příkaz stejných bankéřů).
Ve dvacátém století však již byla většina amerických prezidentů plně poslušná světové elitě (nyní „Výboru 300“). Ve třetí kapitole se tak Coleman odvolává na dalšího amerického vlastence Lyndona LaRouche (1921-2019). Cituje LaRoucheho o dvou prezidentech, kteří nakonec dostali Ameriku pod kontrolu „Výboru 300“ – Theodoru Rooseveltovi a Woodrowu Wilsonovi: „S pomocí svých poslušných nástrojů – Teddyho Roosevelta a prezidenta Woodrowa Wilsona – prosadili zákon o Federálních rezervách. Ovládají přední univerzity ve Spojených státech, přední liberální média, hlavní zábavní proud a většinu nakladatelství. Jsou „liberálním establishmentem východní části Spojených států“,
ztotožňovaným s americkou pobočkou londýnské organizace Kulatý stůl, založené nejprve jako Národní občanská federace. Dnes tuto organizaci v USA zastupuje „Rada pro zahraniční vztahy“ se sídlem v New Yorku. Jsou to ti, které prezident Franklin Roosevelt někdy nazýval „ekonomickými royalisty“. Někdy se jim říká „patricijové“ a oni sami si poměrně často najímají spisovatele, aby vydávali knihy a články, které je vykreslují v obraze patricijů starého Říma, lidí s „modrou“ krví, „rodin“, které tvoří blahobyt americké „aristokracie“. Jsou to „oligarchové“ v pravém slova smyslu…“. („Opravdu byste chtěli vědět všechno o ekonomice?“ Lyndon LaRouche).
John Coleman poukazuje na zajímavou věc: americké úřady nijak zvlášť neskrývají, že se podílejí na vytváření Nového světového řádu a že jeho konečným výsledkem bude vytvoření Jednoho světového státu a Jedné světové vlády. Zároveň však v americké veřejnosti vyvolávají dojem, že všichni Američané budou mít z tohoto projektu prospěch. Koneckonců Amerika je z hlediska ekonomické síly „před planetou“. Amerika se podle nich stane držitelem „kontrolního balíku akcií“ „světového impéria“. „Světové impérium“ = Pax Americana“.
To je však podle Colemana nebezpečná iluze, vytvořená proto, aby v Americe nevznikla opozice vůči plánům Výboru 300. Ve skutečnosti, jak Coleman poznamenává, budou mít z projektu „světového impéria“ prospěch pouze „vyvolení“, tj. členové Výboru 300 a jejich nejbližší spolupracovníci. A obyčejní Američané budou jednoduše „v háji“. Buď se stanou „nadbytečnými lidmi“ na planetě (podléhajícími „recyklaci“), nebo se stanou otroky pánů „světového impéria“.
„Římský klub“ – mezinárodní organizace založená Davidem Rockefellerem, jedním z významných členů „Výboru 300“, vyslovuje některá „doporučení“ státům, která by v konečném důsledku měla urychlit realizaci projektu budování Jednoho světového státu. Taková „doporučení“ jako omezení demografického růstu a následné snížení počtu obyvatel. Také zastavení průmyslového rozvoje (pod záminkou přechodu k „postindustriální společnosti“ – podle myšlenek Zbigniewa Brzezinského uvedených v jeho knize „Technotronická éra“, 1969). Dále – oslabování národních států postupným předáváním funkcí soukromému kapitálu (privatizace státu), rušení hranic, zavádění volného přeshraničního pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil. A tak dále.
Zpočátku si někteří lidé mysleli, že taková „doporučení“ Římského klubu jsou určena pouze zemím třetího světa. Nevztahovala se na Ameriku jako „etalon“ dokonalého státu ve všech ohledech. John Coleman však tvrdí, že spíše opak je pravdou. Amerika byla ve dvacátém století skutečně jakýmsi „etalonem“, na který se snažilo orientovat mnoho zemí světa. Nechť je stále „etalonem“, ale jiným – příkladem toho, jak se přebudovat s ohledem na „doporučení“ Římského klubu. John Coleman bolestně popisuje, jak se Amerika od 60. let 20. století pustila do přestavby, která by se podle názoru autora Výboru 300 měla nazývat „sebevraždou“.
John Coleman zejména podrobně popisuje, kdo, jak a za jakým účelem spustil od poloviny 60. let revoluci „kontrakultury“, která se projevila v tom, že se mezi americkou mládež vnutila punková kultura, hippies, hudba „rock“, „Beatles“. Následovala sexuální revoluce, rozsáhlá narkomanie americké společnosti, prudký nárůst násilí mezi gangy a nejrůznější další experimenty, jejichž cílem byl „velký restart“ amerického způsobu života. Protože Amerika byla uznávaným „standardem“, její zkušenosti s „velkým restartem“ se musely šířit do celého světa.
„Velký reset“ ovládl i americkou ekonomiku. Podle pokynů Výboru 300 musí Amerika světu ukázat, jak provést přechod od průmyslové k „postindustriální“ ekonomice. Jednoduše řečeno, jak deindustrializovat. Této otázce věnuje Coleman zvláštní pozornost. Tuto deindustrializaci Ameriky organizoval a řídil jeden z členů Výboru 300, Etienne Davignon. Coleman již uvádí, že počátkem 90. let 20. století došlo k „podkopání amerických průmyslových odvětví, jako je ocelářství, automobilový průmysl, stavba lodí a zemědělský komplex, prováděnému v rámci postindustriální politiky nulového růstu řízené Výborem 300 pod vedením francouzského (podle některých belgického) aristokrata hraběte Etienna Davignona“.
Těsně pod ním čteme: „Vezměme si jako příklad náš námořní průmysl – kdysi mocnou sílu, na kterou jsme byli zaslouženě hrdí. Lodní průmysl hrál klíčovou roli v tom, že americký národ prosperoval ve světě… Ale… náš lodní průmysl byl záměrně zničen pod tlakem Římského klubu, což byl prvek Davignonovy postindustriální politiky nulového růstu.“
Římský klub a Výbor 300 agentů v Americe zorganizovaly mohutnou a trvalou kampaň proti rozvoji jaderné energetiky. Což rovněž přispělo k deindustrializaci země. „Viděli jsme, jak úspěšně bylo v USA využito hnutí proti jaderné energii k zastavení průmyslového rozvoje země v souladu s plány Klubu na „nulový postindustriální růst“. Viděli jsme, jak byl v důsledku Davignonova plánu úžasný průmyslový růst ve Spojených státech nahrazen katastrofální stagnací.“
Již na konci minulého století definoval John Coleman dlouhodobý vektor pohybu Ameriky – pohyb směrem ke konečnému ekonomickému kolapsu a úplné ztrátě národní suverenity: „Jsou Spojené státy na pokraji vnitřního zhroucení a připraveny padnout do náruče Jedné světové vlády nového temného věku, jestliže Spojené státy duchovně a morálně zkrachovaly, jestliže je naše průmyslová základna zničena, jestliže je 30 milionů nezaměstnaných, jestliže jsou naše města strašlivou žumpou všech možných zločinů s kriminalitou téměř třikrát vyšší než v kterékoli jiné zemi, jestliže jsou zde 4 miliony bezdomovců, jestliže vládní korupce dosáhla nebývalých rozměrů a pohltila každého?“
Pravou rukou Davida Rockefellera v Římském klubu byl Zbigniew Brzezinski. Je původním autorem myšlenky „postindustriálního nulového růstu“, kterou poprvé nastínil v knize The Technotronic Era. Brzezinski knihu nenapsal jako soukromá osoba, ale jako poradce prezidenta Cartera pro národní bezpečnost, přední člen „Římského klubu“, člen „Výboru 300“, „Rady pro zahraniční vztahy“ a člen staré polské černé šlechty. John Coleman podrobně rozebírá Brzezinského roli v destrukci Ameriky. Zejména píše: „Jeho kniha vysvětluje, jak se Amerika musí vzdát své průmyslové základny a vstoupit do toho, co nazval ‚zcela novou historickou érou‘. To, co činí Ameriku jedinečnou, je její ochota zažít budoucnost, ať už jde o pop art nebo LSD. Amerika je dnes kreativní společností, zatímco my ostatní jsme vědomě či nevědomě jejími napodobiteli.“ V podstatě měl říci, že Amerika je zkušebním polem pro politiku Výboru 300, která vede přímo ke zrušení stávajícího řádu a nastolení moci Jedné světové vlády a Nového světového řádu.“
Jaké „národní zájmy“ může mít země, které Výbor 300 přisoudil roli „testovacího polygonu“? John Coleman není sám, kdo takto hodnotí USA jako zemi, která ztratila svou suverenitu. O tomtéž hovořily a hovoří takové známé americké osobnosti jako Lyndon LaRouche, Paul Roberts, Michael Hudson, Tucker Carlson a další američtí vlastenci.
AUTOR: Valentin Katasonov
Výběr, Překlad: Ivana Kollárová, CZ24.news
