„Fešáku, pojď si ohřát nožičky,“ volá na kolemjdoucího děvče, které už vzápětí škemrá o pouhopouhé dvě zlatky. Co za ně? „Roztažená stehna na několikero minut v Benátkách,“ slibuje dívka. V Benátkách? Ano, takto cizokrajně se koncem 14. století nazývá největší pražský nevěstinec!
Kdyby nebylo mužského chtíče, nenabízely by žádné báryně, harapanny, helmbrechtnice, láryně, medeleny ani prázdné ženky, jak se napříč historií prostitutkám říkalo, své služby. A kdyby české země neoplývaly tak bohatou „prostopášnickou“ historií, stěží by se HISTORY revue vydala na následující, jaksepatří pikantní cestu staletími…
Návod pro podnikavce
Křesťanství, to je čistota a asketický život, řekne si leckdo. Přitom právě s rokem 313 n. l., kdy římský císař Konstantin Veliký (272 či 285–337 ) uznává novou víru v Boha, začíná v Evropě opravdový rozkvět prostituce a veřejných domů.
„S prodejnými ženami je to stejné jako se záchody v palácích. Jsou nepříjemné, ale jestliže je člověk odstraní, rozšíří se zápach a špína,“ zapisuje si počátkem 5. století sv. Augustin (354–430), který před hromadnou promiskuitou dává přednost „stydkému styku“ s jednou „prohnilou ženou“, jak uvádí. Slavný filozof a teolog v té chvíli ještě netuší, že se jeho výrok v budoucnu stane šikovným alibi pro spoustu středověkých církevních podnikavců! „Ženščiny necudné obléhají Prahu… Nejstrašnější je ale to, že za pomoci kleriků!“ vzdychá tak už začátkem 12. století kronikář Kosmas (asi 1045–1125). Je znechucený hlavně konáním jistého preláta Jana Zbožínka, který v Krakové ulici (dnes Krakovské, přímo sousedící s Václavským náměstím) prodává hned osm nevěstek! Co víc, Zbožínek ke svému oplzlému podnikání zneužívá peněz v podobě odpustků bohabojných měšťanů…
Nemravy umravní Jan Hus
Koncem 14. století, za vlády císaře Karla IV. (1316–1378), už jsou zlatem přetékající Čechy nejen pupkem, ale i klínem světa. Při návštěvě Krakovské ulice nebo řady nízkých domečků u Staroměstského náměstí, kterým se přezdívá Benátky, se každému člověku nabízí pohled na ženy, zahalené do žlutých závojů (jakýchsi dobových „uniforem“ prostitutek), na nenasytné preláty a navrch i na zákazníky z těch nejvyšších společenských vrstev.
„I sám císař pod rouškou noci s nimi páchá neřestnosti,“ kolují zprávy po Praze, kterou z roztoužené nálady dostane až mistr Jan Hus (1369 či1370–1415 ). Ten totiž v roce 1411 na konto „kněžských žen“, jak nevěstky nazývá, prohlašuje: „Arcinemravné s nimi vstupovat v pohlavní svazek jest… Kdo svůj úd v nich smáčet bude, tím svůj souhlas s papežem vyjeví!“ Dát najevo přízeň k Římu? Kdepak! Češi se raději trochu umravní a své sexuální napětí si vybijí během husitských válek… Po jejich skončení, s nástupem Jiřího z Poděbrad (1420–1471) na trůn, se ale oddají hotovým orgiím.
Gejši po česku
„Nevěstky v Praze nabízely se v hostincích a lázních, ale bylo také možno pochytat je v hampejzech,“ přibližuje situaci humanista Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599). Sám bezpochyby s řadou osobních zkušeností pak pokračuje: „Mezi poběhlicemi panují poměry podobné těm klášterním… Bordelmamá jest na roveň abatyši a její svěřenkyně – jeptišky a novicky – ty dělají mužům dobře za zlatku i dvě… K tomu jsou někdy ponoukány, aby uměly jísti, psáti i vybraně se chovati.“ Vzdělané společnice – jakási obdoba japonských gejš? Ty v Čechách opravdu existují! Ovšem jsou po vůli jen těm nejmovitějším pánům a měšťanům!
Musí za hradby města
Prostému muži je v dobách Daniela Adama z Veleslavína k dispozici jen „druhořadé maso“, roztříděné do několika kategorií. Ty nejlacinější prostitutky se promenují přímo po ulicích, a protože nemají vlastní obydlí, uspokojují své usmolené zákazníky za hradbami města. Zde podle dobových pražských kronikářů „ukrývají své prdele i ňadra mezi haldami dřeva, sem dopravovaných voraři“.
Další vrstvou prostitutek jsou tzv. věnečnice, tedy ženy provozující podomní prostituci. „Kupte věneček či preclíček, milostivý pane,“ obcházejí tyto padlé děvy domy ctihodných měšťanů, kteří moc dobře vědí, čeho se jim místo věnečku dostane…
Nejkomfortnější, a tudíž i nejdražší služby Pražanům pak nabízejí mladé dívčiny, které bydlí v malých domcích, sdružených kolem jednoho dvora.
Kuplířka v rukou kata
Tam, kde kdysi stály půvabné Benátky, už za třicetileté války (1618–1648) straší nevěstinec známý jako Vepřín. A kromě válečné vřavy Evropou v plné míře obchází strašák „francouzské nemoci“, tedy syfilidy. „Město plení znetvořená nehybná těla kdysi statných jinochů,“ poznamenává kronikář města Vídně, kde – stejně jako v Praze – dochází v té době k obludnému úpadku mravů. „Kurvy mnohé neobtěžují se ošatit svá ňadra a vystavují své rozpučelé vnady na odiv všech, i dítek nevinných!“ uvádí jedna z českých kronik, která ony hrozné časy ilustruje i následujícím případem…
„Svodnice Knobloška tyje z hrozného osudu svých chovanek,“ líčí kronika, která k nemravné ženě, dnes bychom řekli kuplířce, dodává: „Ona je bije… I schovává do své truhlice nejen všechen výdělek… ale i šaty jejich, by uprchnouti nemohly!“ Bůhví, jak by to se zaměstnankyněmi oné Knoblošky dopadlo, kdyby jedna z nich, jen jak ji bůh stvořil, nezalarmovala rychtáře. „Mistře popravčí, utopte hříšnou Knoblošku,“ rozhoduje v dubnu 1625 rychtář a předává ženu do rukou kata Jana Mydláře (1572–1664).
Měří se dvojím metrem
Snad proto, že se sama narodila s ňadry a úrodným klínem, stává se největším postrachem nevěstinců a prostitutek panovnice Marie Terezie (1717–1780). Ta v roce 1751 ustanovuje Komisi cudnosti, která v čele s horlivým jezuitou Panhammerem proniká pod rouškou noci do veřejných domů. Zde zatýká jak obšťastňovatelky, tak i obšťastněné!
„Hrabě Friedrich von Lobkowicz odsouzen jest k týdnu domácího vězení, a to za styk sodomitský (sodomií se dříve neoznačoval pouze pohlavní styk se zvířaty, ale v podstatě každá odchylka od normálu – pozn. red.)!“ rozhoduje například ona komise. Prodejnou dívku, s níž byl pan hrabě přistižen v intimní situaci, pak pochopitelně potrestá mnohem tvrději. Před deportací do Banátu (dnes oblasti na rumunsko-srbském pomezí) jí ostříhají vlasy, vsadí do řetězů a po deset dní musí lehká žena zametat ulice.
Paradoxní však je, že právě v době největších represí prodejná láska v zemi kvete – samozřejmě nenápadně. Dřívější nevěstky se prodávají coby pokojské v hostincích, pradleny, sklepnice, prodavačky… Suma sumárum, po celé habsburské monarchii si přijde na své 14 000 povětrných žen!
Věk průmyslu a prostituce
Jestli lze ale nějaké období dějin označit za „zlatý věk prostituce“ u nás, pak 19. století a čas průmyslové revoluce. Právě s ní je spojeno hromadné stěhování mužů do měst, a to s sebou nese otazník: Jak uspokojit tužby statisíců svobodných mládenců?
Odpovědí českých nevěstinců je jednak jejich rozmach (v roce 1845 jen Prahu „obsluhuje“ na 700 nevěstek), tak specializace. Pražské Václavské náměstí obklopuje celá plejáda vykřičených domů – od těch přepychových, kde se navoněné, jako princezny oděné krasavice prodávají v plyšem čalouněných pokojích, až po špinavé krčmy, kde se na holých matracích válejí opilé holky.
Vystrašený básník
Jak 19. století spěje ke svému závěru, prorůstá prostituce doslova celou společností a tento fenomén se nevyhýbá ani tak velkému muži, jakým byl básník Jan Neruda (1834–1891). Ten si, zřejmě ve slabé chvilce, roku 1880 postěžuje, že nevěstinců „pořád jen ubývá-ubývá – až vyhynou docela. Bude jich velká, rozhodná škoda. A bývalo jich všude jako květů. Všude smích, veselost, veselost opravdová…“ Prostopášný spisovatel se samozřejmě mýlí. Uplyne sotva 11 let a Praha zažije zřejmě největší „slet nevěstek“ ve své historii.
Otevřeno pro následníka trůnu
Spolu s Dvořákovými fanfárami, které 15. května 1891 otevírají pražskou Jubilejní zemskou výstavu, vypuká horečný rej v proslulém pražském podniku U Goldschmiedů na Starém Městě. Důvod? Navečer tento podnik, umístěný v sousedství Stavovského divadla, poctí svou návštěvou synovec císaře Františka Josefa I., arcivévoda František Ferdinand d´Este (1863–1914).
Dvě sotva 14leté dívenky, dále vnadné Češky, odměřené Němky i ohnivé Maďarky, dokonce též tři exotické Afričanky… Ty všechny – opravdu mimořádně krásné – jsou nyní k dispozici následníkovi trůnu. Jeho tehdejší společník, německy píšící pražský básník Friedrich Adler (1857–1938), později zavzpomíná: „Myšlenky mé často stečou na Goldschmiedův klavír a zářivá zrcadla a vysoký koberec, po kterém lenivě vláčely vlečky svých secesních rób syté a mocně vnadné kurvy, jako vypadlé ze samého Edenu…“
Staré dobré časy
Onen ráj na zemi definitivně vezme za své s nástupem 20. století a vzplanutím první světové války. Krachujícího Goldschmieda vystřídá nuzný podnik, příznačně nazvaný U prdele. Po válce, se vznikem Československa, se pak již „staré dobré časy“ nikdy nenavrátí. Pražské policejní ředitelství si na lehké děvy došlápne tak razantně, že jim jen do roku 1922 zavře 13 z původně 25 předválečných nevěstinců.
David Halatka
Čistota půl zdraví
Že se styk zákazníka s prostitutkou ve středověku rovnal hygienicky děsivému zážitku? Ne tak docela. Na rozdíl od obyčejných, počestných žen měly nevěstky mimořádně vytříbené návyky. Dokládá to například spisek italského cestovatele Trotuty ze Salerna, v němž stojí následující: „Každá nevěstka si před souloží musí umýt své vnitřní orgány prsty obalenými vlnou a utřít se zvenku i zevnitř dokonale čistým ručníkem… Poté se utře ještě jednou, posype se osvěžujícím pudrem a navoní přirozenou růžovou vůní. Teprve potom může přijmout zákazníka.“
HISTORY REVUE
