Tesat do kamene! …. aneb Alenka v říši bronzovejch majzlíků

Starověk vykazuje zvláštní nesrovnalost. Podle všeho lidi tesali do kamene v takovym rozsahu, že snad ani nemohli mít čas na nic jinýho, a přitom na to neměli žádný adekvátní nástroje. „Odborníci“ to vysvětlujou tak, že to prostě lidi dělali neadekvátníma nástrojema a trvalo jim to strašně dlouho. Tim se jen zesiluje ta představa, že nemohli mít čas na nic jinýho, ale hlavně ta neadekvátnost nástrojů je tu ve skutečnosti mnohem větší, než se takhle dá vysvětlit.

V tomhle článku se zaměřim hlavně na stavby a počiny, který vyžadovaly velký množství tesání do kamene, ať už přímo do skály, nebo při opracovávání velkejch kamennejch kvádrů, přičemž oficiální verze (OV) nám tvrdí, že pro tyhle stavby byly k dispozici jen další kameny a bronzový dláta. Kdo nečet první dva díly tohodle megalitickýho seriálu, může tenhle zásadní nedostatek napravit tady (1) a tady (2).

(Velká část obrázků – ne všechny – jde jako obvykle zvětšit, což zmiňuju pro ty, co na to ještě nepřišli. Tentokrát jsem to ale musel dost omezit, aby se ke článku nenačítalo 50 MB obrázků.)

Kdyby se dneska mělo postavit něco jako Velká pyramida (VP) v Egyptě nebo vytesat něco jako chrám Kailasa v Indii, a mělo se to dělat nástrojema, který tehdy podle „odborníků“ (PO) lidi měli, absolutně nikdo by do toho nešel, protože by si všichni rychle spočítali, že se to nevyplatí.

Existuje něco jako zdravej rozum, a ačkoliv v posledních letech dost vymizel, politici ho neměli nikdy, a lidi, co nemusej pracovat rukama, ho taky moc nemaj, má ho skoro každej, kdo musí dělat těžkou práci. Takže pokud jde třeba o stavění z velkejch kamenů, je tady očividně limit, co se vyplatí, pokud máme jen primitivní metody.

Nikdo nebude stavět zeď z 50-tunovejch kamenů, když jí může postavit z 5-tunovejch nebo menších. Ta obtížnost narůstá spíš geometrickou řadou, než lineárně, a přibejvaj nový problémy, který tam v menším měřítku nejsou, a přitom ta zeď z 5-tunovejch kamenů splňuje účel úplně stejně. Jedinej důvod pro použití 50-tunovejch kamenů by byl, že neni těžký je použít. Opracování bronzovym dlátem a ruční přeprava takovýho kamene do kopce jsou ale zasraně těžký a nikdo by to ve větším měřítku nedělal.

Stejně tak nápad vytesávat chrám do skály kamenem a bronzovym dlátem rychle přejde kohokoliv, kdo si to na pár minut vyzkouší. Po pár minutách totiž zhodnotíte, kolik jste toho udělali, jak hodně vás bolej ruce, a jak dlouho by trvalo udělat to celý, a dáte si to do rovnice, z níž vám velmi jasně vyjde, že jen totální magor by v tomhle pokračoval.

Po pravdě řečeno VP by dneska nikdo nestavěl ani moderníma metodama, taky proto, že by si spočítal, že se to nijak nevyplatí. Minule jsme viděli ty manžele v Rusku, kterejm trvalo měsíc najít firmu, která by byla ochotná postavit jen devítimetrovou pyramidu. A to byli platící zákazníci. Kdo by asi tak byl zákazník pro VP? Kdo by všechnu tu práci zaplatil? Kdo by to chtěl organizovat? Ekonomická efektivita takovýho projektu by byla nula, i s dnešní technologií.

Se starověkou technologií je to všechno ještě absurdnější. Představuju si, jak Alenka po svojí pouti říší divů a skrz zrcadlo, kde žasla a žasla, měla možnost vidět všechny tyhle starověký stavby a někdo jí řek, jak prej byly postavený, a jí najednou začalo připadat, že říše divů byla celkem slabej odvar. Kroutila hlavou a vykřikovala: „Tohle všechno udělali bronzovejma majzlíkama?! To si děláte kozy, ne?“

Alenka v říši kognitivní disonance
Zrekapitulujeme si situaci s materiálama. Bronz má tvrdost 3, zhruba stejnou jako vápenec. Na to, abyste mohli do něčeho efektivně rejt, potřebujete nástroj větší tvrdosti, než materiál, kterej tvarujete. Když je tvrdost stejná, opotřebovává se váš nástroj zhruba stejnou rychlostí, jako ten materiál, a je hodně těžký dosáhnout nějaký přesnosti. Žula, čedič, pískovec, andezit a další kameny maji tvrdost 6-7, neboli podstatně vyšší než bronz. Tudíž bronzem na tom neuděláte prakticky nic. Můžete mlátit do žuly žulou, ale efektivita je malá. Kromě toho do toho musíte dávat celkem slušnou sílu, aby se něco většího stalo.

Kdo někdy vyřezával ze dřeva, ví, jakej je rozdíl mezi řezáním do dubovýho dřeva a třeba lipovýho. Dubový je mnohem tvrdší, takže to jde mnohem pomalejc a musíte do toho dávat hodně síly. Po pár minutách svírání nože a zařezávání do dřeva vám začínaji tuhnout prsty a bez přestávek byste si je hodně rychle zničili. A kdo to někdy zkoušel, ten taky ví, jak ohromnej rozdíl je mezi ostrym a tupym nožem, což se projeví mnohonásobně víc na tom tvrdym dřevě.

Kdo neví, zkuste si někdy tupym nožem vyřezat něco z dubovýho dřeva. Je to hodně těžká práce. A pak si představte, že máte takhle vyřezat třeba 10 miliónů dřevěnejch lžic. Jenže i tupej nůž je pořád podstatně tvrdší a ostřejší než jakejkoliv bronzovej nástroj, a dubový dřevo je pořád o dost měkčí, než jakejkoliv kámen.

Jde to úplně v pohodě!

Podíváme se ale na to, co se opravdu dá udělat. Tady je video, kde chlápek tvrdí, že to všechno (od Peru až po Egypt) šlo opracovat primitivníma nástrojema, a ukazuje, jak se to dělá. Takže se podíváme, jak mu to jde.

Pro ty, co neumí anglicky – ta cihla vepředu a faraonova hlava jsou z vápence („limestone“), neboli toho „měkkýho“ kamene. Ten nás tolik nezajímá, protože tam se to ještě jakž takž dá. Většina staveb je z tvrdších kamenů. Z vápence je ale většina hmoty egyptskejch pyramid, takže se můžete podívat, jak to chlápkovi jde, a představit si, jak měli Egypťani každý 4 minuty nebo rychlejc takhle opracovanej třítunovej kvádr. I to už vypadá absurdně.

Ještě horší je to se žulou („granite“), z níž chlápek vyřezává pár centimetrů z rohu. Celou dobu se posmívá lidem, kteří nevěří OV, a tvrdí, že to jde úplně v pohodě. Nějak to udělá, ale říká, že to trvalo fakt dlouho, že vždycky pracoval tak 20-30 minut a za tu dobu opracoval jeden milimetr. Takže celej ten kousek asi 4x4x4 cm mu trval spoustu dní a čistýho času tak možná 15-20 hodin, podle toho, jak to popisuje.

Když si to přepočítáme, je to opravdu zábavnej výsledek. Plocha 4×4 cm za 20-30 minut – řekněme, že za 15, abych mu nekřivdil. Takže za hodinu se takhle opracuje plocha 8×8 cm o jeden milimetr. Za jak dlouhom se tak opracuje 1×1 m? Za 156 hodin! O jeden milimetr! Kvádr o rozměrech 1x1x2 metry má plochu 10 m čtverečních. Opracovat tenhle kvádr po všech stranách o jeden pitomej milimetr by trvalo 1560 hodin, což při 12-hodinovej pracovní době je 130 dní a při 8-hodinovej 195. Jenže 1 mm by nám nestačil. Když budeme potřebovat 1 cm, je to desetkrát víc. Takže opracovat jeden kvádr o 1 cm po všech stranách by jednomu člověku trvalo při dvanáctkách denně 1300 dní, neboli tři a půl roku.

A tenhle člověk si pořád myslí, že takhle postavili ty pyramidy. Na jednu stranu ukázal, že se „dá“ nějak opracovat žula kamenama, ale hlavně ukázal, že to trvá absurdně dlouho, že dokázal pracovat maximálně půl hodiny v kuse, a kromě toho demonstroval, jakou to má kvalitu a přesnost. Tyhle žulový kvádry v Králově komoře ve VP jsou podstatně vyhlazenější, než co se podařilo tomu chlápkovi:

Máme tu až 80-tunový kvádry, opracovaný ze všech 6 stran do perfektní rovnosti a téměř vyleštěnosti. Nevim jak vám, ale mně nepřipadá, že by demonstrace toho chlápka přidala OV na uvěřitelnosti.

Potom ukazuje vrtání do kamene. Do vápence OK, jde to. Pomalu a blbě, ale OK. Do žuly vyvrtal asi půl milimetru a tim uzavřel, že to jde, a že teda takhle vrtali všechny ty díry jako tady:

To byla teda demonstrace, jak to podle OV bylo všechno opracovaný. Můžete posoudit sami, kolik smyslu to dává, ale hlavně si tuhle demonstraci připomínejte, až v průběhu čtení tohodle článku uvidíte všechny ty příklady toho, jaký množství tvrdýho kamene bylo opracovaný, a jakou to má výslednou kvalitu.

Chlápek ve videu taky jasně ukázal, že pokud jde o tvrdý kameny, můžete na bronz rovnou zapomenout. Tim dlátem tam seknul asi třikrát, pak ukázal, jak se ohnulo, a řek, že takhle to dělat nebudeme, protože to nikam nevede. Zbytek práce se žulou byl prostřednictvím… žuly. Všechny ty kameny, co byly k dispozici, jako žula, pískovec, čedič a podobně, maji zhruba stejnou tvrdost, takže nebylo k mání nic, co by bylo výrazně tvrdší. Na to je v podstatě třeba diamant.

Za zmínku taky stojí to, že když někde míchali měkkej vápenec a tvrdou žulu, tak ty věci, který byly opracovaný opravdu přesně, byly z tý žuly. Jako v tej VP. Hrubá práce z vápence, ale všechny ty věci, který jsou perfektně a přesně opracovaný, jsou ze žuly. Což je poměrně zvláštní, když u tý žuly je ta přesnost 100-krát náročnější než u vápence, kterýho měli evidentně k dispozici neomezený množství.

Takže jestli to dobře chápu, fungovalo to tak, že faraon nebo král prostě všem nařídil, že budou makat jak divý, dokud se nestrhaj, a protože chce mít ty komory v pyramidě fakt pěkný, tak to nebudou dělat z vápence, ale ze zasraně tvrdý žuly, kterou ještě ke všemu musej přitáhnout 900 km z Asuánu, protože jemu se to vyplatí. A zaplatí se to z jejich daní, protože… z čeho jinýho by to faraon asi zacáloval?

Kde je malta?

Za zmínku stojí i to, že ty nejnáročnější stavby jsou obvykle postavený bez malty, což je dělá ještě náročnějšíma. Malta vám vyřeší všechny nepřesnosti a vyplní všechny záhyby a prohlubně. Bez malty musí bejt všechno nejen mnohem přesnější, ale zároveň mnohem víc promyšlený a líp naplánovaný, aby to nespadlo. Malta nejen vyplňuje mezery, ale „lepí“ ty kameny k sobě. Když postavíte zeď z obyčejnejch cihel bez malty, tak přestože jsou rovný a sedí na sobě dobře, ta zeď bude mnohem míň pevná a bude stačit pořádný kopnutí, aby se rozsypala.

Proč teda někdo, kdo měl jen primitivní nástroje, a přesný opracování byla absurdně náročná práce, nepoužil maltu, místo aby si přidělával práci vyhlazováním do milimetrový přesnosti? A ještě si pak dali extra práci s tim, aby jim šly kameny do zatáčky:

A tohle nepochopitelný komplikování si práce je čirou náhodou napadlo jak v Peru, tak v Egyptě? Proč?

Z pohledu OV nedává žádnej smysl stavět to bez malty a takhle složitě a donekonečna se pachtit s maximální přesností, která vyžadovala ohromný úsilí. Mohli si ušetřit minimálně polovinu práce, kdyby nepoužívali tak velký šutry a dali tam nějakou maltu. Tak proč? Byli snad hloupí? Evidentně ne, protože jinak by ty věci nikdy nepostavili.

Když upustíme od primitivních metod, nabízí se důvod pro nepoužívání malty – rezonance. Kamenem se nese zvuk, energie. Maltou už tolik ne. Akustika míst jako VP je možná jen když tomu nebrání malta. Kamenem ta energie prostě proudí, a jak jsem napsal minule, myslim si, že všechny tyhle velký stavby byly o práci s energií. Což je ale něco, co odporníci vůbec neberou v potaz, takže to nemaji jak rozumně vysvětlit.

Stejnej důvod může mít i to, že používali tak obrovský kameny – čím větší kameny, čím jednolitější ta stavba, tím líp to bude rezonovat.

Neni zeď jako zeď

Definujeme si tu zhruba tři základní styly stavby. Styl 1 je nejkvalitnější a nejnáročnější.

Vyznačuje se tim, že je bez malty, má nepravidelný tvary kamenů, který do sebe zapadaji s neskutečnou přesností a „zakousávaji“ se jeden do druhýho, a používá běžně kameny o váze 10-100 tun. Často jsou na kamenech ty výstupky neznámýho původu/účelu. Ukazuje jasně, že stavitelé dokázali s kamenem udělat cokoliv.

Styl 2 je víc „při zemi“, neboli „normálnější“.

Kameny jsou pravidelnější, i když svislý spáry jsou často šikmo; už nejsou absurdně ohromný, ale pořád je tu 100% dokonalý opracování a kameny do sebe přesně zapadaji a nedá se mezi ně zasunout žiletka. Mysteriózní výstupky se tu taky někdy vyskytnou a pořád je to bez malty. Schopnost opracovat kámen tu vypadá prakticky stejná, jako u prvního stylu, ale neujížděli tu do extrémů. Styl 1 a 2 má ale často evidentně na svědomí stejná skupina lidí.

Styl 3 je prostě normální. Žádný obří balvany, žádný velký opracování, a je to spojený maltou.

Tak vypadaji například stavby Inků, jako na tomhle obrázku. Stavby jsou kvalitní, ale neni tu nic, co by neodpovídalo primitivním metodám a nástrojům. V podstatě je tu minimální opracování kamene – víceméně jen ty rohový jsou vůbec nějak opracovaný, a to jen nahrubo.

Často vidíme ty styly smíchaný. Tady jsou styly 1 a 2:

U prvního příkladu byly zřejmě použitý zároveň, ale u toho druhýho vidíme, že ten druhej je pozdější, protože je tu vidět oprava a dostavění jinym stylem. Je to jedna z mnoha ukázek, že styl 1 je nejstarší, ačkoliv je nejvyvinutější a nejsložitější.

Peru je pak plný příkladů míchání všech tří stylů – první dole, na něm druhej, a na vrchu a okolo třetí styl, v tomhle případě Inků. To, že ten třetí, nejjednodušší styl přišel jako poslední, je všude evidentní. Což naprosto vyvrací představu, že se stavitelský schopnosti vyvíjely k lepšímu.

Je bizarní, že OV tvrdí, že všechny tři styly patří jednej kultuře. Styl 1 je mnohonásobně náročnější než styl 3, kterej odpovídá nástrojům, který odporníci těm kulturám přisuzujou. Je to všechno o to směšnější, že styl 1 se vymyká i našim schopnostem. My máme styl, kterej se vyvinul ze stylu 3 a časem se možná kvalitou vyrovnal stylu 2, ale nikdy jsme nedosáhli stavitelskejch schopností odpovídajících stylu 1.

Je teda totálně na hlavu přisuzovat Inkům a podobnejm civilizacím stavební styl, kterej je i nad naše schopnosti, ačkoliv přímo vedle něj vidíme jasně styl, kterej Inkům odpovídá.

Styl 1 má kromě toho vlastnosti, který nikdo pořádně nechápe.

Jednak tu máme ty výstupky, a pak je tu třeba to, že ty kameny často vypadaji jako „buchty“. Kameny jsou jakoby nafouklý, jako kdyby je někdo upek a jejich objem se zvětšil, přičemž se dokonale zaplnily spáry mezi nima a zbytek objemu šel prostě směrem ze zdi ven. Tuhle vlastnost můžeme pozorovat často, a z hlediska opracování primitivníma nástrojema opět nedává žádnej smysl. Ne že by to „nešlo“, ale tenhle konzistentní vzhled evidentně neni přirozenym výsledkem otesávání dlátem a chtělo by to naopak dost zručnosti a úsilí. Naznačuje to teda nějakej proces, o kterym odporníci nic neví.

Datování

Je taky třeba se zmínit o datování. Kámen se rádiovym karbanátkem datovat nedá, takže nemůžeme ty stavby datovat přímo. Datujou se tim, co se najde organickýho v okolí, což má mnohá úskalí.

Například si představte, že by někdo posbíral různej organickej materiál u vás doma, všechno to radiokarbonovou metodou datoval, a identifikoval by tu nejstarší věc. Myslíte si, že by správně zjistil, kdy byl postavenej dům, ve kterym bydlíte? Asi dost těžko. Váš dům může bejt sto let starej a přitom nejstarší, co se najde v něm, může bejt jen deset let starý. Nebo si naopak můžete natahat domu věci, který jsou mnohem starší, než ten dům. Tohle prostě neni nijak spolehlivý.

To je ale prakticky to jediný, co archeologové používaj. Datujou, co najdou, a co je nejstarší, to musí bejt z doby postavení daný stavby. To ale nemá logiku. Ta stavba může bejt o pět, pět set, nebo pět tisíc let starší. Stáří toho materiálu je dobrej začátek pro odhad stáří stavby, ale každej by si měl uvědomit, že neexistuje v podstatě žádnej limit, o kolik ta stavba může bejt starší, než ta nejstarší datovatelná věc, co se tam našla. A čim je ta stavba ve skutečnosti starší, tim je větší šance, že se z tak dávný doby nic nedochovalo.

Archeologové ale maji zvyk autoritářsky tvrdit, že to je prostě tak, jak řikaji, a že neni žádnej důvod to zpochybňovat. Což samozřejmě neni vědeckej přístup, ale náboženskej. Rádobyodborníci řikaji věci jako, „Jestli to postavila nějaká neznámá stará civilizace, tak kde jsou jejich artefakty a písemný záznamy, ha? Co, vy chytráci? Žádný nejsou, že jo? Takže jste idioti.“ OK, tu poslední větu možná neřikaj nahlas.

Jenže nedostatek písemnejch záznamů může mít spoustu důvodů, zvlášť když ta stavba neni o tisíc let starší, než si myslí odporníci, ale o deset tisíc. Jestli třeba ta civilizace psala na papír, jako my, tak z toho by toho asi moc nezbylo. Jestli používala telepatii jako každá normální civilizace ve vesmíru kromě zdegenerovanejch humanoidů na planetě Zemi 21. století, tak pochopitelně žádný písemný záznamy na nic nepotřebovala. Nebo jsou ty informace uložený právě v těch kamenech těch staveb, na což ale zdegenerovaný humanoidi nikdy nepřijdou.

Další možnost je, že tu civilizaci zničila nějaká velká katastrofa, jako meteor nebo potopa, o kterejchžto katastrofách mimochodem existujou milióny důkazů, a tudíž se dá předpokládat, že zásah meteoru moc záznamů nepřežije, nebo že to voda spláchne někam do moře, nebo přinejmenším daleko od těch staveb.

Radiokarbonová metoda datování ani neni tak spolehlivá, jak nám autority tvrdí, obzvlášť když se bavíme o globálních katastrofách, který můžou značně ovlivnit rychlost rozpadu uhlíku v organickym materiálu, což může rozhodit datování.

Tak jako tak, datování věcí okolo nám relativně zaručuje jen poslední možnou dobu postavení staveb. Můžou bejt o prakticky jakoukoliv dobu starší.

Tim bysme měli tak nějak shrnutý základy, takže to byl takovej kratší úvod, a můžeme vyrazit do Peru.

Peru

V Tarahuasi máme klasickej příklad zdí, který nepostavili Inkové, protože na to neměli.

Tyhle starý zdi byly stavěný s pětistupňovym sklonem dovnitř na vnější straně, což jim v zemětřesoucím se Peru zvyšuje stabilitu. Jak starý opravdu jsou, nevíme, ale Inkové stavěli na nich.

Přesnost je vysoká a ještě si tam dělali z kamenů kytičky, protože jinak to bylo moc jednoduchý.

Pravděpodobnost, že je to produkt bronzovejch dlát: 0.

V okolí jezera Titicaca najdete zvláštní stavby, kterejm se říká „chullpa“ (čulpa). Údajně jsou to hrobky, ale dá se o tom pochybovat. Samozřejmě teorie je, že jsou to hrobky Inků, protože tam pohřbívali oni. Otázka je, jestli to postavili, nebo jen našli a použili jako hrobky.

Na kamenech na věži vlevo vidíte naše známý mysteriózní výstupky, uprostřed vidíte velikost těch kvádrů oproti člověku, a na věži vpravo vidíte dole aspoň jeden zářez kamene rohem do dalšího kamene. To vše ukazuje na styl 1, kterej s Inkama nemá nic společnýho. Je to stavěný bez malty, ale jelikož uvnitř je kromě kamení i písek, tak se po pár zemětřeseních může nějakej nasypat do spár, který se otevřou.

Tady vidíte další dvě věže, jednu hranatou. Na tej je vidět spousta kamenů s výstupky, i když tady je to ta varianta, kde ty výstupky nejsou moc jasný a spíš to vypadá, že materiál toho kamene prostě „stekl“ ke spodní straně, než to ztuhlo. Což opět ukazuje na jinej postup než otesávání dlátem. Zároveň vidíte jasný zařezávání kamenů jeden do druhýho.

Na pravej věži pak je vidět nepravidelnost kamenů, z nichž některý maji vejšku člověka a šířku 2-3 metry, a celý to má vzhled „buchet“. Všechno známky stylu 1. A ještě jsou z čediče, jenž se v okolí nenachází.

Tady se můžete podívat na krátký video, kde kolem těch dvou věží lítá dron s kamerou.

A tady vidíte, jak to stavěli Inkové. Představa, že obojí má na svědomí stejná kultura, je opět směšná.

Další zajímavostí, na kterou můžete narazit v okolí jezera Titicaca, je Amaru Muru, což je taková brána vytesaná do skály, o rozměrech asi 7×7 metrů.

V okolí žijou chudí farmáři a maji tam svoje pole. Tohodle místa se bojí a pokud možno se mu vyhybaji. Existujou příběhy o dětech, který tam zmizely a už je nikdy nikdo neviděl. Po staletí se tu objevujou zprávy o divně oblečenejch bytostech, který vychází z těch dveří a zase se do nich vrací.

Samozřejmě nikdo neví, kdo tam ty dveře vytesal. Lidi s bronzovym dlátem místo mozku podezíraji Inky. Jako zajímavý mi připadá, že ten výklenek má stejnej tvar, jako pilíře v Gobekli Tepe – písmeno T, kde horní část přesahuje tu spodní jen o málo a na jednej straně je vyšší.

Amaru Muru nás přivádí k tomu, že kromě mnoha megalitickejch superzdí má Peru i spoustu zvláštních věcí vytesanejch do kamene – do skály. Je to snad ve všech případech do tvrdýho kamene. Pokud vim, vápence tam moc neni. Pohled na všechny tyhle místa nutí člověka k zamyšlení, jestli náhodou soudruzi archeologové na těch bronzovejch dlátech nepřehlídli tlačítko „Zapnout laser“.

Tyhle vyřezaný skály najdeme po celym Peru. Na obrázku jsou mimo jiné příklady ze Sacsayhuamanu, Qenka, a Machu Pikachu. Co tady vidíme?

1. Autoři evidentně neměli vůbec žádnej problém vyřezat perfektně rovný plochy. Žádný stopy po dlátech. Pokud budeme ignorovat historický souvislosti a jen se podíváme na ty kameny, vyvolává to asi miliónkrát víc představu laseru než dláta.

2. Většina těch řezů vypadá naprosto bezúčelně. Hromada těžký práce a žádnej užitek. Qenko (vlevo nahoře a též v prvním článku) je až úplně absurdní. Jsou tu stovky výřezů jako čtyři schody, který nikam nevedou, a podobně, a je nepředstavitelný, k čemu to všechno mohlo bejt asi tak dobrý.

3. Jednotlivý řezy na sebe ani nijak logicky nenavazujou. Vpravo nahoře je něco, čemu odporníci řikaji „schody Inků“. Akorát nikam nevedou a jsou tam evidentně jenom tak pro srandu králíkům, a je vidět, že se nikdo ani nepokoušel, aby ty „schody“ měly nějaký logický rozměry a rozestupy.

4. Vnitřní hrany jsou zakulacený, což tomu nasazuje korunu, protože to bysme těžko dělali i dneska. Neni jasný, jak to kdo dělal, a už vůbec ne proč dělal zakulacený hrany, což by prakticky jakoukoliv „normální“ metodou bylo těžší, a neni jasný, jakej by to mělo užitek.

5. Nic z toho nepůsobí dojmem, že si s tim dal někdo hodně práce. (O to víc, že je naprosto nejasný, k čemu by ta těžká práce mohla bejt.) Všechno to vypadá elegantně a působí dojmem, že to šlo snadno a rychle. Prostě jako by tam někdo vykrojil kvádr a odešel s nim, vedle někdo vykrojil další, a tak dál. Klídek, pohoda. Jako když si z nudy vykrajujete do kostky másla.

To všechno nám ukazuje na schopnosti odpovídající stylu 1 a na Inky můžeme zapomenout, protože tohle bysme těžko dělali i my. To, že účel těch výřezů nikdo nechápe, jen ukazuje na pravděpodobnost, že to spáchala nějaká stará civilizace, o kterej nic nevíme, nějakou metodou, kterou neznáme, a ne Inkové bronzovym blátem.

Tohle je místo zvaný Naupa Iglesia. Máme tu vyřezanej velkej kamen a naproti němu vytesanou plochu do skály a výklenek, kterej stejně jako v Amaru Maru nikam nevede. Účel nejasnej. Odporníci „maji nějaký teorie“, ale ujišťuju vás, že během 30 vteřin vymyslíte sami nějakou přinejmenším stejně dobrou, jako oni.

Tady se můžete kouknout na krátkou video exkurzi k Naupa Iglesia (prvních 5 minut – zbytek videa je Ollantaytambo).

Další mysteriózní výsek do skály je Quillarumiyoq. Tady už to aspoň vypadá účelnějc a mohly by to bejt nějaký hodiny nebo kalendář. Je to opět čistá a přesná práce a v okolí jsou další, jednodušší výřezy do skály a zbytek typický megalitický zdi ve stylu 1.

V Sayhuite je několik velkejch, vytesanejch kamenů. Nejvíc pozornosti se věnuje tomuhle:

Je celkem unikátní – žádnej jinej podobnej neni známej – a je na něm vytesaný… všechno možný. Lidi, asi 200 zvířat, schody, cestičky… jen nikdo neví proč a jakej to má celý význam. („Existujou nějaký teorie.“) Opracování je v tomhle případě dost hrubý a o nějakej laserovej přesnosti se tu nedá mluvit, takže by se i relativně realisticky dalo uvažovat o dlátech. Pro jednou.

Zajímavější jsou ty ostatní kameny (všechno tvrdej andezit), kde opět vidíme přesnost stylu 1.

Perfektně rovný plochy, velký výřezy, přesný, ostrý vnější hrany, zakulacený vnitřní hrany… všechno neklamný známky profesionálních kráječů kamene. Video here.

V Nusta Hispana v okrese Vilcabamba najdeme kámen zvanej Yurac Rumi (bílej kámen). Je ohromnej a vytesanej z několika stran. Jako u předchozích příkladů, nikdo neví, k čemu to mohlo bejt dobrý.

Pod kamenem jsou vytesaný… uhh… věci. Účel neznámej, ale opracovaný je to dost přesně.

Další místo, kde najdeme podobný útvary, je Chinchero:

Opět to vypadá velmi „prakticky“. Na víc bizarností na tomhle místě se můžete podívat tady.

Qenko je samozřejmě super absurdní:

Takhle je vyzdobená celkem velká skála ze všech stran. Nemá to hlavu ani patu, ale pokud by se to mělo dělat dlátem (ani by nemuselo bejt bronzový), bylo by to hrozně práce. Bronzem je to prakticky nemožný. Tak proč? Co tady dělali? A kdo? Viděli jsme už spoustu indicií, že tahle práce nejspíš zdaleka nebyla tak náročná, jak si odporníci myslí, takže když to vezmem v úvahu, mám opravdu pocit, že si tu prostě něco zkoušeli nebo si jen tak hráli. Nebo se to učili mladší členové společnosti.

I když připustíme, že věci mohly mít účel, kterej nechápeme, tak tady je celkem očividný, že se tu nikdo nepokoušel o nic systematickýho a prostě tam plácal jedno přes druhý. Zkrátka si našel nějaký volný místo a tam si něco vyzkoušel. Tak to aspoň vypadá.

Qenko ale neni jediný takový místo. O kus vedle v Sacsayhuamanu je kromě asi nejbrutálnější zdi na světě něco hodně podobnýho:

Tomuhle kameni se říká Chinkana a je to andezit. Okousanej je ze všech stran. Na obrázku dole vidíte v pravej polovině jen tak pro nic za nic tři krychlový výřezy.

Minutový video, kde uvidíte pár detailů, najdete tady.

V Sacsayhuamanu najdete taky jeden obří kámen, kterej byl zřejmě při nějakej katastrofě převrácenej vzhůru nohama, soudě podle toho, jak jsou tam vytesaný ty schody. Ne že by ty schody vypadaly nějak extra prakticky, kdyby se to převrátilo zpátky, ale přece jenom takhle jsou ještě o něco divnější.

Jasně tu vidíme ty zakulacený vnitřní hrany. Jediný, co mě napadá, jak by se to dalo vykrojit takhle zakulaceně, je, že by se ten kámen nějak znatelně změkčil, vzal by se tvrdej drát a dvakrát se ohnul do pravýho úhlu a vytvořilo se takový „U“ – pravoúhlý, ale se zakulacenejma rohama – a tim se ten blok vykrojil. Nepředpokládám, že to dělali takhle, ale je to aspoň princip, kterej by to vytvaroval nějak takhle.

Případně je možný, že se to vyřízlo nějakou „ostřejší metodou“ a to zakulacení vzniklo potom z toho důvodu, že ten kámen měl dočasně měkčí konzistenci a ty ostrý rohy se zakulatily nějakym přirozenym rozptýlením hmoty, než to zase ztuhlo. Každopádně by to vyžadovalo nějakou dočasnou změnu molekulární struktury toho kamene. Ale to je jen taková spekulace.

Když jsme u tesání do skály, zmíníme dvě zajímavý místa, kde jsou ve skále vytesaný malý okýnka, který sloužily jako hrobky. Kdy a kym byly vytesaný a jestli tohle byl jejich původní účel, o tom můžeme spekulovat, ale to je teď vedlejší. Jednomu místu se říká Ventanillas de Combayo (okna v Combayu):

Druhý je Ventanillas de Otuzco:

Je tady přes 330 „oken“. Artefakty zde nalezený jsou datovaný až do 1400 BC, ale mnozí archeologové věří, že ty okna jsou ještě starší. Hoďte si ty jména do vyhledavače obrázků, protože obě místa vypadaji dost pěkně a stojí za to toho z nich vidět víc. Combayo je jak nějaká pohádková vesnice skřítků.

Návštěvu Peru ukončíme v opevněnym městečku Kuelap, který je spojený s kulturou Chachapoyas.

Stojí na kopci zhruba 100 metrů širokym a 600 metrů dlouhym, kterej je opevněnej 10-20 metrů vysokou masivní zdí. Na detailu vlevo vidíte, že vápencový bloky, z nichž je postavená, jsou docela velký:

Některý váží až 3 tuny. Na rozbořenejch místech je vidět, že kamenná zeď jde dost hluboko dovnitř. Jestli to bylo stavěný primitivníma metodama, muselo to dát hodně práce. Vchody jsou tři a směrem dovnitř se postupně zužujou, až projde jenom jeden člověk, což by činilo útok na pevnost dost náročnym, zvlášť když je skoro všude okolo svah.

Jako bonus se můžete podívat na pár extra příkladů megalitickejch zdí v Peru ve stylu 1.

Bolívie

Co se týče tesání do kamene, tak Puma Punku v Bolívii je nepochybně jedním z nejzajímavějších míst na světě. Máme tu velký množství naprosto přesně opracovanejch kamenů, často způsobem, kterej by byl celkem náročnej i dneska.

Že někomu připadá jako přijatelná teorie, že to všechno bylo opracovaný bronzovejma dlátama, je pozoruhodný. A tady už ani nelze navrhnout, že se k opracování použily tvrdý kameny, protože ty by neměly dostatečnou ostrost a přesnost. Ani ocelovym dlátem by tohle nebyla žádná sranda. Představa, že to někdo dělal těma bronzovejma, je naprosto směšná. Nemluvě o tom, že tu žádný stopy po dlátech nejsou vidět.

Ale o Puma Punku jsem mluvil už v prvním díle, takže tady jsem chtěl jen přidat víc obrázkovejch příkladů pro zdůraznění absurdnosti oficiální teorie.

Tentokrát se podíváme na chrám zvanej El Fuerte de Samaipata.

V okolí jsou stavby nezajímavýho charakteru od Inků, ale máme tu velký množství tesání přímo do skály, a tady dokonce i oficiální verze přiznává (nevim, jak se to stalo), že je z období před Inkama. Výklenky ve skále jsou jak ze sci-fi filmu:

Člověk jen čeká, kdy odtud vyleze nějakej vetřelec. Všechno je vytesaný do tvrdý skály a jak vidíte, je toho hodně. Podle stupně eroze se dá usuzovat, že je to tisíce let starý.

Součástí jsou i dva ohromný žlaby, o jejichž účelu „existujou nějaký teorie“.

Tesat to všechno jakymkoliv dlátem nebo kamenama by byla ohromná práce a je těžký si představit, jak by se to množství práce vyplatilo. Bronz by v tej skále opět vůbec neměl šanci.

Ekvádor

Největší incký ruiny v Ekvádoru jsou Ingapirca. Vidíme tu zřetelně míchání stylu Inků a předchozího, pokročilejšího stylu.

Původní zdi jsou z rovnejch kvádrů s ostrejma hranama a bez malty. Opravy a novější stavby jsou z hrubě opracovanejch kamenů a s maltou.

Ty dva různý styly (tady styl 2 a styl 3) je snadný od sebe odlišit. Stejně tak je opět evidentní, jako všude v Peru, že dokonalejší styl 2 byl první a Inkové – styl 3 – stavěli později na něm.

Jsou tu patrný známky toho, že byly zdi v minulosti pobořený a některý části jsou znovu postavený od Inků, ale už ne s takovou přesností, a někde jsou ty kvalitně opracovaný kameny zakomponovaný do staveb Inků – tam očividně použili kameny, který ležely okolo v důsledku poškození původních zdí.

U poslední fotky vidíme okolo spodní části výklenku tu původní zeď – všechno sedí přesně na sobě bez malty a bez mezer. Směrem nahoru je vidět volnější skládání – evidentně oprava z původních kamenů. A ještě vejš už je to stavba Inků s mnohem menší přesností, což je vidět na předchozích fotkách.

Mexiko

Mexiko je hlavně země tisíce pyramid, ale tim to nekončí. U města Coatlinchan byla nalezená socha boha deště Tlaloca, údajně z 8. století. Později byla přesunutá do Mexico City.

Tahle 7 metrů vysoká socha je z čediče a váží asi 168 tun, což z ní dělá největší monolith v Amerikách. O něco to trumfne Sacsayhuaman a Puma Punku. Bronzový dláta by velmi rychle rozdupal na kaši.

Malta

Přesuneme se na Maltu, kde se nachází několik megalitickejch chrámů, který jsou oficiálně starší než 3000 BC a jsou to jedny z nejstarších náboženskejch staveb na světě, PO. Tady je Mnajdra:

Jako vždy, když koukáme na hodně starý stavby údajně dost primitivních kultur, vidíme snahu udělat si to co nejtěžší a postavit to z hodně velkejch šutrů. Aby to bylo vtipnější, tak tady se nám říká, že „stavitelé neměli kovové nástroje ani žádnou složitou technologii“. Takže jestli to dobře chápu, tady těm chudákům archeologové nepřiznali ani ty bronzový dláta a museli to dělat… zřejmě klackama, nebo nevim jak. O tom se zase tak nějak mlčí. Asi to neni důležitý.

Jsme ale informováni, že je to z korálovýho vápence, kterej je tvrdší než jiný vápence. Jak vidíte, do některejch kamenů si vyvrtali stovky dírek. Odhaduju zřejmě nehtama.

O 500 metrů dál je další komplex, největší na Maltě, Hagar Qim. Je datovanej 3600–3200 BC.

Obsahuje největší z kamenů použitejch na Maltě, kterej váží 57 tun. Pokud se nepletu, je to ten na posledním obrázku. Takže před pěti a půl tisíci lety, s prakticky žádnejma nástrojema, si tam primitivní lidi (kteří v tu dobu neměli žádnou historii stavění čehokoliv) dotáhli a postavili 57-tunovej šutr, ačkoliv to v tomhle případě evidentně nemělo vůbec žádnou výhodu proti těm „menším“ kamenům.

Dneska jsem někde čet tvrzení, že ty starý stavby prej dávaji dokonalej smysl, protože lidi tenkrát měli spoustu volnýho času, protože neměli Internet a mobily. OK, to zní rozumně. Vypneme Internet a třeba někdo postaví Stonehenge. Bez technologie, protože to by to měl moc rychle hotový a pak by se nudil. Zvláštní představa o starověku. Jestli tehdy opravdu měli o tolik víc volnýho času než my, tak to jsme někde hodně špatně odbočili.

Dalším chrámovym komplexem je Tarxien, kde najdeme větší množství reliéfů, vyrytejch bez kovovejch nástrojů (PO), a obecně velmi přesně opracovaný kameny.

Posledním je Ggantija:

Prej je to úžasný, že to postavili, když ani neznali kolo a neměli žádný kovový nástroje. Mně to teda připadá tak úžasně neuvěřitelný, že jsem tomu vůbec neuvěřil. Všechna tahle neznalost jim ale evidentně nebránila v tom, aby vrtali díry skrz ty kameny.

Taky se dovíme, že byly objevený malý kulatý kameny, který prej (PO) byly používaný jako ložiska pro přepravu těch velkejch kamenů. Hmm, takže tahali náklad po malejch kulatejch kamenech, ale neznali kolo. No, aspoň že znali kulatý kameny a uměli je používat jako kolo. A asi nějak vymysleli, jak to udělat, aby se jim ten malej kamen pod váhou 20-tunovýho balvanu nezabořil do země.

Taky mě zarazilo, že všechny tyhle stavby na Maltě jsou postavený bez malty. Malťani neznali kolo, kovy, a dokonce ani maltu, ale přesto nějak opracovali a dopravili na místo až 57-tunový kameny a poskládali je bez malty tak, že to dodneška stojí. Pak když lidi všechny tyhle věci objevili a vynalezli, tak už tak velký kameny nikdy nepoužívali, protože by to bylo moc práce. Připadá mi ten „historickej vývoj“ nějak divnej.

Na Maltě ale najdeme jeden ještě zajímavější výtvor, a tim je Hypogeum Hal Saflieni.

Je to třípatrovej podzemní komplex 11 metrů hlubokej o celkovej ploše 500 metrů čtverečních. Takže ty prostory jsou vytesaný ve skále, neboli tohle by bylo asi tisíckrát náročnější než všechny ty nadzemní chrámy dohromady. Opět datováno 3800-3000 BC, takže bez dlát, neboli měli k dispozici jen kameny. Kdo těmhle blbostem proboha věří?

Jelikož prostorů vytesanejch do skály v tomhle článku uvidíme hodně, bude dobrý si udělat nějakou představu o tom, co to obnáší. Když budete chtít vytvořit řekněme malou místnost o rozměrech 3x3x3 metry, tak musíte někam odklidit 27 metrů krychlovejch kamene, nebo spíš víc, protože tenhle objem to má jen vcelku. Jakmile se to rozdrobí, objem naroste. No a těch 27 krychlometrů by vážilo kolem 70 tun. Když takovejch místností máte padesát, je to 3500 tun kamene, kterej musíte odklidit.

A tady to údajně dělali tak, že mlátili kamenem do kamene. Podle Wikiparodie používali k tesání i další věci, jako například parohy. Vážně, parohy. Divim se, že nikdo nenavrhnul, že ty prostory vykousali zubama – ty jsou aspoň tvrdší než parohy, takže by to technicky vzato dávalo víc smyslu.

Jinými slovy, bylo by to nepředstavitelný množství práce, nebejt toho faktu, že celej tenhle příběh je evidentně hovadina. Je úplně jedno, že tam možná nějaká jeskyně původně byla – opracovanýho prostoru tu vidíme až až, a udávanejma metodama je to naprosto nereálný.

Další vtip je teorie o účelu, která samozřejmě začala slovem „hrobka“. Pravda je, že se tu našly zbytky 7000 lidí, což je o dost větší úspěch než v pyramidách, kde se nenašly zbytky vůbec nikoho. Všechny nalezený kosti byly ale ženský, což bylo podezřelý. Takže se usoudilo, že tam byly pohřbívaný kněžky, věštkyně a podobně. (Osobně bych navrhoval „hřbitov neposlušnejch manželek“, aby to bylo zajímavý.)

Jenže i tahle teorie nakonec padla, protože tam neni ani jeden opravdovej hrob a ty kosti byly poházený všude okolo, dokonce i smíchaný se zvířecíma. Takhle by se asi ke kněžkám nechovali. (Na druhou stranu k neposlušnejm manželkám určitě jo, takže moje teorie obstála líp.) Takže se to ukončilo s tim, že teda nikdo neví (protože neposlušný manželky žádnýho odborníka nenapadly) a momentálně žádná všeobecně přijímaná teorie neexistuje.

Struktura tunelů je vymyšlená tak, aby světlo pronikalo až do spodních pater. Navíc je tam uprostřed tzv. Věštecká komora, odkud hlubokej hlas rezonuje celym prostorem. Taky vás fascinuje, jak primitivní společnosti po celym světě vykazujou podezřelý známky nedostatku primitivnosti?

Sardinie

Na italskym ostrově Sardinie je nekropole Anghelu Ruju, který se taky říká Domus de Janas, neboli domečky víl. Jsou to desítky podzemních prostor, vytesanejch do skály. Datovaný jsou 3200-2800 BC, takže podobně jako Hal Saflieni. Samozřejmě jsou ale datovaný tim, co se v nich našlo, a před tim tam mohly bejt tisíce let opuštěný.

Zajímavý jsou i tim, že většina těch prostor je dost těsná a vede do nich jen malý okýnko, kterym se člověk stěží protáhne. Když byly objevený, lidi museli některý vchody částečně rozbít a rozšířit, aby se tam vůbec dostali. Takže o to náročnější by muselo bejt to vyrobit tesáním.

Tady se můžete podívat na video dvou nadšenců, kteří to prolejzaji a natáčí. Pani se v jednom průchodu zasekne a chvíli jí trvá, než se dostane ven. Potom vtipkuje, že proto se tam našly ty mrtvoly, protože lidi vlezli dovnitř a nemohli se dostat zpátky ven. Což podle mě stojí za zamyšlení!

Itálie

V Itálii se najde spousta polygonálních megalitickejch zdí. Řekové jim říkaly kyklopský zdi, protože si mysleli, že je museli postavit obři.

Mainstream razí teorii, že je postavili Římani, ačkoliv je evidentní, že Římani stavěli na nich a kolem nich úplně jinym stylem (překvapivě typickym pro Řím), a pro tvrzení, že tyhle zdi jsou dílo Římanů jednak neexistuje žádnej důkaz a jednak to nemá žádnou logiku. Římani takhle nikde nestavěli. Kromě toho, kdyby to stavěli oni, tak by to Řekové věděli a neříkali by tomu kyklopský zdi.

Každopádně je jich zatraceně hodně po celej Itálii a klasicky tu vidíme na mnoha místech pokročilej a náročnej styl z různotvarejch kamenů bez malty vespod a jednodušší styl na vrchu – neklamná známka „pokroku“. Víc si toho můžete prohlídnout třeba tady. A abych ten článek moc nenatahoval, přeskočim Španělsko, na jehož kyklopský zdi se můžete podívat na těch samejch stránkách.

No a samozřejmě ke kyklopskejm zdem potřebujete do sady nějaký ty podzemní prostory vytesaný do skály, protože lidi neměli Internet a nudili se, takže tady je hypogeum v Torre Pinta:

Napravo si ho prohlíží Lara Croft a hledá, co by ukradla.

Řecko

V Řecku najdeme například megalitickou zeď na kopci Pnyx:

I tady řádili kyklopové. Zapamatujte si ty kameny, protože podobný uvidíme někde jinde.

Portugalsko

Centum Cellas je podle Wikiprdů římská vila. Protože zjistili, že ji v nějakej době vlastnil nějakej Říman, a asi byli líní přemejšlet, kdo jinej to moh postavit, tak to zase padlo Římanům. Po pravdě řečeno, po nějakej době člověk začne mít pocit, že to snad nemůže bejt nekompetence archeologů, ale musí to bejt nějakej záměr. Je to totiž jak podle šablony a přehlížej se znova a znova očividný nesrovnalosti.

Sami Wikiprdi říkaji, že je to postavený ze žulovejch kvádrů, což je pro Evropu neobvyklý. Pokud ale vim, Římani byli v Evropě celkem dost obvyklí a měli svůj stavební styl a tohle se mu nepodobá. Takže plácnout, že to postavili Římani, když se budova sama datovat nedá a Římany to nijak nepřipomíná, je celkem zvláštní.

Vidíme tu vysokou přesnost opracování a kvádry různejch velikostí, který se zařezávaj do jinejch, stejně jako rohový kvádry perfektně vytesaný do „L“. Neboli typickej „starej“ styl, kterej žádná nám známá kultura, včetně Římanů, nepoužívala. Jenže když jste autoritáři a musíte se vejít do hranic, který vám stanovily autority, tak se holt pravdy nedoberete.

Svatyně Panoias je jak vystřižená z Peru. Jestli vám tohle nepřipomíná Sacsayhuaman, Chinchero, Qenko atd., tak jste asi nedávali pozor.

Co to dělá v Portugalsku? Těžko říct. Odporníci tam našli nějaký latinský a řecký nápisy, řekli, že to bylo postavený ve 2. století, a šli na oběd, jako by to bylo normální.

Většina Wiki článku se vyžívá v krvavejch obětech, o kterejch jsou ty nápisy. Že to tak někdo někdy používal, asi neni nutný moc zpochybňovat (ale stejně pro jistotu zpochybňujte úplně všechno z oficiálních zdrojů), ale to neznamená, že to za tim účelem bylo vytvořený. Rozhodně tahle konstrukce vypadá v Portugalsku docela divně a ta očividná podobnost s Peru by měla člověka donutit k zamyšlení. Těžko ale říct, kolik toho, co denně chodí kolem nás, jsou opravdu lidi, se schopností myslet.

Irsko

Newgrange je prehistorickej monument datovanej kolem 3200 BC, takže podle OV jeden z nejstarších na světě, údajně starší než Stonehenge a VP (samozřejmě při naprosto špatnym datování SH a VP).

Co tu vidíme? Kromě toho, že celkově tu máme asi 200 tisíc tun kamene, je monument obklopenej obříma šutrama o váze 5-10 tun. Všimli jste si, že kdykoliv se dostaneme před 3000 BC, lidi už tohle všechno dokázali? Podle údajů z OV tu nikdy nebyl žádnej vývoj. Ty nejstarší stavby už obsahovaly opracovaný kameny o váze minimálně 10 tun (často několikrát víc), dopravený kdo ví odkud, kdo ví jak.

Bosna

Jen tak rychle sem hodim kyklopskou zeď v Daorsonu v Bosně…

Asi neni co k tomu říct. Vidíte to sami.

Kavkaz

Na Kavkazu se před 5 tisíci lety lidi taky nudili, takže je podobně jako všude jinde na světě, ale nezávisle na ostatních, napadlo odloupat od skály veliký kameny, bronzovejma dlátama je opracovat třeba do oblouku, poskládat z nich domeček, vepředu vyvrtat díru, a navrch dát ten nejtěžší kámen.

A jelikož to bylo tak jednoduchý a měli hrozně volnýho času, tak jich na území Ruska a Abcházie postavili tři tisíce. Tolik jsme jich aspoň zatim našli, ale nachází se pořád další. Říká se jim dolmeny.

Když se lidi nudili hodně, tak tu spodní část vydlabali z jednoho kamene:

Protože proč ne. Nic lepšího na práci stejně nebylo, ne? Takhle měli celej život co dělat.

Turecko

Přesuneme se do Turecka a chvíli tam zůstaneme, protože tam je toho fakt hodně. V prvním díle – ne, vlastně v nultym díle – jsme si řekli o Gobekli Tepe, považovanym za nejstarší archeologický naleziště. V posledních letech bylo ale prozkoumaný Karahan Tepe, který je údajně ještě starší.

Ještě asi neni jasný, co a jak (nebo jestli je, tak archeologové nejspíš debatujou o tom, jak hodně by o tom měli lhát), takže se neví, o kolik je starší, ale i z mainstreamu se ozvalo, že starší nejspíš je. A pro jistotu podobnejch nalezišť jako GT a KT je v okolí ještě asi 12. (Archeologové se do nich ale moc nehrnou, protože co kdyby našli něco, co najít nechtěji? Už takhle je k smrti děsí, že se jim počátek civilizace posunul o 6-7 tisíc let zpátky a pár lidí si toho všimlo.)

Tahle zvláštní komnata se zlověstnou hlavou zírající ze zdi je celá vytesaná do skály, což, jak už víme, bronzovejma majzlíkama nehrozí. Z toho, co jsem viděl, ale Tepáci, stejně jako Malťani, bronz stejně nemaj povolenej a musej se spolýhat na pazourek. (K čemu ten vynález bronzu vlastně byl dobrej?)

Každopádně obě Tepe nám řikaji, že jakoukoliv jinou stavbu můžeme v pohodě posunout o pár tisíc let zpátky, protože už 10k BC lidi uměli vytesat místnost do skály, stejně jako opracovat a přemístit 50-tunový kameny, ať už to dělali jakkoliv.

Mimochodem další místo, o kterym se tvrdí, že je starší než Gobekli Tepe, je Boncuklu Tarla. Nějak se nám ta historie pomalu vymyká z rukou, ale naštěstí televize udržuje většinu populace v retardovanym transu, takže o tom skoro nikdo nic neví.

V Turecku je spousta pozůstatků Chetitský říše. Tohle je Yazilikaya, též známá jako Midasovo město:

Údajně zhruba ze 7. století BC. V okolí je hromada dalšího tesání:

Lýkijský hrobky v Dalyanu:

Prohlídnul jsem si těch fotek hodně, ale ať koukám, jak chci, nevidim tam žádnou přístupovou cestu, tak by mě zajímalo, jak to dělali. Jestli se tam provrtali odněkud vnitřkem, nebo to byli horolezci, nebo tam kdysi byly dřevěný schody, který nepřežily, nebo si jen postavili lešení… Každopádně výslednej efekt je takhle dost dobrej.

Lýkijský hrobky v Myře:

Fascinuje mě, kolik energie všichni všude vyplejtvali na hrobky a chrámy, zatimco domečků, kde bydleli, se zdaleka tolik nenašlo. V Turecku je spousta dalších hrobek, chrámů a klášterů vytesanejch ve skále, který asi nemá smysl vyjmenovávat, hlavně v oblasti Kappadokie:

Něco z toho jsou snad i obyčejný domy, tak občas měli i kde bydlet, ale museli tesat skoro nonstop.

Archeologický naleziště Alaca Hoyuk má hrobky datovaný do třetího tisíciletí BC. Brána se sfingama je datovaná kolem 14. století BC.

Sfingy jsou každá vytesaná z jednoho kamene a můžou vážit kolem 15 tun. Máme tu zase několik stylů stavby, a copak to tu nenajdeme?

Naše oblíbený zdi à la Peru. Samozřejmě OV nic nevysvětluje, všechno postavili stejný lidi, na Wikiprdii ty zdi neuvidíte, takže všechno OK. Že to pár lidí najde, se může ignorovat. Je to ale další ukázka super-náročnýho zdiva, podivuhodně podobnýho tomu v Peru.

Možná nejzajímavější jsou ale v Turecku podzemní města, s Derinkuyu v čele.

Tohle město je 85 metrů hluboký, má 15 tisíc ventilačních šachet, a PO tam kdysi žilo 20 tisíc lidí. Normální živí lidi! Žádný hrobky! Město má všechno, co město potřebuje. Víme, že bylo obydlený v 8. století BC. Oficiálně. Jestli tam někdo předtim bydlel na černo, tj. nezanechal stopy, nevíme. Takže se neví, kdy vzniklo. Za celou tu dobu se tam ale nic nezřítilo, takže vytesaný je kvalitně.

V chodbách jsou umístěný kulatý kamenný dveře, který se daj ovládat jen zevnitř a dá se jima tunel zatarasit. Pak by se přes ně zvenku těžko někdo dostal.

Nejúžasnější na tom je, že to celý bylo vykutaný bronzovejma dlátama. Aspoň teda podle OV. Kterej byste ani trochu neměli věřit. Ty statisíce tun kamene, který by bylo třeba vynosit (a někam uklidit), snad nikdo ani nespočítá (radši). Tenhle projekt by byl hodně náročnej i dneska.

To ale zdaleka neni všechno. Podobnejch měst je v Kappadokii kolem 40 a včetně jenom dvoupatrovejch asi 200. Kdo to všechno dělal? Jak? A kdy? Nevíme. Nedávno objevený podzemní město v Nevsehiru je podle předběžnýho průzkumu ještě o třetinu větší než Derinkuyu. Kaymakli je s Derinkuyu propojený kilometrama tunelů.

(Je možný, že na některejch z těch fotek je Kaymakli nebo nějaký jiný z těch měst, protože lidi si to pojmenovávaji, jak chtěji, a nedá se v tom nijak vyznat. Všechny tyhle města vypadaji hodně podobně.)

Gruzie

V Gruzii je klášter Vardzia, kterej byl svýho času taky plně vybavený podzemní město.

Má kolem 13 pater a jde do hloubky až 80 metrů. Mívalo až 19 pater. Část byla zničená při zemětřesení v roce 1293, a jen díky tomu dnes vidíme tohle:

Část skály se utrhla a některý místnosti jsou prostě přepůlený. Dřív nebylo město z dálky vůbec vidět.

Sýrie

Na území Sýrie, ale bohužel okupovanym sebrankou se jménem IsraHell, se nachází pevnost Nimrod. Údajně je ze středověku, ale jako obvykle tu máme jistý nesrovnalosti. Jako třeba, že některý části jsou postavený z 50-krát větších kamenů než jiný části a malokamenníci evidentně stavěli na základech od velkokamenníků.

Zajímavej je hlavně tenhle únikovej východ:

Celá tahle část je postavená z obřích, mnohatunovejch kamenů, který jsou na některejch místech opracovaný do nepravidelnejch tvarů a dost přesně seskládaný. Kolik z toho hradu tam stálo dřív a odkdy, už asi dneska těžko zjistíme. A tady máme tu podobnost kamenů se zdí na kopci Pnyx v Řecku, jak jsem upozorňoval.

Diův chrám v Hosn Suleiman, dřív známej jako Baetocaece, ukazuje ještě jasnější známky stylu 1.

Ohromný kvádry, nepravidelně vyřezaný, všechno přesný a žádná malta. A ještě ty největší dali nahoru, ačkoliv stabilita funguje spíš obráceně a tohle je víc práce – teda za předpokladu, že to děláte pracnym způsobem.

Dokonce tu máme i nějaký ty mysteriózní výstupky.

Moc tam toho nestojí, což je taky zajímavý, protože stavba tohodle typu vydrží hodně, takže to nejspíš buď zažilo nějakou velkou katastrofu, nebo to tam stojí hodně dlouho (a zažilo jich to víc). Wikiprdi se nezmiňujou o tom, že by to někdo záměrně zničil. (Po pravdě řečeno se tam nedočteme vůbec nic kloudnýho, což je samo o sobě podezřelý.)

Na ostrově Arados pak máme fragmenty další obří zdi, která obklopovala celej ostrov o rozloze 500×800 metrů. Byla 10 m vysoká a kameny jsou až 6 metrů dlouhý a 2 metry široký, což by znamenalo, podle tloušťky, tak 30-50 tun.

Neví se, kdo a kdy to postavil a proč z tak velkejch a těžkejch šutrů. No, ale proč ne, když víte, jak to udělat snadno?

IsraHell

V tunelu u Západní zdi najdeme Západní kámen o rozměrech 13.5 x 3.3 metrů a hloubce kolem dvou až 2.5 metru (neví se přesně).

Váha se odhaduje na 250-300 tun. Podle jinejch odhadů a měření je ale hloubka větší a váha až 500 tun. Ty kameny okolo a pod nim taky nejsou zrovna malý. Kdo? Proč? Jak? A co jsou sakra ty obdélníkový díry?

Jordánsko

Petra je pravděpodobně jedním z nejznámějších míst, který tady uvidíte. Do skály se tu tesalo ostošest. Celý město je vytesaný do stěn pískovcovýho kaňonu. Dvě nejnavštěvovanější a nejfotografovanější části jsou „pokladna“ a „klášter“:

Většina turistů přijde k pokladně, řekne „wow“, dvacetkrát si vyfotí to samý, a zase jdou domu. Čímž navštívili ani ne jedno procento z Petry. Ta se totiž táhne do vzdálenosti 12 kilometrů a je tam toho k vidění hafo.

Původně si archeoložci (to jsou archeologové s inteligencí nosorožce, čimž teda po pravdě řečeno trochu křivdim nosorožcům) mysleli, že je to jedna velká nekropole, protože jsou posedlí hrobkama. Trvalo jim nějakou dobu, než přišli na to, že je to taková zvláštní věc, který se řiká město. (Mimochodem ta „pokladna“ neni doopravdy pokladna, ale to je fuk.)

A nebylo to ledajaký město. Například měli geniální systém cisteren, přehrad, tunelů, nádrží a kanálů, kterej ve městě udržoval dostatek vody i v době sucha. Což je takhle na poušti celkem cool.

No a takhle tam z toho vykutali dlátama asi pět miliard tun (nebo tak nějak) tvrdýho kamene (ze kterejch, předpokládám, postavili ty hory okolo). To všechno se PO stalo „možná už v 5. století BC“, neboli to je nejvíc zpátky, co jim jejich představivost dovolila, takže si k tomu cvičně přidejte tak pět tisíc let zpátky a bude to dobrý.

Jsou tam i stavby, který nejsou ve skále, ale venku, jako chrámy a divadlo, který pojme přes 8 tisíc lidí. No a jako takovej bonus na závěr: odkryto je prej asi 15% Petry. Zbylejch 85% je pořád pod zemí a nedotknutejch.

Takže až se někdy pojedete podívat na Petru, prohlídněte si jí pořádně a třeba prozkoumejte něco ještě neprozkoumanýho. Je tam toho evidentně dost.

Saúdská Arábie

Saúdská Arábie je známá hlavně sekáním hlav, porušováním lidskejch práv, bombardováním Jemenu, a zafačovanejma turbanovejma humanoidama, ale najdou se tam i pěkný věci. 500 km jihovýchodně od Petry leží její ségra Hegra.

Hegra, mezi místníma známá jako Madain Salih, je Petře hodně podobná, akorát je tam pár takovejch osamělejších skal, jako vidíte na obrázku tý nejznámější části, Osamělýho hradu (Qasr Al-Farid). Hegra se, podobně jako Petra, táhne do vzdálenosti 13 kilometrů.

Zajímavý jsou známky eroze, která vypadá jako vodní:

Akorát jsme uprostřed pouště. Proč je spodní část domů rozteklá? Neviděl jsem žádný vysvětlení, ale neměl jsem moc čas hledat. Jestli někdo ví, ať se ozve.

No a tady vidíte jasný stopy po bronzovejch dlátech, že jo?

Na jihu Arábie ve městě Al Ukhdud najdeme ruiny, kde se opět mísí různý stavební styly, a na jednom místě stojí zbytky megalitický zdi:

Nezjistil jsem o tom celkem nic a vůbec najít nějakou slušnou fotku je poměrně těžký. V každym případě tu máme velký kameny přesně opracovaný do nepravidelnejch tvarů a stavbu bez malty, zatímco okolní zdi jsou z menších kamenů a s maltou, takže pochybuju, že tahle část byla postavená ve stejnou dobu, jako ten zbytek, kterej PO pochází z přelomu letopočtu.

Kuriozitou Arábie je kámen Al Naslaa. Měří asi 6 m na vejšku a 9 m na šířku, stojí na dvou malejch „podstavcích“, a uprostřed je přepůlenej dokonale rovnym řezem.

Nikdo neví, jak je tohle sakra možný. Někde jsem narazil na zábavně stupidní článek o tom, jak je to rozhodně přírodního původu a rozhodně za to nemůžou mimozemšťani! Autor nabízí tři možný přirozený vysvětlení. Jedinej problém s nima je ten, že zatimco vysvětlujou, jak se takovej kámen může rozpůlit (o čemž asi nikdo nemá pochyby, že je to možný), tak ani jedno nevysvětluje, jak je možný, že ten řez je přesně rovnej – což je ta věc, která tu vyžaduje vysvětlení.

Neboli vysvětlení je, že „to samo“, a že je to přesně rovný je prostě náhoda. „Vysvětlení“ jak prase.

Nakonec autor ještě uzná, že nevíme přesně, jak se to stalo, ale zároveň celou dobu tvrdí, že víme, že to bylo přirozenou cestou. Toho si všimněte, protože to je u podobnejch záhad běžný oficiální vysvětlení, ale je naprosto nelogický.

Když nevíte přesně, jak se to stalo, tak jak můžete do prdele vědět, že to bylo „přirozenou cestou“, když ještě navíc ani jedno to vaše „přirozený vysvětlení“ nic nevysvětluje?!

Článek začíná tvrzením, že to nebyli mimozemšťani, což bylo zřejmě jeho celou pointou, nicméně v tom článku neni absolutně nic, co by to tvrzení podpořilo, kromě toho, že si tim autor je jistej. A takhle to s oficiálníma „vysvětleníma“ bejvá celkem často.

Nutno podotknout, že ten přesně rovnej řez neni ta jediná nepravděpodobnost, kterou tu vidíme. To, že obě části stojí jen na malym podstavci, a oběma po rozdělení zůstala rovnováha a ani jeden nespadnul, je taky dost podezřelý. Pravděpodobnost, že se tohle stane nějakou přirozenou cestou, je extrémně nízká. Pravděpodobnost, že tu byl na návštěvě Obi Wan Kenobi, je možná o něco větší.

Nicméně když nevíme, tak je dobrý přiznat, že nevíme, a netvrdit s jistotou kraviny.

Írán

V Íránu je nekropole Naqsh-e Rostam, která se podobá některejm výtvorům, co jsme viděli v Turecku.

Kromě čtyř hrobek ve skále a nějakejch reliéfů je tu zajímavá i ta krychle, co vidíte na horním obrázku úplně vlevo. Tady je detail (zvětšete si):

Polygonální kameny, přesnost, žádná malta. Stavěli tak Peršani, kterejm je to připisovaný? Nemyslim si.

Spojený arabský emiráty

Další zajímavou stavbu z polygonálních kamenů najdeme v Emirátech:

Je to hrobka krále Hiliho (PO) v Hiliho archeologickym parku v Al Ain, datovaná do třetího tisíciletí BC. Takže bronzový dláta. Což vás určitě hned napadlo, že to na ně vypadá. Průměr je 12 metrů, vejška 4. Na severní a jižní straně je vchod. Hledal jsem všechny možný fotky, abych z nějaký strany našel nějakej opravdovej vchod, protože ty okýnka mi připadaly nic moc.

Nakonec jsem teda zjistil, že to funguje takhle. Aspoň se tu dá věřit, že je to hrobka a ne domeček.

Egypt

A dostáváme se konečně do Egypta, kde se tentokrát asi zdržíme nejdýl, protože tady buď měli laserový dláta z bronzu, nebo je to všechno úplně jinak. Minule jsme viděli, že Egypt nemá žádnej monopol na pyramidy, a ani jich tam zdaleka neni nejvíc, ale pokud jde o starý civilizace před třetím tisíciletím (neboli o ty, od nichž archeoložci odvrací oči), má toho Egypt k dispozici zatraceně hodně i bez pyramid.

Jak asi všichni ví, Egypťani z dob dynastií rádi po všem čmárali. Všude samý hieroglyfy. Jenže ve VP žádný nápisy nejsou, stejně jako na různejch jinejch místech. Podle všeho čmárání na zdi začalo až v určitou dobu. (Dalo by se asi úspěšně argumentovat, že čmárat po všem se začalo až když lidi ztratili schopnost telepatie, ale to ať si každej přebere sám.) Problém je, že Egypťani počmárali i spoustu těch věcí, co původně počmáraný nebyli.

Problém je to proto, že archeoložci datujou stavby podle těch čmáranic. A když tam žádný čmáranice nejsou, tak to datujou podle čmáranic na něčem poblíž. Což se může při nedostatku přesnějších indikací zdát jako smysluplná metoda, ale zároveň je třeba mít na paměti (což archoši rozhodně nemaj), že takový datování stojí na skoro stejně vratkejch pilířích jako covid pandemie.

Pro nás z toho vyplývá, že to, že je na něčem napsáno Ramsesse II, ještě neznamená, že celej ten artefakt pochází z jeho doby. Můžeme se jen s relativně vysokou pravděpodobností domnívat, že ten nápis tam byl načmáranej za jeho vlády.

Většina lidí si nejspíš ze školy pamatuje, že sfinga měla původně hlavu kočky a nějakej faraon ten obličej nechal přetesat na svůj. Což je jednak oficiální přiznání, že se konaly pozdější změny a panovníci si „přisvojovali“ něco, co vytvořil někdo jinej, jednak oficiální přiznání toho, že podle povrchních úprav se nedá nic datovat, a kromě toho nám to neřiká nic o tom, jestli ta úprava proběhla na něčem, co tam stálo sto let, nebo na něčem, co tam stálo pět tisíc let.

Takže kámen se datovat nedá a čmáranicím a povrchovýmu otesávání se nedá věřit, protože mohlo vzniknout o jakoukoliv dobu pozdějc, než ta stavba. Což samozřejmě neplatí jen v Egyptě.

Sfinga je ze stejný doby jako VP, ale na rozdíl od ní neni poskládaná z kvádrů. Je vytesaná z jednoho kamene. (Všechny známky cihlovitosti jsou z pozdějších rekonstrukcí a renovací.) Což znamená, že všechen ten prostor kolem ní musel bejt odklizenej, aby zůstala jen ta kočka. Prej bronzovejma dlátama. Sfinga je 73 metrů dlouhá a 20 metrů vysoká. Uvěřitelný? Nechám na vás.

Osobně si myslim, že sfinga a VP jsou zhruba 10 tisíc let starý, nebo víc.

Další známou atrakcí je Nedokončenej obelisk, kterej se svojí váhou vetřel mezi ty z Baalbeku a dostal se do top 5 největších na světě.

Je 42 metrů dlouhej, 2.5×4.4 m ty další rozměry a vážil by asi 1100 tun. Nepoužil se zřejmě proto, že z nějakýho důvodu prasknul, ale je zvláštní, že tam údajně ležel tisíce let a nepoužili ho na nic jinýho.

Odporníci tvrdí, že byl opracovanej kamenama, a pro ilustraci tam vedle toho obelisku je na velkym kameni pár těch menších, jakejma se to údajně opracovávalo.

Turisti si teda můžou vyzkoušet, jak to má fungovat. Samozřejmě každej, kdo si to vyzkouší, zjistí, že po pár minutách mlácení kamenem do kamene ho bolí ruce jako kráva (pokud to teda tak dlouho vůbec vydržel) a opracoval velký kulový.

Na což je reakce odporníků, proti vší logice, něco jako, „Vidíte? A Egypťani to takhle dělali den za dnem, rok za rokem, pořád! To byli machři!“

No nevim, řek bych, že by spíš museli bejt magoři, aby to dělali takhle. Ale Egyptrologové nás vesele egyptrollí svejma blábolama dál.

Tenhle obelisk je ale vůbec všelijak podezřelej. V první řadě, co tam dělaj tyhle otlačeniny jak od nějakejch pytlů s cementem? To má jako bejt výsledek opracovávání? Co by to bylo za divnou metodu? To nedává smysl.

A proč jsou ty samý otlačeniny na skále vedle? Tam si jako zkoušeli opracovat skálu, aby věděli, jestli jim půjde opracovat ten obelisk? A proč jsou ty otlačeniny na obelisku rozmístěný tak náhodně a nesmyslně?

Jestli to jsou známky nějakýho opracování, tak nejsou ani od kamenů, ani od dlát, ale od něčeho úplně jinýho. Ve skutečnosti to ale vůbec nevypadá jako výsledek opracování.

Narazil jsem na informace o tom, že než se tenhle obelisk stal populárním, tak všechny jeho popisy v literatuře udávaly dýlku 30 metrů nebo míň. Teď má ale přes 40. I ty ostatní rozměry se zvětšily. Jak je to možný?

Existuje teorie, že se někdo rozhod ho zvětšit (aby to byla dobrá turistická atrakce jakožto největší opracovanej kámen na světě, což do objevení těch v Baalbeku byl) tim, že na to lil beton, kterej se těžko rozeznává od žuly. V podstatě je to odlejvaná žula. K tomu se ještě dostaneme později.

Pak by se dalo spekulovat o tom, že tam měli naskládaný nějaký ty pytle, když to ještě nebylo pořádně ztvrdlý. Beru to jen jako teorii, ale ty vytlačeniny jsou rozhodně konzistentnější s touhle teorií než s teorií, že je to výsledek opracování.

Jistý je, že mlácení žulou do žuly (nebo nějakym jinym kamenem stejný tvrdosti, protože diamantama do toho nemlátili) je jako metoda opracování 40-metrovýho kamene totální kravina. A bronzový dláta jsou ještě horší.

V Asuánu se najdou další věci, který vrhaji stín pochybností na bláboly OV, ale na to tu už neni prostor.

V Luxoru máme jinej obelisk, kterej je jednim z mnoha příkladů něčeho, co v zemi lidí, kteří opracovávaji kámen bronzovejma dlátama a kamenama stejný tvrdosti, nemá co dělat. Je 22.5 m vysokej, vytesanej z jednoho kamene, a váží 227 tun. Opět je to asuánská žula, takže import ze vzdálenosti 160 km.

Původně byly dva, ale jeden ukradli Francouzi a machrujou s nim v Paříži. Což ukazuje, jak lidstvo zdegenerovalo od dob, kdy ty věci byly postavený. Ještě že ty pyramidy jsou tak velký a těžký. Jinak by je taky někdo ukrad a přestěhoval třeba do USA. (Hrozná představa.)

Jsu tu i další obelisky z jednoho kusu kamene, 21-metrovej připisovanej Thutmosovi I (vlevo) a 29.5-metrovej připisovanej Hatšepsut (vpravo), druhej nejvyšší stojící na světě, opět z asuánský žuly, o váze kolem 350 tun. Že se tomu připisování nedá věřit, snad neni třeba připomínat.

Ten největší (32 metrů a přes 400 tun) ukradli Římani a v 16. století na něj jeden retardovanej papež nechal přidělat kříž. Dá se předpokládat, že v dalekej budoucnosti retardovaní archeoložci řeknou, že ten kříž a ten obelisk pochází ze stejný doby a budou ten obelisk datovat podle toho kříže. Protože takhle očividně funguje archeologie.

V Luxoru je pak například i tahle padlá socha:

Opět stejná situace – jeden kus asuánský žuly, akorát tahle socha vážila kolem 1000 tun, takže podobně jako ten nedokončenej obelisk a ten slavnej kámen v Baalbeku. Tady se můžete podívat na video s detailama sochy a pár informacema.

Pak tu máme třeba Memnonovy kolosy před thébskou nekropolí. Každej váží asi 720 tun a jsou z kvarcitu, kterej je ještě o trochu tvrdší, než žula. Jsou asi 18 metrů vysoký a bejvaly ještě vyšší.

Původně jsou z velkejch bloků, dopravenejch 675 km z okolí Káhiry. Levá socha je z jednoho kusu kamene. To, co vidíte na tej pravej, je římská rekonstrukce z menších kvádrů. Protože – chápete – Římani byli mnohem pokročilejší než Egypťani a měli mnohem lepší nástroje, tak to museli dělat z menších kamenů, aby to na ně nebylo moc těžký. Což je mimochodem vzorec, kterej vidíme po celym světě – rekonstrukce v primitivnějším stylu než původní stavba.

Turistka v popředí nám ukazuje, jak kameny levitovaly na místo, než to Římani začali tahat hrubou silou. (Turistka byla vzápětí po zásluze odvlečena do nejbližšího blázince a historie byla zachráněna.)

V Abu Simbel jsou dva chrámy vytesaný do skály. Bronzovejma dlátama, PO.

I děti se tomu smějou.

Zajímavostí je, že ty chrámy byly v 60. letech přemístěný o 200 metrů vedle, aby nebyly zatopený. Museli to rozřezat na 20-tunový kusy, přetahat jeřábama a sestavit na vejš položenym místě. Trvalo to 4 roky. Vytesaný dlátama to PO bylo za 20 let.

V nilskej deltě je archeologický naleziště Tanis (což se prej česky jmenuje Džanet), kde najdeme další obří kameny z asuánský žuly, ačkoliv jsme 900 km od Asuánu.

Vpravo dole vidíte nohu sochy, která byla opět z jednoho kamene. Ten kámen vlevo dole bude zas mít tak aspoň 40 tun. Žádná malta, kameny vykousaný tak, aby do sebe zapadly… známe.

Jsou tu taky všude vidět známky nějaký ohnivý katastrofy. Jednak je to tu popadaný a rozházený všude možně, a jednak jsou ty kameny zřetelně sežehnutý.

No ale posuneme se k těm opravdu zajímavejm věcem.

Jedním z nejpodivuhodnějších míst v Egyptě je Serapeum v Sakkaře. Tady najdeme 24 ohromnejch černejch boxů/sarkofágů z kvalitního tvrdýho kamene, na kterejch by si bronzový dláta leda tak vylámaly zuby.

Každej box je ve svojí vlastní místnosti, s víkem má rozměry kolem 2.5x3x4 m, a váží někde kolem 60-100 tun. Samotný víko má 24-30 tun, takže s nim hned tak někdo nehne. Zavírání a otvírání by samo o sobě vyžadovalo hodně síly, s tim, že v tomhle stísněnym prostoru je dost těžký využít síly třeba 100 lidí. A to je jen posunutí víka. Někdo ho musel dát na ten sarkofág, a hlavně tam někdo musel dotáhnout ten sarkofág.

Všechny sarkofágy se vyznačujou extrémně vysokou přesností opracovanosti a vyleštěnym povrchem. Perfektně rovný, vyleštěný plochy, perfektní pravý úhly a perfektně ostrý hrany. Přesnost je tak vysoká, že zavřenej sarkofág je hermeticky uzavřenej, neboli vzduchotěsnej.

Podle OV byly ty sarkofágy určený k pohřbívání bejků Hapi a vyrobený jen pár stovek let před našim letopočtem. Tahle teorie je tak retardovaná, že by člověk brečel, a některý další detaily jsou ještě stupidnější.

Nejdřív se podíváme na ty bejky. Jak už jistě tušíte, ani v jednom sarkofágu nebyl nalezenej žádnej bejk. Bejci byli pohřbíváni v hrobech v Serapeu, ale v sarkofágu žádnýho nenašli. Jak už taky jistě tušíte, odporníci to svádí na zloděje. Protože jak jinak.

Všechny boxy kromě jednoho měly odsunutý víko, jak to vidíte na fotkách. Takže je to jasný – přišli zloději, (potmě) odsunuli to 30-tunový víko, vytáhli odsud mumii bejka, a rychle s ní utekli, než je někdo chytí. Normální, ne?

Do OV hází vidle i fakt, že když bylo Serapeum v 19. století objevený, jeden box byl zavřenej. Páni objevitelé se chtěli podívat, co že je vevnitř. Krátká porada odhalila, že s tim víkem nikdo nehne, tak se rozhodli udělat v tom díru s pomocí střelnýho prachu. (Protože, víte, byli mnohem pokročilejší než lidi, co to tam donesli a tim víkem to zavřeli.) Takže to odbouchli a… našli uvnitř bejka? Prdlajs. Nenašli tam nic.

No a ohledně toho datování, odporníci to samozřejmě datovali podle těch čmáranic na bednách.

Jenže jak vidíte, ty čmáranice jsou ve srovnání s kvalitou samotnejch boxů na úrovni tak tříletýho dítěte, takže teorie odporníků, že to tam vyškrábali ti samí lidi, co vyrobili ty sarkofágy, ja naprosto idiotská. Na těch vyškrábanejch čarách, který se jim ani nedařilo dělat rovně, ale vidíte, co že dokázaly ty dláta. Takhle vypadá práce dlát na žule! Představa, že ta samá technologie vyrobila ty sarkofágy, je opravdu neskutečně hloupá.

Pokud jsou ty čmáranice datovaný do prvního tisíciletí BC, můžeme si bejt jistí, že ty boxy tam tou dobou už hodně, hodně dlouho ležely a dynastickej Egypt s tim neměl nic společnýho. Boxy vyrobil někdo na mnohem vyšší úrovni pro neznámý účely, a teprv dynastičtí Egypťani v Serapeu začli dělat krávoviny jako pohřbívání krav.

Tady se můžete podívat na 10-minutovou exkurzi Serapeem s trochou povídání (tentokrát i s překladem):

Zajímavý je si představit, jak by tam bronzová kultura ty sarkofágy dostávala. V první řadě jsou buď z Asuánu nebo nějaký jiný vzdálený lokace, protože v okolí Sakkary je k dispozici jen vápenec. Takže opět doprava na velkou dálku. Větší sranda je to ale uvnitř Serapea.

Jeden z těch boxů zůstal stát v chodbě. Venku se dá ještě představit si, jak ho táhne stovka lidí. Tady ale vidíte, že místa pro sto lidí tu moc neni. A ještě ty tunely maji zatáčky. Ta krabice tady s bídou vůbec projde. A pak musí bejt uložená do komory, která je o 2 metry níž, než ta chodba.

Tenhle box, co zůstal v chodbě, je navíc opracovanej jen nahrubo. Což znamená, že to dodělávali až na místě. K čemuž je zajímavý to, že celý tohle místo je pod zemí a nebylo tam žádný světlo a nikde nejsou stopy po sazích od pochodní, jako v jinejch podobnejch podzemních chodbách.

Serapeum jasně ukazuje ten obrovskej rozdíl ve schopnostech mezi kulturou hieroglyfickejch grafiťáků a kulturou výrobců těch sarkofágů.

Další kuriozitou na programu je chrám Osirion v Abydosu.

Chrám je celej pod úrovní okolní země a je zcela evidentně postavenej ve stylu 1, kterej je pro většinu Egypta netypickej (ale už jsme viděli obložení Menkaureovy pyramidy). Máme tu ohromný kvádry – sloupy chrámu váží kolem 50-60 tun. Máme tu samozřejmě extrémně přesný opracování a stavbu bez malty.

Máme tu rohy kamenů zařezaný do jinejch kamenů a k tomu opět ty mysteriózní výstupky. A samozřejmě místo měkčího vápence, kterej je všude okolo, tu máme žulu z Asuánu, vzdálenýho asi 350 km.

Moje prvotní reakce byla „zeď jak v Peru“, ale v tomhle bodě už jsem takovejch zdí viděl tolik, na tolika různejch místech, že to Peru jaksi ztratilo ten monopol. Ta podobnost je ale každopádně zřetelná.

Zajímavej je i způsob, jakym jsou ty trámy pospojovaný se sloupama.

A jak vidíte, nikde tu nenajdeme žádný hieroglyfy, který dynastičtí Egypťani flákali na všechno, co mohli. Neboli tu máme všechny možný známky toho, že tenhle chrám nemá s dynastickym Egyptem vůbec nic společnýho. Zato má něco společnýho s kulturou, jejichž schopnosti převyšovaly naše dnešní.

Ačkoliv je Osirion v Egyptě téměř unikátní, je tu ještě jeden chrám, kterej vypadá prakticky stejně. A stojí v Gíze přímo před sfingou – přesněji řečeno hned vedle chrámu sfingy, kterej je hned před ní. Je to Rachefův Údolní chrám.

Stejně jako v Osirionu jsou tu masivní sloupy, i když tady o něco menší, ale zase ty zdi jsou z mnohem větších kamenů než v Osirionu, některejch vážících až přes 100 tun. (Prostě je na čase si přiznat, že v Egyptě stotunový kameny lítaly vzduchem, protože jinak by tam lidi nedělali nic jinýho než tesali a tahali pískem absurdně velký šutry.) I tady je to postavený z velký části ze žuly z Asuánu, což je evidentní v kontrastu s vápencem, kterej vidíte v horních částech a je podstatně zvětralejší.

A stejně jako v Osirionu a VP, ani tady nejsou žádný čmáranice na zdech, což je známka pre-dynastický starobylosti.

A samozřejmě tu jsou ty typický „peruánský“ zdi, včetně těch vnitřních rohů.

Mezi VP a sfingou se nachází vchod do Usirovy šachty, což je třípatrovej podzemní komplex.

Nalevo je vchod, napravo šachta mezi první a druhou úrovní (neboli šachta B).

Na první úrovni je větší, nerozdělenej prostor. Na druhej úrovni je podobně velkej prostor, ale z něj vedou vchody do 6 dalších místností. Ve dvou z nich jsou černý sarkofágy, podobný těm v Serapeu. Takže tady se ještě ke všemu musely dostat dolu šachtou, do který se rozměrama sotva vejdou, když jsou postavený na vejšku. Podle jedný analýzy je jeden ze sarkofágů z dacitu, což je vulkanická hornina, která se nenachází nejen nikde v Egyptě, ale ani v celej Africe.

Na třetí úrovni je opět jedna velká místnost, která je prakticky pořád zatopená. Kdysi se někdo pokoušel asi rok odtud tu vodu vypumpovat, aby ten spodek šachty moh prozkoumat, ale nepodařilo se, takže je tu zásobárna vody pro Gízu. Dno je 60 metrů pod povrchem.

Ze třetí úrovně vedou tunely do okolí a nikdo neví, jak daleko, neboť jsou z velký části zhroucený. Bylo prozkoumáno (hlavně pomocí robotů) přes 45 metrů, ale nebyl to konec – jen se dál nedalo dostat. Spekuluje se, že tunely vedou až pod sfingu. Kromě toho se několikrát větví a rozbíhaji do různejch směrů.

Kdo a jak vytesal tenhle 60 m hlubokej podzemní komplex do kamene? Bronzovejma dlátama to nebylo.

Stejně tak se dá pochybovat o použití bronzovejch vrtaček v Abu Gorab, Abusiru, Karnaku a na dalších místech.

V Egyptě máme, podobně jako v Puma Punku v Bolívii, spoustu perfektně vyvrtanejch děr různejch rozměrů v žule. Průměr některejch vrtů je až 20 cm a řez žulou je naprosto čistej.

Podle OV je tohle všechno výsledek použití bronzovejch trubek, vody a písku.

Dokážete si představit, jak tohle někdo vrtá ručně bronzovou trubkou? Tady je navíc vidět, že tloušťka tý trubky je menší než u dnešních jádrovejch vrtaček.

Technickej odborník Chris Dunn tyhle vrty analyzoval a došel k závěru, že ten nástroj, ať už to bylo cokoliv, postupoval o 2 mm za otáčku, což je asi 500-krát efektivnější než naše dnešní nástroje.

Otázka je, jestli se to dělo při normální tvrdosti kamene. Pokud dokázali ten kamen nějak změkčit, změnit dočasně jeho molekulární strukturu, pak by se daly použít klidně i ty bronzový trubky a mohlo to jít celkem dobře. Při normální tvrdosti kamene by ale bylo třeba brutálního tlaku a bronz by se ostrouhával desetkrát rychlejc než ten kámen.

Tady máme navíc ukázku něčeho, co vypadá jako produkt vysoce efektivní pily:

Rozhodně to nevypadá jako práce jakýhokoliv dláta, protože jsou tu pravidelný paralelní drážky po celej dýlce řezu, což dláto prakticky nemá jak udělat. Vypadá to, že tim projela cirkulárka o průměru možná 6 metrů. Uniformita toho řezu je úžasná.

Stejně jako v Puma Punku tu máme vrty a řezy, který by byly náročný i s dnešní technologií, která je tisíckrát efektivnější než co měli k dispozici dynastičtí Egypťani.

Můžeme se na to podívat z pohledu otázky „proč taková přesnost?“ K přesnosti můžou bejt dva důvody – buď opravdu potřebovali, aby to bylo takhle přesný, nebo měli postup, kterej prostě produkoval přesnost tak jako tak. Druhá varianta by znamenala, že to rozhodně nebyly dláta.

Pokud to byly dláta, tak na co potřebovali si s tim dát takovou hroznou práci, aby to bylo takhle přesný? Tady je třeba chápat ten nepoměr mezi vynaloženým úsilím a efektem. Na to vypilování k dokonalosti je totiž třeba mnohem víc úsilí než na tu hrubou práci, ačkoliv ta hrubá práce zajistí 95% toho odstraňování materiálu. Neboli s polovinou úsilí by se dalo udělat něco normálně použitelnýho.

Opracovat něco hrubě je jednodušší a rychlejší, než dostat se od hrubýho opracování k vypilovanej dokonalosti, ačkoliv to hrubý opracování vypadá, že máte 95% práce hotový. Jinými slovy, když budete chtít z cihly udělat půl cihly, tak odstranit 45% cihly vám bude trvat 5 vteřin. Tim máte na první pohled 90% práce hotovo, ale byla to ta nejjednodušší část. Odstranit nahrubo další 4% už bude trvat dýl, protože to vyžaduje nějakou přesnost a opatrnost. A to poslední procento, tj. obrousit tu ulomenou stranu cihly, aby byla rovná, to bude trvat nejdýl. A čim větší rovnost a hladkost tý strany potřebujete, tim dýl to potrvá.

Takže tady vyvstává otázka, „Jak dobrý potřebujete, aby to bylo, a kolik času se vám vyplatí tim strávit?“ A nějak si nedokážu představit, na co Egypťani potřebovali takovou přesnost, že by se jim vyplatily ty extra tisíce hodin debilní práce s dlátama.

Kromě toho, hrubý opracování je v možnostech hrubejch nástrojů, tj. těch jedinejch, co v dynastickym Egyptě měli. Ta přesnost, co tady vidíme, ta primitivním nástrojům prostě vůbec neodpovídá, bez ohledu na vynaloženej čas. Jediný rozumný vysvětlení toho, co tady vidíme, je, že to dělali úplně jinak. (A tudíž buď nebyli tak primitivní, jak se říká, nebo to dělal někdo jinej než Egypťani dynastií.)

V Sakkaře jsou ruiny, kterejm se řiká Bezhlavá pyramida. Je tam převážně hromada bordelu, ale mezi tim se tam válí nějaký dveře od trezoru.

Aspoň tak nějak to vypadá, ale je to víko od sarkofágu. Kusy sarkofágu jsou tam vedle na hromadě, ale hlavní část se nenašla. Na první pohled je vidět, že je to tam jak pěst na oko. Mezi zvětralym vápencem to vypadá, jak když tam spadlo něco moderního.

Z toho je evidentní, že to pískovcový víko je mnohem tvrdší než ten vápenec okolo, a že by teda bylo mnohem víc práce to přesně opracovat.

Ale jak vidíte, přesně opracovat se to někomu zase podařilo, včetně profesionálního vrtání. Tady se můžete podívat na kolekci fotek z Bezhlavý pyramidy a na přesnost opracování tohodle víka a zbytků sarkofágu. Stojí to za to.

V Egyptě se toho najde opravdu velký množství, co nezapadá do bronzovýho narativu, jak na všech těch slavnejch místech, tak na mnoha míň známejch, jako ostrov Elefantina a podobně.

Egypt zakončíme připomínkou všech těch helikoptér, vznášedel, tanků, žárovek a dalších divnejch věcí, co nám tam namalovali na zdi.

Etiopie

Etiopie má 11 kostelů vytesanejch ze žulový skály ve městě Lalibela.

Nejznámější je tenhle, ve vyhloubenym prostoru o rozměrech 25x25x30 metrů.

Postavit všech 11 prej trvalo 24 let. Což by znamenalo, že z jednoho odklízeli tak 5-10 tun žuly za den.

Historici jim opět povolili pouze kladiva a dláta.

Takže si asi dost mákli.

Ve městě Axum najdeme několik obelisků, který patří mezi největší na světě. Ten hlavní měří 24 metrů, je ze žuly, a váží 160 tun.

Druhej obelisk o kus vedle má 21 metrů a ten zhroucenej byl největší, s vejškou 33 metrů.

Na místě je i několik dalších, menších, plus nějaký podzemní prostory.

Zdi v podzemí taky vypadaj poněkud „podezřele“.

Abuna Yemata Guh je kostel, ke kterýmu se dostanete jen šplháním po skále.

Je známej jako nejnepřístupnější místo uctívání na světě. Je to jeden z asi 35 kostelů vytesanejch do skály v tejhle oblasti. Další se najdou na jinejch místech, jako Abba Yohani:

Kdo by to do těch Etiopejců řek? Když na to všechno člověk kouká, možná je na čase si položit otázku: „Kolik chrámů z kamene jste za svůj život vytesali vy?“

Guinea

V Guinei je na skále vytesaná Indiánka.

Nebo to tak aspoň vypadá. Hora Loura, známá spíš jako Lady of Mali (dáma z Mali, což je v tomhle případě město opodál), vypadá jako ženskej profil, od hlavy až po pás. Je ale značně nejistý, jestli je to přírodní nebo tomu někdo pomoh, protože je to někde v Terra Incognita v Africe, kam evidentně leze tak málo lidí, že se na Internetu nedá najít fotka z žádnýho jinýho úhlu než z tohodle.

Tudíž netušim, jestli je to jen nějaká náhoda. Pohled z druhý strany nebo „zepředu“ by to určitě objasnil. Rozhodně to ale vypadá zajímavě. Hlava je 25 m vysoká a celá skulptura má kolem 150 m. Kdyby někdo nevěděl, kam jet na dovolenou, tak to tam dojeďte prozkoumat a nafotit ze všech stran.

Indie

V prvním díle jsem psal o indickym chrámu Kailasa, vytesanym komplet jednolitě ze skály. Taky jsem tam vypočítával, jakou rychlostí se podle OV musela stavět VP v Gíze. Když si uděláme podobnej výpočet pro Kailasu, výsledek je podobně absurdní.

PO tady bylo vytěženo 400 tisíc tun čediče a stavba chrámu trvala 18 let. Což by znamenalo 60 tun denně po dobu 18 let. Což bysme nedokázali ani dneska, s tisíckrát efektivnější technologií než měli údajně tenkrát. Při 12 hodinách práce denně je to 5 tun za hodinu; při kratší pracovní době ještě víc. A to vše za předpokladu, že stavbu nikdy nic nebrzdí – žádný volna, žádný problémy, atd.

A po tom odklizení těch 400 tisíc tun musel ještě někdo vytesat ten chrám, včetně všech ornamentů. Za zmínku stojí i to, že nikdo neví, kam se těch skoro půl miliónu tun čediče podělo. Nikde v okolí se neválí.

Podobnej Kailase je chrám Vettuvan Koil, vytesanej ze žuly stejnym stylem. Je ale mnohem menší. Hloubka je „jen“ 7.5 metru.

Existuje teorie, že tenhle chrám byl model pro Kailasu, na kterym si stavitelé „na nečisto“ otestovali, jak to bude fungovat. Většina chrámu je detailně propracovaná, ale spodní část je otesaná jen nahrubo a nedokončená.

Řekli jsme si, že Kailasa je součástí komplexu jesnyní Ellora, kterej zahrnuje přes 30 dalších chrámů. Podobnejch komplexů je v Indii spousta. Nejznámějším je spolu s Ellorou podobně velkej komplex Ajanta, taky s nějakejma 30 jeskyněma:

PO byly vytesaný ve dvou fázích, z čehož ve druhej fázi vzniklo 25 jeskyní a ta fáze prej trvala 20 let.

Stačí se podívat na ty ohromný vnitřní prostory a je nám jasný, že tohle je s použitím dlát blbost. Ani to nemusíme počítat.

Jeskyně Barabar, žula:

Dláto? Vážně? Vzpomínáte si, jak opracování metru čtverečního o jeden milimetr trvá 156 hodin?

A kdo z vás nikdy nedělal těžkou manuální práci s rukama nad hlavou, tak si to na 10 minut vyzkoušejte. Zkuste chvíli někde mlátit kladivem do stropu a velmi rychle si namůžete svaly, o kterejch jste nevěděli, že je máte.

Jeskyně Udayagiri (18 jeskyní) a Khandagiri (15 jeskyní):

Jeskyně Kanheri, čedič:

Jeskyně na ostrově Elefanta uprostřed bombajskýho přístavu, čedič:

S indickejma jeskyněma a chrámama vytesanejma do tvrdý skály bysme mohli pokračovat hodně dlouho. Jsou to doslova milióny tun kamene, kterej bylo třeba odstranit, údajně tesáním dlátama.

Pro změnu se podíváme na nějaký megalitický polygonální zdi.

Tohle jsou zbytky téměř neznámý pevnosti Maliabad. Je to další příklad bezmaltový práce s víc než desetitunovejma kamenama opracovanejma do někdy až směšně komplikovanejch tvarů.

Tohle je prostě zeď prvotřídní kvality, kterou s bronzovym dlátem vyrobíte asi tak stejně pravděpodobně, jako vyrobíte dřevěnej srub s plastovym nožem.

Nejvíc ale v Indii najdeme nejeskynních chrámů, kterejch tam maji asi tak stejně jako aut.

Brihadeeswara je jeden z největších hinduistickejch chrámů:

Padlo na něj 130 tisíc tun žuly a postavenej prej byl za 7 let. Takže rychlá kalkulace ukáže, že tam sázeli 50 tun denně, což by bylo asi 25 tisíc cihel, kdyby to dělali z cihel. To by ale bylo moc jednoduchý, takže to dělali z mnohem těžších kusů kamene.

Na vrchol dali pro jistotu kupoli z jednoho kamene, vážící 25 tun.

Což je prd proti tomu, že hned pod ní je ještě větší šutr o váze 80 tun! (Teď už bych se asi podezíral i já sám, že si ty čísla vymejšlim, ale běžte si to klidně zkontrolovat.) Tenhle balvan je umístěnej ve vejšce zhruba 60 metrů. Neptejte se mě, jak ho tam v roce 1010 dostali.

Pod chrámem je asi 100 podzemních chodeb.

Chrám Lingaraj je masivní komplex asi 50 budov, z nichž spousta připomíná stylem Angkor:

Chrám slunce v Konarku je další masivní stavba, na kterou padly desetitisíce tun kamene:

A kde si kameníci hodně vyhráli.

Chrám Chennakesava je opět ohromnej komplex. Tohle je jen hlavní část:

Propracovanost detailů v kameni je úžasná:

Podobnejch chrámů tam najdeme tisíce, protože Indové jsou asi trochu na hlavu. Když se opravdu nuděj, tak si z toho kamene vytesávaj řetězy.

To všechno je jen malej zlomek tesání do kamene v Indii, takže už si jí dál radši nebudeme všímat.

Pákitstán

Mohenjo Daro sice z hlediska tesání do kamene neni nic extra, protože je celý z cihel, ale je to podle OV jedno z nejstarších velkejch měst, tak ho zmínim pro případ, že by o něm někdo nevěděl.

Odporníci se odvážili datovat ho kolem 2500 BC (takže počítejte tak 4000) a je to komplexní a dobře naplánovaný město, s lázněma (foto vepředu) a se všim.

Afghánistán

Takht-e Rostam je buddhistickej klášter vytesanej komplet ve skále.

Podzemní prostory s několika místnostma jsou vytvořený na dvou místech, nedaleko od sebe.

Kambodža

Z Kambodže jsme toho viděli už dost, ale můžeme si tu taky udělat jednoduchej výpočet. Wikiparodie tvrdí, že Angkor Wat má 5 miliónů tun kamene a postavit ho trvalo 28 let. To máme 500 tun za den, což podle pracovní doby dá nějakejch 40-60 tun za hodinu, což je naprosto absurdní.

Každou hodinu po 28 let by muselo bejt vytěženo, dopraveno ze 40 km vzdálenýho lomu, opracováno, zvednuto na místo, zasazeno, a vyornamentováno nejmíň 40 tun kamene. Můžete si to představit jako 666 kg kamene každou minutu – od lomu až na svoje místo v chrámu, včetně opracování a ornamentů. A to s pomocí kladiv, dlát, a primitivní přepravy. To je prostě hovadina.

A Angkor Wat je jen jeden z nejmíň 50 chrámů v Angkoru, a v širším okolí jsou stovky dalších.

K tomu se můžeme podívat na pár detailů toho, jak ty kameny opracovávali a skládali:

Rozhodně si nijak neulehčovali práci. Spíš to naopak vypadá, že to dělali zbytečně náročně. Jenom to vyměřit, aby to do sebe takhle zapadalo, by bylo hrozně (celkem zbytečný) práce. Nemluvě o vytesávání všech těch nepravidelnejch tvarů. To dlátama nedává vůbec žádnej smysl.

Mezi tim pak najdeme všelijaký další podivnosti:

Netušim, co to je za hardware, ale je to na všechny strany hezky čtvercový, je tam nahoře 16 malejch čtverečků a 16 větších, takže mi to připadá jako mikročip (nebo spíš makročip) zasazenej do základní desky (ve kterej je pravidelně rozmístěnejch 8 malejch čtverečků, takže jasná 8-bitová architektura). A ještě je to vyleštěný jak zrcadlo.

Thajsko

Když Khmerové pracovali těch 35 let na Angkoru (v pohádce o archeoložcích), odběhli si jednou při pauze do Thajska a postavili tam historickej park v Phimai.

Kdybyste v Angkoru prošli dveřma a objevili se tady v Thajsku, vůbec si toho nevšimnete. Je tu všechno, včetně těch divnejch tyčí v zazděnejch oknech (což je kapitola sama pro sebe).

Vietnam

Když měli Khmerové jinou pauzu, zaběhli do Vietnamu a postavili pár chrámů v My Son.

Laos

Při další pauze zabloudili pro změnu do Laosu a postavili tam Vat Phou.

V Laosu ale najdeme i jiný kameňáky. Například na severu se nachází Planina džbánů. Všude se tu válí kamenný nádoby, vysoký od jednoho do tří metrů, a o váze až šest tun.

Jo a je jich asi pět tisíc.

Nikdo neví, kdo to tam dal, k čemu je to dobrý, a co to má vlastně znamenat. Když se zeptáme odporníků, tak „podle některých teorií sloužily k lapání dešťové vody, jako pohřební urny nebo sýpky na rýži“. Jasně, dementi, když budu chtít lapat dešťovou vodu, určitě si bronzovym dlátem vyrobim sud z pětitunovýho šutru. Velmi praktický, o jednoduchosti provedení nemluvě. Na rejži ještě lepší.

Za tyhle idiotský teorie dostává někdo zaplaceno? Zadarmo drahej. Kdybyste vymysleli, že to byly stojánky na pastelky obrů, udělali byste líp. Ale ne, plácnout první blbost, co vás napadne, hlavně u toho nepřemejšlet, a když vám víc než 10 lidí řekne, že jste idioti, tak se uchýlit ke standardní teorii „něco s pohřbíváním“, ačkoliv jste jako obvykle nikde nenašli nikoho pohřbenýho. Hlavně žádnou představivost.

No prostě tu máme PO pět tisíc obřích hrnečků vytesanejch bronzovejma dlátama (nebo možná parohama antilopy – kdo ví). Jako turistický místo to ale neni až tak dobrý, jelikož je tam spousta nevybouchlejch americkejch bomb. Věděli jste, že Laos je nejvíc bombardovaná země v historii? Ano, v Laosu shodili Amíci víc bomb, než kdekoliv jinde! A většina lidí o tom v životě neslyšela.

Indonésie

Jednou takhle když v Angkoru na tejden zvýšili tempo na 100 tun za hodinu, tak dostali za odměnu tři dny dovolenou, tak odjeli do Indonésie a tam, aby nevyšli ze cviku, postavili Prambanan.

Jo, akorát při tom cestovali 300 let zpátky časem, aby to postavili v 9. století. Což je pro někoho, kdo staví rychlostí 500 tun denně, samozřejmě hračka. Stačí si vyrobit bronzovej stroj času.

Aby se v Laosu s těma hrnkama pro obry moc nevytahovali, tak v údolí Bada v Indonésii je maji taky. Tahle pani těm obrům každý ráno vaří kafe:

Tady ty hrnky maji i trochu vyzdobený a maji k tomu speciální víčka.

Kromě toho jsou v okolí stovky prehistorickejch soch, jimž (někteří) odporníci přiznali věk nejmíň 5000 let! Neni ale jasný, kdo je tam těma pazourkama vyškrábal.

Jsou vysoký od půl do čtyř a půl metru. Což je zhruba tak všechno, co se o nich ví jistě.

Samozřejmě i v Indonésii najdeme nějaký ty chrámy vytesaný do skály, jako Gunung Kawi:

K tomu nějaký ty vytesaný jeskyně a je to komplet.

Čína

Lung-men v Číně je kilometr dlouhej komplex jeskyní a soch vytesanejch z kamene.

Je tu asi sto tisíc soch v 2345 jeskyních, od malinkejch (pár centimetrů) až po 17 metrů vysokou sochu Buddhy. Abyste se do většiny těch jeskyní dostali, musíte umět skákat aspoň deset metrů vysoko, jako v čínskejch pohádkách.

Kromě toho je tu vytesanejch asi 3600 kamennejch desek s nápisy a přes 40 pagod.

Podobný komplexy jeskyní jsou třeba Jün-kang nebo Mo-kao a v Číně se samozřejmě najde spousta dalších kamennejch zajímavostí.

Jižní Korea

Korea má spoustu „bran“, který se několikrát opravovaly a přestavovaly a ukazujou několik stavebních stylů. Ty nejstarší, megalitický části stojí za pozornost. Dongammun:

Seoammun:

Sukjeongmun:

Zajímavá je brána Pungnam:

Ta zakulacená část vypadá tak trochu jako chrám slunce v Machu Pikachu. Je ale těžký zjistit, kdy co z toho bylo postavený, protože historici se nijak neobtěžujou brát v úvahu ty různý styly a vždycky všechno smetou ze stolu jako stavbu jednoho člověka, i když to evidentně nedává smysl.

Někdy taky dochází k renovacím, který se snaží napodobovat ty starší styly, a v těchhle částech světa se těžko dohledává, co a jak bylo, pokud nemluvíte jazykem tý země. Ten poslední příklad by mohla bejt nějaká modernější renovace, protože to vypadá dost uhlazeně a zachovale, ale moc informací jsem o tom nenašel.

Japonsko

Yonaguni je nejzápadnější obydlenej ostrov Japonska, kousek od Taiwanu. Vedle něj, pod vodou, se skrejvá megalitická stavba o rozměrech asi 150x40x27 metrů. Mezi Yonaguni a Okinawou je podobnejch míst několik. Tohle je nejznámější. Profesor geologie Teruaki Ishii odhaduje stáří na 10 tisíc let. Někteří odhadujou stáří ještě o něco větší a mají za to, že taková stavba vyžadovala pokročilou technologii.

Na druhou stranu jsou i tací, kteří tvrdí, že „to samo“. Posuďte si sami. Nalezený tam byly taky kamenný tabulky s paleo-sanskrtem. Zřejmě napsali žraloci.

Tohle je model toho hlavního monumentu v Yonaguni.

Japonský hrady a paláce jsou přehlídkou toho, co všechno se s kamenama dá dělat. Míchá se tam nepřeberný množství stavebních stylů a často každý tři metry vidíte nějakej jinej. A malí Japonci evidentně neměli problém do toho přidávat hodně velký kameny.

Perfektní příklad je Ósackej hrad. Jsou tu obří kameny všelijakejch rozměrů a tvarů. Tenhle má rozměry asi 5.5×12 metrů a váží 120 tun:

Podobnejch, jen o málo menších plochejch kamenů je tu víc. Mimoto se tu ale najdou i klasický kvádry, který sedí uprostřed mozaiky kamenů různejch velikostí:

Když si projdete areál toho hradu, najdete tu všechno možný:

To, co tu vidíte, jsou převážně samostatný zdi v okolí paláce – jen některý jsou součástí budov. Dá se najít, kdy byla postavená nějaká ta hlavní budova, ale o těch zdech okolo nám to moc neřekne. Vypadá to, že každou část stavěl někdo jinej a někdy jindy.

Podobně je na tom císařskej palác v Tokiu:

Na mnoha místech jsou k vidění šikmý rohy zpevněný masivníma kamennejma kvádrama, ale kolem toho se zase najde míchanina všeho možnýho.

Tohodle je zjevně Japonsko plný.

Trochu z jinýho soudku je hrad Nakagusuku v Okinawě, kde vidíme celkem zřetelný známky stylu 1:

Kameny perfektně nařezaný do nepravidelnejch tvarů máme na těsno poskládaný bez malty – tentokrát v Japonsku. Viditelný je to hlavně v tom průchodu, ale když si to zvětšíte, zjistíte, že to je všude. Parádní megalitická stavba.

Po Japonsku se taky válí spousta divnejch kamenů, o kterejch nikdo neví, kde se tam vzaly a proč. Jednim z nejznámějších je Masuda-no-Iwafune, kterej váží kolem 800 tun:

Mezi další patří například Ishi no Houden (kolem 500 tun):

Je vytesanej z okolní skály a o jeho původu a účelu se nic neví.

Ueyama Kofun Tumulus:

Tohle místo je pro veřejnost zavřený a nikdo neví, kdo tuhle kuriozitu vyrobil. Tipoval bych nějakýho egyptskýho faraona.

Sakafune Ishi:

Na původ a účel tohodle kamene se zeptejte svojí kočky. Získáte pravděpodobně lepší informace než od odporníků.

Ishibutai Kofun je hrobka ze 30 žulovejch megalitů:

Strop tvoří dva kamínky o váze 60 a 77 tun. Kameny pochází z 3 km vzdálený hory.

Zase něco jinýho je Tama Udun v Okinawě:

Na první pohled nic zvláštního, ale při bližším prozkoumání je tu orhomný množství míst, kde se kameny jednim rohem zařezávaji do jinejch kamenů, přesnost opracování je dokonalá a je to stavěný bez malty.

Bohužel je těžký najít kvalitní fotky, ty kameny jsou flekatý a ty překryvy jsou často dost malý, tudíž ty detaily nejsou moc dobře vidět, tak jsem to trochu zakroužkoval. Po stranách tý brány dole jsou klikatý i spoje dvou kamenů a všechno to na sobě dokonale sedí. Ta přesnost opracování je tu neuvěřitelná.

Takže v Japonsku máme megalitický podvodní město, hradební zdi plný všelijakejch obřích kamenů, náhodný kamenný monolity roztroušený všude možně, obecně spoustu kamenů o váze desítek tun, nějakou tu „peruánskou“ zeď… co ještě potřebujeme? Jo, nějaký ty vytesaný jeskyně.

Tady je Sto jeskyní v Yoshimi:

Akorát je jich ve skutečnosti 219. Vchody jsou většinou zhruba metr krát metr, některý větší, a skrz ně vede tunel do větší místnosti, 3-4 metry čtvereční. A samozřejmě takovejch míst je v Japonsku taky víc.

I tady zřejmě tesali dlátama od rána do večera. Leda že by to všechno nasekali samurajové katanama.

Rusko

Eski Kermen je jeskynní město na Krymu:

Město je asi kilometr dlouhý a 200 m široký, s 20-30 m vysokejma útesama. Nachází se tu kolem 400 jeskyní vytesanejch do skály.

V Rusku se toho najde hodně, ale co je možná nejzajímavější, je příběh petrohradský žuly a jeho implikace. Na Palácovym náměstí v Petrohradu se tyčí Alexandrův sloup, jehož hlavní částí je největší jednolitej žulovej sloup na světě, 25 a půl metru dlouhej a o váze 600 tun.

Byl postavenej v letech 1830-1834. Jenže moderní zpracování žuly bylo objevený až ve 30. letech v Anglii, kde v roce 1832 – kdy byl podle OV vztyčenej Alexandrův sloup – byl vyrobenej první náhrobní kámen z vyleštěný žuly. Do tý doby se žula používala jen hrubě opracovaná, protože jemný opracování bylo ekonomicky nesmyslný, tj. jak se říká, moc práce a hovno z toho. Což je něco, co tady říkám ohledně bronzovejch majzlíků celou dobu, ale odporníci to ignorujou. V 19. století to najednou platí.

Anglii se v opracování žuly do vyleštěna přiznává prvenství, ale ve chvíli, kdy byl vyrobenej první leštěnej náhrobní kámen, neboli malá deska, stavěli v Petrohradě 25-metrovej vyleštěnej žulovej sloup. Jak je to možný?

To je ale jen malá část toho, co nám v OV rachtá jak utrženej blatník. Tenhle sloup totiž zdaleka nebyl v Rusku první případ. Už v roce 1811 stálo v Katedrále Panny Marie Kazaňské v Petrohradu 56 žulovejch sloupů, každej o váze 30 tun, dokonale vyleštěnejch.

Takže tady Rusové předběhli Anglii už o dost, a přitom ticho po pěšině. Podle tehdejších zdrojů se na těch žulovejch stavbách podílel kameník Samson Suchanov. Ten měl mimo jiné na svědomí i výrobu žulový vany, na kterou se můžete podívat tady, a která byla objednaná v roce 1818 pro cara Alexandra.

Vana má přes 5 metrů průměr, váží 48 tun a je údajně vyrobená z původně 160-tunovýho bloku žuly. U Suchanova ale začínáme narážet na známky toho, že se tyhle věci nevyráběly tesáním. Suchanov údajně objevil metodu zpracování žuly, která byla „jednoduchá a snadná“. Na rozdíl od konkurentů v Anglii, kteří na to vše měli velkou továrnu a dílny, u Suchanova se o ničem takovym neví. Nikde neni žádná zmínka o žádnej továrně ani strojích.

Zato se zmiňuje to, že se používala žula rapakivi, hrubozrnná žula, která se snadno drolí. Tenhle druh přírodní žuly se dá jednoduše drobit rukama. Zároveň se o ní psalo, že neni vhodná k opracovávání. Proč teda používali zrovna tenhle typ žuly?

Ve skutečnosti byla používaná už od 60. let 18. století, kdy z ní bylo vyrobeno 30 km žulovýho nábřeží Něvy v Petrohradu. První nábřeží v Londýně bylo vyrobený až o víc než 100 let pozdějc, a podobně tomu je v jinejch zemích.

Na západě se žula řezala a brousila, takže všechny opracovaný žulový kameny v 19. století měly rovný plochy a ostrý hrany. V Petrohradu ale očividně už o století dřív neměli problém vyrábět zaoblený žulový bloky, na kterejch nejsou žádný stopy po řezání, broušení, či dlátech.

A v tom je celej trik petrohradskejch nábřeží a sloupů. Tahle žula je podle všeho odlejvaná a jako hlavní materiál byla použitá právě nadrolená žula rapakivi. Přesnej postup je neznámej a zřejmě byl tajenej záměrně, což zajistilo Rusům jedinečnost, kterou Západ nedokázal napodobit.

Na stavbu Alexandrova sloupu dohlížel baron Alexandr Sergejevič Stroganov. Byl to svobodnej zednář, a na jeho portrétu na Wiki je za nim vidět busta Jupitera Amona, s nápisem Ars Aegyptiaca Petropoli Renata 1810, neboli Umění Egypta v Petrohradě obrozené, s rokem výroby busty.

Tady se naráží na to, že v Petrohradě objevili umění Egypta, kde byly ohromný a přesně opracovaný stavby ze žuly běžný (ačkoliv byly do 19. století oficiálně ekonomicky nesmyslný a nikdo se o ně v mezidobí nepokoušel). A k tomu máme tu zmínku, že Suchanov (kterej na Alexandrově sloupu logicky pracoval pod Stroganovem) vypracoval jednoduchou a snadnou metodu práce se žulou.

Když se vrátíme k tomu sloupu, na Wikiprdii máme obrázek ze stavby. Pokud byl sloup otesávanej a vztyčenej celej, jak tvrdí OV, tak nedává smysl, aby kolem toho stavěli zdi, ještě s minimem úzkejch oken, takže tam nemohlo bejt dost světla. Z toho obrázku neni jasný, jak by ten sloup vůbec odkud zvedali. Vidíme sice jen dvě strany, ale stavět zeď jen na dvou stranách taky nedává žádnej smysl.

Kromě toho vedle tý zdi vidíme velký hromady nějakýho písku, což v rámci OV taky nedává žádnej smysl. Dává to ale smysl, pokud byl sloup po částech odlejvanej do formy a ta žula se vyráběla v peci mezi těma zdma kolem sloupu, a pokud ten „písek“ je právě ta žula rapakivi, ze který to vyráběli.

Takže si to shrneme: v Petrohradě opracovávali ohromný množství žuly (30 km nábřeží) sto let před tim, než v Anglii „vynalezli“ jak na to, měli na to „jednoduchej a snadnej“ postup, kterej byl „obrozením egyptskýho umění“, a dělali to z žuly rapakivi, která se snadno drolí a „neni vhodná k opracovávání“.

Neboli tu žulu odlejvali, díky čemuž to bylo mnohem jednodušší a snadnější než to otesávat, neměli problém s jakymkoliv tvarem – stačilo udělat přesnou formu, a nebyl problém vytvořit obrovský sloupy, protože se to odlejvalo po částech a v podstatě bylo jen třeba dělat vyšší a vyšší lešení, což je triviální.

A ještě se nám říká, že je to „umění Egypta“, čímž by se vysvětlovaly mnohý egyptský žulový „záhady“, včetně toho, že do odlitý žuly, než úplně ztvrdne, se dá lehko řezat a vrtat i primitivníma nástrojema, nebo do ní něco otisknout – třeba hieroglyfy.

Velikonoční ostrov

Všichni znaji velikonoční ostrov a jeho sochy Moai. Je jich tam 900 a váží v průměru 14 tun – ty největší až přes 80 tun. Na mrňavej ostrov uprostřed oceánu je to slušnej výkon. Nikdo neví jistě, kdo a kdy ty sochy vytesal, ačkoliv odporníci vám budou tvrdit, že to byli místní domorodci někdy před 700 lety.

Některý sochy stojí na podstavcích, ale většina jich je tak ze 60-80% pohřbená. Neviděl jsem žádný vysvětlení, proč jsou ty sochy zaražený 5 metrů do země. Že by se kolem nich za 700 let nahromadilo 5 m hlíny, se mi nezdá, a že by někdo vyrobil 10 metrovou sochu, na spodní části vytesal ruce, a pak to zarazil 5 m do země, mi taky smysl nedává.

Těžko říct, jak dlouho tam ty sochy jsou. Napovědět nám možná můžou zbytky megalitický zdi, která je jak vystřižená z Peru.

Peru je nejbližší pevnina kromě Chile, takže je velmi pravděpodobný, že tuhle zeď postavil někdo, kdo stavěl ty v Peru. Zároveň je velmi nepravděpodobný, že by nějací izolovaní ostrovani náhodou postavili zeď stejnym stylem jako v Peru, stylem, kterej je extrémně náročnej.

Kamennej bowling

Nakonec si dáme jednu specialitu. V Kostarice se na různejch místech válí kamenný koule různejch velikostí, největší až přes dva metry v průměru. Někde leží jedna velká, jinde jsou jich desítky na malej ploše. Archeologové netuší, jak lidi před kolonizací tyhle perfektní koule opracovali a proč.

Nachází se až 80 kilometrů od nejbližšího zdroje kamene, některý i na horách, jiný někde uprostřed džungle. Jsou jich stovky a ty největší váží kolem 15-16 tun. Většina je z velmi tvrdýho granodioritu.

Kupodivu se nás odporníci nepokouší přesvědčit, že se uválely samy. Takže primitivní metody opracování. Což je samozřejmě už na první pohled velmi věrohodný.

Ačkoliv má Kostarika kamennejch koulí nejvíc, neni tak úplně jediná. Několik se jich najde například na arktickym Champově ostrově:

Tyhle jsou PO přírodní, protože PO ten ostrov nikdy nebyl obydlenej (což je pofidérní domněnka, když těmhle odporníkům uniká tak polovina civilizací, co kdy existovala), ale nevědí, jakej přírodní proces je vytvořil.

Kde jinde najdeme koule z kamene? V okolí bosenskejch pyramid!

Je to relativně novej objev, ale už se jich našlo nějaký slušný množství a ta největší (na obrázku nahoře) je větší než kterákoliv v Kostarice. Vědci se samozřejmě hádaji o tom, jestli „to samo“ nebo ne, ale při tom, jak jsou vyděšení z těch pyramid, to asi nikoho nepřekvapí.

Další kamenný koule se najdou třeba na Novym Zélandu, ve slovenskejch Megoňkách a Klokočovskejch skáliích, nebo i u nás, například u obce Vidče nebo na Jablunkovsku, ale tam už je přesnost kulovitýho tvaru mnohem nižší a povrch neni tak vyhlazenej a vypadá to spíš na nějaký přírodní pochody než opracování. Ty v okolí Visoka ale spíš připomínaj ty kostarický a vypadaji uměle.

Přinejmenším jeden další příklad najdeme na hoře Vottovaara v Karelii v Rusku:

O tom se mi ale nepodařilo nic bližšího zjistit.

Jedno místo, kde jsou dokonalý žulový koule, který jsou na 100% umělý, je nábřeží Něvy v Petrohradě.

A jak jsme si ukázali, jsou z doby, kdy opracovávání žuly bylo oficiálně neekonomický a nikdo to nedělal – kromě Rusů v Petrohradě, kde přišli na ekonomicky schůdnej postup.

* * *

No a tim tuhle sérii ukončíme, ale protože se stejně nahromadil další materiál, kterej se sem nevešel, tak ho budu dávat sem jako bonus.

Historie je podvod, ale proč?

Co jsme z toho všeho zjistili? Že je oficiální historie hromada nesmyslů a lží, to asi všichni věděli. Snad jsme ale získali trochu lepší představu o rozsahu a hloubce tohodle podvodu. Můžeme si zrekapitulovat pár poznatků.

1. Teorii staveb prostřednictvím bronzovejch dlát a tahání na provazu vyvrací samotný oficiální údaje. Lehko si z nich spočítáme, že takovou rychlostí by se nedalo pracovat ani s moderníma nástrojema, takže je absurdní tvrdit, že výsledku bylo dosaženo primitivníma nástrojema a metodama.
2. Z toho nám vyplývá, že buď musely práce na starověkejch stavbách trvat mnohem dýl, nebo se při nich používaly jiný metody. Ta první možnost má spoustu problémů. Jednak by se stavby nikdy nestihly dokončit pro panovníka, kterej si je „objednal“, což je pro historiky nepřekonatelnej problém, protože by jim takhle nic nedávalo smysl, a jednak by potom lidi strávili stavěním tolik času, že by ani nebylo možný je uživit, protože by to neměl kdo a kdy a jak dělat. Takže je celkem jistý, že se používaly jiný metody.
3. Případ odlejvání žuly v Petrohradu nám ukazuje jednu možnost, jak se daji věci dělat jinak. Možnost, o kterej oficiální historie buď nic neví nebo jí schválně ignoruje.
4. Neni těžký si domyslet, že takovejch možností asi bude víc, včetně třeba používání zvuku, což je jednak v mnoha starejch zdrojích doslova zmiňovaný (ale odporníci to svévolně ignorujou), a jednak to vědecký pokusy potvrzujou jako reálnou možnost, ačkoliv ten výzkum neni moc daleko.
5. Je evidentní, že datování kamennejch staveb na bázi datování nejstaršího organickýho materiálu v okolí je naprosto nespolehlivý, a máme nesčetně důkazů, že mnohý stavby jsou starší než stavby nám známejch kultur v okolí, včetně toho, že nám známý kultury stavěly na základech, který byly daleko za hranicema jejich technologickejch možností.
6. Je též evidentní, že pokud jde o stavitelský schopnosti, nejsme svědky lineárního vývoje od primitivity k pokročilosti. Všechny nejstarší stavby – VP, Sfinga, Stonehenge, Newgrange, Hal Saflieni a chrámy na Maltě, Anghelu Ruju, Gobekli Tepe, Karahan Tepe a další – byly postavený někym, kdo, ačkoliv v tu chvíli neměl oficiálně žádnou historii stavitelskejch znalostí, dokázal opracovat tvrdej kámen, vyhloubit v něm jeskyně, a přepravovat kameny o váze desítek tun a stavět je na sebe. To vše často s neuvěřitelnou přesností. V rámci OV ta neskutečná námaha, kterou by to vyžadovalo, nemá ani žádnej očividnej důvod.
   Je nesmyslný tvrdit, že něco, co nikdo neuměl postavit před 500 lety, a co by bylo náročný postavit i dnes, stavěl někdo metodama primitivnějšíma, než měli před 500 lety, nemluvě o dnešních. Je teda zřejmý, že ačkoliv se vědění pochopitelně vyvíjelo, tak se ale taky ztrácelo, a to dost ve velkym.

Můžeme spekulovat o důvodu popsanejch nedostatcích OV historie. Je ale silně nepravděpodobný, že by všichni archeologové a historici byli idioti a ty problémy neviděli. U spousty tomu tak určitě je, ale ne u všech. A ta snaha bránit oficiální model je tu přesně stejně urputná, koordinovaná, a někdy až zoufalá, jako snaha přesvědčit nás o absurditách v oblasti politiky, ať už je to smrtelný ohrožení chřipkou, nebo nutnost podpořit boj za svobodu člověka pod praporem s hákovym křížem, kterej právě někoho bodá bajonetem do oka.

Neboli lže se záměrně a hodně se toho o naší historii zatajuje. Globální paraziti nechtěji, abysme měli dobrou představu o tom, kdo jsme, jakou máme opravdu historii, a hlavně, co opravdu dokážeme.

Ze starověkejch staveb je zřejmý, že naši předkové dokázali dělat snadno něco z našeho pohledu hodně náročnýho. Neni důvod se domnívat, že my takovou možnost nemáme – jen jsme zapomněli, jak na to. Kdybysme přišli na to, jak dělat náročný věci snadno, bylo by mnohem těžší nás ovládat a dělat z nás otroky. Kdybysme si sami dokázali snadno postavit dům, přepravovat těžký věci, a hlavně snadno vyrábět energii pro vlastní účely, paraziti by nad náma ztratili všechnu moc. Neměli by nás čim vydírat. (Což je mimochodem přesně to slovo, který vystihuje, jak s náma zachází.)

Ačkoliv se o tom málokdy otevřeně mluví, spoustě lidí je dneska jasný, že pro starý civilizace, jako atlantskou, byly telepatie, levitace, nebo telekineze součástí běžnýho života. A že se tyhle schopnosti vytratily ne proto, že by se člověk jako bytost nějak fundamentálně změnil, ale proto, že ta vyspělá civilizace z větší části zanikla v důsledku nějaký katastrofy a přeživší se rozprchli a smísili s méně vyvinutejma kulturama na jinejch místech.

Vědění pak bylo náročnější udržet, když jim disponovalo jen malý procento populace. A když ten zbytek populace měl jiný zaměření (můžeme říct negativnější nebo sobečtější) a místo aby se od potomků tý vyspělejší civilizace učil, tak jí záviděl nebo se jí bál, tak to postupně vedlo k potlačení tý vyspělejší části populace a nakonec zániku celýho starýho vědění. Případně se udržovalo jen na pár odlehlejch místech mezi pár vybranejma strážcema.

To všechno ale znamená, že veškerý ztracený vědění neni úplně mimo náš dosah. Jelikož by ale naše znovuzískání tohodle vědění nejen ohrozilo, ale naprosto zničilo nadvládu parazitů, dělají všechno pro to, aby toho před náma co nejvíc utajili. Všechno to úsilí udržet při životě všechny ty nesmyslný vysvětlení ohledně starověkejch staveb a zesměšňovat jakýkoliv alternativní teorie má zabránit tomu, aby o těch věcech lidi vůbec přemejšleli.

Když o tom lidi budou přemejšlet a klást si otázky, dostanou se o krok blíž k zapomenutýmu vědění, a to je pro systém ohromná hrozba. A ta hrozba je reálná, protože to vědění, který se předávalo po tisíciletí jen v malejch skupinkách, se dnes může snadno šířit po Internetu a dostat se ke komukoliv, kdo má otevřenou mysl a dokáže si dát dvě a dvě dohromady.

Velká část důvodu pro nepřetržitej útok propagandy a mediálních pitomostí pro odlákání pozornosti je ten, aby se pozornost lidí odlákala právě od toho zapomenutýho vědění, který by jim dalo větší moc. Aby nepřišli na to, kdo a co jsou, co dokážou, a že neni sebemenší důvod, aby někomu dělali otroky. Že všechny ty „problémy“, který nám brání v rozletu, jsou záměrně a uměle vykonstruovaný právě za tim účelem, aby nám bránily v rozletu.

Je na každym jednotlivci, jak dlouho se nechá oblbovat a nechá si od organizovaný bandy lhářů diktovat, co může a co nemůže, co je a co neni možný, a koho by měl poslouchat.

AUTOR: Antivirus

ZDROJ:  antivirus.22web.org