Od chvíle, kdy Darwin představil v 19. století svou evoluční teorii, se její zastánci přou s křesťany o to, zda je reálná a zda neupíráme Bohu jeho nehynoucí zásluhu na stvoření světa. Ale lidé nejspíš tušili cosi o své dávné minulosti už v antických dobách, tedy v časech, kdy se rozhodně nezabývali archeologií a antropologií. A slavného anglického vědce by jistě těšilo, že antické znalosti dávají do jisté míry za pravdu jeho teoriím.
Básník Titus Lucretius Caro žil v Římě v Caesarově době (1. stol. př. n. l.). Byl považován za zdatného poetu a sepsal mimo jiné také veršovaný „vědecký“ epos „O přírodě“. Tam nacházíme verše, které se zdají až neuvěřitelně současné, bráno z pohledu vědy. Jako by Lucretius věděl mnohé o tom, jak probíhala evoluce člověka. Tak například zde najdeme následující pasáž:
„Neznali služeb ohně a neměli kůže,
v odění svlečené šelmě se neoblékali;
sídlili v dutinách skal a v hájích a hvozdech
a doprostřed houští své špinavé skrývali údy,
nuceni vání větru a deště se chránit.“
Při jejím pozorném čtení si nelze nevzpomenout například na australopitéky, kteří podle poznatků moderní vědy žili způsobem, který popsal Lucretius. A básník pokračuje:
„Nejstarší zbraň byly ruce, zuby a nehty,
kameny, jakož i klacky, jež urvali v lese,
a plameny, jakmile na oheň člověk přišel.
Vlastnosti bronzu a železa poznali potom.
Avšak dříve než železem robili bronzem,
který je kujnějším kovem a bylo ho více.“
Nelze než římskému veršotepci přiznat, že byl opravdu hodně poučený. Otázkou ovšem zůstává, kde tyto informace načerpal?
Je smutnou pravdou, že většina antické literatury je pro nás nenávratně ztracena. Co nezničily požáry a jiné katastrofy, převálcovalo křesťanství a my dnes pracujeme jen se zlomkem toho, co bylo chloubou nejen řeckých a římských knihoven. Pozoruhodné informace, zvláště o přírodních vědách, shromáždily egyptská kultura i starověké a raně středověké civilizace Blízkého východu, včetně Arabů… Ani o nich náš západní svět mnoho neví a možná ani vědět nechce.
Je tedy velmi pravděpodobné, že Lucretius čerpal z nějakého staršího pramene, který je pro nás už nedostupný. Ale to pořád neřeší otázku, jak věděli lidé před několika tisíciletími, co se dělo s tvorem homo sapiens během evoluce. Třeba jim opravdu o naší historii vyprávěli jacísi „mudrci z hvězd“, kteří přinesli lidstvu drobky vesmírné civilizace.
Od chvíle, kdy Darwin představil v 19. století svou evoluční teorii, se její zastánci přou s křesťany o to, zda je reálná.
Ale mnohem pravděpodobnější je možnost, že se v těchto překvapivě osvícených antických „antropologických“ zdrojích ozývají zbytky ústně tradovaných příběhů. Dokud neexistovalo písmo, byla ústní tradice jediným způsobem, jak uchovat vše, co se lidé do té doby naučili a jak pohlíželi na svět kolem sebe. Našim přetechnizovaným a zlenivělým mozkům se může zdát nemožné si to vše zapamatovat, ale připomeňme si například keltské druidy, kteří veškerou svou vzdělanost uchovávali a předávali dál jen ústní formou a pouze vyvoleným. Především proto, aby se písemné prameny nedostaly do nepovolaných rukou. Není tedy vyloučené, že Lucretius narazil někde na podobný zdroj informací (ostatně sám mohl patřit mezi „zasvěcené“) a prostě jen podlehl volání svého talentu a uložil alespoň něco z tehdy tajných nauk do svých nesmrtelných veršů…
