Andreas Alú a profesor Nader Enghelt z University of Pensylvania nabídl v roce 2005 velmi originální teoretickou možnost, jak učinit věci neviditelnými a svoji roli při tom hraje i zlato. Vědci navrhli prostě pokrytí povrchu věcí speciálním „povlakem“, který je pro lidské oko vymaže ze světa. Jejich teorie nestojí na vodě, ale je založena na předchozích sledováních chování světla a řídí se fyzikálními zákony.
Plazmony – kvazičástice
Vědci ke zmizení věcí chtějí použít vlastnosti plazmonů – kvazičástic, kterými byla objasněna schopnost světla s určitou vlnovou délkou projít skrze kovovou desku s otvory. Jinak též povrchové plazmony – speciální elektromagnetické vlny, které se šíří na rozhraní mezi dielektrikem (polarizovatelným izolantem, vlny které se šíří na rozhraní mezi dielektrikem (polarizovatelným izolantem, kterým je např. papír, sklo, polystyrén) a některými kovy, v infračervené oblasti spektra blízké viditelné oblasti a v té viditelné. Vnikají několik desítek nanometrů kovů a několik stovek nanometrů do dielektrika. A už ho tu konečně máme – těmi kovy může být zlato, ale nejen ono, stačí i stříbro, hliník…
Proč vidíme?
Model těchto dvou vědců je založen na základní koncepci vidění. Vidíme prostě jen to, od čeho se světlo buď odráží, nebo je pohlcováno. Pokud se tomuto procesu podaří zamezit, nevidíme nic – a zmínění odborníci chtějí odrazu světla zamezit prudkým snížením jeho rozptylu. Chtějí k tomu použít „plazmonový“ zlatý povrch, který by rezonoval s frekvencí odraženého světla, čímž by ho ani neodrážel ani nepohltil, ale vibroval by s ním na jeho frekvenci. Tím pádem, aby šlo něco takového uskutečnit, musí být dielektromagnetická propustnost takovéhoto materiálu velmi nízká, nebo dokonce záporná. Výpočty ukazují, že předměty sférických a cylindrických tvarů nebudou světlo odrážet skoro vůbec. Pokud se takovéto předměty ozáří světlem určité vlnové délky, jejich viditelné rozměry se zmenší natolik, že prakticky zmizí. Podle odborníků se tento efekt „úplného ztracení“ nejlépe získá tak, že rozměr objektu je roven délce světelné vlny. Neviditelnými se tak v současnosti mohou stát pouze mikroskopické věci. Podle Alú a Enghelta bude jimi navržená technologie využitelná v různých oblastech, například při zvýšení rozlišení mikroskopů. Vědci předpokládají, že letadla pokrytá plazmonovou vrstvou zmizí i z obrazovek radarů. Nevědí pouze, jestli vůbec někdy půjde jejich teorie zrealizovat.
Speciální roztok pro neviditelnost – Oleg Gadomský
Obdobný nápad jako předchozí dva fyzici měl před několika lezy i profesor katedry kvantové a optické elektroniky Uljanovské stání university Oleg Gadomský. Svůj vynález pojmenoval „čapka nevidomky“ a nechal si jej patentovat jako „způsob přeměny optického vyzařování“. Není to samozřejmě žádná čepička na hlavu, ale speciální roztok, jenž umožňuje předměty zneviditelňovat. Jde o první patent na světě, který se týká takovéto oblasti. Vtip jeho vynálezu tkví v tom, že pokud se vytvoří vysoce jemná svrchní vrstva z koloidních části zlata mají schopnost neodrážet světlo. Ovšem toto všechno platí pouze pro statické předměty, při pohybu se mění frekvence vyzařování a předmět se demaskuje. Musím upozornit, že samozřejmě i tento způsob, jak získat dokonalou kamufláž, je zatím teoretický a existuje pouze ve formě rovnic a formulí. Vyzkoušet si svůj vynález v praxi se Gadomskému ještě nepodařilo, důvod je velmi prostý, nejsou peníze na zlato. Jestli jsou jeho výpočty správné a budou opravdu fungovat se dozvíme, pokud vědec sežene bohaté sponzory, kteří mu dodají hodně zlata.
Hledání zlatého pokladu v odpadech
V dnešní době, ale už nemusí jen pasivně čekat na dárce, může využít vynález na „hledání zlata v odpadu“. Ten je výtvorem týmu profesora Katsutoshi Inoue z university Saga. Vědci vynalezli levný gel jehož pomocí se z elektronického odpadu „vytáhnou“ drahé kovy. V mobilech, PC, televizích se všude používá malé množství zlata, které pak končí na skládkách, což je v součtu opravdu velká ztráta. Drahé kovy absorbující gel je opravdu jednoduchý. Základem je starý papír, ten se rozemele a vznikne nevábná našedlá hmota, k níž se přidá chlór. Pak se toto „těsto“ upraví plynou látkou DMA – dimetylamin a formaldehydem. Výsledkem je gel, který se chemicky vysuší a vznikne prášek DMA – gel. Tým profesora Inoue svůj vynález otestoval: chemici rozpustili v kyselině solné staré sloučeniny kovů z různé techniky a roztok obsahoval měď, železo, zinek, zlato platinu, paládium. Tento na různé kovy opravdu bohatý roztok přidali skoro 90% zlata, platiny a paládia, ale mědi, zinku a železa si ani „nevšiml“. Jeden kilogram DMA-gelu může absorbovat až 906 gramů zlata. Vědci zdůrazňují ekologičnost svého vynálezu – po oddělení mikročástic drahých kovů se může gel znovu použít. Navíc se pro jeho výrobu používá hlavně starý papír, ten je velmi důležitý, protože pouze amorfní struktura celulózy umožňuje chemickým látkám pronikat dovnitř a „uskladnit“ se tam. DMA-gel je vlastně hi-tech hledač pokladů.
Zpracovala JanDy A.R.X. – zdroj: Splítková J. , Po stopách tajemných umělců a záhadných pokladů, Praha: Grada Publishing, 2009, ISBN 978-80-247-3142-1
