Bylo to legendární místo a v hluboké minulosti možná reálně existující ostrov ve Střední Asii, jehož přesná poloha není doposud známá.

Podle legend tento ostrov existuje i dnes a to v podobě oázy, kolem které se rozprostírá obrovská liduprázdná poušť Gobi. Kdysi dávno se nebylo možné s ostrovem spojit, neboť okolní moře vyschlo. Umožňovaly to jenom podzemní průchody, ale ty znali pouze Zasvěcení. A je docela možné, že se tyto chodby dochovaly dodnes.

Zmínek o Bílém ostrově je hodně, ale většina z nich je založena na převyprávění legend a mýtů.

V dopisech mahátmů (vydaných v knize Číše východu) je také vyjádřena myšlenka o tom, že se kdysi ve Střední Asii rozprostíralo moře. To se následně díky světovým katastrofám změnilo v poušť Gobi o rozloze dvou milionů čtverečních kilometrů. A jak se tvrdí v jednom z těchto dopisů, tam kdysi ležel nedostupný ostrov Šambala, kde žili Synové Světla.

Starověké východní legendy svědčí o tom, že Bílý ostrov je středem Asie i celé planety. Toto centrum existovalo a bude existovat vždy, od pravěku až do konce našeho planetárního cyklu. Nedotkla se ho ani světová potopa, ani jiné globální katastrofy.

Ve staroindické epické poémě Rámájana se říká:

„…tady se nachází velký Bílý Ostrov (Cvetadvipa) poblíž Mléčného oceánu, kde žijí velcí silní lidé. Jsou urostlí s širokými rameny, obdařeni velkou, jak fyzickou, tak i duchovní silou a jejich hlas se podobá hromu.“

Když se tam hrdina poémy Ravana vydá, je toto kouzelné místo naplněno tak oslepujícím světlem, že pohled obyčejného člověka není dost silný na to, aby ho vydržel. Kolem zuří strašlivá bouře a celý prostor vykazuje tak mohutný a nadpřirozený vliv, že vzdušná loď Ravany nemůže na přistát u břehu.

V indickém eposu Mahábhárata, jenž byl napsán o několik století později, mudrc Nárájana vypráví Náradovi o tom, kde se nachází Bílý ostrov, a že je třeba jej hledat ve Střední Asii, na severozápad od hory Meru, která má být obydlím bohů a polobohů.

„…když Nárada dosáhl velkého bílého ostrova, uviděl ty lidi – světlé, zářící jako měsíc. Uctil je tím, že sklonil hlavu a oni v duchu uctili jeho. Každý z nich takto zářil; tento ostrov byl příbytkem záření.“

V Rámájaně je tato země zobrazena na druhé straně Himálají. Severně od ní běsní řeka Šila a každý, kdo se k ní přiblíží, se změní v kámen. Jenom dokonalým bytostem se podaří přes ni přepravit. Jemné záchvěvy větru věčně vanou v tomto blaženém kraji. Ti, kteří zde žijí, neznají ani neštěstí, ani starosti a stromy se celý rok sklánějí pod tíhou svých plodů.

Ve staré indické Legendě o Krišnovi je dokonce označeno místo, kde se ostrov nachází. Staroindičtí geografové si mysleli, že Cvetadvipa je jedním z ostrovů naší Země a zaznamenávali jej do map. Starořecký básník Hésiodos (6. – 7. st. př. n. l.) v poémě Práce a dni opěvoval tuto zaslíbenou zemi duchovních snah lidstva.

V dílech staročínského filozofa Lao-c´ (4. – 5. st. př. n. l.) se tvrdí, že někde, ukryti před světem, žijí lidé, obdařeni nadpřirozenými schopnostmi (možná, že se tu mluvilo o tom samém ostrově).

„…mají takovou moc nad svým tělem, že to se doslova jeví jenom jako kontura ducha. Ani chlad, ani sluneční žár jim nemohou ublížit a také je nemůže nic ranit. Jsou všemocní a ví vše. Jsou to boží lidé, kteří dosáhli nesmrtelnosti“.

V 15. století se perský básník Džámí také dotknul příbytku hrdinů ducha. Svým vnitřním zrakem viděl toto město i lidi, kteří v něm žili:

„To město bylo městem zvláštních lidí. Nebyli tam ani šáhové, ani knížata, ani boháči, ani chudáci. Všichni lidé této země si byli rovni jako bratři…“

Německý mystik Karl von Eckartshausen psal o nějakém ostrově, jenž obývaly Nejvyšší Myslitelé lidstva:

„Odedávna se vyskytovali lidé, hledající moudrost v čistotě svého srdce, ale žili v utajení a činili dobro bez toho, aby na sebe upozornili.“

„Památka na tento ostrov se jako vzdálená ozvěna dochovala v srdcích některých lidí východu,“ napsala Jelena Blavatská sto let po Karlu von Eckartshausenovi ve druhém díle Tajné doktríny, kde věnovala celou kapitolu staré východní legendě o Bílém ostrově.

Podle ní se na celém území Střední Asie, na sever od Himálají kdysi rozprostíralo obrovské moře, uprostřed kterého se nacházel nádherný, svou krásou s ničím nesrovnatelný ostrov, jenž byl obýván posledními představiteli třetí rasy. Tito lidé (Elohimové, synové Boží) byli schopni žít bez problémů ve vodě, ve vzduchu i v ohni, neboť disponovali neomezenou mocí nad přírodními živly. To oni odhalovali lidem nejvyšší vědomosti.

Ať to bylo jakkoli, dnes už je těžké pochopit, čím byl nebo je Bílý ostrov. Je to nesporně existující realita, nebo překrásný sen romantických básníků a spekulativní idea filozofů minulosti? Zatím se tento ostrov nachází v jedné řadě s Platónovou Atlantidou, Bělovodím a jinými legendárními objekty. Někteří výzkumníci mají v plánu hledat stopy Bílého ostrova někde za pouští Gobi.

Zdroj: Paranormal-news.ru
Překlad:

Dag