Druidi. Šest písmen, za kterými se skrývá tajuplná kněžská vrstva z minulosti. Podle legend mají její představitelé vykonávat moc nad svým lidem a umí prý změnit podobu člověka i chod počasí. Je to ale pravda? Mají keltští duchovní skutečně nadpřirozené schopnosti? Nebo se jedná jen o báchorky a povídačky? Co o nich vůbec dokážeme s určitostí říci?
Bělovlasý mág prochází rozbouřeným davem lidu. Zvedá ruku a jediným slovem přivádí rozezlená chlapiska a ženštiny do klidu. Nikdo si nedovolí ani se pohnout. Tajuplný muž je pro ně totiž vůdcem, soudcem a čarodějem. Nejde o nikoho jiného než o keltského druida. Jak píše český básník, archeolog a historik Jan Erazim Vocel (1803–1871): „Stav kněžský panoval tak mocně nad národem gallským (jedno z označení pro Kelty – pozn. red.), že zřízení společnosti takové spíše hierokratickým (vláda knězů – pozn. red.), než-li, jak Caesar píše, aristokratickým nazývati se může. Druidové vykonávali totiž nejen veřejné a soukromé oběti a věštby vykládali, nýbrž rozhodovali i v rozepřích obecních a domácích, a jak tresty tak též i odměny stanovili. Kdokoli se nálezům jich podrobiti nechtěl, v kletbu těžkou upadl.“ Keltští kněží měli skutečně vysoké postavení a široké pravomoci. Jak už to ale bývá, skutečnost je mnohem složitější, než jak můžeme vyčíst z historických listin…
Co víme o Keltech?
Na počátku všech úvah stojí otázka: Co vlastně o Keltech víme? Jak moc známe jejich dějiny? Kolik je nám známo o jejich společenských vrstvách a zvycích? A s čím vším jsou spojeni druidové? Jak píše spisovatelka Momo Edel s kolegou Bertramem Wallrathem: „Za vše, co o nich víme, vděčíme hlavně třem druhům pramenů.“ V první řadě se jedná o archeologické nálezy. Prostřednictvím vykopávek jsme schopni určit, jaké předměty nebo nástroje vlastnili, a můžeme i odhadovat, k čemu je nejspíš používali. Do druhé kategorie patří písemné prameny jejich sousedů a protivníků. A třetí skupinu tvoří informace, které pocházejí přímo z tradice samotných Keltů. Ve všech případech jde ale o zprávy, které není možné považovat za jednoznačné a nezpochybnitelné.
Nepřesné a nejednoznačné
V pramenech týkajících se Keltů je možné nalézt mnoho zádrhelů a nepřesností. K případu archeologických nálezů podotýkají Edel a Wallrath: „Zpočátku sice byly skromné, v pozdější době ale naštěstí byly čím dál obsáhlejší. Následkem je, že mnohé teorie a poznatky, které jsme, jak jsme doufali, o Keltech získali, musí být stále revidovány a obnovovány, protože nové nálezy odhalují stále znovu nějaká překvapení.“ Ještě složitější problém představují materiály, které o Keltech zanechají jejich sousedé a nepřátelé. Jde o soubor znalostí a vědomostí, které je možné vidět nejen jako nepřesné, ale dokonce i lživé! Především zvěsti a popisy z dob válečných tažení jsou prosyceny propagandou. Příkladem jsou Zápisky o válce galské, které sepisuje římský vojevůdce a politik Gaius Iulius Caesar (100–44 př. n. l.). I když Caesar o sobě vypráví ve třetí osobě a snaží se být nestranným, jde o spis, který slouží k oslavě jeho osobních dovedností bojovníka a dobyvatele, který vidí podrobený lid jako velmi podřadný.
Zakázaná písmena
Neméně komplikovaná je i situace vlastních keltských zápisů. Rakouský filozof, pedagog a esoterik Rudolf Steiner (1861–1925) k nim poznamená: „Druidové k písmenům nesvolili. Chtěli číst prvotní písmo přírody a vesmíru a žádné jiné ne.“ Steinerův názor je však poněkud nepřesný. Keltští duchovní se zápisem informací a příběhů nesouhlasili jen v případě, kdy se jednalo o záležitosti spojené s náboženskými praktikami a učením. Používání písma v běžném životě zakázáno nebylo, vždy ale šlo o záznamy v řecké alfabetě. Vezmeme-li však v úvahu, že než se Kelt mohl stát druidem, musel se učit 20 let a někdy i déle, je obdivuhodné, že něco takového musel zvládnout bez jakýchkoli psaných poznámek. Budoucím generacím se tak nedochovaly žádné doklady o druidských znalostech či schopnostech, a snad i magii, kterou údajně ovládali. Co přesně tedy koluje o Keltech za zvěsti a legendy? Jak se máme postavit k informacím o jejich náboženství a kněžích? Které informace jsou skutečné a reálné a kam se už pravda nedostává?
Násilníci a uzurpátoři
Nejasnosti a bludy zanesené v historických pramenech vedou k tomu, že je život Keltů možné považovat za tajuplný a záhadný. Velmi často je v tom případě vzpomínána pozice druidů. V pojednáních římských a křesťanských myslitelů jsou vykresleni jako uzurpátoři moci, kteří těží z domnělé primitivnosti lidu. Jak ale píše student religionistiky Jan Reichstäter: „Pro autory těchto zpráv představovali keltští sousedé za Alpami především odbojný ‚barbarský‘ lid s násilnickými, impulzivními a poživačnými sklony. S obdobným despektem bývají obvykle hodnoceny i kulturní zvyklosti Keltů, včetně náboženských kultů a rituálů.“ Není ale možné říci, že by byl opak pravdou! Jejich role je totiž mnohem spletitější a tajemnější, než se může na první pohled zdát.
Strážci vědění a moudrosti
Většina autorů se shodne na tom, že postavení keltských duchovních ve společnosti bylo opravdu významné. Uvádí to nejen antičtí myslitelé, ale také moderní badatelé. Caesar například udává: „Druidové jsou činní v bohoslužbě, obstarávají státní i soukromé oběti, vykládají náboženské otázky. K nim se mladí do učení jen hrnou.“ Připomíná přitom nejen jejich úlohu kněží a učitelů, ale vzpomíná také na post soudcovský: „Rozhodují obvykle o všech sporech, veřejných i soukromých. Oni také vynášejí rozsudek, byl-li spáchán zločin, stala-li se vražda, je-li spor o dědictví, o hranice – a stanoví odměnu i tresty.“ Uvedená zpráva souhlasí také s popisem Jana Erazima Vocela, který ve své knize ještě dodává: „Druidové jedině měli známost zákonů, oni chovali starodávné pověsti národní, jakož i tajné vědomosti.“ O jaké záhadné učení se jednalo? Souviselo snad nějak s jejich tajemnými schopnostmi? Ovládali keltští kněží magii a čáry?
Magické vejce z hadích slin
Moc keltských kněží nemá být odvozena jen z jejich postavení, ale právě i z nadpřirozených sil. Kolují totiž legendy, podle kterých mají být druidové schopni nejen měnit počasí nebo podobu lidí, ale dokonce ovládat i smrtící čáry! Užívat mají i čarovné vejce z hadích slin! Předmětem spekulací však nejsou jen magické schopnosti, ale i běžné rituály. Příkladem je užívání a sběr jmelí. Spisovatel Benedikt Štírský v Lexikonu magie a esoteriky podotýká: „Druidové byli keltští duchovní. Toto označení v překladu údajně znamená znalci dubu, z čehož se dá usuzovat, že dub byl u Keltů posvátným stromem.“ Římský historik Gaius Plinius (23–79) ve svém díle Naturalis historia zase uvádí, že: „druidové během obřadů sekali zlatými srpy jmelí z dubů.“ Jmelí je přitom v léčitelství vysoce ceněné a pro Kelty je posvátnou rostlinou. Informace o posvátném jmelí i dubu je sice pravdivá, otázkou ale zůstává výskyt jmelí na dubu. Jde totiž o nesmírně vzácný a řídký jev (nejčastěji se jmelí vyskytuje na borovicích a jedlích, z listnatých stromů pak na lípách, topolech, javorech, hlohu – pozn. red.). Propůjčovalo snad právě jmelí druidům nějaké zvláštní schopnosti?
Rituální oběti s kanibalskými prvky
U jmelí případ tajuplnosti a záhadnosti keltských duchovních nekončí. Jejich mýtická a okultní pověst ani zdaleka není jednoduchá nebo prostá. Má totiž i pachuť krve. Keltové si přídomek krvěžíznivců, mágů a agresorů získají pro svou údajnou zálibu v lidských obětech. O obětování lidských jedinců píše Caesar: „A proto ti, kdo jsou postiženi zvlášť těžkými nemocemi, kdo chodívají do boje a ocitají se vůbec často v nebezpečí života, obětují buď místo zvířecích žertev lidi, nebo se zaslibují, že je budou obětovat, a druidy si k těm obětem berou za pomocníky. Soudí totiž, že vůli nesmrtelných bohů nelze usmířit jinak, než dá-li se život člověka náhradou za život člověka.“ Jak píše publicista a keltolog Roman Procházka: „Keltové obětovali i lidi. Velká neznámá však je, jak často? Zatímco například řady křížů s umučenými lidmi lemující římské silnice jsou popsané v mnoha písemných pramenech, o keltských obětních zvycích není nikde téměř nic.“ Zdá se, že Keltové přinášeli i nejvyšší obětiny. S jejich označením za barbary je ale lepší posečkat.
Bílé vousy, bílé pláště
Sporné nejsou jen informace o druidském postavení a rituálech, ale také vzhledu nebo oděvu. Jak píší Momo Edel a Bertram Wallrath: „O Druidech máme jen málo poznatků a o jejich oblečení toho víme ze všeho nejméně.“ Představa stříbrnovlasého muže v bílém plášti je tak jen zdánlivou pravdou. Podobně jako jiné náležitosti spojené s keltskými duchovními. Je jen minimum možností a prostředků, jak se přiblížit Keltům, o druidech nemluvě. Zůstávají tak pro nás i nadále velkou neznámou – konečně stejně tak, jako tomu bylo i v jejich době.
Eva Lacinová
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.