Upíry může leckdo považovat za nějaký výmysl, ale oni jsou ve své podstatě skuteční jako všechno kolem nás. Upíři reprezentují v mýtech neživý studený svět, svět bez ducha a života, který chce žít prostřednictvím vysávání těch žijících. Tento studený svět existuje a proto i “upíří život” je něco naprosto běžného. Možná jste se s tímto již setkali, a tak víte, že jsou zde bytosti žijící z energie, myšlenek i citu jiných a na tomto principu je postaven celý neživý, studený svět, který žije prostřednictvím živých. To je také podstata mýtu o upírech.
V tomto mýtu je spousta důležitých charakteristických rysů. Upíři by neměli spatřit světlo sluneční, a tím je znázorněna noční temnostní podstata tohoto neživého světa, který se bojí Světla poznání. Připomeňme si jednu zajímavou souvislost. V Bibli u pašijí, v první Mojžíšově knize, mají židé přikázáno jíst zabitého beránka pouze za tmy. Při prvním slunečním paprsku musí toho beránka ihned nechat být.
Bytost, která se nechává vysávat, je v upířích mýtech správně popisována jako nebdící. To, že je vysávána, ve většině příběhů ani neví. Upíři ji vysávají v noci a ve spánku. Právě “spánek” je známá symbolika neprobuzenosti a nevědění. Celá duchovní škola mluví o “probuzení” a o tom, že je “Probuzený” spasen. A právě ti, kteří nechávají Demiurgovi volné pole, jsou těmi “spícími”. To jsou ty pravé oběti upírů. Ty, které dobrovolně, bez odporu a bez poznání, jako nevědoucí a neprobuzení spolupracují s temnými silami. Komunikují s nimi a ve své naivitě, hlouposti či zvrácenosti jim pomáhají. Tak ztrácejí samy sebe, svou lidskost a s ní i svou životadárnou sílu, svou krev – tedy svou duši.
Největší síla “Pána vod” tkví v tom, že jako stín dokáže napodobit hereckým či virtuálním obrazem vše srdečné, milé a vroucí. Pomocí následné záměny všeho živého a hřejivého za studený protipól se postupně dokáže zmocnit vlády nad životem, který pomalu vede k mělkosti, formálnosti a nakonec ke smrti. Tato zhoubná ideologie byla šířena do všech civilizací včetně evropského křesťanství. Svět nápodoby – spodní svět zkázonosných vod vytváří hmotnou zrcadlovou napodobeninu všeho vykřesaného, aby se tak pomocí tohoto zrcadlového obrazu zmocnil mysli a smyslů nevědoucích a zavedl je v hluboké hypnóze ke ztrátě sebe sama.

S pochopením duchovního obrazu rozevřeného a bráněného volného středu mezi dvěma destrukčními nebezpečími pro Člověka a jeho životní prostor, můžeme i lépe porozumět vzniku pradávných kruhových opevněných staveb a symbolice, která je doprovází. Vchod do nich byl často na starém Předním východě i mykénském Řecku symbolicky vyznačen dvěma zvířaty po stranách brány. Tak jako Odysseus musel proplout mezi Skyllou a Charybdou, dvěma mytickými obludami zkázy, tak také každý člověk, který hodlá vejít do bezpečného, opevněného místa s lidským řádem uvnitř, do svého pravého domova, tak musí projít středem mezi dvěma netvory či šelmami. Tuto skutečnost dokumentují dochované obrazy na pečetidlech z protoindické kultury, na kterých je vyobrazen védský Kristus jako člověk, který rozevírá od sebe dvě bojující šelmy a vytváří tak svým úsilím “Místo” Člověka, prostor míru, osvobozený od světského boje dualit.
To je vynikajícím symbolickým znázorněním podstaty celé pradávné védské duchovní školy a také je ideovou základnou Lví brány v Chattuši, hlavním městě chetitské říše, či jí podobné Lví brány v Mykénách a na dalších místech. Toto nebyl obranný prvek vůči případnému nepříteli, ale znázornění prastaré gnostické myšlenky mýtického Středu a pravého vchodu do lidského prostoru mezi dvěma velkými hrozícími nebezpečími. Prastarý duchovní obraz božího města a “Místa Člověka” se potom obtiskl do hmoty v podobě středověkého města s hradbami obkrouženými vodou. Také v gnostických textech je toto “Místo Člověka” obehnáno hradbou, která odděluje Světlo poznání od Temnot nevědomosti, za kterou krouží zkázonosné, temné vody.
Zmaterializované, chtonické společnosti uhranuté hadem byla ukradena tato duchovní tradice a dnes již nectí tento duchovní poklad, životadárnou védskou duchovní hodnotu dokonalého Člověka – Puruši a jeho řád. Už nechrání to vytvořené rajské místo, ale tvrdě propaguje jen jeho protipól – objem tržeb a obchod, který se stal posvátným. Tímto se bezpečné “Místo vnitřního Člověka” a jeho hodnoty zcela rozpouštějí. Obrazem tohoto procesu je například noční New York, jeho okázalé svítící neony, alkoholové bary, drogová doupata a užívající si bankéři s prostitutkami.

Symbolem studeného a převráceného světa se stal Vodník. Zrcadlení temného a lživého ducha na hladině spodních vod a jeho konkrétnění a tuhnutí bylo chápáno ve Védě jako uchvacování všeho oduševnělého vodním démonem, obávaným hadem Vrtrou (ten, který obrací všechno naruby). V prastarých a dodnes dochovaných lidových indoevropských textech o vodnících, zákeřných bytostech se dovíme, že rostou a sílí tím, čím více lidských duší se jim podaří utopit ve svých vodách nevědění. Proces utopení zde nemá nic společného se skutečnou fyzickou vodou, ale znamenal proces, nalákání člověka do zrcadlového, iluzorního světa formální nápodoby, smrtícího chladu, mimo vroucnost a oheň života.
Také české slovo podvodník (ten, kdo pod-vádí a zároveň také ten pod vodou) velmi výstižně vyjadřuje lživost, manipulaci a zrádnost této síly. Každý, kdo neustále nechrání pravdu, poznání, transparentnost a všem lidem společné, pravé lidské “Já”, svého vnitřního člověka, nazývaného indickou školou Átman, ztrácí postupně svůj nejcennější poklad – svoji duši. Ta se stane vítanou kořistí a potravou, pomocí které studený, nelidský, spodní živel vod žije. Ten se stává stále mocnějším a získává stále větší sílu k lákání lidí do svého ledového, temného království iluze a nápodoby skutečných lidských hodnot.
Vodník coby představitel védského Hada Vrtry má snahu oddělovat svým obětem hlavu od těla, což nám symbolicky říká, že všude tam, kde je spojení materiálního těla, inteligence a duše přerušeno, může tato síla nerušeně kralovat. Proces postupného uchvacování všeho živého Hadem smrti reprezentují koncovky starých indoevropských slov, které velmi často končí sykavkou sss.
Tolik známá “potopa”, vyskytující se v prastarých mýtech mnoha národních tradic, neznamenala původně, jak nám vysvětluje Véda, zaplavení země fyzickou vodou. Tato starověká zpráva dávných civilizací, které tuto “potopu” zažily a přežily, znamenala původně velmi důležitou informaci o zaplavení lidského světa spodní silou Hada, silou materializmu a povrchnosti, kriminalitou, zvířeckostí. Tento studený dolní svět nevědění o duchovní podstatě lidstva se vydává za “ducha Života”! Dlouhodobým působením tohoto lidem nepřátelského živlu musí dojít dříve či později ke katastrofě, k “potopě”. Tuto potopu přežije, jak nám prastará gnostická moudrost sděluje, pouze Noe, Noetos, ten poznávající a jeho rod. Lidé, kteří jdou za poznáním, se jako jediní dokážou z těchto “vod potopy”, materializmu a ducha nápodoby, vymanit. Pověstnou Noemovou archou nemyslela stará indoevropská moudrost fyzickou loď naplněnou zvířecími páry, ale měla na mysli védské slovo “arku” – “slovo poznání” a díky němu také vytvořený zdroj vědění, citu a lidskosti. Měli bychom si stále připomínat, že jen usilovnou poznávací činností se lidé mohou zachránit před potopou, která se na nás valí z temného, materialistického a nelidského okolí.

Pánem a ovládajícím všech neprobuzených, je amorfní princip, duch nápodoby, nic, které napodobuje jakoukoliv formu a navlékne si “jakýkoliv šat”. Je to Ten, který není, ale který se vším stává (Jahve – stanu se, kým se stanu). Protože toto studené vodní božstvo (Anunnakové a spol) není schopno dát vzniknout ani Světlu poznání, ani životu samotnému, snaží se všech digitálně zmocnit prostřednictvím rozštěpení každého organického celku na malé části, pomocí rozdrobení všeho vyššího a organického na malá, separovaná a stále primitivnější “já”. Odtud pramení jeho řecký název Diabolos – Rozdělovač.
Tento Rozdělovač – Ďábel zvětšuje svou sílu a moc tím, že stále spojuje a fúzuje všechny síly temných, studených vod, síly tělesného magnetismu, egoistické gravitace a stále je slévá do jedné obrovské potopy beztvarosti, nevědění a služby údajnému Pánu světa. Takto se spojuje veškerá nevědomost, hříšnost a zotročení do jimi zpitvořeného lidského otrockého údělu, do zcela falešné ideologie, která je maskovaná pseudohumanismem, údajnou lidskou vzájemností, a údajnou demokracií.
Had vyjadřuje svoji nevědomost tím, že se jen plazí, ale také tím, že se nedokáže pevně “postavit”. Jen se vlní a vůbec netuší, co to je přímost a pravda. Plazí se střídavě pod diktátem fašistické diktatury a bezbřehé demokracie. Had je symbolem síly mělkosti, která není schopna se dostat do podstaty a hloubky. Z tohoto důvodu symbolizuje sílu vnějškovosti, která se pohybuje pouze po obvodu kruhu a není schopná proniknout dovnitř k “ose” ani pochopit to “prázdné oko” středu, jako “třetího rozměru bytí” oněch tří základních sil světa.
Abychom jako vyspělé lidské bytosti obstály, musíme pochopit tu “sílu Hada”, která se sinusoidně neustále valí dějinami, a která právě tím, že není dostatečně odhalena, vytváří pro lidstvo jen takový sinusoidní “odezdikezdismus”. Pokud to převedeme na historické dění, tak je přímo zodpovědná za masově vnucované mainstreamové postoje, od pochlebování rudé Moskvě, k pochlebování židovskému New Yorku.
Tato studená “hadí síla” světa je síla těla, tělesnosti, strachu o tělo a síla údržby těla, proto má ve Vesmíru svoje místo, pokud ovšem nezpůsobí světovou potopu. My tělo samozřejmě potřebujeme, protože teprve díky němu můžeme získávat zkušenosti a založit v něm, jako v kotli, oheň vroucnosti a života.
Ve védském ráji je strom lidského vědění, strom poznání, původní védská rostlina sómy. Véda nám říká, že pouze ten, kdo jí plody tohoto stromu a kdo přijme prostřednictvím osvícení dar poznání o pravém duchovním zdroji Života, tak pouze ten bude spasen, protože v sobě probudí Poznání, a tak zachrání svůj nejcennější poklad, “neuvěřitelně krásnou perlu”, temnotou zakletou “princeznu” – svoji duši.