Každé slovo je tvořeno hláskami, které mají určitý zvuk, frekvenci a jimi vytvořená slova jejich souzvukem nějak zní. Zvuk vytváří chvění, které je nositelem určité síly. Tato síla buď tvoří či boří. Obojí je třeba a na těchto dvou protikladech stojí celý Vesmír.

Náš jazyk byl také manipulativními zásahy záměrně ochuzen o mnoho zvuků, zejména o nosové hlásky, které probouzí k činnosti šišinku mozkovou, neboť zvukové chvění při mluvě se šíří ven do prostoru, ale i dovnitř do těla. Naše řeč také postrádá zvuky podobné alikvotním tónům, což jsou vyšší tóny zaznívající spolu se základním tónem. Naše řeč tak “ztvrdla”. Vytratily se z ní měkké hlásky a dvojhlásky.

Naše řeč bude harmonická a vyrovnaná, pokud bude mít rovnovážný stav různých druhů zvuků, které jsou vzájemně v souznějícím spojení. Abychom začali postupně vracet naší řeči její sílu, je třeba probudit v sobě cit a pozitivní cítění. Co slovo “cit” znamená? Dnes se často nahrazuje slovem “emoce”. Pokud rozebereme slovo – “emoce”, tak se dozvíme že:
e – znamená uzemnění a vychází z hmoty
moc – je ovládající síla
e – je opět uzemnění, vrací se do hmoty
Emoce jsou tedy prožitky, které jsou jen na hmotné úrovni. Drží se v ní, ovládají skrze hmotu a brání subjektu posunout se k prožitku cítění. Poskytují falešný dojem citu. Lomcují osobou od emocí strachu a zoufalství, až k radosti, jásotu a tak stále dokola. Jsou jako rozbouřený oceán a pohlcující vše, co se dostane do dosahu jeho vzdouvajících se vln.

Naproti tomu slovo cit v sobě nese:
c – cítění, vnitřní cítění, které je prožitkem a cílem pozemského bytí
i – je potok “Moudrosti”, k němuž je možné se skrz cítění připojit a cítit sounáležitost se vším
t – je pevnost, která je vytvořena, jsme-li si vědomí sami sebe

Cit je vnitřní prožívání. Ať se děje, co se děje, jsem v sobě v rovnováze a v klidu. Oceán se jen jemně vlní a já jsem v bezpečí. Vidím do jeho hloubek, a tudíž jsem schopen i cítit do těchto hlubin, které jsou mi v úrovni emocí uzavřeny. Oceánem je zde myšlena sama bytost, která je buď je rozervaná, rozbouřená, zmítaná nebo je v klidu, v důvěře, ve svém harmonickém středu a vidí. Vidí, protože cítí. Vidí daleko a tím pádem má i volbu, volbu činu. Tak přestala být zmítána osudem. V sanskrtu je “čit” – ve významu “vědomí”, “čití”. Je samostatnou silou udržující život a “čitta” tu znamená mysl, paměť a inteligenci.

Na počátku je čisté Bytí. Je bez myšlenky a bez prožitků. Holé, čisté a prázdné. Aby si Bytí mohlo uvědomit samo sebe, potřebuje myšlenku. Myšlenka se stává činem a je kořenem činění, dělání a je též kořenem duality. Dualita umožňuje prožitky, které obohacují a rozvíjí Bytí. Dualita je boj i smír. Strach i ljubov (láska). Bytí je v každém a ve všem a skrz pocity získává prožitky. Když je Bytí pochopí, přestává opakovat stejné prožitky stále dokola. Pak se Bytí vrací zpět k sobě, čisté, poučené a plné prožitků. A to je základní vesmírný princip.

Boj i smír je “Hra”. Výhra i prohra.
Výhra = vý + hra = získat něco hrou, což nás v prvotním významu této předpony vede z vnitřku ven, tedy od sebe pryč.
Prohra = pro + hru = jsem pro projití hrou; Bytí je odváděno od sebe prostřednictvím Hry. Je odváděno přes Hru zvanou Život.
Hraji, a tím pádem jsem vítězem i poraženým. Učím se. Čisté Bytí v nás se pak díky prožitkům, vítězstvím a porážkám, může svobodně rozhodovat. Počátečním smyslem je učit se. Učit se přijímat porážky a znovu se účastnit Hry, boje. Učit se přijímat vítězství bez nadutosti a pýchy.
Mám-li prožitek – pak cítím a vím. Stále se učím. Přijímám. Odmítám. Poznávám. Zjišťuji, že není potřeba hrát, stále dokola bojovat, neustále prožívat vítězství a porážky, přestože vítězství i porážky jsou účelem této Hry – tedy učení.

Bytí pak postoupí do další úrovně Hry, v níž se boj postupně mění na spolupráci, spolutvoření, spoludělání, spolučinění. Pouze tímto způsobem lze budovat jakékoliv dílo. Bytí pak získá čistý pocit ze Hry, která se z prvotní dravé soutěživosti a boje promění na součinnost. Sčítáním a ukládáním všech prožitků se pak tvoří naše genetická paměť.