Po celou dobu existence „vládců“ dochází k politickým vraždám. Není těžké pochopit, proč tomu tak je. Koneckonců, dokud budou lidé věřit v Nejnebezpečnější pověru – totiž že někteří mají právo vládnout nad ostatními – budou existovat lidé ochotní pro tuto moc zabíjet.
Podívejme se tedy na některé slavné politické atentáty (a pokusy o atentát) v dějinách, na to, čeho dosáhly a jak byly spáchány.
JULIUS CAESAR (ÚSPĚŠNÝ)
Vražda Julia Caesara je nejslavnější politickou vraždou v dějinách a není těžké pochopit proč. Příběh jeho pádu je plný intrik, zrady, ambicí, moci a impéria. Tento příběh zavedl do lidové řeči fráze, které známe dodnes – „Et tu, Brute?“ a „Pozor na březnové idi“ – a po tisíce let poskytoval potravu historikům, umělcům a spisovatelům.
Ano, od Shakespeara po Hvězdné války, příběh pádu Římské republiky nás dodnes uchvacuje. Znáte to: Caesar překračuje Rubikon, Caesar nosí červené boty, Caesar se stává doživotním diktátorem, Caesar hraje yoinky-yeety s diadémem po každoročním festivalu běhání po ulicích, kde nahý obnažuje každého, koho potká, s roztřepenými tangy. Celý ten příběh.
Celá akce vyvrcholila osudného března roku 44 př. n. l., kdy byl Caesar přepaden desítkami spiklenců, když se chystal svolat zasedání senátu. Tuto scénu popsalo mnoho historiků, ale snad žádný z nich ji nepopsal tak památně jako Suetonius:
Když se posadil, spiklenci se kolem něj shromáždili, jako by mu chtěli vzdát úctu, a Tillius Cimber, který se ujal vedení, se hned přiblížil, jako by se chtěl na něco zeptat; a když ho Caesar gestem odvedl na jindy, Cimber ho chytil za obě ramena; když pak Caesar zvolal: „To je přece násilí!“ ho jeden z Casků bodl z jedné strany těsně pod hrdlo. Caesar chytil Caskovu paži a přejel mu ji rydlem, ale když se pokusil vyskočit na nohy, zastavila ho další rána. Když viděl, že je ze všech stran obklíčen tasenými dýkami, utěsnil si hlavu v plášti a zároveň si levou rukou stáhl jeho klín k nohám, aby mohl padnout slušněji a měl přitom zakrytou i spodní část těla. Takto byl probodnut třiadvaceti ranami a při první ráně nepronesl ani slovo, jen zasténal, ačkoli někteří píší, že když se na něj Marcus Brutus vrhl, řekl řecky: „I ty, dítě moje?“ Všichni spiklenci se dali na útěk a on tam nějakou dobu ležel bez života a nakonec ho tři prostí otroci naložili na nosítka a odnesli domů, s jednou rukou svěšenou dolů. A z tolika ran se podle názoru lékaře Antistia žádná neukázala být smrtelná, kromě druhé rány na prsou.
Když se začtete do podrobností o Caesarově vraždě a jejích následcích, je zajímavé, že se odvíjejí přesně opačně, než jak je v dnešní době prezentováno úřady po každé politické vraždě.
Neexistoval žádný „osamělý šílenec“, na kterého by se dal incident svést.
Vláda se nedopustila nedbalého zakrývání trestného činu.
Občané nebyli mylně informováni o tom, co se stalo.
Senátoři, kteří se spikli s cílem zavraždit Caesara, se k tomu otevřeně přihlásili, místo aby své spiknutí utajili. Po vraždě Brutus a jeho spoluspiklenci pochodovali ulicemi, mávali zakrvácenými dýkami a hlásali: „Lidé Říma, jsme opět svobodní!“.
Radostná oslava však netrvala dlouho. Římská republika se okamžitě propadla do krvavé, několik let trvající občanské války, po níž následoval krvavý, několik let trvající boj o moc. Nakonec zvítězil Gaius Octavius – Caesarův adoptivní syn a jmenovaný nástupce – s novým jménem a novým titulem: Augustus Caesar, zakladatel Římské říše.
Někde v tom je poučení. Zajímalo by mě, jestli se to někdy naučíme.
KRÁL JAKUB I. (NEÚSPĚŠNÝ)
Pokud nejste Angličané, pak pravděpodobně znáte Guye Fawkese jako toho chlápka z filmu V jako Vendeta nebo jako obličej na masce, kterou si členové internetové hackerské skupiny Anonymous rádi nasazují ve svých propagačních videích.
Pokud jste Angličané, pak pravděpodobně znáte Guye Fawkese jako šíleného římského katolíka, který se pokusil vyhodit do povětří krále Jakuba během slavnostního otevření parlamentu, protože… no, protože byl šílený římský katolík. V učebnicích dějepisu se píše, že tento plán – známý jako „spiknutí se střelným prachem“ a připomínaný každoročně 5. listopadu ohňostroji a ohni – byl spiknutím, na němž se podílel hlavní anglický jezuita Henry Garnet a tým šílených provinčních katolíků. Král Jakub I. využil odhalení tohoto spiknutí jako záminku k zákroku proti katolíkům v celém království.
Pravda, bylo to spiknutí… jen ne takové, jaké ho popisují učebnice dějepisu. Ve skutečnosti šlo o operaci pod falešnou vlajkou, při níž síly z královského dvora nastražily na Guye Fawkese a jeho spolupracovníky léčku, než na poslední chvíli zasáhly, chytily Fawkese při činu a ospravedlnily tak dlouho žádané potírání katolíků králem Jakubem. Jak ve svém pojednání The Gunpowder Plot (Spiknutí se střelným prachem) z roku 1952 popsal Hugh Ross Williamson, promyšlený plán této falešné akce zahrnoval špiony a lsti, výpovědi na mučidlech, zfalšovaná přiznání a skupinu obětních beránků, kteří by se nedokázali probojovat ani z mokrého papírového pytle, natož aby vyhodili do povětří parlament, kdyby jim na cestě nepomohly vyšší síly.
Člověk si říká, jestli spiknutí se střelným prachem není předlohou pro současnou FBI a její zvyk nastražovat a zatýkat neschopné pachatele terorismu.
ANDREW JACKSON (NEÚSPĚŠNÝ)
V lednu 1835 se americký prezident Andrew Jackson procházel rotundou Kapitolu, když se z davu diváků vynořil muž, přiblížil se na tři kroky k prezidentovi a vystřelil z malé pistole zblízka. Byl to Richard Lawrence, bývalý malíř pokojů, který prezidenta sledoval již několik dní a čekal na příležitost k útoku.
Toho dne však Lawrencovi při jeho snaze zabít prezidenta štěstí nepřálo. Když vystřelil z pistole, ozvala se hlasitá rána. … ale kulka nevystřelila. Perkusní kapsle explodovala, ale střelný prach se nezapálil. Lawrence přišel připraven i na takovou nehodu. Vytáhl z kabátu druhou pistoli a vystřelil z ní. Opět nic. I tato pistole špatně vystřelila.
Jakmile Andrew Jackson zjistil, co se děje, napadl útočníka a začal ho nemilosrdně bít holí. Poté, co se k němu přidal dav přihlížejících, byl Lawrence zklidněn a odveden k výslechu.
Z výslechu vyplynulo, že jde o snůšku nesmyslů. Lawrence se zlobil, že mu Jacksonova administrativa odepřela jmenování do státní služby. Také věřil, že Jackson zabil jeho otce. Také byl přesvědčen, že mu americká vláda dluží značnou sumu peněz – peněz, které by mu umožnily nastoupit na trůn jako právoplatnému anglickému králi.
V klasickém dokumentárním filmu z 90. let The Money Masters (Vládci peněz) však byl naznačen jiný úhel pohledu. Ukázalo se, že k pokusu o atentát došlo necelé tři týdny poté, co se Jackson – „tím, že umožnil bankám vydávat oběživo za státní dluhopisy, místo aby jednoduše vydával státní dluhopisy bez tohoto dluhu“ – stal prvním a jediným prezidentem, který zrušil státní dluh. Skutečnost, že k pokusu o atentát došlo v takovém kontextu, přirozeně vyvolává možnost, že Lawrence ke spiknutí navedli bankéři, které Jackson porazil.
Nejde o pouhé konspirační domněnky. Podle The Money Masters sám Lawrence později tvrdil, že byl součástí spiknutí: „Po svém propuštění se přátelům chlubil, že ho k tomu navedli mocní lidé v Evropě a slíbili mu ochranu, pokud bude dopaden.“
ABRAHAM LINCOLN (ÚSPĚŠNÝ)
Všichni vědí, že prezident Abraham Lincoln byl zavražděn v dubnu 1865 při návštěvě představení Toma Taylora Our American Cousin ve Fordově divadle ve Washingtonu. Jeho vrah, slavný americký divadelní herec John Wilkes Booth, proklouzl do prezidentské lóže a vyčkal na vhodný okamžik, kdy dav (a Lincolna samotného) rozptýlí vtipná replika ve hře. Pak vytáhl pistoli a vystřelil, přičemž Lincolna střelil zblízka do týla. Poté Booth seskočil z dvanácti metrů dolů na jeviště (přitom si poranil nohu), zařval „Sic semper tyrannis!“, utekl postranními dveřmi a odjel na svém únikovém koni. Toto běžné vyprávění o atentátu na Lincolna obvykle končí poznámkou, že Booth byl nakonec objeven, jak se skrývá na farmě v Severní Virginii, a byl zastřelen.
Většina lidí neví (i když je to doložená historická skutečnost), že Booth byl součástí spiknutí. Dokonce i Knihovna Kongresu vám řekne, že čtyři z Boothových spolupachatelů – Lewis Powell (alias Payne), George Atzerodt, David Herold a Mary Surrattová – byli za svou roli ve spiknutí souzeni a popraveni.
Knihovna Kongresu ani jiné oficiální zdroje informací vám však neřeknou skutečně pozoruhodný příběh vzniku tohoto spiknutí. Ten příběh zahrnuje machiavelistické intriky Lincolnova ministra války Edwina Stantona, který již několik let usiloval o prezidentský úřad. Stanton – který se později sám pokusil dostat do prezidentského úřadu tím, že vedl (neúspěšnou) kampaň za impeachment proti Lincolnovu nástupci Andrewu Johnsonovi – byl v době atentátu zodpovědný za Lincolnovu bezpečnost. Stanton odmítl Lincolnovu žádost, aby mu toho večera ve Fordově divadle dělal ochranku uznávaný Thomas Eckert, a místo toho mu přidělil Johna F. Parkera z Metropolitní policie, notorického opilce a bordeláře, který byl mnohokrát oficiálně pokárán za chování nevhodné pro důstojníka.
Podle knihy The Lincoln Conspiracy (Lincolnova konspirace), jejímiž spoluautory jsou David Balsiger a Charles Sellier, Stanton odstranil z deníku Johna Wilkese Bootha 18 stránek, na nichž byla uvedena „jména 70 významných osob přímo i nepřímo zapojených do Boothova plánu na únos Lincolna“. Chybějící stránky byly objeveny v držení Stantonových potomků o mnoho desetiletí později, ale dosud nebyly zveřejněny.
Legenda o Lincolnově vraždě je od té chvíle ještě šílenější. Jak podrobně popisuje vedoucí redaktor časopisu CovertAction Jeremy Kuzmarov ve svém rozsáhlém přehledu případu, příběh zahrnuje:
údajné zapojení gangu mezinárodních bankéřů v čele s rodinou Rothschildů, kteří byli rozhořčeni Lincolnovým odporem k centrální bance;
záměrné maření pátrání po Boothovi po jeho zabití Stantonem a jeho spolupachateli;
a co je nejpozoruhodnější, že dva týdny po atentátu nebyl na farmě ve Virginii zabit John Wilkes Booth, ale James William Boyd, „bývalý kapitán dobrovolníků Konfederační armády v Tennessee a tajné služby rebelů, kterého Stanton v únoru 1865 propustil z vězení“.
Vážně, někdy si ten příběh (a jeho zdroje s poznámkami pod čarou) přečtěte. Stojí to za prozkoumání.
Stačí říci, že úplné vylíčení Lincolnova spiknutí se všemi jeho zvraty se velmi liší od příběhu, který se dostal do učebnic dějepisu.
MCKINLEY (ÚSPĚŠNÝ)
Na Williama McKinleyho, dvacátého pátého prezidenta Spojených států, si dnes už nikdo ani nevzpomene, natož na to, že byl v září 1901 na Světové výstavě v Buffalu ve státě New York usmrcen kulkou šíleného anarchistického vraha. Je to opravdu škoda. Byla by to skvělá scéna do nějakého velkorozpočtového hollywoodského dobového filmu.
Osmapadesátiletý McKinley, který byl na vrcholu sil po úspěšném zahájení amerického impéria španělsko-americkou válkou („Pamatujete na Maine?“), se na Světové výstavě objevil jako hvězda. Jen den před střelbou přišlo na veletrh rekordních 116 000 lidí, aby si poslechli projev nesmírně populárního McKinleyho. Tato událost vyvrcholila ohňostrojem a výbuchem pyrotechniky, která hlásala: „Vítejte, prezidente McKinley, šéfe našeho národa a naší říše.“
V osudný den atentátu se McKinley setkával v „Chrámu hudby“ na veletrhu, potřásal si rukama a nasával obdiv veřejnosti. Jeho osobní tajemník, znepokojený obtížemi s řádným zajištěním akce, se dvakrát pokusil angažmá zrušit a McKinley, který si nikdy nenechal ujít příležitost navázat kontakt s voliči, jej dvakrát přehlasoval.
AUTOR: James Corbett
Překlad: David Formánek/otevrisvoumysl
