Zámořské expedice a výpravy badatelů sytí vědecký tisk celé 19. století nejrůznějšími, zdánlivě neuvěřitelnými, zajímavostmi z nitra černého kontinentu. Existenci většiny druhů se podařilo dokázat, i když na některé exempláře narážíme teprve nyní. Dodnes nerozřešenou zůstává ale záhada podivného smrtícího stromu, který Zuluové nazývají Umdhlebi.
Zatímco o lochneské příšeře se obyvatelé okolí skotského jezera, snad kromě prodavačů suvenýrů, vyjadřují s krajní nedůvěrou, o existenci stromu Umdhlebi domorodci v Africe ani v nejmenším nepochybují. Potomci původních Zuluů (národ žijící na jihu Afriky), a to nejen zástupci starší generace, mají poměrně jasno. A stejně jako je konkrétní jejich představa a jasný popis tohoto druhu, zrovna tak pevné je jejich přesvědčení neukazovat „bílým“ objevitelům, kde stromy rostou. Už totiž dobře vědí, jak běloši zacházejí s africkou přírodou.
Krása v oparu hniloby
První zmínka o stromu s vražednými schopnostmi pochází z 2. listopadu 1882 od misionáře a reverenda G. W. Parkera. Jeho popis je natolik přesvědčivý, že ho ihned otisknou v prestižním časopise Nature. Parker totiž v Africe narazil na „pohanskou“ tradici, při které se domorodci chystají obětovat kouzelnému stromu kozu. Jako správný „terénní“ kazatel a sluha Boží jim chce tuto pověru demonstrativně vyvrátit. To, co ale uvidí, mu vyrazí dech. Mohutný strom s pokrouceným kmenem působí už na první dojem strašidelně. Rozpraskaná kůra, visící pruhy lýka a silné liánovité větve, velké a dlouhé listy světlezelené barvy, které jsou na dotek velmi křehké. Dřevina, kterou reverend vidí, plodí i velmi zvláštní ovoce černo-červené barvy, které na stromě zraje v trsech jako bobule rybízu. Omamná vůně plodů však stěží může překonat silný zápach rozkladu, tlení a hniloby, který se vznáší v okolí stromu.
Nejdřív se musí nasytit
Parker má být svědkem obětního obřadu, při kterém je koza podřezána a vyvržena, a maso je poté předhozeno ke kořenům stromu. Domorodci vysvětlí misionáři, že strom takto vstřebává živiny podobně, jako to probíhá v případě hnojiva. Podle množství zetlených zbytků však Parker odhaduje, že strom nezásobují jen domorodci. Dozvídá se, že strom sám láká svou omamnou vůní drobná zvířata z pralesa, která pak u kořenů podlehnou deliriu a otravě. Jak se jejich těla rozkládají, uvolňují se z nich živiny potřebné pro růst stromu. Podle zkazek se přímo ke stromu odváží jen ti nejstatečnější lidé. Vždy k němu ale přistupují až poté, co je „nasycen“ obětinou, a i tak se raději drží po větru. Jedovaté plyny mají údajně vycházet z kamenité půdy na povrch u vystupujících kořenů. Místní šaman Parkerovi popisuje příznaky lehké otravy: pocit závratí a krví podlité oči. Plody tohoto stromu mají poskytovat jistou protilátku. G. W. Parker vesnici opustí, aniž by se pokoušel „pověru“ nějak vyvracet. Sám se o její platnosti přesvědčil!
Je celá historka výmysl?
Koncem 19. století se ještě několik cestovatelů zmiňuje o tomto podivném stromu, žádný jej však neviděl osobně. Do současnosti neexistuje žádný hodnověrný záznam, přesto je řada lidí o jeho existenci naprosto přesvědčena. Je možné, že když stroj nikdy nikdo prokazatelně neviděl, že si snad Parker celou historku vymyslel? To by pak musel mít výtečnou fantazii, a navíc netušené znalosti biologie a botaniky. V dnešní době už opravdu známe masožravé kytky, které do svého jícnu lákají hmyz na omamný lep. Víme, na jakém principu funguje hnojení polí dusíkem, a víme i o odporně zapáchajících plodech stromů, například jinanu dvoulaločného. Známa jsou i zvířata, která se dokáží „opít“ konzumací zkvašeného ovoce do bezvědomí. Jenže všechny tyto informace byly v době, kdy G. W. Parker putoval jihem Afriky, ještě zcela neznámé. Musel by tedy mít opravdu velkou představivost. Anebo zkrátka mluvil pravdu?
Radomír Dohnal
