Jak postupně přinášíme další informace o problému se starými státními garancemi za desítky miliard korun, ukazuje se stále zřetelněji, že riziku astronomických dopadů na státní kasu se dalo relativně snadno předejít. Stačilo se podívat k sousedům. Cesta, kterou před lety pro řešení tohoto problému zvolilo Slovensko, ukazuje, jak se to mělo a má dělat.

Zákony, které na začátku devadesátých let upravovaly postup privatizace, totiž pocházejí ještě z dob federace, tudíž lze očekávat, že řada situací a procesů bude stejná nebo podobná v Česku i na Slovensku. A skutečně, v obou zemích skončily státu na krku značné objemy pohledávek z předprivatizačních úvěrů, řada z nich pochopitelně nedobytná, některé ovšem se státními garancemi.

O problému s pohledávkami se státní garancí informovala letos v květnu jako první ČESKÁ POZICE. V České republice v letech 2001 až 2007 prodávala Česká konsolidační agentura balíky pohledávek jak na běžícím pásu, často za jednotky procent jejich nominální hodnoty. Až později se začalo ukazovat, že k řadě těchto pohledávek se vztahovaly stoprocentní státní garance, tudíž ti, kteří je koupili za pár korun, si mohou pravděpodobně gratulovat. Původní pohledávku už sice nikdy nevymohou, ale jelikož je na ni státní garance, mohou teoreticky (bude záležet na soudu) shrábnout plnou hodnotu pohledávky plus úroky z prodlení ve výši několika set procent. Jen to místo původního dlužníka zaplatí státní kasa.

„Řešili jsme to jednotlivě…“

„Podobné věci se na Slovensku řešily jednotlivě. Nesplacené úvěry, u nichž nebyla žádná garance, se dávaly do balíků a prodávaly najednou. Záleželo pak na tom, nakolik je kupující schopen pohledávku vymoci,“ říká slovenský ekonom Vladimír Bačišin, který se mimo jiné věnuje právě privatizaci. Dodává, že pohledávky s garancí stát zcela jistě neprodával.

Pohledávkami se státní garancí se Slovensko zabývá až do současnosti. Juraj Minarovjech, jenž v důležitých letech 2003 až 2006 seděl v představenstvu akciové společnosti Slovenská konsolidačná, což je slovenská obdoba České konsolidační agentury, a měl na starosti mimo jiné tuto oblast, vysvětluje: „My jsme to řešili tak, že jsme celou věc zadali právníkům, kteří dostali za úkol prověřit všechny pohledávky, zda na nich není nějaká státní garance. A cílem nebylo jen zjistit, zda tam nějaké jsou či nejsou, ale dělalo se to tak, že všechno, co jen trochu zavánělo garancí, se dávalo bokem a vůbec se s tím nehýbalo.“

Český postup jako sebevražda

„V té době byla situace značně nepřehledná, protože zákony z dob privatizace se mnohokrát změnily a nebylo zcela jasné, jak je to s platností státních záruk,“ popisuje Minarovjech situaci, která byla prakticky úplně stejná jako situace v Česku. „My jsme si tehdy řekli, že není na nás rozhodovat, zda to je či není záruka, tudíž tyto sporné pohledávky jsme dali do balíku, jako kdyby k nim záruky byly, a neprodávali jsme je. Jakýkoli jiný postup by byla sebevražda,“ dodal.

To je právě klíčový rozdíl proti postupu České konsolidační agentury. Ta vytřídění pohledávek se spornými garancemi podle všeho neprovedla a ti, kteří je za zlomek hodnoty koupili, se nyní domáhají vyplacení státní garance. Slovenská konsolidační agentura na rozdíl od její české obdoby existuje i nadále a staré pohledávky řeší až do dnešní doby.

S pohledávkami se státní garancí se navíc Slováci vypořádali po svém. „V letech 2004 a 2005 jsme uzavřeli dohody o zániku ručitelského závazku s Fondem národního majetku Slovenské republiky, Slovenskou záruční a rozvojovou bankou a Pozemkovým fondem. Smyslem smluv bylo ukončit vzájemné právní vztahy, které vyplývají z ručitelských závazků,“ uvádí Henrieta Kollárová, ředitelka odboru komunikace Slovenské konsolidační.

Slovenská podoba zákona takový způsob zrušení závazku umožňuje. „Předmětem dohod bylo i to, že se nikdo v budoucnu nebude moci domáhat práv vyplývajících z ručitelského závazku, kterých se Slovenská konsolidační vzdala,“ dodává Kollárová.

Nicméně podle jejího vyjádření trvá přezkoumávání nabízených pohledávek z hlediska možné existence státních garancí dodnes. „Pokud by existovala byť jen teoretická možnost vzniku státní záruky, tak taková pohledávka není zařazena do nabídky k prodeji,“ popisuje Kollárová dnešní praxi. Jinými slovy, popisuje přesně ten proces, který měla v době České konsolidační agentury zvolit i Česká republika. Nicméně nestalo se a následky, uvážíme-li jejich vyčíslení v miliardách korun, jsou nyní nedozírné.

Jan Táborský

Česká pozice.cz

Další články k tématu: