Vítek Prokop se ukazuje na stále viditelnější problémy české společnosti, které souvisejí s celou řadou krizí, kterými Česko pod vedením neschopných politiků prochází.
„Máme se nejlépe ve své historii!“ Je zajímavé, že pokaždé, když jsem slyšel tento výrok, tak jej pronesl ten samý typ člověka. Vysokoškolská pedagožka pracující pro ministerstvo zahraničí, vysokoškolsky vzdělaný učitel na elitním gymnáziu, úspěšný lokální politik. Srovnejme si ale toto tvrzení s fakty. Třicet procent rodin nemá peníze na nákup nového nábytku. Na 657 tisíc lidí je materiálně deprivováno, což reálně znamená, že si řada z nich nemůže ani dovolit koupit maso k jídlu. Mají se i tito lidé historicky nejlépe? Anekdota pro srovnání – naposledy jsem osobně slyšel o tom, že by si někdo nemohl dovolit maso při diskuzích o příčinách pádu carského Ruska.
Když někdo řekne, že se máme nejlépe v historii, tak nemyslí celý národ, ale myslí tím sebe a svoji sociální třídu. Slovíčko buržoazie možná někomu zní obstarožně, ale výstižně popisuje tyto lidi. Tito lidé se skutečně mají nejlépe ve své historii. Po roce 1989 se jim otevřela řada možností: cestovat a studovat po celé Evropě, spekulovat s majetkem, podnikat tady a v zahraničí. Nemají proto příliš mnoho důvodů k nespokojenosti se stávajícím režimem, právě naopak. Neuvědomují si při tom hloubku krize, v jaké se nyní „jejich“ režim nachází.
Od roku 2022 stoupá počet domácností ve velmi obtížné finanční situaci. Pětina lidí označila svoji domácnost za chudou, 8 procent má problém zaplatit základní potřeby jako je jídlo a oblečení. 1,3 milionu lidí žije v energetické chudobě, takže si nemůžou dovolit v zimě dostatečně topit. Nejbohatších 20 procent populace české populace vlastní více jak 80 procent veškerého majetku v republice.
Neschopnost krizi skutečně reflektovat a hledat z ní cestu ven je příznakem akutního vyčerpání režimu. Vyhlašuje se boj s dezinformacemi, nikoliv s chudobou. Každý, kdo zpochybní stávající pořádky je ihned onálepkován jako dezinformátor, dezolát, ruský/čínský agent a podobně. Pracující většina je pod útokem. Vláda zrušila zaručené mzdy v soukromém sektoru, vládní ODS chce prosadit vyhazovy bez udání důvodu a lidovci plánují legalizovatpráci 14letých dětí. Rekordně vysoký počet lidí pobírá sociální dávky, ty jsou ze strany moci přitom líčeny jako pomoc pro lenochy.
Demokracie?
Podívejme se ale na dva konkrétní příklady, které ukazují na nevyhnutelnost pádu našeho liberálně-kapitalistického režimu. Představme si nejdříve stát, kde již přes 30 let vládne totalitní režim. Jednoho dne dojde na univerzitě v tomto státě k masové střelbě, přestože byla policie včas varována a na místo útoku dorazila dvě hodiny před jeho začátkem, jenže budovu, kde ke střelbě došlo se nenamáhala celou prohledat. Ministr vnitra policii samozřejmě ihned po zpackaném zákroku nekriticky podpoří a závěry z vyšetřování celého incidentu jsou pro jistotu pečlivěutajovány. V moment, kdy pak začnou na veřejnost konečně pronikat informace o selhání policie, tak ta se nebojí lhát o svojí roli v tragédii.
Pozorovatel z jiné země s politickou pluralitou by neměl problém celou událost snadno zanalyzovat: za vše může nedemokratický režim, protože pěstuje kulturu lhaní a utajování. Na klíčová místa se dostávají jedinci ne protože jsou schopní, ale protože jsou loajální. V otevřené demokratické společnosti by se díky volbám a transparentnosti policie a ministerstvo vnitra takto nikdy nechovaly! Ale, co když k takovému sledu události dojde v údajně demokratickém státě?
Čtenáři je asi jasné, že jsem zde měl na mysli tragickou střelbu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro zajímavost dodám, že filozof Michael Hauser napsal text, kde se střelbu snažil zasadit do širších souvislostí jako symptom společenské krize. Jak se mi svěřil, tak měl obrovský problém najít místo, kde by svůj článek mohl publikovat. Je až komické, jak režim, který se holedbá svobodou projevu reálně připouští tak malou názorovou pluralitu. Snaha hledat hlubší souvislosti dnešních problémů je „po zásluze“ trestána. Média místo toho, aby stimulovala kritické myšlení, slouží, jak upozorňoval polský sociolog Zygmunt Bauman, jako stroje na masové zapomínání. Včerejší skandály a problémy jsou rychle přikryty novými zprávami. Řada důležitých věcí tak rychle zapadne, jako například fakt, že již pět aktérů z kauzy Dozimetr je po smrti. Vrátili se snad divoké devadesátky? Ne, spíše bychom si měli připustit, že ve skutečnosti nikdy nezmizely. Gangsterkapitalismus se jen naučil lépe skrývat. Korupce je v tomto státě všudypřítomná a nabývá až tragikomických rozměrů, jako například, když náměstek ministra spravedlnosti zpronevěří 40 0000 korun určených pro důchodce, aby si za ně mohl koupit stroj na popkorn.
Událost číslo dvě: úspěšná 19letá studentka gymnázia a budoucí studentka práv Andrea měla vážné psychické potíže a několik měsíců hledala psychiatrickou pomoc. Všude bylo ale plno. Nakonec spáchala sebevraždu. V České republice je sebevražda druhou nejčastější příčinou ve věkové kategorii 14 až 25 let. Odbornou pomoc by celkově potřebovalo až 2 miliony lidí. Jenže nejsou kapacity. Co také čekat, když je české zdravotnictví dlouhodoběpodfinancované? Stát má jiné priority: dotovat fosilní podnikání uhlobarona Tykače, nakupovat dělostřelecké granáty a hypermoderní stíhačky. Problém má však daleko hlubší kořen.
V roce 2023 se americký milionář Mike Black pokusil dokázat, že lze bez jakéhokoliv majetku během jednoho roku z ničeho vydělat jeden milion dolarů. Pan Black zmrazil všechny svoje aktiva, vzdal se svého luxusního auta i bytu, přerušil kontakty se svými bohatými přáteli a pomalu začal od nuly. Výsledek? Po několika měsících musel celý experiment přerušit kvůli svému zhoršujícímu se tělesnému a mentálnímu zdraví. Oblíbená pravicová mantra, že k úspěchu stačí pouze a jenom píle, byla zdařile experimentálně vyvrácena.
Společnost strachu a pomalého umírání
Pokud chcete stručně popsat soudobou kapitalistickou společnost, pak ji lze prostě označit za společnost strachu. Strach visí nad každým z nás – když nebudeš úspěšný, když nebudeš vydělávat peníze, tak o všechno přijdeš, budeš žít bez střechy nad hlavou, bez přátel, spadneš na úplné dno a všichni tebou budou pohrdat. Chronický strach pak dláždí cestu psychickým nemocem.
Tento režim za 30 let své existence již nechal umrznout na ulici víc lidí, než kolik předchozí z politických důvodů zabil. Proč? Protože kapitalismus nezajímá lidský život. Zajímají ho jen zisky. Bude někdo protestovat s fotografií studentky Andrey a s nápisem zavražděna kapitalismem? Zákon 198/1993 Sb. odsuzuje předchozí protosocialistický režim jako zločinný, protože mimo jiné způsobil „morální a hospodářský úpadek“. Jak ale vidíme, tak ani v jedné z těchto oblastí si stávající režim nevede o moc lépe.
Budoucí generace historiků pravděpodobně tuto éru popíší jako éru pomalého umírání – je zajímavé, že mi řada pamětníků říká, jak jim nynější poměry připomínají normalizaci. Co jsou projevy tohoto umírání? Funkční společnost potřebuje dvě věci: žebřík a síť. Žebřík, který umožní lidem nehledě na to, do jakých finančních poměrů se narodili, se prosadit. Minulý rok jsem zde na !Argumentu ukazoval, jak je tento žebřík rozbitý, díky tomu, že u nás se chudoba začíná zdařile dědit z generace na generaci. Síť má pak zabránit tomu, aby člověk v případě nenadálé katastrofy nepřišel o vše a neskončil na úplném dně. Nedostupné bydlení, extrémně drahé energie, minimální mzda, ze které nelze vyžít, rozsáhlá příjmová chudoba a vytrvalý útok pravice na práva pracujících – to vše ukazuje, že se oka v této pomyslné síti nebezpečně rozšiřují a ta proto přestává plnit svoji funkci. A to v situaci, kdy jsme v Evropě třetí nejvíce ohrožení ztrátou pracovních míst v důsledku robotizace. Ano, roboti vytvoří i nové pracovní příležitosti, problémem je ovšem rychlost, s jakou ke změně dojde a fakt, že nové práce budou vyžadovat naprosto jiný druh znalostí a dovedností. Vzhledem k tomu, že český vzdělávací systém je rovněž dlouhodobě podfinancovaný a kapacity úřadů práce pro rekvalifikační kurzy jsou silně omezené, vidíme, že takzvaná čtvrtá průmyslová revoluce představuje existenční hrozbu pro současný režim.
Každý režim totiž se svými občany uzavírá implicitní smlouvu. Smlouvu, která u nás vznikla, popsal ve svojí knize Jak probudit Česko David Klimeš zhruba takto – pokud přijmete špatně placenou práci, výměnou za to my vládnoucí garantujeme nízkou nezaměstnanost.
Nic z výše popsaných problémů ale pro informovaného občana není novinkou, nejedná se o nějaká dechberoucí odhalení. Za poslední roky byla napsána celá řada vladařských návodů výborně popisujících současný stav a obsahující zaručené rady, jak situaci zvrátit. Vedle zmíněného Klimeše to jsou například Slepé skvrny anebo dokonce i do určité míry Babišovy knihy. Média o problémech opakovaně informují. Můj oblíbený filozof Slavoj Žižek si však všiml trendu, kdy se o problémech mluví, právě pro to, aby se nemusely řešit. Roky diskuzí se nepodařilo přetavit do konkrétních změn. Proč? Protože dílčí změna v rámci systému je nemožná. Když jsou základy domu špatné, tak nezbývá nic jiného než ho celý strhnout a začít od znovu na lepším základě.
Politika jako zábavní divize hospodářství, nebo jako vize?
Dovolím si mírně poupravit citát hudebníka Franka Zappy, když napíši, že v kapitalismu je politika jen zábavní divizí hospodářství. Ve volebním klání proto vítězí politici s velkým úsměvem a malým mozkem, kteří ochotně plní přání svých bohatých sponzorů, jenž ze stávajícího stavu profitují. Tváře se proto střídají, ale politika zůstává stále stejná – pro zajímavost pravice již před 14 lety strašila, že kvůli důchodům hrozí finanční kolaps našeho státu. To, co se tu pak svého času zdařile vydávalo za sociální demokracii zase dlouhé roky opakovaně vyhlašovalo konec levné práci. Tato myšlenková prázdnota a bezvýchodnost jde krásně vidět na střídání opozice a vlády. Bývalá opozice neměla program, jen slogan anti-Babiš. Současná opozice nemá program, jen slogan anti-Fiala.
Jako místopředseda strany Levice jsem kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu, a pravděpodobně budu kandidovat i v dalších volbách, ale je třeba si uvědomit, že volby jsou spíše nástrojem, příležitostí, jak pro nás, co chceme celosystémovou změnu upozornit na svůj unikátní program – v případě strany Levice na program demokratického socialismu. Současné debaty české levice se všechny týkají jen voleb, a to je špatně. Upnutí na volby do poslanecké sněmovny vede k tomu, že jsme stejně jako naši nepřátelé schopni vidět jen v horizontu čtyř let, projevujeme tak stejnou krátkozrakost, která bude tomuto režimu osudná. Pokud chceme dosáhnout skutečné a trvalé změny, musíme umět uvažovat v dlouhodobém horizontu.
Je všeobecně známo, že jsme malá exportní ekonomika a díky poloze ve středu Evropy je tak náš osud pevně s Evropou svázaný. Z hospodářského pohledu jsme německým protektorátem, z hlediska zahraniční politiky pak zase americkým. Režim bude dál chřadnout až mu nakonec ránu z milosti pravděpodobně uštědří silná krize přicházející z venku, která definitivně odhalí jeho neschopnost řešit všechny v tomto textu nastíněné problémy. Otázkou ovšem je, jestli v ten moment nebude už příliš pozdě. Nezapomínejme, že tímto externím šokem klidně může být i velká válka – pokud k ní dojde, tak do ní určitě budeme našimi lokajskými politiky zataženi v rámci snahy dokázat, že jsme přeci pevnou součástí Západu.
Doba proto zraje pro odvážné politické činy. Každé radikální politické změně ovšem vždy předcházel stručný program. Několik klíčových bodů, okolo kterých je možné shromáždit masy lidí. Nesmí ovšem jít jen o několik líbivých slibů, které spolu navzájem nesouvisí. Volebních slibů již mají všichni dost. Musí jít o konkrétní vizi. Již řadu let se domnívám, že jméno této vize je socialismus. Nejde o to chtít přetočit hodiny o třicet let nazpátek, jde o to se osvobodit od nadvlády peněz a majetku. Mít odvahu budovat společnost, kde je svobodný rozvoj jedince podmínkou pro svobodný rozvoj všech.
Jak ven ze slepé uličky
Po třiceti letech kapitalistického experimentu vidíme, že nás tento hospodářský systém přivedl do slepé uličky. Kapitalismus je nestabilní a vytváří celou řadu společenských problémů. Jinými slovy je škodlivý. To samé lze pak říct o politickém režimu, který jej udržuje při životě u nás i v zahraničí.
Americký prezident George H. W. Bush ve svém inauguračním projevu 20. ledna 1989 v jedné větě mistrovsky shrnul kapitalistický triumfalismus doby v jedné větě: „Poprvé v tomto století, možná poprvé v celé historii, člověk nemusí vymýšlet systém, podle kterého by žil. Nemusíme dlouho do noci diskutovat o tom, která forma vlády je lepší.“
Dnes vidíme, že opak je pravdou. Vyrůstá generace, která nezažila nic jiného než krizi celého systému: 2008 – finanční krize, 2015 – migrační krize, 2019 – pandemie, 2022 – ruská invaze na Ukrajinu. Každá z těchto krizí svým vlastním unikátním způsobem ukázala na problémy stávajícího hospodářského a politického uspořádání. Kapitalismus nám sliboval bohatství a prosperitu, máme se ale lépe než třeba v roce 2017 či 2019? Asi ne, když narůstá počet lidí, co si nemohou dovolit koupit maso.
Zmiňoval jsem socialismus. Je potřeba si položit otázku, co znamená chtít socialismus v České republice 21. století. Je to otázka, na kterou jeden jediný člověk nemůže už z principu poskytnout odpověď. Ingrediencí, ze kterých lze odpověď sestavit je totiž celá řada – demokracie na pracovišti, plánování výroby pomocí umělé inteligence, zkracování pracovní doby, nepodmíněný příjem, občanská shromáždění, přímá odvolatelnost politiků apod. Právě teď je proto potřeba dlouho do noci diskutovat a vymýšlet nové formy správy věcí veřejných. Čas běží. Kolik dalších krizí ještě potřebujeme, než se probudíme?
AUTOR: Vítek Prokop
