Špionáž a vojenská rozvědka ve starověkém Římě

V době Římské říše byly její vojenské jednotky – legie považovány za neporazitelné v celém tehdejším civilizovaném světě. Výcvik vojáků, výzbroj a taktika se strategií nenechaly odpůrcům Říma žádnou šanci. Římská armáda a další mocenské struktury by však nemohly být tak úspěšné bez přesného fungování rozvědky a špionáže. V tomto článku vám povíme o zvláštních službách starověkého Říma, které se zabývaly nejen vojenskou rozvědkou na nepřátelském území, ale také hlídal vlastní občany a dokonce páchal ve prospěch svého vládce politické vraždy.

Vojenská rozvědka starověkého Říma vděčí za svoji podobu punským válkám a Kartágu. Právě od Hannibalových vojsk Římané „zkopírovali“ myšlenku vojenských špionů. Kartáginci často do římských legií infiltrovali své agenty. Po „shromáždění informací“ takový špion jednoduše uprchl do Hannibalova tábora, kde veškeré informace prozradil.

Někteří historici uvádějí fakta potvrzující, že kartáginští zvědové měli celý systém gest. S jejichž pomocí se navzájem identifikovali a také si navzájem sdíleli důležité informace. A zdá se, že v určitém okamžiku se o tom Římané dozvěděli. Proto pak byly všem, kdo byli obviněni ze špionáže pro Kartágo, nejprve useknuty ruce.

.

Římská armáda vlastní rozvědku neměla, až do doby, kdy velení legií přešlo na legendárního Publia Cornelia Scipia, který po vítězství nad Kartágem obdržel čestnou přezdívku „Afričan“. Právě tento velitel, který o účinnosti špionů v nepřátelských řadách věděl nikoli jen z doslechu, analyzoval a studoval jejich činnost a pak začal vytvářet vlastní vojenskou rozvědku.

.

Publius Cornelius Scipio, který si vzal za základ metody kartáginské špionáže, ji v římské armádě výrazně vylepšil. Nyní byli rozvědčíci během své „práce“ povinni obětovat vše, dokonce i své postavení v římské společnosti. Ve starověkých římských dokumentech je popsán případ, kdy se Publius rozhodl poslat co by otroky své nejlepší setníky jako doprovod delegace diplomatů ke králi Numidie Sifaxovi.

Přitom však nastala výjimečná situace. Velení armády se velmi obávalo, že by jednoho z „otroků“ – setníka Lucia Statoria – mohl identifikovat sám Sifax, protože u něho už byl na audienci s emisarem Říma. Záchrana situace byla poněkud nestandardní – bylo rozhodnuto veřejně tohoto údajně provinivšího se „sluhu“ potrestat holemi. To proto, aby snad nikdo nepochyboval o jeho nejnižším sociálním postavení. A kvůli svému utajení Lucius Statorius takové ponížení vytrpěl.

Římští setníci, kteří se vydávali za poslušné otroky, přitom zjišťovali počet a umístění hlídek, určovali nejopevnější oblasti a identifikovali nejslabší místa numidského tábora. Po několika takových návštěvách diplomatů doprovázených těmito „otroky“ Publius Cornelius Scipio již znal postavení svých nepřátel jako své vlastní.

.

Čím více se državy Říma rozšiřovaly, tím naléhavější byla otázka udržení kontroly nad nepřítelem nad dobytými státy i nad spojenci říše. Tuto misi bylo rozhodnuto svěřit římským velvyslancům. Jako přímí zástupci římské moci byli povinni nejen sledovat převládající nálady a vše hlásit senátu nebo císaři, ale také některé situace řešit sami.

Velvyslanci byli instruováni, aby – ať už samostatně nebo s pomocí sluhů – získávali různé utajované informace a kompromitující materiály na místní politiky, které Řím zajímají. Faktem je, že mnoho římských stoupenců v koloniích nebo spojeneckých zemích velmi dobře vědělo, čím se velvyslanci kromě své práce zabývají. Řecký historik a diplomat Polybius ve svých poznámkách otevřeně nazývá římské atašé v čele s tribunem Tiberiem Semproniem Gracchem „kataskopoi“ = „špióny“.

Kromě velvyslanců a diplomatů se v některých zemích dostávali do podezření ze špionáže také římští kupci a obchodníci. Například král Parthie, Mithridates IV., poté, co odhalil spiknutí proti sobě ve svém blízkém kruhu a popravil všechny zúčastněné, začal pomocí špionů hledat skutečné „zákazníky“ převratu. Podle zpráv rozvědky bylo v celé západní části Parthské říše, kde vládl Mithridates, zabito více než jeden a půl tisíce římských občanů. Většina z nich byli prostí trhovci.

.

Navzdory skutečnosti, že špionáž v Římě byla každým rokem stále progresivnější, oficiální státní zpravodajská služba v říši dlouho neexistovala. To vše kvůli skutečnosti, že římští senátoři propadli panice, že taková organizace bude použita k jejich špehování. A tyto obavy nebyly neopodstatněné.

Římský senát byl téměř výhradně složen z bohatých a významných aristokratů. A většině z nich by absolutně nevadilo uskutečnění jejich politických ambicí nebo výrazné navýšení kapitálu. Senátoři se k sobě chovali velmi opatrně, protože si uvědomili, že by se mohli velmi dobře stát „směnnými figurkami“ v něčí politické hře.

.

Dokonce i doma se jejich senátoři a tribunové prezentovali tak, aby co nejlépe skryli svůj osobní život nejen před očima, ale i před ušima cizích lidí. Guy Velley Paterculus tedy ve své „Římské historii“ popisuje, jak architekt, který staví dům Marku Liviu Druzovi, mu navrhl, že stavbu postaví tak, aby byla „nenápadná a nedostupná pro svědky“.

Dalším důvodem, proč v Římě dlouho neexistovaly centralizované státní tajné služby, byla přítomnost široké ho štábní palety osobních špionů a informátorů pro téměř každého místního šlechtice. Například z historických dokumentů je známé, že Cicero objevil a potlačil spiknutí proti sobě výhradně pomocí vlastních špiónů a bodyguardů.

.

Nejslavnějším milovníkem soukromé špionáže ve starověkém Římě však byl Gaius Julius Caesar. Ještě jako vojevůdce zřídil v řadách svých vojsk pozice vojenských kurýrů, kteří kromě své přímé odpovědnosti za doručování vojenské korespondence plnili i funkce zpravodajské. Těmto kurýrům se říkalo speculatores, což v latině znamená „špióni“.

.

Za císaře Octaviana Augusta se objevuje cursus publicus – nový poštovní a kurýrní úřad. Tato služba se zabývala nejen doručováním a přenosem zpráv, ale také prověrkou korespondence s následnou zprávou „nahoru“ o všech přečtených informacích. Většina senátorů však raději k doručování důležitých dopisů a dokumentů používala své ověřené tajné kurýry.

Jedním ze skutečně zhoubných zvyků římských šlechticů bylo předávání dopisů služebníkům ke čtení a následné zprávě. Názorným je v tomto ohledu příběh císaře Caracally (vládl v letech 211 až 217), který kdysi obdržel anonymní dopis. Místo toho, aby se s jeho obsahem osobně seznámil, předal jej k prostudování svému prefektovi Marku Opelliu Macrinovi. Císař se tak nedozvěděl, že se na něj připravuje atentát. Na začátku dubna 217 jej pak na cestě z Edessy do Karry zabila skupina spiklenců. Dalším vládcem římské říše potom nebyl nikdo jiný než Mark Opellius Macrinus.

Časem vojenská rozvědka cursus publicus zcela „absorbovala“ a převzala jeho funkce doručování a sledování korespondence. Nyní však už pravomoci „špionů“ nebyly omezeny pouze na zpravodajské a kurýrní služby. Agenti speculatores se také podíleli na doprovodu odsouzených zločinců, zatýkání politicky nepohodlných občanů a dokonce na výkonu trestu smrti.

.

Za vlády Tita Flavia Domitiana (81 – 96) se v Římě objevila centralizovaná špionážní agentura numerus frumentariorum. Byla založena na základě vojenské proviantní služby, která se zabývala nákupem obilí pro potřeby armády. Všechno bylo velmi jednoduché – intendanti dokonale znali všechny cesty, stejně jako zvyky a jazyk obyvatel oblasti, kde působili. Většina z nich byla pro místní obyvatele dobrými obchodními partnery, což znamená, že mohli snadno získat velmi zajímavé informace pro „centrum“.

Těžko byste hledali lepší kandidáty na roli „tajných spolupracovníků“. A i když celý personál frumentaria neměl více než 100 lidí, služba byla nejen poptávaná mezi těmi, kdo byli u moci, ale také poskytovala svým zaměstnancům příležitost udělat úchvatnou vojenskou a politickou kariéru. A mnozí ji také udělali.

Známý je případ Marka Oklatiny Adventa, který byl původně prostým obyčejným vojákem. Tento mladý muž však předvedl schopnost a sílu. Byl převelen k rozvědce a později se stal frumentariem. Po službě v tomto úřadě, byl – již v hodnosti velitele – mladý Mark Oklatina Advent jmenován prokurátorem (římským místodržícím) Británie.

Císař Caracalla, který věděl o talentu Marka Oklatina, ho v roce 212 jmenoval svým prvním zástupcem – prefektem pretoriánské gardy. Advent se tedy mohl po Caracallovi stát dalším císařem Svaté říše římské. Mark Oklatin se však všech nároků na trůn dobrovolně zřekl, čímž si zajistil dlouhý život.

.

Římští císaři poměrně často používali frumentarie jako tajné osobní zabijáky k řešení problémů s nepohodlnými senátory nebo politickými soupeři. Takové téměř neomezené síly, jak lze očekávat, vedly k tomu, že numerus frumentariorum se postupně stali příliš nezávislým. A velmi často využívali moc, která jim byla poskytnuta, k čistě osobním kořistnickým cílům.

Pod rouškou politických vyšetřování a souvisejících prohlídek se frumentarii často zabývali okrádáním vážených římských občanů a dokonce i senátorů. Tento stav věcí přirozeně nemohl neznepokojovat nejvyšší moc Říma. Výsledkem toho všeho byla reformace „obilné služby“ – numerus frumentariorum císařem Dioctelianem v roce 320 na „agenty věcí“ – agentes in rebus.

.

Do nové specslužby brali nejen vojáky, ale i civilisty Římské říše. Přitom funkce nové agentury byly stejné jako funkce jejich předchůdců, frumentariů – doprovod korespondence, rozvědka, špionáž a zatýkání úředníků a politiků podezřelých z velezrady.

Je zajímavé, že v Římě vytvořená služba agentes in rebus dokázala přežít říši římskou po dobu nejméně několika století pokračováním své existence v jiné říši – byzantské. Poslední dokumentární zmínka o této tajné zpravodajské službě pochází z roku 678. Tehdy byli agentes in rebus ve štábu diplomatického velvyslanectví Byzance u Muawiya ibn Abu Sufyana, velkého kalifa Damašku.

.

autor: Jurij Chvorostov

zdroj: https://kulturologia.ru/blogs/230721/50505/

překlad: Vlabi