SPECIÁL 11. ZÁŘÍ – 3.díl: NÁRAZ, NEBO EXPLOZE?

Fakta o útocích na newyorská Dvojčata 11. září 2001 nesouhlasí s oficiální verzí. Podle stále rostoucího počtu výpovědí nezpůsobily kolaps WTC náraz letadel a následný požár, nýbrž série řízených výbuchů.

„Můj názor je takový, že poté, co narazila do budov WTC letadla, byla uvnitř použita nějaká výbušná zařízení, která způsobila jejich zřícení. Kolaps byl příliš metodický na to, aby byl způsoben nárazem letadel. Stačilo použít relativně malé množství výbušnin umístěných na strategická místa.

Náraz letadel mohl pouze odpoutat pozornost,“ řekl bezprostředně poté, co spatřil televizní záběry po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata, uznávaný odborník na demolice a výbušniny a viceprezident pro výzkum Institutu těžby a technologie v Novém Mexiku Van Romero redaktorům časopisu Albuqerque Journal.

„Samozřejmě že byl pád budov způsoben ohněm,“ prohlásil ve stejném časopise o deset dní později stejný expert s tím, že intenzivní požár vyvolaný leteckým palivem oslabil ocelové nosníky budov natolik, že nevydržely váhu horních pater a následně došlo k řetězové reakci a pádu jednotlivých pater na ta pod sebou – takzvanému palačinkovému efektu.

Co způsobilo takový názorový veletoč? Jednoznačnou odpověď zná kromě Romera samotného málokdo, ale je jisté, že právě jeho podivný obrat o 180 stupňů – stejně jako jeho další osudy, o nichž bude řeč později – dobře ilustruje dvojí podstatu problémů souvisejících s vyšetřováním okolností útoků na newyorská Dvojčata.

Ona dvojí podstata dělí otázky po okolnostech útoků do dvou základních skupin. Zaprvé, co se stalo; zadruhé, odehrály-li se věci jinak, než máme za to, jak je možné, že o tom nevíme více?

Odpovědi na otázky první skupiny jsou do značné míry technologické povahy. Procento těch, kteří dokážou rozpoznat, jestli čtvrt milionu tun oceli má padnout k zemi tak či onak, není vysoké. Přičtěme k tomu fakt, že procento lidí přesně obeznámených se strukturou budov WTC je ještě podstatně nižší. Není divu, že prostor pro manipulaci veřejného mínění na straně jedné i pro spekulace na straně druhé je nezanedbatelný.

Jiný typ otázek se zabývá druhou rovinou věci. Jejich předmětem je právě ona podezíraná manipulace veřejného mínění ze strany úřadů. K jistému zkreslení faktů dochází v každé oficiální verzi kterékoli události. Rozpoznat, nakolik je takové zkreslení důsledkem běžných vlivů a nakolik je řízeno jakousi nečitelnou silou v pozadí, je přinejmenším stejně obtížné jako určit, jak má správně (nebo nemá) spadnout mrakodrap. V případě událostí 11. září nicméně existují důvody domnívat se, že alespoň některé úřady se svého úkolu zjistit a zveřejnit okolnosti útoků na WTC zhostily nápadně špatně.

Oddělit obě roviny příběhu od sebe úplně nelze. Mediální masáži a manipulaci veřejného mínění budeme v příštích číslech věnovat samostatný text. V těchto řádcích, které se budou primárně zabývat problémy ražení technologického, budeme tento aspekt zmiňovat pouze tam a pouze do takové míry, aby dějová linka první roviny onoho složitého příběhu zůstala pokud možno srozumitelná. (Budeme k tomu zároveň muset zopakovat několik faktů již uvedených v minulém čísle tohoto časopisu.)

VERZE STŘÍDÁ VERZI

Při nedostatku přímých důkazů o skutečném stavu věcí jsme museli vzít zavděk řadou indicií. Jednou z nich jsou osudy několika protagonistů. Prvním z nich je sám Romero.

Dalším zastáncem palačinkové teorie (po tři roky jediné oficiální) byl od počátku i Thomas Eagar, profesor z Massachusettského technologického institutu. Podle něho požáry v budovách nehořely rovnoměrně, což zdeformovalo ocel a způsobilo pád několika poschodí. Ta rozdrtila patra těsně pod sebou a iniciovala dominový efekt.

Když po třech letech vláda USA palačinkovou teorii opustila, přišel v roce 2005 příslušný úřad, Národní institut standardů a technologie (NIST), s teorií novou. Ocelový plášť budov WTC se měl zohýbat kvůli vysokým teplotám. V téže zprávě o 10 000 stranách však NIST například uvádí, že „teploty nedosáhly bodu, kdy ocel ztrácí alespoň polovinu své pevnosti“. V průběhu zfušovaného vyšetřování navíc NIST prokazatelně lhal, samotnému průběhu kolapsu se ve zprávě zcela vyhnul, manipuloval parametry při testech, ignoroval klíčové důkazy a svědectví o sekundárních explozích i přítomnosti roztaveného kovu a počítačové modelydokazující pád WTC odmítl – prý kvůli veřejné bezpečnosti – zveřejnit.

Profesor Eagar je zastáncem i této teorie (jakkoli je v rozporu nejen s teorií palačinek, nýbrž i sama se sebou). Svou názorovou pružností rozčílil Eagar novináře agentury AFP Christophera Bollyna natolik, že mu v roce 2006 napsal otevřený dopis. Bylo to krátce poté, co fyzik Steven Jones z Univerzity Brighama Younga přišel s překvapivým objevem. Tvrdil (a nikdo nevyvrátil), že při analýze prachu z Dvojčat našel obrovské množství vyhořelé i nevyhořelé nanotermitové směsi armádního typu, jež hoří o teplotách 2000 až 3000 °C a lze ji použít k tavení kovů i – v kombinaci s dalšími látkami – jako výbušninu.

„Byl jsem šokován, že jste si odmítl přečíst vědeckou zprávu o roztaveném kovu stékajícím z 81. patra jižní věže,“ psal Bollyn profesoru Eagarovi. „Také mě překvapilo, že jste řekl, že neexistuje žádný důkaz o roztaveném kovu a že jsou to povídačky. Nejvíc zklamaný jsem byl z toho, že jste mi položil telefon. Proč odmítáte diskutovat o seriózním vědeckém výzkumu?“

Jiný dopis napsal v roce 2005 vedení NIST manažer certifikační firmy Underwrite Laboratories Kevin R. Ryan. Měl na starost testování modelů podlah ve WTC, které si NIST objednal. Testy potvrdily, že požár ocelové struktuře nijak neublížil a teploty ocele byly tak nízké, že nemohla ani změknout.

Ryana proto zaskočilo, když NIST ve výsledné zprávě tvrdil pravý opak – že se podlahy zřítily a ocel změkla. „Myslím, že se shodneme, že i neohnivzdorná ocel by se neroztavila, dokud by nedosáhla kritických teplot okolo 1600 °C. Tato verze prostě nesedí. Jestli byla ocel v těchto budovách oslabená nebo roztavená, jsem si jistý, že se shodneme, že to určitě nebylo kvůli leteckému benzinu jakéhokoli druhu, který tam mohl hořet,“ stálo v onom dopise.

Jak ti všichni lidé dopadli? Thomas Eagar dál přednáší na MIT a od roku 2002 se podílel (či stále podílí) na nejméně jedenácti projektech federální vlády. Novinář Chris Bollyn zanedlouho o zaměstnání v agentuře AFP přišel. Manažer Kevin Ryan byl z práce v certifikační firmě vyhozen několik dní poté, co svůj dopis odeslal. Fyzik Jones vydržel na univerzitě ve státu Utah, na níž strávil celý život předtím, jen do září 2006, tedy necelý rok po zveřejnění svého objevu.

Kusy roztavené ocele, jejíž fotografie (zbytečně) předložil novinář Bollyn profesoru Eagarovi z MIT

To demoliční expert Romero z úvodu textu, jenž tak rychle otočil ve prospěch oficiální verze událostí, naopak vykročil do nového milénia ve velkém stylu. Hned v roce 2002 se stal ředitelem National Domestic Preparedness Consortium (NDPC), partnerství státních i soukromých společností zmocněných pro zajišťování, koordinaci a cvičení, které mají za úkol, aby byla země při naléhavých událostech, jako jsou incidenty za použití zbraní hromadného ničení, schopna efektivně reagovat. Romerův institut z Nového Mexika rovněž dostal dotaci v hodnotě téměř patnácti milionů dolarů (učí za ně záchranářské týmy rychle reagovat na teroristický útok). A v roce 2003 se Romero propracoval mezi šestku nejúspěšnějších lobbistů ve Washingtonu – pro Institut těžby a technologie v Novém Mexiku získal hned 56 milionů dolarů.

Náhoda? Možná. Ale v souvislosti s hrubými nepřesnostmi a nevysvětlitelnými opomenutími institucí sestavujících oficiální verzi událostí už je to zpropadená náhoda, zůstaneme-li zdvořilí. A tím to zdaleka nekončí.

KDYŽ KŘUPALY KOSTI

Pro důvěryhodnost oficiálních verzí byl posledním hřebíčkem do rakve 12. srpen roku 2005. Toho dne Court of Appeals, nejvyšší newyorský soud, nařídil, že město New York musí zveřejnit přístup k 15 hodinám ústních výpovědí hasičů, které do té doby zveřejnit odmítalo. Zde jsou některé z citací: „Všichni jsme pocítili, jak se zem roztřásla… Krátce před pádem první věže si vzpomínám na otřesy země… Myslel jsem, že slyším explozi. Až mi zakřupaly kosti… Uslyšel jsem obrovský hluk a trosky začaly lítat okolo.“ Už o tři roky dříve ale unikly na veřejnost některé záznamy z vysílaček newyorských hasičů: „Máme tu spoustu lidí pokrytých prachem ze sekundární exploze… Další výbuch ve věži… Věž číslo dvě zaznamenala obrovský výbuch a došlo ke zřícení celého komplexu.“

Hasiči popsali i jasné záblesky z vnitřku budov (které jsou vidět i v mnoha „konspiračních“ dokumentech a videích na toto téma, například na YouTube) či množství prskavých zvuků, charakteristických pro řízené demolice, těsně před zřícením. „Slyšel jsem prskavé zvuky a explozí stále přibývalo, nejprve nahoře i dole a pak kolem dokola celé budovy.“

Jednou z hlavních záhad je zničení vstupní haly severní věže ještě před tím, než mohla být poškozena pádem jižní věže. „Zaslechl jsem hlasitou ránu. Byl jsem zrovna u vchodu do věže číslo jedna, kde bylo všechno to rozbité sklo. Pak jsem se podíval nahoru a viděl jsem obrovský stín na budově naproti, jak padá…“ – „Nečekal jsem tak obrovské poškození vstupní haly. Vypadala, jako by v ní vybuchla bomba. Všechno sklo bylo vytlučené, byly tam 3 x 3 metry velké mramorové panely, které byly předtím na stěnách, vytrhané ze zdi.“ – „Šel jsem okolo nákladního výtahu a viděl jsem, že byl prostě roztrhaný na kusy výbuchem.“ Hasič Louie Cachiolli řekl týdeníku People: „Vezl jsem hasiče výtahem do 24. poschodí, aby zaujali pozici pro evakuaci pracovníků. Při poslední cestě nahoru vybuchla bomba. Myslíme si, že v budově byly umístěny nálože.“

Ještě než se začneme detailněji věnovat popisu samotného pádu budov, poslechněme si architekta Richarda Gage, jenž v roce 2006 založil organizaci Architekti a inženýři za pravdu o 11. září, která čítá již 1800 expertů z převážně stavebních oborů. Gage se v jedné ze svých přednášek, jež byla natočena jako film s názvem Blueprint for Truth (i s českými titulky najdete na You- Tube) a jež vysvětluje i technicky méně zdatným divákům, proč nemohla Dvojčata spadnout jinak než řízenou demolicí, ptá: „Jaký mechanismus je potřeba k tomu, aby bylo 90 tisíc tun betonu rozdrceno na prach, jehož většina je velká jako lidský vlas? U základů nezůstaly žádné větší kusy betonu, rozdrcený totiž pokryl ulice Manhattanu. A co lidi? Bylo nalezeno asi jen 300 těl, 1100 obětí zůstalo neidentifikováno a 800 jich identifikovali jen pomocí DNA. Našlo se celkem 20 000 kousků těl, více než 200 kousků patřilo jedné osobě. Může gravitační síla roztrhat člověka na 200 kousků? Je tohle snad charakteristika požáru?“ A dodává: „Viděli jsme budovu, jak je drcena na prach, už v prvních sekundách. V první sekundě nebyla žádná kinetická energie, anebo velmi malá. Tou kinetickou energií, která vytváří prach, jsou exploze.“

Nález 700 nanejvýš centimetrových úlomků kostí na střeše nedaleké budovy Deutsche Bank pak označil deník New York Times v krátké zprávě za „největší záhadu ze všech“. Ještě „záhadnější“ je ovšem fakt, proč se tato informaceneobjevila na stranách titulních a proč tuto skutečnost nikdo nevyšetřoval – NIST a FEMA (Federální úřad pro zvládání mimořádných situací), o dalších úřadech či FBI nemluvě. Svědectví a jasné důkazy o explozích i to, že se trosky z WTC objevily až 430 metrů od místa činu, stále popírají a bohorovně přecházejí.

JAK SE POZNÁ DEMOLICE OD POŽÁRU

Pro pochopení závažnosti tvrzení, že jde o odpálení budov výbušninami, a ne nějaké fantazírování nudících se architektů, je třeba alespoň zevrubně porozumět tomu, jak se taková demolice provádí a jaké „efekty“ ji provázejí. „Nejdříve je třeba odstřelit všechny sloupy v suterénu. Pak se odpálí vršek, aby se kolaps spustil, a potom další poschodí směrem dolů. Každá nálož má časovač – proto je demolice řízená. Bez opěrných sloupů každé poschodí spadne na to pod ním a tak to pokračuje,“ cituje film Blueprint for Truth jednoho z demoličních expertů. V případě demolicí ocelových budov se používají takzvaně lineárně tvarované nálože, které se běžně odpalují bezdrátově. „Vyvinou tlak asi 200 tun na centimetr čtvereční, rychlost závisí na typu trhaviny uvnitř nálože, většinou je to více než 8 kilometrů za sekundu,“ říká šéf společnosti Controlled Demolition Mark Loizeaux.

A jak vypadaly sloupy, které se v troskách WTC našly bezprostředně po kolapsu? Byly seříznuty ve stejném úhlu jako při použití lineárních náloží – tak, aby se kontroloval směr pádu budovy přímo do sebe, aby napáchaly co nejméně škod v okolí. Rovněž se na nich našly zbytky ztuhlého zdeformovaného kovu. Co znamená tento rozteklý kov? Podle oficiální verze byly takto sloupy nařezány až při odklízení trosek. Má to však několik háčků – například dokonalou symetrii. Proč by někdo řezal sloupy při odklízení trosek pod specifickými úhly, a ne prostě nahodile?

Navíc při odklízení trosek byly použity kyslíkovoacetylenové plamenové řezačky, nikoli nanotermit, který byl v troskách vědecky prokázán devítičlennou mezinárodní skupinou vědců pod vedením Dána Nielse Harrita. A tyto řezačky na rozdíl od nanotermitu nemohou způsobit ono roztavení části sloupů. V oficiální zprávě FEMA jsou dokonce zdokumentovány roztavené kusy ocele s dírami o velikosti mince (tato příloha pak nebyla zahrnuta do zprávy NIST a v dalším vyšetřování byla zcela ignorována).

Ať tak či onak, každý z dvacetitunových sloupů, o kterých je řeč, byl rozsekán na kusy a zcela oddělen od ostatních, ačkoli je držely pohromadě šrouby a svářené spoje. Lze uvěřit tomu, že to způsobil oheň a obyčejný gravitační kolaps? Opravdu mohl oheň rozlámat na kusy 200 tisíc tun ocele, 325 000 kubických metrů betonu rozdrtit na prach a trosky vystřelit na stovky metrů? Například fotograf FEMA, který pořizoval fotodokumentaci na Ground Zero, se divil, proč z okolních budov trčí tolik ocelových nosníků. Vyfotil i 270tunový ocelový kolos, dvakrát převyšující hmotnost boeingu, který „uletěl“ vzduchem 120 metrů, než se zapíchl do budovy Světového finančního centra (WFC). Odkdy působí gravitace stovky metrů do šířky? Na žádnou z těchto otázek státní úřady ani zastánci oficiálních teorií ze strany vědců i veřejnosti nebyli schopni podat jedinou rozumnou odpověď.

Právě hustý plazící se prach a dým, proudy trosek vystřelované nahoru a ven a takzvané pyroklastické kapustovité oblaky patří podle Architektů a inženýrů k přímým důkazům řízené demolice, provedené netypicky pomocí explozí, nikoli obvyklých implozí. „Ve všech směrech symetricky nahoru a ven, geometrie je podobná ohňostroji, kde explozivní síla působí proti gravitaci,“ názorně popisuje ve filmu Gage jeden ze záběrů hroutící se budovy. Shyam Sunder, vedoucí vyšetřovatel NIST, prohlásil, že ačkoli mračna prachu vzniklá během kolapsů Dvojčat „mohou budit dojem řízené demolice, je to ve skutečnosti postupný kolaps pater, který vede k takovému vjemu“. Inženýr Jim Hoffman, autor článku Demolice Dvojčat, ale logicky namítá: „Během prvních dvou vteřin je vidět, jak jsou vymrštěna hustá oblaka rozdrceného betonu. A to vše v momentě, kdy relativní pohyb horní části věže a její neporušené části byl v řádu pouze metrů za vteřinu.“

Snad nejabsurdnější tvrzení z obou oficiálních teorií o palačinkovém kolapsu i náhlém kolapsu sloupů je to, že horní patra drtila při kolapsu ta spodní. Když kolaps věží začal v místě nárazů letadel, stalo se totiž něco nečekaného – místo aby pokračoval dolů, zamířil nahoru. Jinými slovy – nejprve jsou evidentně zničena poschodí nahoře a až pak ta pod nárazem letadla. Ze všeho nejdříve pak začala padat anténa na střeše. Jak může začít padat nepoškozené místo dříve než poškozené?

Při kolapsu jižní věže se pak nakloní celý vršek budovy na stranu. V jednom momentě se ale naklánění zastaví, a místo aby se v souladu se zákonem o zachování hybnosti otáčení zrychlovalo a budova následně přepadla do strany, celý vršek zmizí v obrovských mračnech prachu. Ten vršek, který měl tlačit patra pod sebou, je rozdrcen v prvních sekundách ještě předtím, než pád dosáhne dvou třetin výšky budovy. Zbude z něj stejně jako ze zbytku budovy jen prach po celém Manhattanu. „Pokud tedy nemáme beranidlo, co tlačí zbytek budovy dolů k základům? Nemáte-li beranidlo, musíte použít něco jiného. Můžou to být jen výbušniny,“ říká Gage a jeho Architekti a inženýři.

Desítky nepoškozených pater pod nárazem by rovněž vršek (pokud by nějaký zbyl) musely zpomalit a kolaps by i kvůli nerovnoměrnému poškození musel být nesymetrický. A nikoli totální. Když vám někdo podsekne ze strany levou nohu, spadnete prostě doleva. Obě budovy se ale kompletně a symetricky zřítily do sebe za 10 až 15 vteřin. Vůbec nic jim nekladlo odpor, ani mohutné ocelové jádro, jež tvořilo masivních 47 sloupů, z nichž každý měřil nejméně 90 x 40 cm.

Ani z něj nic nezbylo. „Neexistuje způsob, jak mohly zmizet tak masivní sloupy. I kdyby spadla patra, jádro by zůstalo stát,“ říká v nejnovějším filmu 9/11: Explosive Evidence – Experts Speak Out, který Architekti a inženýři natočili a kde hovoří desítky odborníků (najdete rovněž na YouTube), architekt výškových budov Leslie Young. „Byl jsem šokován, jak budovy spadly. Očekával bych, že spadnou mnohem pomaleji. A že přepadnou do strany. Celé to vůbec nedává smysl,“ doplňuje Alfred Lopez, statik se čtyřicetiletou praxí. A jeho kolega, profesor William Rice, přidává: „Oblast pod poškozenou zónou, tedy 80 000 tun ocele, které nebyly nijak poškozeny, a 127 ocelových nosníků a patro za patrem zmizely, jako kdyby nikdy neexistovaly. Nikdy by to nemohlo spadnout za 12 sekund.“

Fyzik David Chandler upozorňuje na další zásadní věc – místo aby pád zpomaloval, stále zrychluje. A to až k téměř rychlosti volného pádu. Jednoduše řečeno – kdybyste ze střechy WTC hodili kulečníkovou kouli, dopadne na zem zhruba ve stejný čas jako horní patra mrakodrapu. „Měli byste vidět náraz horní části nad zásahem na část pod zásahem. Tím by došlo ke zpomalení. A to se nestane, naopak se pád celou dobu zrychluje. Jádro budovy muselo být odstraněno jinými prostředky,“ říká Chandler.

VOLNÝ PÁD A OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ

David Heller, stavitel s diplomem ve fyzice a architektuře, v časopise Garlic & Grass vysvětluje: „Patra nemohla padat postupně. Budovy se zřítily příliš rychle. Všechna patra musela padat simultánně, aby bylo možné dosáhnout země v tak krátkém čase. Ale jak? … Při metodě známé jako řízená demolice je každé patro budovy zničeno přesně v tom okamžiku, kdy by na něj dopadlo patro nad ním. Tedy patra padají najednou, prakticky volným pádem.“

Architekti a inženýři za pravdu o 11. září se raději nepouštějí do spekulací, kdo budovy vyhodil do povětří, žádají pouze unisono o nové vyšetřování. Stavební inženýr a statik se čtyřicetiletou praxí Rick Fowlkes se rozčiluje: „Rozumím konstrukcím, a tak když se podívám na záběry padajících Dvojčat, vím, že to musela být řízená demolice. Vláda nám lhala a my potřebujeme znát pravdu. Oběti si to zaslouží. Zaslouží si spravedlnost. Tohle je výsměch spravedlnosti.“ „Potřebujeme prostě nové vyšetřování. Žádná výšková ocelová budova nespadla nikdy v historii kvůli ohni,“ shrnuje jejich důvody profesor a architekt z Univerzity v Yale Tony Gibbs. „Máme enormní množství očitých svědectví hasičů, policistů, novinářů a dalších o explozích v budovách. Pád budov rychlostí, která může nastat jen v případě, že byla najednou odstraněna vertikální konstrukce. Obrovské množství trosek bylo paprskovitě vyvrženo stovky metrů do šířky – gravitace přitom funguje svisle. Také máme důkaz použití nanotermitových výbušnin. Většina těchto věcí nebyla vyšetřovací komisí ani zmíněna. Z těchto důvodů naléhám na všechny architekty a inženýry, aby se celou věcí začali zabývat, prošli si dostupné důkazy a podepsali naši petici, která požaduje trestní vyšetřování.“

Na svědomí svých kolegů apeluje také stavební inženýr Roland Angle, který mimo jiné testoval a analyzoval pro armádu výbušniny právě při řízených demolicích: „Americké sdružení stavebních inženýrů se brzy připojilo k vyšetřování. Jejich práce ale byla velmi povrchní – nevzali v potaz žádné forenzní důkazy a neprováděli žádné testy a zcela ignorovali úmyslné ničení důkazů. To je velmi zneklidňující. Tohle je středoškolská fyzika. A celá americká společnost je vedena k tomu, aby uvěřila, že tyto elementární zákony fyziky, tvrdá věda, už neplatí.“

Výše řečené neznamená, že teorie o výbušninách je stoprocentní. Jak dokážete za plného provozu naříznout a obložit výbušninou dva nejfrekventovanější mrakodrapy světa, aniž by si toho kdo z 50 000 tamních zaměstnanců povšiml? Je možné, aby ze stovek lidí, kteří by na takovém úkolu museli pracovat, ani jeden jediný během jedenácti let nevystoupil s odhalením? Takových otázek lze klást mnoho; a odpovědi na některé z nich budeme postupně hledat v dalších dílech. Jisté je, že nejsou o nic méně palčivé a zdánlivě nezodpověditelné než ty, na které oficiální verze tragédie z 11. září uspokojivé odpovědi neposkytuje.

-pokračování-

Předchozí díl: http://www.knihya.cz/25661/special-11-zari-2dil-lez-jako-dve-veze

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1902-special-11-zari-naraz-nebo-exploze