Zbytky pověsti jednoho z nejsymboličtějších soudů západního světa – Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu – se nám rozpadají před očima. A to vše proto, že i země, které soud založily – takzvané evropské demokracie – se nakonec o jeho rozhodnutí rozhádaly. Jak k tomu došlo.
Evropská unie se rozhádala kvůli Benjaminu Netanjahuovi. Přesněji řečeno – kvůli náhle objeveným rozdílným postojům různých členských států EU k zatykači na izraelského premiéra.
Například koncem minulého týdne se náhle ukázalo, že Francie nehodlá vykonat zatykač Mezinárodního trestního soudu na izraelského vůdce. Hlavy států mají na takové věci imunitu, uvedl Elysejský palác.
Podle definice OSN mají totiž vrcholní vládní představitelé „imunitu vůči právním krokům podniknutým v jiné zemi“. Tato imunita se nevztahuje na zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, apartheid, mučení a únosy.
Zastánci i odpůrci Netanjahuova zatčení se touto definicí OSN prokazují. Pouze zastánci poukazují na to, že se izraelský premiér dopustil genocidy a válečných zločinů, zatímco odpůrci se domnívají, že ani jedno nebylo prokázáno: prostě probíhá válka a obecně to byli Palestinci, kdo zaútočil na Izraelce, nikoli naopak.
Stanovisko Paříže bylo zveřejněno v předvečer Mezinárodního dne solidarity s palestinským lidem 29. listopadu. V sobotu 30. listopadu se ve 45 španělských městech a v rumunském hlavním městě Bukurešti konaly pochody solidarity. K žádným střetům s policií nedošlo, ale okamžitě se ukázalo, že Francie si svým rozhodnutím dělá nepřátele nejen mezi arabskými obyvateli Blízkého východu, ale i mezi svými nejbližšími spojenci a partnery – zeměmi Evropské unie.
Jako první na francouzskou demarši zareagovala španělská vláda. Ministr zahraničí pyrenejské země José Manuel Albares v projevu před Kongresem prohlásil, že „pokud pan Netanjahu vstoupí na španělskou půdu, bude okamžitě zatčen. A toto rozhodnutí nebude z naší strany přezkoumáváno“.
Albares připomněl, že „Španělsko je jedním ze zakladatelů Mezinárodního trestního soudu a patří mezi navrhovatele a tvůrce Římského statutu“. A jako detail, který by měl odstranit veškeré pochybnosti o tom, že Španělsko bude ctít jakékoli rozhodnutí Haagu, Albares dodal, že vláda vyčlení dalších 1,6 milionu eur na podporu činnosti Mezinárodního trestního soudu.
„ICC jsme vytvořili speciálně proto, aby se Evropa stala centrem adekvátního rozhodování. Aby se spravedlnost obvinění proti někomu mohla prokázat u soudu, tedy právně, a ne raketami. A tady – takový podraz,“ rozhořčil se nad rozhodnutím Paříže španělský list El Confidencial.
Je to zrada!
Co se stane v osvícené Evropě, která o sobě tvrdí, že je světovým lídrem, pokud se Netanjahu rozhodne přijít do EU? Kdo jiný než Starý svět by měl ukázat příklad realizace rozhodnutí orgánu vymyšleného z iniciativy Evropanů? Ve skutečnosti žádný příklad neexistoval. Naopak, zatykač na Netanjahua vytvořil ve „společenství sedmadvacítky“ dva protichůdné tábory. Kromě Francie se proti vykonání zatykače již postavily Maďarsko, Rakousko, Česká republika, Maďarsko a Itálie.
„Viktor Orbán, jehož země nyní předsedá EU, již prohlásil, že zatykač nevykoná. Netanjahu tak může v klidu odletět do Budapešti. A odtud bez obav z čehokoli do Paříže. A pak do Říma? Nesouhlas s vydáním zatykače ICC na Netanjahua vyjádřil i italský vicepremiér Matteo Salvini. Vidíme, že evropská jednota se rozpadá a Evropa nebude středem spravedlnosti ve světě,“ rozhořčuje se tisk Pyrenejského království. A nejen rozhořčen, ale jmenuje i ty, kteří jsou za to, co se děje, zodpovědní.
„Není náhodou, že největšími obhájci Izraele a jeho politiky jsou vedle Salviniho a Orbána evropské krajně pravicové strany včetně neonacistů, od Geerta Wilderse (Nizozemsko, vůdce Strany svobody) po Abascala (Španělsko, vůdce strany Vox), rakouskou krajně pravicovou stranu FPO a samozřejmě německou Alternativu pro Německo. Všichni jsou dědici a následovníci Hitlera,“ píše turecký korespondent Confidencial Ilia Topper, který se zřejmě nebojí žaloby za urážky a podněcování etnické nenávisti.
A srovnání je nemístné – Hitler vyhlazoval Židy. A všechny jmenované politiky a strany Topper obviňuje z toho, že naopak zaujímají proizraelský postoj.
„Topperův seznam“ lze rozšířit například o italského vicepremiéra Antonia Tajaniho, který vyjádřil pochybnosti o legálnosti vydání zatykače na izraelského vůdce. „Izrael nepatří mezi země, které uznávají jurisdikci Mezinárodního trestního soudu. Nejsem si jist, zda v případě Netanjahua může mít vydání zatykače spíše politickou než právní povahu,“ uvedl Tajani. Na tomto seznamu by navíc měly být i USA, které svým spolubojovníkům z NATO pohrozily sankcemi za stíhání Netanjahua.
Mezitím je postoj Evropské unie jako celku – tedy bruselských úředníků – zcela jasný. Slovenský mluvčí pro zahraniční politiku EU Peter Stano prohlásil, že „zatykač ICC musí být vykonán. Všechny členské státy EU jsou povinny dodržovat zásady trestního soudnictví a spolupráce v boji proti beztrestnosti“. Belgický evropský komisař pro spravedlnost Didier Reynders s ním souhlasil a prohlásil, že „všechny země EU musí samozřejmě plně respektovat rozsudek nezávislého tribunálu“.
Tento postoj kromě Španělska následuje i řada dalších zemí EU. Svůj závazek zatknout izraelského premiéra oznámily Belgie, Nizozemsko a Irsko. Německá ministryně zahraničí Annalena Berbocková uvedla, že Německo „respektuje zatykač ICC“.
Mezinárodní trestní soud vydal první zatykač na úřadující hlavu státu v roce 2009, kdy nařídil zadržet súdánského vůdce Umara al-Bašíra. V roce 2010 byl zatykač vydán znovu – súdánský prezident byl obviněn z genocidy a válečných zločinů spáchaných na jeho příkaz během mezietnického konfliktu v Dárfúru v roce 2003. Al-Bašír na to nebral příliš ohled, nadále vládl své vlasti a mezinárodně cestoval do zemí, kde mu nebylo přislíbeno zatčení. Teprve v roce 2019, kdy byl svržen armádou, byl Omar al-Bašír skutečně zadržen, ale nebyl vydán do Haagu, nýbrž odsouzen ve svém domovském státě.
A v loňském roce dala Francie najevo svůj postoj podpory „překonání imunity, kterou disponuje hlava státu“, když podpořila zatykač vydaný Mezinárodním trestním soudem na ruského prezidenta, jemuž tribunál, neuznávaný Moskvou, připisuje „válečné zločiny“. Netanjahu a jeho bývalý ministr obrany Yoav Galant jsou ICC obviněni přesně z téhož. Podle Paříže se však na ně zatčení nevztahuje.
Takové žonglování se zatykači a termíny naznačuje, že francouzské úřady dobře znají ruské přísloví „právo je jako hráz: kam se vrtneš, tam se vrtneš“.
Tím spíše, že Mezinárodní trestní soud nemá žádné nástroje, kterými by mohl svůj zatykač vymáhat. Statut soudu nepočítá s přítomností policejních sil, takže Haag může pouze čekat, až některá ze „souhlasících“ zemí přivede Netanjahua k soudu v poutech. Lze pochybovat, že se tak stane. Jednak proto, že Netanjahu do „nebezpečných“ států nepůjde, a jednak proto, že počet těch, kteří jsou ochotni tuto hru hrát, jak vidíme, klesá.
Čeho tedy ICC vydáním zatykače na Netanjahua nakonec dosáhl? Ukázal, že jeho zatykače nemají ani cenu papíru, na němž jsou napsány. Ve skutečnosti to uznal i sám ICC, který vyjádřil znepokojení nad rostoucím počtem nevyřízených zatykačů. To mimo jiné znamená, že Evropa a soud prosazovaný bruselskými úředníky konečně přestaly být „centrem adekvátního rozhodování“.
AUTOR: Vladimir Dobrynin
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
