Ten, kdo skutečně nesobecky miluje, tak se osvobozuje. Na tomto principu je založena celá tradice indické filosofie védánty a také celá ahimsa (filosofie neubližování) pramení odsud. Ahimsa není žádné “pravidlo” ani žádné dogma, ale je to projev citu a pravé lásky. Rozumí se samo sebou, že každý probuzený člověk, aniž by znal nějakého indického Buddhu, tak prostě jen proto, že v sobě nese lásku (“buddhu”), tak je probuzen k citu, soucitnosti, a tudíž by sám nikomu a ničemu neublížil. Poselství této filosofie je neustále živé, protože jakékoliv náboženství, které se vyčleňuje, vymezuje nebo je dokonce sektářské, tak zcela nutně a zákonitě nakonec vede k válkám a obrovským násilnostem.

Indická kultura vychází naopak z tradice neubližování, to ví ostatně každý člověk, který se alespoň trochu zajímal o filosofii Indie. Násilí jako program je v celé indické duchovní tradici zcela odmítáno. Jistě znáte historii Gándhího, který se proslavil po celém světě svou politikou nenásilného odporu proti Angličanům, která vychází ze stále opakovaného příkazu indických filosofů o neubližování. Nebyl to tedy žádný jeho originální nápad, ale on byl prostě jeden z tisíců, milionů, kteří kráčeli a kráčí tímto směrem. On však byl v uplatňování této filosofie velmi důsledný. Je dobré si uvědomit, jak dosvědčují archeologické nálezy po celém světě, že právě tato filosofie stála u kolébky vzniku člověka a rozšíření této filosofie a její působnost byla skutečně celosvětová. Proto ji nemůžeme vztahovat jen k tradici indické. Indická tradice ji pouze důsledně zakonzervovala a tím nám ji zachovala.

Ve všech svatých textech staré školy je nám říkáno, že sílu člověka můžeme interpretovat dokončeným kruhem, kolem kterého je hranice. Ta hranice musí být důsledně “strážená” bdělostí Člověka, aby se ta vnější síla Temnoty a chaosu nedostala k té síle Člověka a nezničila ho. Na této myšlence potom vznikaly nejen svatyně, obětiště, ale i sama lidská obydlí, které se staly posvátným “místem člověka”, který se bránil síle vnějškovosti a rozkladu a symbolizoval to i svým způsobem bydlení.

Úspěšné vykřesání ducha poznání a následné osvícení je ve védské tradici velebeno jako akt “druhého zrození”. Po prvním fyzickém zrození, to je zrození duchovní, zrození k probuzenému životu. Takový nově zrozený Člověk se skutečně stává zcela jiným člověkem, daleko vnímavějším, citlivějším, lidštějším a soucitnějším. Protože od okamžiku svého druhého zrození již tvoří a brání skutečného Člověka, ale i opravdové lidství i vykřesaný prostor pro jeho svobodný život a uvědomuje si velmi dobře, že nezávislá duchovní svoboda je to vůbec nejcennější, co může mít, a že to je zároveň i základní podmínkou pro smysluplný život.

Důležitou roli procesu probouzení je zkušenost, že jsme v těle a pomocí zážitků naší zraněné citovosti se probouzíme. Musíme být ale nesmírně upřímní vůči svému citu ctít pravdu. Tak dosáhneme místa, ve kterém najednou pochopíme, že láska je něco, co přesahuje osobnostní rámec a je to stav, který překračuje vázanost citu na konkrétní projev “náma rúpa”, na konkrétního jedince, věc či zvíře. Takový stav překračuje pak jakýkoliv čas a prostor.

Musíme překročit tzv. “vegetativnost”. Buddhistická filosofie je zaměřena proti této vegetativní, sobecké lásce i konzumentskému přístupu ke světu. Takovou lásku buddhismus odhaluje jako světskou lásku ke svému, jako podvod a obyčejný egoismus. Pravá láska a pravá probuzenost si podle védské tradice razí cestu středem a je soucitná, což je její přirozenost a podstata. Pravý soucit rozvírá a ruší antagonismus světa a světský dualismus.

Výměna vyrobeného plagiátu za originál je osvědčená a lstivá metoda židokřesťanství, kterou ničilo a stále ničí ostatní duchovní školy. Metoda dvojníků (“já a ty”) je opravdu prokazatelná jak v židovství, tak v celém židokřesťanství. Ve stejném duchu se nese v Bibli řada scének, kdy např. “mágové z Východu” v parských špičatých čapkách, ti praví nositelé a ochránci svatého učení, se údajně přicházejí poklonit právě zrozené židovské lži a “židovskému spasiteli”.

Ve velmi slavném židokřesťanském příběhu “O Barlámovi a Josafatovi” je tato tendence vidět, jasně a zřetelně a je na věky věků zdokumentována. Podle židokřesťanské metody zrcadlové záměny, kdy se z gnostického Učitele stává hloupoučký žák a ze židovského žáka (“Barlám”) moudrý učitel, který pak samotného Buddhu (“Josafata”) zasvěcuje do židovstvím zkaženého buddhismu (!), je trvalým důkazem, na který by se mělo stále poukazovat, protože je svědectvím pravdy o vzniku židokřesťanství.
Blud egoismu je příčinou, že nejsem svým skutečným pánem, ale otrokem svých vjemů, a pak “skutečnost” nemohu považovat za svou. Každá neprobuzená bytost si myslí, že moje tělo, můj pocit je mé pravé já, a je ochotna se za tuto pravdu bít na život a na smrt. Jakékoliv pěstování či obrana ducha lidskosti – átmana je v takovýchto poměrech vždy pouze tragikomickým a falešným divadelním představením.

Nejčastějšími náboženskými symboly, které kulty Země a hmoty užívají jsou had, trojzubec, nahá či polonahá bohyně, srpek Měsíce, posvátná skříňka coby vězení formy, černý kámen – kubus, značící spásné centrum síly gravitace, dále hůl či sloup, symbolizující síla Hada a také základní prostředek materializace – pohlavní úd, černý oblek a černá pokrývka hlavy. Zejména černá barva tu platí za barvu boží. Všude, kde na tyto symboly v různých náboženstvích narazíme, máme před sebou vegetativní kult Hada a síly Země, kult Velké Matky – materializmus.

Nasměrování člověka dolů, do volného pádu gravitace je nazýváno kultem Hada “svobodou”. Většinu dnešních uctívačů Hada – materialistů v Evropě se podařilo přesvědčit, že v nic nevěří, a že jsou svobodomyslní ateisté. Jejich naprostá vlažnost při ochraně vnitřních hodnot člověka plně dosvědčuje jejich materialistickou podstatu. Materialismus, jak již dokládá sám název, je náboženstvím, které je založeno na uctívání černé hmoty coby Matky (latinsky mater) a všeho, co stojí svým principem vždycky v ostrém nepřátelství k hodnotám duchovního a ušlechtilého Člověka na Zemi.

Zmiňme závažné podobenství, které se dostalo přejímkou z buddhismu do bible jako tzv. “moudrost Šalamounova”. Jedná se tu ale o důležitou scénku z buddhistických příběhů, které dávno předcházely bibli. V buddhistických textech (Džátakách) se vypráví o Buddhovi-soudci, jak rozsoudil spor dvou žen o dítě. Tyto příběhy jsou symbolikou buddhismu jako takového a vlastně celého indického svatého učení.
Máme zde pravou matku dítěte a potom démonku, která chce ukrást ženě její dítě a tvrdí, že to dítě je její. Přišli k Buddhovi, aby je rozsoudil, a ten nařídí, aby se obě ženy o to dítě přetahovaly a ta, která ho přetáhne na svou stranu, bude ho víc chtít a víc “milovat”, a tudíž ta ho získá. Avšak to dítě, protože je blízko roztržení a bolí ho to, jak ho ty ženy natahují, začne plakat a ta vlastní matka to nevydrží a pustí ho (dá ho mimo dualitu, vzdá se ho kvůli lásce). Démonka “vítězí”, raduje se a jásá. Vyhrála, a má získat to dítě pro sebe, ale tu se Buddha zeptá:
“Čí srdce je citlivé vůči dítěti, pravé matky nebo nepravé?”
A všichni, kteří to viděli, tak potvrzují, že pravé a tedy, ta, která ve světě kvůli lásce a soucitu k životu “prohrála”, tak se tím prokázala jako pravá matka, a Buddha – pravý lidský Soudce jí proto její “dítě” navrací. Ona tou svou prohrou to “dítě” – zachránila a symbolicky tak zachraňuje celý živý svět, aby nezahynul požárem duality!

Světské síly také chtějí roztrhnout to “dítě” – symbol člověka ve světě, ony se účastní “trhu” a toho trhání. To slovo “trh” nám tady krásně ukazuje, o co tady jde. Tento svět je cupován a trhán, a jak říká Buddha je – “duhkam” (strastný) a ti, kteří toto pochopili, tak jsou v pozici té pravé matky, což znamená, že se nemohou tohoto “trhu” zúčastňovat. Tohoto světského “trhu” se zúčastňují právě ti, kteří patří do toho démonského světa.

Tento odmítavý buddhistický postoj materialistický svět samozřejmě hodnotí jako zbabělost, neschopnost, slabost nebo dokonce jako nihilismus, ale zde je zapotřebí vnímat všechny souvislosti. Je třeba přemýšlet o popsaném buddhistickém podobenství a uvědomit si, že právě díky soucitnosti to “dítě” zůstalo celé a živé a to “dítě” je symbolem lidství jako takového a vlastně symbolem veškerého života. Je symbolem všech dalších generací člověka. Když se budeme pořád prát a trhat v tom světském slova smyslu, tak co potom s těmi dvěma roztrženými půlkami toho dítěte? Ani jedna z nich nemůže být živá, Člověk musí zůstat přece celý.